PRVNÍ ČÁST

VYZNÁNÍ VÍRY

PRVNÍ ODDÍL

„VĚŘÍM“ – „VĚŘÍME“

26 Když vyznáváme svou víru, začínáme slovem „Věřím“ nebo „Věříme“. Proto dříve, než vyložíme, co je víra Církve, jak je vyznávána v Krédu, slavena v liturgii a prožívána v praktickém zachovávání přikázání a v modlitbě, ptáme se, co to znamená „věřit“. Víra je odpověď člověka Bohu, který se zjevuje a sdílí a zároveň jej hojně ozařuje světlem při hledání posledního smyslu života. Nejprve se zaměříme na toto lidské hledání (první kapitola), pak na Boží zjevení, jímž Bůh předchází člověka (druhá kapitola), a konečně na odpověď víry (třetí kapitola).

PRVNÍ KAPITOLA

ČLOVĚK JE „SCHOPEN“ BOHA

I. Touha po Bohu

355, 1701

1718

27 Touha po Bohu je vepsaná do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá:

„Nejvznešenější stránka lidské důstojnosti spočívá v povolání člověka ke společenství s Bohem. Pozvání k rozhovoru, jehož se dostává od Boha člověku, začíná již samou lidskou existencí. Existuje-li člověk, je to jen proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; člověk tedy žije plně podle pravdy jen tehdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli“.[1]

2095-2109

843, 2566

28 V průběhu dějin až po současnou dobu lidé vyjadřovali své hledání Boha ve svých náboženských představách a náboženském chování (modlitby, oběti, kulty, meditace atd.). I když v těchto výrazových formách může být mnoho nejasného, jsou tak všeobecné, že člověk může být definován jako bytost náboženská:

Bůh „stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení a dal mu bydlet všude na zemském povrchu. Předem stanovil časová období a položil hranice lidských sídel. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějakým způsobem mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,26-28).

54, 337

2567, 845

368

2123-2128

398

29 Avšak člověk může na toto „hluboké životní spojení s Bohem“[2] zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout. Takové postoje mohou pocházet z různých příčin:[3] ze vzpoury proti přítomnosti zla světě, z náboženské neznalosti nebo lhostejnosti, ze starostí o svět a bohatství,[4] ze špatného příkladu věřících, z myšlenkových proudů nepřátelských vůči náboženství a konečně ze sklonu člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem[5] a utíkat před jeho voláním.[6]

30 „Ať se zaraduje srdce těch, kteří hledají Hospodina“ (Ž 105,3). Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. Avšak takové hledání vyžaduje od člověka veškeré úsilí jeho rozumového nadání a jeho dobrou vůli, „upřímné srdce“ a také svědectví druhých, kteří ho vedou při hledání Boha.

„Veliký jsi, Hospodine, a vší chvály hodný, velikost Tvá je nevýstižná a moudrost Tvá nemůže být změřena! A tebe chváliti chce člověk, tak malá část Tvého stvoření! Člověk, sténající pod břemenem smrtelnosti, sténající pod svědectvím svého hříchu, pod svědectvím, že se pyšným protivíš. A přece chváliti Tebe chce člověk, tak malá část Tvého stvoření! Ty sám povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil, neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě.“[7]

II. Cesty, které vedou k poznání Boha

31 Člověk, stvořený k Božímu obrazu, povolaný k tomu, aby Boha poznával a miloval a když ho hledá, objeví určité „cesty“, po nichž lze dojít k poznání Boha. Bývají také nazývány „důkazy Boží existence“, ne ve smyslu důkazů, které si vyžadují přírodní vědy, nýbrž ve smyslu „konvergentních (sbíhavých) a přesvědčivých závěrů“, které umožňují dosáhnout opravdové jistoty.

Tyto „cesty“, jak se přiblížit Bohu, mají za východisko stvoření: hmotný svět a lidskou osobu.

32 Svět: Vyjde-li se od jeho pohybu, vzniku, nahodilosti, řádu a krásy světa, lze dospět k poznání Boha, který je původcem a cílem vesmíru.

Svatý Pavel tvrdí o pohanech: „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí —, to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,19-20).[8]

A svatý Augustin: „Ptej se krásy země, moře, řídkého vzduchu, který je všude; ptej se krásy nebe... ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Jen si nás prohlížej a pozoruj, jak jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání (confessio). A kdo tedy stvořil tyto tak krásné, i když pomíjivé tvory, ne-li Někdo, kdo je krásný [„pulcher“] neměnným způsobem.“[9]

851

2036

1960

355

50

159

199

2500

1730

1776, 1703

366

33 Člověk: svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se člověk ptá, zda existuje Bůh. Tím vším vnímá známky své nehmotné duše. „Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na pouhou hmotu“,[10] jeho duše nemůže mít vlastní původ, leč v Bohu.

34 Svět i člověk dosvědčují, že nemají v sobě svůj původ, ani svůj poslední cíl, ale že mají účast na samém Bytí, které nemá ani začátek, ani konec. Tak může člověk těmito různými „cestami“ dospět k poznání existence jedné skutečnosti, která je první příčinou a konečným cílem všeho a „kterou všichni nazývají Bůh“.[11]

35 Člověk má schopnosti, které mu umožňují poznat, že existuje jeden osobní Bůh. Aby však mohl člověk s ním navázat důvěrný vztah, Bůh se mu chtěl zjevit a dát mu milost, aby mohl přijmout toto zjevení ve víře. Nicméně „důkazy“ Boží existence mohou disponovat k víře a pomáhat k zjištění, že víra není proti lidskému rozumu.

III. Poznání Boha podle Církve

36 „Svatá Církev, naše Matka, zastává a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu.“[12] Bez této schopnosti by člověk nemohl přijmout Boží zjevení. Člověk má tuto schopnost, protože je stvořen „k Božímu obrazu“.[13]

37 Nicméně v historických podmínkách, v nichž člověk žije, naráží na mnoho obtíží, které mu znesnadňují poznání Boha pouhým světlem rozumu.

„Vždyť prostě řečeno, ačkoliv lidský rozum může jen svými přirozenými silami a svým přirozeným světlem opravdu dojít k pravému a bezpečnému poznání osobního Boha, který se ve své Prozřetelnosti ujímá péče o svět a řídí jej, jakož i k poznání přirozeného zákona, který Stvořitel vepsal do našich duší, nicméně týž rozum naráží na nemalé obtíže, jež mu znesnadňují účinné a plodné používání této své přirozené schopnosti. Vždyť pravdy, týkající se Boha a lidí absolutně převyšují řád hmatatelných věcí, a v případech, kdy se musí vtělit v činy a utvářet život, vyžadují sebeobětování a zřeknutí se sebe. Lidský duch se totiž ve snaze o dosažení takových pravd dostává do potíží pod vlivem smyslů a představivosti a také i neblahé žádostivosti pocházející z dědičného hříchu. Z toho pak vyplývá, že si lidé snadno namluví, že je falešné nebo alespoň pochybné to, co by nechtěli, aby bylo pravda.“[14]

38 Proto člověk potřebuje být osvícen Božím zjevením nejen o tom, co převyšuje jeho chápání, nýbrž i „o náboženských a mravních pravdách, které samy o sobě nejsou nedostupné rozumu, aby je za současného stavu lidstva mohli všichni lidé poznat bez potíží, s pevnou jistotou a bez přimíšení omylů.“[15]

IV. Jak mluvit o Bohu?

39 Tím, že Církev zastává názor, že lidský rozum je schopen poznat Boha, vyjadřuje svou důvěru, že může mluvit o Bohu ke všem lidem a také se všemi lidmi. Toto přesvědčení je východiskem jejího dialogu s ostatními náboženstvími, s filozofií a vědami, a také s nevěřícími a s ateisty.

40 Protože naše poznání Boha je omezené, je stejně omezená i naše řeč o Bohu. Nemůžeme pojmenovat Boha jinak než tím, že vycházíme od tvorů a vyjadřujeme se podle našeho omezeného lidského způsobu poznání a myšlení.

206

212, 300

370

213, 299

41 Všichni tvorové mají určitou podobnost s Bohem, obzvláště však člověk stvořený k Božímu obrazu a podobě. Všemožné dokonalosti tvorů (jejich pravda, dobro, krása) zrcadlí tedy nekonečnou dokonalost Boha. Proto též můžeme mluvit o Bohu, vycházejíce z dokonalostí jeho tvorů, „neboť z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich Stvořitele“ (Mdr 13,5).

42 Bůh přesahuje každého tvora. Je tedy třeba očišťovat naši řeč od všeho, co je v ní omezujícího, obrazného a nedokonalého, abychom nesměšovali Boha „nevýslovného, nepochopitelného, neviditelného, nepostižitelného“[16] s našimi lidskými představami. Naše lidská slova jsou vždy nedostatečná k vyjádření Božího tajemství.

43 Mluvíme-li takto o Bohu, naše řeč se vyjadřuje zajisté lidským způsobem, ale zároveň se dotýká samého Boha, aniž by ho však mohla vystihnout v jeho nekonečné jednoduchosti. Je nutno si totiž uvědomit, že „mezi Bohem a tvorem nelze postihnout nějakou podobnost, aniž by bylo nutno mezi nimi zaznamenat ještě větší nepodobnost“,[17] a že „nemůžeme pochopit, jaký je Bůh, ale pouze jaký není a v jakém vztahu se k němu nacházejí jiné bytosti“.[18]

Souhrn

44 Člověk je svou přirozenosti i svým povoláním náboženská bytost. Protože člověk pochází od Boha a jde k Bohu, nežije plně lidským životem, neprožívá-li svobodně svůj vztah k Bohu.

45 Člověk je stvořen, aby žil ve společenství s Bohem, v němž nachází své štěstí: „Až budu celý v Tobě, už nikdy nebudu prožívat smutek a zkoušky; můj život bude dovršen, bude-li naprosto plný Tebe.“[19]

46 Když člověk naslouchá poselství tvorstva a hlasu vlastního svědomí, může dosáhnout jistoty, že existuje Bůh, příčina a cíl všeho.

47 Církev učí, že jediný a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, může být s jistotou poznán skrze svá díla, díky přirozenému světlu lidského rozumu.[20]

48 Vycházíme-li z mnohostranné dokonalosti tvorů, odlesků nekonečně dokonalého Boha, můžeme o Něm opravdu mluvit, i když naše omezená mluva nevyčerpá jeho tajemství.

49 „Vždyť tvor se bez Stvořitele ztrácí“.[21] To vysvětluje, proč se věřící cítí podněcováni Kristovou láskou k tomu, aby přinášeli světlo živého Boha těm, kteří ho neznají nebo odmítají

[1] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 19,1.

[2] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 19,1

[3] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 19-21

[7] Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání) 1,1,1.

[9] Sv. Augustin, Sermones, 241,2; PL 38, 1134.

[10] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 18,1; srov 14,2.

[11] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I,2,3.

[12] 1. vatikánský koncil: DS 3004, srov. 3026; 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 6.

[14] Pius XII., encyklika Humani generis: DS 3875.

[15] Pius XII., encyklika Humani generis: DS 3876; srov. 1. vatikánský koncil: DS 3005; 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 6; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I,1,1

[16] Liturgie sv. Jana Zlatoústého, anafora.

[18] Sv. Tomáš Akvinský, Summa contra gentiles, 1,30.

[19] Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 10,28,39.

[21] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 36.