DRUHÁ KAPITOLA
BŮH PŘICHÁZÍ VSTŘÍC ČLOVĚKU
32 1153 1950 2823 1996 36 1066
50 Člověk může přirozeným světlem rozumu
bezpečně poznat Boha na základě jeho díla. Existuje však ještě jiný řád
poznání, kterého člověk svými vlastními silami vůbec nemůže dosáhnout, totiž
řád Božího zjevení.[1] Ze zcela
svobodného rozhodnutí se Bůh zjevuje a dává člověku tím, že mu vyjevuje své
tajemství, svůj dobrotivý plán se všemi lidmi, stanovený přede všemi věky v
Kristu. Plně zjevuje svůj plán tím, že posílá svého milovaného Syna Ježíše
Krista, našeho Pána, a Ducha svatého.
1. ČLÁNEK
BOŽÍ
ZJEVENÍ
I. Bůh zjevuje „dobrotivý plán“
51 „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a
oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista,
vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými
božské přirozenosti“ (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4).[2]
52 Bůh, který „přebývá v nepřístupném světle“ (1 Tim 6,16), chce
sdílet svůj božský život lidem, které svobodně stvořil, aby je ve svém jediném
Synu přijal za adoptivní syny.[3]
Tím, že se Bůh zjevuje, chce, aby lidé byli schopni mu odpovědět, poznat ho a
milovat ho víc, než by toho byli schopni sami od sebe.
53 Boží plán zjevení se uskutečňuje zároveň „činy i slovy, které
spolu navzájem vnitřně souvisejí“[4]
a vzájemně se objasňují. To vyžaduje zvláštní „božskou výchovu“: Bůh se sdílí
člověku postupně, po etapách jej připravuje na přijetí nadpřirozeného zjevení,
jímž dává poznat sama sebe a které vrcholí v osobě a poslání vtěleného Slova,
Ježíše Krista.
Svatý Irenej z Lyonu několikrát mluví o této
„božské výchově“, když používá o Bohu a člověku obrazu „zvykat si jeden na
druhého“: „Boží Slovo přebývalo v člověku a stalo se Synem člověka, aby si
člověk zvykl chápat Boha a Bůh aby si zvykl přebývat v člověku laskavě podle
vůle Otcovy.“[5]
II. Etapy zjevení
UŽ OD
POČÁTKU SE BŮH DÁVÁ POZNAT
54 „Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (srov. Jan 1,3) a udržuje,
dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě (srov. Řím 1,19-20).
Protože chtěl otevřít cestu nadpřirozené spásy, zjevil kromě toho již na
začátku sám sebe prarodičům.“[6]
Vybídl je k
760 762,
781 145,
2570 674 2569 401 1219 761 410 397 374
důvěrnému společenství se sebou samým a přitom je oděl
nádhernou milostí a spravedlností.
55 Toto zjevení nebylo přerušeno hříchem našich prarodičů. Bůh je
totiž „po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení
(srov. Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem,
kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků“ (srov. Řím 2,6-7).[7]
„A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil
tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi...
Častokrát jsi jim nabízel svou smlouvu.“[8]
SMLOUVA
S NOEMEM
56 Když byla hříchem rozbita jednota lidského pokolení, Bůh se zprvu
snaží zachránit lidstvo svou neustálou přítomností v jednotlivých etapách
lidských dějin. Smlouva s Noemem po potopě[9]
vyjadřuje zásadu Božího řádu spásy (ekonomie) vůči „národům“, to znamená vůči
lidem seskupeným „v různých zemích, různého jazyka a různých čeledí“ (Gn 10,5).[10]
57 Tento řád rozličných národů, zároveň kosmický, společenský a
náboženský,[11] který
Boží prozřetelnost svěřila ochraně andělů,[12]
má za úkol omezovat pýchu padlého lidstva, které je svorné ve své zvrácenosti[13]
a chtělo samo vybudovat jednotu v babylonském stylu.[14]
Avšak následkem hříchu,[15]
ať už mnohobožství, nebo zbožňování národa a jeho vůdce, ohrožují neustále
pohanskou zkažeností prozatímní řád spásy.
58 Smlouva s Noemem zůstává v platnosti po celý čas národů,[16]
až do všeobecného vyhlášení evangelia. Písmo svaté uctívá některé velké postavy
„národů“, jako „spravedlivého Abela“, krále-kněze Melchizedecha,[17]
předobraz Krista,[18]
nebo spravedlivé muže „Noema, Daniela a Joba“ (Ez 14,14). Písmo svaté tak
ukazuje, jakých výšin svatosti mohou dosáhnout ti, kteří žijí podle Noemovy
smlouvy v očekávání, že Kristus „rozptýlené Boží děti shromáždí vjedno“ (Jan
11,52).
BŮH
VYVOLIL ABRAHÁMA
59 Bůh, aby shromáždil rozptýlené lidstvo, vyvolil Abrama a povolal
ho z jeho země, z jeho příbuzenstva a z domu jeho otce,[19]
aby z něho udělal Abraháma, to znamená „otce mnohých národů“ (Gn 17,5): „Skrze
tebe dojdou požehnání všechny národy země“ (Gn 12,3 LXX).[20]
60 Lid vzešlý z Abraháma bude nositelem příslibu daného patriarchům,
stane se vyvoleným národem[21]
a bude povolán připravovat na to, aby se jednoho dne všechny Boží děti
shromáždily v jednotě Církve;[22] tento lid bude kořenem, na který budou
naroubováni pohané, kteří se stali věřícími.[23]
61 Patriarchové a proroci i ostatní postavy Starého zákona byli a
vždy budou uctíváni ve všech liturgických tradicích Církve jako svatí.
BŮH
UTVÁŘÍ SVŮJ LID IZRAEL
516 2717 102 711 1965 489 204,
2810 839 2060,
2574 1974
62 Po době patriarchů Bůh utváří Izrael jako
svůj lid tím, že ho zachrání z egyptského otroctví. Uzavírá s ním úmluvu na
Sinaji, a dává mu skrze Mojžíše svůj zákon, aby ho uznával a aby mu sloužil
jako jedinému, živému a pravému Bohu, starostlivému otci a spravedlivému
soudci, a aby očekával slíbeného Spasitele.[24]
63 Izrael je Boží kněžský národ,[25]
je nazýván „Hospodinovým jménem“ (Dt 28,10). Je to národ těch, kteří „první…
poznali jméno Hospodina, našeho Boha“,[26]
národ „starších bratří“ v Abrahámově víře.
64 Bůh skrze proroky vychovává svůj lid v naději na spásu, v
očekávání nové a věčné smlouvy určené všem lidem,[27]
smlouvy, která bude vepsána do srdcí.[28]
Proroci hlásají radikální vykoupení Božího lidu, očištění od všech jeho
nevěrností,[29] spásu,
jež zahrne všechny národy.[30]
Nositeli této naděje budou především chudí a pokorní Páně.[31]
Svaté ženy jako Sára, Rebeka, Ráchel, Miriam, Debora, Anna, Judit a Ester si
uchovaly živou naději na spásu Izraele. Avšak nejzářivější postavou je Maria.[32]
III. Ježíš Kristus — „prostředník a plnost celého
zjevení“[33]
BŮH
VYSLOVIL VŠECHNO VE SVÉM SLOVU
65 „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům
skrze prorok. V této poslední době
však promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 1,12). Kristus, Boží Syn, který se
stal člověkem, je jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Otce, který v něm
říká všechno, a nebude už jiné slovo než toto. Svatý Jan od Kříže po mnoha jiných
to vyjadřuje skvěle v komentáři Žid 1,12:
„Vždyť poté, co nám dal svého Syna, který je jeho
Slovem, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. On sám sdělil vše naráz a
jednou provždy v tomto jediném Slově… Neboť to, co dříve sděloval po
částech prorokům, řekl nám cele ve svém Synu, když nám dal to celé, čím je jeho
Syn. Proto, kdyby se nyní chtěl někdo Boha na něco dotazovat nebo od něj žádat
nějaké vidění či zjevení, nejen že by se dopouštěl pošetilosti, ale urážel by
Boha tím, že neupíná svůj zrak jedině na Krista bez vyhledávání jiné věci nebo
nějaké novoty.“[34]
NEBUDE
UŽ ŽÁDNÉ JINÉ ZJEVENÍ
94 84 93 94
66 „Křesťanské dílo spásy, tedy jako nová úmluva
nikdy nepomine a před slavným zjevením našeho Pána Ježíše Krista nemůžeme už
očekávat nové veřejné zjevení“ (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13).[35]
Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není však úplně rozvinuto; bude úkolem
křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah.
(podle: Kongregace
pro nauku víry, DI (Dominus Iesus,
Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze
dne 6.8.2000, srov. 5.)
Abychom této
relativistické mentalitě, která se stále více šíří, odpomohli, musíme především
zdůraznit konečný a úplný charakter zjevení Ježíše Krista. Je třeba totiž pevně
věřit, že v mystériu Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího, který je Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6), je
zjevena plnost Boží pravdy. Nikdo nezná
Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn
zjevit (Mt 11,27). Boha nikdo nikdy
neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu
(Jan 1,18). V něm totiž přebývá
plnost božství a vy jste v něm dosáhli plnosti (Kol 2,9-10).
Ve věrnosti k
Božímu slovu učí 2. vatikánský koncil: »Avšak nejhlubší pravda, která se
odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je
prostředníkem a zároveň plností celého zjevení.«(9) Ještě více se dále
zdůrazňuje: » Ježíš Kristus, vtělené Slovo, “člověk k lidem poslaný”, mluví slova Boží (Jan 3,34) a dovršuje
dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. Jan 5,36; 14,7). Kdo vidí jeho,
vidí Otce (srov. Jan 14,9). On tedy celou svou přítomností a tím, jak se
projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a
svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy, zjevení naplňuje,
dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, nikdy nepomine a nemůžeme už očekávat
nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1
Tim 6,14; Tit 2,13).«(10).
Encyklika Redemptoris missio zdůrazňuje, že Církev
má za úkol hlásat evangelium v plnosti pravdy: »V tomto definitivním slově
svého zjevení dal se Bůh světu v nejplnější šíři poznat: sdělil lidstvu, kdo
je. A toto konečné sebezjevení Boha je nejhlubším důvodem, proč je Církev svou
povahou misijní. Nesmí přestávat hlásat evangelium, tj. plnost pravdy, kterou
nám Bůh sám o sobě dal poznat.«(11) Jedině zjevení Ježíše Krista »přináší do
našich dějin univerzální a poslední pravdu, která vybízí lidský rozum k tomu,
aby nikdy nezůstával stát« (12).
(9) 2. vatikánský
koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum,
2; (10) tamtéž, 4; (11) Jan Pavel
II., encyklika Redemptoris missio, 5;
(12) Jan Pavel II., encyklika Fides et
ratio, 14.
67 Během staletí docházelo
ke zjevením, jež se nazývají „soukromá“. Některá byla uznána církevní
autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat“ nebo
„doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se
z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo. Za vedení
učitelského úřadu Církve dovede zdravý smysl věřících rozlišit a přijímat, co je v těchto zjeveních opravdová
výzva Krista nebo jeho svatých pro Církev.
Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení“, která
si dělají nárok na překonání nebo opravu zjevení, jehož naplněním je Kristus.
To je případ některých mimokřesťanských náboženství a také některých novodobých
sekt, které se opírají o taková „zjevení“.
(podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti
a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 9.)
(Celý DJ-014 viz článek KKC 424).
V současných
teologických diskusích se na Ježíše z Nazareta často nahlíží jako na
zvláštní historickou postavu, která omezeně zjevila božské v míře, která
není úplná, nýbrž komplementární k jiným postavám zjevení a spásy.
Nekonečné a absolutní, poslední Boží tajemství se prý lidem zjevilo mnoha
způsoby a v mnoha historických postavách a Ježíš z Nazareta je údajně
pouze jednou z nich. On prý je, ještě konkrétněji, jednou z mnoha
tváří, kterou Logos v průběhu času přijal, aby zprostředkoval lidstvu
spásu.
Aby se přitom
ospravedlnila na jedné straně univerzalita křesťanské spásy a na druhé straně
skutečnost náboženského pluralismu, zavádí se rozlišování mezi řádem spásy
věčného Slova, které má platit i mimo Církev a bez vztahu k ní, a řádem
spásy vtěleného Slova. První jmenovaný řád je údajně univerzálnější než ten
druhý, který se omezuje pouze na křesťany, i když je v něm Bůh přítomen
v hojnější míře.
Souhrn
68 Bůh se z lásky zjevil a daroval člověku. Nabízí tak definitivní a
vyčerpávající odpověď na otázky člověka týkající se smyslu a cíle jeho života.
69 Bůh se zjevil člověku tím, že mu postupně
činy i slovy zjevoval své tajemství.
70 Bůh se kromě svědectví, které vydává sám o
sobě ve stvořených věcech, zjevil sebe i našim prarodičům. Mluvil k nim;
po pádu jim přislíbil spásu[36] a
nabídl svou úmluvu.
71 Bůh uzavřel s Noemem věčnou úmluvu, je to
úmluva mezi Bohem a všemi živými bytostmi.[37] Ta bude
platit, pokud bude trvat svět.
72 Bůh vyvolil Abraháma a uzavřel s ním a jeho
potomstvem úmluvu. Utvořil z něho svůj lid, jemuž zjevil skrze Mojžíše svůj
zákon. Tento lid připravoval skrze proroky, aby přijal spásu určenou všemu
lidstvu.
73 Bůh se plně zjevil tím, že poslal svého
vlastního Syna, v němž navždy ustanovil svou úmluvu. Syn je definitivním Slovem
Otce, takže po něm už nebude žádné jiné zjevení.
2. ČLÁNEK
PŘEDÁVÁNÍ
BOŽÍHO ZJEVENÍ
74 Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání
pravdy“ (1 Tim 2,4), tj. k poznání Ježíše Krista.[38]
Je proto nutné, aby Kristus byl hlásán všem národům a všem lidem, aby tak zjevení
dospělo do všech končin světa:
„Bůh ve své veliké dobrotě zařídil, aby to, co
zjevil ke spáse všech národů, zůstalo navždy neporušené a bylo předáváno všem
pokolením.“[39]
I. Apoštolská Tradice
174 1124,
2651 861 171
75 „Proto Kristus Pán, v němž je dovršeno celé
zjevení svrchovaného Boha (srov. 2 Kor 1,20; 3,16-4,6), dal apoštolům příkaz,
aby evangelium, které už dříve přislíbili proroci a které on sám naplnil a
vlastními ústy vyhlásil, kázali jako pramen veškeré spasitelné pravdy i celého
mravního řádu a sdělovali jim Boží dary.“[40]
KÁZÁNÍ
APOŠTOLŮ...
76 Evangelium bylo předáváno podle Pánova příkazu dvěma způsoby:
— ústně, prostřednictvím
apoštolů, „kteří ústním kázáním, příkladem a ustanovováním řádu předávali to,
co přijali z Kristových úst, ze styku s ním a z jeho skutků, i to, čemu se
naučili z vnuknutí Ducha svatého“;
— písemně,
prostřednictvím těch apoštolů a jejich spolupracovníků, kteří „z vnuknutí téhož
Ducha svatého zaznamenali poselství o spáse písemně“.[41]
…
POKRAČUJE V APOŠTOLSKÉ POSLOUPNOSTI
77 „Aby se však v Církvi stále zachovalo evangelium celé a živé,
zanechali apoštolové jako své nástupce biskupy a postoupili jim své učitelské
místo.“[42]
Vždyť „apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných
knihách, mělo být uchováno až do konce věků.“[43]
78 Toto živé předávání, vykonávané v Duchu svatém, se nazývá Tradicí
— nakolik se liší od Písma svatého, i když je s ním úzce spojeno. Skrze toto
Tradici podání „tak Církev ve svém nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem
pokolením předává všechno, co sama je a co věří“.[44]
„Výroky svatých Otců svědčí o oživující přítomnosti této Tradice, jejíž
bohatství se přelévá do praxe a do života věřící a modlící se Církve.“[45]
79 Tím způsobem tedy to, co Otec sdělil o sobě skrze své Slovo v
Duchu svatém, je v Církvi přítomno a působí v ní: „A tak Bůh, který kdysi
promluvil, nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch svatý,
skrze kterého zaznívá živý hlas evangelia v Církvi a skrze ni ve světě, uvádí
věřící do veškeré pravdy a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo
v celém svém bohatství.“[46]
II. Vztah mezi Tradicí a Písmem svatým
SPOLEČNÝ
PRAMEN...
80 „Posvátná Tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném
spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a
směřují k témuž cíli“.[47]
Jedno i druhé zpřítomňuje v Církvi tajemství Krista a činí je plodným,
neboť on slíbil, že zůstane se svými „po všechny dny až do skonání světa“ (Mt
28,20).
… DVA
ROZDÍLNÉ ZPŮSOBY PŘEDÁVÁNÍ
81 „Písmo svaté je totiž
Boží řeč písemně zaznamenaná z vnuknutím Ducha svatého“.
1548 2037 688 888-892 2032-2040 857,
871 2033 1202,
2041 2684 113
Co se týká posvátné
Tradice, ta „předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý
apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve
svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a rozšiřovali“.
82 „A to je důvod, proč Církev nečerpá jistotu o všem, co bylo
zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou
láskou a vážností.“[48]
APOŠTOLSKÁ
TRADICE A RŮZNÉ TRADICE CÍRKEVNÍ
83 Tradice, o níž mluvíme,
pochází od apoštolů a předává všechno to, co přijali z Ježíšova učení a
příkladu a čemu se naučili od Ducha svatého. Vždyť první křesťanská generace
ještě neměla psaný Nový zákon a sám Nový zákon dosvědčuje, jak se rozvíjela
živá Tradice.
Od ní se liší „tradice“ teologické,
disciplinární, liturgické či devocionální (tradice různých pobožností), které
se během doby zrodily v místních církvích. Tyto tradice představují zvláštní
formy, z nichž velká tradice nabývá výrazů přizpůsobených různým místům a
různým dobám. Ve světle velké apoštolské Tradice mohou být tyto pozdější
tradice uchovány, upraveny nebo také pod vedením učitelského úřadu Církve
zrušeny.
III. Výklad pokladu víry
POKLAD
VÍRY SVĚŘENÝ CELÉ CÍRKVI
84 „Poklad“ (1 Tim 6,20)[49]
víry (depositum fidei), obsažený
v posvátné Tradici a v Písmu svatém, apoštolové svěřili celé Církvi.
„Všechen svatý lid, sjednocený se svými pastýři, lne pevně k tomuto
pokladu a setrvává ustavičně v apoštolském učení a společenství, v lámání
chleba a v modlitbě; tak se při uchovávání, uskutečňování a vyznávání
předané víry vytváří jedinečný soulad biskupů a věřících.“[50]
UČITELSKÝ
ÚŘAD CÍRKVE
85 „Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané,
je svěřen pouze živému učitelskému úřadu Církve, který vykonává svou pravomoc
ve jménu Ježíše Krista“,[51]
to je biskupům ve spojení s Petrovým nástupcem, římským biskupem.
86 „Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu
tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci
Ducha svatého Boží slovo nábožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a
z tohoto jediného pokladu víry čerpá všechno, co předkládá k věření jako
zjevené od Boha.“[52]
87 Věřící, kteří si připomínají Kristova slova apoštolům: „Kdo
poslouchá vás, poslouchá mne“ (Lk 10,16),[53]
ochotně přijímají učení a pokyny, které jim pastýři různými způsoby
předkládají.
ČLÁNKY
VÍRY
88 Učitelský úřad Církve využívá plnosti své moci, kterou obdržel od
Krista, když definuje nějaké dogma (článek víry), to znamená, když předkládá
závazným způsobem,
66 2651 2038,
2518 889 785 737 114,
158 234 2625
kte
rý vyžaduje od křesťanského lidu neodvolatelný souhlas
víry, pravdy obsažené v Božím zjevení nebo pravdy, které jsou s nimi
nutné spojeny.
89 Články víry a náš duchovní život jsou organicky spojeny. Články
víry jsou světla na cestě naší víry, osvětlují ji a dávají jí jistotu. A
naopak, je-li náš život poctivý, náš rozum i naše srdce budou otevřeny
k přijetí světla článků víry.[54]
90 Vzájemné vztahy mezi články víry a jejich souvislosti lze najít v
celku zjevení Kristova tajemství.[55]
„Existuje řád neboli 'hierarchie' pravd katolického učení, vzhledem
k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.“[56]
NADPŘIROZENÝ
SMYSL PRO VÍRU
91 Všichni věřící se podílejí na pochopení a předávání zjevené
pravdy. Přijali pomazání Ducha svatého, který je učí[57]
všemu a uvádí je „do celé pravdy“ (Jan 16,13).
92 „Celek věřících… se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou
vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu,
když od 'biskupů až po poslední věřící laiky' dává najevo svůj obecný souhlas
ve věcech víry a mravů.“[58]
93 „Tento smysl pro víru, probouzený a udržovaný Duchem pravdy,
působí, že Boží lid – pod vedením posvátného učitelského úřadu Církve, který
věrně poslouchá – nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží
(srov. 1 Sol 2,13), neúchylně lne k 'víře jednou provždy křesťanům svěřené'
(Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji
uplatňuje v životě.“[59]
RŮST V
CHÁPÁNÍ VÍRY
94 Za přispění Ducha svatého se může v životě Církve rozvíjet chápání
jak skutečností, tak i slov pokladu víry:
— „přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají
ve svém srdci“[60]; „a
zvláště teologickým bádáním se snaží dosáhnout hlubokého poznání zjevené
pravdy“.[61]
— „hlubším pochopením duchovních skutečností
z vlastní zkušenosti“[62];
„Boží slova rostou zároveň s tím, kdo je čte“.[63]
— „hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském
úřadě přijali bezpečné charizma pravdy“.[64]
95 „Je tedy zřejmé, že posvátná Tradice, Písmo svaté a učitelský úřad
Církve jsou podle moudrého úradku Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a
sdruženy, že jedno bez druhých nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň,
každý svým způsobem, pod vlivem jediného
Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“[65]
96
Apoštolové pod vedením Ducha svatého kázáním a spisy předali, co jim svěřil
Kristus, všem generacím až do slavného Kristova příchodu.
97 „Posvátná Tradice a Písmo svaté tvoří
jediný posvátný poklad Božího slova“,[66] v
němž putující Církev jako v zrcadle nazírá na Boha, zdroj všeho svého
bohatství.
98 „A
tak Církev ve svém nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává
všechno, co sama je co věří“.[67]
99
Všechen Boží lid svým nadpřirozeným smyslem pro víru nepřestává přijímat dar
Božího zjevení, stále hlouběji do něho pronikat a stále plněji z něj žít.
100 Úkol
autenticky vykládat Boží slovo byl svěřen pouze učitelskému úřadu Církve,
papeži a biskupům, kteří jsou s ním spojeni.
3. ČLÁNEK
PÍSMO
SVATÉ
101 Bůh, aby se lidem zjevil, hovořil k nim v blahosklonnosti své dobroty lidskými slovy: „Neboť slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo lidské tělo.“[68]
1100,
1184 1378 65,
2763 426-429
102 Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje
nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto
celý.[69]
„Uvědomte si, že je to jedno a totéž Slovo, které se rozprostírá po celém Písmu svatém, a že je to totéž Slovo, které zaznívá v ústech všech svatých spisovatelů: to Slovo, které, poněvadž bylo na počátku Bůh u Boha, nemá zapotřebí slabik, protože nepodléhá času.“[70]
103 Proto Církev měla vždy v úctě Boží Písmo, jako má v úctě
samo Tělo Páně. Neustále totiž podává věřícím chléb života, který bere ze stolu
jak Božího slova, tak Těla Kristova.[71]
104 Církev neustále nachází v Písmu svatém svou potravu a svou sílu:[72]
vždyť v něm nepřijímá jen pouhé lidské slovo, ale Boží slovo, jímž
skutečně je.[73] „V
posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází
vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi.“[74]
II. Inspirace a pravda Písma svatého
105 Bůh je autorem Písma svatého.
„Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmu svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo
zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého. Svatá Matka Církev totiž považuje podle
apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak i Nového zákona se všemi jejich
částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly
sepsány z vnuknutí Ducha svatého, a jako takové byly Církvi předány.“[75]
106 Bůh inspiroval lidské autory
posvátných knih. „K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral a použil
jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby
jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl.“[76]
107 Inspirované knihy učí pravdě.
„Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí
považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí
spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou
v Písmu svatém pro naši spásu.“[77]
128 368 702
108 Nicméně křesťanská víra není „náboženství
knihy“. Křesťanství je náboženstvím Božího „Slova“, „ne slova psaného a němého,
nýbrž Slova vtěleného a živého.“[78]
Aby slova nezůstávala mrtvou literou, je nezbytné, aby Kristus, věčné Slovo
živého Boha, nám skrze Ducha svatého „otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu“ (Lk
24,45).
III. Duch svatý, vykladatel Písma
109 „Protože však Bůh mluví v Písmu svatém prostřednictvím lidí
lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl
Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit
a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.“[79]
110 Abychom pochopili záměr
svatopisců, je nutno brát v úvahu poměry v jejich době i jejich kulturu,
„literární druhy“ tehdy užívané, způsob chápání, vyjadřování, vyprávění obvyklý
v jejich době. „Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém
smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy
slovního projevu.“[80]
111 Protože Písmo svaté je inspirované, je ještě druhá zásada správného
výkladu, neméně důležitá než předchozí, bez níž by Písmo zůstalo mrtvou
literou: „Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo
napsáno.“[81]
Druhý
vatikánský koncil uvádí tři měřítka
k tomu, aby byl výklad Písma shodný s Duchem, který je inspiroval:[82]
112 1. Bedlivě přihlížet „k
obsahu a jednotě celého Písma“. Ať už jsou knihy, ze kterých se skládá,
jakkoli různorodé, je přesto Písmo jedno v síle jednoty Božího plánu,
v němž Ježíš Kristus je středem a srdcem, otevřeným od jeho Veliké noci.[83]
„Kristovým srdcem[84] je označováno Písmo svaté, které dává poznat Kristovo srdce. Toto srdce bylo před utrpením zavřené, protože Písmo bylo temné. Avšak Písmo se po utrpení otevřelo, takže ti, kteří je už chápou, jsou schopni zvážit a rozeznat, jak mají být vykládána proroctví.“[85]
113 94 1101 100 90 81
113 2. Číst
Písmo v „živé Tradici celé Církve“. Podle jednoho z církevních otců,
„Písmo svaté bylo napsáno dříve v srdci Církve než v hmotných prostředcích,
jimiž je vytvářeno (sacra Scriptura principalius est in corde Ecclesiae quam in
materialibus instrumentis scripta)“. Vždyť Církev uchovává ve své Tradici živou
paměť Božího slova a Duch svatý jí poskytuje duchovní výklad Písma („… podle
duchovního smyslu, jímž Duch obdařuje Církev“)[86]
114 3. Přihlížet k „analogii
víry“.[87] Výrazem
„analogie víry“ míníme spojitost pravd víry mezi sebou a v celkovém plánu
zjevení.
SMYSLY PÍSMA
115 Podle starobylé tradice
lze rozlišovat dva smysly Písma:
literární a duchovní, který se dále dělí na alegorický, morální a anagogický.
Hluboký soulad všech čtyř smyslů zaručuje zachování všeho bohatství Písma při
jeho živé četbě v Církvi.
116 Literární smysl. To je smysl vyznačený slovy Písma a odhalený
exegezí, která se řídí pravidly správného výkladu. „Všechny smysly (Písma
svatého) mají svůj základ ve smyslu literárním.“[88]
117 Duchovní smysl. Protože Boží plán je jednotný, mohou sloužit jako znamení nejen text Písma,
nýbrž i věci a události, o kterých mluví.
1. Alegorický smysl. Můžeme dosáhnout hlubšího pochopení
událostí, chápeme-li jejich význam v
Kristu; tak přechod Rudým mořem je znamením
Kristova vítězství a také křtu.[89]
2. Morální smysl. Události vyprávěné v Písmu nás mohou vést ke
správnému jednání. „Bylo to napsáno jako poučení pro nás“ (1 Kor 10,11).[90]
3. Anagogický smysl. Je stejně možné vidět věci a události v jejich
věčném významu, který nás vede vzhůru (řecky: „anagoge“) k naší nebeské vlasti.
Tak je Církev na zemi znamením nebeského Jeruzaléma.[91]
118 Jedno středověké
distichon shrnuje význam čtyř smyslů:
Literární smysl učí, co se stalo, alegorický, v
co věřit, morální, jak jednat a anagogický, kam směřovat.
Littera
gesta docet, quid credas allegoria,
Moralis
quid agas, quo tendas anagogia.
119 „Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel
k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě
předběžné vědecké práce dozrál úsudek Církve. Neboť všechno z oboru výkladu
Písma nakonec podléhá posouzení Církve, která plní božský příkaz a službu
uchovávat a vykládat Boží slovo.“[92]
„Nevěřil
bych evangeliu, kdyby mě k tomu nepohnula autorita katolické Církve.“[93]
IV. Kánon Písma svatého
1117
120 Apoštolská Tradice umožnila Církvi rozlišit,
které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih.[94]
Tento úplný seznam se nazývá „Kánon“ Písma svatého. Zahrnuje 46 knih Starého
zákona (45, považuje-li se Jeremiáš a Nářky za jediný text) a 27 knih Nového
zákona:[95]
Pro Starý zákon: Genesis, Exodus, Leviticus,
Numeri, Deuteronomium (nebo:1. až 5. kniha Mojžíšova), kniha Jozue, kniha
Soudců, kniha Rút, dvě knihy Samuelovy, dvě knihy Královské, dvě knihy Kronik,
kniha Ezdrášova, kniha Nehemiášova, kniha Tobiáš, kniha Judit, kniha Ester, dvě
knihy Makabejské, kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň
písní, kniha Moudrosti, kniha Sirachovcova, kniha proroka Izaiáše, kniha
proroka Jeremiáše, kniha Žalozpěvů, kniha proroka Barucha, kniha proroka
Ezechiela, kniha proroka Daniela, kniha proroka Ozeáše, kniha proroka Joela,
kniha proroka Amosa, kniha proroka Abdiáše, kniha proroka Jonáše, kniha proroka
Micheáše, kniha proroka Nahuma, kniha proroka Habakuka, kniha proroka
Sofoniáše, kniha proroka Aggea, kniha proroka Zachariáše, kniha proroka
Malachiáše.
Pro Nový zákon: Evangelium podle Matouše, Marka,
Lukáše, Jana, Skutky apoštolů, Listy svatého Pavla Římanům: první a druhý list
Korinťanům, Galaťanům, Efesanům, Filipanům, Kolosanům, dva listy Soluňanům
(Thessaloničanům), dva listy Timotejovi, Titovi, Filemonovi, list Židům, list
svatého Jakuba, dva listy svatého apoštola Petra, tři listy svatého apoštola
Jana, list svatého apoštola Judy a kniha Zjevení svatého apoštola Jana.
(podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti
a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 8.)
Vytváří se rovněž hypotéza o inspirované hodnotě svatých písem
jiných náboženství. Jistě je třeba uznat, že mnoho prvků v nich představuje
praktické prostředky, s jejichž pomocí velké množství osob mohlo v průběhu
staletí a také ještě dnes živit a uchovávat své náboženské životní vztahy k
Bohu. Jak bylo již uvedeno, řekl proto 2. vatikánský koncil, že způsoby chování
a života, pravidla a nauky jiných náboženství »se sice v mnohém rozcházejí s
tím, v co ona věří a k věření předkládá, přece jsou však nezřídka odrazem
Pravdy, která osvěcuje všechny lidi«(23).
Církevní podání
však používá označení inspirovaných spisů jen pro kanonické knihy Starého a Nového
zákona, jakožto inspirované Duchem svatým.(24) 2. vatikánský koncil v
dogmatické konstituci o božském zjevení se odvolává na tuto tradici a učí:
»Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak
Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické,
protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého
(srov. Jan 20,31; 2 Tim 3,16; 2 Pt 1,19-21; 3,15-16), a jako takové byly církvi
předány.«(25) Tyto knihy »učí spolehlivě a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít
Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu«.(26)
Ale
protože Bůh chce volat v Kristu všechny národy k sobě a sdělit jim plnost svého
zjevení a své lásky, nepřestává se mnoha různými způsoby zpřítomňovat »nejen
jednotlivcům, ale i národům v bohatství jejich spirituality, která nachází svůj
výtečný a podstatný výraz v náboženstvích, i když obsahují mezery,
nesrovnalosti a bludy«.(27) Svaté knihy jiných náboženství, které fakticky živí
a vedou život jejich příslušníků, obsahují proto z Kristova tajemství ony prvky
dobra a milosti, které jsou jim k dispozici.
(23) 2. vatikánský
koncil, deklarace Nostra aetate, 2;
srov. 2. vatikánský koncil, dekret Ad
gentes,9- kde se mluví o prvcích dobra přítomných „v jednotlivých obyčejích
a kulturách národů”; věroučná konstituce Lumen
gentium, 16- zde se zmiňují prvky dobra a pravdy přítomné mezi ne-křesťany,
jež je možné považovat za přípravu k přijetí evangelia; (24) srov. Tridentský
koncil, Decretum de libris sacris et de
traditionibus recipiendis: DS
1501; 1. vatikánský koncil, dogmatická konstituce Dei Filius cap. 2: DS
3006; (25) 2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 11; (26) tamtéž; (27)
Jan Pavel II., encyklika Redemptoris
missio, 55, srov. 56; Pavel VI., apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 53.
STARÝ
ZÁKON
1093
121 Starý zákon je neodlučitelná část Písma
svatého. Jeho knihy jsou inspirované Bohem a uchovávají si nepomíjející
hodnotu,[96] protože
Stará úmluva nikdy nebyla odvolána.
702,
763 708 2568
122 „Plán spásy ve Starém zákoně byl zaměřen
především k tomu, aby připravoval… příchod Krista, vykupitele světa.“
Knihy Starého zákona „sice obsahují též věci nedokonalé a dočasné“, vydávají
však svědectví o celé božské pedagogice spásné Boží lásky. „Vyjadřují živý cit
vůči Bohu, jsou v nich uloženy vznešené nauky o Bohu, spasitelná moudrost
o životě člověka i podivuhodné poklady modliteb“; a konečně je v nich „ukryto
tajemství naší spásy“.[97]
123 Křesťané si váží Starého zákona jako ryzího slova Božího. Církev
vždycky rozhodně odmítala myšlenku zavrhnout Starý zákon pod záminkou, že by se
ve světle Nového zákona stal už „jen přežitkem“ (marcionismus).
NOVÝ
ZÁKON
124 „Boží slovo, které je Boží silou k spáse pro každého věřícího, je
vynikajícím způsobem podáno a projevuje svou sílu v knihách Nového zákona.“[98]
Tyto knihy nám podávají definitivní pravdu Božího zjevení. Jejich ústředním
námětem je Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, jeho skutky, jeho učení, jeho
utrpení a jeho oslavení, a také počátky jeho Církve pod vedením Ducha svatého.[99]
125 Evangelia jsou srdcem
celého Písma svatého, „neboť jsou hlavním svědectvím o životě a učení vtěleného
Slova, našeho Spasitele“.[100]
126 Vznik evangelií je možné
rozdělit do tří etap:
1. Ježíšův život a učení. Církev pevně trvá na tom, že čtyři
evangelia, „jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co
Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich spásu skutečně konal a
učil až do dne, kdy byl vzat do nebe“.
2. Ústní podání. „Apoštolové pak po nanebevstoupení Pána předali
svým posluchačům to, co říkal a dělal, s
plnějším porozuměním, jakého se jim, poučeným událostmi Kristova oslavení a vyučeným
světlem Ducha pravdy, dostalo.“
3. Psaná evangelia. „Bibličtí spisovatelé sepsali čtyři evangelia tak,
že něco vybrali z množství ústních nebo už i písemných tradic, něco
sestavili v celek nebo vysvětlili se zřetelem na tehdejší stav církevních
obcí. Přitom zachovali formu hlásání, ale vždy tak, že nám sdělují o Ježíši
pravdivé a upřímné údaje.“[101]
651 2055 1968 1094 489 2705 1154 76 76 515
127 Evangelium ve čtverém podání zaujímá v Církvi jedinečné místo;
dosvědčuje to úcta, jíž je zahrnuje liturgie, a zcela zvláštní přitažlivost,
která v každé době působila na světce.
„Není žádný lepší, vzácnější a úchvatnější text,
než evangelium. Pozorujte a uchovávejte [v srdci] to, co Kristus, náš Pán a
Mistr, učil svými slovy a vykonal svými skutky.“[102]
„Nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní
modlitby evangelium. V něm nalézám všechno, co potřebuje má ubohá duše.
Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl.“[103]
JEDNOTA
STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA
128 Církev už od apoštolských dob,[104]
a i potom stále vyzdvihovala ve své Tradici jednotu Božího plánu v obou
zákonech prostřednictvím typologie.
Ta rozpoznává v Božích dílech Starého zákona předobrazy toho, co Bůh v plnosti
časů dovršil v osobě svého vtěleného Syna.
129 Křesťané tedy čtou Starý zákon ve světle Krista, který zemřel a
vstal z mrtvých. Typologická četba odhaluje nevyčerpatelný obsah Starého
zákona. Má nám tak připomenout, že si uchovává svou specifickou hodnotu
zjevení, jak to potvrdil sám náš Pán.[105]
Ostatně i Nový zákon je nutno číst ve světle Starého zákona. Prvotní křesťanská
katechese se na něj neustále odvolává.[106]
Podle starobylého rčení „Nový zákon je skryt ve Starém, zatímco Starý je
odhalen Novým zákonem“.[107]
130 Typologie vyjadřuje vzestupnou dynamičnost v naplňování Božího
plánu, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Například povolání
patriarchů a vyjití z Egypta neztrácejí v Božím plánu svou cenu, a to proto, že
v něm představují etapy určitých mezidobí.
V. Písmo svaté v životě Církve
131 „Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro Církev oporou a
životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem
duchovního života.“[108]
„Věřícím křesťanům musí být dokořán otevřen přístup k Písmu svatému.“[109]
132 „Proto má být studium Písma svatého duší posvátné teologie. Ve
slově Písma nachází zdravou výživu a svatou svěžest také služba slova, totiž
pastýřské kázání, katecheze a všechna křesťanská výuka, ve které má mít
liturgická homilie význačné místo.“[110]
2653 1792 94
133 Církev „naléhavě a důrazně vybízí také všechny
věřící, aby častým čtením Písma svatého získali 'nesmírně cenné poznání Ježíše
Krista' (Fil 3,8). 'Neboť neznalost Písma je neznalost Krista' (Sv. Jeroným).“[111]
Souhrn
134
„Veškerá božská Písma jsou jen jedna kniha a touto jedinou knihou je Kristus;
vždyť všechna božská Písma mluví o Kristu a v něm nacházejí naplnění.“[112].
135
„Písmo svaté obsahuje Boží slovo, a protože jsou inspirováno, je to opravdu
slovo Boží.“[113]
136 Bůh
je autorem Písma svatého v tom smyslu, že inspiruje jeho lidské autory; působí
v nich a skrze ně. Tak nám dává jistotu, že jejich spisy neomylně učí spásné
pravdě.[114]
137
Výklad inspirovaných knih Písma musí především soustředit pozornost na to, co
chce Bůh prostřednictvím svatých autorů (či svatopisců) zjevit k naší spáse.
„Co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha.“[115]
138
Církev přijímá 46 knih Starého zákona a 27 knih Nového zákona jako inspirované
a má je v úctě.
139 Na
prvním místě jsou čtyři evangelia, protože jejich středem je Kristus.
140
Jednota obou Zákonů vyvěrá z jednoty Božího plánu a jeho zjevení: Starý zákon
připravuje Nový, zatímco Nový naplňuje Starý; oba dva se navzájem osvětlují;
oba dva jsou opravdové Boží Slovo.
141
„Církev vždy měla v úctě Písmo svaté jako samo tělo Páně“[116];
v obou nachází celý křesťanský život svou potravu a svou vlastní normu.
„Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Ž 119,105).[117]
[1] Srov. 1. vatikánský koncil:
DS 3015
[2] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 2.
[3] Srov. Ef 1,4-5.
[4] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 2.
[5] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,20,2; srov. též
3,17,1; 4,12,4; 4,21,3.
[6] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 3.
[7] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 3.
[8] Římský misál, IV.
eucharistická modlitba.
[9] Srov. Gn 9,9.
[10] Srov. Gn 10,20-31.
[11] Srov. Sk 17,26-27.
[12] Srov. Dt 4,19; Dt (LXX)
32,8.
[13] Srov. Mdr 10,5.
[14] Srov. Gn 11,4-6.
[15] Srov. Řím 1,18-25.
[16] Srov. Lk 21,24.
[17] Srov. Gn 14,18.
[18] Srov. Žid 7,3.
[19] Srov. Gn 12,1.
[20] Srov. Gal 3,8.
[21] Srov. Řím 11,28.
[22] Srov. Jan 11,52; 10,16.
[23] Srov. Řím 11,17-18,24.
[24] Srov. DV (Věroučná
konstituce o Božím zjevení Dei Verbum)
3.
[25] Srov. Ex 19,6.
[26] Římský misál, 6. přímluva na
Velký pátek.
[27] Srov. Iz 2,2-4.
[28] Srov. Jer 31,31-34; Žid
10,16.
[29] Srov. Ez 36.
[30] Srov. Iz 49,5-6; 53,11.
[31] Srov. Sof 2,3.
[32] Srov. Lk 1,38
[33] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 2.
[34] Sv. Jan od Kříže, Subida del monte Carmelo (Výstup na horu
Karmel), 2,22; srov. Denní modlitba Církve, 2.čtení v pondělí druhého týdne
adventního.
[35] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 4.
[36] Srov. Gn 3,15.
[37] Srov. Gn 9,16.
[38] Srov. Jan 14,6.
[39] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 7.
[40] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 7.
[41] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 7.
[42] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 7.
[43] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 8.
[44] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 8.
[45] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 8.
[46] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 8.
[47] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 9.
[48] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 9.
[49] Srov. 2 Tim 1,12-14.
[50] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 10.
[51] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 10.
[52] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 10.
[53] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 20.
[54] Srov. Jan 8,31-32.
[55] Srov. 1. vatikánský koncil:
DS 3016: „nextus mysteriorum“; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o
Církvi Lumen gentium) 25.
[56] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 11.
[57] Srov. 1 Jan 2,20.27.
[58] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 12.
[59] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 12.
[60] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 8.
[61] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 62,7; srov. 44,2; DV (Věroučná konstituce o Božím
zjevení Dei Verbum) 23-24; UR (Dekret
o ekumenismu Unitatis redintegratio)
4.
[62] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 8.
[63] „Divina eloquia cum legente crescunt“, sv. Řehoř Veliký, Homilia in Ezechielem, 1,7,8; PL 76,
843D.
[64] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 8.
[65] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 10,3.
[66] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 10,3.
[67] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 10,1.
[68] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 13.
[69] Srov. Žid 1,1-3.
[70] Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 103,4,1.
[71] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 21.
[72] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 24.
[73] Srov. 1 Sol 2,13.
[74] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.
[75] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 11.
[76] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 11.
[77] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 11.
[78] Sv. Bernard
z Clairvaux, Homilia super missus
est, 4,11: PL 183, 86B.
[79] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 12,1.
[80] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 12,3.
[81] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 12,5.
[82] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 12,5.
[83] Srov. Lk 24,25-27.44-46
[84] Srov. Ž 22,15.
[85] Sv. Tomáš Akvinský, Expositio in Psalmos, 21,11.
[86] „… secundum spiritualem
sensum quem Spiritus donat Ecclesiae“, Origenes, Homiliae in Leviticum, 5,5.
[87] Srov. Řím 12,6.
[88] „Omnes sensus (scilicet sacrae Scripturae) fundentur super litteralem“,
sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae,
I,1,10, ad. 1.
[89] Srov. 1 Kor 10,2.
[90] Srov. Žid 3,1-4,11.
[91] Srov. Zj 21,1-22,5.
[92] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 12,5.
[93] „Ego vero Evangelio non crederem, nisi me catholicae Ecclesiae commoveret
auctoritas“, sv. Augustin, Contra
epistulam Manichaei quam vocant fundamenti, 5,6; PL 42, 176.
[94] Srov. 2. vatikánský koncil,
DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 8,3.
[95] Srov. Decretum Damasi: DS 179; florentský koncil (1442): DS 179: 1334-1336; tridentský koncil: DS 179: 1501-1504.
[96] Srov. 2. vatikánský koncil,
DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 14.
[97] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 15.
[98] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 17.
[99] Srov. 2. vatikánský koncil,
DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 20.
[100] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 18.
[101] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 19.
[102] Sv. Cesarie Mladší, A sainte Richilde et sainte Radegonde:
Sources crétiennes, 345, 480.
[103] Sv. Terezie od Dítěte
Ježíše, Autobiografické spisy, A, 83v.
[104] Srov. 1 Kor 10,6.11; Žid
10,1; 1 Petr 3,21.
[105] Srov. Mk 12,29-31.
[106] Srov. 1 Kor 5,6-8; 10,1-11.
[107] „Novum in Vetere latet et in Novo Vetus patet“, sv. Augustin, Quaestiones in Heptateuchum, 2,73; PL
34, 623; srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím
zjevení Dei Verbum) 16.
[108] Srov. 2. vatikánský koncil,
DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 21.
[109] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 22.
[110] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 24.
[111] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 25.
[112] „Omnis Scriptura divina unus liber est, et ille unus liber Christus est,
quia omnis Scriptura divina de Christo loquitur, et omnis Scriptura divina in
Christo impletur“, Hugo od sv. Viktora, De
arca Noe, 2,8; PL 176, 642C.
[113] Srov. 2. vatikánský koncil,
DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 24.
[114] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 11.
[115] Origenes, Homiliae in Exodum, 4,5.
[116] Srov. 2. vatikánský koncil,
DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 21.
[117] Srov. Iz 50,4.