TŘETÍ KAPITOLA

ČLOVĚK ODPOVÍDÁ BOHU

839

1819

489

59, 2570

1814-1816

2087

1102

142 Svým zjevením „oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a připustil do svého společenství.“[1] Přiměřenou odpovědí na toto pozvání je víra.

143 Vírou člověk plně podřizuje Bohu svůj rozum i vůli. A celou svou bytostí dává svůj souhlas se Bohu, který se zjevuje.[2] Tuto odpověď člověka Bohu nazývá Písmo svaté „poslušnost víry“.[3]

1. ČLÁNEK

VĚŘÍM

I. Poslušnost víry

144 Poslouchat ve víře znamená svobodně se podřídit slyšenému slovu, protože jeho pravdivost zaručuje Bůh, který je pravda sama. Vzorem této poslušnosti, jak nám ji předkládá Písmo svaté, je Abrahám. Jejím nejdokonalejším uskutečněním je Panna Maria.

ABRAHÁM — „OTEC VŠECH VĚŘÍCÍCH“

145 List Židům při oslavné chvále víry předků zvláště zdůrazňuje Abrahámovu víru: „Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde“ (Žid 11,8).[4] Věřil, a proto žil v zaslíbené zemi jako cizinec a poutník.[5] Také Sára věřila, a proto mohla počít syna, který jí byl zaslíben. A konečně Abrahám šel obětovat svého jediného syna, protože věřil.[6]

146 Abrahám tak uskutečňuje definici víry, jak ji podává list Židům: „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (Žid 11,1). „Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost“ (Řím 4,3).[7] Díky této silné víře[8] se Abrahám stal „otcem“ všech, kdo věří (Řím 4,11.18).[9]

147 Starý zákon přináší hojná svědectví takové víry. List Židům chválí příkladnou víru předků, kteří kvůli ní „došli uznání“ (Žid 11,2.39). Nicméně „Bůh nám přichystal něco lepšího“: milost víry v jeho Syna Ježíše, „od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 11,40; 12,2).

MARIA — „BLAHOSLAVENÁ, KTERÁ UVĚŘILA“

232

243, 683

424

222

969

507, 829

506

494, 2617

148 Panna Maria naplňuje poslušnost víry mnohem dokonaleji. Maria s vírou přijala zvěstování a příslib, který jí oznámil anděl Gabriel, když věřila, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37)[10], a tím, že dala svůj souhlas: „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38). Alžběta ji pozdravila takto: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). Pro tuto víru ji budou oslavovat všechna pokolení.[11]

149 Mariina víra během celého jejího života až do poslední zkoušky,[12] kdy Ježíš, její Syn, zemřel na kříži, nikdy nezakolísala. Maria nepřestávala věřit, že „se splní“ Boží slovo. Proto Církev v Marii uctívá nejčistší uskutečnění víry.

II. „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12)

VĚŘIT V JEDNOHO BOHA

150 Víra je především osobní přilnutí člověka k Bohu; a zároveň a neodlučně je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou Bůh zjevil. Křesťanská víra se liší od víry v nějakou lidskou osobu tím, že je osobním přilnutím k Bohu a souhlasem s pravdou, kterou zjevil. Je to dobré a správné naprosto se svěřit Bohu a bezvýhradně věřit tomu, co říká. Bylo by lehkomyslné a klamné mít podobnou víru v nějakého tvora.[13]

VĚŘIT V JEŽÍŠE KRISTA, BOŽÍHO SYNA

151 Pro křesťana je víra v Boha neoddělitelně spojena s vírou v toho, kterého Bůh poslal, „v jeho milovaného Syna“, v němž se mu zalíbilo (Mk 1,11) a o němž nám Bůh řekl, abychom ho poslouchali.[14] Sám Pán řekl svým učedníkům: „Věříte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1). Můžeme věřit v Ježíše Krista, protože on sám je Bůh, Slovo, které se stalo tělem: „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu“ (Jan 1,18). Protože „viděl Otce“ (Jan 6,46), jen on ho zná a může ho zjevit.[15]

VĚŘIT V DUCHA SVATÉHO

152 Nelze věřit v Ježíše Krista, jestliže člověk nemá podíl na jeho Duchu. Právě Duch svatý zjevuje lidem, kdo je Ježíš. Vždyť „jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). „Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží....Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,10-11). Jen Bůh úplně poznává Boha. Věříme v Ducha svatého, protože je Bůh.

Církev nepřestává vyznávat svou víru v jediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého.

III. Charakteristické rysy víry

VÍRA JE MILOST

2705

1827

90

2518

2088

1063

2465

548

812

2008

1749

2126

552

1814

1996, 2606

153 Když svatý Petr vyznává, že Ježíš je „Kristus, Syn Boha živého“, Ježíš mu říká: „…nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17).[16] Víra je Boží dar, nadpřirozená ctnost, kterou vlévá Bůh. „K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milosti a vnitřní pomoc Ducha svatého; aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal „všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu“.“[17]

VÍRA JE LIDSKÝ ÚKON

154 Není možné věřit bez milosti a vnitřní pomoci Ducha svatého. Není ovšem méně pravdivé, řekneme-li, že věřit je ryze lidský úkon. Není totiž v rozporu ani s lidskou svobodou, ani s rozumem, věnuje-li člověk důvěru Bohu a přijme-li pravdy, které zjevil. I v mezilidských vztazích neodporuje naší důstojnosti věřit tomu, co nám druzí říkají o sobě a o svých úmyslech, a důvěřovat jejich slibům (jako např. když muž a žena uzavírají sňatek), aby se tak navázaly vzájemné vztahy. Tím méně tedy odporuje naší důstojnosti „s vírou plně podřídit svůj rozum a svou vůli Bohu, když se zjevuje“,[18] a tak s ním navázat důvěrný vztah.

155 Lidský rozum a vůle ve víře spolupracují s Boží milostí: „Víra je úkon rozumu, který na rozkaz vůle, pohnuté k tomu Bohem skrze milost, souhlasí s Božskou pravdou.“[19]

VÍRA A ROZUM

156 Důvodem k víře není skutečnost, že se zjevené pravdy jeví jako pravdivé a pochopitelné ve světle našeho přirozeného rozumu. Věříme „pro autoritu samého Boha, který se zjevuje; on se totiž nemůže mýlit, ani nás nemůže klamat“. „A přece, aby naše poslušné podřízení se víře odpovídalo rozumu, Bůh chtěl, aby vnitřní pomoc Ducha svatého byla doprovázena vnějšími důkazy jeho zjevení.“[20] Tak i zázraky Krista i světců,[21] proroctví, rozšíření a svatost Církve, její plodnost a její stálé trvání „jsou naprosto bezpečnými znameními Božího zjevení, přizpůsobenými pro chápání všech“, jsou to „důvody věrohodnosti“, které ukazují, že souhlas víry není „nějaké slepé hnutí ducha“.[22]

157 Víra je jistá, jistější než jakékoliv lidské poznání, protože má svůj základ ve slově samého Boha, který nemůže lhát. Zajisté se zjevené pravdy mohou jevit lidskému rozumu a zkušenosti temné, ale „jistota, kterou dává božské světlo, je větší než ta, kterou skýtá světlo přirozeného rozumu“[23]. „Deset tisíc potíží nevytváří jedinou pochybnost.“[24]

158 „Víra se snaží pochopit“[25]: je příznačným rysem víry, že věřící chce lépe poznat toho, v něhož uvěřil, a lépe chápat, co on zjevil; pronikavější poznání bude opět vyžadovat větší víru a stále vroucnější lásku. Milost víry otevírá „srdce“ (Ef 1,18) pro živé pochopení obsahu zjevení, to je celého Božího plánu a tajemství víry, souvislostí mezi nimi a Kristem, středem zjeveného tajemství. „Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božím zjevením, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary.“[26] A tak podle výroku sv. Augustina, „věřím, abych chápal, a chápu, abych lépe věřil“.[27]

1088

2089

1037, 2016

2573

2849

432, 1257

846

616

1738, 2106

283

2293

159 Víra a věda. „I když je víra nad rozumem, nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem. Poněvadž tentýž Bůh, který zjevuje tajemství a sděluje víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu; tento Bůh nemůže popřít sám sebe, ani pravda nemůže odporovat pravdě.“[28] „Když se tedy provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu věda s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha. Kdo se snaží pokorně a vytrvale zkoumat tajemství skutečnosti, ten je, třeba i nevědomky, jakoby veden Bohem, který udržuje všechny věci a působí, že jsou to, co jsou.“[29]

SVOBODA VÍRY

160 Aby odpověď víry, kterou dává člověk Bohu, byla lidská, musí být dobrovolná; „nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli. Vždyť přece úkon víry je už svou povahou dobrovolný.“[30] „Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a pravdě, takže jsou vázáni ve svědomí, ale nejsou nuceni... To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu.“[31] Vždyť Kristus vybízel k víře a k obrácení, ale nikoho k tomu nenutil. „Vydal svědectví pravdě, nechtěl ji však násilím vnucovat těm, kteří se proti ní stavěli. Vždyť jeho království se neprosazuje údery meče, ale uskutečňuje se svědectvím a nasloucháním pravdě a roste láskou, jíž Kristus povýšený na kříž lidi k sobě přitahuje.“[32]

NEZBYTNOST VÍRY

161 Věřit v Ježíše Krista a v toho, který ho poslal pro naši spásu, je nezbytné k tomu, abychom byli spaseni.[33] „Protože 'bez víry se však Bohu není možné líbit' (Žid 11,6) a stát se jeho dětmi, nikdo bez ní nemůže být ospravedlněn a nikdo nedosáhne věčného života, jestliže v ní 'nevytrvá až do konce' (Mt 10,22; 24,13).“[34]

VYTRVALOST VE VÍŘE

162 Víra je nezasloužený dar, který Bůh zdarma dává člověku. Tento neocenitelný dar nesmíme ztratit. Svatý Pavel proto klade na srdce Timotejovi, aby „bojoval dobrý boj a měl přitom víru a dobré svědomí. Někteří lidé se ho zbavili, a proto ztroskotali ve víře“ (1 Tim 1,18-19). Abychom žili, rostli a vytrvali ve víře až do konce, musíme ji živit Božím slovem; musíme prosit Pána, aby nám v ní dával růst;[35] musí se projevovat láskou (Gal 5,6), udržovat se nadějí[36] a musí být zakořeněna ve víře Církve.

VÍRA — POČÁTEK VĚČNÉHO ŽIVOTA

163 Víra nám dává jako by předem zakoušet radost a světlo blaženého patření, cíl našeho putování zde na zemi. Tehdy uvidíme Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), „takového, jaký je“ (1 Jan 3,2). Víra je tedy již začátek věčného života:

„Už nyní nazíráme víry jako odlesk v zrcadle, je to jako bychom již vlastnili úchvatné věci, o nichž nás víra ujišťuje, že je budeme jednoho dne zakoušet.“[37]

1124

2040

875

750

2030

1253

2719

2846

309, 1502

1006

164 Nyní však „v Boha věříme, ale dosud ho nevidíme“ (2 Kor 5,7) a poznáváme Boha „jen jako v zrcadle, nejasně“ (1 Kor 13,12). Víra ozařovaná tím, v něhož věří, bývá často prožívána v temnotě. Víra může být podrobena zkoušce. Zdá se, že svět, v němž žijeme, je velmi vzdálen tomu, o čem nás ujišťuje víra; styk se zlem a utrpením, nespravedlností a smrtí odporuje radostné zvěsti; to vše pak může zviklat naši víru a stát se pro ni pokušením.

165 V těch okamžicích se musíme obracet ke svědkům víry: K Abrahámovi, který „ačkoli už nebylo naděje, …přece doufal a uvěřil“ (Řím 4,18); k Panně Marii, která se „ubírala cestou víry“,[38] a dospěla až do „noci víry“,[39] když se podílela na utrpení svého Syna a na noci jeho hrobu; a k mnoha jiným svědkům víry. „Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,1-2).

2. ČLÁNEK

VĚŘÍME

166 Víra je osobní úkon: je to svobodná odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje. Víra však není nějaký osamocený čin. Nikdo nemůže věřit sám, tak jako nikdo nemůže žít sám. Nikdo si sám nedal víru, tak jako si nikdo sám nedal život. Věřící dostal víru od druhých a má ji také druhým předávat. Naše láska k Ježíši a k lidem nás nutí mluvit s nimi o naší víře. Tak je každý věřící článkem ve velké řetězu věřících. Nemohu věřit, aniž bych se neopíral o víru druhých a svou vírou pomáhám druhým nést jejich víru.

167 „Věřím“ (apoštolské vyznání víry): to je víra Církve, kterou osobně vyznává každý věřící, zvláště při křtu. „Věříme“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry v řeckém originále): to je víra Církve, kterou vyznávají biskupové shromáždění na koncilu nebo liturgické shromáždění věřících v běžném životě. „Věřím“: tak také Církev, naše Matka, odpovídá Bohu svou vírou a učí nás říkat „Věřím“, „Věříme“.

I. „Shlédni, Pane, na víru své Církve“

168 Je to především celá Církev, která věří, a tak nese, živí a podpírá mou víru. A je to především zase Církev, která vyznává všude Pána („Po celém světě vyznává tě tvá Církev,“ zpíváme v Te Deum); s ní a v ní i my jsme unášeni a vedeni, abychom vyznali „Věřím“, „Věříme“. Křtem dostáváme od Církve víru a nový život v Kristu. V římském rituálu se ten, kdo křtí, ptá katechumena: „Co žádáš od Boží Církve?“ odpověď zní: „Víru.“ „Co ti dá víra?“ „Věčný život.“

169 Spása pochází jen od Boha; protože ale přijímáme život víry skrze Církev, pak je Církev naší Matkou: „Věříme v Církev jako Matku našeho nového zrození, a ne jako by Církev byla původkyní naší spásy.“[40] Protože je Církev naší Matkou, je také vychovatelkou naší víry.

II. Řeč víry

78

830

813

185

78, 857, 84

186

170 Nevěříme v nějaké formulace, ale ve skutečnosti, které jsou těmito formulacemi vyjádřené a kterých se „dotknout“ nám umožňuje právě víra. „Úkon víry věřícího neulpívá na vyjádřeném, ale dosahuje vyjádřené skutečnosti.“[41] Nicméně k těmto skutečnostem se přibližujeme pomocí formulací víry. Umožňují nám vyjadřovat a předávat víru, slavit ji ve společenství, a tak se s ní stále více ztotožňovat a hlouběji ji prožívat.

171 Církev, která je „sloupem a oporou pravdy“ (1 Tim 3,15), věrně uchovává „víru, která byla jednou (provždy) křesťanům svěřena“ (Jud 3). Církev uchovává v paměti Kristova slova a předává z generace na generaci apoštolské vyznání víry. Jako matka, která učí své děti mluvit a tím i chápat a komunikovat, i naše Matka Církev nás učí řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít ji.

III. Jen jedna víra

172 Po celá staletí, mnoha jazyky, v mnoha kulturách, kmenech a národech Církev nepřestává vyznávat svou jedinou víru, kterou přijala od jediného Pána a předávala skrze jeden křest; ta je totiž zakořeněna v přesvědčení, že všichni mají jen jediného Boha a Otce.[42] Svatý Irenej z Lyonu, svědek této víry, prohlašuje:

173 „Vždyť ačkoli je Církev rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich učedníků víru..., uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru a, jako by obývala jediný dům, věří jedním a tímž způsobem, jako by měla jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa.“[43]

174 „Vždyť i když jsou ve světě různé jazyky, obsah Tradice je jediný a týž. A nemají jinou víru nebo jinou Tradici ty církve, jež jsou v Německu, ani ty, které jsou ve Španělsku, ani ty, které jsou u Keltů (v Galii), ani ty východní, v Egyptě, v Libyi, ani ty, které jsou ve středu světa...“[44] „Poselství Církve je tedy věrohodné a spolehlivé, protože ukazuje celému světu jedinou cestu spásy.“[45]

175 „Tuto víru jsme dostali od Církve a pečlivě ji uchováváme. Jako poklad velké ceny, skrytý ve vzácné nádobě, se stále omlazuje působením Božího Ducha a omlazuje i nádobu, ve které se skrývá.“[46]

Souhrn

176 Víra je osobní přilnutí celého člověka k Bohu, který se zjevuje. Vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí přijal zjevení, které Bůh uskutečnil svými činy i svými slovy.

177 „Věřit“ se proto vztahuje ke dvěma věcem: k osobě a k pravdě; k pravdě pro důvěru, kterou má člověk k osobě, jež ji dosvědčuje.

178 Nesmíme věřit v nikoho jiného, než jen v Boha, totiž Otce, Syna a Ducha svatého.

179 Víra je nadpřirozený Boží dar. Člověk potřebuje vnitřní pomoc Ducha svatého, aby věřil.

180 „Věřit“ je lidský úkon, vědomý a dobrovolný, který plně odpovídá důstojnosti lidské osoby.

181 „Věřit“ je církevní úkon. Víra Církve předchází, rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je Matka všech věřících. „Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho Matkou Církev“.[47]

182 „Věříme všemu, co je obsaženo v Božím slově, psaném nebo předávaném, a co Církev předkládá jako Boží zjevení“.[48]

183 Víra je ke spáse nezbytná. Sám Pán to tvrdí: „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen“ (Mk 16,16).

184 „Vírou předem vychutnáváme poznání, které nás učiní blaženými v budoucím životě“.[49]

[1] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.

[2] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 5.

[17] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 5.

[19] „Credere est actus intellectus assentientis veritati divinae ex imperio voluntatis a Deo motae per gratiam“, sv. Tomáš Akvinský, Summa thelogiae, II-II,2,9; srov. 1. vatikánský koncil: DS 3010.

[23] Sv. Tomáš Akvinský, Summa thelogiae, II-II, 171, 5, ad 3.

[24] John Henry Newman, Apologia pro vita sua.

[25] Sv. Anselm z Aosty, Proslogion, proem: PL 153, 225A.

[26] 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 5.

[27] Sv. Augustin, Sermones, 43,7,9: PL 38, 258.

[29] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 36,2.

[30] 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae) 10; srov. CIC, kán. 748,2.

[31] 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae) 11.

[32] 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae) 11.

[34] 1. vatikánský koncil: DS 3012; srov. tridentský koncil: DS 1532.

[37] Sv. Basil z Cesareje, Liber de Spiritu Sancto, 15,36; PG 32; 132; srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 4,1.

[38] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 58.

[39] Jan Pavel II., encyklika Redemptoris Mater, 18.

[40] Faustus z Riez, De Spiritu Sancto, 1,2: CSEL 21, 104.

[41] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 1, 2, ad 2.

[43] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 1,10,1-2.

[44] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 1,10,1-2.

[45] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 5,20,1.

[46] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,24,1.

[47] Sv. Cyprián Kartaginský, De catholicae unitate Ecclesiae: PL 4, 503A.

[48] Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 20.

[49] Sv. Tomáš Akvinský, Compendium theologiae, 1, 2.