DRUHÁ
KAPITOLA
VĚŘÍM
V JEŽÍŠE KRISTA,
JEDNOROZENÉHO SYNA BOŽÍHO
RADOSTNÁ
ZVĚST: BŮH POSLAL SVÉHO SYNA
2763 389
422 „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého
Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří
podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). To je radostná
zvěst o „Ježíši Kristu, Synu Božím“ (Mk 1,1): Bůh navštívil svůj lid,[1]
splnil zaslíbení daná Abrahámovi a jeho potomstvu;[2] a
překonal všechna očekávání: poslal nám svého „milovaného Syna“ (Mk 1,11).
423 Věříme a vyznáváme, že Ježíš z Nazareta, rodem Žid, narozený z
izraelské dcery v Betlémě v době krále Heroda Velkého a císaře Augusta,
povoláním tesař, který zemřel ukřižován v Jeruzalémě, pod místodržitelem
Ponciem Pilátem, za vlády císaře Tiberia, je věčný Syn Boha, který se stal
člověkem a „vyšel od Boha“ (Jan 13,3), „sestoupil z nebe“ (Jan 3,13; 6,33),
„přišel v těle“ (1 Jan 4,2); vždyť „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a
pravdy... Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milostí za milostí“ (Jan
1,14.16).
552 683
424 Pod vlivem milosti Ducha svatého a přitahováni
Otcem věříme a vyznáváme o Ježíši: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16).
Na skále této víry, kterou vyznal Petr, Kristus založil svou Církev.[3]
(podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti
a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov.
9-11.)
V současných
teologických diskusích se na Ježíše z Nazareta často nahlíží jako na
zvláštní historickou postavu, která omezeně zjevila božské v míře, která
není úplná, nýbrž komplementární k jiným postavám zjevení a spásy.
Nekonečné a absolutní, poslední Boží tajemství se prý lidem zjevilo mnoha
způsoby a v mnoha historických postavách a Ježíš z Nazareta je údajně
pouze jednou z nich. On prý je, ještě konkrétněji, jednou z mnoha
tváří, kterou Logos v průběhu času přijal, aby zprostředkoval lidstvu
spásu.
Aby se přitom
ospravedlnila na jedné straně univerzalita křesťanské spásy a na druhé straně
skutečnost náboženského pluralismu, zavádí se rozlišování mezi řádem spásy
věčného Slova, které má platit i mimo Církev a bez vztahu k ní, a řádem
spásy vtěleného Slova. První jmenovaný řád je údajně univerzálnější než ten
druhý, který se omezuje pouze na křesťany, i když je v něm Bůh přítomen
v hojnější míře.
Tyto názory jsou
v naprostém rozporu s křesťanskou vírou. Je totiž třeba pevně věřit,
že Ježíš z Nazareta, Syn Marie, a pouze on je Synem a Slovem Otce. Slovo,
které bylo na počátku u Boha (Jan
1,2), je totožné s tím, které se
stalo tělem (Jan 1,4). Ježíš je Mesiáš,
Syn živého Boha (Mt 16,16); v něm
totiž přebývá celá plnost božství (Kol 2,9). On je jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově (Jan 1,18). V něm máme vykoupení… neboť Bůh
rozhodl, aby se v něm usídlila plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří
se sebou všechno tvorstvo na nebi i na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži
zjedná pokoj (Kol 1,14.19-20).
Aby odmítl bludné
a omezující interpretace, definoval 1. Nicejský koncil slavnostně ve věrnosti
k Písmu svatému, že »Ježíš Kristus, Boží Syn, jako jednorozený
z Otce, to znamená z podstaty Otce, je Bůh z Boha, světlo ze
světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty
s Otcem, skrze něhož je stvořeno všechno, co je na nebi i na zemi, který
pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a stal se tělem a člověkem, trpěl a
vstal z mrtvých třetího dne, vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i
mrtvé«.(28) V souladu s učením Otců uznal i koncil v Chalcedonu
»našeho Pána Ježíše Krista jako téhož a jednoho Syna: tentýž je dokonalý
v božství, tentýž je dokonalý v lidství; tentýž je pravý Bůh a pravý
člověk…; tentýž je v božství podstatně rovný Otci a v lidství
podstatně rovný nám…; tentýž byl jednak podle božství před věky zrozen
z Otce, jednak podle lidství v posledních dnech pro nás a pro naši
spásu se narodil z Marie, Panny a Bohorodičky« (29).
Druhý vatikánský
koncil potvrdil, že Kristus, »nový Adam, obraz
neviditelného Boha (Kol 1,15), je dokonalý člověk, který Adamovým synům
vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou… jako nevinný
Beránek svobodně prolil svou krev, a tak nám zasloužil život. V něm nás
Bůh usmířil se sebou i navzájem a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu.
Tak každý z nás může říci s apoštolem: Boží Syn mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20).«(30)
V této
souvislosti Jan Pavel II. Výslovně prohlásil: »Odporuje křesťanské víře, když
se zavádí třeba jen uzpůsobené rozdělení mezi Slovo a Ježíše Krista… Ježíš je
vtělené Slovo, jedna a nerozdělená osoba… Kristus není nikdo jiný než Ježíš
z Nazareta, a ten je Boží Slovo, které se stalo tělem pro spásu všech
lidí… Jakkoliv přistupujeme k tomu, že odhalujeme a hodnotíme, jak Bůh
každému národu přidělil dary všeho druhu, zvláště duchovní bohatství, nemůžeme
tyto dary oddělit od Ježíše Krista, který stojí v samém středu božského
plánu spásy.«(31)
V protikladu
ke katolické víře stojí také oddělování spasitelného působení Loga jako
takového a spasitelného působení vtěleného Slova. Vtělením se všechny
spasitelné činy vtěleného Slova přivádějí do jednoty s jeho lidskou
přirozeností, kterou přijalo na sebe pro spásu všech lidí. Jediným subjektem,
který jedná pod oběma přirozenostmi, božskou a lidskou, je jediná osoba
Slova.(32)
S učením
Církve je tedy neslučitelná teorie, která Logu jako takovému připisuje
v jeho božství spasitelné působení, které – i po vtělení – prý vykonává
jen »nad« nebo »mimo« své lidství.(33)
Podobným způsobem
je třeba pevně věřit, že existuje jen jeden jediný, trojjediným Bohem chtěný
plán spásy, jehož zdrojem, základem a středem je tajemství vtělení Slova,
Prostředníka božské milosti ve stvoření a v řádu vykoupení (srov. Kol
1,15-20), v němž je všechno sjednoceno (srov. Ef 1,10), jehož Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti,
posvěcení a vykoupení (1 Kor 1,30). Kristovo tajemství má vnitřní jednotu,
která sahá od jeho věčného vyvolení v Bohu až po jeho nový příchod: V něm si nás vyvolil ještě před
stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce (Ef
1,4). Skrze něho jsme se stali Božím
majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše
působí podle rozhodnutí své vůle (Ef 1,11), neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě
s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které
předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které
ospravedlnil, také uvedl do slávy (Řím 8,29-30).
Ve
věrnosti k božskému zjevení potvrzuje učitelský úřad Církve, že Ježíš
Kristus je univerzální Prostředník a Vykupitel: »Boží Slovo, skrze něž všechno
bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby – jako dokonalý člověk – všechny
spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo… Jeho Otec vzkřísil z mrtvých,
vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých i mrtvých.«(34)
Toto prostřednictví spásy obsahuje v sobě také jedinečnost vykupitelské
oběti Krista, věčného Velekněze (srov. Žid 6,20; 9,11; 10,12-14).
(28) 1. Nicejský
koncil, Symbolum Nicaenum: DS 125; (29) Chalcedonský koncil, Symbolum Chalcedonense: DS 301; (30) 2. Vatikánský koncil, pastorální
konstituce Gaudium et spes 22; (31)
Jan Pavel II., encyklika Redemptoris
missio, 6; (32) srov. sv. Lev Veliký, Tomus
ad Flavianum: DS 294; (33) srov.
sv. Lev Veliký, list císaři Lvu I., Promisisse
me memini: DS 38: „…in tantam unitatem ab ipso conceptu
Virginis deitate et humanitate conserta, ut nec sine homine divina, nec sine
Deo agerentur humana “. Srov. též tamtéž
DS 317; (34) 2. Vatikánský koncil,
pastorální konstituce Gaudium et spes,
45; srov. též Tridentský koncil Decretum
de peccato originali, 3: DS 1513.
„ZVĚSTOVAT...
NEVYSTIŽITELNÉ KRISTOVO BOHATSTVÍ“ (Ef 3,8)
850,
858
425 Předávání křesťanské víry je především hlásání
Ježíše Krista s cílem přivést k víře v něho. První učedníci byli od počátku
naplněni vroucí touhou hlásat Krista: „Je přece nemožné, abychom nemluvili o
tom, co jsme viděli a slyšeli“ (Sk 4,20). Vybízejí lidi všech dob, aby
vstoupili do radosti jejich společenství s Kristem:
„O tom, co bylo na počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme (ho) viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme (tedy) viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla úplná“ (1 Jan 1,1-4).
ÚSTŘEDNÍ
BOD KATECHEZE: KRISTUS
513 1698
426 „Ve středu katecheze nacházíme v podstatě
jedinou osobu: a to Ježíše z Nazareta. Otcova jednorozeného Syna..., který pro
nás trpěl a zemřel a nyní, zmrtvýchvstalý, žije navždy pro nás...
Katechizovat... tedy znamená odhalovat v osobě Ježíše Krista celý Boží plán...
tj. snažit se pochopit smysl Kristových skutků a slov, znamení, jež vykonal.“[4] Cíl
katecheze: „Uvést... do společenství... s Ježíšem Kristem: jen on nás může vést
v Duchu svatém k Otcově lásce a jen on sám může dát, abychom se podíleli na životě
Nejsvětější Trojice.“[5]
260
876 2145
427 „Při katechezi se učí o Kristu, vtěleném Slovu
a Božím Synu, a všechno ostatní se vztahuje k němu;... jen Kristus učí, zatímco
každý druhý to činí jen v té míře, v jaké je jeho tlumočníkem tím, že umožňuje,
aby Kristus učil jeho ústy... Každý katecheta by měl na sebe vztahovat tajemná
Ježíšova slova: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“ (Jan 7,16).“[6]
428 Ten, kdo je povolán „učit Krista“, má tedy usilovat především o ten
zisk, jímž je „nesmírně cenné poznání Krista“; je třeba přijmout ztrátu všeho,
„abych mohl získat Krista a byl s ním spojen“ a abych „poznal na sobě moc jeho
zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být
v tom podobný. Potom,… dosáhnu i vzkříšení z mrtvých“ (Fil 3,8-11).
851
429 Z tohoto láskyplného poznání Krista se rodí nezadržitelná
touha hlásat, „evangelizovat“, přivádět druhé k tomu, aby dali své „ano“ k víře
v Ježíše Krista. Zároveň také člověk pociťuje potřebu stále lépe poznávat
tuto víru. Proto uvedeme v pořadí podle vyznání víry hlavní Ježíšovy
tituly: Kristus, Boží Syn, Pán (2. článek). Po nich pak Vyznání víry prohlašuje
hlavní tajemství Kristova života: jeho vtělení (3. článek), pak velikonoční tajemství
(4. a 5. článek) a konečně tajemství jeho oslavení (6. a 7. článek).
2. ČLÁNEK
„I V JEŽÍŠE
KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO,
PÁNA NAŠEHO“
I. Ježíš
402 210
430 Ježíš
v hebrejštině znamená: „Bůh zachraňuje.“ Anděl Gabriel říká při zvěstování
nazývá jeho vlastním jménem Ježíš; toto jméno vyjadřuje zároveň jeho totožnost
i jeho poslání.[7]
Protože pouze Bůh může odpouštět hříchy,[8] je to
on, kdo v Ježíši, svém věčném Synu, který se stal člověkem, „spasí svůj lid od
hříchů“ (Mt 1,21). Tak Bůh v Ježíši opakuje celé své dějiny spásy k prospěchu
lidí.
389 589,
2666 388 1850,
1441
431 V dějinách spásy se Bůh nespokojil s tím, že
osvobodil Izraele „z domu otroctví“ (Dt 5,6), že ho vyvedl z Egypta; spasí ho i
z jeho hříchu; protože hřích je vždycky urážka Boha,[9] pouze
Bůh ji může odpustit.[10] Proto
Izrael, když si stále více uvědomuje všeobecnost hříchu, nebude moci hledat
spásu jinak, než ve vzývání jména Boha Vykupitele.[11]
432 Ježíšovo jméno znamená, že Jméno samého Boha je přítomno v osobě
jeho Syna,[12] který
se stal člověkem kvůli všeobecnému a definitivnímu vykoupení z hříchů. Jen Boží
jméno přináší spásu,[13] a
napříště ho mohou všichni vzývat, neboť vtělením se spojil se všemi lidmi,[14]
„neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít
spásy“ (Sk 4,12).[15]
161 615 2812
433 Jméno Boha Spasitele vzýval jen jednou za rok velekněz při smírných
obřadech za hříchy Izraele, když pokropil krví oběti příkrov (tzv. slitovnici)
svatostánku.[16]
Příkrov byl místem Boží přítomnosti.[17] Když
svatý Pavel říká o Ježíšovi, že „Bůh ho ustanovil jako smírnou oběť v jeho
krvi“ (Řím 3,25), chce tím tvrdit, že v jeho lidství „Bůh smířil svět se sebou
skrze Krista“ (2 Kor 5,19).
2676 2667-2668 2614
434 Ježíšovo zmrtvýchvstání oslavuje jméno Boha
Spasitele,[18] neboť
právě Ježíšovo jméno plně dokazuje svrchovanou moc „Jména nad každé jiné jméno“
(Fil 2,9-10). Zlí duchové se jeho jména bojí[19] a
Ježíšovi učedníci v jeho jménu konají zázraky;[20] vždyť
Otec jim dá všechno, oč ho prosí v Ježíšově jménu.[21]
435 Ježíšovo jméno je středem křesťanské modlitby. Všechny liturgické
modlitby končí formulí „per Dominum
nostrum Jesum Christum...“ (skrze našeho Pána, Ježíše Krista...). Modlitba
„Zdrávas Maria“ vrcholí slovy „a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“ Modlitba
srdce, obvyklá u východních křesťanů a nazývaná „Ježíšova modlitba“ říká: „Pane
Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Mnozí křesťané umírají
s jediným slovem: „Ježíš“ na rtech, jako svatá Johanka z Arku.
II. Kristus
711-716 783 690,
695
436 Kristus
pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu „Mesiáš“, což znamená „pomazaný.“
Stává se Ježíšovým vlastním jménem jen proto, že on dokonale plní božské
poslání, které to jméno vyjadřuje. V Izraeli bývali totiž ve jménu Boha
pomazáni ti, kteří mu byli zasvěceni k poslání, jež jim svěřil. Byli to
králové,[22] kněží[23] a
někdy i proroci.[24]
Takový měl být „par excellence“ případ Mesiáše, kterého měl Bůh poslat, aby
nastolil s konečnou platností své Království.[25]
Mesiáš měl být pomazán Duchem Hospodina[26] na
krále i kněze zároveň,[27] ale
také na proroka.[28] Ježíš
splnil mesiánskou naději Izraele ve své trojí funkci kněze, proroka a krále.
525,
486
437 Anděl zvěstoval pastýřům Ježíšovo narození
jako narození Mesiáše slíbeného Izraeli: „V městě Davidově se vám dnes
narodil Spasitel – to je Kristus Pán“ (Lk 2,11). Od samého počátku je tím,
„kterého Otec posvětil a poslal na svět“ (Jan 10,36) počatý jako „svatý“ v
Mariině panenském lůně. Bůh vyzval Josefa, aby přijal Marii, „svou manželku“,
která byla těhotná, „vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20),
aby se tak Ježíš, „nazývaný Kristus“, narodil Josefově manželce jako potomek z
Davidova mesiášského rodu (Mt 1,16).[29]
535 727
438 Ježíšovo mesiášské posvěcení vyjevuje jeho
božské poslání. „A to ostatně naznačuje samo jeho jméno, neboť Kristovým jménem
se míní ten, který pomazal, ten, který byl pomazán, i samo pomazání, kterého se
mu dostalo: ten, který pomazal, to je Otec; ten, který byl pomazán, to je Syn;
a byl pomazán v Duchu, který je pomazání.“[30] Ježíšovo
věčné mesiášské posvěcení se zjevilo v době jeho pozemského života, při křtu od
Jana, když ho Bůh „pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38), „aby byl zjeven
izraelskému národu“ (Jan 1,31) jako jeho Mesiáš. Jeho skutky i jeho slova ho
zjevují jako „svatého Božího“ (Mk 1,24; Jan 6,69; Sk 3,14).
547 528-529
439 Mnozí židé i někteří pohané, kteří sdíleli
jejich naději, uznali, že Ježíš má základní rysy mesiášského „Davidova syna“,
kterého Bůh slíbil Izraeli.[31] Ježíš
přijal titul Mesiáše, na který měl právo,[32] avšak
ne bez výhrad, protože část jeho současníků jej chápala podle pojetí příliš
lidského,[33] v
podstatě politického.[34]
445 550 552
440 Ježíš přijal vyznání víry apoštola Petra,
který ho uznával za Mesiáše, a sám pak oznamuje, že utrpení Syna člověka je už
blízko.[35] Tak
odhalil vlastní obsah své mesiášské královské důstojnosti v transcendentní
totožnosti Syna člověka, „který sestoupil z nebe“ (Jan 3,13),[36] a
zároveň ve svém vykupitelském poslání jako trpící Služebník: „Syn člověka
nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné
za všechny“ (Mt 20,28).[37] A
proto se pravý smysl jeho královské důstojnosti ukazuje jen z výše kříže.[38]
Teprve po vzkříšení může Petr prohlásit jeho mesiášskou královskou důstojnost
před Božím lidem: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a
Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ (Sk
2,36).
III. Jednorozený Syn Boží
441 Boží Syn je ve Starém
zákoně titul, který se dává andělům,[39]
vyvolenému národu,[40] synům
Izraele[41] a
jejich králům.[42] V
těchto případech znamená adoptivní synovství, jež vytváří mezi Bohem a jeho
tvorem mimořádně důvěrné vztahy. Když je tedy slíbený Král-Mesiáš nazýván
„Božím Synem“,[43]
nevyplývá z toho nutně, podle literárního smyslu oněch textů, že je víc než
člověk. Ti, kdo takto označovali Ježíše jako izraelského Mesiáše,[44]
nechtěli asi říci nic víc.[45]
552
442 Jiná věc je, když Petr vyznává, že Ježíš je
„Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16), protože Ježíš odpovídá slavnostním způsobem:
„Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Podobně Pavel prohlásí o svém obrácení na cestě
do Damašku: „Bůh, který mě vyvolil už v lůně mé matky a svou milostí povolal a
rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych kázal o něm radostnou zvěst všem
pohanům...“ (Gal 1,15-16). „A hned začal v synagogách kázat Ježíše, že je to
Boží Syn“ (Sk 9,20). Toto bude od samého počátku[46]
středem apoštolské víry,[47]
kterou prohlásil nejdříve Petr jako základ Církve.[48]
424
2786
443 Jestliže Petr mohl uznat, že Mesiášovo božské
synovství má transcendentální povahu, pak jen proto, že to sám Ježíš jasně
naznačil. Před veleradou, na otázku svých žalobců: „Ty jsi tedy Boží Syn?“,
Ježíš odpověděl: „Vy správně říkáte, já jsem“ (Lk 22,70).[49] Už
mnohem dříve se označil za „Syna“, který zná Otce,[50] který
se liší od služebníků, jež Bůh dříve posílal svému lidu,[51] a
který je vyšší než sami andělé.[52]
Odlišil své synovství od synovství svých učedníků tím, že nikdy neříkal „Otče
náš“,[53] kromě
příkazu, který jim dal: „ Vy se tedy modlete takto: Otče náš“ (Mt 6,9); a
zdůraznil toto rozlišení: “...k Otci svému i Otci vašemu“ (Jan 20,17).
536,
554
444 Evangelia zmiňují při dvou slavnostních
okamžicích – při křtu a proměnění Krista – Otcův hlas, který označuje Ježíše za
svého „milovaného Syna.“[54] Ježíš
se sám představuje jako „jednorozený Syn Boží“ (Jan 3,16) a tímto titulem
potvrzuje svou věčnou preexistenci.[55]
Požaduje víru „ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3,18). Toto křesťanské
vyznání se objevuje již ve zvolání setníka tváří v tvář Ježíši na kříži: „Tento
člověk byl opravdu Boží Syn“ (Mk 15,39); jedině věřící člověk může vyjádřit ve
světle velikonočního tajemství plný dosah titulu „Boží Syn“.
653
445 Teprve po zmrtvýchvstání se ukáže Ježíšovo
božské synovství v moci jeho oslaveného lidství: „duchem svatosti se prokázal
jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,4).[56]
Apoštolové budou moci vyznat: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce
jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14).
IV. Pán – Hospodin
209
446 V řeckém překladu starozákonních knih je
nevýslovné jméno, jímž se Bůh zjevil Mojžíšovi,[57] JHVH,
přeloženo výrazem „Kyrios“ (Pán). Od té doby se Hospodin (Pán) stává nejčastějším jménem přímo pro označení božství
Boha Izraele. V tomto hutném smyslu užívá Nový zákon titulu „Pán“ jak pro Otce,
tak — a to je novinka — i pro Ježíše, který je tím uznáván za Boha.[58]
548
447 Sám Ježíš si tento titul zastřeně připisuje,
když diskutuje s farizeji o smyslu 110. žalmu,[59] ale i
otevřeně, když se obrací ke svým apoštolům.[60] Během
Ježíšova veřejného života ukazovaly projevy jeho moci nad přírodou, nad
nemocemi, nad zlými duchy, nad smrtí a hříchem jeho božskou svrchovanost.
448 V evangeliích se různé osoby velmi často obracejí na Ježíše
oslovením „Pane“. Tento titul vyjadřuje úctu i důvěru těch, kteří přicházejí k
Ježíšovi a očekávají od něho pomoc a uzdravení.[61] Pod
vlivem Ducha svatého znamená toto slovení znamená uznání Ježíšova božského
tajemství.[62] Při
setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem se stává klaněním: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan
20,28). Dostává onen nádech lásky a náklonnosti, kterým se bude vyznačovat
křesťanská tradice: „Pán je to!“ (Jan 21,7).
208,
683 641
668-672 653 461
449 Tím, že první vyznání víry Církve připisují
Ježíšovi božský titul Pána, vyhlašují od samého počátku,[63] že
moc, čest a sláva, náležející Bohu Otci, se vztahují také na Ježíše,[64]
protože má „božskou přirozenost“ (Fil 2,6), a že Otec tuto Ježíšovu
svrchovanost ukázal tím, že ho vzkřísil z mrtvých a povýšil ho do své slávy.[65]
2817 2664-2665 2242
450 Hned od začátku křesťanských dějin vyhlášení
Ježíšovy svrchovanosti[66]
znamená také uznání, že člověk nesmí absolutně podřizovat svou osobní svobodu
žádné pozemské moci, ale jedině Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu: císař není
„Pán“.[67]
„Církev věří... že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a
Učiteli“.[68]
451 Křesťanská modlitba je poznamenána titulem „Pán“, ať je to výzva k
modlitbě: „Pán s vámi“, nebo závěr modlitby: „skrze našeho Pána, Ježíše
Krista“, nebo také zvolání plné naděje a důvěry: „Maran atha“ (Pán přichází) či
„Marana tha“ (Přijď, Pane!; 1 Kor 16,22), „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj
22,10).
Souhrn
452 Jméno „Ježíš“ znamená „Bůh zachraňuje.“ Dítě
narozené z Panny Marie je pojmenováno „Ježíš“, „On (totiž) spasí svůj lid od
hříchů“ (Mt 1,21): „Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno,
v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12).
453 Jméno „Kristus“ znamená „Pomazaný“, „Mesiáš.“
Ježíš je Kristus, neboť Bůh ho „pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38). On je
ten, který měl přijít,[69] je „nadějí Izraele“ (Sk 28,20).
454 Jméno „Boží Syn“ znamená jedinečný a věčný
vztah Ježíše Krista k Bohu, jeho Otci: on je Otcův jednorozený Syn[70] a sám Bůh.[71] Věřit, že Ježíš Kristus je Boží Syn je nutné
k tomu, aby člověk mohl být křesťanem.[72]
455 Jméno „Pán“ znamená božskou svrchovanost. Vyznávat
nebo vzývat Ježíše jako Pána znamená věřit v jeho božství. „Jenom pod vlivem
Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3).
3. ČLÁNEK
„JEŽÍŠ KRISTUS BYL
POČAT Z DUCHA SVATÉHO
A NARODIL SE
Z MARIE PANNY“
1. odstavec
SYN BOŽÍ SE STAL
ČLOVĚKEM
I. Proč se Slovo stalo tělem
456 V nicejsko-cařihradským vyznáním víry říkáme, že Syn Boží „pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil
z nebe. Skrze Ducha svatého přijalo tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“
607
457 Slovo se stalo tělem, aby nás
spasilo tím, že nás smíří s Bohem: Bůh si nás zamiloval, „a poslal nám
svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Otec poslal svého
Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,14). Syn Boží „přišel, aby odstranil hříchy“
(1 Jan 3,5).
385 219
„Naše přirozenost byla nemocná a potřebovala uzdravení; byla padlá, potřebovala pozvednutí, byla mrtvá, potřebovala vzkříšení. Přišli jsme o vlastnictví dobra, bylo nám je třeba vrátit. Nám, ponořeným do temnot, bylo třeba přinést světlo; byli jsme v zajetí, čekali jsme na zachránce; byli jsme vězňové, čekali jsme na osvoboditele. Nebyly všechny tyto důvody závažné? Nebyly takové, aby pohnuly Boha sestoupit až do naší lidské přirozenosti, aby ji navštívil, když bylo lidstvo v tak žalostném a nešťastném stavu?“[73]
458 Slovo se stalo tělem, abychom
tak poznali Boží lásku: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal
na svět svého jediného Syna, abychom měli život skrze něho“ (1 Jan 4,9). „Neboť
Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho
věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).
520
1717,
1965 2012 823
459 Slovo se stalo tělem, aby bylo naším vzorem svatosti: „Vezměte na sebe mé jho a učte se
ode mě...“ (Mt 11,29). „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci
než skrze mne“ (Jan 14,6). A Otec na hoře Proměnění přikazuje: „Toho
poslouchejte“ (Mk 9,7).[74] On je
totiž vzorem blahoslavenství a závazným pravidlem Nového zákona: „Milujte se
navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Tato láska v sobě
zahrnuje, že člověk nabídne sebe sama v následování Ježíše.[75]
1988 1265,
1391
460 Slovo se stalo tělem, abychom měli účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4): „Vždyť to
je důvod, proč se Slovo stalo člověkem, a Boží Syn synem člověka: aby se člověk
stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské
synovství.“[76]
„Vždyť Boží Syn se stal člověkem, aby nás učinil Bohem.“[77]
„Jednorozený Boží Syn, chtěje nás učinit účastnými svého božství, vzal na sebe
naši přirozenost, aby, když se stal člověkem, z lidí udělal bohy.“[78]
II. Vtělení
90 449 653,
661
461 Církev přejímá výraz svatého Jana („Slovo se
stalo tělem“: Jan 1,14) a nazývá „vtělením“ skutečnost, že Boží Syn vzal na
sebe lidskou přirozenost, aby v ní uskutečnil naši spásu. Církev opěvuje
tajemství vtělení v jednom hymnu, který uvádí svatý Pavel:
„Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Fil 2,5-8).[79]
462 O tomtéž tajemství hovoří list k Židům:
„A tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli““ (Žid 10,5-7).[80]
463 Víra ve skutečné vtělení Božího Syna je rozlišovacím znamením
křesťanské víry: „Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že
Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha“ (1 Jan 4,2). To je
radostné přesvědčení Církve od samého počátku, když opěvuje „velké tajemství
zbožnosti“: „Přišel v lidské přirozenosti“ (1 Tim 3,16).
III. Pravý Bůh a pravý člověk
88
464 Jedinečná a zcela zvláštní událost vtělení
Božího Syna neznamená, že Ježíš Kristus je zčásti Bůh a zčásti člověk, ani že
je v něm beztvárně smíšeno božství s lidstvím. Stal se opravdu pravým člověkem
a zůstal přitom opravdu pravým Bohem, Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý
člověk. Církev musela během prvních staletí hájit a objasňovat tuto pravdu víry
proti bludům, které ji zkreslovaly.
495 242
465 První bludy spíše popíraly Kristovo pravé
lidství než jeho božství (gnostický doketismus). Už od apoštolských dob
křesťanská víra trvala na opravdovém vtělení Božího Syna, „který přišel v
těle“.[81] Avšak
ve třetím století musela Církev potvrdit proti Pavlovi ze Samosaty (na sněmu
v Antiochii), že Ježíš Kristus je Boží Syn podle přirozenosti, a ne jen
adoptivní. První ekumenický koncil v Niceji roku 325 vyznal ve svém krédu, že
Boží Syn „je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty [„homousios“] s Otcem“, a
odsoudil Aria, který zastával názor, že „Boží Syn vzešel z ničeho“[82] a že
je „jiné podstaty než Otec“.[83]
466 Nestoriánský blud viděl v Kristu lidskou osobu spojenou
s božskou osobou Božího Syna. Proti tomu svatý Cyril z Alexandrie a třetí
ekumenický koncil shromážděný v Efezu v roce 431 vyznal, že „Slovo tím, že se
ve své Osobě spojilo s tělem, oduševněným rozumovou duší, se stalo člověkem“.[84]
Kristovo lidství nemá jiný subjekt než božskou osobu Božího Syna, který je
přijal za vlastní ve chvíli svého početí. Kvůli tomu efezský koncil prohlásil v
roce 431, že Maria se opravdu stala Boží Matkou pro lidské početí Božího Syna
ve svém lůně; „Matka Boží... ne proto, že by Boží Slovo přijalo od ní svou
božskou přirozenost, nýbrž proto, že se z ní má svaté tělo, vybavené rozumovou
duší, a poněvadž je s ním Slovo spojeno ve své Osobě, říká se, že se Slovo
narodilo podle těla“.[85]
467 Monofyzité tvrdili, že lidská přirozenost jako taková přestala
v Kristu existovat, protože byla přijata do božské osoby Božího Syna.
Proti tomuto bludu čtvrtý ekumenický koncil v Chalcedonu v roce 541 prohlásil:
„Po vzoru svatých Otců jednomyslně učíme vyznávat
jediného a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, stejně dokonalého v božství a
dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, složeného z rozumové duše
a těla, soupodstatného s Otcem svým božstvím a soupodstatného s námi svým
lidstvím, který „sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se
nedopustil hříchu“ (Žid 4,15), zplozeného Otcem přede všemi věky co do božství,
a v těchto posledních dnech pro nás a pro naši spásu zrozeného z Panny Marie, a
Matky Boží, co do lidství.
Jediného a téhož Krista, Pána, jednorozeného
Syna, jehož musíme rozeznávat ve dvou přirozenostech, bez směšování, beze
změny, bez rozdělení, bez odloučení. Spojením přirozeností nijak není potlačena
jejich rozdílnost, ale spíše jsou vlastnosti každé uchovány a spojeny v jedinou
osobu a v jedinou hypostázi.“[86]
516 212 616 254
468 Po chalcedonském koncilu dělali někteří z
Kristovy lidské přirozenosti jakýsi osobní subjekt. Proti nim pátý ekumenický
koncil v Cařihradě v roce 553 prohlásil: „Je jen jedna jediná hypostáze
[nebo osoba]..., totiž náš Pán, Ježíš Kristus, Jeden z Trojice.“[87] A
tedy všechno v Kristově lidství musí být přičítáno jeho božské Osobě jako
svému vlastnímu subjektu,[88] nejen
zázraky, nýbrž i utrpení[89] a
sama smrt: „Náš Pán Ježíš Kristus, ukřižovaný ve svém těle, je pravý Bůh, Pán
slávy a Jeden ze svaté Trojice.“[90]
469 Církev takto vyznává, že Ježíš je neoddělitelně pravý Bůh a pravý
člověk: je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, aniž
přestal být Bohem, naším Pánem:
„Bůh se stal člověkem; nezměněný ve svém božství přijal naše lidství,“ zpívá římská liturgie.[91] A liturgie sv. Jana Zlatoústého prohlašuje a zpívá: „Ó jednorozený Synu a Slovo Boha, ty, který jsi nesmrtelný, ráčil ses vtělit pro naši spásu v lůno svaté Boží Matky a vždy Panny Marie; ty, který ses bez proměny stal člověkem a byl jsi ukřižován, ó Kriste, Bože, ty, který jsi svou smrtí přemohl smrt, ty, který jsi Jeden ze svaté Trojice, oslavovaný s Otcem a Duchem svatým, spas nás!“[92]
IV. Jak je Boží Syn člověkem?
626
470 Jelikož při vtělení byla tajemným spojením
„lidská přirozenost přijata a nikoli „zničena““,[93] byla
Církev po staletí vedena k tomu, aby vyznávala plnou skutečnost jak Kristovy
lidské duše s její rozumovou a volní činností, tak i jeho lidského těla.
Zároveň však pokaždé musela připomínat, že Kristova lidská přirozenost náleží plně
božské osobě Syna, jenž tuto přirozenost přijal. V ní vše, čím je, a vše,
co koná, pochází od „Jednoho z Trojice.“ Boží Syn tedy sdílí svému lidství svůj
vlastní osobní způsob existence v Trojici. Tím Kristus jak ve své duši, tak i
ve svém těle vyjadřuje lidským způsobem božské jednání Trojice:[94]
2599
„Boží Syn... lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“[95]
KRISTOVA
DUŠE A JEHO LIDSKÉ POZNÁNÍ
363
471 Apollinaris z Laodiceje zastával názor, že u
Krista Slovo nahradilo duši nebo ducha. Proti tomuto bludu Církev prohlásila,
že věčný Syn přijal také rozumovou lidskou duši.[96]
472 Lidská duše, kterou Boží Syn přijal, je obdařena opravdovým lidským
poznáním. To tudíž nemohlo být samo ze sebe neomezené: bylo získáváno v
historických podmínkách jeho existence, v prostoru a času. Proto Boží Syn mohl
v okamžiku, kdy se stal člověkem, vzít na sebe to, že bude „prospívat
moudrostí, věkem a oblibou“ (Lk 2,52), a dokonce i potřebu získávat znalosti po
lidském způsobu na základě zkušenosti.[97] To
odpovídalo skutečnosti jeho dobrovolného ponížení, že „vzal na sebe přirozenost
služebníka“ (Fil 2,7).
2008,
2824 240
473 Toto vpravdě lidské poznání Božího Syna však
zároveň vyjadřovalo božský život jeho Osoby.[98]
„Lidská přirozenost Božího Syna, ne sama
ze sebe, nýbrž díky svému spojení se Slovem, poznávala a na sobě
projevovala všechno, co odpovídá Bohu.“[99] Především
je to důvěrné a bezprostřední poznání, jež má Boží Syn, který se stal člověkem,
o svém Otci.[100] Syn
také projevoval ve svém lidském poznání božsky pronikavý vhled do skrytých
myšlenek lidských srdcí.[101]
474 Kristovo lidské poznání se díky svému spojení s božskou moudrostí
v osobě vtěleného Slova těšilo plnosti vědění o věčných záměrech, jež
Kristus přišel zjevit.[102]
Jestliže o něčem z této oblasti uznává svou nevědomost,[103] jinde
o tom prohlašuje, že zjevit to není jeho posláním.[104]
KRISTOVA
LIDSKÁ VŮLE
475 Církev obdobným způsobem na šestém ekumenickém koncilu[105]
prohlásila, že Kristus z přirozenosti dvojí vůli a dvojí jednání, božské a
lidské, nikoli protikladné, ale spolupracující, takže Slovo, které se stalo
tělem, chtělo lidsky v poslušnosti Otci všechno, o čem pro naši spásu božsky
rozhodlo s Otcem a s Duchem svatým.[106]
Kristova lidská vůle „následuje jeho vůli božskou bez zpěčování a bez odporu,
nýbrž spíše v podřízenosti oné všemohoucí vůli“.[107]
KRISTOVO
PRAVÉ TĚLO
1159-1162
476 Jelikož Slovo se stalo tělem přijetím pravého
lidství, bylo Kristovo tělo omezené.[108] Proto
může být Kristova lidská podoba „vykreslena“ (Gal 3,1). Na sedmém ekumenickém
koncilu Církev uznala oprávněnost toho, aby tato podoba byla zobrazována na
posvátných obrazech.[109]
2129-2132 487
477 Církev zároveň vždy uznávala, že v Ježíšově těle „se nám zjevil
neviditelné Bůh“.[110] Vždyť
individuální rysy Kristova těla jsou výrazem božské osoby Božího Syna. On se
totiž rysy svého lidského těla přijal za své do té míry, že jejich vyobrazení
na posvátném obraze může být uctíváno, neboť věřící, který uctívá Kristův
obraz, „uctívá v něm osobu, jež je na něm znázorněna“.[111]
SRDCE
VTĚLENÉHO SLOVA
766 2669 368
478 Ježíš nás všechny a každého z nás miloval za
svého života i ve své agónii a smrti a vydal se za každého z nás, „protože
on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Miloval nás všechny svým lidským
srdcem. Proto Ježíšovo božské Srdce, pro naše hříchy a k naší spáse
probodené,[112] „je
chápáno jako zvláštní znamení a symbol... té lásky, jíž božský Vykupitel
neustále miluje věčného Otce a všechny lidi bez výjimky“.[113]
POB-01 Pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Páně (první pátky)
Prvním oddaným ctitelem
Ježíšova Srdce byl apoštol Jan, naslouchající pozorně živoucímu bijícímu Srdci.
Druhým, neméně oddaným, byla Marie Magdaléna. Oba dva se podle logiky lásky
sešli u kříže na Kalvárii. Kult Ježíšova Srdce začal právě zde. A je zde i
první svatý tohoto Srdce: sv. Longin, setník římského prokurátora, který
probodává Božské Srdce a tváří v tvář jemu se obrací. Jemu vděčíme, že byl
nástrojem Božího úradku a otevřel nám Ježíšovo Srdce, poklad všech chudých a
pokorných. – Středověkými ctiteli byli např. sv. Gertruda Velká nebo sv.
Mechtilda (s neviditelnými stigmaty).
Svatá Markéta Maria
Alacoque (1647-1690)z klášterní komunity Paray-le-Monial, měla zjevení P.Ježíše
od r. 1673 do své smrti. V r. 1687 jí slíbil: „Slibuji při nesmírném milosrdenství
svého Srdce, že moje všemohoucí láska propůjčí všem, kteří po devět po sobě
jdoucích prvních pátků měsíce mne přijmou, milost, že u nich setrvám až do
konce. Nezemřou ve stavu nemilosti a bez svatých svátostí. Božské Srdce jim
bude bezpečným útočištěm v jejich posledních okamžicích.“
Papež bl. Pius IX.
zasvětil Božskému Srdci celou Církev r. 1875, papež Lev XIII. zasvětil Božskému
Srdci v r. 1899 celý svět a celý význam událostí v klášteře Paray-le-Monial a
vizionářku Markétu Marii Alacoque (svatořečenou r. 1920) připomněl v encyklice
„Annum sacrum“.
Zaslíbení Božského Srdce Páně (vyňatá ze spisů sv. Markéty
Alacoque)
1. Ctitelům
svého Srdce dám všechny milosti potřebné v jejich stavu a požehnám všem jejich
podnikům.
2. Budu jim
útěchou ve všech obtížích.
3. Hříšníci
najdou v mém Srdci nevyčerpatelný pramen milosrdenství.
4. Vlažní
dosáhnou bývalé horlivosti, duše horlivé dospějí vbrzku vysoké dokonalosti.
5. Zachráním
před věčnou záhubou ty, kteří budou naplněni opravdovou pobožností k mému Srdci
a jemu zasvěceni; mé Srdce jim bude bezpečným útočištěm proti všem nepřátelským
úkladům, zvláště pak v poslední hodinu.
6. Jména těch,
kteří rozšiřují úctu k mému Srdci, vepíši do Mého a nikdy nevymaži.
7. Zdroj
požehnání vyliji na domy, kde bude uctíván obraz mého Srdce; rozdvojené spojím
a rodinám udělím pokoj.
8. Budu chránit
rodiny od jakéhokoliv nedostatku, jen když se na mne s důvěrou obrátí.
9. Požehnám a
odvrátím trest Boží spravedlnosti a spojím ve svornosti srdce v těch náboženských
sdruženích, která se postaví pod mou ochranu.
10. Těm, kteří
pracují na spáse duší, dám milost, že obrátí i nejzatvrzelejší srdce.
11. Zahrnu
nebeským požehnáním ty, kteří ve svátek mého Srdce přistoupí ke stolu Páně, aby
odčinili urážky mně způsobené, především Nejsvětější Svátosti (Eucharistii).
12. Dám milost
vytrvání těm, kteří po devět prvních pátků měsíce přistoupí ke stolu Páně
(budou-li vždy dělat, co mají).
POB-02 Pobožnost k Nejčistšímu Srdci Panny Marie (první
soboty) (Mariánská úcta, její důvody a cíle viz
MAR-01)
Vyznavačem Mariina Srdce
byl už sv. Augustin, sv. Bernardin Sienský, sv. Ignác z Loyoly a sv. František
Saleský. Do katolické liturgie ji uvedl sv. Jan Eudes (1601-1680), inspirovaný
Marií des Vallés, duší-obětí, kterou poznal při misiích v Normandii. Tato duše
byla podivuhodnou Ježíšovou důvěrnicí jako sestra Markéta Maria Alacoque. Na
své opravdové rozšíření však musela pobožnost čekat až do moderní doby. V
r.1925 požádala P. Maria Lucii, vizionářku z Fatimy (František a Hyacinta již
byli mrtvi; svatořečeni byli 13.5.2000 ve Fatimě), o prvních pět sobot na smír
za rouhání a nevděk. P. Mariařekla: „Řekni všem, že kdo se během pěti měsíců v roce v první sobotní den
vyzpovídají, půjdou k přijímání, pomodlí se růženec a čtvrt hodiny stráví v mé
společnosti meditací nad mystérii růžence (viz POB-04) s úmyslem, aby mi
poskytli důstojnou nápravu, slibuji, že budu přítomna při jejich smrtelné hodině
se všemi milostmi potřebnými ke spáse jejich duší.“ Tak vedle Ježíšových prvních pátků vznikl i kult mariánských prvních
sobot. Počet sobot byl později P.Ježíšem zvýšen na devět shodně jako u prvních
pátků.
Při zjevení 15.8.1942
sestře Natálii P.Ježíš pootevřel plášť Svaté Panny, aby ukázal Srdce své Matky,
a řekl: „Tak, jako
svým narozením jsem se světu představil prostřednictvím Neposkvrněného Srdce mé
Matky, právě tak prostřednictvím téhož Srdce duše dospějí k mému Srdci. – Hle,
Neposkvrněné Srdce, v němž jsem učinil sídlo milosti pro svět a duše! Toto
Srdce je bezpečný pramen mých milostí, které z něho vyvěrají pro život a pro posvěcování
světa. Protože Otec mi dal všechnu moc na nebi i na zemi, Neposkvrněné Srdce
své Matky jsem nadal mocí, která zvítězí nad hříchem a světem. Má dcero,
prostřednictvím Markéty (Alacoque) jsem celému světu dal velké sliby (viz
POB-01). Ale protože jsem ve své dobrotě nekonečný a v milosti nevyčerpatelný,
nyní slibuji ještě více. Touží-li duše po tom, aby se mé sliby na nich splnily,
nechť milují a uctívají Mariino Neposkvrněné Srdce. Dosvědčí to tak, že mě
budou přijímat ve svatém přijímání po přípravě plné pokání po devět prvních
sobot po sobě následujících měsíců, tak jako po oněch devět prvních pátků v
měsíci, a to se záměrem, aby ve spojení s Neposkvrněným Srdcem mé Matky byly
mému Božskému Srdci poskytovány skutky pokání.“
Invokace vhodná pro toto sobotní svaté přijímání: „Božské Srdce Ježíšovo, obětuji ti prostřednictvím
Neposkvrněného Srdce Mariina toto svaté přijímání jako pokání a nápravu všech
urážek, jimiž tě lidstvo nepřestává zahrnovat.“
(Osoby, které se zpovídají před prvním
pátkem měsíce, se nemusí v sobotu znovu zpovídat, pokud zůstaly ve stavu
milosti; padne-li první sobota na první den měsíce a předchází-li tedy prvnímu
pátku, je třeba se zpovídat, je-li k tomu příležitost.)
Zaslíbení Neposkvrněného Srdce Panny
Marie (daná P.Ježíšem sestře Marii-Natálii 15.8.1942)
1. Všechno, oč
duše prosí mé Srdce skrze Srdce mé Matky, jim udělím ještě během novény,
budou-li o to prosit s důvěrou.
2. Za všech
životních okolností pocítí podporu a požehnání mé Matky.
3. V těchto
duších i v jejich rodinách zavládne mír, porozumění a láska.
4. V rodinách
nebude ani pohoršení, ani zklamání, ani nespravedlnost.
5. Manželé se
nerozvedou; rozvedení se zase vrátí k sobě.
6. Rodiny budou
žít ve shodě a vytrvají v pravé víře.
7. Matky v
požehnaném stavu se budou těšit zvláštní ochraně mé Matky a dostanou všechno,
oč budou pro sebe a své dítě prosit.
8. Chudí
naleznou příbytek a potravu.
9. Duše najdou
zalíbení v modlitbě a utrpení a naučí se milovat Boha, bližního i nepřátele.
10. Hříšníci se
obrátí bez zvláštních překážek, i když bude za ně novéna konána jinou osobou.
11. Hříšníci
neupadnou znovu do svých hříchů a dosáhnou nejen odpuštění hříchů, ale dokonalou
lítostí a láskou získají znovu křestní nevinnost.
12. Kdo tuto
novénu vykonává ve stavu milosti, ani potom nebude mé Srdce urážet těžkým
hříchem, a to až do smrti. (Platí zvláště pro děti.)
13. Duše, která
se upřímně obrátí k Bohu, vyvázne nejenom z věčného ohně, ale z i ohně očistce.
14. Vlažné duše
zahoří zápalem a v horlivosti vytrvají a v krátké době dosáhnou velké dokonalosti
a svatosti.
15. Když tuto
novénu vykonají rodiče nebo některý člen rodiny, nebude žádné dítě ani nikdo
jiný z rodiny zavržen.
16. Z mladých
obdrží mnozí povolání k duchovnímu stavu.
17. Ti, kteří
ztratili víru, ji opět naleznou, a bloudící se zase vrátí do pravé Církve.
18. Duchovní a
řeholníci zůstanou věrní svému povolání. Ti, kteří se zpronevěřili svému povolání,
obdrží milost pokání a návratu.
19. Rodiče a
představení obdrží pomoc nejen v duchovních, ale i hmotných záležitostech.
20. Duše budou
snadno unikat pokušením těla, světa a satana.
21. Pyšní se
rychle stanou pokornými a nenávistní se nechají přemoci láskou.
22. Horlivé
duše zakusí sladkost modlitby a obětí; nebudou zneklidňovány ani strachem, ani
pochybami.
23. Umírající
budou z tohoto světa odcházet bez smrtelného zápasu a bez útoků ďábla. Náhlá a
nenadálá smrt je nepřekvapí.
24. Umírající
budou uchopeni velkou touhou po věčném životě a odevzdají se do mé vůle,
umírajíce v náručí mé Matky.
25. Při soudu
zakusí zvláštní ochranu mé Matky.
26. Duše obdrží
milost, aby nad mým utrpením a bolestmi mé Matky pocítily vnitřní soucit a
lásku.
27. Duším,
které touží po dokonalosti, se dostane cti, že obdrží hlavní ctnosti mé Matky:
pokoru, čistotu, lásku.
28. Ať už budou
nemocné nebo se těšit úplnému zdraví, bude je doprovázet jistá vnitřní i vnější
radost a uspokojení.
29. Duše
zamilované do duchovního života obdrží milost, aby bez zvláštních obtíží neustále
prožívaly přítomnost mé Matky i mou vlastní přítomnost.
30. Duše, které
pokročily v mystickém sjednocení, obdrží milost, že budou pociťovat, že nežijí
samy, aleže v nich žiji já – to znamená, že to já miluji jejich srdcem, modlím
se jejich duší, mluvím jejich jazykem, sloužím celou jejich bytostí. Budou
prožívat zázračnou zkušenost pocitu, že všechno, co je v nich dobrého,
krásného, svatého, pokorného, mírného, poslušného, šťastného a velkolepého,
jsem ve všem a vždycky já sám, všemohoucí, nekonečný Pán, jediná Láska, jediný
Bůh.
31. Duše, které
vykonají tuto novénu, budou po celou věčnost zářit jako čisté lilie kolem Neposkvrněného
Srdce mé Matky.
32. Já, Boží
Beránek, s Otcem i Duchem svatým, se budu věčně radovat z těchto duší, které
září na Neposkvrněném Srdci mé Matky jako lilie a skrze mé Nejsvětější Srdce
dojdou věčné slávy.
33. Duše
zamilované do duchovního života budou rychle postupovat v praktikování víry a
ctnostného života.
K těmto Ježíšovým slibům připojila Panna Maria svůj „VELKÝ SLIB“:
„Každou první sobotu v měsíci budou
brány pekla zavřeny. Očistec otevře své brány a mnoho duší bude přijato v nebi.
Toto je účinek milosrdné lásky mého Syna, který ho použije, aby odměnil duše,
uctívající mé Neposkvrněné Srdce.“
Souhrn
479 Jednorozený Syn Otce, věčné Slovo, tj. Slovo a
podstatný obraz Otce, se v čase Otcem stanoveném vtělil: aniž ztratil
božskou přirozenost, přijal přirozenost lidskou.
480 Ježíš Kristus je v jednotě své božské Osoby
pravý Bůh a pravý člověk; proto je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi.
481 Ježíš Kristus má dvojí přirozenosti, božskou a
lidskou, ne smíšeny, nýbrž spojeny v jediné osobě Božího Syna.
482 Kristus jakožto pravý Bůh a pravý člověk, má
lidský rozum a lidskou vůli, a ty jsou v dokonalé harmonii podřízeny jeho
božskému rozumu a jeho božské vůli, jež má společné s Otcem a Duchem svatým.
483 Vtělení je tedy tajemstvím obdivuhodného
spojení božské a lidské přirozenosti v jediné osobě Slova.
2. odstavec
„… SKRZE DUCHA SVATÉHO
PŘIJAL TĚLO Z MARIE PANNY“
I. Skrze Ducha svatého...
461
484 Zvěstování Panně Marii zahajuje „plnost času“
(Gal 4,4), to je splnění příslibů a příprav. Maria je povolána, aby počala
toho, v němž „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Boží odpověď na její
„Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ (Lk 1,34) je dána mocí Ducha: „Duch
svatý sestoupí na tebe“ (Lk 1,35).
689,
723 689,
723
485 Poslání Ducha svatého je vždy spojeno s
posláním Syna a zaměřeno na ně.[114] Duch
svatý, který je „Pánem a dárcem života“, je poslán posvětit lůno Panny Marie a
božsky ji oplodnit, aby tak počala Syna věčného Otce v lidství vzatého
z jejího lidství.
486 Protože Otcův jednorozený Syn byl počat jako člověk v lůně Panny
Marie, je „Kristem“, to je pomazaný Duchem svatým[115] již
od počátku své lidské existence, i když se navenek se projeví postupně:
pastýřům,[116]
mudrcům,[117] Janu
Křtiteli,[118]
učedníkům.[119] Celý
život Ježíše Krista bude tedy ukazovat, jak ho „Bůh pomazal Duchem svatým a mocí“
(Sk 10,38).
II.... narodil se z Marie Panny
963
487 Co katolická víra vyznává o Marii, pramení z
toho, co vyznává o Kristu; co však učí o Marii, to opět osvětluje její víru v
Krista.
MARIINO
PŘEDURČENÍ
488 „Bůh poslal svého Syna“ (Gal 4,4), chtěl však svobodnou spolupráci
jednoho tvora, aby mu dal tělo.[120] Kvůli
tomu Bůh od věčnosti vyvolil za matku svého Syna jednu izraelskou dceru,
židovskou dívku z Nazareta v Galileji, „pannu zasnoubenou s mužem jménem Josef
z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria“ (Lk 1,26-27):
„Otec milosrdenství však chtěl, aby vtělení předcházel souhlas předurčené matky, aby ta, jako kdysi žena přispěla ke smrti, žena přispěla i k životu.“[121]
722
2001 2676,
2853 64 145 410
489 Po celý Starý zákon bylo Mariino poslání připravováno posláním svatých žen. Na
počátku je Eva: navzdory své neposlušnosti dostává příslib potomstva, které
zvítězí nad zlým duchem,[122] a
také slib, že bude matkou všech živých.[123] V
síle tohoto přislíbení Sára počne syna i přes své stáří.[124] Proti
všemu lidskému očekávání Bůh volí to, co je považováno za bezmocné a slabé,[125] aby
ukázal, že je věrný tomu, co přislíbil: Annu, Samuelovu matku,[126]
Deboru, Rút, Juditu, Ester a mnohé další ženy. Maria „vyniká mezi pokornými a
chudými Páně, kteří od něho s důvěrou očekávají a přijímají spásu. S ní
konečně, přeslavnou dcerou Siónu, po dlouhém čekání na splnění zaslíbení přišla
plnost času a uskutečňuje se nový plán spásy“.[127]
NEPOSKVRNĚNÉ
POČETÍ
490 K tomu, aby Maria byla Matkou Spasitele, „byla od Boha obdařena
dary hodnými tak velkého úkolu“.[128] Anděl
Gabriel ji při zvěstování zdraví jako „milostiplnou“ (Lk 1,28). Aby mohla dát
svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo
třeba, aby byla cele nesena Boží milostí.
411
491 Církev si během staletí uvědomila, že Maria,
plná Boží milosti,[129] byla
vykoupena už od svého početí. To hlásá dogma o Neposkvrněném Početí, které
vyhlásil roku 1854 papež Pius IX.:
„Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí byla pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“[130]
1077 2011
492 Tento „jas jedinečné svatosti“, kterým je
Maria ozdobena „od prvního okamžiku svého početí“,[131]
dostává zcela od Krista: „byla vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k
zásluhám svého Syna“.[132] Víc,
než kteroukoliv jinou stvořenou osobu, ji Otec v Kristu „zahrnul z nebe
rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3). V něm ji „vyvolil ještě před stvořením
světa“, aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce (Ef 1,4).
493 Otcové východní tradice nazývají Boží Matku „celou svatou“ [Panaghia], slaví ji jako „nedotčenou jakoukoliv
poskvrnou hříchu, takřka modelovanou Duchem svatým a vytvořenou jako nové
stvoření“.[133] Z
Boží milosti zůstala Maria po celý svůj život nedotčena jakýmkoli osobním
hříchem.
„STAŇ
SE MI PODLE TVÉHO SLOVA...“
968 2617,
148
494 Na oznámení, že mocí Ducha svatého porodí
„Syna Nejvyššího“, ačkoliv nežije s mužem,[134] Maria
odpověděla tím, že „ochotně uvěřila“ (Řím 1,5) s jistotou, že „u Boha není nic
nemožného“: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk
1,37-38). „A tak se Maria... souhlasící s Božím slovem, stala se matkou
Ježíšovou. Přijala spásnou Boží vůli celým srdcem a bez jakékoli zábrany
hříchů, zasvětila se cele jako služebnice Páně osobě a dílu svého Syna a pod
ním a s ním – z milosti všemohoucího Boha – sloužila tajemství vykoupení.“[135]
466,
2677 726
Jak praví svatý Irenej, „svou poslušností se stala příčinou
spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení.“ Proto mnozí svatí otcové ve svých
kázáních s oblibou mluví podobně jako on: „Uzel, vzniklý neposlušností
Evy, byl rozvázán poslušností Marie. Co zauzlila panna Eva nevěrou, to
rozuzlila Panna Maria vírou.“ Ve srovnání s Evou nazývají Marii „matkou živých“
a často zdůrazňují: „Smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím
Marie.“[136]
MARIINO
BOŽSKÉ MATEŘSTVÍ
495 Maria, nazývaná v evangeliích „Ježíšovou Matkou“ (Jan 2,1; 19,25),[137] ještě
před narozením svého Syna je z vnuknutí Ducha svatého pozdravena jako „matka
mého Pána“ (Lk 1,43). Vždyť Ten, kterého počala z Ducha svatého a který se stal
skutečně jejím synem, není nikdo jiný než věčný Syn Otce, druhá osoba
Nejsvětější Trojice. Církev vyznává, že Maria je skutečně Bohorodička [Theotokos].[138]
MARIINO
PANENSTVÍ
496 Už od prvních věroučných formulací[139]
Církev vyznávala, že Ježíš byl počat v lůně Panny Marie pouze mocí Ducha
svatého, a zdůrazňovala také tělesný aspekt této události: Ježíš byl počat „bez
mužského semene, působením Ducha svatého“.[140] V
panenském početí Otcové vidí znamení, že jde opravdu o Božího Syna, který
přišel v lidském těle:
Tak svatý Ignác Antiochijský (počátek 2. století) píše: „Jste… naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova[141] a Boží Syn z vůle a moci Boží,[142] který se skutečně narodil z panny..., za vlády Poncia Piláta… byl skutečně za nás přibit… skutečně trpěl, stejně jako skutečně vstal z mrtvých.“[143]
497 Evangelní vyprávění[144]
považují panenské početí za Boží dílo, které přesahuje jakékoliv chápání a
jakoukoliv lidskou možnost:[145]
„Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého,“ říká anděl Josefovi o Marii,
jeho snoubence (Mt 1,20). Církev v tom vidí splnění Božího příslibu daného
prorokem Izaiášem: „Hle, panna počne a porodí Syna.“[146]
2717 90
498 Mlčení
Markova evangelia a listů Nového zákona o Mariině panenském početí působilo někdy
rozpaky. Tak mohly vyvstávat pochybnosti, zda se nejedná o legendy nebo
teologické konstrukce, které nechtějí vypovídat o skutečné historické události.
Na to lze odpovědět: Víra v panenské početí Ježíše narazila na prudký odpor,
posměch nebo nepochopení od nevěřících, židů i pohanů[147]: nebyla tedy nijak motivována pohanským
bájeslovím nebo nějakým přizpůsobením dobovým názorům. Smysl této události je
dostupný jen pohledu víry, která ji vidí v oné „vnitřní souvislosti, jež
spojuje navzájem všechna tajemství“,[148] v celku Kristových tajemství, od vtělení až po
jeho velikonoční tajemství. O této souvislosti svědčí již svatý Ignác
Antiochijský: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně
jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“[149]
MARIA
— „VŽDY PANNA“
499 Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo Církev
k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství[150] i při
porodu Božího Syna, který se stal člověkem.[151] Vždyť
Kristovo narození „její panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo“.[152]
Liturgie Církve slaví Marii jako „Aeiparthenos“, vždy Pannu.[153]
500 Na to se někdy namítá,
že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách.[154] Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím
neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, „Ježíšovi příbuzní“ (Mt
13,55) jsou syny Marie, Kristovy učednice,[155] která je příznačně určena jako „druhá Marie“ (Mt
28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné, podle způsobu vyjadřování, které
nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé.[156]
90 970 969
501 Ježíš je jediným Mariiným Synem. Avšak Mariino
duchovní mateřství[157]
se vztahuje na všechny lidi, které on přišel spasit: „Zrodila Syna, kterého Bůh
ustanovil za prvního z mnoha bratří“ (Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž
zrození a vychovávání ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“[158]
MARIINO
PANENSKÉ MATEŘSTVÍ V BOŽÍM PLÁNU
502 Pohled víry může v souvislosti s celým zjevením odhalit tajemné
důvody, pro které Bůh ve svém úradku spásy chtěl, aby se jeho Syn narodil z
Panny. Tyto důvody se týkají jak Kristovy osoby a jeho vykupitelského poslání,
tak i Mariina přijetí tohoto poslání ve prospěch všech lidí.
422
503 Mariino
panenství ukazuje, že při vtělení měl absolutní iniciativu Bůh. Ježíšovým Otcem
je pouze Bůh.[159] „Lidská přirozenost, kterou přijal, jej nikdy
neoddělila od Otce... skrze přirozenost Syn Otce svým božstvím, skrze
přirozenost Syn Matky svým lidstvím, ale ve vlastním smyslu Boží Syn
v obou svých přirozenostech.“[160]
1265 359
504 Ježíš
byl počat z Ducha svatého a narodil se z Panny Marie, protože je nový Adam,[161] kterým začíná nové stvoření: „První člověk byl
ze země, druhý člověk je z nebe“ (1 Kor 15,47). Kristovo lidství je od samého
početí naplněno Duchem svatým, protože Bůh mu „dává Ducha v míře neomezené“
(Jan 3,34). Z této plnosti Krista, hlavy vykoupeného lidstva,[162] „jsme dostali všichni… milost za milostí“ (Jan
1,16).
505 Ježíš, nový Adam,
zahajuje svým panenským početím nové
zrození adoptivních dětí uskutečněné vírou v Duchu svatém. „Jak se to
stane?“ (Lk 1,34).[163] Účast na božském životě nepochází „z krve, ani z
vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,13). Přijetí tohoto života je panenské,
protože je člověku zcela darován Duchem. Snubní smysl lidského povolání ve
vztahu k Bohu[164] se dokonale naplňuje Mariiným panenským
mateřstvím.
148,
1814
506 Maria
je panna, protože její panenství je znamením
její víry, „kterou neoslabila žádná pochybnost“, a její bezvýhradné
odevzdanosti do Boží vůle.[165] Svou vírou se stala matkou Spasitele: „Maria je
blaženější tím, že přijala víru v Krista, než tím, že ho tělesně počala.“[166]
149 967
507 Maria
je zároveň Panna i Matka, protože je obrazem a nejdokonalejším uskutečněním Církve:[167] „Církev... sestává přijetím Božího slova také
matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z
Ducha svatého a zrozené z Boha. A je také panna, protože neporušeně a čistě
zachovává věrnost slíbenou Snoubenci.“[168]
Souhrn
508 Z Evina potomstva Bůh vyvolil
Pannu Marii, aby byla Matkou jeho Syna. Jako „plná milosti“ je „nejvznešenějším
plodem vykoupení“;[169] od prvního okamžiku svého početí je zcela uchráněna
poskvrny prvotního hříchu a během svého života se nedopustila žádného osobního
hříchu.
509 Maria je opravdu „Matka
Boží“, protože je matkou vtěleného věčného Božího Syna, který je sám Bohem.
510 Maria zůstala „pannou, když
počala svého Syna, pannou, když ho porodila, pannou, když ho nosila
v lůně, pannou, když ho živila mateřským mlékem, pannou navždy“:[170] celým svým bytím byla „služebnicí Pána“ (Lk
1,38).
511 Panna Maria „ze svobodné víry
a poslušnosti spolupracovala na lidské spáse“.[171] Vyslovila své „fiat“ „jménem celého lidského
rodu“[172]: svou poslušností se stala novou Evou, matkou živých.
3. odstavec
TAJEMSTVÍ KRISTOVA
ŽIVOTA
1163
512 Vyznání víry mluví, pokud jde o Kristův život,
jen o tajemstvích vtělení (početí a narození) a Velikonoc (utrpení, ukřižování,
smrt, pohřbení, sestup do pekel, vzkříšení, nanebevstoupení). Nic se výslovně
neříká o tajemstvích Ježíšova skrytého života ani o jeho veřejné činnosti,
avšak články víry, týkající se Ježíšova vtělení a Velikonoc, osvětlují celý Kristův pozemský život. Všechno od samého
počátku, „co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe“ (Sk
1,1-2), je třeba vidět ve světle tajemství Vánoc a Velikonoc.
426,
561
513 Katecheze bude podle okolností rozvíjet celé bohatství Ježíšových
tajemství. Postačí zde vyložit některé body společné všem tajemstvím Kristova
života (I), potom stručně načrtnout hlavní tajemství Ježíšova skrytého (II) i
veřejného (III) života.
I. Celý Kristův život je tajemství
514 V evangeliích nenajdeme o Ježíši mnoho věcí, které upoutávají
lidskou zvědavost. Téměř vůbec se tam nemluví o jeho životě v Nazaretě ani tam
není zmínka o značné části jeho veřejného života.[173] To,
co je v evangeliích, bylo napsáno „abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží
a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jan 20,31).
126
477 609,
774
515 Evangelia sepsali lidé, kteří byli mezi
prvními, kdo uvěřili[174] a
kteří tuto víru chtěli předat druhým. Protože vírou poznali, kdo je Ježíš,
mohli vidět a ukázat stopy jeho tajemství v celém jeho pozemském životě. Od
plenek při jeho narození[175] až po
ocet jeho utrpení[176] a po
roušku nalezenou po jeho vzkříšení,[177] je
všechno v Ježíšově životě znamením jeho tajemství. Svými skutky, svými zázraky,
svými slovy zjevil, že „v něm přebývá celá plnost Božství“ (Kol 2,9). Proto se
jeho lidství jeví jako „svátost“, tj. jako znamení a nástroj jeho božství a
spásy, kterou Ježíš přináší: co bylo na jeho pozemském životě viditelné, to
přivádělo k neviditelnému tajemství jeho božského synovství a jeho vykupitelského
poslání.
SPOLEČNÉ
RYSY JEŽÍŠOVÝCH TAJEMSTVÍ
2708 65
516 Celý Kristův život je zjevením Otce: jeho slova a jeho skutky, jeho mlčení i jeho utrpení,
to, jaký byl a jak mluvil. Ježíš může říci: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan
14,9) a Otec: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35). Protože se
náš Pán stal člověkem, aby plnil vůli Otce,[178] i
sebemenší rysy jeho tajemství ukazují „Boží lásku k nám“ (1 Jan 4,9).
668,
2748 606,
1115
517 Celý Kristův život je tajemstvím vykoupení. Vykoupení je především plodem
krve prolité na kříži,[179] avšak
toto tajemství působí v celém Kristově životě: již v jeho vtělení, když se
sám stává chudým a nás obohacuje svou chudobou;[180] v
jeho skrytém životě,[181] když
svou poslušností napravuje naši neposlušnost; v jeho slově, které očišťuje jeho
posluchače;[182] v
uzdravování a vymítání zlých duchů, skrze které „vzal na sebe naše slabosti a
nesl naše nemoci“ (Mt 8,17);[183] svým
zmrtvýchvstáním, jímž nás ospravedlnil.[184]
518 Celý Kristův život je tajemstvím opětného soustředění dějin spásy v Kristu jako Hlavě
(rekapitulace). Všechno, co Ježíš dělal, říkal a trpěl, bylo zaměřeno na návrat
člověka padlého hříchem k jeho původnímu povolání:
„Když se vtělil a stal se člověkem, provedl rekapitulaci dlouhých lidských dějin a v krátké době nám zjednal spásu, takže jsme v Ježíši Kristu znovu získali, co jsme ztratili v Adamovi, totiž možnost být Božím obrazem podle jeho podoby.[185] Proto také Kristus prošel všemi věky života a tím vrátil všem lidem společenství s Bohem.“[186]
NAŠE
SPOJENÍ S JEŽÍŠOVÝMI TAJEMSTVÍMI
459,
359 1085 793,
602
519 Celé Kristovo bohatství „je určené každému
člověku a je pro každého dobrem“.[187]
Kristus totiž nežil svůj život pro sebe, nýbrž pro nás, od svého vtělení „pro nás lidi a pro naši spásu“ až ke své
smrti „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3) a ke svému zmrtvýchvstání „pro naše
ospravedlnění“ (Řím 4,25). I nyní je „naším přímluvcem u Otce“ (1 Jan 2,1), „je
stále živ, aby se přimlouval“ za nás (Žid 7,25). Se vším, co pro nás jednou
provždy prožil a vytrpěl, se navždy „stará o naše záležitosti u Boha“ (Žid
9,24).
2715,
1391 2607
520 V celém svém životě se Ježíš ukazuje jako náš vzor:[188] je „dokonalým
člověkem“,[189] který
nás vybízí, abychom se od něho učili a následovali ho: svým ponížením nám dal
příklad k následování,[190] svou
modlitbou přivádí k modlitbě,[191] svou
chudobou nás vyzývá, abychom dobrovolně přijali strádání a pronásledování.[192]
521 Kristus nám tak umožňuje, abychom všechno, co on prožil, mohli prožívat v něm, a aby to on prožíval v nás. Boží Syn „se svým
vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem“.[193] Jsme
povoláni, abychom s ním tvořili jeden celek; jako údům svého Těla nám dává účast
na tom, co prožil pro nás ve svém těle a jako náš vzor:
„Musíme v sobě napodobovat a naplňovat Kristův život a jeho tajemství. Musíme tedy Krista často prosit, aby je on sám v nás i v celé své Církvi uskutečnil a naplnil... Boží Syn přitom chce s námi a s celou Církví svá tajemství sdílet a dokonce je rozvíjet a pokračovat v nich pokračovat jednak prostřednictvím milostí, jež nám ze své vůle dává, jednak prostřednictvím účinků, jež v nás chce těmito tajemstvími vyvolat. Takovým způsobem je v nás chce naplnit.“[194]
II. Tajemství Ježíšova dětství a skrytého života
PŘÍPRAVY
711,
762
522 Příchod Božího Syna na zem je tak významná
událost, že ji Bůh chtěl připravovat po staletí. Obřady a oběti, obrazy a
symboly „dřívější smlouvy“ (Žid 9,15); to vše Bůh zaměřuje ke Kristu; ohlašuje
ho ústy proroků, kteří vystupují v Izraeli; probouzí i jinde, v srdcích pohanů,
nejasnou předtuchu tohoto příchodu.
712-720
523 Svatý
Jan Křtitel je bezprostředním předchůdcem Páně,[195] který
byl poslán, aby mu připravil cestu.[196] Jako
„prorok Nejvyššího“ (Lk 1,76) převyšuje všechny ostatní proroky,[197] je
poslední z proroků,[198]
zahajuje evangelium;[199]
zdraví Kristův příchod už v lůně jeho matky[200] a
nachází potěšení v tom, že je „ženichův přítel“ (Jan 3,29), kterého pak označí
za „Božího beránka..., který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29). Jde před Ježíšem
„v duchu a moci Eliášově“ (Lk 1,17) a vydává mu svědectví svým kázáním, svým
křtem obrácení a nakonec svou mučednickou smrtí.[201]
437 1171
524 Každoročním slavením adventní liturgie Církev aktualizuje toto očekávání Mesiáše: tím,
že se věřící vžívají do této dlouhé přípravy na první Spasitelův příchod,
oživují vroucí touhu po jeho druhém příchodu.[202]
Oslavou Předchůdcova narození a jeho mučednické smrti se Církev spojuje
s jeho touhou: „On musí růst, já se však menšit“ (Jan 3,30).
TAJEMSTVÍ
VÁNOC
2443
525 Ježíš se narodil v nuzné stáji, v chudé
rodině;[203]
prvními svědky té události byli prostí pastýři. Právě v této chudobě se
projevuje nebeská sláva.[204]
Církev neúnavně opěvuje slávu této noci:
„Panna dnes dává život Věčnému
a země poskytuje jeskyni Nedostupnému.
Andělé a pastýři ho velebí
a mudrci, vedení hvězdou, se mu přicházejí
klanět.
Ty ses pro nás narodilo,
Děťátko, věčný Bože!“[205]
526 „Být jako děti“ ve vztahu k Bohu, to je podmínka pro vstup do
království;[206] proto
je třeba se ponížit,[207] a
stát se malým, ba víc: je třeba se „narodit znovu“ (Jan 3,7), narodit se z
Boha,[208]
abychom se stali „Božími dětmi“ (1 Jan 1,12). Vánoční tajemství se v nás
naplňuje, když „jsme dotvářeni v podobu Krista“.[209]
Vánoce jsou tajemstvím této „podivuhodné výměny“:
580 460
„Podivuhodná záměna! Stvořitel člověka se stal jedním z nás a
narodil se z Panny; přijal účast na našem lidství a nám dal účast na svém
božství.“[210]
TAJEMSTVÍ
JEŽÍŠOVA DĚTSTVÍ
1214
527 Ježíšova obřízka
osmý den po jeho narození[211] je
znamením jeho začlenění do Abrahámova potomstva, do národa Úmluvy, jeho
podrobení se Zákonu,[212] jeho
oprávnění ke kultu Izraele, kterého se bude účastnit celý život. Toto znamení
je předobrazem „Kristovy obřízky“, jíž je křest.[213]
122 711-716 439
528 Zjevení
Páně [Epifanie] je
vyjevením Ježíše jako Mesiáše Izraele, Božího Syna a Spasitele světa. Oslavuje
spolu s Ježíšovým křtem v Jordánu a se svatbou v Káně[214] i
klanění, kterého se Ježíši dostává od „mudrců“, pocházejících z východu.[215] V
těchto „mudrcích“, kteří zastupují okolní pohanská náboženství, vidí evangelium
prvotiny národů, které skrze vtělení přijímají radostnou zvěst o spáse. Příchod
mudrců do Jeruzaléma, aby se poklonili židovskému králi,[216]
ukazuje, že v mesiášském světle Davidovy hvězdy[217]
hledají v Izraeli toho, který bude králem národů.[218]
Jejich příchod naznačuje, že pohané nemohou poznat Ježíše a klanět se mu jako
Božímu Synu a Spasiteli světa, aniž se obrátí na Židy[219] a
aniž od nich přijmou mesiášské zaslíbení, jak je obsaženo ve Starém zákoně.[220]
Zjevení Páně (Epifanie) ukazuje, že „velké množství národů“ vstupuje „do rodiny
patriarchů“[221] a
získává tím důstojnost Izraele.[222]
574 614
529 Obětování
Ježíše v chrámě[223] nám
ho ukazuje jako prvorozence, který patří Pánu.[224] V
Simeonovi a Anně je celé očekávání Izraele, které přichází na setkání se svým Spasitelem (byzantská
tradice tuto událost tak nazývá). Ježíš je tak uznán za dlouho očekávaného
Mesiáše, za „světlo pohanů“ a „slávu Izraele“, ale také za „znamení, kterému se
bude odporovat“. Meč bolesti, předpověděný Marii, ohlašuje tuto jinou, dokonalou
a jedinečnou oběť na kříži, která dá spásu, „kterou Bůh připravil přede všemi
národy“.
530 Útěk do Egypta a
zavraždění neviňátek[225]
ukazují, jak temnoty odporují světlu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho
nepřijali“ (Jan 1,11). Celý Kristův život bude poznamenán pronásledováním. Ti,
kteří jsou jeho, je sdílejí s ním.[226] Jeho
návrat z Egypta[227]
připomíná Exodus[228] a
představuje Ježíše jako konečného osvoboditele.
TAJEMSTVÍ
JEŽÍŠOVA SKRYTÉHO ŽIVOTA
2427
531 Větší část svého života Ježíš sdílel úděl
valné většiny lidí: každodenní život, navenek zcela obyčejný, život práce
rukou, židovský náboženský život podřízený Božímu zákonu,[229] život
ve společenství. O celém tomto období je nám zjeveno, že Ježíš „poslouchal“ své
rodiče a že „prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk
2,51-52).
2717 612 2214-2220
532 Ježíšova poslušnost vůči matce a pěstounovi je
dokonalým zachováváním čtvrtého přikázání. Tato poslušnost je časným obrazem
jeho synovské poslušnosti vůči nebeskému Otci. Ježíšova každodenní poslušnost
vůči Josefovi a Marii ohlašovala a předjímala poslušnost Zeleného čtvrtku: „ne
má, ale Tvá vůle...“ (Lk 22,42). Kristova poslušnost v každodenním skrytém
životě započala už dílo nápravy toho, co zničila Adamova neposlušnost.[230]
533 Skrytý život v Nazaretě umožňuje každému člověku, aby byl spojen s
Ježíšem na těch nejobyčejnějších cestách všedního života:
719-720 964 583,
2599 2427 2204
„Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozpoznávat Kristův
život: je tudíž školou evangelia... Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila
úcta k mlčení, které je obdivuhodným a nepostradatelným stavem mysli...
Mimoto nás též učí způsobu rodinného
života. Ať nám Nazaret ukáže, co je to rodina, co znamená její společenství
v lásce; jak závažná a prostá je její krása, jak posvátná a nedotknutelná je
její povaha... Posléze se tu učíme práci.
Ty, nazaretské sídlo, domove „tesařova Syna“! Zde si především přejeme pochopit
a oslavit sice přísný, leč spasitelný zákon lidské práce... Zde chceme konečně
pozdravit dělníky na celém světě a ukázat jim velký vzor, našeho Pána Ježíše
Krista, božského bratra.“[231]
534 Nalezení Ježíše v chrámě[232] je
jediná událost, která přerušuje mlčení evangelií o letech Ježíšova skrytého
života. Ježíš zde dává nahlédnout do tajemství svého naprostého zasvěcení se
poslání, jež vyplývá z jeho božského synovství: „Nevěděli jste, že já
musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Maria a Josef „jeho slovu
nerozuměli“, ale přijali je s vírou a Maria „to všechno uchovávala ve svém
srdci“ (Lk 2,51) po celá ta dlouhá léta, kdy Ježíš zůstával skryt v mlčení
obyčejného života.
III. Tajemství Ježíšova veřejného života
JEŽÍŠŮV
KŘEST
535 Počátkem[233]
Ježíšova veřejného života je jeho křest od Jana v řece Jordánu.[234] Jan
hlásal „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Přichází zástup
hříšníků, celníků a vojáků,[235]
farizeů, saduceů[236] a
nevěstek[237] a
dávají se od něho pokřtít. A tu se objeví Ježíš. Křtitel váhá, Ježíš naléhá:
přijímá křest. V tom Duch svatý v podobě holubice sestupuje na Ježíše a „hlas z
nebe“ říká: „Toto je můj milovaný Syn.“[238] Tak
se Ježíš ukázal („Epifanie“) jako Mesiáš Izraele a Boží Syn.
606
727,
739 444 1224
536 Při tomto křtu Ježíš přijal a zahájil své
poslání trpícího Služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky;[239] už je
„Boží beránek, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29); už předjímá „křest“ své
krvavé smrti.[240] Již
přichází, „aby zcela splnil Boží vůli“ (Mt 3,15); plně se podřizuje vůli svého
Otce: přijímá z lásky křest smrti na odpuštění našich hříchů.[241] Na toto
přijetí odpovídá Otcův hlas, kterým projevuje své zalíbení ve svém Synu.[242] Duch,
kterého Ježíš má v plnosti od samého početí, na něm spočine.[243] Ježíš
pak bude zdrojem Ducha pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřelo
nebe“ (Mt 3,16), které kdysi uzavřel Adamův hřích, a vody jsou posvěceny
sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření.
628 1262
537 Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši,
který svým křtem předjímá svou smrt a své vzkříšení; křesťan má vstoupit do
tohoto tajemství pokorného ponížení a pokání, má s Ježíšem sestoupit do vody, aby
spolu s ním vystoupil a znovu se narodil z vody a z Ducha, aby se v Synu
stal milovaným synem Otce a „žil novým životem“ (Řím 6,4).
Křtem sestupme do hrobu společně s Kristem, abychom mohli také spolu s ním vstát z mrtvých; sestupme s ním, abychom mohli spolu s ním vystoupit; vystupme s ním, abychom mohli být v něm oslaveni.“[244]
Všechno, co se událo v Kristu, nám dává pochopit, že po ponoření do vody na nás z výše sestupuje Duch svatý a že se stáváme Božími dětmi, protože si nás hlas Otce osvojil.[245]
JEŽÍŠOVO
POKUŠENÍ
518 394
538 Evangelia mluví o čase Ježíšovy samoty na
poušti, ihned po křtu, který přijal od Jana: „Vyveden“ Duchem na poušť, Ježíš
tam zůstává čtyřicet dní bez jídla; žije mezi dravou zvěří a andělé mu slouží.[246] Na
konci této doby ho satan třikrát pokouší tím, že podrobuje zkoušce jeho
synovský vztah k Bohu. Ježíš odrazí tyto útoky, které jsou opakováním Adamova
pokušení v ráji a pokušení Izraele na poušti, a ďábel se od něho vzdálí „až do
určeného času“ (Lk 4,13).
609 385 397
539 Evangelisté nám odhalují spásný význam této
tajemné události. Ježíš je nový Adam, který zůstal věrný, zatímco první Adam
podlehl pokušení. Ježíš dokonale plní povolání Izraele: na rozdíl od těch,
kteří v minulosti pokoušeli Boha na poušti během čtyřiceti let,[247]
Kristus se projevuje jako Boží služebník, naprosto poslušný božské vůle. Tak
Ježíš vítězí nad ďáblem: „spoutal siláka“, aby mu vzal jeho kořist.[248]
Ježíšovo vítězství nad pokušením na poušti předjímá vítězství v utrpení,
svrchovanou poslušnost jeho synovské lásky k Otci.
1438 519,
2849 2119
540 Ježíšovo pokušení ukazuje, jaké je mesiášské
poslání Božího Syna v protikladu k tomu, jaké mu navrhuje satan a jaké by mu
chtěli přikládat lidé.[249] Proto
Kristus zvítězil nad pokušitelem pro nás:
„Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými.
Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se
nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Církev se každý rok připojuje k tajemství Ježíše
na poušti čtyřicetidenní postní dobou.
„PŘIBLÍŽILO
SE BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ“
669,
768
541 „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží
evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a
věřte evangeliu““ (Mk 1,14-15). „Aby Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl
v život nebeské království na zemi.“[250] A
Otcova vůle je „povznést lidi k účasti na Božím životě“.[251] Činí
to tak, že shromažďuje lidi kolem svého Syna, Ježíše Krista. Toto shromáždění
je Církev, která na zemi představuje „klíčení a počátek“ Božího království.[252]
709 764 789 2233 865
542 Kristus je středem tohoto shromáždění lidí v
„Boží rodině“. Svolává je k sobě svým slovem, svými „znameními“, kterými se
projevuje Boží království, rozesláním svých učedníků. Příchod svého království
uskuteční Kristus především velkým tajemstvím svých Velikonoc: svou smrtí na
kříži a svým zmrtvýchvstáním. „A já, až budu ze země vyvýšen, přitáhnu všechny
k sobě“ (Jan 12,32). „Všichni lidé jsou voláni k této jednotě s Kristem.“[253]
HLÁSÁNÍ
BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ
543 Všichni lidé jsou
povoláni vstoupit do Království. Toto mesiášské Království bylo nejprve hlásáno
izraelským synům,[254] a je
určeno přijmout lidi ze všech národů.[255] Kdo
se tam chce dostat, musí přijmout Ježíšovo slovo:
„Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na poli: kdo je poslouchají s vírou a přiřadí se ke malému Kristovu stádu, přijali už Království. Semeno potom svou vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní.“[256]
1443,
588 2443,
2546
544 Království patří chudým a maličkým, totiž těm, kteří je přijali s pokorným srdcem.
Ježíš je poslán, aby „přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18).[257]
Prohlašuje, že je jim blaze, neboť „jejich je nebeské království“ (Mt 5,3);
Otec se zalíbilo zjevit „maličkým“ to, co zůstává skryto před moudrými a
rozumnými.[258] Ježíš
sdílí život chudých, od jeslí až po kříž; zná hlad,[259] žízeň[260] a
nedostatek.[261] Ba
dokonce se ztotožňuje s chudými všeho druhu a činorodou lásku k nim klade jako
podmínku pro vstup do jeho království.[262]
545 Ježíš zve hříšníky ke
stolu království: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17).[263]
Vyzývá je k obrácení, bez něhož nelze vejít do království, ale slovem i skutkem
jim ukazuje bezmezné milosrdenství svého Otce k nim[264] a
nesmírnou „radost v nebi nad jedním hříšníkem, který se obrátí“ (Lk 15,7).
Nejvyšším důkazem této lásky bude obětování vlastního života „na odpuštění
hříchů“ (Mt 26,28).
1846,
1439 2613 542
546 Ježíš volá ke vstupu do království prostřednictvím podobenství, která jsou příznačným
prvkem jeho učení.[265] Jimi
zve na královskou hostinu,[266] ale
také žádá radikální volbu: kdo chce získat království, musí „prodat“ všechno;[267] slova
nestačí, je třeba činů.[268]
Podobenství jsou pro člověka jako zrcadla: přijme slovo jako skalnatá půda nebo
jako dobrá země?[269] Co
člověk udělá se svěřenými hřivnami?[270]
Skrytým jádrem podobenství je Ježíš a přítomnost království v tomto světě. Je
třeba vstoupit do království, to je stát se Kristovým učedníkem, aby člověk
„poznal tajemství nebeského království“ (Mt 13,11). Pro ty, „kdo jsou vně“,[271]
zůstává všechno hádankou.[272]
ZNAMENÍ
BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ
670,
439
547 Ježíš doprovází svá slova mnoha „mocnými činy,
divy a znameními“ (Sk 2,22), které ukazují, že v něm je už království přítomno.
Dosvědčují, že Ježíš je ohlašovaný Mesiáš.[273]
1503 440 447 574 2616 156
548 Znamení, která Ježíš koná, svědčí o tom, že ho
poslal Otec.[274] Tato
znamení vyzývají lidi, aby v něj uvěřili.[275] Těm,
kteří se k němu obracejí s vírou, uděluje to, oč prosí.[276] A tak
zázraky posilují víru v toho, který koná dílo svého Otce: dosvědčují, že On je
Boží Syn.[277] Mohou
však být důvodem k pohoršení.[278]
Nesměřují k ukojení zvědavosti nebo touhy po něčem kouzelném. Navzdory jeho tak
zřejmým zázrakům někteří Ježíše odmítají;[279] ba
dokonce ho obviňují, že to dělá pomocí zlých duchů.[280]
549 Ježíš vykonal jasná mesiášská znamení tím, že osvobodil některé
lidi od pozemského zla hladu,[281]
nespravedlnosti,[282]
nemoci a smrti;[283]
nicméně nepřišel odstranit všechna vezdejší zla,[284] nýbrž
osvobodit lidi od nejtěžšího otroctví: totiž od hříchu,[285] který
jim brání v jejich povolání Božích dětí a po lidské stránce je nejrůznějším
způsobem zotročuje.
1673 394
550 Příchod Božího království je porážkou satanova
království:[286]
„Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Božího Ducha, pak už k vám
přišlo Boží království“ (Mt 12,28). Ježíšova vymítání (exorcismy) osvobozují lidi od nadvlády démonů.[287]
Předjímají Ježíšovo veliké vítězství nad „vládcem tohoto světa“ (Jan 12,31).
Boží království bude s konečnou platností nastoleno Kristovým křížem: „Regnavit
a ligno Deus“ (Bůh vládne z kříže).[288]
440,
2816 858
„KLÍČE
KRÁLOVSTVÍ“
765
551 Hned na počátku svého veřejného života si
Ježíš vybírá dvanáct mužů, aby byli s ním a podíleli se na jeho poslání;[289] dává
jim podíl na své moci a posílá je „hlásat Boží království a uzdravovat“ (Lk
9,2). Zůstávají navždy spojeni s Kristovým královstvím a on pak skrze ně vede
Církev:
„A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů“ (Lk 22,29-30).
880,
153, 442
424
552 Šimon Petr zaujímá ve sboru dvanácti první
místo.[290] Ježíš
mu svěřil jedinečné poslání. Díky zjevení od Otce Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš,
Syn Boha živého.“ Náš Pán mu tehdy řekl: „Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji
svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou“ (Mt 16,18). Kristus, „živý kámen“
(1 Petr 2,4), zajišťuje své Církvi, postavené na Petrovi, vítězství nad
mocnostmi smrti. Petr, pro víru, kterou vyznal, zůstane neotřesitelnou skálou
Církve. Jeho posláním bude střežit neporušenost této víry a posilovat v ní
své bratry.[291]
381
641,
881 1445
553 Ježíš udělil Petrovi zvláštní moc: „Tobě dám
klíče od království nebeského: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co
rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19). „Moc klíčů“ označuje
autoritu, která vládne nad Božím domem, jímž je Církev. Ježíš, „dobrý pastýř“
(Jan 10,11), potvrdil toto pověření po svém zmrtvýchvstání: „Pas moje ovce“
(Jan 21,15-17). Moc „svazovat a rozvazovat“ (odmítat a přijímat) označuje pravomoc
k rozhřešování hříchů, k pronášení soudů ve věcech nauky a k disciplinárním rozhodnutím
v Církvi. Ježíš udělil tuto pravomoc Církvi skrze službu apoštolů,[292]
zvláště Petra, jemuž jedinému výslovně svěřil klíče království.
ZÁVDAVEK
KRÁLOVSTVÍ: PROMĚNĚNÍ
444 697,
2600
554 Ode dne, v němž Petr vyznal, že Ježíš je
Mesiáš, Syn Boha živého, Mistr „začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset
jít do Jeruzaléma, mnoho trpět... že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen“
(Mt 16,21). Petr toto oznámení odmítá,[293]
ostatní to vůbec nechápou.[294] A do
této souvislosti zapadá tajemná epizoda Ježíšova proměnění[295] na
vysoké hoře před třemi svědky, které si vybral: Petrem, Jakubem a Janem.
Ježíšova tvář i jeho šat zazáří oslnivým světlem, objevují se Mojžíš a Eliáš a
mluví „o jeho cestě, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě“ (Lk 9,31). Zastíní je
oblak a hlas z nebe říká: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk
9,35).
2576,
2583 257
555 Ježíš na okamžik ukazuje svou božskou slávu a
tím potvrzuje Petrovo vyznání. Zjevuje také, že k tomu, aby „vešel do své
slávy“ (Lk 24,26), musí projít skrze kříž v Jeruzalémě. Mojžíš a Eliáš kdysi
viděli Boží slávu na hoře; Zákon a proroci ohlašovali Mesiášovo utrpení.[296]
Ježíšovo utrpení je skutečně Otcova vůle: Syn jedná jako Boží
služebník.[297] Oblak
označuje přítomnost Ducha svatého: „Zjevila se celá Trojice: Otec v hlasu, Syn
v člověku, Duch v zářivém oblaku:“[298]
„Proměnil ses na hoře a tvoji učedníci, pokud
toho byli schopni, patřili na tvou slávu, Kriste, Bože, aby pochopili, až tě
uvidí ukřižovaného, že tvé utrpení je dobrovolné, a aby hlásali světu, že ty
jsi opravdu vyzařování Otce.“[299]
1003
556 Na prahu veřejného života: křest; na prahu
Velikonoc: proměnění. Ježíšovým křtem „bylo vyhlášeno tajemství našeho prvního
znovuzrození“: náš křest; proměnění „je svátost druhého znovuzrození“: naše
vzkříšení.[300] A již
nyní se podílíme na Pánově vzkříšení skrze Ducha svatého, který působí ve
svátostech Kristova Těla. Proměnění nám dává předchuť Kristova slavného
příchodu, který „přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho
tělo oslavené“ (Fil 3,21). Také nám však připomíná, že „do Božího království
vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“ (Sk 14,12):
„Petr to ještě nepochopil, když chtěl žít s Kristem na hoře. Toto štěstí ti, Petře, Kristus vyhradil až po smrti. Teď však ti sám říká: Sestup dolů, aby ses namáhal na zemi, abys sloužil na zemi, abys byl pohrdán, abys byl na zemi ukřižován. Život sestoupil, aby se nechal zabít; Chléb sestoupil, aby pociťoval hlad; Cesta sestoupila, aby zakoušela únavu pochodu; Pramen sestoupil, aby měl žízeň – a ty nechceš trpět?“[301]
JEŽÍŠ
VSTUPUJE DO JERUZALÉMA
557 „Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat ze světa vzhůru,
pevně se [Ježíš] rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51).[302] Tímto
rozhodnutím naznačil, že vystupuje do Jeruzaléma a je ochoten zemřít. Třikrát
už předpověděl své utrpení a své vzkříšení.[303] Když
směřoval k Jeruzalému, řekl: „Není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“
(Lk 13,33).
558 Ježíš připomíná umučení proroků, kteří byli v Jeruzalémě zabiti.[304]
Přesto nepřestává vyzývat Jeruzalém, aby se kolem něho shromáždil: „Kolikrát
jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla,
ale nechtěli jste!“ (Mt 23,37b). Když už má Jeruzalém na dohled, Ježíš pláče
nad městem a ještě jednou vyjádří touhu svého srdce: „Kéž bys v tento den
poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté“ (Lk
19,41-42).
JEŽÍŠŮV
DO JERUZALÉMA VSTUPUJE JAKO MESIÁŠ
559 Jak přijme Jeruzalém svého Mesiáše? I když se Ježíš vždycky vyhýbal
snahám lidu provolat ho králem,[305] volí
přesto čas a podrobně připravuje svůj mesiášský vstup do města „svého předka
Davida“ (Lk 1,32).[306] Je
pozdravován jako Davidův syn, ten, který přináší spásu („Hosanna“ znamená:
„Nuže, spas!“, „Dej nám spásu!“). A nyní „Král slávy“ (Ž 24,7-10) vjíždí do
svého města na oslátku:[307]
nedobývá Siónskou dceru, obraz své Církve, ani lstí, ani násilím, nýbrž
pokorou, jež vydává svědectví pravdě.[308] Proto
jsou toho dne poddanými jeho království děti[309] a
„Boží chudí“, kteří ho s jásotem pozdravují, jako ho andělé ohlašovali
pastýřům.[310]
Jejich volání „Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu“ (Ž 118,26), přebírá
Církev v „Sanctus“ eucharistické liturgie jako úvod k památce Veliké noci Páně.
333 1352
1169 550,
2816
560 Ježíšův
vjezd do Jeruzaléma totiž ukazuje, že přichází Království, které se
Král-Mesiáš chystá uskutečnit Velikou nocí (paschou – přechodem) své smrti a
vzkříšení. Oslavou Ježíšova vstupu do Jeruzaléma, na Květnou neděli, liturgie
Církve zahajuje Svatý týden.
Souhrn
561 „Celý Kristův život byl trvalým učením: jeho
mlčení, jeho zázraky, jeho skutky, jeho modlitba, jeho láska k člověku, jeho
přednostní lásky k malým a chudým, bezvýhradné přijetí oběti na kříži pro
spásu světa, jeho vzkříšení, to vše je uskutečněním jeho slova a naplněním zjevení.“[311]
562 Kristovi učedníci se mu musí
připodobnit, dokud v nich nebude dotvořen.[312] „Proto se zapojujeme do tajemných událostí jeho
života, připodobňujeme se mu, spolu s ním umíráme a vstáváme z mrtvých — až do
chvíle, kdy s ním budeme vládnout.“[313]
563 Ať už jako pastýři nebo
mudrci, zde na zemi se nemůžeme setkat s Bohem, leč že poklekneme před
betlémskými jeslemi a budeme se mu klanět, skrytému ve slabém dítěti.
564 Ježíš nám dává příklad
svatosti v každodenním životě rodiny a práce svou poslušností vůči Marii a
Josefovi, stejně jako svou pokornou prací během dlouhých let v Nazaretě.
565 Ježíš je od počátku svého
veřejného života, ve chvíli svého křtu „Služebníkem“, který je zcela zasvěcen
vykupitelskému dílu, jež se naplní ve „křtu“ jeho utrpení.
566 Pokušení na poušti ukazuje
Ježíše, pokorného Mesiáše, který vítězí nad satanem svým bezvýhradným souhlasem
s plánem spásy, jak to chtěl Otec.
567 Nebeské království byla na
zemi zahájeno Kristem. „Toto království se jasně projevuje lidem
v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“[314] Církev je zárodek a počátek tohoto království,
jehož klíče jsou svěřeny Petrovi.
568 Ježíšovo proměnění mělo
upevnit víru apoštolů před počátkem utrpení: výstup na „vysokou horu“
připravuje výstup na Kalvárii. Kristus, hlava Církve, ukazuje to, co obsahuje
jeho Tělo a co vyzařuje ve svátostech: „naději na věčnou spásu“ (Kol 1,27).[315]
569 Ježíš vystupoval do
Jeruzaléma dobrovolně, přestože věděl, že tam podstoupí násilnou smrt pro odpor
hříšníků.[316]
570 Ježíšův vjezd do Jeruzaléma
ukazuje příchod království, které se Král-Mesiáš, přivítaný ve svém městě dětmi
a pokornými srdcem, chystá uskutečnit „paschou“ své smrti a vzkříšení.
4. ČLÁNEK
JEŽÍŠ KRISTUS „TRPĚL
POD PONCIEM PILÁTEM,
UKŘIŽOVÁN UMŘEL I POHŘBEN JEST“
1067
571 Velikonoční tajemství kříže a zmrtvýchvstání
Krista je středem Radostné zvěsti, kterou mají apoštolové a po nich Církev
hlásat světu. Boží plán spásy byl splněn jednou provždy[317]
výkupnou smrtí Ježíše Krista, Božího Syna.
530 158 599
572 Církev zůstává věrná „výkladu všech Písem“,
který podal Ježíš jak před svou Velkou nocí, tak po ní: „Což to všechno nemusel
Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26-27.44-45). Ježíšovo
utrpení nabylo svou konkrétní historickou podobu tím, že „byl zavržen od
starších, velekněží a učitelů Zákona“ (Mk 8,31), kteří ho vydali „pohanům“, aby
se mu „posmívali, zbičovali a ukřižovali ho“ (Mt 20,19).
573 Víra se tedy může snažit zkoumat okolnosti Ježíšovy smrti, jak je
věrně podávají evangelia[318] a jak
je osvětlují jiné historické prameny, aby tak lépe pochopila smysl vykoupení.
1. odstavec
JEŽÍŠ KRISTUS A IZRAEL
591
574 Již na počátku Ježíšovy veřejné činnosti, se
někteří farizeové a někteří Herodovi přívrženci dohodli s kněžími a zákoníky,
že ho dají usmrtit.[319]
Někteří zlovolní lidé podezřívali Ježíše kvůli některým skutkům,[320] že je
posedlý zlým duchem.[321] Je
obviňován z rouhání[322] a z
falešného prorokování,[323] tedy
z náboženských zločinů, které Zákon trestal smrtí ukamenováním.[324]
993
575 Mnoho
Ježíšových skutků i slov tedy patřilo ke „znamení, kterému se bude odporovat“
(Lk 2,34), a to mnohem více v očích náboženských předáků z Jeruzaléma,
těch, které evangelium sv. Jana často nazývá „Židy“,[325] než v očích prostého lidu (Jan 7,48-49).
Jeho vztahy k farizeům jistě nebyly jenom polemické. Jsou to právě
farizeové, kteří ho upozorňují na nebezpečí, jemuž se vystavuje.[326] Ježíš některé z nich chválí, jako zákoníka
z Mk 12,34, a vícekrát stoluje v domě farizeů.[327] Ježíš potvrzuje některé nauky, které zastávala
tato náboženská elita Božího lidu: vzkříšení mrtvých,[328] formy zbožnosti (almužnu, modlitbu a půst),[329] zvyk obracet se k Bohu jako k Otci, charakteristický
pro přikázání lásky k Bohu a bližnímu.[330]
576 Mnohým v Izraeli se zdálo, že Ježíš jedná proti základním
institucím vyvoleného národa:
— proti
poslušnosti Zákona v celé úplnosti jeho písemných předpisů a –
v případě farizeů – ve výkladu ústního podání;
— proti
ústřednímu významu jeruzalémského chrámu jako svatého místa, kde přebývá Bůh výsadním způsobem;
— proti víře v
jediného Boha, jehož slávu nemůže sdílet žádný člověk.
I. Ježíš a zákon
1953 1967 1965
577 Na začátku horského kázání, v němž Ježíš
ukázal Zákon daný Bohem na Sinaji při první smlouvě ve světle nové smlouvy,
vyslovil slavnostní výstrahu:
„Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký“ (Mt 5,17-19).
578 Ježíš, Mesiáš Izraele, a tedy největší v nebeském království, měl
povinnost zachovávat Zákon tím, že jej dodrží v jeho celistvosti až do
nejmenších přikázání, jak to sám řekl. A také jen on to mohl učinit dokonale.[331] Židé,
podle jejich doznání, nikdy nemohli zachovávat Zákon v jeho celistvosti a
neporušit ani nejmenší z jeho přikázání.[332] Proto
při každoročním Svátku smíření prosí synové Izraele Boha o odpuštění svých
přestupků proti Zákonu. Zákon totiž tvoří jeden celek a – jak připomíná sv.
Jakub — „neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil,
provinil se proti všem“ (Jak 2,10).[333]
579 Tato zásada celistvosti
zachovávání Zákona nejen v jeho liteře, ale i v jeho duchu, byla farizeům
drahá. Tím, že ji pro Izrael postavili do popředí, dovedli mnohé Židy Ježíšovy
doby ke krajní náboženské horlivosti.[334] Jestliže se tato zásada neměla rozmělnit na
jakousi „pokryteckou“ kazuistiku,[335] nebylo jiné možnosti, než připravovat lid na
neslýchaný Boží zásah, kdy jediný Spravedlivý naplní Zákon za všechny hříšníky.[336]
527
580 Tak dokonalé naplnění Zákona mohlo být jen
dílem božského Zákonodárce, který se narodil jako podrobený Zákonu v osobě
Syna.[337] V
Ježíši se Zákon už nejeví jako vyrytý do kamenných desek, nýbrž vepsaný „do
srdce“ (Jer 31,33) Služebníka, který se stává „Smlouvou lidu“ (Iz 42,6) tím, že
„ohlásí právo“ (Iz 42,3). Ježíš splní Zákon natolik, že bere na sebe „prokletí
Zákona“ (Gal 3,13), do kterého upadli ti, kteří nezůstali věrní tomu, „co je
psáno v knize Zákona“ (Gal 3,10); vždyť Kristova smrt přinesla „zadostiučinění
za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila dřívější Smlouva“ (Žid 9,15).
2054
581 Ježíš
se jevil očím Židů a jejich duchovních vůdců jako „rabbi“ (Mistr).[338] Často totiž argumentoval v rámci rabínského
výkladu Zákona.[339] Zároveň se však Ježíš musel dostat do konfliktu
s učiteli Zákona, protože se nespokojoval s tím, že by předkládal svůj výklad
vedle jejich: „Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé
Zákona“ (Mt 7,29). V něm se totéž Boží Slovo, které kdysi zaznělo na Sinaji,
aby dalo Mojžíšovi psaný Zákon, znovu ozývá na hoře blahoslavenství.[340] Zákon neruší, nýbrž jej naplňuje tím, že božským
způsobem poskytuje jeho konečný výklad: „Slyšeli jste, že bylo řečeno
předkům... Ale já vám říkám“ (Mt 5,33-34). Se stejnou božskou autoritou Ježíš
neuznává jistá „podání lidská“ (Mk 7,8), drahá farizeům, kteří „ruší Boží Slovo“
(Mk 7,13).
2173 548 368
582 Ježíš
jde ještě dál: naplňuje Zákon o čistotě pokrmů, tak důležitý v každodenním židovském
životě, tím, že odhaluje jejich „pedagogický“ ráz[341] božským výkladem: „Člověka nemůže poskvrnit nic,
co do něho vchází zvenčí…“ Tím Ježíš prohlásil za čisté všechny pokrmy. „…Co
vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí,
vycházejí špatné myšlenky“ (Mk 7,18-21). Když Ježíš podal s božskou autoritou
konečný výklad Zákona, došlo ke střetu s jistými učiteli Zákona, kteří jeho
výklad nepřijímali, i když byl potvrzován božskými znameními, která jej
doprovázela.[342] To platí zvláště pro otázku soboty: Ježíš
připomíná, často za použití rabínských argumentů,[343] že sobotní odpočinek není porušen službou Bohu[344] nebo bližnímu,[345] kterou prokazuje uzdravováním.
II. Ježíš a chrám
2599 534 529
583 Ježíš, jako před ním proroci, prokazoval
jeruzalémskému chrámu nejhlubší úctu. Byl do něho Josefem a Marií uveden
čtyřicet dní po svém narození (Lk 2,22-39). Když mu bylo dvanáct let, rozhodl
se zůstat v chrámě, aby svým rodičům připomenul, že se musí starat o věci svého
Otce.[346] Během
svého skrytého života tam putoval každý rok, alespoň o Velikonocích;[347] i
jeho veřejné působení se odvíjelo v rámci jeho putování do Jeruzaléma na
velké židovské svátky.[348]
584 Ježíš chodil do chrámu jako na výsadní místo setkání s Bohem. Chrám
je pro něho příbytek jeho Otce, dům modlitby, a on vzplane hněvem, když se
z jeho vnějšího nádvoří stane tržiště.[349]
Žárlivá láska k jeho Otci ho nutí, aby vyhnal prodavače z chrámu: „Nedělejte z
domu mého Otce tržnici! Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro
tvůj dům mě stravuje'“ (Jan 2,16-17). Po jeho zmrtvýchvstání si apoštolové
uchovali náboženskou úctu ke chrámu.[350]
585 V předvečer svého utrpení však Ježíš oznamuje, že tato nádherná
stavba bude zničena a že z ní nezůstane kámen na kameni.[351]
Ohlašuje tím jedno znamení eschatologického věku, který právě začíná jeho
Velikonocemi.[352] Avšak
toto proroctví přednesli křiví svědkové ve zkreslené podobě při jeho výslechu
před veleknězem[353] a
bylo mu vmeteno do tváře jako urážka, když byl přibit na kříži.[354]
586 Ježíš naprosto nebyl žádným nepřítelem chrámu,[355] ve
kterém přednesl to podstatné ze svého učení;[356] chtěl
platit chrámovou daň a přizval si k tomu Petra,[357] kterého
právě ustanovil za základ své budoucí Církve.[358]
Dokonce se ztotožnil s chrámem, když se označil za definitivní příbytek Boha
mezi lidmi.[359] Proto
vydání jeho těla na smrt[360] ohlašuje
zničení chrámu, které zjeví vstup do nového věku dějin spásy: „Nastává hodina,
kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě“ (Jan 4,21).[361]
545
III. Ježíš a víra Izraele v jediného Boha a
Spasitele
587 Jestliže Zákon a jeruzalémský chrám byly příležitosti, kdy se Ježíš
dostal s izraelskými představiteli do sporu,[362] pak
skutečným „kamenem úrazu“ se pro ně stala jeho úloha při vykoupení z hříchů,
které je výhradním Božím dílem.[363]
588 Ježíš pohoršil farizeje tím, že jedl s celníky a hříšníky[364] se
stejnou důvěrností jako s nimi.[365] Proti
těm z farizeů, „kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními
pohrdali“ (Lk 18,9),[366] Ježíš
prohlásil: „Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk
5,32). Šel však ještě dál, když před farizeji prohlásil, že hřích je všeobecný,[367] a
proto ti, kdo tvrdí, že nepotřebují spasení, zaslepují sami sebe.[368]
253 432 431,
1441
589 Ježíš vyvolal pohoršení zvláště tím, že
ztotožnil svůj milosrdný přístup k hříšníkům s postojem samotného Boha k nim.[369]
Dokonce dal na srozuměnou, že společným stolováním s hříšníky[370] je
připouští k mesiášské hostině.[371] Ježíš
však postavil izraelské náboženské představitele před dilema především tím, že
odpouštěl hříchy. Vždyť oni sami se zděšením správně tvrdili: „Kdo jiný může
odpouštět hříchy, než Bůh?“[372]
Odpouští-li Ježíš hříchy, pak se buď rouhá, protože je člověk a dělá se rovným
Bohu,[373] anebo
mluví pravdu, a pak jeho osoba zpřítomňuje a zjevuje Boží Jméno.[374]
590 Pouze božská totožnost Ježíšovy osoby může ospravedlnit tak
absolutní požadavek, jako je tento: „Kdo není se mnou, je proti mně“ (Mt
12,30); právě tak, jako když říká, že „zde je víc než Jonáš... zde je víc než
Šalomoun“ (Mt 12,41-42), „víc než chrám“ (Mt 12,6); když o sobě připomíná, že
David nazývá Mesiáše Pánem,[375] a
když prohlašuje: „Dříve než byl Abrahám, já jsem“ (Jan 8,58); a také: „Já a
Otec jedno jsme“ (Jan 10,30).
574 526
591 Ježíš požadoval od jeruzalémských náboženských
představitelů, aby v něho uvěřili proto, že koná skutky svého Otce.[376]
Takový úkon víry však musí procházet přes tajemné odumření sobě samému, přes
znovuzrození „shůry“ (Jan 3,7), pod vlivem Boží milosti.[377]
Takový požadavek obrácení tváří v tvář tak překvapivému splnění příslibů[378] dává
pochopit tragický omyl velerady, která usoudila, že Ježíš zasluhuje smrt,
protože se rouhá.[379] Její
členové takto jednali z „nevědomosti“[380] a
zároveň pro „zatvrzelost srdce“ (Mk 3,5; Řím 11,25), z nevěry.[381]
Souhrn
592 Ježíš nezrušil Zákon ze
Sinaje, ale naplnil ho[382] tak dokonale,[383] že odhalil jeho konečný smysl[384] a odčinil jeho přestupování.[385]
593 Ježíš ctil chrám a putoval do
něho o židovských svátcích; žárlivou láskou miloval tento Boží dům mezi lidmi.
Chrám je předobrazem jeho tajemství. Jestliže Ježíš ohlašuje jeho zničení, pak
proto, aby poukázal na vlastní smrt a na počátek nového věku dějin spásy, v
nichž definitivním chrámem bude jeho tělo.
594 Ježíš vykonal některé skutky,
jako odpuštění hříchu, které zjevily, že je Bůh-Spasitel.[386] Někteří Židé, kteří neuznávali Boha, který se
stal člověkem,[387] ale viděli v něm „jen člověka“, který se dělá
„Bohem“ (Jan 10,33); soudili o něm proto, že se rouhá.
2. odstavec
JEŽÍŠ KRISTUS ZEMŘEL
UKŘIŽOVÁN
I. Ježíšův proces
ŽIDOVŠTÍ
PŘEDSTAVITELÉ MAJÍ ROZDÍLNÉ NÁZORY NA JEŽÍŠE
595 Mezi jeruzalémskými
náboženskými představiteli nebyli tajnými Ježíšovými učedníky[388] jen farizej Nikodém[389] nebo vážený Josef z Arimatie; vždyť kvůli
Ježíšovi[390] vznikaly rozpory už dlouhou dobu, takže v
předvečer jeho utrpení může svatý Jan o nich říci, že „mnoho v něj uvěřilo“, i
když dost nedokonalým způsobem (Jan 12,42). Není na tom nic překvapivého,
uvědomíme-li si, že po Letnicích „také velké množství kněží přijalo víru“ (Sk
6,7) a že „někteří z farizejské strany“ se stali věřícími (Sk 15,5), takže
svatý Jakub může říci Pavlovi, že „několik tisíc židů se přidalo k víře, a ti
všichni jsou plní horlivosti pro Zákon“ (Sk 21,20).
1753
596 Jeruzalémští
náboženští představitelé nebyli zajedno, jak se chovat k Ježíšovi.[391] Farizeové vyhrožovali vyloučením těm, kteří by
ho následovali.[392] Těm, kteří se obávali, že všichni v něho uvěří a
že přijdou Římané a zničí jejich svaté město a jejich národ,[393] velekněz Kaifáš prorocky navrhl: „Je lépe, když
jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,49-50). Velerada
prohlásila, že Ježíš „je hoden smrti“ (Mt 26,66) jako rouhač; protože ale
ztratila právo odsuzovat k smrti,[394] vydává Ježíše Římanům a obviňuje ho z politické
vzpoury;[395] to ho staví na stejnou úroveň s Barabášem, který
byl obviněn „ze vzpoury“ (Lk 23,19). Velekněží vykonávají na Piláta nátlak i politickými
výhrůžkami, jen aby odsoudil Ježíše k smrti.[396]
ŽIDÉ
NEJSOU KOLEKTIVNĚ ODPOVĚDNI ZA JEŽÍŠOVU SMRT
1735
597 S ohledem na dějinnou složitost „Ježíšova
procesu“, jak nám jej líčí evangelijní vyprávění, a na osobní vinu hlavních
představitelů procesu (Jidáš, velerada, Pilát), kterou zná jen Bůh, nelze za
něj připisovat odpovědnost všem jeruzalémským Židům, navzdory křiku
zmanipulovaného davu[397] a
kolektivním výtkám obsaženým ve výzvách k obrácení po Letnicích.[398] Sám
Ježíš ve svém odpuštění na kříži[399] a
Petr podle jeho příkladu uznali „nevědomost“ (Sk 3,17) jeruzalémských Židů a
jejich předáků. Tím méně lze na základě křiku lidu: „Jeho krev ať padne na nás
a na naše děti“ (Mt 27,25), který znamená jen jakousi schvalovací formuli,[400]
rozšiřovat odpovědnost na ostatní Židy v čase a prostoru:
839
Velmi dobře to Církev vyjádřila na 2. vatikánském koncilu:
„Nelze přičíst všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším, ani dnešním, co bylo
spácháno při jeho mučení… Židé nesmějí být označováni ani za zavržené Bohem,
ani za prokleté, jako kdyby to vysvítalo ze svatého Písma.“[401]
VŠICHNI
HŘÍŠNÍCI JSOU PŮVODCI KRISTOVA UTRPENÍ
598 Církev v učitelském úřadu své víry a ve svědectví svých svatých
nikdy nezapomněla, že „každý hříšník je příčinou a nástrojem... utrpení“
božského Vykupitele.[402]
Vzhledem k tomu, že naše hříchy urážejí samého Krista,[403]
neváhá Církev křesťanům připsat mnohem těžší odpovědnost za Ježíšovu popravu,
kterou oni sami často svalovali jen a jen na Židy:
1851
Je jasné, že mnohem větší vinu mají ti, kteří
často upadají do svých hříchů. Jelikož naše viny dohnaly Ježíše k popravě na
kříži, pak ti, kteří se utápějí v nepravostech, znovu křižují svými hříchy
Božího Syna ve svých srdcích, nakolik v nich přebývá, a uvádějí ho
v posměch.[404] Je třeba přiznat, že náš vlastní zločin
v tomto případě je větší než ten, kterého se dopustili Židé. Ti totiž –
jak dosvědčuje svatý Pavel – by nebyli ukřižovali Ježíše, kdyby ho byli poznali
jako božského krále.[405] Avšak my, křesťané, ačkoliv vyznáváme, že ho
známe, ve skutečnosti ho svými skutky zapíráme a vztahujeme na něj své
násilnické ruce.[406]
A nebyli to ani zlí duchové, kteří ho ukřižovali;
byls to ty s nimi, který jsi ho ukřižoval a ještě ho přibíjíš na kříž,
když si libuješ v neřestech a hříších.[407]
II. Kristova výkupná smrt v Božím plánu spásy
„JEŽÍŠ
BYL VYDÁN, JAK TO BŮH PŘEDEM ROZHODL“
517
599 Ježíšova násilná smrt nebyla plodem náhody v
rámci nějaké nešťastné shody okolností. Patří k tajemství Božího plánu, jak to
vysvětluje svatý Petr jeruzalémským Židům hned ve svém prvním svatodušním
projevu: „On byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl“ (Sk 2,23). Tento biblický
jazyk neznamená, že ti, kdo Ježíše „vydali“ (Sk 3,13), byli jen pasivními
vykonavateli scénáře předem sepsaného Bohem.
652 312
600 Před Bohem jsou všechny okamžiky času přítomny
ve své aktuálnosti. On tedy stanovil svůj věčný plán „předurčení“ tak, že do
něj zahrne svobodnou odpověď každého člověka na svou milost: „Skutečně,
v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a
s izraelským lidem[408] proti
tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal za Mesiáše. Tak
vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí“ (Sk 4,27-28). Bůh
dopustil činy, které vzešly z jejich zaslepenosti,[409] aby
uskutečnil svůj plán spásy.[410]
„ZEMŘEL
ZA NAŠE HŘÍCHY PODLE PÍSMA“
400 713
601 Božský plán spásy skrze zabití Služebníka,
Spravedlivého,[411] byl v
Písmech předem ohlášen jako tajemství všeobecného vykoupení, to je vysvobození,
které zbavuje lidi otroctví hříchu.[412] Svatý
Pavel hlásá ve vyznání víry, o němž říká, že je „sám přijal“, že „Kristus
zemřel ve shodě s Písmem za naše
hříchy“ (1 Kor 15,3).[413]
Ježíšova výkupná smrt naplňuje zvláště proroctví o trpícím služebníkovi.[414] Sám
Ježíš ukázal smysl svého života i své smrti ve světle trpícího služebníka.[415] Po
zmrtvýchvstání podal tento výklad učedníkům z Emauz,[416] a
potom samotným apoštolům.[417]
BŮH
S NÍM „KVŮLI NÁM JEDNAL JAKO S HŘÍŠNÍKEM“
519
602 Proto může svatý Petr vyslovit apoštolskou
víru v Boží plán spásy takto: „Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu
života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi
pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a
neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa,
ale objevil se teď na konci časů“ ( 1 Petr 1,18-20). Lidské hříchy spáchané po
prvotním hříchu jsou trestány smrtí.[418] Bůh
tím, že poslal svého vlastního Syna v postavení otroka[419] —
v takovém stavu tedy, v jakém bylo lidstvo padlé a zasvěcené smrti kvůli
hříchu[420] — „s
ním, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem,
abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21).
2572
603 Ježíš nepoznal zavržení, jako kdyby sám byl
zhřešil.[421] Avšak
ve vykupitelské lásce, která ho stále spojovala s Otcem,[422] vzal
na sebe naše odloučení od Boha kvůli hříchu, a to až do té míry, že mohl naším
jménem říci na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34; Ž
22,2). Když ho Bůh učinil solidárním s námi hříšníky, „svého vlastního Syna
neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím 8,32), abychom byli „s Bohem smířeni
smrtí jeho Syna“ (Řím 5,10).
BŮH MÁ
INICIATIVU VE VŠEOBECNÉ VYKUPITELSKÉ LÁSCE
1825 2009 211
604 Tím, že Bůh vydal svého Syna za naše hříchy,
ukazuje, že jeho plán spásy, který má s námi, je plán dobrotivé lásky,
která předchází jakoukoliv naši zásluhu: „V tom záleží láska: ne, že my jsme si
zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou
oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10).[423] „Bůh
dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli
hříšníky“ (Řím 5,8).
634,
2793 402
605 Tato láska nikoho nevylučuje; Ježíš to
připomněl na závěr podobenství o ztracené ovci: „Stejně tak nechce náš nebeský
Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných“ (Mt 18,14). Prohlašuje, že
„dává svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,28); tento poslední výraz „za
mnohé“ nikoho nevylučuje, neboť staví proti sobě celé lidstvo a osobu jediného
Vykupitele, který se vydává proto, aby lidstvo spasil.[424] Proto
Církev po vzoru apoštolů[425] učí,
že Kristus zemřel za všechny bez výjimky: „Není, nebyl a nebude žádný člověk,
pro něhož by nebyl Kristus trpěl.“[426]
III. Kristus obětoval sám sebe Otci za naše
hříchy
KRISTUS
SE OBĚTUJE OTCI CELÝM ŽIVOTEM
517
536
606 Boží Syn „sestoupil z nebe, ne aby konal svou
vůli, ale vůli toho, který ho poslal“ (Jan 6,38). „Když přicházel na svět,
řekl: „... Tady jsem, abych konal, Bože, tvou vůli...“ A touto vůlí jsme posvěceni
obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“ (Žid 10,5-10). Od první chvíle
svého vtělení Syn plně přijímá ve svém vykupitelském poslání Boží plán spásy:
„Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan
4,34). Ježíšova oběť „za hříchy celého světa“ (1 Jan 2,2) je výrazem jeho
společenství lásky s Otcem: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život“ (Jan
10,17). „Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal“ (Jan
14,31).
523 457
607 Tato touha bezvýhradně se ztotožnit s plánem
vykupitelské lásky svého Otce proniká celým Ježíšovým životem,[427]
protože jeho vykupitelské utrpení je důvodem („raison d' être“) jeho
vtělení: „Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem
přišel“ (Jan 12,27). „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ (Jan 18,11).
A ještě na kříži, dříve než bylo všechno dokonáno,[428] říká:
„Žízním“ (Jan 19,28).
„BERÁNEK,
KTERÝ SNÍMÁ HŘÍCHY SVĚTA“
517
608 Když Jan Křtitel souhlasil s tím, že udělí
Ježíšovi křest jako hříšníkům,[429]
spatřil v Ježíšovi Božího beránka a ukázal na něho jako na toho, „který snímá
hříchy světa“ (Jan 1,29).[430]
Vyjadřuje tím, že Ježíš je trpící služebník, který se dává tiše vést na porážku[431] a
nese hříchy mnohých[432] a
současně velikonoční beránek, symbol vykoupení Izraele při první Veliké noci.[433] Celý
Kristův život vyjadřuje jeho poslání: „sloužit a dát svůj život jako výkupné za
všechny“ (Mk 10,45).
JEŽÍŠ
SE SVOBODNĚ ZTOTOŽŇUJE S VYKUPITELSKOU LÁSKOU OTCE
1364 1337 766 272,
539 515 478
609 Tím, že se Ježíš sjednotil ve svém lidském
srdci s Otcovou láskou k lidem, „projevil jim svou lásku až do krajnosti“ (Jan
13,1), protože „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí
život“ (Jan 15,13). A tak se v utrpení a ve smrti stalo Ježíšovo lidství
svobodným a dokonalým nástrojem jeho božské lásky, která chce, aby všichni lidé
byli spaseni.[434] On
totiž svobodně přijal své utrpení a smrt z lásky ke svému Otci a k lidem, které
Otec chce spasit: „Nikdo mi život nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“
(Jan 10,18). Odtud svrchovaná svoboda Božího Syna, když jde dobrovolně na smrt.[435]
PŘI
VEČEŘI JEŽÍŠ PŘEDJAL SVOBODNÉ OBĚTOVÁNÍ SVÉHO ŽIVOTA
610 Tuto svobodnou oběť sebe sama vyjadřuje Ježíš svrchovaným způsobem
při večeři, kterou slavil s dvanácti apoštoly[436] „v tu
noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23). V předvečer svého utrpení, když byl Ježíš
ještě volný, udělal z této poslední večeře se svými apoštoly památku své
dobrovolné oběti Otci[437] pro
spásu lidí: „To je mé tělo, které se za vás vydává“
(Lk 22,19). „To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).
532 1341,
1566
611 Eucharistie, kterou v tomto okamžiku
ustanovuje, bude „památkou“[438] jeho
oběti. Ježíš zahrnuje své apoštoly do své oběti a žádá je, aby ji stále
zpřítomňovali.[439] Tím Ježíš
ustanovuje své apoštoly kněžími Nové smlouvy: „A pro ně se zasvěcuji, aby i oni
byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19).[440]
AGÓNIE
V GETSEMANECH
1009 2600
612 Kalich Nové smlouvy, který Ježíš předjímá při
Poslední večeři tím, že vydává sám sebe,[441]
přijímá z Otcových rukou při smrtelné úzkosti v Getsemanech[442] tím,
že „byl poslušný až k smrti“ (Fil 2,8).[443] Ježíš
se modlí: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich!“ (Mt
26,39). Vyjadřuje tak hrůzu, kterou je smrt pro jeho lidskou přirozenost,
která, stejně jako naše, je určena pro věčný život; ba víc, narozdíl od naší je
naprosto nedotčena hříchem,[444] který
je příčinou smrti.[445] Tuto
přirozenost na sebe vzala božská Osoba, „Původce života“ (Sk 3,15), „Živého“
(Zj 1,17).[446] Tím,
že Ježíš svou lidskou vůlí přijal Otcovu vůli,[447]
přijímá svou smrt jako vykupitelskou, aby „na svém těle vynesl naše hříchy na
dřevo kříže“ (1 Petr 2,24).
KRISTOVA
SMRT JE JEDINÁ A DEFINITIVNÍ OBĚŤ
1366
613 Kristova smrt je zároveň velikonoční obětí, která dovršuje definitivní vykoupení lidí[448] skrze
„Beránka, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29),[449] a obětí Nové smlouvy,[450] která
znovu uvádí člověka do společenství s Bohem[451] tím,
že ho s ním smířila prostřednictvím krve „prolité za všechny na odpuštění
hříchů“ (Mt 26,28).[452]
2009 529,
1330
2100
614 Tato Kristova oběť je jediná: dovršuje a
převyšuje všechny oběti.[453] Je to
především dar samého Boha Otce, který vydává svého Syna, aby nás smířil se
sebou.[454] Zároveň
je to oběť vtěleného Božího Syna, který dobrovolně a z lásky[455]
obětuje vlastní život[456] svému
Otci v Duchu svatém,[457] aby
napravil naši neposlušnost.
JEŽÍŠ
NAHRAZUJE SVOU POSLUŠNOSTÍ NAŠI NEPOSLUŠNOST
411 433 1850
615 „Jako se totiž celé množství stalo
neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé
množství stane spravedlivými“ (Řím 5,19). Svou poslušností až k smrti splnil
Ježíš zástupnou úlohu trpícího služebníka, který „položil svůj život v oběť za vinu“ a „nesl hřích mnohých“,
které „tím, že vezme na sebe jejich nepravosti, ospravedlní“.[458] Ježíš
napravil naše chyby a podal Otci zadostiučinění za naše hříchy.[459]
JEŽÍŠ
DOKONÁVÁ SVOU OBĚŤ NA KŘÍŽI
519 468 478
616 Je to láska „až do krajnosti“ (Jan 13,1),
která dodává Kristově oběti hodnotu vykoupení, odčinění, usmíření a
zadostiučinění. Při oběti svého života nás všechny znal a miloval.[460]
„Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli
tedy všichni“ (2 Kor 5,14). Žádný, byť sebesvětější, člověk nemohl na sebe vzít
hříchy všech lidí a vydat se jako oběť za všechny. To, že v Kristu existuje
božská osoba Syna, která přesahuje a zároveň i objímá všechny lidi a ustavuje
ho hlavou celého lidstva, umožňuje jeho vykupitelskou oběť za všechny.
1992,
1235
617 „Svým přesvatým utrpením na dřevě kříže nám
zasloužil ospravedlnění“ (sua sanctissima passione in ligno crucis nobis
justificationem meruit), učí tridentský koncil[461] a
zdůrazňuje jedinečnou povahu Kristovy oběti jako „příčiny věčné spásy“ (Žid
5,9). A Církev uctívá kříž zpěvem: „O crux, ave, spes unica“ (buď pozdraven,
kříži, jediná naděje).[462]
NAŠE
ÚČAST NA KRISTOVĚ OBĚTI
307,
2100 1368,
1460
618 Kříž je jedinou obětí Krista, který je jediným
„prostředníkem mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5). Protože se však ve své vtělené
božské osobě „jistým způsobem spojil on sám s každým člověkem“,[463] dává
všem lidem „možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství
způsobem, který zná Bůh“.[464]
Kristus vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž a následovali ho,[465]
protože on sám trpěl za nás a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho
šlépějích.[466]
Kristus chce totiž přidružit ke své vykupitelské oběti právě ty, kteří
z ní mají prospěch jako první.[467] To se
splnilo ve svrchované míře na jeho Matce, která je mnohem niterněji než
kdokoliv jiný spjata s tajemstvím jeho vykupitelského utrpení.[468]
964
„Není jiné schodiště k výstupu do nebe než kříž.“[469]
(podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti
a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov.
13-15.)
Podle opakovaně zastávaného pojetí se
popírá jak jedinečnost, tak spasitelská univerzalita Ježíše Krista. Toto pojetí
postrádá jakýkoliv biblický podklad. Patří totiž k trvalému pokladu víry
Církve pevně věřit, že Ježíš Kristus, Boží Syn, Pán a jediný Spasitel, skrze
své vtělení, svou smrt a své zmrtvýchvstání uskutečnil dějiny spásy a dovedl je
k plnosti.
To jasně potvrzují
novozákonní svědectví: „Otec poslal Syna jako Spasitele světa“ (1 Jan 4,14);
„Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (Jan 1,29). K odůvodnění
uzdravení muže od narození ochrnutého, které se uskutečnilo ve jménu Ježíšově,
hlásá Petr: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné
jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12). Týž apoštol
dosvědčuje, že Ježíš Kristus je „Pánem nade všemi… Bohem ustanovený soudce ad
živými i mrtvými“, tedy, že „skrze jeho jméno dostane odpuštění hříchů každý,
kdo v něho věří“ (Sk 10,26,42.43).
Pavel
píše obci v Korintu: „Neboť i když jsou na nebi a na zemi takzvaní „bohové“, a
skutečně se mluví o mnoha „bozích“ a noha „pánech“, pro nás je jen jeden Bůh:
Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož tu jsme i my. A máme jednoho Pána:
Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my“ (1 Kor 8,5-6). I apoštol Jan
potvrzuje: „Neboť tak Bůh miloval svět, že poslal svého jediného Syna, aby
žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal
svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.“ (J
3,16-17). V Novém zákoně se všeobecná spasitelská Boží vůle těsně spojuje
s jediným Ježíšovým prostřednictvím: „On [Bůh] chce, aby se všichni lidé
zachránili a došli poznání pravdy. Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jeden
prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako
výkupné za všechny.“ (1 Tim 2,4-6).
První křesťané si
byli vědomi tohoto jedinečného a univerzálního, od Otce skrze Ježíše Krista
v Duchu nabízeného daru spásy. Obrátili se na Izrael a poukazovali na
dovršení spásy, která jde za hranice Zákona. Vystoupili i proti tehdejšímu
pohanskému světu, který usiloval o spásu skrze množství spásných bohů. Tento
poklad víry Církev znovu a znovu předkládá: „Církev věří, že Kristus, jenž pro
všechny zemřel a vstal z mrtvých (srov. 2 Kor 5,15), dává člověku skrze
svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří,
že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy (srov. Sk
4,12). Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím
Pánu a Učiteli“ (42).
Je třeba tedy
pevně věřit jako pravdu katolické víry, že univerzální spásná vůle trojjediného
Boha se uskutečnila jednou provždy v tajemství vtělení, smrti a
zmrtvýchvstání Božího Syna.
Vzhledem k této součásti víry je dnes teologie vyzvána,
aby přemýšlela a zkoumala existenci jiných náboženských zkušeností a jejich
význam v božském plánu spásy, zda a jakým způsobem i postavy a prvky
jiných náboženství mohou přináležet k božskému plánu spásy. V této
oblasti se nabízí pro teologické bádání pod vedením učitelského úřadu Církve
široké pole působnosti. 2. Vatikánský koncil totiž potvrdil, že „jediné
prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci
tvorů, vyplývající z účasti na jediném zdroji“ (43). Je zapotřebí hlouběji
prozkoumat, co znamená toto částečné prostřednictví, které ovšem musí zůstat
určováno jedinečným prostřednictvím Kristovým. „Jiná prostřednictví různého
druhu a řádu, která mají podíl na jeho prostřednictví, se nevylučují, ale mají
význam a cenu jedině ve spojení s prostřednictvím Kristovým a nemohou být
pokládána za rovnocenná a komplementární“ (44). V protikladu ke křesťanské
a katolické víře stojí však takové návrhy řešení, které akceptují spasitelské
Boží působení mimo jedinečné prostřednictví Kristovo.
Nezřídka se ozývají návrhy, aby se
z teologie odstranily výrazy jako „jedinečnost“, „univerzalita“, „absolutnost“,
protože prý tak vzniká dojem, že se zdůrazňuje význam a cena spasitelské
události Ježíše Krista v přehnané formě na úkor jiných náboženství. Ve
skutečnosti tato slova pouze vyjadřují věrnost k Zjevení, protože sama
vycházejí z pramenů víry. Společenství věřících od prvopočátku přiznávalo
Ježíši Kristu jeho význam pro spásu, podle kterého jedině On jako vtělený,
ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Boží Syn, skrze své poslání, které obdržel od Otce
a v síle Ducha svatého, má za cíl darovat celému lidstvu a jednomu každému
z lidí Zjevení a božský život (srov. Jan 1,12; 5,25-26; 17,2).
V tomto smyslu můžeme a musíme říci, že Ježíš Kristus
má pro lidský rod a jeho dějiny, jediný a jedinečný, jen jemu vlastní, výlučný,
univerzální a absolutní význam a cenu. které jsou jedinečné a jediné, vlastní
pouze jemu, výlučné, universální a absolutní. Ježíš je totiž Boží slovo, které
se stalo člověkem pro spásu všech lidí. 2. Vatikánský koncil se opírá o toto
přesvědčení víry a učí: „Boží Slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno,
samo se stalo tělem, aby tak – jako dokonalý člověk – všechny spasilo a celé
veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pán je cíl lidských dějin,
bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení,
radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Jeho vzkřísil Otec
z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých
i mrtvých.“ (45). Je to právě tato jedinečnost Kristova, která mu dává absolutní
a univerzální význam, skrze nějž on, ačkoliv sám je součástí dějin, je sám také
středem a cílem dějin: „Já jsem Alfa i Omega, První i Poslední, Začátek i Konec
(Zj 22,13)“ (46).
(42) 2. Vatikánský
koncil, pastorální konstituce Gaudium et
spes, 10. Srov. sv. Augustina, který napsal, že „Kristus je cestou, kterou
„lidstvo nikdy nepostrádalo…a mimo ni nebyl nikdo osvobozen, nikdo není
osvobozen a nikdo nebude osvobozen”, De civitate Dei, 10,32,2: CCSL 47, 312; (43) 2. Vatikánský koncil, věroučná konstituce
Lumen gentium, 62; (44) Jan Pavel II,
encyklika Redemptoris missio, 5; (45)
2. Vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium
et spes, 45. Nezbytnost a absolutní jedinečnost Krista v lidských
dějinách je dobře vyjádřena v rozjímání sv. Ireneje o prvořadosti Ježíše jako
jednorozeného Syna: „V nebi jako prvorozený z Otcova rozhodnutí pořádá a
rozhoduje všechny věci. Na zemi jako prvorozený z Panny, muž svatý a
spravedlivý, bohabojný a Bohu milý, dobrý a dokonalý ve všech ohledech,
zachraňuje z pekla všechny ty, kdo ho následují, protože je prvorozený
z mrtvých a původce božského života“ (Demonstratio
apostolica, 39: SC 406, 138); (46) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 6.
Souhrn
619 „Kristus zemřel za naše
hříchy podle Písma“ (1 Kor 15,3).
620 Naše spása pochází z
iniciativy Boží lásky k nám, protože „on si nás zamiloval a poslal svého Syna
jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan
4,10). „Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou“ (2 Kor 5,19).
621 Ježíš se dobrovolně obětoval za
naši spásu. Tento dar předznamenává a předem uskutečňuje během Poslední večeře:
„To je moje tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19).
622 V tomto spočívá Kristovo
vykoupení: „přišel... aby dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28),
to je, aby miloval „své až do krajnosti“ (Jan 13,1), aby byli „vykoupeni“...
„ze svého prázdného způsobu života“, jak ho „zdědili po předcích“ (1 Petr
1,18).
623 Poslušností své lásky k Otci
„až k smrti na kříži“ (Fil 2,8) splnil Ježíš své smírné poslání[470] trpícího Služebníka, který ospravedlní mnohé
tím, že vezme na sebe jejich nepravost.[471]
3. odstavec
JEŽÍŠ KRISTUS „BYL
POHŘBEN“
349 1005,
362
624 „Ježíš měl z milosti Boží za všechny lidi
podstoupit smrt“ (Žid 2,9). Bůh ve svém plánu spásy stanovil, aby jeho Syn
nejen zemřel „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3), ale také aby „zakusil smrt“, to je,
aby poznal stav smrti, stav odloučení duše od těla v době od okamžiku, kdy
vydechl na kříži, po okamžik, kdy byl vzkříšen. Tento stav mrtvého Krista je
tajemstvím hrobu a sestoupení do pekel. Je to tajemství Bílé soboty, kdy
Kristus, uložený do hrobu,[472]
ukazuje velké sobotní Boží odpočinutí[473] po
dokonání[474] spásy
lidí, která nastoluje mír v celém vesmíru.[475]
KRISTOVO
TĚLO V HROBĚ
625 Kristův pobyt v hrobě je skutečným poutem mezi stavem předvelikonočního
Krista, podrobeného utrpení, a jeho nynějším oslaveným stavem Zmrtvýchvstalého.
Tatáž osoba „Živého“ může říci: „Byl jsem mrtev a hle, jsem živ na věky věků“
(Zj 1,18).
„Bůh [Syn] nezabránil smrti, aby oddělila duši od těla, jak tomu přirozeně dochází, ale znovu je spojil spolu vzkříšením, aby tak byl sám ve své osobě místem setkání smrti a života tím, že v sobě zastavil rozklad přirozenosti způsobený smrtí, a sám se stal příčinou spojení pro obě oddělené části.“[476]
470,
650
626 Protože „Původce života“, který byl zabit,[477] je
také ten Živý, „který byl vzkříšen“,[478] je
třeba, aby božská osoba Božího Syna zůstala nadále spojena se svou duší i se
svým tělem, oddělenými od sebe smrtí:
„Jediná Osoba nebyla rozdělena na dvě osoby tím, že se při Kristově smrti oddělila duše od těla; neboť Kristovo tělo i duše existovaly v osobě Slova od samého začátku stejným způsobem; a ve smrti, ačkoliv jedno odděleno od druhého, zůstalo obojí spojeno se stejnou a jedinou osobou Slova.“[479]
„NEDOPUSTÍŠ,
ABY TVŮJ SVATÝ PODLEHL PORUŠENÍ“
1683 1009
627 Kristova smrt byla skutečnou smrtí, neboť
ukončila jeho pozemskou lidskou existenci. Avšak díky spojení, které si jeho
tělo zachovalo s osobou Syna, nedošlo k posmrtnému rozkladu jako u jiných,
protože „božská moc uchránila Kristovo tělo od porušení“.[480] O
Kristu se může současně říci: „Byl vyrván ze země živých“ (Iz 53,8) i: „Mé tělo
bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby se tvůj
svatý podlehl porušení“ (Sk 2,26-27).[481]
Ježíšovo vzkříšení „třetího dne“ (1 Kor 15,4; Lk 24,46)[482] bylo
toho důkazem, protože se předpokládalo, že rozklad začíná od čtvrtého dne.[483]
„POHŘBENI
S KRISTEM...“
1215 537
628 Křest, jehož původním a plným znamením je
ponoření, je účinným znamením toho, že křesťan sestupuje do hrobu, aby s
Kristem umřel hříchu pro nový život: „Tím křestním ponořením jsme byli spolu
s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou,
tak i my teď musíme žít novým životem.“[484]
Souhrn
629 Ježíš „měl z milosti Boží zakusit smrt za
všechny“.[485] Ten, který zemřel a byl pohřben, je opravdu Boží
Syn, který se stal člověkem.
630 Během Kristova pobytu v hrobě zůstávala jeho
božská Osoba spojena jak s jeho duší, tak s jeho tělem, které však byly mezi
sebou odděleny smrtí. A právě proto mrtvé Kristovo tělo nepoznalo porušení.[486]
5.
ČLÁNEK
JEŽÍŠ KRISTUS „SESTOUPIL DO PEKEL, TŘETÍHO DNE
VSTAL Z MRTVÝCH“
631 Ježíš sestoupil do spodních oblastí země: „Stejná osoba je ten, kdo
sestoupil, i ten, který také vystoupil“ (Ef 4,10). Apoštolské vyznání víry v
tomtéž článku víry vyznává Kristovo sestoupení do pekel i jeho zmrtvýchvstání
třetího dne, protože při své Veliké noci dal vytrysknout životu z hlubin smrti:
„Ten,
který se vrátil z říše zemřelých
a jasně
zazářil lidskému rodu:
tvůj Syn,
Ježíš Kristus,
On s tebou
žije a kraluje na věky věků. Amen.“[487]
1. odstavec
JEŽÍŠ KRISTUS
„SESTOUPIL DO PEKEL“
632 Častá tvrzení Nového zákona, podle nichž byl Ježíš „vzkříšen z
mrtvých“ (Sk 3,15; Řím 8,11; 1 Kor 15,20), předpokládají, že před vzkříšením
pobýval tam, kde se zdržovali mrtví.[488] To je
první význam, který dalo apoštolské kázání Ježíšovu sestoupení do pekel: Ježíš
zakusil smrt jako všichni lidé a svou duší je dostihl v místě pobytu mrtvých.
Sestoupil tam však jako Spasitel a ohlašovatel radostné zvěsti duchům, kteří
tam byli uvězněni.[489]
605 1033
633 Místo pobytu mrtvých, kam Kristus sestoupil,
nazývá Písmo „peklo“, „šeól“ nebo „hades“,[490]
protože ti, kteří tam jsou, jsou zbaveni patření na Boha.[491]
Takový je totiž až do příchodu Vykupitele osud všech mrtvých, jak zlých, tak spravedlivých;[492] tím
ale není řečeno, že jejich osud je stejný, jak to dokazuje Ježíšovo podobenství
o chudáku Lazarovi, který byl vzat „do klína Abrahamova“.[493] „A
právě duše těchto spravedlivých, které očekávaly Krista, osvobodil Ježíš, když
sestoupil do pekel.“[494] Ježíš
nesestoupil do pekel proto, aby vysvobodil zavržené,[495] ani
aby zničil peklo zavržení,[496] nýbrž
aby osvobodil spravedlivé, kteří ho předešli.[497]
634 „Radostná zvěst byla hlásána i mrtvým...“ (1 Petr 4,6). Sestoupení
do pekel je úplné naplnění evangelijní zvěsti o spáse. Je poslední fází
Ježíšova mesiášského poslání; je to časově zhuštěná fáze, ale nesmírně rozsáhlá
svým skutečným významem: je to rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi
všech dob a všech míst, neboť všichni, kteří jsou spaseni, se stali účastnými
vykoupení.
635 Kristus tedy sestoupil do hlubiny smrti,[498] aby
mrtví uslyšeli hlas Božího Syna. Ti, kteří uslyší, budou žít.[499]
Ježíš, „Původce života“ (Sk 3,15) „svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu
nad smrtí, totiž ďábla“, a tak vysvobodil „všechny ty, kteří byli po celý život
drženi v otroctví strachem před smrtí“ (Žid 2,14-15). Od nynějška má vzkříšený
Kristus „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18) a před Ježíšovým jménem se skloní
„každé koleno – na nebi, na zemi a i v podsvětí“ (Fil 2,10).
„Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zatřásla a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali... Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází ten, který je jejich Bůh a jejich syn, vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou... „Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem... Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli.““[500]
Souhrn
636 Výrazem „Ježíš sestoupil do pekel“ vyznání
víry prohlašuje, že Ježíš skutečně zemřel, a že svou smrtí za nás přemohl smrt
a ďábla, „který má vládu nad smrti“ (Žid 2,14).
637 Mrtvý Kristus sestoupil do místa pobytu
mrtvých, a to svou duší, spojenou s jeho božskou Osobou. Otevřel brány
nebes spravedlivým, kteří ho předešli.
2. odstavec
TŘETÍHO DNE VSTAL Z MRTVÝCH
651,
991 90
638 „My vám hlásáme radostnou zvěst, že ta
zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když
vzkřísil Ježíše“ (Sk 13,32-33). Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholnou pravdou
naší víry v Krista; jako ústřední pravdu ji vyznávalo a prožívalo první
křesťanské společenství, jako základní ji předává Tradice; zakládá se na dokumentech
Nového zákona a je hlásána jako podstatná část velikonočního tajemství spolu s
křížem:
„Kristus
vstal z mrtvých,
svou smrtí
nad smrtí zvítězil,
mrtvým dal
život.“[501]
I. Historická i transcendentní událost
639 Tajemství Kristova vzkříšení je skutečná událost, spojená s
historicky zjištěné úkazy, jak dosvědčuje Nový zákon. Již kolem roku 56 může
svatý Pavel psát křesťanům do Korinta: „Vyučil jsem vás především v tom, co
jsem sám přijal, že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že
byl pohřben a že vstal třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi
a potom Dvanácti“ (1 Kor 15,3-4). Apoštol zde mluví o živé tradici zmrtvýchvstání, o níž se dověděl po svém obrácení před
Damaškem.[502]
PRÁZDNÝ
HROB
640 „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“ (Lk
24,5-6). První skutečností, se kterou se v rámci velikonočních událostí
setkáváme, je prázdný hrob. Sám o sobě není přímým důkazem. Nepřítomnost
Kristova těla v hrobě by se dala vysvětlit i jinak.[503]
Přesto však byl prázdný hrob pro všechny podstatným znamením. To, že jej
učedníci objevili, byl první krok k uznání samé skutečnosti vzkříšení. Tak
tomu bylo například u zbožných žen,[504] pak i
u Petra.[505]
„Učedník... kterého Ježíš miloval“ (Jan 20,2), tvrdí, že při vstupu do
prázdného hrobu „viděl, že tam leží pruhy plátna“ (Jan 20,6), „viděl a uvěřil“
(Jan 20,8). To předpokládá, že podle stavu, v jakém byl prázdný hrob,[506]
poznal, že nepřítomnost Ježíšova těla nemohla být lidským dílem a že se Ježíš
nevrátil do pozemského života, jak tomu bylo v případě Lazara.[507]
999
ZJEVENÍ
ZMRTVÝCHVSTALÉHO
448 553
641 Marie Magdalena a zbožné ženy, které šly
dokončit nabalzámování Ježíšova těla,[508] jež
bylo pohřbeno ve spěchu, protože na Velký pátek večer[509]
začínal sobotní klid, se setkaly se Zmrtvýchvstalým jako první.[510] Tak
se ženy staly prvními hlasatelkami Kristova zmrtvýchvstání i pro samotné
apoštoly.[511] Jim
se Ježíš ukázal potom: napřed Petrovi a potom Dvanácti.[512] Petr,
který měl posilovat víru svých bratří,[513]
uviděl tedy Zmrtvýchvstalého dříve než oni, a na základě jeho svědectví
společenství zvolalo: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“ (Lk 24,34).
860 659,
881
642 Vše, co se odehrálo v těch velikonočních
dnech, zavazuje každého apoštola — a zvláště Petra — aby budoval novou éru,
která začala velikonočním ránem. Jako svědkové Zmrtvýchvstalého zůstávají
apoštolové základními kameny při budování jeho Církve. Víra prvotního
společenství věřících je založena na svědectví konkrétních lidí, křesťanům
známých a většinou ještě mezi nimi žijících. Těmito svědky Kristova zmrtvýchvstání[514] je
především Petr a Dvanáct, avšak nejen oni: Pavel jasně mluví o více než pěti
stech osobách, kterým se Ježíš zjevil najednou, kromě toho Jakubovi a všem
apoštolům.[515]
643 Po takových svědectvích
není možné vysvětlovat Kristovo zmrtvýchvstání mimo fyzický řád a neuznat je
jako historickou skutečnost. Z faktů vyplývá, že víra učedníků byla podrobena
radikální zkoušce tím, že jejich Mistr trpěl a zemřel na kříži, jak jim to sám
předem oznámil.[516] Otřes vyvolaný utrpením Páně byl tak veliký, že
učedníci (alespoň někteří z nich) neuvěřili hned zprávě o zmrtvýchvstání.
Evangelia nám ani zdaleka nepředstavují společenství zachvácené mystickým
vzrušením, nýbrž nám líčí, jak byli učedníci skleslí[517] a vystrašení.[518] Proto též nevěřili zbožným ženám vracejícím se
od hrobu, a ta slova jim „připadala jako plané řeči“ (Lk 24,11).[519] Když se Ježíš na velikonoční večer zjevil
jedenácti apoštolům, „káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili
těm, kteří ho spatřili vzkříšeného“ (Mk 16,14).
644 I když jsou učedníci postaveni před skutečnost
zmrtvýchvstalého Krista, přesto ještě pochybují,[520] tak se jim to zdá nemožné: domnívají se, že vidí
ducha.[521] „Pro samou radost tomu však pořád ještě nemohli
věřit a jen se divili“ (Lk 24,41). Stejnou zkoušku pochybnosti poznal i Tomáš[522] a při posledním zjevení v Galileji, o němž píše
Matouš, „někteří... pochybovali“ (Mt 28,17). Proto neobstojí domněnka, podle
níž prý bylo zmrtvýchvstání „výplodem“ víry (nebo důvěřivosti) apoštolů. Právě
naopak, jejich víra ve zmrtvýchvstání se zrodila — působením Boží milosti — z
přímého zážitku skutečnosti vzkříšeného Krista.
STAV
KRISTOVA VZKŘÍŠENÉHO LIDSTVÍ
999
645 Vzkříšený Kristus navazuje se svými učedníky
přímé vztahy dotykem[523] a
společným jídlem.[524] Tím
je vyzývá, aby uznali, že není žádný přízrak,[525] ale
hlavně aby si ověřili, že vzkříšené tělo, v němž se jim představuje, je totéž,
které bylo umučeno a ukřižováno, neboť dosud nese stopy po utrpení.[526] Toto
pravé a skutečné tělo však má zároveň nové vlastnosti oslaveného těla; není už
umístěno v prostoru a čase, ale může se podle libosti zpřítomnit kde chce a kdy
chce,[527] neboť
jeho lidství už nemůže být zadrženo na zemi a patří už jen božské vládě Otce.[528] Proto
je také vzkříšený Ježíš svrchovaně svobodný a může se zjevovat, jak chce:
v podobě zahradníka[529] nebo
v jiných podobách,[530] na
které byli učedníci zvyklí, a to proto, aby vzbudil jejich víru[531].
549 994
646 Kristovo vzkříšení nebylo návratem k
pozemskému životu, jak tomu bylo při vzkříšeních, která vykonal před
Velikonocemi, při vzkříšení Jairovy dcery, mládence z Naimu, Lazara. Tyto
skutky byly zázračné události, ale osoby, které byly předmětem těchto zázraků,
se Ježíšovou mocí vrátily do „obyčejného“ pozemského života. A po nějakém čase
znovu zemřely. Kristovo vzkříšení je podstatně odlišné. On ve svém vzkříšeném
těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor. Ježíšovo
tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha svatého; ve stavu své slávy se podílí
na božském životě, takže svatý Pavel může o Kristu říci, že je to „člověk z
nebe.“[532]
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
JAKO TRANSCENDENTNÍ UDÁLOST
1000
647 „Ó vskutku blažená noc“, zpívá velikonoční
chvalozpěv (Exultet), „ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z
říše zemřelých“. Nikdo totiž nebyl očitým svědkem samotné události
zmrtvýchvstání, a žádný evangelista je nepopisuje. Nikdo nemohl říci, jak
proběhlo fyzicky. Tím méně byla smysly postižitelná jeho nejniternější
podstata, přechod k jinému životu. I když je zmrtvýchvstání historickou
událostí, zjistitelnou podle znamení prázdného hrobu a na základě skutečnosti
jednotlivých setkání apoštolů se vzkříšeným Kristem, nicméně tím, jak dějiny
přesahuje a překonává, zůstává ústředním předmětem víry. To je důvod, proč se
vzkříšený Kristus nedává poznat světu, ale svým učedníkům,[533] „těm,
kdo zároveň s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní před lidem jeho
svědky“ (Sk 13,31).
II. Zmrtvýchvstání – dílo Nejsvětější Trojice
989 258
648 Kristovo vzkříšení je předmětem víry jakožto
transcendentní (přesažný) zásah samého Boha do stvoření a do dějin; tři božské
Osoby při něm působí společně a zároveň projevují svou vlastní originalitu.
Dochází k němu zásahem moci Otce, který „vzkřísil“ (Sk 2,24) Krista, svého
Syna, a tak uvádí dokonalým způsobem jeho lidství – s jeho Tělem – do
Nejsvětější Trojice. Ježíš se s konečnou platností „duchem svatosti… prokázal
jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,3-4). Svatý Pavel
zdůrazňuje projev Boží moci[534] jako
dílo Ducha, který oživil Ježíšovo mrtvé lidství a povolal je do oslaveného stavu
Pána.
272 626
649 A co se týká Syna, ten uskutečnil své vlastní vzkříšení svou božskou mocí. Ježíš oznamuje, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, zemřít a potom vstát z mrtvých (v činném významu slova).[535] Na jiném místě výslovně prohlašuje: „Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek... Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout“ (Jan 10,17-18). „Věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých“ (1 Sol 4,14).
1005
650 Otcové rozjímají o zmrtvýchvstání na základě
Kristovy božské osoby, která zůstala spojena s jeho duší i s jeho tělem,
vzájemně od sebe oddělených smrtí: „Jednotou božské přirozenosti, jež zůstává
přítomna v každé z obou částí, se tyto části znovu spojují. A tak smrt nastává
rozdělením složené lidské bytosti a vzkříšení nastává spojením obou rozdělených
částí.“[536]
III. Smysl a spásný dosah zmrtvýchvstání
274 129
651 „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše
kázání, marná je vaše víra“ (1 Kor 15,14). Vzkříšení je především potvrzením
všeho, co Kristus vykonal a učil. Všechny pravdy, i ty, které jsou lidskému
duchu nejméně dostupné, nacházejí své odůvodnění, jestliže Kristus svým
zmrtvýchvstáním podal konečný důkaz své božské moci, jak to slíbil.
445 461 422 994,
601
652 Kristovo vzkříšení je splněním zaslíbení Starého zákona[537] i
samotného Ježíše za jeho pozemského života.[538] Výraz
„ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4 a nicejsko-cařihradské vyznání víry)
poukazuje na to, že Kristovým vzkříšením se tyto předpovědi uskutečnily.
653 Pravda o Ježíšově božství
je potvrzena jeho vzkříšením. Jednou řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy
poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28). Vzkříšení ukřižovaného prokázalo, že je
opravdu „Ten, který je“ („Já jsem“), Boží Syn a sám Bůh. Svatý Pavel mohl prohlásit
k Židům, „že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na nás,
když… vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno ve druhém žalmu: 'Ty jsi můj Syn, já jsem
tě dnes zplodil'“ (Sk 13,32-33).[539]
Kristovo vzkříšení je úzce spjato s tajemstvím vtělení Božího Syna, je jeho
naplněním podle věčného Božího plánu.
1996 1987
654 Ve velikonočním tajemství jsou dvě hlediska:
svou smrtí nás Kristus osvobozuje od hříchu, svým vzkříšením nám zjednává
přístup k novému životu. Tento nový život je především ospravedlněním, které nás vrací do Boží milosti,[540] takže
„jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít
novým životem“ (Řím 6,4). Tím životem je pak vítězství nad smrtí ze hříchu a
nová účast na milosti.[541] Ta
dovršuje přijetí za syny, neboť lidé
se stávají Kristovými bratry, jak sám Ježíš nazývá své učedníky po svém
zmrtvýchvstání: „Jděte a oznamte mým bratřím“ (Mt 28,10; Jan 20,17). Ne bratři
podle přirozenosti, nýbrž na základě daru milosti; toto adoptivní synovství
zjednává skutečnou účast na životě jednorozeného Syna. Tento život se plně
projevil při jeho zmrtvýchvstání.
989 1002
655 A konečně Kristovo zmrtvýchvstání – sám
vzkříšený Kristus – je základem a zdrojem našeho
budoucího vzkříšení: Kristus vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli...
Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje
spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1 Kor 15,20-22). Než
se to splní, žije vzkříšený Kristus v srdci svých věrných. V něm křesťané
zakoušejí „moc budoucího věku“ (Žid 6,5) a jejich život je Kristem unášen do
lůna božského života:[542]
„Umřel za všechny zemřel, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, ale
pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5,15).
Souhrn
656 Předmětem víry ve vzkříšení je událost
historicky dosvědčená učedníky, kteří se skutečně setkali se Zmrtvýchvstalým, a
zároveň tajemně transcendentní (přesažná), poněvadž je vstupem Kristova lidství
do Boží slávy.
657 Prázdný hrob a plátna na zemi samy o sobě
znamenají, že Kristovo tělo Boží mocí uniklo poutům smrti a rozkladu. Je to
příprava učedníků na setkání se Zmrtvýchvstalým.
658 Kristus, „prvorozený mezi vzkříšenými z
mrtvých“ (Kol 1,18), je základem našeho vlastního vzkříšení, a to již nyní
ospravedlněním naší duše,[543] později oživením našeho těla.[544]
6. ČLÁNEK
JEŽÍŠ KRISTUS „VSTOUPIL
NA NEBESA,
SEDÍ PO PRAVICI BOHA,
OTCE VŠEMOHOUCÍHO“
697 642 66 645
659 „Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do
nebe a zasedl po Boží pravici“ (Mk 16,19). Kristovo tělo bylo oslaveno hned v
okamžiku jeho zmrtvýchvstání, jak to dokazují nové nadpřirozené vlastnosti, jež
má jeho tělo od té doby trvale.[545] Avšak
během čtyřiceti dní, kdy s učedníky důvěrně jí a pije[546] a učí
je o království,[547]
zůstává jeho sláva ještě zahalena vnějšími rysy obyčejného lidství.[548]
Poslední Ježíšovo zjevení končí nezvratným vstupem jeho lidství do božské
slávy, symbolizované oblakem[549] a
nebem,[550] kde
od té doby sedí po Boží pravici.[551]
Později se už jen jednou, zcela výjimečně, ukáže Pavlovi jako „nedochůdčeti“ (1
Kor 15,8) v posledním zjevení, kterým Pavla ustanovuje apoštolem.[552]
660 To, jak je v té době sláva Zmrtvýchvstalého zastřená, vysvítá z
tajemného výroku k Marii Magdaléně: „Ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k
mým bratřím a oznam jim: „Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci,
k Bohu svému a k vašemu Bohu“ (Jan 20,17). To ukazuje, jak rozdílně se
projevuje sláva vzkříšeného Krista a sláva Krista povýšeného na pravici Otce.
Událost nanebevstoupení, současně historická i přesažná, označuje přechod od
jedné ke druhé.
1545 792 461
661 Nanebevstoupení zůstává úzce spojeno se
sestoupením z nebe, které se uskutečnilo vtělením. Pouze ten, který „vyšel od
Otce“, se může k Otci navrátit: Kristus.[553]
„Nikdo nevystoupil do nebe, kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn
člověka“ (Jan 3,13).[554]
Lidstvo ponechané svým přirozeným silám nemá přístup do „Otcova domu“ (Jan
14,2), do Božího života a jeho blaženosti. Jedině Kristus mohl otevřít člověku
tento přístup, aby nám dal naději, že i my, jeho údy, budeme spojeni v téže
slávě tam, kam nás předešel on jako naše Hlava a jako Prvorozený.[555]
541 648 1137
662 „Já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny
k sobě“ (Jan 12,32). Vyzdvižení na kříž znamená a ohlašuje vyvýšení
nanebevstoupení a je jeho počátkem. Ježíš Kristus, jediný kněz nové a věčné
smlouvy, „nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, ...ale do samého nebe,
aby se teď staral o naše záležitosti u Boha“ (Žid 9,24). V nebi vykonává
Kristus své kněžství bez přestání, „proto také je schopen přinést navždy spásu
těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“
(Žid 7,25). Jako „velekněz budoucích hodnot“ (Žid 9,11) je středem a hlavním
představitelem liturgie, která oslavuje Otce na nebesích.[556]
663 Kristus teď sedí po pravici
Otce. „Pravicí Otce rozumíme slávu a čest božství, kde ten, který existoval
jako Boží Syn přede všemi věky jako Bůh a soupodstatný s Otcem, tělesně usedl
poté, co se vtělil a co bylo jeho tělo oslaveno.“[557]
664 Sedět po pravici Otce znamená zahájení Mesiášovy vlády, splněné
vidění proroka Daniele o Synu člověka: Od věčného Boha „ byla mu dána vladařská
moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a
jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine a jeho království
nebude zničeno“ (Dan 7,14). Od této chvíle se apoštolové stali svědky jeho
království, které „bude bez konce“.[558]
Souhrn
665 Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní
vstup Ježíšova lidství do Boží nebeské sféry, odkud znovu přijde,[559] ale která jej zatím ukrývá před zraky lidí.[560]
666 Ježíš Kristus, Hlava Církve, vstupuje před
námi do slavného království Otce, abychom my, údy jeho Těla, žili v naději, že
jednou s ním budeme na věky.
667 Protože Ježíš Kristus vstoupil jednou provždy
do nebeské svatyně, nepřestává se za nás přimlouvat jako prostředník, který nás
ujišťuje, že na nás bude stále vylévat Ducha svatého.
7. ČLÁNEK
ODTUD PŘIJDE SOUDIT
ŽIVÉ I MRTVÉ
I. Znovu přijde ve slávě
KRISTUS
JIŽ VLÁDNE PROSTŘEDNICTVÍM CÍRKVE...
518 450
668 „Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k
životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými“ (Řím 14,9). Kristovo
nanebevstoupení znamená, že se svým lidstvím podílí na moci a vládě samotného
Boha. Ježíš Kristus je Pán: má všechnu moc na nebi a i na zemi. Je povýšen
„vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva“, protože Otec „všechno
podřídil pod jeho nohy“ (Ef 1,21-22). Kristus je Pánem vesmíru[561] i
dějin. V něm nacházejí dějiny člověka, ale i celé stvoření svou „rekapitulaci“
(opětovné soustředění jako v Hlavě),[562] své
transcendentní (přesažné) dovršení.
792
541 1088
669 Jako Pán je Kristus hlavou Církve, která je
jeho tělem.[563] Po
svém nanebevstoupení a oslavení, když takto zcela splnil své poslání, zůstává
na zemi ve své Církvi. Vykoupení je zdrojem vlády, kterou Kristus v síle Ducha
svatého vykonává nad Církví.[564] „Kristovo
království je již dnes tajemně přítomné“ v Církvi, která je „zárodek a
počátek tohoto království na zemi“.[565]
547 825 1042
670 Po nanebevstoupení vstoupil Boží plán do své
konečné fáze. Jsme již „v poslední hodině“ (1 Jan 2,18).[566]
„Žijeme tedy už v poslední době, obnova světa je neodvolatelně stanovena a
jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá: Církev se totiž už na
zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“[567]
Kristovo království, jež hlásá Církev,[568] již
projevuje svou přítomnost zázračnými znameními.[569]
…
V OČEKÁVÁNÍ, ŽE MU BUDE VŠECHNO PODŘÍZENO
1043,
2046 2817 769,
773 1043
671 Kristovo království je už přítomno v Církvi,
nicméně ještě není dovršeno příchodem Krále na zem „s velikou mocí a slávou“
(Lk 21,27).[570] Toto
království je ohrožováno silami nepravosti,[571] i
když tyto síly byly radikálně přemoženy Kristovou Velikou nocí. Až do chvíle,
kdy mu bude všechno podrobeno,[572]
„dokud [však] nenastane nové
nebe a nová země, v nichž bude sídlit spravedlnost, putující Církev ve svých
svátostech a institucích, jež patří k tomuto věku, má podobu tohoto
pomíjejícího světa. Žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí bolest a čeká,
až se Boží synové zjeví ve slávě.“[573] Proto
se křesťané modlí, zvláště při slavení Eucharistie,[574] aby
urychlili Kristův návrat,[575] a
říkají mu: „Pane, přijď“ (1 Kor 16,22; Zj 22,17.20).
672 Kristus před svým nanebevstoupením prohlásil, že ještě nenadešla
chvíle slavného nastolení mesiášského království očekávaného Izraelem,[576] které
mělo podle proroků[577]
přinést všem lidem konečný řád spravedlnosti, lásky a pokoje. Nynější čas je,
podle Pána, časem Ducha a svědectví,[578] ale
také časem ještě poznamenaným „vnějšími strastmi“ (1 Kor 7,26) a zkouškou zla,[579] čehož
není Církev ušetřena.[580] Je to
začátek bojů posledních dnů.[581] Je to
čas čekání a bdělosti.[582]
732 2612 1040,
1048 840
KRISTŮV
SLAVNÝ PŘÍCHOD, NADĚJE IZRAELE
673 Ode dne nanebevstoupení je Kristův příchod ve slávě blízký,[583] i
když to není naší věcí, vědět „čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci
ustanovil“ (Sk 1,7).[584] Tento
eschatologický příchod může nastat každým okamžikem,[585] i
když je „pozdržen“ — on i konečná zkouška, která mu bude předcházet.[586]
2425 769 58
674 Příchod oslaveného Mesiáše je totiž v každé
chvíli dějin pozastaven,[587] až
jej uzná „všechen Izrael“ (Řím 11,26; Mt 23,39), jehož „část se zatvrdila“ (Řím
11,25) v nevěře[588] vůči
Ježíšovi. Po Letnicích říká svatý Petr jeruzalémským Židům: „Obraťte se tedy a
dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny, aby přišla od Pána ona doba
útěchy a aby vám poslal Mesiáše, který byl pro vás určen, Ježíše. Nebe ho musí
přijmout až do té doby, kdy bude zase všechno obnoveno, jak o tom už dávno
mluvil ústy svých svatých proroků“ (Sk 3,19-21). A svatý Pavel říká podobně:
„To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co to teprve bude
znamenat, až budou znovu přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!“ (Řím
11,15). Jedině vstup „Židů v plném počtu“ (Řím 11,12) do mesiášské spásy, po
vzoru plného počtu pohanů,[589]
umožní Božímu lidu dosáhnout „Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), v níž „bude Bůh
všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).
POSLEDNÍ
ZKOUŠKA CÍRKVE
675 Před Kristovým příchodem musí Církev projít závěrečnou zkouškou,
která otřese vírou mnohých věřících.[590]
Pronásledování, které provází její putování po zemi,[591]
odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě náboženského podvodu, přinášejícího
lidem zdánlivé řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy. Největším
náboženským podvodem je antikristův podvod, to je falešné mesiášství, jímž
člověk oslavuje sám sebe na místo Boha a jeho Mesiáše, který přišel v těle.[592]
676 Tento antikristovský
podvod vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní
mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny, a to
eschatologickým (posledním) soudem; Církev zavrhla i umírněnou podobu tohoto
falšování očekávaného království, nazývanou „mileniarismus“,[593] zvláště ve formě politického, „od základu
zvrhlého“ sekularizovaného mesiášství.[594]
2853 1340
677 Církev vejde do slávy království jedině
prostřednictvím těchto posledních Velikonoc, v nichž bude následovat svého Pána
v jeho smrti a vzkříšení.[595]
Království se tedy neuskuteční nějakým dějinným triumfem Církve,[596]
cestou vzestupného pokroku, nýbrž Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla,[597] po
kterém jeho Nevěsta sestoupí z nebe.[598] Boží
vítězství nad vzpourou zla bude mít podobu posledního soudu,[599] a to
po závěrečném kosmickém otřesu tohoto pomíjejícího světa.[600]
1038-1041 1470
II. Soudit živé i mrtvé
678 Po prorocích[601] a
Janu Křtiteli[602]
ohlásil Ježíš ve svém kázání soud posledního dne. Tehdy bude odhaleno, jak se
každý choval[603] a co
je skryto v jeho srdci.[604] Tehdy
bude odsouzena zaviněná nevěra, která si nevážila některé Bohem nabízené
milosti.[605] Vztah
k bližnímu odhalí, zda byla milost a božská láska přijata nebo odmítnuta.[606] V
poslední den Ježíš řekne: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých
nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).
1021
679 Kristus je Pánem věčného života. Jako
Vykupiteli světa mu náleží plné právo definitivně soudit skutky i srdce lidí.
Toto právo totiž „získal“ svým křížem. Také Otec „všechen soud dal Synovi“ (Jan
5,22).[607] Avšak
Syn nepřišel proto, aby soudil, nýbrž aby dával spásu[608] a
život, který je v něm.[609]
Odmítáním milosti v nynějším životě[610] se
každý již sám odsuzuje – dostane (odplatu) podle svých skutků[611] a
může se odsoudit i k věčné záhubě, jestliže odmítne Ducha lásky.[612]
Souhrn
680 Kristus Pán již vládne prostřednictvím Církve,
ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova
království nenastane bez posledního útoku mocností zla.
681 V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve
slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v
průběhu dějin jako obilí a koukol.
682 Až přijde oslavený Kristus na konci časů
soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle
toho, jak přijímal nebo odmítal milost.
[1] Srov. Lk 1,68.
[2] Srov. Lk 1,55.
[3] Srov. Mt 16,18; sv. Lev
Veliký, Sermones, 4,3: PL 54, 151;
51,1: PL 54, 309B; 62,2: PL 54, 350C-351A; 83,3: PL 54, 432A.
[4] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Catechesi tradendae, 5.
[5] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Catechesi tradendae, 5.
[6] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Catechesi tradendae, 6.
[7] Srov. Lk 1,31.
[8] Srov. Mk 2,7.
[9] Srov. Ž 51,6.
[10] Srov. Ž 51,12.
[11] Srov. Ž 79,9.
[12] Srov. Sk 5,41; 3 Jan 7.
[13] Srov. Jan 3,18; Sk 2,21.
[14] Srov. Řím 10,6-13.
[15] Srov. Sk 9,14; Jak 2,7.
[16] Srov. Lv 16,15-16; Sir
50,20; Žid 9,7.
[17] Srov. Ex 25,22; Lv 16,2; Nm
7,89; Žid 9,5.
[18] Srov. Jan 12,28.
[19] Srov. Sk 16,16-18; 19,13-16.
[20] Srov. Mk 16,17.
[21] Srov. Jan 15,16.
[22] Srov. 1 Sam 9,16; 10,1;
16,1.12-13; 1 Král 1,39.
[23] Srov. Ex 29,7; Lv 8,12.
[24] Srov. 1 Král 19,16.
[25] Srov. Ž 2,2; Sk 4,26-27.
[26] Srov. Iz 11,2.
[27] Srov. Zach 4,14; 6,13.
[28] Srov. Iz 61,1; Lk 4,16-21.
[29] Srov. Řím 1,3; 2 Tim 2,8; Sk
22,16.
[30] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,18,3.
[31] Srov. Mt 2,2; 9,27; 12,23;
15,22; 20,30; 20,9.15.
[32] Srov. Jan 4,25-26; 11,27.
[33] Srov. Mt 22,41-46.
[34] Srov. Jan 6,15; Lk 24,21.
[35] Srov. Mt 16,16-23.
[36] Srov. Jan 6,62; Dan 7,13.
[37] Srov. Iz 53,10-12.
[38] Srov. Jan 19,19-22; Lk
23,39-43.
[39] Srov. Dt (LXX) 32,8; Job
1,6.
[40] Srov. Ex 4,22; Oz 11,1; Jer
3,19; Sir 36,11; Mdr 18,13.
[41] Srov. Dt 14,1; Oz 2,1.
[42] Srov. 2 Sam 7,14; Ž 82,6.
[43] Srov. 1 Kron 17,13; Ž 2,7.
[44] Srov. Mt 27,54.
[45] Srov. Lk 23,47.
[46] Srov. 1 Sol 1,10.
[47] Srov. Jan 20,31.
[48] Srov. Mt 16,18.
[49] Srov. Mt 26,64; Mk 14,61.
[50] Srov. Mt 11,27; 21,37-38.
[51] Srov. Mt 21,34-36.
[52] Srov. Mt 24,36.
[53] Srov. Mt 5,48; 6,8; 7,21; Lk
11,13.
[54] Srov. Mt 3,17; 17,5.
[55] Srov. Jan 10,36.
[56] Srov. Sk 13,33.
[57] Srov. Ex 3,14.
[58] Srov. 1 Kor 2,8.
[59] Srov. Mt 22,41-46; srov.
také Sk 2,34-36; Žid 1,13.
[60] Srov. Jan 13,13.
[61] Srov. Mt 8,2; 14,30; 15,22 a
jiné.
[62] Srov. Lk 1,43; 2,11.
[63] Srov. Sk 2,34-36.
[64] Srov. Řím 9,5; Tit 2,13; Sk
5,13.
[65] Srov. Řím 10,9; 1 Kor 12,3;
Fil 2,9-11.
[66] Srov. Zj 11,15.
[67] Srov. Mk 12,17; Sk 5,29.
[68] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 10; srov 45.
[69] Srov. Lk 7,19.
[70] Srov. Jan 1,14.18; 3,16.18.
[71] Srov. Jan 1,1.
[72] Srov. Sk 8,37; 1 Jan 2,23.
[73] Sv. Řehoř z Nyssy, Oratio catechetica, 15: PG 45, 48B.
[74] Srov. Dt 6,4-5.
[75] Srov. Mk 8,34.
[76] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,19,1.
[77] Sv. Atanáš, De incarnatione, 54,3: PG 25, 192B.
[78] „Unigenitus Dei filius, suae divinitatis volens nos esse participes,
naturam nostram assumpsit, ut homines deos faceret factus homo“, sv. Tomáš
Akvinský, Opusculum 57 in festo
Corporis Christi, 1.
[79] Srov. Denní modlitba Církve,
kantikum, I. nešpory v neděli.
[80] Žid 10,5-7; cituje i Ž
40,7-9 (LXX).
[81] Srov. 1 Jan 4,2-3; 1 Jan 7.
[82] 1. nicejský koncil: DS 130.
[83] 1. nicejský koncil: DS 126.
[84] Efezský koncil: DS 250.
[85] Efezský koncil: DS 251.
[86] Chalcedonský koncil: DS
301-302.
[87] 2. cařihradský koncil: DS
424.
[88] Srov. už koncil
v Efezu: DS 255.
[89] Srov. 2. cařihradský koncil:
DS 424.
[90] 2. cařihradský koncil: DS
432.
[91] Denní modlitba Církve,
antifona k Zachariášovu kantiku, ranní chvály 1. ledna; srov. sv. Lev
Veliký, Sermones, 21,2-3: PL 54,
192A.
[92] Byzantská liturgie, Tropář
„O monogenis“.
[93] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.
[94] Srov. Jan 14,9-10.
[95] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.
[96] Srov. Damas I., Dopis
východním biskupům: DS 149.
[97] Srov. Mk 6,38; 8,27; Jan
11,34 atd.
[98] Srov. sv. Řehoř Veliký,
dopis Sicut aqua: DS 475.
[99] Sv. Maxim Vyznavač, Questiones et dubia, 66: PG 90, 840A.
[100] Srov. Mk 14,36; Mt 11,27;
Jan 1,18; 8,55 atd.
[101] Srov. Mk 2,8; Jan 2,25; 6,61
atd.
[102] Srov. Mk 8,31; 9,31;
10,33-34; 14,18-20.26-30.
[103] Srov. Mk 13,32.
[104] Srov. Sk 1,7.
[105] 3. cařihradský koncil (681).
[106] Srov. 3. cařihradský koncil
(681): DS 556-559.
[107] 3. cařihradský koncil (681):
DS 556.
[108] Srov. lateránský koncil (649):
DS 504.
[109] 2. nicejský koncil (787): DS
600-603.
[110] Římský misál, Preface 2. o
Narození Páně.
[111] 2. nicejský koncil (787): DS
601.
[112] Srov. Jan 19,34.
[113] Pius XII., encyklika Haurietis aquas: DS 3924; srov. také
encyklika Mystici corporis: DS 3812.
[114] Srov. Jan 16,14-15.
[115] Srov. Mt 1,20; Lk 1,35.
[116] Srov. Lk 2,8-20.
[117] Srov. Mt 2,1-12.
[118] Srov. Jan 1,31-34.
[119] Srov. Jan 2,11.
[120] Srov. Žid 10,5.
[121] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 55.
[122] Srov. Gn 3,15.
[123] Srov. Gn 3,20.
[124] Srov. Gn 18,10-14; 21,1-2.
[125] Srov. 1 Kor 1,27.
[126] Srov. 1 Sam 1.
[127] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 55.
[128] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 56.
[129] Srov. Lk 1,28.
[130] Pius IX., bula Ineffabilis Deus: DS 2803.
[131] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 56.
[132] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 53.
[133] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 56.
[134] Srov. Lk 1,28-37.
[135] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 56.
[136] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 56; srov. sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,22,4.
[137] Srov. Mt 13,55.
[138] Srov. efenzský koncil: DS 251.
[139] Srov. DS 10-64.
[140] Lateránský koncil (649): DS
503.
[141] Srov. Řím 1,3.
[142] Srov. Jan 1,13.
[143] Sv. Ignác Antiocijský, List
Smyrňanům, 1-2.
[144] Srov. Mt 1,18-25; Lk
1,26-38.
[145] Srov. Lk 1,34.
[146] Iz 7,14; podle řeckého
překladu Mt 1,23.
[147] Srov. sv. Justin, Dialogos cum tryphone Judaeo, 99,7;
Origenes, Contra Celsum, 1,32.69;
atd.
[148] 1. vatikánský koncil: DS
3016.
[149] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Ephesios, 19,1; srov. 1 Kor
2,8.
[150] Srov. 2. cařihradský koncil:
DS 427.
[151] Srov. sv. Lev Veliký, dopis Lectis dilectionis tuae: DS 291;
Pelagius I., dopis Humani generis: DS
442; lateránský koncil (649): DS 503; 16. toledský koncil: DS 571; Pius IV.,
konstituce Cum quorumdam hominum: DS
1880.
[152] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 57.
[153] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 52.
[154] Srov. Mk 3,31-35; 6,3; 1 Kor
9,5; Gal 1,19.
[155] Srov. Mt 27,56.
[156] Srov. Gn 13,8; 14,16; 29,15
atd.
[157] Srov. Jan 19,26-27; Sk
12,17.
[158] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 63.
[159] Srov. Lk 2,48-49.
[160] Koncil ve Friuli (796): DS
619.
[161] Srov. 1 Kor 15,45.
[162] Srov. Kol 1,18.
[163] Srov. Jan 3,9.
[164] Srov. 2 Kor 11,2.
[165] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 63 a 1 Kor 7,34-35.
[166] Sv. Augustin, De sancta virginitate, 3: PL 40, 398.
[167] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 63.
[168] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 64.
[169] 2. vatikánský koncil, SC
(Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium) 103.
[170] Sv. Augustin, Sermones, 186,1: PL 38, 999.
[171] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 56.
[172] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,30,1.
[173] Srov. Jan 20,30.
[174] Srov. Mk 1,1; Jan 21,24.
[175] Srov. Lk 2,7.
[176] Srov. Mt 27,48.
[177] Srov. Jan 20,7.
[178] Srov. Žid 10,5-7.
[179] Srov. Ef 1,7; Kol 1,13-14; 1
Petr 1,18-19.
[180] Srov. 2 Kor 8,9.
[181] Srov. Lk 2,51.
[182] Srov. Jan 15,3.
[183] Srov. Iz 53,4.
[184] Srov. Řím 4,25.
[185] Srov. sv. Irenej
z Lyonu, Adversus haereses,
3,18,1.
[186] Srov. sv. Irenej
z Lyonu, Adversus haereses,
3,18,7; srov. 2,22,4.
[187] Jan Pavel II., encyklika Redemptor hominis, 11.
[188] Srov. Řím 15,5; Fil 2,5.
[189] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 38.
[190] Srov. Jan 13,15.
[191] Srov. Lk 11,1.
[192] Srov. Mt 5,11-12.
[193] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.
[194] Sv. Jan Eudes, Tractatus de regno Iesu: srov. Denní
modlitba Církve, 2. čtení v pátek 33. týdne.
[195] Srov. Sk 13,24.
[196] Srov. Mt 3,3.
[197] Srov. Lk 7,26.
[198] Srov. Mt 11,13.
[199] Srov. Sk 1,22; Lk 16,16.
[200] Srov. Lk 1,41.
[201] Srov. Mk 6,17-29.
[202] Srov. Zj 22,17.
[203] Srov. Lk 2,6-7.
[204] Srov. Lk 2,8-20.
[205] Kontakion Romana Melodika.
[206] Srov. Mt 18,3-4.
[207] Srov. Mt 23,12.
[208] Srov. Jan 1,13.
[209] Srov. Gal 4,19.
[210] Denní modlitba Církve, 1.
antifona II. nešpor v oktávu Narození Páně.
[211] Srov. Lk 2,21.
[212] Srov. Gal 4,4.
[213] Srov. Kol 2,11-13.
[214] Srov. Denní modlitba Církve,
antifona ke kantiku Panny Marie, II. nešpory Zjevení Páně.
[215] Srov. Mt 2,1.
[216] Srov. Mt 2,2.
[217] Srov. Nm 24,17; Zj 22,16.
[218] Srov. Nm 24,17-19.
[219] Srov. Jan 4,22.
[220] Srov. Mt 2,4-6.
[221] Sv. Lev Veliký, Sermones, 23: PL 54, 224B; Denní
modlitba Církve, 2. čtení o Zjevení Páně.
[222] Srov. Římský misál,
Velikonoční vigilie, modlitba po třetím čtení.
[223] Srov. Lk 2,22-39.
[224] Srov. Ex 13,12-13.
[225] Srov. Mt 2,13-18.
[226] Srov. Jan 15,20.
[227] Srov. Mt 2,15.
[228] Srov. Oz 11,1.
[229] Srov. Gal 4,4.
[230] Srov. Řím 5,19.
[231] Pavel VI., promluva 5. ledna
1964 v Nazaretě; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení o svátku Svaté
Rodiny.
[232] Srov. Lk 2,41-52.
[233] Srov. Lk 3,23.
[234] Srov. Sk 1,22.
[235] Srov. Lk 3,10-14.
[236] Srov. Mt 3,7.
[237] Srov. Mt 21,32.
[238] Srov. Mt 3,13-17.
[239] Srov. Iz 53,12.
[240] Srov. Mk 10,38; Lk 12,50.
[241] Srov. Mt 26,39.
[242] Srov. Lk 3,22; Iz 42,1.
[243] Srov. Jan 1,32-33; srov. Iz
11,2.
[244] Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 40,9: PG 36, 369B.
[245] Sv. Hilarius, In evangekium Matthaei, 2: PL 9, 927.
[246] Srov. Mk 1,12-13.
[247] Srov. Ž 95,10.
[248] Srov. Mk 3,27.
[249] Srov. Mt 16,21-23.
[250] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 5.
[251] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 2.
[252] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 5.
[253] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 3.
[254] Srov. Mt 10,5-7.
[255] Srov. Mt 8,11; 28,19.
[256] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 5.
[257] Srov. Lk 7,22.
[258] Srov. Mt 11,25.
[259] Srov. Mk 2,23-26; Mt 21,18.
[260] Srov. Jan 4,6-7; 19,28.
[261] Srov. Lk 9,58.
[262] Srov. Mt 25,31-46.
[263] Srov. 1 Tim 1,15.
[264] Srov. Lk 15,11-32.
[265] Srov. Mk 4,33-34.
[266] Srov. Mt 22,1-14.
[267] Srov. Mt 13,44-45.
[268] Srov. Mt 21,28-32.
[269] Srov. Mt 13,3-9.
[270] Srov. Mt 25,14-30.
[271] Srov. Mk 4,11.
[272] Srov. Mt 13,10-15.
[273] Srov. Lk 7,18-23.
[274] Srov. Jan 5,36; 10,25.
[275] Srov. Jan 10,38.
[276] Srov. Mk 5,25-34; 10,52 atd.
[277] Srov. Jan 10,31-38.
[278] Srov. Mt 11,6.
[279] Srov. Jan 11,47-48.
[280] Srov. Mk 3,22.
[281] Srov. Jan 6,5-15.
[282] Srov. Lk 19,8.
[283] Srov. Mt 11,5.
[284] Srov. Lk 12,13-14; Jan
18,36.
[285] Srov. Jan 8,34-36.
[286] Srov. Mt 12,26.
[287] Srov. Lk 8,26-39.
[288] Hymnus „Vexilla Regis“.
[289] Srov. Mk 3,13-19.
[290] Srov. Mk 3,16; Lk 24,34; 1
Kor 15,5.
[291] Srov. Lk 22,32.
[292] Srov. Mt 18,18.
[293] Srov. Mt 16,22-23.
[294] Srov. Mt 17,23; Lk 9,45.
[295] Srov. Mt 17,1-8; 2 Petr
1,16-18.
[296] Srov. Lk 24,27.
[297] Srov. Iz 42,1.
[298] „Tota Trinitas apparuit: Pater in voce; Filius in homine, Spiritus in nube
clara“, sv. Tomáš Akvinský, Summa
theologiae, III,45,4 ad 2.
[299] Byzantská liturgie,
Kontakion svátku Proměnění.
[300] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae,
III,45,4 ad 2.
[301] Sv. Augustin, Sermones, 78,6: PL 38, 492-493.
[302] Srov. Jan 13,1.
[303] Srov. Mk 8,31-33; 9,31-32;
10,32-34.
[304] Srov. Mt 23,37a.
[305] Srov. Jan 6,15.
[306] Srov. Mt 21,1-11.
[307] Srov. Zach 9,9.
[308] Srov. Jan 18,37.
[309] Srov. Mt 21,15-16; Ž 8,3.
[310] Srov. Lk 19,38; 2,14.
[311] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Catechesi tradendae, 9.
[312] Srov. Gal 4,19.
[313] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 7.
[314] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 5.
[315] Sv. Lev Veliký, Sermones, 51,3: PL 54, 310 C.
[316] Srov. Žid 12,3.
[317] Srov. Žid 9,26.
[318] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 19.
[319] Srov. Mk 3,6.
[320] Vymítání zlých duchů, srov.
Mt 12,24; odpouštění hříchů, srov. Mk 2,7; uzdravování v sobotu, srov. Mk
3,1-6; jeho zvláštní výklad obřadů očišťování, které nařizoval Zákon, srov. Mk
7,14-23; přátelství s celníky a veřejnými hříšníky, srov. Mk 2,14-17.
[321] Srov. Mk 3,22; Jan 8,48;
10,20.
[322] Srov. Mk 2,7; Jan 5,18;
10,33.
[323] Srov. Jan 7,12; 7,52.
[324] Srov. Jan 8,59; 10,31.
[325] Srov. Jan 1,19; 2,18; 5,10;
7,13; 9,22; 18,12; 19,38; 20,19.
[326] Srov. Lk 13,31.
[327] Srov. Lk 7,36; 14,1.
[328] Srov. Mt 22,23-34; Lk 20,39.
[329] Srov. Mt 6,2-18.
[330] Srov. Mk 12,28-34.
[331] Srov. Jan 8,46.
[332] Srov. Jan 7,19; Sk 13,38-41;
15,10.
[333] Srov. Gal 3,10; 5,3.
[334] Srov. Řím 10,2.
[335] Srov. Mt 15,3-7; Lk
11,39-54.
[336] Srov. Iz 53,11; Žid 9,15.
[337] Srov. Gal 4,4.
[338] Srov. Jan 11,28; 3,2; Mt
22,23-24.34-36.
[339] Srov. Mt 12,5; 9,12; Mk
2,23-27; Lk 6,6-9; Jan 7,22-23.
[340] Srov. Mt 5,1.
[341] Srov. Gal 3,24.
[342] Srov. Jan 5,36; 10,25.37-38;
12,37.
[343] Srov. Mk 2,25; Jan 7,22-24.
[344] Srov. Mt 12,5; Nm 28,9.
[345] Srov. Lk 13,15-16; 14,3-4.
[346] Srov. Lk 2,46-49.
[347] Srov. Lk 2,41.
[348] Srov. Jan 2,13-14; 5,1.14;
7,1.10.14; 8,2; 10,22-23.
[349] Srov. Mt 21,13.
[350] Srov. Sk 2,46; 3,1; 5,20.21;
atd.
[351] Srov. Mt 24,1-2.
[352] Srov. Mt 24,3; Lk 13,35.
[353] Srov. Mk 14,57-58.
[354] Srov. Mt 27,39-40.
[355] Srov. Mt 8,4; 23,21; Lk
17,14; Jan 4,22.
[356] Srov. Jan 18,20.
[357] Srov. Mt 17,24-27.
[358] Srov. Mt 16,18.
[359] Srov. Jan 2,21; Mt 12,6.
[360] Srov. Jan 2,18-22.
[361] Srov. Jan 4,23-34; Mt 27,51;
Žid 9,11; Sk 21,22.
[362] Srov. Lk 2,34.
[363] Srov. Lk 20,17-18; Ž 118,22.
[364] Srov. Lk 5,30.
[365] Srov. Lk 7,36; 11,37; 14,1.
[366] Srov. Jan 7,49; 9,34.
[367] Srov. Jan 8,33-36.
[368] Srov. Jan 9,40-41.
[369] Srov. Mt 9,13; Oz 6,6.
[370] Srov. Lk 15,1-2.
[371] Srov. Lk 15,23-32.
[372] Srov. Mk 2,7.
[373] Srov. Jan 5,18; 10,33.
[374] Srov. Jan 17,6.26.
[375] Srov. Mt 12,36.37.
[376] Srov. Jan 10,36-38.
[377] Srov. Jan 6,44.
[378] Srov. Iz 53,1.
[379] Srov. Mk 3,6; Mt 26,64-66.
[380] Srov. Lk 23,34; Sk 3,17-18.
[381] Srov. Řím 11,20.
[382] Srov. Mt 5,17-19.
[383] Srov. Jan 8,46.
[384] Srov. Mt 5,33nn.
[385] Srov. Žid 9,15.
[386] Srov. Jan 5,16-18.
[387] Srov. Jan 1,14.
[388] Srov. Jan 19,38-39.
[389] Srov. Jan 7,50.
[390] Srov. Jan 9,16-17; 10,19-21.
[391] Srov. Jan 9,16; 10,19.
[392] Srov. Jan 9,22.
[393] Srov. Jan 11,48.
[394] Srov. Jan 18,31.
[395] Srov. Lk 23,2.
[396] Srov. Jan 19,12.15.21.
[397] Srov. Mk 15,11.
[398] Srov. Sk 2,23.36; 3,13-14;
4,10; 5,30; 7,52; 10,39; 13,27-28; 1 Sol 2,14-15.
[399] Srov. Lk 23,34.
[400] Srov. Sk 5,28; 18,6.
[401] 2. vatikánský koncil, NAe
(Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, 4.
[402] Srov. Římský katechismus,
1,5,11; srov. Žid 12,3.
[403] Srov. Mt 25,45; Sk 9,4-5.
[404] Srov. Žid 6,6.
[405] Srov. 1 Kor 2,8.
[406] Srov. Římský katechismus,
1,5,11.
[407] Srov. sv. František
z Assisi, Admonitio, 5,3.
[408] Srov. Ž 2,1-2.
[409] Srov. Mt 26,54; Jan 18,36;
19,11.
[410] Srov. Sk 3,17-18.
[411] Srov. Iz 53,11; Sk 3,14.
[412] Srov. Iz 53,11-12; Jan
8,34-36.
[413] Srov. Sk 3,18; 7,52; 13,29;
26,22-23.
[414] Srov. Iz 53,7-8; Sk 8,32-35.
[415] Srov. Mt 20,28.
[416] Srov. Lk 24,25-27.
[417] Srov. Lk 24,44-45.
[418] Srov. Řím 5,12; 1 Kor 15,56.
[419] Srov. Fil 2,7.
[420] Srov. Řím 8,3.
[421] Srov. Jan 8,46.
[422] Srov. Jan 8,29.
[423] Srov. Jan 4,19.
[424] Srov. Řím 5,18-19.
[425] Srov. 2 Kor 5,15; 1 Jan 2,2.
[426] Koncil v Quierzy (853):
DS 624.
[427] Srov. Lk 12,50; 22,15; Mt
16,21-23.
[428] Srov. Jan 19,30.
[429] Srov. Lk 3,21; Mt 3,14-15.
[430] Srov. Jan 1,36.
[431] Srov. Iz 53,7; Jer 11,19.
[432] Srov. Iz 53,12.
[433] Srov. Ex 12,3-14; a také Jan
19,36; 1 Kor 5,7.
[434] Srov. Žid 2,10.17-18; 4,15;
5,7-9.
[435] Srov. Jan 18,4-6; Mt 26,53.
[436] Srov. Mt 26,20.
[437] Srov. 1 Kor 5,7.
[438] Srov. 1 Kor 11,25
[439] Srov. Lk 22,19.
[440] Srov. tridentský koncil: DS
1752; 1764.
[441] Srov. Lk 22,20.
[442] Srov. Mt 26,42.
[443] Srov. Žid 5,7-8.
[444] Srov. Žid 4,15.
[445] Srov. Řím 5,12.
[446] Srov. Jan 1,4; 5,26.
[447] Srov. Mt 26,42.
[448] Srov. 1 Kor 5,7; Jan
8,34-36.
[449] Srov. 1 Petr 1,19.
[450] Srov. 1 Kor 11,25.
[451] Srov. Ex 24,8.
[452] Srov. Lv 16,15-16.
[453] Srov. Žid 10,10.
[454] Srov. 1 Jan 4,10.
[455] Srov. Jan 15,13.
[456] Srov. Jan 10,17-18.
[457] Srov. Žid 9,14.
[458] Srov. Iz 53,10-12.
[459] Srov. tridentský koncil: DS
1529.
[460] Srov. Gal 2,20; Ef 5,2.25.
[461] DS 1529.
[462] Hymnus „Vexilla Regis“.
[463] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.
[464] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.
[465] Srov. Mt 16,24.
[466] Srov. 1 Petr 2,21.
[467] Srov. Mk 10,39; Jan
21,18-19; Kol 1,24.
[468] Srov. Lk 2,35.
[469] Sv. Růžena z Limy;
srov. P.Hansen, Vita mortalis, Lovaň
1668.
[470] Srov. Iz 53,10.
[471] Srov. Iz 53,11; Řím 5,19.
[472] Srov. Jan 19,42.
[473] Srov. Žid 4,4-9.
[474] Srov. Jan 19,30.
[475] Srov. Kol 1,18-20.
[476] Sv. Řehoř z Nyssy, Oratio catechetica, 16: PG 45, 52B.
[477] Srov. Sk 3,15.
[478] Srov. Lk 24,5-6.
[479] Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 3,27: PG 94, 1098A.
[480] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 51, 3.
[481] Srov. Ž 16,9-10.
[482] Srov. Mt 12,40; Jon 2,1; Oz
6,2.
[483] Srov. Jan 11,39.
[484] Srov. Kol 2,12; Ef 5,26.
[485] Srov. Žid 2,9.
[486] Srov. Sk 13,37.
[487] Římský misál, Velikonoční
vigilie, velikonoční chvalozpěv Exultet.
[488] Srov. Žid 13,20.
[489] Srov. 1 Petr 3,18-19.
[490] Srov. Fil 2,10; Sk 2,24; Zj
1,18; Ef 4,9.
[491] Srov. Ž 6,6; 88,11-13.
[492] Srov. Ž 89,49; 1 Sam 28,19;
Ez 32,17-32.
[493] Srov. Lk 16,22-26.
[494] Římský katechismus, 1,6,3.
[495] Srov. římský koncil (745):
DS 587.
[496] Srov. Bendekt XII., spis Cum dudum: DS 1011; Klement VI., dopis Super quibusdam: DS 1077.
[497] Srov. 4. toledský koncil
(625): DS 485; srov. také Mt 27,52-53.
[498] Srov. Mt 12,40; Řím 10,7; Ef
4,9.
[499] Srov. Jan 5,25.
[500] Ze starobylé „Homilie na
Velkou a svatou sobotu“: PG 43, 440A.452C; srov. Denní modlitba Církve, 2.
čtení na Bílou sobotu.
[501] Byzantská liturgie,
velikonoční tropář.
[502] Srov. Sk 9,3-18.
[503] Srov. Jan 20,13; Mt
28,11-15.
[504] Srov. Lk 24,3.22-23.
[505] Srov. Lk 24,12.
[506] Srov. Jan 20,5-7.
[507] Srov. Jan 11,44.
[508] Srov. Mk 16,1; Lk 24,1.
[509] Srov. Jan 19,31.42.
[510] Srov. Mt 28,9-10; Jan
20,11-18.
[511] Srov. Lk 24,9-10.
[512] Srov. 1 Kor 15,5.
[513] Srov. Lk 22,31-32.
[514] Srov. Sk 1,22.
[515] Srov. 1 Kor 15,4-8.
[516] Srov. Lk 22,31-32.
[517] „Celí smutní“: Lk 24,17.
[518] Srov. Jan 20,19.
[519] Srov. Mk 16,11.13.
[520] Srov. Lk 24,38.
[521] Srov. Lk 24,39.
[522] Srov. Jan 20,24-27.
[523] Srov. Lk 24,39; Jan 20,27.
[524] Srov. Lk 24,30.41-43; Jan
21,9.13-15.
[525] Srov. Lk 24,39.
[526] Srov. Lk 24,40; Jan
20,20.27.
[527] Srov. Mt 28,9.16-17; Lk 24,15.36;
Jan 20,14.19.26; 21,4.
[528] Srov. Jan 20,17.
[529] Srov. Jan 20,14-15.
[530] Srov. Mk 16,12.
[531] Srov. Jan 20,14.16; 21,4.7.
[532] Srov. 1 Kor 15,35-50.
[533] Srov. Jan 14,22.
[534] Srov. Řím 6,4; 2 Kor 13,4;
Fil 3,10; Ef 1,19-22; Žid 7,16.
[535] Srov. Mk 8,31; 9,9-31; 10,34.
[536] Srov. sv. Řehoř
z Nyssy, In Christi resurrectionem,
1: PG 46, 617B; srov. také „Statuta
Ecclesiae Antiqua“: DS 325; Anastasius II., dopis In prolixitate epistolae: DS 359; Hormisdas, dopis Inter ea quae: DS 369; 11. toledský
koncil: DS 539.
[537] Srov. Lk 24,26-27.44-48.
[538] Srov. Mt 28,6; Mk 16,7; Lk
24,6-7.
[539] Srov. Ž 2,7.
[540] Srov. Řím 4,25.
[541] Srov. Ef 2,4-5; 1 Petr 1,3.
[542] Srov. Kol 3,1-3.
[543] Srov. Řím 6,4.
[544] Srov. Řím 8,11.
[545] Srov. Lk 24,31; Jan
20,19.26.
[546] Srov. Sk 10,41.
[547] Srov. Sk 1,3.
[548] Srov. Mk 16,12; Lk 24,15;
Jan 20,14n; 21,4.
[549] Srov. Sk 1,9; srov. také Lk
9,34-35; Ex 13,22.
[550] Srov. Lk 24,51.
[551] Srov. Mk 16,19; Sk 2,33;
7,56; srov. také Ž 110,1.
[552] Srov. 1 Kor 9,1; Gal 1,16.
[553] Srov. Jan 16,28.
[554] Srov. Ef 4,8-10.
[555] Srov. Římský misál, Preface
1. o Nanebevstoupení Páně.
[556] Srov. Zj 4,6-11.
[557] Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 4,2,2: PG 94, 1104D.
[558] Srov. Nicejsko-cařihradské
vyznání víry.
[559] Srov. Sk 1,11.
[560] Srov. Kol 3,3.
[561] Srov. Ef 4,10; 1 Kor
15,24.27-28.
[562] Srov. Ef 1,10.
[563] Srov. Ef 1,22.
[564] Srov. Ef 4,11-13.
[565] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 3; 5.
[566] Srov. 1 Petr 4,7.
[567] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 48.
[568] Srov. Mk 16,17-18.
[569] Srov. Mk 16,20.
[570] Srov. Mt 25,31.
[571] Srov. 2 Sol 2,7.
[572] Srov. 1 Kor 15,28.
[573] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 48.
[574] Srov. 1 Kor 11,26.
[575] Srov. 2 Petr 3,11-12.
[576] Srov. Sk 1,6-7.
[577] Srov. Iz 11,1-9.
[578] Srov. Sk 1,8.
[579] Srov. Ef 5,16.
[580] Srov. 1 Petr 4,17.
[581] Srov. 1 Jan 2,18; 4,3; 1 Tim
4,1.
[582] Srov. Mt 25,1-13; Mk
13,33-37.
[583] Srov. Sk 22,20.
[584] Srov. Mk 13,32.
[585] Srov. Mt 24,44; 1 Sol 5,2.
[586] Srov. 2 Sol 2,3-12.
[587] Srov. Řím 11,31.
[588] Srov. Řím 11,20.
[589] Srov. Řím 11,25; Lk 21,24.
[590] Srov. Lk 18,8; Mt 24,12.
[591] Srov. Lk 21,12; Jan 15,19-20.
[592] Srov. 2 Sol 2,4-12; 1 Sol
5,2-3; 2 Jan 7; 1 Jan 2,18.22.
[593] Srov. Kongregace pro nauku
víry, dekret z 19. července 1944 De
Millenarismo: DS 3839.
[594] Srov. Pius XI., encyklika Divini Redemptoris, která odsuzuje
„falešný mysticismus“ tohoto „padělku vykoupení pokorných“; 2. vatikánský
koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 5.; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20-21.
[595] Srov. Zj 19,1-9.
[596] Srov. Zj 13,8.
[597] Srov. Zj 20,7-10.
[598] Srov. Zj 21,2-4.
[599] Srov. Zj 20,12.
[600] Srov. 2 Petr 3,12-13.
[601] Srov. Dan 7,10; Joel 3-4;
Mal 3,19.
[602] Srov. Mt 3,7-12.
[603] Srov. Mk 12,38-40.
[604] Srov. Lk 12,1-3; Jan
3,20-21; Řím 2,16; 1 Kor
4,5.
[605] Srov. Mt 11,20-24; 12,41-42.
[606] Srov. Mt 5,22; 7,1-5.
[607] Srov. Jan 5,27; Mt 25,31; Sk
10,42; 17,31; 2 Tim 4,1.
[608] Srov. Jan 3,17.
[609] Srov. Jan 5,26.
[610] Srov. Jan 3,18; 12,48.
[611] Srov. 1 Kor 3,12-15.
[612] Srov. Mt 12,32; Žid 6,4-6;
10,26-31.