TŘETÍ KAPITOLA
VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO
236 249 152 424,
2670
683 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo
říci: „Ježíš je Pán.““ (1 Kor 12,3). „Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého
Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!““ (Gal 4,6). Toto poznání víry je možné
pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho
nejprve dotknout Duch svatý. Přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle
našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v Církvi niterně a osobně
předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu:
„Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu; ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn, a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha svatého.“[1]
684 Duch svatý je svou milostí první, kdo v nás probouzí naši víru a
nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista.[2]
Nicméně ve zjevování Osob Nejsvětější Trojice je poslední. Svatý Řehoř
Naziánský, „Teolog“, vysvětluje tento postup pedagogikou Boží „shovívavosti“:
„Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství, a přidávat Ducha svatého jako další břemeno – řečeno trochu opovážlivým výrazem –, dříve než se vyznalo Synovo božství... Jen kráčením vpřed a postupováním „od slávy ke slávě“ se světlo Trojice zaleskne v zářivější jasnosti.“[3]
243 258 236
685 Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat,
že Duch svatý je jedna z Osob Nejsvětější Trojice, téže podstaty s Otcem i
Synem, „s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“ (nicejsko-cařihradské
vyznání víry). Proto též bylo třeba se zabývat božským tajemstvím Ducha svatého
v trinitární „teologii.“ Zde však nám půjde o Ducha svatého v božské
„ekonomii.“
686 Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku až do splnění plánu
naší spásy. Ale teprve v „posledních časech“, zahájených vykupitelským vtělením
Syna, je Duch svatý zjevován a dáván, poznáván a přijímán jako Osoba. Tím tento
božský plán dovršený v Kristu, „Prvorozeném“ a Hlavě nového stvoření, nabude
konkrétnosti vylitím Ducha: Církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, věčný
život.
8. ČLÁNEK
„VĚŘÍM V DUCHA
SVATÉHO“
687 „Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,11). Avšak jeho
Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, jeho živé Slovo, ale sám
sebe nevyslovuje. Ten, který „mluvil ústy proroků“, nám dává slyšet Otcovo
Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje
Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám
odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe.[4]
Takové sebezastínění, jež je vlastní jen Bohu, vysvětluje, proč „svět nemůže
přijmout“ Ducha, „poněvadž ho nevidí, ani nezná“, kdežto ti, kdo věří v Krista,
ho znají, protože s nimi „zůstává“.[5]
688 Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je
tedy místem našeho poznání Ducha svatého:
— v Písmu, které inspiroval;
— v Tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní
Otcové;
— v učitelském úřadu Církve, který doprovází svou
pomocí;
— ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý
prostřednictvím jejích slov a jejich symbolů
uvádí do společenství s Kristem;
— v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá;
— v charizmatech a službách, jimiž je budována Církev;
— v projevech apoštolského a misionářského života;
— ve svědectví svatých, v němž Církev projevuje svou
svatost a pokračuje v díle spásy.
I. Společné poslání Syna a Ducha
448 788 436 485 254 245
689 Ten, kterého Otec „poslal do našich srdcí,
Duch jeho Syna“ (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem,
je od nich neoddělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru
lásky světu. Když se však víra Církve klaní svaté Trojici, dárkyni života,
soupodstatné a nedílné, vyznává též různost Osob. Když Otec posílá své Slovo,
posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, ve kterém se Syn a Duch svatý
odlišují, ale jsou neoddělitelní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz
neviditelného Boha, ale je to Duch svatý, který ho zjevuje.
690 Ježíš je Kristus, „pomazaný“, protože jeho pomazáním je Duch, a
všechno, co se děje od vtělení, pramení z této hojnosti pomazání.[6] A konečně, když je Kristus „oslaven“,[7] může
i on od Otce poslat Ducha těm, kdo v něho věří: předává jim svou slávu,[8] to je
Ducha svatého, který ho oslavuje.[9]
Společné poslání se bude od té doby rozvíjet v dětech osvojených Otcem
v mystickém Těle jeho Syna: posláním Ducha osvojení bude sjednocovat je s
Kristem a dát jim život v Kristu:
„Pojem pomazání napovídá... že mezi Synem a Duchem není žádná vzdálenost. Jako totiž mezi povrchem těla a vrstvou oleje nezaznamenává ani rozum, ani počitek žádného prostředníka, tak je také styk Syna s Duchem bezprostřední; takže se ten, kdo vírou navazuje styk se Synem, musí nejprve dotykem setkat s olejem. Ve skutečnosti není žádná z osob bez Ducha svatého. Z toho důvodu vyznání víry, že Syn je Pán, se děje v Duchu svatém. Duch svatý totiž přichází ze všech stran vstříc těm, kdo se přibližují s vírou.“[10]
II. Jméno, názvy a symboly Ducha svatého
VLASTNÍ
JMÉNO DUCHA SVATÉHO
691 „Duch svatý“, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a
kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při
křtu svých nových dětí.[11]
Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem.[12] Jinak slova „duch“ a „svatý“ jsou božské vlastnosti společné třem božským Osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou Osobu Ducha svatého – bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů „duch“ a „svatý“.
NÁZVY
DUCHA SVATÉHO
1218 1433
692 Když Ježíš ohlašuje a slibuje příchod Ducha
svatého, nazývá ho „parakletos“, doslova: „ten, který je přivolán“,
„ad-vocatus“ (Jan 14,16.26; 15,26; 16,7). „Parakletos“ se obvykle překládá
„utěšitel“ nebo „přímluvce“, přičemž prvním přímluvcem je Ježíš.[13] Sám
Pán nazývá Ducha svatého „Duchem pravdy“ (Jan 16,13).
693 Kromě jeho vlastního jména, které se nejvíce užívá ve Skutcích
apoštolů a v epištolách, nalézáme u svatého Pavla pojmenování: Duch zaslíbení,[14] Duch
adoptivního synovství,[15] „Duch
Kristův“ (Řím 8,9), „Duch Páně“ (2 Kor 3,17), „Duch Boží“ (Řím 8,9.14; 15,19; 1
Kor 6,11; 7,40), a u svatého Petra, „Duch slávy“ (1 Petr 4,14).
SYMBOLY
DUCHA SVATÉHO
436 1293 2652
694 Voda. Symbolika vody naznačuje působení Ducha svatého při křtu, protože po
vzývání Ducha svatého se stává účinným svátostným znamením nového zrození: jako
jsme k našemu prvnímu zrození dorůstali v plodové vodě, tak také
křestní voda skutečně znamená, že naše zrození k božskému životu je nám
dáváno v Duchu svatém. Ale jako jsme „pokřtěni v jednom Duchu“, tak jsme také „napojeni
jedním Duchem“ (1 Kor 12,13): Duch je tedy také osobně živá voda, vyvěrající z
ukřižovaného Krista jako ze svého pramene[16] a tryskající z nás do věčného života.[17]
695 Pomazání. Symbolika pomazání olejem je pro Ducha svatého tak příznačná, že se stala
jeho synonymem.[18] Při uvedení do křesťanského života je svátostným
znamením biřmování, které proto východní církve právem nazývají „chrismace“
(pomazání křižmem). Ale k pochopení celé síly tohoto symbolu je třeba se vrátit
k pomazání Ježíše, které vykonal Duch svatý: Kristus [hebrejsky: „Mesiáš“]
znamená „Pomazaný“ od Ducha svatého. Ve Starém zákoně byli různí „pomazaní Páně“,[19] zvláště král David.[20] Avšak Ježíš je Pomazaný Páně jedinečným
způsobem: lidství, jež na sebe Syn bere, je zcela „pomazáno Duchem svatým“.
Ježíš je ustanoven „Kristem“ od Ducha svatého.[21] Panna Maria počne Krista působením Ducha
svatého, který ho prostřednictvím anděla ohlašuje jako Krista už od narození[22] a vede Simeona do chrámu, aby viděl Hospodinova
Mesiáše;[23] je to on, kdo Krista naplňuje[24] a jehož moc z Krista vychází, když ten
uzdravuje a zachraňuje.[25] Je to on, kdo v posledku křísí Ježíše z mrtvých.[26] A tak, když se Ježíš stal plně „Kristem“ ve svém
lidství, jež přemohlo smrt,[27] hojně vylévá Ducha svatého, dokud „svatí“ ve
svém spojení s lidstvím Božího Syna nedorostou „mužné zralosti,…kdy se na nás
uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13): „úplného Krista“, podle výrazu svatého
Augustina.
1504 794 1127
718 2586
696 Oheň. Zatímco voda znamenala zrození a plodnost života dávaného v Duchu
svatém, oheň symbolizuje přetvářející sílu působení Ducha svatého. Prorok
Eliáš, který „povstal jako oheň“ a jehož „slovo plálo jako pochodeň“ (Sir
48,1), svou modlitbou přivolá z nebe oheň na oběť na hoře Karmel,[28] obraz ohně Ducha svatého, který proměňuje
všechno, čeho se dotkne. Jan Křtitel, který jde před Pánem „v duchu a moci
Eliášově“ (Lk 1,17), hlásá Krista jako toho, kdo „bude křtít Duchem svatým a
ohněm“ (Lk 3,16), tím Duchem, o kterém Ježíš řekne: „Oheň jsem přišel uvrhnout
na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49). Ráno o Letnicích spočine
Duch svatý na učednících v podobě „jazyků jako z ohně“ a naplní je sebou (Sk
2,3-4). Duchovní tradice podrží tuto symboliku ohně jako jednu z
nejpůsobivějších o činnosti Ducha svatého:[29] „Nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,19).
1295-1296 659 554 484
697 Oblak a světlo. Tyto dva symboly jsou při projevech Ducha svatého neoddělitelné. Již při
Božích zjeveních ve Starém zákoně zjevuje oblak – někdy temný, jindy zářivý –
živého Boha a spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy: Mojžíšovi na hoře
Sinaj,[30] ve stanu Setkání[31] a během putování pouští;[32] Šalomounovi při posvěcení chrámu.[33] Tyto předobrazy naplňuje Kristus v Duchu svatém.
Ten totiž „sestupuje na Pannu Marii a zastíní ji“, aby počala a porodila
Ježíše.[34] Na hoře Proměnění on přichází v oblaku, který
zahalí Ježíše, Mojžíše a Eliáše, Petra, Jakuba a Jana, a „z oblaku“ se ozývá
hlas, který říká: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,34-35).
Konečně tentýž Oblak zastře Ježíše pohledu učedníků v den nanebevstoupení[35] a oblak ho zjeví jako Syna člověka v jeho slávě
v den jeho příchodu.[36]
1288 292 1121
698 Pečeť je symbolem blízkým symbolu pomazání. Krista totiž „Bůh osvědčil svou
pečetí“ (Jan 6,27), a v něm nám také Otec vtiskl svou pečeť.[37] Protože obraz pečeti [„sphragis“] označuje nesmazatelný
účinek pomazání Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmování a kněžství, byl
v některých teologických tradicích použit k vyjádření nezrušitelného
„znamení“, vtisknutého těmito třemi svátostmi, které nemohou být znovu uděleny.
1300,
1573, 1668
699 Ruka. Vkládáním rukou uzdravuje Ježíš nemocné[38] a žehná malým dětem.[39] Totéž budou dělat apoštolové v jeho jménu.[40] Ba co více, vkládáním rukou apoštolů je předáván
Duch svatý.[41] List Židům počítá vkládání rukou mezi „základní
články“ své nauky.[42] Církev uchovala toto znamení všemohoucího vylití
Ducha svatého ve svých svátostných epiklezích (modlitbách).
2056
700 Prst. Ježíš vyhání démony „prstem Božím“ (Lk 11,20). Byl-li Boží zákon napsán
na kamenných deskách „Božím prstem“ (Ex 31,18), pak „Kristův list“, svěřený
péči apoštolů, je „napsán Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na
jiných deskách: v lidských srdcích“ (2 Kor 3,3). Hymnus „Veni, Creator
Spiritus“ vzývá Ducha svatého jako „digitus paternae dexterae“ (prst Otcovy
pravice).
292 243 107 122 535 1219
701 Holubice. Na konci potopy (jejíž symbolika se týká křtu) se holubice, kterou
vypustil Noe, vrací a přináší v zobáčku čerstvou olivovou ratolest na znamení,
že země je opět obyvatelná.[43] Když Kristus vystupuje z vody svého křtu,
sestupuje na něho Duch svatý v podobě holubice a zůstává v něm.[44] Duch sestupuje a usídlí se v očištěném srdci
pokřtěných. V některých kostelích je Nejsvětější svátost uchovávána v kovové
schránce, která má podobu holubice (columbarium); bývá zavěšena nad oltářem.
Symbol holubice označující Ducha svatého je v křesťanské ikonografii tradiční.
III. Duch a Boží Slovo v čase zaslíbení
702 Od počátku až do „naplnění času“ (Gal 4,4) zůstává společné poslání
Slova a Otcova Ducha skryté, ale
působí. Boží Duch přitom připravuje dobu Mesiáše a oba, i když ještě nejsou
plně zjeveni, jsou v ní již zaslíbeni, aby byli očekáváni a přijati, až se
projeví. Proto když Církev čte Starý zákon,[45]
zkoumá v něm,[46] co
nám chce říci o Kristu Duch, „jenž mluvil ústy proroků“.
Výrazem „proroci“ míní víra Církve v tomto
případě všechny, které Duch svatý inspiroval při sepisování svatých knih, jak
Starého tak Nového zákona. Židovská tradice rozlišuje Zákon (prvních pět knih
nebo Pentateuch), Proroky (odpovídající našim dějepisným a prorockým knihám) a
Spisy (především poučné a zvláště žalmy).[47]
VE
STVOŘENÍ
703 Boží Slovo a jeho Dech jsou na počátku bytí a života každého tvora:
[48]
291
„Je vlastní Duchu svatému vládnout, posvěcovat a oživovat
stvoření, protože on je Bůh soupodstatný s Otcem i Synem... Má moc nad životem,
neboť jako Bůh chrání stvoření v Otci skrze Syna.“[49]
410 356
704 „Co se týká člověka, Bůh (to značí i Syn a
Duch svatý) ho stvořil vlastníma rukama... a do utvořeného těla vepsal svou
vlastní podobu, aby tak i to, co mělo být viditelné, neslo božskou podobu.“[50]
DUCH
ZASLÍBENÍ
2809
705 Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává „k
obrazu Božímu“, k obrazu Syna, ale je zbaven „Boží slávy“ (Řím 3,23), a
„podoby.“ Zaslíbení dané Abrahamovi zahajuje dílo spásy, na jejímž konci sám
Syn vezme na sebe „obraz“[51] a
obnoví ho v jeho „podobě“ s Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, „který
oživuje“.
60
706 Proti veškeré lidské naději Bůh slibuje
Abrahamovi potomka, jako plod víry a Ducha svatého.[52] V něm
budou požehnány všechny národy země.[53] Tímto
potomkem bude Kristus,[54] v
němž vylití Ducha svatého shromáždí v jedno „rozptýlené Boží děti“ (Jan
11,52). Přísahou se již Bůh zavazuje,[55] že dá
svého milovaného Syna[56] a že
dá „slíbeného Ducha svatého... na vykoupení, protože si nás Bůh získal jako
svůj majetek“ (Ef 1,13-14).[57]
VE
ZJEVENÍCH A V ZÁKONĚ
707 Teofanie [zjevení Boha] osvětlují cestu zaslíbení, od patriarchů k
Mojžíšovi a od Jozue až po vidění, která zahajují poslání velikých proroků.
Křesťanská Tradice vždycky uznávala, že v těchto teofaniích se dávalo vidět a
slyšet Boží Slovo zjevené a současně „zahalené“ v oblaku Ducha svatého.
2585 122 1961-1964
708 Tato Boží pedagogika se ukazuje zvláště v daru
Zákona.[58]
Litera Zákona byla dána jako „vychovatel“ k tomu, aby vedla lid ke Kristu (Gal
3,24). Nicméně neschopnost Zákona spasit člověka, zbaveného božské „podoby“, a
hlubší poznání hříchu, které z něho vyplývá,[59]
vzbuzují touhu po Duchu svatém. Dosvědčují to vzdechy žalmů.
V
KRÁLOVSTVÍ A VE VYHNANSTVÍ
439 64,
522 2579,
544
709 Zákon, toto znamení zaslíbení a smlouvy, měl
řídit srdce i instituce národa, který vzešel z víry Abraháma: „Budete-li mě
skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi královstvím kněží,
národem svatým“ (Ex 19,5-6).[60] Avšak
po Davidovi podlehne Izrael pokušení stát se královstvím jako ostatní národy.
Království pak, jak bylo zaslíbeno Davidovi,[61] bude
dílem Ducha svatého a bude patřit chudým podle Ducha.
710 Nedbání Zákona a nevěrnost smlouvě vedou k smrti: přichází
vyhnanství, zdánlivé zmaření zaslíbení, ve skutečnosti však tajemná věrnost
Boha spasitele a počátek slíbené nápravy, ovšem podle Ducha. Bylo nutné, aby
Boží lid prošel tímto očišťováním;[62] vyhnanství
již vnáší do Božího plánu stín kříže a „zbytek“ chudých, který se z něho vrací,
je jedním z nejprůzračnějších předobrazů Církve.
OČEKÁVÁNÍ
MESIÁŠE A JEHO DUCHA
711 „Hle, já dělám věci nové“ (Iz 43,19). Začínají se rýsovat dvě
prorocké linie: jedna se vztahuje na očekávání Mesiáše, druhá na ohlášení
nového Ducha; obě směřují k malému „zbytku“ chudých,[63] který
v naději očekává „potěšení Izraele“ a „vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,25.38).
Už jsme viděli, jak se na Ježíšovi vyplnila
proroctví, jež se ho týkala. Zde se omezujeme na ta, v nichž vyniká více vztah
mezi Mesiášem a jeho Duchem.
712 Rysy očekávaného Mesiáše začínají vyvstávat v kapitolách
(sbírce proroctví) o Emmanuelovi,[64]
(„Izaiáš, protože viděl slávu Krista“: Jan 12,41), zvláště v Iz 11,1-2:
„Vyrazí
ratolest z pahýlu Jesse,
výhonek
vypučí z jeho kořenů,
spočine na
něm duch Hospodinův:
duch
moudrosti a rozumu, duch rady a síly,
duch
poznání a bázně před Hospodinem.“
601
713 Mesiášovy rysy jsou odhaleny především ve
zpěvech o Hospodinovu Služebníku.[65] Tyto
zpěvy ohlašují smysl Ježíšova utrpení a ukazují tak způsob, jímž vylije Ducha
svatého, aby oživil velké množství: ne zvnějšku, ale tím, že převezme naši
„přirozenost služebníků“.[66] Tím,
že bere na sebe naši smrt, může nám předat svého Ducha života.
714 Proto Kristus zahajuje hlásání radostné zvěsti tím, že si
přivlastňuje tento úryvek z Izaiáše (Lk 4,18-19):[67]
„Duch Páně
je nade mnou,
proto mě
pomazal,
poslal mě,
abych přinesl chudým radostnou zvěst,
abych
vyhlásil zajatým propuštění
a slepým
navrácení zraku,
abych
propustil zdeptané na svobodu,
abych
vyhlásil milostivé léto Páně.“
696 523 368 214,
1965
715 Prorocké texty, které se přímo týkají seslání
Ducha svatého, jsou výroky, ve kterých mluví Bůh k srdci svého lidu v jazyku
zaslíbení, s důrazem na „lásku a věrnost“.[68] Podle
těchto přislíbení v „posledních časech“ Duch Páně obnoví srdce lidí tím, že do
nich vtiskne nový Zákon; shromáždí a usmíří rozptýlené a rozdělené národy;
přetvoří prvotní stvoření a Bůh tam bude bydlet s lidmi v míru.
716 Lid „chudých“,[69]
pokorní a tiší, kteří se zcela odevzdali tajemným plánům svého Boha, ti, kteří
očekávají spravedlnost nikoliv lidskou, ale Mesiášovu – to je nakonec ono
veliké dílo skrytého poslání Ducha svatého v čase zaslíbení k přípravě Kristova
příchodu. V žalmech je vyjádřeno, jaké je jejich srdce, očištěné a osvícené
Duchem. V těchto chudých Duch připravuje Pánu „ochotný lid“ (Lk 1,17).
IV. Kristův Duch v plnosti času
JAN,
PŘEDCHŮDCE, PROROK A KŘTITEL
717 „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan“ (Jan 1,6). Jan je
„plný Ducha svatého už od mateřského lůna“ (Lk 1,15.41), působením samého
Krista, kterého krátce předtím počala Panna Maria z Ducha svatého. Mariino
„navštívení“ u Alžběty se tak stává první Hospodinovou „návštěvou jeho lidu“.[70]
718 Jan je „Eliáš, který má přijít“ (Mt 17,10-13); přebývá v něm oheň
Ducha a vede ho, aby „šel před“ (jako „před-chůdce“) Pánem, který přichází. V
Janu Předchůdci Duch svatý zakončuje přípravu „Pánu ochotného lidu“ (Lk 1,17).
2684
719 Jan je „víc než prorok“ (Lk 7,26). V něm Duch
svatý dovršuje „promlouvání ústy proroků“. Jan uzavírá cyklus proroků
zahájených Eliášem.[71]
Ohlašuje, že potěšení Izraele je blízko; je hlasem přicházejícího Utěšitele
(Jan 1,23).[72]
Přichází „jako svědek, aby svědčil o to Světle“ (Jan 1,7),[73] jako
to učiní Duch pravdy. V Janovi Duch naplňuje to, po čem se ptali proroci a po
čem touží i andělé:[74] „Na
koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem
svatým. A já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Boží Syn... Hle, beránek
Boží“ (Jan 1,33-36).
536 535
720 Janem Křtitelem Duch svatý zahajuje to, co uskuteční s Kristem
a v Kristu, a to předobrazem: navrátí člověku božskou „podobu“. Janův křest byl
k obrácení, křest vodou a Duchem bude novým zrozením.[75]
„ZAPLESEJ,
MILOSTÍ ZAHRNUTÁ“
484
721 Maria, přesvatá Boží matka, vždy Panna,
korunuje poslání Syna a Ducha v plnosti času. Poprvé v plánu spásy nachází Otec
příbytek, protože jej Duch připravil;
tak jeho Syn a jeho Duch mohou přebývat mezi lidmi. V tomto smyslu církevní
Tradice často vztahovala nejkrásnější texty o moudrosti k Marii:[76] Maria
je v liturgii opěvována a představována jako „trůn moudrosti“. V ní se začínají
projevovat „divy Boží“, která Duch vykoná v Kristu a v Církvi.
2676 489
722 Duch svatý připravil
Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla „milosti plná“ matka Toho, v němž
„přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Z čisté milosti byla počata bez hříchu
jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího.
Anděl Gabriel ji právem zdraví jako „Siónskou dceru“: „Raduj se.“[77] A
Maria se obrací svým chvalozpěvem[78] k
Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna; je to díkůvzdání celého
Božího lidu a tedy: Církve.
208,
2619 506 485
723 V Marii Duch svatý uskutečňuje Otcův dobrotivý plán. S Duchem svatým a jeho působením
Panna počne a porodí Božího Syna. Její panenství se stává jedinečnou plodností
mocí Ducha a víry.[79]
724 V Marii Duch svatý ukazuje
Otcova Syna, který se stal Synem Panny. Ona je hořícím keřem konečného Božího
zjevení: naplněna Duchem svatým ukazuje Slovo v pokoře svého těla a dává je
poznat chudým[80] a
prvním zástupcům národů.[81]
963
725 Konečně, skrze Marii začíná Duch svatý uvádět do společenství s Kristem
lidi, kteří jsou předmětem milosrdné Boží lásky.[82] Jako
první Krista vždycky přijmou pokorní: pastýři, mudrci, Simeon a Anna,
novomanželé z Kány a první učedníci.
494,
2618
726 Na konci tohoto poslání Ducha se Maria stává
„Ženou“, novou Evou, „matkou živých“, Matkou „úplného Krista“.[83]
Proto je spolu s apoštoly, kteří
„jednomyslně setrvávali v modlitbách“ (Sk 1,14), na úsvitu „posledních
časů“, které Duch zahajuje ráno o Letnicích zjevným vystoupením Církve.
JEŽÍŠ
KRISTUS
438,
536, 695
727 Celé poslání Syna a Ducha svatého v plnosti
času je obsaženo v tom, že od okamžiku vtělení je Syn Pomazaným Otcovým Duchem:
Ježíš je Kristus, Mesiáš.
V tomto světle se musí číst celý druhý článek
vyznání víry. Celé Kristovo dílo je společné poslání Syna a Ducha svatého. Zde
se jen zmíníme o tom, co se týká Ježíšova přislíbení Ducha svatého a jeho
darování oslaveným Pánem.
2615
728 Ježíš plně zjevuje Ducha svatého až tehdy,
když byl sám oslaven svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Přesto však to ponenáhlu
naznačuje, už když učí zástupy, tím, že zjevuje, že jeho tělo bude pokrmem pro
život věčný.[84] Kromě
toho naznačuje Nikodémovi,[85] Samařance[86] a
těm, kteří slavili svátek stánků.[87] Se
svými učedníky o tom mluví otevřeně v souvislosti s modlitbou[88] a
svědectvím, které budou vydávat.[89]
388,
1433
729 Teprve až nadejde hodina, kdy bude oslaven,
slibuje Ježíš příchod Ducha svatého, protože jeho smrt a jeho vzkříšení budou
naplněním přislíbení daného otcům:[90] Ducha
pravdy, jiného přímluvce, dá Otec na prosbu Ježíšovu; Otec ho pošle Ježíšovým
jménem; Ježíš ho pošle, až bude u Otce, protože vyšel od Otce. Duch svatý přijde,
my ho poznáme, bude s námi navždy, bude s námi přebývat, všemu nás naučí a
připomene nám všechno, co nám Kristu řekl, a vydá o něm svědectví; povede nás k
úplné pravdě a oslaví Krista; a světu ukáže, v čem je hřích, spravedlnost a
soud.
850
730 Konečně přichází Ježíšova hodina:[91] Ježíš
odevzdává svého Ducha do Otcových rukou[92] ve
chvíli, kdy svou smrtí vítězí nad smrtí, takže „vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou“
(Řím 6,4) ihned dává Ducha svatého tím, že na své učedníky „dechne“.[93] Od
této hodiny se poslání Krista a Ducha stává posláním Církve: „Jako Otec poslal
mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21).[94]
V. Duch a Církev v posledních časech
LETNICE
1302 2623,
767
731 V den Letnic (po skončení sedmi velikonočních
týdnů) se naplňuje Kristova Veliká noc sesláním Ducha svatého: ten se projeví,
je dán a sdělen jako božská Osoba: Kristus Pán ze své plnosti štědře vylévá
Ducha.[95]
672 244
732 V tento den je konečně plně zjevena
Nejsvětější Trojice: Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm,
kdo v něho věří: v pokoře těla a ve víře se již podílejí na společenství
Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nemá konce, uvádí svět do
„posledních časů“, do doby Církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného
království:
„Spatřili jsme pravé Světlo, přijali jsme
nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klaníme se nedílné Trojici, neboť ona
nás spasila.“[96]
DUCH
SVATÝ — BOŽÍ DAR
218 1987
733 „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16) a láska je první dar, jsou v ní totiž
zahrnuty všechny ostatní. Tato „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha
svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).
734 Protože jsme mrtví nebo alespoň zranění hříchem, je prvním účinkem
daru lásky odpuštění našich hříchů. Je to „společenství Ducha svatého“ (2 Kor
13,13), které v Církvi navrací pokřtěným božskou podobu, kterou hříchem
ztratili.
787-798 1832 1822
735 Duch svatý nám dává tedy „závdavek“ nebo
„prvotiny“ našeho dědictví:[97] sám
život Nejsvětější Trojice, který spočívá v tom, že milujeme, jako nás miloval
On.[98] Tato
láska[99] je
principem nového života v Kristu, umožněného tím, že jsme přijali „moc Ducha
svatého“ (Sk 1,8).
736 A díky této síle Ducha mohou Boží děti přinášet plody. Ten, který
nás naštípil na pravý vinný kmen, dá, že budeme přinášet „ovoce Božího Ducha,
[jímž] je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost,
tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22-23). „Duch je naším životem“: čím více se
zřekneme sami sebe,[100] tím
více jednáme „podle Ducha“ (Gal 5,25).
„Společenství s ním nás zduchovňuje, navrací do ráje, přivádí do království nebeského k synovskému přijetí, dává nám odvahu nazývat Boha Otcem a podílet se na milosti Kristově, nazývat se dětmi světla a mít účast na věčné slávě.“[101]
DUCH
SVATÝ A CÍRKEV
1093-1109
737 Poslání Krista a Ducha svatého se naplňuje v
Církvi jako Kristově těle a chrámu Ducha svatého. Toto společné poslání
přidružuje nyní Kristovy následovníky k jeho společenství s Otcem v Duchu
svatém: Duch připravuje lidi,
předchází je svou milostí, aby je přitahoval ke Kristu. Zjevuje jim vzkříšeného Pána, připomíná jim jeho slovo, otevírá jim
ducha k chápání jeho smrti a vzkříšení. Zpřítomňuje jim Kristovo tajemství, především v Eucharistii, aby je
smířil a uvedl do společenství s
Bohem, aby přinášeli „hojné ovoce“ (Jan 15,5.8.16).
(podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti
a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 12.)
Někteří také
zastávají hypotézu o řádu spásy Ducha svatého, který má údajně univerzálnější
charakter než řád spásy vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Pána. I toto
tvrzení odporuje katolické víře, která pokládá za trinitární spasitelnou
událost spíše vtělení Slova. V Novém zákoně je tajemství Ježíše, vtěleného
Slova, místem přítomnosti Ducha svatého a principem jeho seslání světu, a to
nejen v mesiánské době (Sk 2,32-36; J 7,39; 20,22; 1 Kor15,45), nýbrž také
v době před jeho vstupem do dějin (srov. 1 Kor10,4; 1 Pt 1,10-12).
2. Vatikánský koncil znovu zdůraznil tuto základní pravdu vědomí víry v Církvi. Ve výkladu Otcova plánu spásy celého lidstva spojoval koncil od počátku tajemství Kristovo s tajemstvím Ducha svatého (35). Celé dílo výstavby Církve skrze Hlavu Ježíše Krista v průběhu staletí se chápe jako dílo, které se uskutečňuje ve společenství s jeho Duchem (36).
Mimo to se
spasitelné působení Ježíše Krista spolu s jeho Duchem a skrze něho
rozšiřuje až za hranice viditelné Církve na celé lidstvo. Se zřetelem ne velikonoční
tajemství, ve kterém Kristus již nyní tvoří s věřícími v Duchu svatém
životní společenství a v němž mu daruje naději na zmrtvýchvstání, učí
koncil: „To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle,
v jejichž srdci neviditelně působí milost. Kristus totiž zemřel za
všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž
božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se
přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.“
(37).
Je tedy jasné, že
tajemství vtěleného Slova je spjato s tajemstvím Ducha. Duch působí, že spasitelný
vliv Syna, který se stal člověkem, se stal skutečností v životě všech
lidí, kteří jsou Bohem povoláni k témuž cíli, ať už v čase předešli
Slovo, které se stalo člověkem, nebo žijí v dějinách po jeho vtělení: ti
všichni jsou vedeni Duchem Otce, kterého Syn člověka dává bez hranic (srov. J
3,34).
Proto učitelský
úřad učí v poslední době s rozhodností a jasností, že existuje jen
jeden jediný řád spásy: „Přítomnost a působení Ducha se netýká jen jednotlivých
lidí, nýbrž i společnosti a dějin, národů, kultur a náboženství…Zmrtvýchvstalý
Kristus působí v srdcích lidí silou svého Ducha…A opět: on je ten Duch, kdo
zasévá semena slova, která jsou
přítomna v ritech a kulturách, a on je uschopňuje, aby v Kristu
dozrála.“ (38). Učitelský úřad uznává spásonosnou funkci Ducha v celých
lidských dějinách (39), ale současně zdůrazňuje: „Je to týž Duch, který
spolupůsobil s Ježíšem při vtělení, životě, smrti a zmrtvýchvstání a který
působí v církvi. On není alternativou ke Kristu, Oni nezaplňuje mezi
Kristem a Slovem, jak se někdy soudí. Všechno to, co Duch působí v srdcích
lidí a v dějinách národů, v kulturách a náboženstvích, má za cíl přípravu
a hlásání a děje se ve vztahu ke Kristu, Slovu, které se vtělilo působením
Ducha, „a ten z něho učinil dokonalého člověka, spásu všech a obnovení
všech věcí“ (40).
Působení Ducha se
tedy neděje mimo nebo vedle působení Krista. Je jenom jeden řád spásy
trojjediného Boha, který se uskutečňuje v tajemství vtělení, smrti a
zmrtvýchvstání Syna Božího a zpřítomňuje se spolupůsobením Ducha svatého a ve
svém spásonosném významu se rozšiřuje na celé lidstvo i veškerenstvo: „Lidé
tedy nemohou dosáhnout spojení s Bohem, jestliže se tak neděje skrze
Krista a za spolupůsobení Ducha“ (41).
(35) 2. Vatikánský
koncil, věroučná konstituce Lumen
gentium. 3-4; (36) srov. tamtéž,
7. Srov. sv. Ireneje, který napsal, že právě v církvi „bylo uloženo
společenství s Kristem, to znamená: Duch svatý“ (Adversus haereses III, 24,1:
SC 211, 472); (37) 2. Vatikánský
koncil, pastorální konstituce Gaudium et
spes, 22; (38) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris
missio, 28; O „semenech slova“; srov. též sv. Justin Mučedník, Druhá apologie 8,1-2; 10,1-3; 13,3-6: ed. E.J. Goodspeed, 84; 85; 88-89;
(39) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris
missio, 28-9; (40). Tamtéž, 29;
(41) tamtéž, 5.
850,
777
738 Tímto způsobem se poslání Církve nepřidává k
poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve
všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit
tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem dalšího článku):
„My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsme spojeni navzájem, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho Duch, je tento Duch jediný a nedělitelný. Sjednocuje ty, kteří jsou vzájemně odlišní... a působí, že všichni se jeví v něm samém jako jedna věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je přítomna, tvoří jedno tělo; tak jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, vede je všechny k duchovní jednotě.“[102]
1076
739 Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je
to sám Kristus, hlava těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil,
uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal
vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý
svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze
svátosti Církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).
740 Tyto „divy Boží“, která Církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou
své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část
katechismu).
741 „Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme
modlit. A tu sám duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím
8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat
čtvrtá část katechismu).
Souhrn
742 „Protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce
Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče“ (Gal 4,6).
743 Od počátku až do skonání časů, když Bůh posílá
svého Syna, posílá vždycky i svého Ducha: jejich poslání je společné a
neoddělitelné.
744 Ducha svatý v plnosti času vykoná v Marii
všechny přípravy na Kristův příchod k Božímu lidu. Působením Ducha svatého v ní
dává Otec světu Emmanuele, „Bůh s námi“ (Mt 1,23).
745 Boží Syn je posvěcen na Krista [Mesiáše]
pomazáním Ducha svatého při vtělení.[103]
746 Pro svou smrt a své vzkříšení je Ježíš
ustanoven „Pánem a Mesiášem“ ve slávě (Sk 2,36). Ze své plnosti vylévá Ducha
svatého na apoštoly a na Církev.
747 Duch svatý, kterého Kristus, hlava, vylévá do
svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje Církev, která je svátostí společenství
Nejsvětější Trojice a lidí.
9. ČLÁNEK
„VĚŘÍM VE SVATOU CÍRKEV
OBECNOU“
748 „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v
Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny
lidi jasem Kristova světla, které září na tváři Církve.“ Těmito slovy začíná
„Věroučná konstituce o Církvi“ 2. vatikánského koncilu. Tím koncil stanoví, že
článek víry o Církvi plně závisí na článcích týkajících se Ježíše Krista.
Církev nemá jiného světla, než je světlo Kristovo. Podle oblíbeného přirovnání
církevních Otců se podobá měsíci, který pouze odráží sluneční světlo.
749 Článek o církvi také plně závisí na článku o Duchu svatém, který mu
předchází. „Protože, když bylo vysvětleno, že Duch svatý je pramen a dárce
veškeré svatosti, nyní vyznáváme, že je dárcem svatosti pro Církev.“[104] Podle
výroků Otců, Církev je místem, „kde kvete Duch“.[105]
1140,
832 169 811
750 Věřit, že Církev je „svatá“ a „katolická“ a že
je „jedna“ a „apoštolská“ (jak dodává nicejsko-cařihradské vyznání víry) je
neoddělitelné od víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. V apoštolském vyznání
víry říkáme, že vyznáváme „svatou Církev“ (Credo… Ecclesiam, tedy nikoli „in
Ecclesiam“, ne „v Církev), abychom
nesměšovali Boha a jeho díla a abychom jasně připisovali Boží dobrotě všechny
dary, které vložil do své Církve.[106]
1. odstavec
CÍRKEV V BOŽÍM
PLÁNU
I. Jména a obrazy Církve
751 Slovo „církev“ (biblické pojmenování „ekklésia“, z řeckého
„ek-kalein“ — „svolat“) znamená
„svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění lidu,[107]
obyčejně náboženského rázu. Výraz je často užíván v řeckém překladu Starého
zákona, když označuje shromáždění Vyvoleného národa, které se sešlo před Bohem,
především shromáždění u Sinaje, kde Izrael dostal Zákon a kde byl Bohem ustaven
jako jeho svatý lid.[108] Tím,
že se první společenství těch, kteří věřili v Krista nazvalo „církev“,
vyjádřilo, že se považuje za dědice onoho shromáždění. V Církvi Bůh
„shromažďuje“ svůj lid ze všech končin země. Výraz „kyriaké“, z něhož vzniklo
anglické „church“, německé „Kirche“ a české „církev“, znamená „ta, jež patří
Pánu“.
781 830
752 V křesťanském slovníku výraz „církev“ označuje
liturgické shromáždění,[109] ale
také místní společenství[110] nebo
všeobecné společenství věřících.[111] Ve
skutečnosti tyto tři významy jsou nedílné. „Církev“ je lid, který Bůh
shromažďuje z celého světa. Existuje v místních společenstvích a uskutečňuje se
jako liturgické shromáždění, především eucharistické. Žije z Kristova slova a z
jeho těla, a tak se sama stává Kristovým Tělem.
SYMBOLY
CÍRKVE
857 789
753 V Písmu svatém nacházíme velmi mnoho obrazů a
přirovnání, která úzce souvisejí; jimi zjevení mluví o nevyzpytatelném
tajemství Církve. Obrazy ze Starého zákona jsou obměny základní myšlenky, totiž
myšlenky „Božího lidu“. V Novém zákoně[112]
nacházejí všechny tyto obrazy nový střed tím, že se Kristus stává „Hlavou
tohoto lidu“,[113] a ten
je tedy jeho Tělem. Okolo tohoto středu se nakupily obrazy „převzaté ze života
pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a
ze zásnub“.[114]
754 „Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi
je Kristus.[115] Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude
sám jeho pastýřem;[116] jeho ovce, i když je řídí lidští pastýři, stále
vede a živí sám Kristus, dobrým pastýřem a nejvyšší pastýř,[117] který dal za ovce svůj život.[118]
857 795
755 Církev
je obdělávaná půda, Boží pole.[119] Na tomto poli roste prastará oliva, jejímž
svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a
pohanů.[120] Nebeský Hospodář zasadil Církev jako vybranou
vinici.[121] Pravý vinný kmen je Kristus, jenž dává život a
plodnost větvím, totiž nám, kteří prostřednictvím Církve zůstáváme v něm a bez
něhož nemůžeme nic dělat.[122]
1045 797
756 Často
je Církev nazývána také Boží stavbou.[123] Sám Pán se přirovnává ke kameni, který stavitelé
odhodili, ale který se stal kamenem úhelným.[124] Na tomto základě budují Církev apoštolové[125] a z něho má Církev svou pevnost a soudržnost.
Tato stavba je označována různými názvy: Boží dům,[126] ve kterém bydlí jeho rodina; Boží příbytek v Duchu,[127] „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3); ale především
svatý chrám, který svatí Otcové
opěvují jako chrám zbudovaný z kamenů a který liturgie právem přirovnává ke
svatému městu, novému Jeruzalému. Do této stavby jsme jako živé kameny zde na
zemi vestavěni také my.[128] Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při
obnově světa sestupuje z nebe od Boha, „vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro
svého ženicha“ (Zj 21,1-2).
1616 796 507
757 Dále
je Církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26).[129] Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka,[130] kterou Kristus „miloval… a vydal sám sebe za ni,
aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). „Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a
bez ustání ji živí a stará se o ni a přeje jí“ (Ef 5,29).[131]
II. Původ, založení a poslání Církve
1655 293 257
758 Při zkoumání tajemství Církve je dobré
především uvažovat o jejím původu v plánu Nejsvětější Trojice a o jeho
postupném uskutečňování v dějinách.
PLÁN,
KTERÝ VZNIKL V OTCOVĚ SRDCI
759 „Věčný Otec podle zcela svobodného a tajemného záměru své moudrosti
a dobroty stvořil celý svět a rozhodl se povznést lidi k účasti na Božím
životě“, k němuž volá všechny lidi ve svém Synu: „Stanovil, že ty, kdo věří v
Krista, svolá vjedno ve svaté Církvi.“ Tato „Boží rodina“ se vytváří a postupně
uskutečňuje během údobí lidských dějin podle Otcových úradků: Církev byla totiž
„už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách
izraelského národa a ve Starém zákoně; když se naplnil čas, byla založena a
stala se zjevnou vylitím Ducha; slavně bude dovršena na konci času.“[132]
CÍRKEV
– JEJÍ PŘEDOBRAZY OD ZAČÁTKU SVĚTA
309 294
760 „Svět byl stvořen vzhledem k Církvi“, říkávali
první křesťané.[133] Bůh
stvořil svět vzhledem k jeho účasti na božském životě; tato účast se uskutečňuje
„svoláním“ lidí v Kristu, a toto „svolání“ je Církev. Církev je cílem všech
věcí;[134] a tak
i bolestné události, jako pád andělů a hřích člověka, byly Bohem dopuštěny jen
jako příležitost a prostředek k tomu, aby rozvinul veškerou svoji moc a celou
nezměrnost lásku, kterou chtěl darovat světu:
55 55
„Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho
úmysl je spása člověka, a ta se nazývá Církev.“[135]
CÍRKEV
– JEJÍ PŘÍPRAVA VE STARÉ ÚMLUVĚ
761 Svolání Božího lidu začíná ve chvíli, kdy hřích zničil společenství
lidí s Bohem a společenství mezi lidmi. Svolání Církve je, takřka, Boží reakce
na chaos, který vyvolal hřích. Tato obnova jednoty se uskutečňuje skrytě
v lůně všech národů: „V každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a
dělá, co je správné“ (Sk 10,35).[136]
64 122,
522, 80
762 Vzdálená příprava
shromáždění Božího lidu začíná povoláním Abraháma, kterému Bůh slibuje, že se
stane otcem „velikého národa“ (Gn 12,2).[137]
Bezprostřední příprava začíná vyvolením Izraele za Boží lid.[138]
Izrael svým vyvolením má být znamením budoucího shromáždění všech národů.[139] Ale
už proroci obžalovávají Izrael, že porušil Úmluvu a že se choval jako
prostitutka.[140]
Ohlašují novou a věčnou úmluvu.[141] „Tuto
novou smlouvu uzavřel Kristus.“[142]
CÍRKEV
— USTANOVENÁ JEŽÍŠEM KRISTEM
541
763 Je to úkolem Syna, uskutečnit Otcův plán spásy
v plnosti časů; a to je také důvod jeho „poslání“.[143]
„Ježíš začal vytvářet svou Církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž
příchod Božího království, které bylo přislíbeno odpradávna v Písmu.“[144]
Kristus zahájil nebeské království na zemi, aby splnil Otcovu vůli. Církev je
„Kristovo království již dnes tajemně přítomné.“[145]
1691,
2558 543
764 „Toto království se jasně projevuje lidem v
Kristových slovech, v jeho skutcích a jeho přítomnosti.“[146]
Přijmout Ježíšovo slovo znamená přijmout „samo Boží království“.[147]
Zárodek a počátek království je „malé stádce“ (Lk 12,32) těch, které Ježíš
přišel shromáždit kolem sebe a jimž se on sám stal pastýřem.[148] Oni
vytvářejí opravdovou Ježíšovu rodinu.[149] Ty,
které kolem sebe shromáždil, učil novému způsobu chování, ale také, jak se mají
modlit.[150]
551 860
765 Pán Ježíš dal svému společenství strukturu,
která bude trvat až do úplného dovršení Království. Je to především volba
Dvanácti s Petrem jako jejich hlavou.[151] Tím,
že zastupují dvanáct izraelských kmenů,[152] jsou
základními kameny nového Jeruzaléma.[153]
Skupina Dvanácti,[154] ale i
ostatní učedníci,[155] se
podílejí na Kristově poslání, na jeho moci, ale též na jeho osudu.[156] Všemi
těmito činy Kristus připravuje a buduje svou Církev.
849 731 478 617 610,
1340 813
766 Avšak Církev se zrodila hlavně z naprostého
sebeobětování Krista za naši spásu; obětování, jež předjímal ustanovením
Eucharistie a uskutečnil na kříži. Začátek a růst Církve „naznačuje krev a voda
tryskající z otevřeného boku ukřižovaného Ježíše“;[157] „neboť
z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé Církve“.[158] Jako
byla Eva utvořena ze žebra spícího Adama, tak se Církev zrodila z probodeného
srdce Krista, který zemřel na kříži.[159]
CÍRKEV
— VEŘEJNĚ PŘEDSTAVENÁ DUCHEM SVATÝM
767 „Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat,
byl v den Letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval Církev.“[160] Tehdy
„se Církev veřejně představila zástupu lidu, a kázáním začalo šíření evangelia
mezi národy“.[161]
Protože Církev je „povolání“ všech lidí ke spáse, je svou přirozeností
misionářská, poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky.[162]
541
768 Aby Církev mohla své poslání uskutečnit, Duch
svatý „ji vybavuje a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary“.[163] „Tak
je Církev vybavena dary svého Zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky,
pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a
zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na
zemi.“[164]
CÍRKEV
– PLNĚ DOVRŠENÁ VE SLÁVĚ
1045 675 2818 671
769 „Církev… bude dovršena teprve v nebeské
slávě“,[165] ve
chvíli Kristova slavného návratu. Až do onoho dne „Církev se ubírá při svém
putování v čase mezi pronásledováními ze strany světa a mezi útěchami Boha“.[166] Zde
na zemi se cítí ve vyhnanství, daleko od Pána;[167]
„touží po dovršeném Království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve
slávě se svým Kristem“.[168] Plné
uskutečnění Církve – a skrze ni i světa – ve slávě nenastane leč po mnoha
zkouškách. Teprve tehdy „budou všichni spravedliví počínaje Adamem – „od
spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému“ – shromážděni ve všeobecné
Církvi u Otce“.[169]
III. Tajemství Církve
812
770 Církev je v dějinách, ale zároveň je
přesahuje. Pouze „očima víry“[170] lze v
její viditelné skutečnosti zahlédnout zároveň duchovní skutečnost, nositelku
božského života.
CÍRKEV
— ZÁROVEŇ VIDITELNÁ A DUCHOVNÍ
518 954 1880 827
771 „Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez
přestání udržuje svou svatou Církev, společenství víry, naděje a lásky zde na
zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost
na všechny.“ Církev je zároveň:
—
„společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo;
—
viditelné shromáždění i duchovní společenství;
—
pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary.“
Tyto
rozměry „tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“.[171]
Církev „je totiž zároveň lidská i božská,
viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná
kontemplaci, je přítomna ve světě a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti
Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému
a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci, přítomné
k budoucí vlasti, kterou hledáme.“[172]
„Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský svatostánku,
Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský královský paláci; blátivá chatrči,
královský sále; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto
Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a
bolest dlouhého vyhnanství, nicméně tě krášlí nebeská krása.“[173]
CÍRKEV
— TAJEMSTVÍ SPOJENÍ LIDÍ S BOHEM
796
772 Kristus v Církvi uskutečňuje a zjevuje své
vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše (Ef 1,10). Svatý
Pavel nazývá manželské spojení Krista s Církví „velkým tajemstvím“ (Ef 5,32).
Církev se sama stává tajemstvím,[174]
protože je spojena s Kristem jako se svým ženichem.[175] Při
kontemplaci jejího tajemství svatý Pavel píše: „Kristus je ve vás, naděje na
věčnou spásu“ (Kol 1,27).
972 671
773 Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku,
která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v Církvi cílem, k němuž směřuje
všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět.[176]
Struktura Církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů. A svatost má cenu
potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem
lásky „na nevýslovný dar… Snoubence“.[177] Maria
nás předchází jako „nevěsta bez poskvrny a vrásky“ (Ef 5,27) „na cestě
svatosti“, která je tajemstvím Církve. Z tohoto důvodu „mariánská“ dimenze předchází
dimenzi „petrovskou“.[178]
CÍRKEV
— VŠEOBECNÁ SVÁTOST SPÁSY
1075
774 Řecké
slovo „mysterion“ [tajemství] bylo
přeloženo do latiny dvěma výrazy: „mysterium“ a „sacramentum.“ V dalším výkladu
výraz „sacramentum“ vyjadřuje přiléhavěji viditelné znamení skryté skutečnosti
spásy, označené výrazem „mysterium.“ V tomto smyslu je sám Kristus tajemstvím
spásy: „Není jiného Božího tajemství, než Kristus.“[179] Spasitelné dílo jeho svatého a posvěcujícího
lidství je svátostí spásy, která se projevuje a působí ve svátostech Církve
(které východní církve také nazývají „svatá tajemství“). Sedm svátostí jsou
znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří milost Krista, který je Hlavou
Církve, a ta je jeho tělem. Církev tedy vlastní a sděluje neviditelnou milost,
jejímž je znamením. A v tomto analogickém smyslu je nazývána „svátostí“.
360
775 „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost
neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“[180] Být
svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem:
to je první účel Církve. Protože lidské společenství má své kořeny ve spojení s
Bohem, je Církev také svátostí jednoty
lidského pokolení. Tato jednota v ní už začala, protože Církev shromažďuje
lidi „ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9); zároveň je Církev
„znamením a nástrojem“ plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.
1088
776 Jako svátost je Církev Kristovým nástrojem. V jeho rukou je
„nástrojem vykoupení všech“,[181]
„všeobecnou svátostí spásy“,[182] skrze
kterou Kristus „zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem“.[183] „Je
viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo“,[184]
projektem, který chce, „aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v
jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého“.[185]
Souhrn
777 Biblické slovo „církev“ [ekklésia]
znamená „svolání“,
„shromáždění“. Označuje shromáždění těch, které Boží slovo svolává, aby
utvořili Boží lid, a kteří se, živeni Kristovým tělem, sami stávají Kristovým Tělem.
778 Církev je zároveň cesta i cíl Božího plánu:
předobrazena ve stvoření, připravena Starou úmluvou, založená slovy a činy
Ježíše Krista, uskutečněna jeho vykupitelským křížem a jeho vzkříšením, se
veřejně ukázala jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého. Dokonale se uskuteční
v nebeské slávě jako shromáždění všech vykoupených země.[186]
779 Církev je zároveň viditelná i duchovní,
hierarchická společnost i mystické Tělo Kristovo. Je „jedna“, vytvořená z
lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen
víra.
780 Církev je v tomto světě svátostí spásy,
znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.
2. odstavec
CÍRKEV – BOŽÍ LID,
KRISTOVO TĚLO, CHRÁM DUCHA SVATÉHO
I. Církev – Boží lid
781 „V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí
a jedná správně. Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s
vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který
by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za
svůj lid, uzavřel s ním smlouvu a postupně jej poučoval… Toto všechno však byla
pouze příprava a předobraz nové a dokonalé úmluva, která měla být uzavřena v
Kristu... Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi, a
povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil
jednotu“.[187]
CHARAKTERISTICKÉ
RYSY BOŽÍHO LIDU
871 2787 1267 695 1741 1972 849 769 436
782 Boží lid má tyto výrazné rysy, které jej jasně odlišují ode všech
náboženských, národnostních, politických nebo kulturních seskupení v dějinách:
— Je to Boží lid: Bůh nepatří jako vlastnictví
žádnému národu. Ale on si z těch, kteří
kdysi nebyli žádným národem, získal národ: „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“ (1 Petr
2,9).
— Člověk se stává
členem tohoto lidu „zrozením shůry“,
„z vody a Ducha“ (Jan 3,3-5), to je
vírou v Krista a křtem, a ne tělesným narozením.
— Hlavou tohoto lidu je Ježíš Kristus
[Pomazaný, Mesiáš]: protože totéž
pomazání, Duch svatý, stéká z Hlavy na Tělo, je tento lid
„mesiášským lidem.“
— „Tomuto lidu přináleží důstojnost a
svoboda Božích dětí, v jejichž
srdci přebývá Duch svatý jako ve svém chrámu.“
— „Jeho zákonem je nové přikázání, milovat tak,
jak nás miloval sám Kristus.“[188] To
je „nový“ zákon Ducha svatého.[189]
— Jeho posláním je být solí země a světlem
světa.[190]
Církev „je pro celé lidské pokolení naprosto
jistým zárodkem jednoty, naděje a spásy“.
— „Jeho cílem je Boží království, které zahájil
sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na
konci času.“[191]
LID
KNĚŽSKÝ, PROROCKÝ A KRÁLOVSKÝ
1268 873
783 Ježíš Kristus je ten, kterého Otec pomazal
Duchem svatým a kterého ustanovil „knězem, prorokem a králem.“ Celý Boží lid má
na těchto třech Kristových funkcích účast a nese odpovědnost za poslání a
službu, které z nich vyplývají.[192]
1546
784 Kdo vstoupil do Božího lidu vírou a křtem,
stal se účastným jedinečného povolání tohoto lidu, jeho kněžského povolání: „Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí, z nového
lidu udělal „královský národ a kněze Boha, svého Otce“. Vždyť pokřtění jsou
svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni jako duchovní chrám a
svaté kněžstvo.“[193]
92
785 „Svatý Boží lid se podílí též na Kristově prorockém poslání“, a to především pro
nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie, když
„neúchylně lne k „víře jednou provždy křesťanům svěřené““,[194]
prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa.
755 2443 2449
786 Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Kristus vykonává svou
královskou moc tím, že všechny lidi přitahuje k sobě svou smrtí a svým vzkříšením.[195] Kristus,
Král a Pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech, protože „nepřišel, aby si
nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt
20,28). Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu,[196]
především v „chudých a trpících“, v nichž Církev „vidí obraz svého chudého a
trpícího Zakladatele“.[197] Boží
lid uskutečňuje svou „královskou důstojnost“ tím, že žije podle svého povolání
sloužit s Kristem.
„Všichni, kteří se znovuzrodili v Kristu, se skrze znamení kříže stávají králi: pomazáním Ducha svatého jsou posvěceni na kněze. Proto si všichni křesťané, kteří jsou duchovní a používají svého rozumu, mají uvědomit, že – pomineme-li zvláštní službu vlastní našemu úřadu – jsou členové tohoto královského rodu a že mají účast na kněžském úkolu. Což není královskou funkcí skutečnost, že duše ovládá své tělo a je podřízena Bohu? Což to není kněžská funkce, zasvětit Pánu čisté svědomí a obětovat mu na oltáři vlastního srdce neposkvrněné oběti naší zbožnosti?“[198]
II. Církev — Kristovo tělo
CÍRKEV
JE SPOLEČENSTVÍ S JEŽÍŠEM
787 Ježíš hned od počátku přidružil své učedníky ke svému životu;[199]
zjevil jim tajemství Království;[200] dal
jim účast na svém poslání, na své radosti[201] i na
svém utrpení.[202] Ježíš
mluví o ještě těsnějším spojení mezi sebou a těmi, kdo ho budou následovat:
„Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás... Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“
(Jan 15,4-5). A nadto mluví o tajemném a skutečném společenství mezi svým
vlastním Tělem a naším tělem: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a
já v něm“ (Jan 6,36).
690
788 Když byla učedníkům odňata Kristova viditelná
přítomnost, nenechal je osiřelé.[203]
Slíbil jim, že s nimi zůstane až do skonání věků,[204]
poslal jim svého Ducha.[205]
Společenství učedníků s Ježíšem se tím v určitém smyslu stalo ještě
intenzivnější: „Když udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů,
vytvořil z nich tajemným způsobem své Tělo.“[206]
947 755
789 Přirovnání Církve k tělu osvětluje úzký vztah
mezi Církví a Kristem. Není jenom shromážděna kolem něho; je sjednocena v
něm, v jeho Těle. Je třeba zvlášť podtrhnout tři aspekty Církve-Kristova
Těla: jednotu všech údů mezi sebou v síle spojení s Kristem; Kristus – hlava
Těla; Církev – Kristova nevěsta.
„JEDNO
TĚLO“
1227
790 Věřící, kteří odpovídají na Boží slovo a
stávají se údy Kristova Těla, jsou úzce spojeni s Kristem: „v tomto těle se
Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemně,
ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem“.[207] To
zvláště platí o křtu, jímž jsme spojeni se smrtí a vzkříšením Krista,[208] a o
Eucharistii, skrze niž „máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke
spojení s ním a mezi sebou“.[209]
1329 669
791 Jednota Těla nevylučuje rozmanitost údů: „Při budování Kristova
Těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku
Církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v Církvi.“
Jednota mystického Těla plodí a rozněcuje mezi věřícími lásku: „Proto, když
něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu
údu, všechny se radují spolu s ním.“[210] A
konečně jednota mystického Těla převyšuje jakékoliv lidské rozdělení: „… vy
všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už tu není Žid anebo Řek,
už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden
v Kristu Ježíši“ (Gal 3,27-28).
„HLAVOU
TOHOTO TĚLA JE KRISTUS“
661 1119
792 Kristus „je hlavou těla, totiž Církve“ (Kol
1,18). Je počátkem stvoření i vykoupení. Vyvýšen do slávy Otce „má ve všem
prvenství“ (Kol 1,18), hlavně v Církvi, a skrze ni rozšiřuje své Království na
všechny věci.
519
793 Připojuje
nás ke své Veliké noci. Všechny údy se musí snažit připodobňovat se mu,
„dokud nenabudou podoby Kristovy“ (Gal 4,19). „Proto jsme přibíráni do všech tajemství
jeho života... spojujeme se s jeho utrpením jako tělo s hlavou; trpíme s ním,
abychom s ním byli oslaveni.“[211]
695 872
794 Stará se
o náš růst.[212]
Abychom rostli k němu, naší Hlavě,[213]
Kristus rozděluje ve svém Těle, to je v
Církvi, dary a služby, kterými si navzájem pomáháme na cestě ke spáse.
795 Kristus a Církev tedy vytvářejí „Krista v celé plnosti“ [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem.
Světci měli velmi živé vědomí této jednoty:
„Radujme se a děkujme Bohu nejen za to, že jsme
se stali křesťany, nýbrž že nám dal, abychom se stali samotným Kristem.
Chápete, bratři, jakou milost nám Bůh udělil, když nám dal Krista jako Hlavu?
Jásejte a radujte se, stali jsme se Kristem. Je-li on hlava, my jsme údy: jsme
celý člověk, on a my... Kristova plnost, to je tedy hlava a údy; jaká je to Hlava?
A jaké jsou to údy? Kristus a Církev.“[214]
„Náš Vykupitel se ukázal jako jedna a táž osoba s
Církví, kterou si vzal za vlastní.“[215]
1474
„Hlava a údy jsou takřka
jedna mystická osoba.“[216]
Jedna odpověď svaté Jany z Arku k jejím soudcům
shrnuje víru svatých učitelů a vyjadřuje ryzí smýšlení věřícího: „Myslím, že
Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není třeba z toho dělat problémy.“[217]
CÍRKEV
JE KRISTOVA NEVĚSTA
813 1602,
1616 219,
772 757
796 Jednota Krista a Církve, Hlavy a údů, zahrnuje
také rozlišení obou v osobním vztahu. Tento aspekt se často se často vyjadřuje
obrazem ženicha a nevěsty. Téma Krista, ženicha Církve, bylo připraveno proroky
a hlásáno Janem Křtitelem.[218] Sám
Pán se definoval jako „ženich“ (Mk 2,19).[219]
Apoštol představuje Církev a každého věřícího, úd jeho Těla, jako nevěstu
„zasnoubenou“ Kristu Pánu, aby s ním byla jeden duch.[220] Je
neposkvrněnou snoubenkou neposkvrněného Beránka;[221]
kterou si Kristus zamiloval a vydal sám sebe za ni, „aby ji posvětil“ (Ef
5,25-26); spojil se s ní věčnou smlouvou a nepřestává se o ni starat jako o
vlastní tělo.[222]
„To je tedy Kristus v celé plnosti, hlava i tělo, jediný utvořený z mnohých... Ať mluví hlava nebo údy, vždy to mluví Kristus: mluví jako hlava [ex persona capitis], mluví jako tělo [ex persona corporis]. Vždyť co je psáno? „… a ze dvou se stane jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,31-32). A sám Kristus v evangeliu: „Již nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). Vždyť jak dobře víte, ve skutečnosti to jsou dvě rozdílné osoby, ale pak v manželském spojení tvoří jednu... Vždyť jako hlava si nazývá „ženichem“, a jako tělo si říká „nevěsta“.“[223]
III. Církev — chrám Ducha svatého
586
797 „Co je náš duch, to je naše duše pro naše údy,
totéž je Duch svatý pro Kristovy údy, pro Kristovo Tělo, jímž je Církev.“[224]
„Skutečnost, že všechny části Těla jsou spojeny jak mezi sebou, tak se svou
nejvyšší Hlavou, je třeba přičítat Kristovu Duchu jako skrytému zdroji, protože
přebývá celý v Hlavě, celý v Těle a celý v každém z jeho údů.“[225]
Duch svatý dělá z Církve „chrám živého
Boha“ (2 Kor 6,16).[226]
„Církvi byl svěřen „Boží dar“... do ní bylo vloženo společenství s Kristem, to je Duch svatý, závdavek neporušitelnosti, utvrzení naší víry, žebřík, po němž vystupujeme k Bohu... Vždyť kde je Církev, tam je také Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je Církev a veškerá milost. „[227]
791
798 Duch svatý je „počátek každé činnosti životné
a opravdu spasitelné v každém z rozmanitých údů Těla“.[228]
Nejrůznějším způsobem působí při budování celého Těla v lásce:[229] skrze
Boží slovo, „které má moc vzdělávat“ (Sk 20,32); skrze křest, kterým vytváří
Kristovo Tělo;[230] skrze
svátosti, které dávají růst údům Kristovým a uzdravují je; skrze „milost danou
apoštolům“, jež mezi těmito dary zaujímá první místo;[231] skrze
ctnosti, které uschopňují ke správnému jednání, a konečně skrze rozmanité
zvláštní milosti (nazývané „charizmata“), kterými se věřící stávají „schopnými
a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj
Církve“.[232]
CHARIZMATA
951,
2003
799 Charizmata, ať mimořádná, nebo prostá a
skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku
Církve a jsou zaměřena k jejímu budování, aby prospívala lidem a potřebám
světa.
800 Charizmata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž
všichni členové Církve. Jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou
pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary,
které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně
shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem
charizmat.[233]
1905 894
801 A právě v tomto smyslu je vždy nutné
charizmata rozlišovat. Žádné charizma nezprošťuje povinnosti mít v úctě pastýře
Církve a podřizovat se jim; pastýřům Církve „zvláště přísluší nezhášet oheň
Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré“,[234] aby
všechna charizmata ve své rozmanitosti a vzájemném doplňování spolupracovala ke
„společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7).[235]
Souhrn
802 Ježíš Kristus „vydal sám sebe za nás, vykoupil
nás z každé špatnosti a očistil nás, abychom byli jeho vlastním lidem“ (Tit
2,14).
803 „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo,
národ svatý, lid náležející Bohu“ (1 Petr 2,9).
804 Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem.
„Všichni lidé jsou povoláni do nového Božího lidu“,[236] aby v Kristu „lidé utvořili... jednu rodinu a
jediný Boží lid.“[237]
805 Církev je Kristovo Tělo. Kristus, který zemřel
a vstal z mrtvých, vytváří společenství věřících jako své Tělo skrze Ducha a
jeho působení ve svátostech, především v Eucharistii.
806 V jednotě tohoto Těla jsou rozmanité údy a
funkce. Všechny údy jsou navzájem spojeny, zvláště s trpícími, chudými a
pronásledovanými údy.
807 Církev je Tělem, jehož Hlavou je Kristus: ona
žije z něho, v něm a pro něho; on pak žije s ní a v ní.
808 Církev je Kristova nevěsta: on ji miloval a
vydal se za ni. Obmyl ji svou krví. Udělal z ní plodnou Matku všech Božích
dětí.
809 Církev je chrámem ducha svatého. Duch je
jakoby duše mystického Těla, zdroj jeho života, jednoty v různorodosti a
bohatství jeho darů a charizmat.
810 „Celá Církev se ukazuje jako „lid sjednocený
působením jednoty Otce, Syna a Ducha svatého.“[238]
3. odstavec
CÍRKEV JE JEDNA, SVATÁ,
VŠEOBECNÁ (KATOLICKÁ) A
APOŠTOLSKÁ
172 156,
770 832,
865 750
811 „Toto je jediná Kristova Církev, kterou
vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a
apoštolskou.“[239] Tyto
čtyři znaky, nedílně navzájem spojené,[240]
označují podstatné rysy Církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe;
je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své Církvi, aby byla jedna,
svatá, všeobecná a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto
charakteristických znaků.
812 Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy Církve pramení
z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež
jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev“, připomíná 1. vatikánský koncil, „pro
svou vynikající svatost,... pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou
stálost, je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným
důkazem svého božského poslání.“[241]
I. Církev je jedna
„POSVÁTNÉ
TAJEMSTVÍ JEDNOTY CÍRKVE“[242]
797 766
813 Církev
je jedna už pro svůj původ: „Nejvyšším vzorem a zdrojem tohoto tajemství je
jednota v Trojici osob jednoho Boha Otce a Syna v Duchu svatém.“[243]
Církev je jedna, protože je dílem jednoho
zakladatele: „Vtělený Syn... smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s
Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom Těle.“[244]
Církev je jedna svou duší: „Duch
svatý, který sídlí ve věřících a naplňuje a řídí celou Církev, vytváří ono
podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je
zdrojem jednoty Církve.“[245] Patří
tedy k samotné podstatě Církve, že je jedna:
„Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch svatý, všude stejný; a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám Církev.“[246]
1827 832 1202 791,
873
814 Nicméně již od počátku se tato „jedna“ Církev
představuje s velikou rozmanitostí,
která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které
tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a
kultury. Mezi členy Církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů
života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají
vlastní tradice“.[247] Velké
bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě Církve. Přesto však
hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat
„... horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“
(Ef 4,3).
830,
837
815 Jaká
jsou pouta jednoty? „Především „láska, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol
3,14). Avšak jednotu Církve v čase zajišťují také viditelná pouta společenství:
173
— vyznávání
jediné víry přijaté od apoštolů;
— společné
slavení bohoslužby, především svátostí;
— apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny.[248]
2089 819
816 „Jediná Kristova Církev...“ je ta, kterou „po
svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři; jemu a ostatním
apoštolům ji svěřil, aby ji rozšířili a řídili... Tato Církev, jež byla
ustavena a uspořádána na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v
katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s
ním.“[249]
830
Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině
prostřednictvím katolické církve, která je „všeobecným nástrojem spásy“, je
dosažitelná plnosti všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině
apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství
Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo Tělo na zemi, k němuž se musí plně
přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“[250]
ZRANĚNÁ
JEDNOTA
817 Ve skutečnosti „v této jedné a jediné Boží církvi už od samého
začátku vznikaly určité roztržky, které apoštol ostře kárá a odsuzuje. V
pozdějších stoletích však vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se
odloučily od plného společenství katolické Církve, leckdy ne bez viny lidí z
obou stran“.[251] K
rozštěpením, která zraňují jednotu Kristova Těla (totiž bludařství, odpad a
rozkol),[252]
nedochází bez hříchu lidí:
„Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“[253]
1271
818 Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích
vzešlých z takových rozštěpení a dospívají v nich k víře v Krista, „nemohou být
viněni z hříchu odloučení, a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou
úctou a láskou... Vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu,
proto jim právem náleží čestné označení křesťané a synové katolické církve je
oprávněně uznávají za své bratry v Pánu“.[254]
819 Kromě toho „některé prvky posvěcení a pravdy“[255]
„mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve: psané Boží slovo,
život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a
viditelné prvky“.[256]
Kristův duch používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů
spásy, jejichž účinnost pochází z té plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus
dal katolické církvi. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu[257] a
„vybízejí ke katolické jednotě“.[258]
NA
CESTĚ K JEDNOTĚ
827 2748
820 Jednotu Kristus udělil své Církvi od počátku.
Věříme, že „trvá neztratitelně v katolické církvi, a doufáme, že bude stále
více vzrůstat až do konce věků.“[259]
Kristus vždy dává své Církvi dar jednoty, ale Církev se za ni musí stále modlit
a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat, aby byla takovou jednotu,
jakou po ní chce Kristus. Proto se sám Ježíš v hodině svého utrpení modlil a
nepřestává prosit Otce za jednotu svých učedníků: „Ať všichni jsou jedno. Jako
ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty
jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův
dar a výzva Ducha svatého.[260]
821 Abychom na tuto výzvu
patřičně odpověděli, je nutné:
— stálé obnovování
Církve v rostoucí věrnosti svému povolání; takové obnovování je vzpruhou pro hnutí k jednotě;[261]
— obrácení
srdce „k čistšímu životu podle evangelia“,[262] protože právě nevěrnost údů ke Kristovu daru je
příčinou rozdělení;
2791
— společná
modlitba; protože „obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými a veřejnými modlitbami za jednotu
křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze
nazvat duchovním ekumenismem“;[263]
— vzájemné
bratrské poznávání;[264]
—
ekumenická výchova věřících a zvláště kněží;[265]
— dialog
mezi teology a setkání křesťanů různých církví a společenství;[266]
— spolupráce
mezi křesťany v různých oblastech služby lidem.[267]
822 Starost o obnovení jednoty „je záležitostí celé Církve, věřících i
pastýřů“.[268] Ale
je také třeba si uvědomit, „že tento svatý záměr – znovu smířit všechny
křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a
schopnosti“. Proto skládáme všechnu svou naději „v Kristovu modlitbu za Církev,
v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého“.[269]
II. Církev je svatá
816 459,
796
823 „Církev... je podle naší víry nezrušitelně
svatá. Kristus totiž, Boží Syn – který je oslavován zároveň s Otcem a Duchem
svatým jako „Jediný svatý“ – miloval Církev jako svoji snoubenku a obětoval se
za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své Tělo a vrchovatě ji obdařil
darem Ducha svatého k Boží slávě.“[270]
Církev je tedy „svatý Boží lid“[271] a
její členové jsou nazýváni „svatí“.[272]
824 Církev, sjednocená s Kristem, je jím posvěcována; sama se skrze
něho a v něm stává posvěcující.
Všechna činnost Církve směřuje „k posvěcení lidí a oslavě Boha v Kristu“ jako
ke svému cíli.[273] Jen v
Církvi je „plnost všech prostředků spásy“,[274] v ní
„Boží milostí dosahujeme svatosti“.[275]
1827 2013 670
825 „Církev je už totiž na zemi obdařena
opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“[276] V
jejích členech je dokonalá svatost teprve předmětem snažení. „Všechny věřící
křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika velkými prostředky spásy,
volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý
sám Otec.“[277]
1425-1429 864 2658
826 Láska
je duší svatosti, k níž jsou všichni povoláni: „řídí všechny prostředky posvěcení,
je jejich duší a dovádí je k cíli“.[278]
„Pochopila jsem, že má-li Církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nepotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že Církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy Církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev... Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa... jedním slovem, že je věčná!“[279]
821
827 „Kristus byl „svatý, nevinný, neposkvrněný“,
nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu; v Církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje
očišťování a jde trvalou cestou pokání a obnovy.“[280]
Všichni členové Církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou
hříšníci.[281] Ve
všech je až do konce časů dosud smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia.[282]
Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se na
cestě k posvěcení:
„Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upadají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu Církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy – má však moc uzdravit z nich své děti uzdravit Kristovou krví a darem Ducha svatého.“[283]
2045 1173
828 Svatořečením
některých věřících, to je slavnostním prohlášením, že tito věřící hrdinsky
uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, Církev uznává
moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je
dává za vzor a přímluvce.[284] „V
nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci.“[285] Vždyť
„skrytým zdrojem a neomylnou mírou apoštolské účinnosti a misijního úsilí
Církve je její svatost“.[286]
972 1172
829 „Církev už došla v blahoslavené Panně k
dokonalosti bez poskvrny a vrásky. Věřící se však ještě snaží přemáhat hřích a
růst ve svatosti. Proto pozvedají své oči k Marii“;[287] v ní
už je Církev celá svatá.
III. Církev je katolická (všeobecná)
CO TO
ZNAMENÁ „KATOLICKÁ“?
830 Slovo „katolická“ znamená „všeobecná“ ve smyslu „celosti“ nebo
„úplnosti.“ Církev je katolická (všeobecná) ve dvojím smyslu.
360 849 815-816 795
Je katolická, protože je v ní přítomen Kristus. „Tam,
kde je Kristus Ježíš, tam je katolická Církev.“[288] V ní
je plnost Kristova Těla spojeného s jeho Hlavou,[289] a to
zahrnuje, že od něho dostává „plnost prostředků ke spáse“,[290] jak
to on chtěl: přímé a úplné vyznávání víry, úplný svátostný život a kněžství
předávané svěcením v apoštolské posloupnosti. V tomto základním smyslu byla
církev katolická v den Letnic[291] a
bude jí vždycky až do dne druhého příchodu Páně (parusie).
831 Je katolická, protože dostala poslání od Krista pro všechny lidi:[292]
518
„Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto, i když
tento lid zůstává jeden jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách,
aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou
přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno... Tento
celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; díky jemu
katolická Církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho
hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha.“[293]
KAŽDÁ
MÍSTNÍ (PARTIKULÁRNÍ) CÍRKEV JE „KATOLICKÁ“
826 811 814
832 „Kristova Církev je opravdu přítomna ve všech
zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři
Nový zákon nazývá také církvemi… V nich se věřící shromažďují hlásáním Kristova
evangelia a v nich se slaví tajemství večeře Páně... V těchto shromážděních, i
když často bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus,
jehož mocí se sdružuje jedna svatá, katolická a apoštolská Církev.“[294]
833 Místní církví, kterou je diecéze (nebo eparchie), se rozumí
společenství věřících křesťanů ve společenství víry a svátostí s jejich
biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti.[295] Tyto
místní církve se „utvářejí podle vzoru všeobecné Církve“; „právě v nich a
odvozeně z nich existuje jedna a jediná katolická Církev“.[296]
882,
1369
834 Místní církve jsou plně katolické pro
společenství s jednou z nich: s římskou církví, „která předsedá v lásce“.[297] „Je
totiž nutné, aby se každá církev, to je věřící na každém místě, řídili podle
římské církve kvůli jejímu vznešenějšímu původu.“[298]
„Vždyť od příchodu vtěleného Slova k nám všechny křesťanské církve
rozptýlené po všech místech považovaly a považují velkou církev, která je zde
[v Římě], za jedinou oporu a základ, protože podle Spasitelova příslibu, brány
pekel ji nikdy nepřemohly.“[299]
835 „Musíme si však dávat
pozor, abychom nechápali univerzální Církev jen jako souhrn nebo jako – lze-li
použít tohoto výrazu – více méně nesourodou federaci jednotlivých zásadně mezi
sebou odlišných církví. Podle přání našeho Pána to má být stále jedna a táž
Církev, univerzální svým povoláním a
posláním, třebaže zapouští kořeny v nejrůznějších kulturních prostředích a sociálních
a lidských podmínkách, a třebaže nabývá v každé části světa jiné tvářnosti a
liší se svými vnějšími projevy.“[300] Tato bohatá rozmanitost církevních oborů,
liturgických obřadů, teologických a duchovních pokladů vlastních „místním
církvím dokazuje katolicitu nerozdělené Církve“.[301]
1202 831 771
KDO PATŘÍ DO KATOLICKÉ CÍRKVE?
836 „Ke katolické jednotě Božího lidu… jsou povoláni všichni lidé.
Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak
ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží
milostí povoláni ke spáse.“[302]
818 815,
882
837 „Do církevní společnosti jsou plně začleněni,
kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení i všechny prostředky
spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem
– který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry,
svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne
spásy, i kdyby byl začleněn do Církve; zůstává sice v Církvi „tělem“, ale ne
„srdcem“.“[303]
856 1399 1271
838 „Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s
těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru
nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce.“[304]
„Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství
s katolickou Církví, i když nedokonalém.“[305] S pravoslavnými církvemi je toto
společenství tak hluboké, že „chybí jen málo k dosažené plnosti, která
opravňuje ke společnému slavení Pánovy Eucharistie“.[306]
CÍRKEV
A NEKŘESŤANÉ
839 „Lidé, kteří dosud nepřijali evangelium, jsou různými způsoby
zaměřeni k Božímu lidu.“[307]
597 674 147 63
Vztah Církve k
hebrejskému lidu. Církev, Boží lid Nové úmluvy, při zkoumání svého
vlastního tajemství, odhaluje své pouto s Židy,[308] kteří
„jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha“.[309]
Narozdíl od jiných nekřesťanských náboženství židovská víra je již odpovědí na
zjevení Boha ve Staré úmluvě. Právě Izraelité „byli přijati za syny, Bůh s nimi
bydlel, uzavřel s nimi Smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení.
Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské
přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,4-5), protože „když Bůh někomu něco
daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29).
840 Ostatně, když se uvažuje
o budoucnosti, Boží lid Staré úmluvy a nový Boží lid, směřují k obdobným cílům:
očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Avšak toto očekávání je na jedné
straně zaměřeno na návrat Mesiáše, který zemřel, vstal z mrtvých a byl uznán za
Pána a Božího Syna, na druhé straně je zaměřeno na příchod Mesiáše, jehož rysy
zůstávají matné, na konci časů: je to očekávání doprovázené dramatem neznalosti
anebo zneuznání Ježíše Krista.
841 Vztahy Církve k muslimům.
„Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi
především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a klaní se
jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“[310]
28 360
842 Pouto
Církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný
cíl lidského pokolení:
„Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jediný poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě.“[311]
29 856
843 Církev uznává, že v jiných náboženstvích je
hledání ještě „v mlhavých stopách a obrazech“ neznámého, ale blízkého Boha,
„vždyť všem dává život, ducha a všechno… a chce, aby všichni lidé byli
spaseni“. Proto Církev všechno „dobré a pravdivé považuje za přípravu na
evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl
život“.[312]
V protikladu k víře Církve stojí tedy
názor, že zjevení Ježíše Krista je omezené, neúplné, nedokonalé a
komplementární k těm, která jsou v jiných náboženstvích. Nejhlubší důvod tohoto
názoru spočívá v tvrzení, že pravda o Bohu ve své globalitě a úplnosti nemůžeme
být postižena a hlásána žádným historickým náboženstvím, tedy ani křesťanstvím,
a dokonce ani Ježíšem Kristem.
Toto pojetí
radikálně odporuje výchozím výpovědím víry, podle kterých je Ježíš Kristus jako
Boží mystérium spásy zcela v plnosti zjeven. Slova a skutky a celá historická
událost Ježíše Krista, i když jsou jako lidské skutečnosti omezené, mají za
svůj základní pramen božskou osobu vtěleného Slova, »pravého Boha a pravého
člověka«(13), a obsahují v sobě konečné a úplné zjevení Boží spásné cesty, i
když hloubka božského mystéria zůstává sama v sobě transcendentní a
nevyčerpatelná. Pravda o Bohu není tím, že je vyslovena v lidské řeči, ani
vyloučena, ani omezena. Zůstává spíše jedinečnou, celou a úplnou, neboť ten,
kdo mluví a jedná, je vtělené Boží Slovo. Z tohoto důvodu vyžaduje víra
vyznání, že vtělené Slovo v celém svém mystériu, které sahá od vtělení až po
oslavení, je reálným základem a pramenem, i když za spoluúčasti Otce, a
naplněním celého spásného Božího zjevení lidstvu(14) a že Duch svatý, Duch
Kristův, učí apoštoly a skrze ně Církev všech dob této plné pravdě (Jan 16,13).
Patřičnou odpovědí
na Boží zjevení je poslušnost víry (Řím
1,5; srov. Řím 16,26; 2 Kor 10,5-6). Člověk se celý a svobodně odevzdává Bohu
tím, že se »zcela podřizuje rozumem a vůlí zjevujícímu Bohu« a »dobrovolně
přijímá jeho zjevení«(15). Víra je dar milosti: »K tomu, aby se nám dostalo
této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc
Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak
a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu.«(16)
Poslušnost víry
vede k přijetí pravdy Kristova zjevení, garantovaného Bohem, který je Pravda(17):
»Víra je především osobním přilnutím člověka k Bohu a současně neodlučně je
svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou zjevil Bůh.«(18) Víra je »Boží dar
a nadpřirozená ctnost, kterou vlévá Bůh«(19), vede tedy k dvojímu souhlasu: s
Bohem, který zjevuje, a s pravdou, kterou zjevuje, díky důvěře, kterou člověk
chová k zjevující osobě. Proto »nesmíme věřit v nikoho jiného než v jednoho
Boha, totiž Otce, Syna a Ducha svatého«.(20)
Proto je třeba
pevně trvat na rozlišování mezi teologální ctností víry a vnitřním přesvědčením
v jiných náboženstvích. Víra je milostí dané přijetí zjevené pravdy, které
dovoluje »vstupovat do nitra tajemství«, a která přiměřenou mírou »podněcuje
rozum, aby se jí otevřel a pronikl její hluboký význam«(21). Vnitřní
přesvědčení v jiných náboženstvích je naopak onen souhrn zkušeností a náhledů,
jež jsou souhrnem lidských pokladů moudrosti a religiozity, které člověk
uskutečnil při svém hledání pravdy a svého vztahu k božskému a
k absolutnímu (22).
Ne vždy je při současných diskusích dbáno na tento rozdíl.
Teologální víra, přijetí pravdy zjevené trojjediným Bohem, se často staví
naroveň s vnitřním přesvědčením jiných náboženství, tedy s náboženskou
zkušeností, která je teprve na cestě hledání absolutní pravdy a které chybí
souhlas se zjevujícím se Bohem. V tom tkví základ tendence zužovat nebo dokonce
odbourávat rozdíly mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími.
(13) Chalcedonský
koncil, Symbolum Chalcedonense, DS 301; srov. sv. Athanásius De Incarnatione 54,3: SC 199, 458; (14) 9. 2. vatikánský
koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum,
4; (15) tamtéž, 5; (16) tamtéž; (17) srov. KKC, 144; (18) tamtéž,
150; (19) tamtéž, 153; (20) tamtéž, 178; (21) Jan Pavel II.,
encyklika Fides et ratio, 12-13; (22)
srov. tamtéž, 31-32.
844 Avšak lidé ve svém náboženském chování ukazují také své meze a
chyby, které v nich znetvořují Boží obraz:
„Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.“[313]
1219 953 30
845 Právě proto, aby znovu shromáždil všechny své
děti, rozptýlené a zbloudilé kvůli hříchu, Otec chtěl svolat celé lidstvo v
Církvi svého Syna. Církev je místo, kde lidstvo má znovu najít jednotu a spásu.
Je „usmířeným světem“.[314] Je
lodí, která „s napjatými plachtami Pánova kříže pod vanutím Ducha svatého
bezpečně pluje v tomto světě“;[315] podle
jiného obrazu, který rádi užívali církevní Otcové, je Noemovou archou, která
jediná zachraňuje před potopou.[316]
(podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti
a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov.
20-22.)
Z toho…
vyplývají důležité body pro směr, kterým se musí ubírat teologické bádání
(myšlení), aby prohloubilo vztah Církve a náboženství ke spáse.
Především je třeba
pevně věřit, že „putující Církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je
prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi.
On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5)
potvrdil zároveň i nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou“
(77). Tuto nauku není možno stavět do protikladu k všeobecné Boží vůli po
spáse (srov. 1 Tim 2,4); proto „je nutno, aby byly spolu přítomné obě tyto
pravdy: skutečně v Kristu pro všechny lidi daná možnost spásy a nezbytnost
Církve pro tuto spásu“ (78).
Církev je
„všeobecná svátost spásy“ (79). Je ustavičně tajemným způsobem spojena s Vykupitelem
Ježíšem Kristem, svou hlavou, a je mu podřízena, a proto má nezastupitelný
vztah ke spáse každého člověka (80). Pro ty, kteří nejsou formálně a viditelně
členy Církve „je spása přístupná svou milostí, která je sice nezačleňuje
formálně do Církve, i když jsou s ní tajemně spojeni, ale přináší jim
v přiměřené míře vnitřně i zevně světlo. Milost pochází od Krista, je
ovocem jeho oběti a je darována Duchem svatým“ (81). Stojí ve vztahu
k Církvi, která „odvozuje svůj původ z poslání Syna a poslání Ducha
svatého podle plánu Boha Otce“ (82).
Pokud jde o
způsob, jakým jednotliví nekřesťané dosahují spásonosné Boží milosti, která je
vždy darována skrze Krista v Duchu svatém a stojí v tajemném vztahu
k Církvi. 2. vatikánský koncil pouze konstatuje, že Bůh ji daruje „cestami,
které jsou známy pouze jemu“ (83). Teologie se zabývá tím, aby toto téma
prohloubila…Z toho, co bylo dosud řečeno o prostřednictví Ježíše Krista a o
„zvláštním a jedinečném vztahu“ (84) mezi Církví a Božím královstvím mezi
lidmi, což je v podstatě království všeobecného Vykupitele Ježíše Krista,
vyplývá, že odporuje katolické víře pokládat Církev za jednu z cest spásy
mezi ostatními náboženstvími, která jsou k Církvi komplementární, ba
v podstatě rovnocenná, neboť prý konvergují spolu s ní
k eschatologickému Božímu království.
Jistě obsahují a
nabízejí tyto rozličné náboženské tradice prvky religiozity, které pocházejí od
Boha (85) a patří k tomu, co „Duch působí srdcích lidí a v dějinách národů, v
kulturách a náboženstvích“ (86). Jednotlivé modlitby a rity jiných náboženství
mohou skutečně připravovat přijetí evangelia, pokud k tomu poskytují
příležitost a působí, aby srdce lidí byla pohnuta otevřít se Božímu působení
(87). Není jim však možno přiznat božský původ nebo spasitelnou působnost ex
opere operato, jakou vlastní křesťanské svátosti (88). Není možno popřít, že
jiné rity, zvláště opírají-li se o praktiky pověr nebo jiné bludy (1 Kor
10,20-21), představují spíše překážku ke spáse (89).
S příchodem
Krista, Vykupitele, ustanovil Bůh Církev pro spásu všech lidí (srov. Sk
17,30-31) (90). Tato pravda víry nijak nezmenšuje skutečnost, že Církev se dívá
na světová náboženství s opravdovou úctou, vylučuje však radikálně onu
mentalitu indiferentismu, která „vyplynula z náboženského relativismu,
směřujícího k názoru, že „jedno náboženství platí stejně jako druhé““
(91). I když je pravda, že nekřesťané mohou přijímat Boží milost, je nicméně
jisté, že se objektivně nacházejí ve velmi deficitní situaci ve srovnání
s těmi, kteří mají v Církvi plnost prostředků spásy“ (92). „Ať jsou
si všichni členové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat
svým zásluhám,nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat
jejich smýšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni
přísněji“ (93). Je proto pochopitelné, že Církev věrná pověření od Pána (srov.
Mt 28,19-20) jako požadavek lásky ke všem lidem „neustále hlásá Krista, který
je Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6), v něm lidé nacházejí plnost náboženského
života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou“ (94).
Také v
mezináboženském dialogu poslání ad gentes „dnes jako vždycky… si uchovává svůj
plný význam a naléhavost“ (95). „Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a
došli poznání spásy“ (1 Tim 2,4). Bůh
chce, aby všichni skrze poznání pravdy dosáhli spásy. Spása spočívá v pravdě.
Kdo poslouchá vnuknutí Ducha pravdy, je již na cestě ke spáse; ale Církev,
které byla pravda svěřena, musí vycházet vstříc žádosti lidí a přinášet jim ji.
Právě proto, že Církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská“
(96). Proto tento dialog, který patří k poslání evangelizace, je pouze
jednou z činností Církve v jejím poslání ad gentes (97). Rovnost,
která je předpokladem dialogu, se vztahuje na stejnou osobní důstojnost
partnerů, nikoli na obsahy nauky a ještě méně na Ježíše Krista, vtěleného
Božího Syna, ve srovnání se zakladateli jiných náboženství. Vedená láskou a
úctou ke svobodě (98), musí Církev usilovat především o to, aby všem lidem
hlásala pravdu, která jí byla skrze Pána definitivně zjevena, a upozorňovala
je, že obrácení k Ježíši Kristu a příslušnost k Církvi skrze křest a
jiné svátosti jsou nutné k tomu, aby měli účast na plném společenství
s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. Jistota všeobecné Boží vůle po spáse
neumenšuje, nýbrž posiluje povinnost a naléhavost hlásat spásu a obrácení
k Ježíši Kristu.
(77) 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce, Lumen gentium, 14; srov. dekret Ad
gentes, 7; dekret Unitatis
redintegratio, 3; (78) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 9; srov. KKC,
846-7; (79) 2. vatikánský koncil, věroučná
konstituce Lumen gentium, 48; (80) Sv. Cyprian, De catholicae ecclesiae unitate, 6: CCSL 3,
253-4; sv. Irenej, Adversus
haereses
III, 24, 1: SC 211, 472-474; (81) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 10; (82) 2. vatikánský
koncil, dekret Ad gentes, 2. slavnou formuli extra Ecclesiam nullus omnino salvatur je třeba
vykládat v tomto smyslu (srov. IV. lateránský koncil, kap. 1 De fide catholica: DS 802). Srov. též List Sv. Oficia arcibiskupu bostonskému: DS 3866-3872; (83) 2. vatikánský
koncil, dekret Ad gentes, 7; (84) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 18; (85) “Jsou
semeny Božího Slova (semina Verbi), která církev s radostí a úctou uznává” (srov. 2. vatikánský koncil, dekret Ad gentes,11; deklarace Nostra aetate, 2); (86) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 29; (87) srov. tamtéž;
KKC, 843; (88) srov. Tridentský
koncil, Decretum de sacramentis, kán. 8 de sacramentis
in genere: DS 1608; (89) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 55; (90) 2. vatikánský
koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 17; Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 11; (91) Jan Pavel
II., encyklika Redemptoris missio, 36; (92) srov. Pius XII., encyklika Mystici corporis: DS 3821; (93) 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 14; (94) 2.
vatikánský koncil, deklarace Nostra aetate, 2; (95) 2. vatikánský koncil, dekret Ad gentes, 7; (96) KKC,
851; srov. též 849-856; (97) srov. Jan Pavel II.,
encyklika Redemptoris missio, 55; apoštolská
exhotace Ecclesia in Asia, 31; (98) srov. 2. vatikánský koncil, deklarace Dignitatis
humanae, 1.
„MIMO
CÍRKEV NENÍ SPÁSY“
161,
1257
846 Jak se má rozumět tomuto tvrzení, které často
opakovali církevní Otcové? Je-li formulováno kladně, znamená, že každá spása
pochází od Krista-hlavy skrze Církev, která je jeho Tělem:
„Posvátný sněm... na základě
Písma svatého a Tradice učí, že tato putující Církev je nutná ke spáse. Neboť
jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným
ve svém těle, Církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu
potvrdil zároveň i nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou.
Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše
Krista založil Církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo
v ní vytrvat.“[317]
847 Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají
Krista a Církev:
„Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho Církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit Boží vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“[318]
848
1260
„Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést
lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze
líbit,[319]
přesto však připadá Církvi povinnost a zároveň svaté právo hlásat evangelium
všem lidem.“[320]
(podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti
a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov.
16-17.)
Pán Ježíš, jediný
Spasitel, nezaložil pouhé společenství věřících. Založil Církev jako tajemství
spásy: On sám je v Církvi a Církev je v něm (srov. Jan 15,1nn, Gal 3,28;
Ef 4,15-16; Sk 9,5); proto plnost Kristova tajemství spásy náleží také Církvi,
která je neodlučitelně spojena se svým Pánem. Neboť Ježíš Kristus dále
pokračuje v díle spásy v Církvi a skrze Církev (srov. Kol 1,24-27) (47), která
je jeho Tělem (srov. 1 Kor 12,12-13,27;
Kol 1,18) (48). Jako hlava a údy živého těla nejsou sice identické, ale nemohou
být odděleny, není možné zaměňovat navzájem Krista a Církev, ale také je není
možno navzájem oddělovat. Tvoří spolu jednoho jediného celého Krista (49). Tato nerozdělenost je v Novém zákoně
vyslovena také v analogii Církve jako Nevěsty Kristovy (srov. 2 Kor 11,2; Ef) 5,25-29; Zj 21,2.9)
(50).
Proto je třeba ve
spojitosti s jedinečností a univerzalitou spasitelského prostřednictví
Ježíše Krista také pevně věřit v pravdu katolické víry o jedinečnosti jím
založené Církve. Tak jako je jen jeden jediný Kristus, tak je také jen jedno
jediné jeho Tělo, jeho jediná Nevěsta: „jediná katolická apoštolská Církev“
(51). Pánova zaslíbení, že svou Církev nikdy neopustí (srov. Mt 16,18; 28,20) a
že ji povede Duchem svatým (srov. Jan 16,13), zahrnují navíc katolickou víru,
že jedinečnost a jednota Církve, stejně jako všechno to, co patří k její
integritě, nebude nikdy zničeno (52).
Věřící jsou
povinni vyznávat, že existuje dějinná, v apoštolské posloupnosti
zakořeněná kontinuita (53) mezi Církví založenou Kristem a katolickou církví.
„To je jediná Kristova církev… Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal
Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil,
aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a
pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3,15). Tato církev, ustavená a uspořádaná na
zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi
a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“ (54). Výrazem
„subsistit in“ chtěl 2. vatikánský koncil uvést do souladu dva učitelské výroky:
na jedné straně, že Kristova Církev navzdory rozdělení křesťanů existuje
v plnosti jen v katolické církvi, na druhé straně, že „i mimo její
organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy“ (55), totiž v církvích a
církevních společenstvích, která nejsou v plném společenství s katolickou
církví (56). Vzhledem k těmto církvím a církevním společenstvím je třeba
jasně prohlásit, že „jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy,
která byla svěřena katolické církvi“ (57).
Existuje tedy
jediná Kristova Církev, která subsistuje (uskutečňuje se) v katolické
Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy, kteří jsou s ním ve
společenství (58). Církve, které sice nejsou v dokonalém společenství s
katolickou církví, ale zůstávají s ní s spojeny pevnými svazky, jako je
apoštolská posloupností a platná Eucharistie, jsou pravými dílčími církvemi
(59). Proto je Církev Kristova přítomná a působí i v těchto církvích, i když
jim schází plné společenství s katolickou Církví, jelikož nepřijímají katolické
učení o primátu, které má objektivně římský biskup v souladu s Boží
vůlí a který vykonává nad celou Církví (60).
Naopak církevní
společenství, která si nezachovala platný episkopát a původní dokonalou skutečnost
eucharistického mystéria (61), nejsou církvemi v pravém slova smyslu; ti, kdo
jsou v těchto společenstvích pokřtěni, jsou ale skrze křest začleněni
v Krista, a jsou proto v určitém smyslu ve společenství
s Církví, i když nikoliv dokonalém (62). Křest totiž s sebou nese
plný rozvoj života v Kristu skrze dokonalé vyznání víry, Eucharistii a
plné společenství v Církvi (63).
„Proto si věřící křesťané nesmějí představovat, že Kristova
Církev není nic jiného než určitý počet církví a církevních společenství, které
jsou sice rozdělené, ale ještě jsou určitým způsobem jedno; a proto se vůbec
nemohou domnívat, že Kristova Církev ve skutečnosti dnes nikde neexistuje,
nýbrž že je ji třeba chápat pouze jako cíl, který musí všechny církve a
církevní společenství hledat“ (64). Ve skutečnosti „existují prvky této již
dané Církve v jejich plnosti v katolické církvi a dosud nikoliv
v této plnosti v jiných společenstvích“ (65). Proto „jsou tyto
oddělené církve a společenství i přes nedostatky, které podle naší víry
obsahují, nikoliv bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Kristův Duch se
uvolil používat je jako prostředky spásy, jejichž účinnost se odvozuje od
plnosti milosti a pravdy svěřené katolické církvi“ (66).
Chybějící jednota mezi křesťany je jistě ranou Církve; ne však v tom smyslu, že by její jednota neexistovala, nýbrž „v tom, že nejednota brání tomu, aby se její universalita plně rozvinula v dějinách” (67).
(47) 2. vatikánský
koncil, věroučná konstituce Lumen gentium,
14; (48) srov. tamtéž, 7; (49) srov.
sv. Augustin, Enarratio in Psalmos,
Žalm 90, Sermo 2,1: CCSL 39, 1226; sv. Řehoř Veliký, Moralia in Iob, Praefatio, 6,14: PL 75, 525; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae III, q. 48, a. 2 ad 1;
(50) srov. 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 6; (51) Symbolum maius Ecclesiae Armeniacae: DS 869;
srov. Bonifác VIII, Unam sanctam: DS
870-872; 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 8; (52) srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 4; Jan Pavel
II., encyklika Ut unum sint, 11: AAS
87 (1995), 927; (53) srov. 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 20; srov. také sv.
Irenej, Adversus haereses, III, 3,1-3: SC 211, 20-44; sv. Cyprián, Epist.
33,1: CCSL 3B, 164-5; sv. Augustin
Contra adver. legis et prophet., 1,20,39: CCSL 49, 70; (54) 2. vatikánský
koncil, věroučná konstituce Lumen gentium,
8; (55) tamtéž; srov. Jan Pavel II.,
encyklika Ut unum sint, 13; srov. též
2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen
gentium, 15, a dekret Unitatis
redintegratio, 3; (56) Výklady těch, kdo by z formulace subsistit in
odvozovali thesi, že jedna církev Kristova by mohla subsistovat i v
ne-katolických církvích a církevních společenstvích tedy odporuje autentickému
smyslu Lumen gentium. „Koncil namísto toho zvolil slovo subsistuje právě proto,
aby objasnil, že existuje jen jedno uskutečnění pravé církve, kdežto mimo její
viditelnou strukturu se vyskytují jen elementa Ecclesiae, které—jakožto prvky
téže církve—míří a přitahují ke katolické církvi “ (Kongregace pro nauku víry,
Vyrozumění o knize „Církev: charisma a moc“ otce Leonarda Boffa: AAS 77 [1985],
756-762); (57) 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis
redintegratio, 3; (58) srov. Kongregace pro nauku víry, deklarace Mysterium Ecclesiae, 1: AAS 65 (1973),
369-8; (59) srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 14-15; Kongregace pro nauku víry, list Communionis notio, 17: AAS 85 (1993),
848; (60) srov. 1. vatikánský koncil, konstituce Pastor aeternus: DS 3053-3064; 2. vatikánský koncil, věroučná
konstituce Lumen gentium, 22; (61)
srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis
redintegratio, 22; (62) srov. tamtéž,
3; (63) srov. tamtéž, 22; (64) srov.
Kongregace pro nauku víry, deklarace Mysterium
Ecclesiae, 1; (65) Jan Pavel II, encyklika Ut unum sint, 14; (66) 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 3; (67)
Kongregace pro nauku víry, list Communionis
notio, 17; srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 4.
MISIE
— POŽADAVEK VŠEOBECNOSTI CÍRKVE
738,
767
849 Misijní příkaz. „Církev
byla poslána od Boha k národům světa, aby byla „všeobecnou svátostí spásy“.
Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky katolicity a poslušností k
svému Zakladateli, hlásat evangelium všem lidem.“[321]
„Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i
Syna a i Ducha svatého a učte je
zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny
dny až do konce světa“ (Mt 28,19-20).
257 730
850 Původ a
cíl misie. Misionářský příkaz Pána má svůj původní pramen ve věčné lásce
Nejsvětější Trojice: „Putující Církev je svou podstatou misionářská, protože
odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha
Otce.“[322] Konečným
cílem misie není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které
existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky.[323]
(podle: Kongregace
pro nauku víry, DI (Dominus Iesus,
Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze
dne 6.8.2000, srov. 4; 23.)
„Trvalé misijní
hlásání Církve je dnes ohrožováno relativistickými teoriemi, které chtějí
ospravedlnit náboženský pluralismus nejen de facto, ale i de iure (nebo
principiálně). V důsledku toho jsou pokládány za překonané pravdy, jako např.:
Ø definitivní a
úplný charakter zjevení Ježíše Krista (viz DJ-011)
Ø povaha křesťanské
víry ve vztahu k vnitřnímu přesvědčení v jiných náboženstvích (viz DJ-012)
Ø inspirace knih
Písma svatého (viz DJ-013)
Ø osobní jednota
mezi věčným Slovem a Ježíšem z Nazareta (viz DJ-014)
Ø jednota řádu spásy
a vtěleného Slova a Ducha svatého (viz DJ-015)
Ø jedinečnost a
spasitelská univerzalita Ježíše Krista (viz DJ-016)
Ø univerzální
spasitelské prostřednictví Církve (viz DJ-017)
Ø neoddělitelnost –
i když odlišnost – Božího království a Církve (viz DJ-018)
Ø subsistence jediné
Kristovy Církve v katolické církvi (viz DJ-019)
Kořeny
těchto názorů je třeba hledat v některých předpokladech jak filozofické, tak i
teologické povahy, které jsou v rozporu s chápáním a přijímáním zjevené pravdy.
Některé z nich jsou:
·
přesvědčení, že božská
pravda je neuchopitelná a nevyslovitelná, dokonce ani skrze křesťanské zjevení;
·
relativistický postoj
vůči pravdě, jako by to, co je pro jednoho pravda, pro druhého pravdou nebylo;
·
radikální protiklad,
který existuje mezi logickým způsobem myšlení na Západě a symbolickým způsobem
myšlení Východu;
·
subjektivismus těch,
kteří pokládají rozum za jediný pramen poznání, a tak se stávají neschopnými
»obrátit pohled vzhůru, aby se vyhnuli riziku, že dospějí k pravdě bytí«(8);
·
obtíž pochopit a
přijmout, že v dějinách existují konečné a eschatologické události;
·
metafyzické vyprázdnění
události vtělení věčného Logos v čase, které je redukováno na pouhé zjevení
Boha v dějinách;
·
eklekticismus těch,
kteří do teologického bádání přijímají ideje pocházející z rozličných filozofických
a náboženských proudů, aniž by se starali o jejich logiku a systematické
vztahy, jakož i o jejich slučitelnost s křesťanskou pravdou;
·
konečně tendence číst a
vysvětlovat Písmo svaté bez ohledu na tradici a učitelský úřad Církve.
Na základě těchto
předpokladů, které vystupují v různých obměnách tu jako tvrzení, tu jako
hypotézy, jsou vypracovávány teologické návrhy, ve kterých křesťanské zjevení a
mystérium Ježíše Krista a Církve ztrácejí svůj charakter absolutní a
univerzální pravdy spásy, nebo přinejmenším jsou postiženy stínem pochybnosti a
nejistoty.
Při jednání o
tématu pravého náboženství konstatují otcové 2. vatikánského koncilu: „Toto
jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické církvi, které Pán Ježíš
svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: Jděte tedy,
získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha
svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Všichni lidé pak mají povinnost
hledat pravdu, především o Bohu a jeho Církvi, a poznanou pravdu přijmout a
zachovávat.“ (99).
Křesťanské zjevení
zůstane v dějinách „pravou vedoucí hvězdou“ (100) pro celé lidstvo. „Pravda,
kterou je Kristus, se zjevuje nezbytně jako všeobecná autorita“ (101).
Křesťanské tajemství překonává všechny meze času a prostoru a uskutečňuje
jednotu rodiny lidstva. „Z různých míst a tradic jsou všichni v Kristu
povoláni, aby měli účast na jednotě rodiny Božích dětí… Ježíš strhává zdi rozdělení
a skrze účast na svém tajemství dosahuje jednoty jedinečným a svrchovaným
způsobem. Tato jednota je tak hluboká, že Církev může říkat se sv. Pavlem:
„Proto už nejsme cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a
členové Boží rodiny“ (Ef 2,19)“
(102).“
(99)
Srov. 2. vatikánský koncil,
prohlášení Dignitatis humanae, 1;
(100) srov. Jan Pavel II., encyklika Fides
et ratio, 15;
(101) tamtéž,
92; (102) tamtéž, 70.
890 74,
217, 2104 221,
429
851 Proč
misie? Církev odevždy odvozovala povinnost a čerpala sílu své misionářské
horlivosti z Boží lásky ke všem
lidem: „Kristova láska nás nutí…“ (2 Kor 5,14).[324] Bůh
opravdu „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim
2,4). Bůh chce spásu všech skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti,
kteří poslouchají hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak Církev,
které byla svěřena tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji
přinesla. Právě proto, že Církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být
misionářská.
2473 2044
852 Cesty
misie. „Duch svatý je opravdu hlavní osobou pro celé poslání Církve.“[325] Je to
on, který vede Církev po cestách misie. Tato je „pokračováním a dějinným
rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst
chudým. Proto Církev musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou
šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k
smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním.“[326] Tak
se stává „krev mučedníků semenem křesťanů“.[327]
1428
853 Při
svém putování Církev zakouší, „jak veliká vzdálenost dělí poselství, které
přináší, od lidské slabosti těch, kterým bylo evangelium svěřeno“.[328] Jen když bude bez ustání dělat „pokání a obnovu“[329] a „kráčet úzkou cestou kříže“,[330] může Boží lid rozšířit Kristovo království.[331] Vždyť „jako Kristus vykonal dílo vykoupení v
chudobě a v pronásledování, tak je i Církev je povolána vydat se toutéž cestou,
aby lidem zprostředkovala plody spásy“.[332]
2443 2105
204
854 Církev
skrze své vlastní poslání „jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský
osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a
přetvořit v Boží rodinu“.[333] Misionářské úsilí tedy vyžaduje trpělivost. Začíná hlásáním evangelia
národům a skupinám, které ještě nevěří v Krista;[334] pokračuje vytvářením křesťanských společenství,
které „jsou znameními Boží přítomnosti ve světě“,[335] a zakládáním místních církví;[336] podněcuje proces inkulturace, aby se evangelium
mohlo vtělit do kultur jednotlivých národů;[337] přitom nezůstane ušetřena neúspěchů. „Pokud o
lidi, skupiny a národy, Církev jen postupně s nimi přichází do styku a proniká
do nich, a tak je přijímá do katolické plnosti.“[338]
821
855 Církevní misie vyžaduje
úsilí o jednotu křesťanů.[339] Vždyť také „rozdělení křesťanů brání Církvi
uskutečnit plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní
sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní. I pro
Církev samu se tak stává obtížnějším projevovat v životní skutečnosti plnost
katolicity po všech stránkách“.[340]
75 843 839
856 Misionářská
činnost zahrnuje ohleduplný dialog s
těmi, kteří ještě nepřijímají evangelium.[341] Věřící mohou z tohoto dialogu vytěžit pro sebe
prospěch tím, že se lépe naučí poznávat „cokoli z pravdy a milosti“ existující „vlivem tajemné
Boží přítomnosti už u pohanských národů“.[342] Jestliže totiž hlásají radostnou zvěst těm,
kteří ji neznají, je to kvůli tomu, aby upevňovali, doplňovali a povznášeli
pravdu a dobro, které Bůh rozšířil mezi lidmi a národy, a aby je očišťovali od
omylu a zla „k oslavě Boží, k zahanbení zlého ducha a ke štěstí člověka“.[343]
IV. Církev je apoštolská
857 Církev je apoštolská, protože
je založena na apoštolech, a to v trojím smyslu:
— byla a zůstává
vybudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20),[344]
svědků, které s misijním posláním
rozeslal sám Kristus;[345]
171
— s pomocí Ducha,
který v ní přebývá, střeží a předává učení,[346]
cenný poklad, zdravá slova, která
slyšela od apoštolů;[347]
880
— až do návratu
Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním
poslání: biskupskému sboru, „jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem
a nejvyšším pastýřem Církve“.[348]
1575
„Ty… Pastýř věčný: svůj lid nikdy neopouštíš a skrze svaté
apoštoly jej ustavičně chráníš; vždyť v pastýřích, kteří podle tvé vůle vedou
tvou Církev, je uprostřed nás tvůj Syn.“[349]
POSLÁNÍ
APOŠTOLŮ
642 876 425,
1086 551
858 Ježíš je poslán Otcem. Na začátku své veřejné
činnosti „zavolal k sobě ty, které sám chtěl... A ustanovil jich dvanáct,
aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). Od té chvíle
budou jeho „poslaní“ [to je význam řeckého termínu „apostoloi“]. V nich Ježíš
pokračuje ve svém poslání: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“ (Jan
20,21).[350]
Jejich služba je tedy pokračováním jeho poslání: „Kdo vás přijímá, mne přijímá“,
říká Dvanácti (Mt 10,40).[351]
859 Ježíš připojuje apoštoly k poslání, které dostal od Otce. Jako „Syn
nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19.30), ale dostává všechno od Otce, který
ho poslal, tak ti, které Ježíš posílá, nemohou bez něho dělat nic,[352] od
něho dostávají příkaz k misijnímu poslání a moc je vykonat. Kristovi apoštolové
tedy vědí, že Bůh je učinil „způsobilými sloužit nové smlouvě“ (2 Kor 3,6), že
je učinil „Božími služebníky“ (2 Kor 6,4), „Kristovými vyslanci“ (2 Kor 5,20),
„Kristovými služebníky a správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).
77 1536 765
860 V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek:
být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy Církve. V jejich poslání je
však i jeden prvek trvalý. Kristus jim totiž slíbil, že s nimi zůstane až do skonání věků.[353]
„Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa,
neboť evangelium, které mají předávat, je pro Církev ve všech dobách zdrojem
veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané
společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.“[354]
BISKUPOVÉ
– NÁSTUPCI APOŠTOLŮ
1087
861 Apoštolové „měli při své službě nejen různé
pomocníky, nýbrž – aby poslání, které jim bylo svěřeno, pokračovalo i po jejich
smrti – odkázali jakoby ve formě závěti svým bezprostředním spolupracovníkům
úkol dobudovat a upevnit dílo, které započali.
Doporučili jim, aby dbali o celé stádo, v kterém je Duch svatý
ustanovil, aby pásli Boží Církev. Ustanovili tedy takové muže a navíc jim dali
příkaz, aby po jejich smrti převzali službu jiní osvědčení muži“.[355]
900 1556 880
862 „Jako trvá úřad, který svěřil Pán zvlášť
Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který má přecházet na jeho nástupce, tak trvá i
úřad apoštolů pověřený pasením Církve, který má stále vykonávat posvátný
biskupský stav.“ Proto Církev učí, že „biskupové nastoupili z Božího ustanovení
na místo apoštolů jako pastýři Církve; kdo tedy je poslouchá, poslouchá Krista,
kdo však jimi pohrdá, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal“.[356]
APOŠTOLÁT
2472
863 Celá Církev je apoštolská, neboť zůstává ve
společenství víry a života se svým původem, skrze nástupce svatého Petra a
apoštolů. Celá Církev je apoštolská, neboť je „poslaná“ do celého světa;
všichni členové Církve se podílejí na tomto poslání, i když různým způsobem.
„Křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu.“ „Apoštolátem
se nazývá“ „veškerá činnost Tajemného Těla“ zaměřená na „šíření Kristova
Království všude na světě.“[357]
828
864 „Protože Kristus, poslaný od Otce, je zdroj a
počátek veškerého apoštolátu Církve, je zřejmé, že plodnost apoštolátu“, jak
posvěcených služebníků, tak „laiků, závisí na jejich živém spojení s Kristem“.[358] Podle
povolání, dobových požadavků, různých darů Ducha svatého, nabývá apoštolát
různých forem. Avšak „duší veškerého apoštolátu“[359] zůstane
vždycky láska čerpaná především z Eucharistie.
824,
1324 811
541
865 Církev je jedna,
svatá, katolická a apoštolská ve své nejhlubší a konečné totožnosti,
protože právě v ní už existuje a na konci časů se dovrší „nebeské království“,
„Boží království“,[360] které
přišlo v osobě Krista a které v srdci těch, kteří jsou k němu přivtěleni,
tajemně roste až do svého plného projevení navenek při konečném Kristově
příchodu. Tehdy všichni jím vykoupení
lidé, kteří se v něm stali „ svatí a
bez poskvrny“ před Bohem „v lásce“ (Ef 1,4), budou shromážděni jako jediný Boží lid, „choť Beránkova“ (Zj
21,9), „svaté město“, které sestupuje „z nebe od Boha a září Boží vznešeností“
(Zj 21,10-11); má „hradby s dvanácti základními kameny a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů“ (Zj
21,14).
(podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti
a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov.
18-19.)
Církev je poslána
„hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je
zárodek a počátek tohoto království na zemi (68).“ Na jedné straně je „jakoby
svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty
celého lidstva“ (69); je proto znamením a nástrojem království, je povolána,
aby je hlásala a zakládala. Na druhé straně je Církev „“lid sjednocený působením
jednoty Otce i Syna i Ducha svatého“ (70) je tedy „Kristovo království již dnes
tajemně přítomné“ (71) a tvoří tedy jeho zárodek
a počátek. Boží království má
eschatologickou dimenzi: je skutečností přítomnou v čase, ale její plné
uskutečnění přijde teprve spolu s konce,to zn. při naplnění dějin (72).
Z biblických
textů a svědectví Otců stejně jako z dokumentů učitelského úřadu Církve
není možno vyvodit pro výrazy nebeské království Boží království a Kristovo
království žádné jednoznačné významové obsahy, a to ani v jejich vztahu
k Církvi, která je sama tajemství a není ji možno plně vystihnout lidským
pojmem. Jsou tedy přípustné různé teologické výklady těchto témat. Žádný
z těchto možných výkladů však nesmí popírat nebo jakýmkoliv způsobem
podkopávat vnitřní propojení mezi Kristem, královstvím a Církví. Ve skutečnosti
není možno „oddělovat Boží království, tak jak je známe ze zjevení, ani od
Krista, ani od Církve... Když se oddělí království od Ježíšovy osoby, není to
již Boží království, které zjevil, buď se následně převrací smysl království,
který hrozí, že se stane ryze lidským nebo ideologickým objektem, nebo se
falšuje identita Krista, který se už nejeví jako Pán, jemuž je všechno
podřízeno (srov. 1 Kor 15,27). Stejně tak není možno oddělit
království od Církve. Jistě, ona sama není cílem, neboť je podřízena Božímu
království, jehož skutečnost v zárodku a znamení představuje a je jejich
nástrojem. Ale při vší odlišnosti mezi Církví Kristovou na jedné straně a Kristovým
královstvím na straně druhé zůstává Církev s oběma nerozlučně spjata
(73).“
Posilovat
nerozlučný vztah mezi Církví a královstvím znamená ovšem nezapomínat, že Boží
království – i když je chápeme
v jeho dějinné fázi – není totožné s Církví v její viditelné
společenské skutečnosti. Není totiž správné, když se „dílo Krista a Ducha
zužuje na jeho Církev v jejich viditelných hranicích (74).“ Je třeba
respektovat, že /království zahrnuje všechny: jednotlivce, společnost, celý
svět. Působit pro království znamená uznávat a podporovat Boží dynamiku, která
je přítomna v lidských dějinách a přetváří je. Budovat království znamená
pracovat na osvobození od zla ve všech jeho formách. Konečně Boží království je
zjevení a uskutečnění jeho spásných záměrů v celé plnosti (75).“
Hovoříme-li o vztahu mezi Božím královstvím, Kristovým
královstvím a Církví, je třeba se vystříhat jednostranného zdůrazňování ,
k čemuž dochází v názoru některých lidí, kteří „dávají jednoznačný
důraz na království a naznačují, že jsou „zaměřeni na království.“ Chtějí
navrhnout obraz Církve, která nemyslí sama na sebe, která se spíše zabývá tím,
že o království vydává svědectví a souží mu. Je „Církví pro druhé“, říkají,
jako Kristus je „člověkem pro druhé“...Vedle pozitivních aspektů má toto pojetí
také negativní stránky. Především mlčky přehlíží Kristovu osobu: království, o
kterém mluví, se zakládá na „teocentrismu“, protože, jak říkají, Krista nemohou
chápat ti, kteří nemají křesťanskou víru, zatímco různé národy, kultury a
náboženství zde mohou znovu nalézat v jedné jediné božské skutečnosti, ať
už by ji chtěli nazvat jakkoliv. Ze stejného důvodu dávají přednost tajemství
stvoření, které se odráží v rozdílnosti kultur a náboženských náhledů, ale
nic neříkají o tajemství spásy. Navíc královstvím, jak je oni chápou, hrozí
nebezpečí, že Církev bude vytlačena na okraj nebo podceněna v důsledku
reakce na její domnělý „ekleziocentrismus“ v minulosti , a také protože
Církev pokládají za pouhé znamení, které navíc není prosto dvojznačností (76).“
Takové představy odporují katolické víře, protože popírají jednoznačný vztah,
který existuje mezi Kristem, Církví a Božím království.
(68) 2. Vatikánský
koncil, věroučná deklarace Lumen gentium,
5; (69) tamtéž, 1; (70) tamtéž,4; sv. Cyprián, De Dominica
oratione 23: CCSL 3A, 105; (71)
2. Vatikánský koncil, věroučná deklarace Lumen
gentium, 3; (72) srov. tamtéž, 9;
srov. také modlitbu k Bohu v Didaché
9, 4: SC 248, 176: „Kéž je církev
shromážděna z končin země do tvého království“ a tamtéž 10,5 SC 248, 180: „Pamatuj Pane na svou
církev…a posvěcenou ji shromáždi ze všech stran světa do svého království, jež
jsi pro ni připravil“; (73) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 18; srov. apoštolská exhortace Ecclesia in Asia, 17L; (74) Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 18; (75)
tamtéž, 15; (76) tamtéž, 17.
Souhrn
866 Církev je jedna:
má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen
jedno Tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději,[361] jejímž naplněním budou překonána všechna
rozdělení.
867 Církev je svatá: přesvatý Bůh je jedním průvodcem; Kristus, její ženich, se
za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní
hříšní lidé, přesto je bez poskvrny: „ex maculatis immaculata“. Její svatost
září ve svatých; v Marii už je celá svatá.
868 Církev je všeobecná
(katolická): hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke
spáse; je poslána ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny
doby; „svou podstatou je misionářská“.[362]
869 Církev je apoštolská:
je zbudována na pevných základech: na „dvanácti Beránkových apoštolech“ (Zj
21,14); je nezničitelná;[363] je neomylně uchovávána v pravdě: Kristus ji řídí
prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích,
papeži a biskupském sboru.
870 „Toto je jediná Kristova Církev, kterou
vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a
apoštolskou… subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena
Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i když i mimo její
struktury existuje mnoho prvků posvěcení a pravdy.“[364]
1268-1269
4. odstavec
VĚŘÍCÍ – HIERARCHIE,
LAIKOVÉ, ZASVĚCENÝ ŽIVOT
782-786
871 „Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni
do Krista, stali se Božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým
způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého
vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které Bůh svěřil Církvi, aby je
plnila ve světě.“[365]
1544 814,
1937 794 1934
872 „Na základě znovuzrození v Kristu jsou si
všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této
rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení
a úkolů.“[366]
873 I rozdíly, které Pán stanovil mezi údy svého Těla, mají sloužit
jednotě Církve a jejímu poslání. „V Církvi jsou totiž různé služby, ale jedno
poslání. Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a
řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově
kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v Církvi a ve světě svůj podíl na
poslání celého Božího lidu.“[367]
Konečně jak z posvěcených služebníků, tak z laiků „pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním
evangelijních rad... se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají
Církvi v jejím spásném poslání.“[368]
I. Hierarchické zřízení Církve
PROČ
JE CÍRKEVNÍ SLUŽBA?
874 Sám Kristus je počátkem služby v Církvi. On tuto službu ustanovil,
dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl:
„K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své Církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu... dosáhli spásy.“[369]
1551 1536 1548 166
875 „Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě
neslyšeli? A jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat,
jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám
sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z hlásání“ (Řím 10,17).
Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán
posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy;
nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem.
Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To
předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a
oprávnil. Od něho dostávají poslání a zplnomocnění [„posvátnou moc“] jednat „v
osobě Krista, Hlavy.“ Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus
poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat
ani dát, církevní Tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze
zvláštní svátost.
427
876 Se svátostnou povahou takového církevního
stavu je niterně spojen jeho služebný
charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje
poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“,[370] podle
příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“
(Fil 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž
Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.[371]
1559
877 Stejně je svátostné povaze církevní služby
vlastní, že má kolegiální charakter.
Vždyť Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti ustanovil Dvanáct, kteří
„byli zárodky nového Izraele a zároveň začátkem posvátné hierarchie“.[372] Byli
společně vyvoleni a také jsou společně posláni; jejich bratrské spojení bude
sloužit bratrskému společenství všech věřících a bude jakýmsi odleskem a
svědectvím společenství božských Osob.[373] Proto
každý biskup vykovává svou službu v rámci biskupského sboru, ve spojení
s římským biskupem, nástupcem svatého Petra a hlavou sboru; kněží
vykonávají svou službu v rámci diecézního kněžstva, pod vedením svého biskupa.
552,
862 1484
878 Konečně je vlastní posvátné povaze církevní
služby to, že má osobní charakter. I
když Kristovi služebníci působí ve společenství, přesto vždy také jednají
osobně. Každý je osobně povolán: „Ty mě následuj!“ (Jan 21,22),[374] aby
byl ve společném poslání osobním svědkem, osobně odpovědným tomu, který uděluje
poslání. Jedná „v jeho osobě“ a pro osoby: „Já tě křtím ve jménu Otce...“; „Já
tě rozhřešuji...“.
879 Proto je svátostná služba v Církvi zároveň kolegiální i osobní
službou, která se vykonává ve jménu Krista. To se uskutečňuje jak ve vztazích
mezi biskupským sborem a jeho hlavou, nástupcem svatého Petra, tak ve vztazích
mezi pastorální odpovědností biskupa za svou místní církev a péčí celého
biskupského sboru o všeobecnou Církev.
BISKUPSKÝ
SBOR A JEHO HLAVA, PAPEŽ
880 Kristus ustanovil Dvanáct „jako sbor nebo trvalou skupinu, které
dal do čela Petra, vyvoleného z nich samých“.[375] „Jako
z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor,
právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův
nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů.“[376]
553
642
881 Pán udělal skálu své Církve pouze ze Šimona,
kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče;[377] jeho
ustanovil pastýřem celého stádce.[378] „Je
však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena
též sboru apoštolů spojenému se svou hlavou.“[379] Tento
pastýřský úřad Petra i ostatních apoštolů tvoří jeden ze základů Církve;
pokračují v něm biskupové pod papežovým prvenstvím.
834
1369 837
882 Papež,
římský biskup a nástupce svatého Petra, „je trvalý a viditelný zdroj a základ
jednoty biskupů i celého množství věřících“.[380]
„Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé Církve má totiž
nad Církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky
svobodně uplatňovat.“[381]
883 „Biskupský sbor či těleso
biskupů má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým
nástupcem, jakožto hlavou apoštolského sboru.“ Jako takový je tento sbor „spolu
se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem
nejvyšší a plné pravomoci nad celou Církví.“[382]
884 „Biskupský sbor vykonává moc nad celou Církví slavnostním způsobem
na obecném sněmu.“[383] „O
všeobecném sněmu se dá mluvit jen tehdy, je-li Petrovým nástupcem jako takový
potvrzen nebo alespoň přijat.“[384]
885 „Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje
rozmanitost a všeobecnost Božího lidu; tím, že je sdružen pod jednou hlavou,
vyjadřuje jednotu Kristova stádce.“[385]
2448 1560,
833
886 „Jednotliví biskupové jsou... viditelným zdrojem a základem jednoty svých
partikulárních církví.“[386] Jako
takoví „vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla
svěřena“;[387] a v
tom jim pomáhají kněží a jáhnové. Ale poněvadž jsou členy biskupského sboru,
každý z nich se podílí na péči o všechny církve,[388] a
vykonává ji především tím, že „dobře řídí vlastní církev jako díl všeobecné
Církve“, a tak přispívá „k dobru celého tajemného Těla, které je také tělem
církví“.[389]
Taková péče se bude zvláště týkat chudých,[390]
pronásledovaných pro víru, jakož i misionářů, kteří působí ve všech končinách
země.
887 Místní církve, které jsou si blízké a mají stejnorodou kulturu,
vytvářejí církevní provincie nebo větší celky nazývané patriarcháty nebo
oblasti.[391]
Biskupové těchto seskupení se mohou shromáždit na synodech nebo provinčních
koncilech. Podobně i biskupské konference mohou dnes mnohostranně a plodně
přispívat k tomu, aby „sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.[392]
85-87,
2032-2040
ÚKOL
VYUČOVAT
92 2068
888 Biskupové se svými pomocníky, kněžími, „mají
především povinnost hlásat všem Boží evangelium“,[393] podle
příkazu Pána.[394] „Jsou
zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také
autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé.“[395]
889 Kristus, který je Pravda, chtěl, aby se jeho Církev podílela na
jeho neomylnosti, a tak ji uchoval v čistotě víry předávané apoštoly. Skrze
„nadpřirozený smysl víry“ se Boží lid „pevně drží víry“ pod vedením živého
učitelského úřadu Církve.[396]
851 1785
890 Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní povahou smlouvy,
kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým lidem; musí jej uchránit před úchylkami a
ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Pastýřský
úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v
pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charizmatem
neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toto charizma se může vykonávat několikerým
způsobem.
891 „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského
sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech
jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje
ve víře... Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s
Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém
koncilu.“[397] Když
Církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k
věření jako zjevené od Boha“[398] a
jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni k takovému výroku vnitřně přilnout
náboženskou poslušností“.[399] Tato
neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.[400]
892 Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří
učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému
biskupovi, pastýři celé Církve, když předkládají při řádném výkonu učitelského
úřadu učení, které přispívá k lepšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů,
přestože nedojdou k neomylnému rozhodnutí a nevysloví se „definitivním
způsobem“. Toto autentické učení mají věřící „přijímat s úctou… a… upřímně“;[401] i
když se takové přijímání liší od souhlasu víry, je nicméně jeho prodloužením.
ÚKOL
POSVĚCOVAT
1561
893 Biskup „je správcem milosti nejvyššího
kněžství, především v Eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat“[402]
kněžími, svými spolupracovníky. Eucharistie je totiž středem života místní
církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou a svou prací, službou
slova a udílením svátostí. Posvěcují ji svým příkladem, tím, že si nepočínají pánovitě
vůči těm, kteří jsou jim svěřeni, ale že jsou „svému stádci vzorem“ (1 Petr
5,3), aby tak „spolu se stádcem, které jim bylo svěřeno, došli do věčného
života“.[403]
ÚKOL
ŘÍDIT
1558 801
894 „Biskupové řídí svěřené místní církve jako
zástupci a vyslanci Kristovi radou, přesvědčováním, příkladem, ale i autoritou
a posvátnou mocí.“[404] Tu
však mají používat jen k tomu, aby budovali společenství v duchu služby,
který je duchem jejich Mistra.[405]
895 „Moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná
a bezprostřední, i když její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní
autoritou.“[406] Ale
biskupové nesmějí být považováni za náměstky papeže; řádná a bezprostřední
papežova autorita nad celou Církví autoritu biskupů neruší, ale naopak ji
potvrzuje a hájí. Tuto autoritu je nutno vykonávat s celou Církví pod vedením
papeže.
1550
896 Dobrý Pastýř bude vzorem a „formou“
pastýřského úřadu biskupa. Biskup, vědom si vlastním slabostí, „je schopen cítit
s nevědomými a bloudícími. Ať neodmítá vyslechnout své poddané, které má v
péči, jako pravé syny... Věřící pak mají lnout ke svému biskupovi jako Církev
k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci“.[407]
„Následujte všichni biskupa, jako Ježíš [následuje] Otce, a kněžstvo následujte jako apoštoly; co se týká jáhnů, mějte k nim úctu, jak k Božímu zákonu. Ať nikdo nekoná nic, co se týká Církve, bez biskupa.“[408]
II. Věřící laikové
873 2105
897 „Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu
duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v Církvi; tedy věřící
křesťané, kteří – když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a
tak se stali svým způsobem účastnými Kristova
úřadu kněžského, prorockého a královského – vykonávají svým podílem poslání celého
křesťanského lidu v Církvi a ve světě.“[409]
POVOLÁNÍ
LAIKŮ
898 „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království
tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha… Jim tedy zvlášť
připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou
v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke
chvále Stvořitele a Vykupitele.“[410]
2442
899 Iniciativa křesťanských laiků je zvláště nutná, když je třeba
objevit a navrhnout prostředky, jimiž by požadavky křesťanského učení a života
pronikly do sociálních, politických a hospodářských skutečností. Tato
iniciativa je běžným prvkem života Církve:
Věřící a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života Církve; jejich prostřednictvím je Církev životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k Církvi, nýbrž že jsou Církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou Církev.“[411]
784,
1268 863
900 Laici, jako všichni věřící, dostávají od Boha
křtem a biřmováním pověření k apoštolátu; proto mají povinnost a právo,
jednotlivě nebo společně, ve sdruženích usilovat o to, aby všichni lidé na celé
zemi poznali a přijali božské poselství spásy; tato povinnost je ještě
naléhavější v případech, kdy mohou lidé jen jejich prostřednictvím slyšet
evangelium a poznat Krista. Činnost laiků v církevních společenstvích je tak
nutná, že bez nich apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého
plného účinku.[412]
ÚČAST
LAIKŮ NA KRISTOVĚ KNĚŽSKÉM ÚŘADU
1143 358
901 „Laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem
svatým, jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy
hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost,
manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný,
jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají
se duchovními oběťmi Bohu milými skrze
Ježíše Krista (1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla
Páně při slavení Eucharistie. Takto i laici zasvěcují celý svět Bohu, když
všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“[413]
902 Zvláště rodiče mají
podíl na službě posvěcování „svým manželským životem v křesťanském duchu a
křesťanskou výchovou dětí“.[414]
903 Mají-li laici potřebné
schopnosti, mohou být přijati do stálé služby lektorů a akolytů.[415] „Jestliže to vyžaduje potřeba Církve v případě
nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoli nejsou lektory nebo akolyty,
nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova,
řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“[416]
JEJICH
ÚČAST NA KRISTOVĚ PROROCKÉM ÚŘADU
2495 2472 2044 92 785
904 „Kristus... vykonává prorocký úřad nejenom
prostřednictvím hierarchie... ale též prostřednictvím laiků; proto je
ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“[417]
„Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího.“[418]
905 Laici plní své prorocké poslání také prostřednictvím evangelizace
tím, že hlásají Krista „svědectvím života a slovem.“ Toto šíření evangelia u
laiků „dostává svůj zvláštní ráz a zvláštní účinnost, protože se uskutečňuje v
běžných světských podmínkách“:[419]
„Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy, buď nevěřícím... nebo věřícím.“[420]
906 Při katechetické
výchově,[421] vyučování posvátným vědám,[422] v hromadných sdělovacích prostředcích[423] mohou také spolupracovat ti z věřících laiků,
kteří k tomu mají schopnosti a připraví se na to.
907 „Křesťané mají právo,
dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit
pastýřům Církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu Církve; a při
zachovávání neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na
obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit
ostatní věřící.“[424]
JEJICH
ÚČAST NA KRISTOVĚ KRÁLOVSKÉM ÚŘADU
1887 786
908 Kristus svou poslušností až k smrti[425]
udělil svým učedníkům dar královské svobody, „aby sebezáporem a svatým životem
přemáhali v sobě vládu hříchu“.[426]
„Ten, kdo si podrobí vlastní tělo a ovládá svou duši, aniž zabředl do vášní, je pánem nad sebou: může být nazýván králem, protože je schopen ovládat vlastní osobu; je svobodný a nezávislý a nedá se spoutat otroctvím hříchu.“[427]
909 „Laici mají, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce a
životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, laici je mají, aby to vše bylo v
souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému
životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu i lidská díla.“[428]
910 „Laikové se mohou cítit povoláni, anebo skutečně i povoláni jsou,
ke spolupráci se svými pastýři ve službě církevnímu společenství. Usilují o
jeho růst a životnost a přispívají k tomu nejrůznějšími službami, podle milosti
a darů, kterých se jim od Pána dostalo.“[429]
799 2245 2103
911 V Církvi při výkonu
řídící moci „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“,[430] a to svou přítomností na sněmech místní církví,[431] na diecézních sněmech,[432] v pastoračních radách;[433] účastí na pastorační péči o nějakou farnost;[434] spoluprací v ekonomických radách;[435] účastí na církevních soudech.[436]
912 Věřící se mají „naučit pečlivě rozlišovat práva a povinnosti, které
jim patří pro jejich příslušnost k Církvi, a ty, které jim přísluší jakožto
členům lidské společnosti. Mají se snažit oboje uvést v soulad a být si přitom
vědomi, že je má vést ve všech časných záležitostech vést křesťanské svědomí,
protože žádná lidská činnost – ani světská – nemůže být vyňata z Boží vlády“.[437]
913 „Tak je každý laik vlivem přijatých darů svědkem a zároveň živým
nástrojem poslání Církve v takové míře, v jaké jim „chtěl Kristus ty dary dát“
(Ef 4,7).“[438]
III. Zasvěcený život
914 „Stav, založený na slibu evangelijních rad, nepatří sice k
hierarchickému zřízení Církve, náleží však nepopiratelně k životu a svatosti
Církve.“[439]
EVANGELIJNÍ
RADY, ZASVĚCENÝ ŽIVOT
1973-1974
915 Evangelijní rady ve své rozmanitosti jsou
předkládány každému Kristovu učedníku. Dokonalost lásky, k níž jsou všichni
věřící povoláni, ukládá těm, kteří dobrovolně přijmou povolání k zasvěcenému
životu, povinnost zachovávat čistotu v celibátu pro Boží království, chudobu a
poslušnost. A slib zachovávat tyto
rady ve stálém životním stavu uznaném Církví charakterizuje Bohu „zasvěcený
život“.[440]
2687 933 2684
916 Řeholní stav tedy představuje způsob „zvláštního“ zasvěcení, které
má svůj kořen ve křtu a je úplným odevzdáním se Bohu.[441]
Věřící v Krista si v zasvěceném životě pod vlivem Ducha svatého umiňují
následovat Krista „více zblízka“, oddat se Bohu, kterého nadevše milují, a tím,
že usilují o dokonalost lásky ve službě Božímu království, stát se v Církvi
znamením a hlasateli slávy budoucího světa.[442]
VELKÝ
STROM S MNOHA VĚTVEMI
917 „Tak se stalo, že na stromě, který se podivuhodně a bujně rozvětvil
na poli Páně ze semene daného od Boha, vyrostly různé formy života v samotě a
ve společenství a různé řeholní rodiny, které slouží jak k prospěchu svých
členů, tak k dobru celého Kristova Těla.“[443]
918 „Od počátku byli v
Církvi muži i ženy, kteří se rozhodli zachováváním evangelijních rad následovat
Krista svobodněji a napodobovat ho věrněji; vedli život zasvěcený Bohu každý
svým způsobem. Mnozí z vnuknutí Ducha svatého žili jako poustevníci, jiní dali
vznik řeholním rodinám, které ochotně přijala a schválila Církev svou
autoritou.“[444]
919 Biskupové se budou vždy snažit rozpoznávat nové dary zasvěceného
života, které Duch svatý svěřuje své Církvi; schválení nových forem zasvěceného
života je vyhrazeno Apoštolskému Stolci.[445]
POUSTEVNICKÝ
ŽIVOT
920 Poustevníci „prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa
zasvěcují svůj život chvále Boha a spáse světa tichem samoty, vytrvalými
modlitbami a pokáním“,[446] aniž
by vždycky veřejně slibovali zachovávání tři evangelijních rad.
2719
1672 1537 1618-1620 2015
921 Ukazují každému vnitřní aspekt tajemství
Církve, jímž je důvěrný osobní vztah ke Kristu. Život poustevníka, skrytý očím
lidí, je mlčenlivým kázáním Krista, kterému odevzdal svůj život, protože
Kristus je pro něho vším. Je to zvláštní povolání, najít na poušti slávu
Ukřižovaného právě v duchovním boji.
ZASVĚCENÉ
PANNY
922 Již od apoštolských dob existovaly křesťanské panny, které Pán
povolal, aby se mu bezvýhradně oddaly[447] s
větší svobodou srdce, těla i ducha; udělaly rozhodnutí, schválené Církví, žít v
panenském stavu „pro nebeské království“ (Mt 19,12).
923 Když panny veřejně „vyjádřily posvátné předsevzetí důsledněji
následovat Krista a byly od diecézního biskupa podle schváleného liturgického
obřadu zasvěceny Bohu, mysticky se zasnoubily Kristu, Božímu Synu, a oddaly se
službě Církve“.[448] Tímto
slavnostním obřadem (Consecratio
virginum)[449] „se
panna stává zasvěcenou osobou jako znamení přesažné lásky Církve ke Kristu,
eschatologického obrazu nebeské Nevěsty a budoucího života“.[450]
924 Stav panen, který „k těmto
způsobům zasvěceného života přistupuje“,[451]
určuje ženu, která žije ve světě (nebo řeholnici) k modlitbě, pokání, službě
bratřím a apoštolské práci, podle stavu nebo příslušných darů, kterých se každé
z nich dostalo.[452]
Zasvěcené panny se mohou sdružovat, aby tím věrněji zachovávaly své životní
rozhodnutí.[453]
ŘEHOLNÍ
ŽIVOT
1672
925 Řeholní život vznikl na Východě v prvních
křesťanských staletích[454] a
uskutečňoval se ve společnostech Církví kanonicky zřízených;[455] liší
se však od jiných forem zasvěceného života svým kultovním aspektem, veřejnými
sliby zachovávání evangelijní rady, společným bratrským životem, svědectvím o
Kristově spojení s Církví.[456]
901 854 796
926 Řeholní život pramení z tajemství Církve. Je
to dar, který Církev dostává od svého Pána a který ona pak nabízí jako stálý
životní stav věřícímu, kterého Bůh volá k životu podle evangelijních rad. Tak
může Církev jasně ukazovat Krista a zároveň se považovat za nevěstu Spasitele.
Po řeholním životě se požaduje, aby ve svých rozmanitých formách vyjadřoval
Boží lásku současným jazykem.
927 Všichni řeholníci, i ti, kteří byli vyňati z pravomoci místních
ordinářů,[457] jsou
počítáni mezi spolupracovníky diecézního biskupa v jeho pastýřském úřadě.[458]
Zakládání a misionářské rozšíření Církve vyžaduje přítomnost řeholního života ve
všech jeho formách už od počátků evangelizace.[459]
„Dějiny potvrzují velkou zásluhu řeholní rodiny při šíření víry a při formaci
nové církve od starobylých mnišských institutů a středověké řády až po
kongregace současné doby.“[460]
SEKULÁRNÍ
SPOLEČNOSTI
928 „Sekulární společnost je společnost zasvěceného života, v níž
křesťané žijící ve světě usilují o dokonalou lásku, a především zevnitř se
snaží přispívat k posvěcování světa.“[461]
929 Členové těchto společností se svým „životem dokonale a zcela
oddaným [tomuto] posvěcování“,[462]
„podílejí na evangelizační činnosti Církve“, „ve světě a jakoby z jeho středu“,
v němž jejich přítomnost působí „jako kvas“.[463]
Jejich svědectví křesťanského života je zaměřeno na to, aby napomáhalo „k
uspořádání světských záležitostí podle Boha“ a „k oživování světa silou
evangelia“. Posvátnými závazky přijímají členové sekulárních společností za své
evangelijní rady a podle svého „vlastního způsobu světského života“[464]
pěstují vzájemné společenství a bratrství.
SPOLEČNOSTI
APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA
930 „Kromě společností zasvěceného života jsou společnosti
apoštolského života, jejichž členové neskládají řeholní sliby a usilují o
dosažení apoštolského cíle vlastního společnosti, vedou bratrský společný život
podle vlastního způsobu života a zachováváním stanov směřují k dokonalosti
lásky. V některých z těchto společností přijímají členové evangelijní rady
prostřednictvím závazků určených stanovami.“[465]
ZASVĚCENÍ
A POSLÁNÍ: HLÁSAT KRÁLE, KTERÝ PŘICHÁZÍ
931 Zasvěcený člověk, zcela vydán Bohu, kterého nadevše miluje a
kterému se odevzdal už křtem, se tak stává důvěrněji zasvěcen Boží službě a
oddán dobru Církve. Stavem zasvěcení se Bohu zjevuje Církev a ukazuje, jak
podivuhodně v ní působí Duch svatý. Je tedy prvním posláním těch, kteří se
hlásí k evangelijním radám, žít své zasvěcení. Členové společnosti zasvěceného
života však od té chvíle, kdy „se oddali službě Církvi, jsou povinni věnovat se
podle povahy své společnosti zvláštním způsobem misijní činnosti“.[466]
672 775
932 V Církvi, která je jako svátost, to je znamení
a nástroj Božího života, se zasvěcený život jeví jako zvláštní znamení
tajemství vykoupení. Následovat a napodobovat Krista „více zblízka“, zjevovat
„jasněji“ jeho sebezmaření znamená, že v srdci Kristově jsou „mnohem hlouběji“
blízko svým současníkům. Ti totiž, kteří jdou touto „úzkou“ cestou, povzbuzují
vlastním příkladem své bratry a „vydávají… jasné a skvělé svědectví, že svět
nemůže být přetvořen a Bohu zasvěcen bez ducha blahoslavenství“.[467]
933 Kristův příchod zůstává pro všechny zasvěcené počátkem a zaměřením
jejich života, ať už je jejich svědectví veřejné, jako v řeholním stavu, anebo
méně zjevné či dokonce tajné:
„Boží lid nemá zde na zemi trvalý domov... řeholní stav... lépe ukazuje všem věřícím nebeské hodnoty přítomné už na tomto světě; lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království.“[468]
Souhrn
934 „Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů
posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají
laikové. Z obou skupin věřících pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním
evangelijních rad... se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají Církvi v
jejím spásném poslání.“[469]
935 Kristus posílá své apoštoly a jejich nástupce,
aby hlásali víru a zakládali jeho Království. Dává jim účast na svém poslání.
Dostávají od něho moc jednat v jeho osobě.
936 Pán udělal ze svatého Petra viditelný základ
své Církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je
„hlavou sboru biskupů, zástupcem Krista a pastýřem celé Církve zde na zemi“.[470]
937 Papež „má z božského ustanovení nejvyšší,
plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy“.[471]
938 Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého,
jsou nástupci apoštolů. „Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a
základem jednoty ve svých partikulárních církvích.“[472]
939 Biskupové za pomoci svých spolupracovníků,
kněží a jáhnů, mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především Eucharistii,
a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost
o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.
940 Protože je vlastní laickému stavu „žít
uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby
rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.“[473]
941 Laici se podílejí na Kristově kněžství: stále
více s ním spojeni rozvíjejí milost křtu a biřmování ve všech rozměrech
osobního, rodinného, sociálního a církevního život,a a tak uskutečňují povolání
ke svatosti, jež se týká všech pokřtěných.
942 Laici jsou díky svému prorockému poslání
„povoláni k tomu, aby byli za všech okolností právě uprostřed společnosti
Kristovými svědky“.[474]
943 Díky svému královskému poslání mají laici moc
zvítězit v sobě samých i ve světě nad vládou hříchu sebezáporem a svatostí
svého života.[475]
944 Bohu zasvěcený život je charakterizován
veřejným slibem zachovávání evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti ve
stálém životním stavu, uznaném Církví.
945 Ve stavu zasvěceného život se věřící, který
byl určen pro Boha již křtem a Bohu, kterého nade vše miluje, se úplně
odevzdal, mnohem niterněji zasvěcuje Boží službě a oddává dobru celé Církve.
5. odstavec
SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH
1474-1477 823
946 Poté, co apoštolské vyznání víry řeklo „svatou
Církev obecnou“, k tomu dodává „společenství svatých.“ Tento článek je jistým
způsobem vysvětlením předchozího: „Co je Církev, ne-li shromáždění všech
svatých?“[476]
Společenství svatých je právě Církev.
1331 790
947 „Protože všichni věřící tvoří jediné tělo, je
dobro jedněch sdíleno druhými... Stejně tak je třeba věřit, že existuje sdílení
dober v Církvi. Nejdůležitějším údem je však Kristus, protože je Hlava... Tím
se Kristovo dobro se sdílí všem údům; dochází k tomu prostřednictvím svátostí
Církve.“[477]
„Jednota Ducha, jímž je Církev oživována a řízena, působí, že všechno, co
Církev vlastní, je společné všem, kteří do ní patří.“[478]
948 Výraz „společenství svatých“ má tedy dva úzce spjaté významy:
„společenství se svatými věcmi [sancta]“ a „společenství mezi svatými osobami
[sancti].“
„Sancta sanctis!“ — svaté věci svatým — ohlašuje
celebrant ve většině východních liturgií při pozdvihování svatých darů před
přijímáním. Věřící [sancti] jsou živeni Kristovým Tělem a Krví [sancta], aby
rostli ve společenství Ducha svatého [koinonia] a předávali je světu.
I. Vzájemné sdílení duchovních hodnot
949 Učedníci v prvotní jeruzalémské obci „setrvávali v apoštolském
učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42).
185
Společenství ve víře. Víra
věřících je víra Církve přijatá od
apoštolů; je to životní poklad, který se rozhojňuje sdílením.
1130
950 Společenství
svátostí. „Ovoce všech svátostí patří všem věřícím, kteří skrze tyto
svátosti jsou jakoby svatými pouty svázáni a spojeni s Kristem; nejvíce se
to uskutečňuje skrze křest, kterým jako branou se vstupuje do Církve.
Společenství svatých znamená tuto jednotu vytvořenou svátostmi...
1847 2402 799 1331
…Výraz
„společenství“ (communio) se hodí pro všechny svátosti, protože spojují s Bohem...
mnohem přesněji se však vztahuje na Eucharistii, která uskutečňuje toto společenství.“[479]
951 Společenství charizmat.
Ve společenství Církve Duch svatý „rozdává mezi věřícími každého stavu také
zvláštní milosti“ pro budování Církve.[480] A „ty
projevy Ducha jsou… dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7).
952 „Měli všechno společné“
(Sk 4,32). „Opravdový křesťan nevlastní nic tak výlučně, že by to neměl
považovat za společné všem, a proto má být vždy ochoten zmírnit nouzi strádajících
bratří.“[481]
Křesťan je správcem Pánova majetku.[482]
771 845,
1469 2011
953 Společenství
lásky. Ve společenství svatých „žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám
sobě“ (Řím 14,7). „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním ostatní údy, je-li
některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo
tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor
12,26-27). „Láska nemyslí jen na sebe“ (1 Kor 13,5).[483] I
sebemenší náš čin, vykonaný s láskou, blahodárně působí na všechny v této
solidárnosti se všemi lidmi, živými i mrtvými; tato solidárnost má svůj základ
ve společenství svatých. Každý hřích škodí tomuto společenství.
II. Společenství nebeské a pozemské Církve
1031,
1023
954 Tři
stavy Církve. „Dokud Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním, kdy
také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno, někteří jeho učedníci putují po
zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou slaveni a hledí „jasně na samého
trojjediného Boha, jak je““:[484]
„Všichni však – i když v různém stupni a různým způsobem – jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a bližnímu a zpíváme týž hymnus slávy našemu Bohu. Neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu Církev a v něm jsou navzájem propojeni.“[485]
955 „Jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji, se nijak
nepřerušuje, ba podle stálé víry Církve ještě posiluje vzájemným sdílení
duchovních hodnot.“[486]
2683 1370
956 Přímluva
svatých. „Nebešťané totiž, protože jsou důvěrněji spojeni s Kristem,
upevňují celou Církev ve svatosti... neustále se za nás přimlouvají u Otce a
podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi
Bohem a lidmi, Ježíše Krista... Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně
pomáhá v naší slabosti.“[487]
„Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji, než za svého života.“[488]
„V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi.“[489]
1371 1173
957 Společenství
se svatými. „Památku nebešťanů ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě
více proto, aby se jednota celé Církve posilovala v Duchu uskutečňováním
bratrské lásky. Vždyť jako nás přivádí blíže ke Kristu křesťanské společenství
poutníků, tak nás i společenství se svatými spojuje s Kristem. Z něj — jako ze
zdroje a hlavy – pramení všechny milosti a život Božího lidu.“[490]
„Kristu se klaníme, protože je Boží Syn, zatímco mučedníky právem uctíváme jakožto učedníky a napodobitele Pána pro jejich svrchovanou oddanost jejich Králi a Mistrovi; a kéž je dáno i nám, abychom se stali jejich společníky a spoluučedníky!“[491]
1032,
1689
958 Společenství
se zemřelými. „Putující Církev plně uznala toto společenství celého tajemného
Těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala
památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť „svatá a
spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli vysvobozeni od hříchu“ (2
Mak 12,45).“[492] Naše
modlitba jim může nejen pomáhat, ale umožnit jim, aby jejich přímluva za nás
byla účinná.
1027
959 ... v
jedné Boží rodině. My všichni totiž, „jsme Boží děti a tvoříme jedinou
rodinu v Kristu, odpovídáme nejhlubšímu povolání Církve a už předem máme podíl
na liturgii dovršené slávy, když se máme vzájemně rádi a společně chválíme
Nejsvětější Trojici“.[493]
Souhrn
960 Církev je „společenství
svatých“: Tento výraz označuje na prvním místě „svaté věci“ ['sancta'] a
především Eucharistii, která „představuje a působí jednotu věřících, kteří
tvoří jedno tělo v Kristu“.[494]
961 Tento výraz také označuje
společenství „svatých osob“ ['sancti'] v Kristu, který „zemřel za všechny“,
takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.
962 „Věříme ve společenství všech
věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří
procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou
Církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha
a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby.“[495]
6. odstavec
MARIA – MATKA KRISTOVA,
MATKA CÍRKVE
484-507,
721-726
963 Potom, co jsme hovořili o úloze Panny Marie v
tajemství Krista a Ducha, je vhodné nyní uvažovat o jejím místě v tajemství
Církve. „Panna Maria... je uznávána a ctěna jako pravá Matka Boha a
Vykupitele... „je dokonce i matkou [Kristových] údů..., poněvadž svou láskou
spolupracovala, aby se zrodili v Církvi věřící, kteří jsou údy té Hlavy“.“[496]
…Maria, Matka Kristova, Matka Církve.“[497]
I. Maria, Matka Církve
ZCELA
SJEDNOCENA SE SVÝM SYNEM...
964 Mariina úloha v Církvi je neoddělitelná od jejího spojení s Kristem
a přímo z něj vyplývá. „Toto spojení Matky se Synem při díle spásy je zřejmé od
chvíle pozemského početí Krista až do jeho smrti.“[498]
Zvlášť se to projeví v hodině jeho utrpení:
491 618 534
„Blahoslavená Panna se ubírala cestou víry a své spojení se
Synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu, spolu se svým
Jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a
láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec,
když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku svému učedníkovi těmito
slovy: „Ženo, to je tvůj syn“ (Jan 19,26-27).“[499]
965 Po nanebevstoupení svého Syna Maria „svými modlitbami pomáhala
prvotní Církvi“.[500] Spolu
s apoštoly a několika ženami vidíme „také Marii svými modlitbami vyprošující
dar Ducha svatého, který ji zastínil už při zvěstování“.[501]
… I
PŘI SVÉM NANEBEVZETÍ…
966 „Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna jakékoli
poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata
do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako Královna všeho tvorstva, aby se
dokonaleji připodobnila svému Synu, který je Pán pánů, a Vítězi nad hříchem a
smrtí.“[502]
Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá
vzkříšení ostatních křesťanů:
„Ve svém mateřství jsi uchovala panenství, ve své smrti (dosl. usnutí - pozn. překl.) jsi neopustila svět, ó Matko Boží; dosáhla jsi pramene života, ty, která jsi počala živého Boha, a osvobodíš svými modlitbami naše duše od smrti.“[503]
… JE
NAŠÍ MATKOU V ŘÁDU MILOSTI
2679,
507
967 Svým naprostým souhlasem s Otcovou vůlí, se
spasitelným dílem jeho Syna a s každým hnutím Ducha svatého je Panna Maria pro
Církev vzorem víry a lásky. „Proto je uznávána jako vynikající a naprosto
jedinečný člen Církve“[504] „a je
předobraz [typus] Církve“.[505]
494
968 Avšak její úloha vzhledem k Církvi a k celému
lidstvu jde ještě dále. „Zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle
Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení
nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“[506]
1370
969 „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku
souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod
křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe,
neopustila tento spasitelný úkon, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými
mnohonásobnými přímluvami... Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako
přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.“[507]
308 1545 2008
970 „Mariina
mateřská úloha vůči lidem nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje jediné prostřednictví
Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny vliv
na lidi... plyne z nadbytku Kristových zásluh; opírá se o jeho prostřednictví,
na němž zcela závisí a z něho čerpá svou sílu.“[508] „Žádný tvor nemůže být nikdy přirovnán k
vtělenému Slovu a Vykupiteli. Avšak jako mají na Kristově kněžství rozličným způsobem
účast jak posvěcení služebníci, tak věřící lid, a jako se Boží dobrota skutečně
vylévá na tvorstvo různým způsobem, tak ani jediné prostřednictví Vykupitele
nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na
jediné=m zdroji.“[509]
2673-2679 1172
II. Uctívání Svaté Panny
2678
971 „Budou
mě blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). „Úcta Církve ke Svaté Panně je
niterný prvek křesťanského kultu.“[510]
„Marii… Církev právem uctívá zvláštní úctou... Už od nejstarších dob je
blahoslavená Panna uctívána pod názvem „Bohorodička“ a věřící se v modlitbách
utíkají pod její ochranu ve všech nebezpečích a potřebách… Tato úcta... je sice
zcela jedinečná, se podstatně liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému
Slovu stejně jako i Otci a Duchu svatému, a velmi ji podporuje“;[511]
nachází svůj výraz v liturgických svátcích, zasvěcených Matce Boží,[512] a
v mariánské modlitbě svatého růžence, „souhrnu celého evangelia“.[513]
MAR-01 Mariánská úcta (podle
P. Tomáše Kubeše, SJ, „Ve šlépějích Neposkvrněné“)
Úcta k nejblahoslavenější Panně je poslední prostředek Ducha svatého (po
svátostech, eucharistické úctě a úctě k člověčenství Kristovu), jímž nás
posvěcuje a vede k dokonalosti a jímž obnovuje tvářnost země. „Úcta mariánská
není dobrá k ničemu jinému, než aby nás vedla k Ježíšovi,“ řekl kdosi s
pohrdáním a zapomněl, že jí nemohl dát krásnější doporučení. – Jak tedy soudit
o mariánské úctě, která je bezvýhradně
k tomu, aby nás vedla ke Kristu a do nebe?
A) Důvody mariánské úcty
1. Má právo na naši úctu, protože je
od věčnosti předurčená Snoubenka druhé božské Osoby a Matka Božího Syna podle těla. Tím, že zrodila Syna Božího, stala se
pokrevně příbuznou s druhou božskou Osobou a skrze ni spřízněná se samou Nejsvětější Trojicí, tak jako dívka z lidu,
pojatá za choť královským synem, se stává příbuznou samotného krále, a tím
nabývá právo na úctu a hold všech králových poddaných. Proto lidé na zemi
nejinak než legie andělů na nebi se v nejhlubší úctě sklánějí před bytostí,
vyvolenou a povýšenou od samého trojjediného Boha, aby byla
a)
prvorozenou dcerou Boha Otce, tj.
nade všechny omilostněné (skrze milost posvěcující za děti přijaté) lidi i
anděly Bohu neskonale bližší, podobnější, milejší, s ním spojená nevýslovně
dokonalým transcendentním způsobem;
b) chrámem a stánkem Ducha svatého, neboť je nejkrásnějším plodem vykupitelského
Kristova díla; patří vyššímu řádu než ostatní tvorstvo, když byla nejen
obdařena hojnější milostí (svatostí) než všichni ostatní, ale byla vší milosti plna. „Ostatním se dostalo milosti po
kapkách, Marii je však vlita veškerá plnost milosti“ (sv. Jeroným: imanentní
postavení Marie Panny ve tvorstvu; mystická růže; nejkrásnější výkvět na stromu
lidského pokolení);
c)
Matkou Božího Syna – postavení Panny
Marie mezi Bohem a lidstvem (viz 2).
2. Uctíváme svatou Pannu, protože je Matkou Spasitele a tím zároveň Prostřednice mezi ním a lidstvem. Tento
úřad a důstojnost se pojímá obvykle nedokonale: „Vykupitel nějakou matku mít
musel, vybral si tedy mezi mnohými tuto; každá jiná žena by mu tu službu také
prokázala.“ To je nedostatečné, pochybené, Matku Boží ponižující, ba bludné
tertuliánsko-protestantské pojímání její důstojnosti. Svatá Panna byla víc než
pouhý materiální nástroj. Nemůžeme říci: „Boží Syn se skrze Marii Pannu vtělil“
v témž smyslu, jako říkáme „Skrze kříž nás vykoupil“. Kříž byl nevědomý nástroj
vykoupení, Neposkvrněná Panna přispěla a napomáhala k naší spáse vědomě a
činně. Pán žádal skrze anděla její souhlas a ona svobodně svým „staň se“ vzala
na sebe důstojnost Matky trpícího Spasitele spolu se všemi velkými oběťmi s tím
posláním spojenými – nehledě k tomu, že andělskou čistotou a planoucí láskou se
stala hodnou, skálopevnou vírou,
hlubokou pokorou a naprostou poslušností a odevzdaností do vůle Nejvyššího schopnou této milosti a povýšení, pokud
vůbec u tvora může být o hodnosti a schopnosti (dispozici) k přijetí řeč. To je
smysl výroku: „Skrze ženu jsme padli, skrze ženu jsme povstali.“ Eva spolu s
Adamem se stala lidstvu cestou ke hříchu a zkáze, Maria spolu s Ježíšem cestou
k životu a spáse. Tím se stala Matkou
nového lidstva.
3. protože je naší Matkou, která nám zjednala skrze Ježíše a spolu s ním
nadpřirozený život.
4. protože je ideálem a vzorem
nedostižné nadpřirozené krásy a
ctnosti, mravní dokonalosti a svatosti.
5. Protože je podle Boží vůle královnou trojí Církve: vítězné,
bojující a trpící. Matka našeho Krále je i naší paní a vládkyní.
6. protože je naše Přímluvkyně a Rozdavatelka milostí, na jejíž přímluvu nás odkazuje sám Nejvyšší.
Jako jsme od něho dostali Spasitele jedině skrze ni, tak chce, abychom si i
ostatní milosti vyprošovali skrze ni.
7. Poslední důvod: Co neponižovalo
Syna Božího, nemůže ponižovat ani nás. Ježíš svou Matku ctil a miloval, a nám
přísluší mít v úctě, co měl v úctě on sám.
Každý
tedy musí vidět, že všechna velikost a vznešenost nejblahoslavenější Panny
pochází z Krista a od Krista. Je-li Kristus slunce, jsou-li vykoupení hvězdy,
třpytící se jeho jasem, pak je Maria jako měsíc, jenž vyniká nad všechny
hvězdy, nemá však světlo sám ze sebe, ale od slunce jako ostatní hvězdy. Odděl P.Marii od Krista, a máš světici – snad
první mezi všemi, ale nic než světici, jednu z mnohých. Jedině spojení s
Kristem činí P.Marii tím, čím je; jedině důstojnost Matky Boží ji povznáší
neskonale nade všechno tvorstvo a vymáhá úctu podstatně vyšší, rozdílnou od
úcty svatých (cultus hyperduliae).
Závěr: Na Panně
Marii jako na Pomocnici Spasitele a Prostřednici, jako na Královně a Matce v
řádu milosti, je všechno vykoupené lidstvo závislé, jí je podřízené, na její
prostřednictví je odkázané, jí je povinné vděčností a kromě toho úctou a
láskou, jí je v pravém slova smyslu dlužníkem. Mariánská úcta nám tedy není
ponechána na libovůli jako úcta jiných svatých, ale je závazná pro všechny lidi bez výjimky.
B) Cíl mariánské úcty
Cíl a ovoce této úcty uvádí liturgie
8.12. v modlitbě po přijímání: „…(úcta mariánská) nechť v nás vyhojí rány
(následky) oné viny, jíž jsi uchránil jedině Neposkvrněné Početí Panny Marie.“
Tedy: hojit v nás následky dědičného hříchu, to je nejbližším cílem pobožnosti
k P.Marii, posledním cílem je pak spojení s Bohem a dosažení věčného života.
Nejsmutnější
následek Adamovy viny je nezřízenost tělesné žádostivosti, nemoc, na kterou
lidstvo stonalo, stůně a stonat bude, dokud bude jediný syn hříšné Evy na
světě. Poživačnost v nejrůznějších odstínech, v jemných i hrubých formách, je
epidemií současnosti. Hřích Adamův je vočkován do všeho lidsva, tím jedem je
otráveno lidstvo ve svém kořeni, jen jediná ze všech Eviných dcer byla tohoto
jedu uchráněna, Maria. Rány hnisající na těle lidstva mají původ a příčinu v
Evině hříchu, jejich uzdravení pochází od Marie Panny a požehnaného plodu
jejího panenského lůna. Maria je strom života, jehož ovoce křísí mrtvé a
uzdravuje nemocné. Bez poskvrny počatá Panna se stala nápravou své hříšné
matky, a úcta k ní je lékem proti poživačnosti a tělesné žádostivosti, proti
této emancipaci těla, jež dnes slaví pravé orgie.
To
je cíl úcty k Neposkvrněné: „Jako ona beze vší poskvrny přišla na svět, tak
abychom my na její přímluvu čistí ze světa odešli“ (z liturgie 8.12.). Cíl
velký a vznešený: dovést nás k Ježíši, k Bohu, k věčnému životu.
C) Ovoce mariánské úcty
1. Radost
čistá a ušlechtilá, bez níž není nikdo šťastný. Božské Srdce Páně,
Eucharistie a Maria jsou tři největší díla Ducha svatého; třetí božská Osoba je
však zosobněná Láska, Radost a Sladkost Nejsvětější Trojice; proto po všech
jeho dílech je rozlita nebeská slast. Radost patří k plodům Ducha svatého: činí
službu Bohu milou a sebezápor snadný. Na tváři opravdového mariánského ctitele
se zračí vnitřní štěšstí, jeho zrak není vyhaslý, ale září ohněm nadšení.
2. Odpor
ke všemu, co je nízké (morálně) a
ohavné, záliba ve věcech nadzemských.
3. Čistota
srdce. Vroucí úcta a něžná láska mne činí nezbytně podobným tomu, koho ctím a
miluji. Kdo se zahledí na obraz Neposkvrněné, bezděky cítí, kde se od tohoto
Božího ideálu odchyluje.
4. Snadné
přemáhání pokušení, zvláště tělesných. „Nic není těžké tomu, kdo miluje.“
5. Radostná
důvěra v milost Boží.
6. Zvláštní úcta k Duchu svatému, jehož je Maria dílem; ji v Neposkvrněném
Početí zahrnul plností milosti a svatosti, ji vychovával a připravoval na její
poslání, ji zastínil v tajemství zvěstování, v jejím lůně vytvořil Spasitelovo
tělo, na ni sestoupil v den Letnic.
7. Láska
ke Kristu – vyrůstá z mariánské úcty sama sebou jako přirozený plod.
8. Úcta
k Eucharistii jde nerotlučně ruku v ruce s úctou k té, z níž Pán lidské
tělo, podávané nám v Nejsvětější Svátosti, vzal na sebe a která ho sama v
Eucharistii přijímala.
9. Konečně je vroucí úcta a láska k
Panně Marii známkou věčného vyvolení.
Gabrielovo zvěstování Ave bylo lidstvu zvěstí nové doby, signálem k návratu k
Bohu, začátkem šťastného věku. Pro jednotlivce je mariánská úcta začátkem nové
horlivosti, zárukou Boží milosti, spásy a vytrvání.
D) Způsoby mariánské úcty
1. Modlitba.
2. Následování (práce na vlastním
sebezdokonalení).
3. Slavení sobot, zvláště prvních v
měsíci – viz POB-02. Sobota je P.Marii zasvěcena na památku Bílé soboty, jejího
bolestného dne, kdy ona jediná zůstala pevná víře, zatímco se všichni ostatní
viklali.
4. Svátky mariánské držet.
5. Měsíce mariánské držet.
6. Pouti.
7. Růženec.
E) Podmínka pravé mariánské úcty
je: sloužit nebeské Královně čistým srdcem. Panna Maria je sice
útočištěm hříšníků, ale jen kajících hříšníků, kteří mají dobrou vůli a pevný
úmysl vybřednout z močálu hříchu – zvláště jde-li o hřích nečistoty. Nic se neprotiví panenské Matce Boží jako
tato neřest. Kdo však myslí, že je možné uctívat P.Marii a přitom hovět
nezřízené vášni nebo hříchu, propadá sebeklamu. Maria ve kde Kristu, hřích však
od něho odvádí; úcta k ní je cesta k Bohu, hřích je hradba mezi námi a Jím. Jen
tam, kde je svědomitá práce na vlastní dokonalosti, láska ke Kristu a oddanost
k Církvi, jež nás naučila P.Marii ctít a milovat, tam je i pravá mariánská
úcta. „Kdo chce důstojně oslavovat P.Marii nebo jí sloužit, musí napřed povstat
z hříchu, protože nestojí za mnoho chvála z úst hříšníků, a kdo hřeší, není
hoden být nazýván synem takové Matky…“
III. Maria – eschatologický obraz Církve
829 773
972 Když jsme dlouze mluvili o Církvi, o jejím
původu, poslání a určení, nemůžeme toto téma lépe zakončit než tím, že obrátíme
svůj zrak k Marii, abychom na ní rozjímali, co je Církev ve svém tajemství, ve
svém „putování ve víře“, a čím bude po skončení své cesty ve vlasti, kde na ni
čeká „ve slávě nejsvětější a nedělitelné Trojice“, „ve společenství všech
svatých“[514] ta,
kterou Církev uctívá jako matku svého Pána a jako svou vlastní Matku:
2853
„Jako je matka Ježíšova, oslavená už s tělem a duší v nebi,
obrazem i počátkem Církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi
září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud
nepřijde den Páně.“[515]
Souhrn
973 Tím, že vyslovila „fiat“ při
Zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství vtělení, Maria už spolupracuje
na celém díle, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde on je Spasitelem
a Hlavou mystického Těla.
974 Nejsvětější Panna Maria byla
po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde
se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů
jeho Těla.
975 „Věříme, že nejsvětější Matka
Boží, nová Eva, Matka Církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro
Kristovy údy.“[516]
10. ČLÁNEK
„VĚŘÍM V ODPUŠTĚNÍ
HŘÍCHŮ“
976 Apoštolské vyznání víry váže víru v odpuštění hříchů na víru
v Ducha svatého, ale také na víru v Církev a ve společenství svatých.
Právě když vzkříšený Kristus dával svým apoštolům Ducha svatého, udělil jim
božskou moc odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy,
tomu jsou odpuštěny a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan
20,22-23).
(Druhá část katechismu bude výslovně pojednávat o
odpuštění hříchů skrze křest, svátost smíření a ostatní svátosti, zvláště
Eucharistii. Zde tedy zde stačí krátce připomenout některé základní údaje).
1264 1263
I. Jeden křest na
odpuštění hříchů
977 Náš Pán vázal odpuštění hříchů na víru a křest: „Jděte do celého
světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude
spasen“ (Mk 16,15-16). Křest je první a hlavní svátostí pro odpuštění hříchů,
protože spojuje s Kristem, jenž „byl vydán na smrt pro naše hříchy a vstal z
mrtvých pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25), abychom mohli „i my žít novým
životem“ (Řím 6,4).
978 „Když jsme však poprvé s vyznáním víry obmyti křtem svatým, toto
odpuštění je nám dáno s takovou hojností, že nezůstává k zahlazení ani prvotní
vina, ani to, čeho jsme se následně dopustili dobrovolně buď přestoupením,
anebo opomenutím; nic nezůstává ani z trestů k odčinění. Přitom však křestní
milostí není nikdo zbaven všech slabostí přirozenosti. Právě naopak každý je
nucen bojovat proti žádostivosti, která nás nepřestává podněcovat ke hříchům.“[517]
1446
979 Kdo by mohl být v tomto boji proti náklonnosti
ke zlu natolik „silný a bdělý, aby se vyhnul jakémukoliv zranění“ hříchem?
„Bylo-li tedy nutné, aby měla Církev moc odpouštět hříchy, bylo třeba jí svěřit
klíče od nebeského království i jiným způsobem než svátostí křtu, způsobem,
kterým by se mohly odpouštět hříchy každému kajícníkovi, i kdyby hřešil až do
posledního dne svého života.“ [518]
1463 553 1444 1422-1484
980 Pokřtěný může být smířen s Bohem a Církví
svátostí smíření:
„Otcové právem nazývali smíření „namáhavý křest“.[519] Pro ty, kteří po křtu klesli, je tato svátost smíření nutná ke spáse jako sám křest pro ty, kteří ještě nebyli znovuzrozeni.“[520]
II. Moc klíčů
981 Kristus po svém vzkříšení vyslal své apoštoly, aby zvěstovali „v
jeho jménu... pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47).
Takovou „službu smíření“ (2 Kor 5,18) nevykonávají apoštolové a jejich nástupci
pouze tím, že hlásají lidem Boží odpuštění, které ním zasloužil Kristus, a že
je vyzývají k obrácení a víře, nýbrž i tím, že jim udělují odpuštění hříchů
křtem a že je smiřují s Bohem a s Církví díky moci klíčů, kterou dostali od
Krista:
„Církev dostala klíče nebeského království, aby v ní docházelo k odpuštění hříchů skrze Kristovu krev a působení Ducha svatého. Duše, která byla mrtva kvůli hříchům, se v této Církvi znovu zrodí, aby žila s Kristem, jehož milost nás spasila.“[521]
1442 605
982 Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by
svatá Církev nemohla odpustit. „Nelze připustit, že by existoval nějaký člověk,
tolik špatný a tolik zvrácený, aby mu nemohla být dána bezpečná naděje na
odpuštění, jestliže opravdu lituje svého poblouznění.“[522] Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce,
aby v jeho Církvi byly vždy otevřeny brány odpuštění každému, kdo se vzdálí od
hříchu.[523]
983 Katecheze bude snažit probudit a pěstovat ve věřících víru v
nesrovnatelnou velikost daru, který dal zmrtvýchvstalý Kristus své Církvi:
poslání a moc opravdu odpouštět hříchy skrze službu apoštolů a jejich nástupců.
1465
„Pán chce, aby jeho učedníci měli co
nejrozsáhlejší pravomoc; chce, aby jeho služebníci konali jeho jménem, co on
sám konal, když byl na zemi.“[524]
„Kněží dostali moc, kterou Bůh neudělil ani
andělům, ani archandělům. To, co kněží vykonají zde na zemi, Bůh potvrzuje tam
nahoře.“[525]
„Kdyby v Církvi nebylo odpuštění hříchů, nebylo
by žádné naděje na věčný život a na věčné osvobození. Děkujeme Bohu, který dal
své Církvi takový dar.“[526]
Souhrn
984 Vyznání víry uvádí do souvislosti „odpuštění
hříchů“ s vyznáním víry v Ducha svatého. Vzkříšený Kristus totiž svěřil
apoštolům moc odpouštět hříchy, když jim dal Ducha svatého.
985 Křest je první a hlavní svátost odpuštění
hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, a dává nám Ducha
svatého.
986 Z Kristovy vůle Církev vlastní moc odpouštět
hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve
svátosti smíření.
987 „Při odpuštění hříchů jsou kněží a svátosti
pouhé nástroje, jimiž Ježíš Kristus, jediný Původce a Dárce spásy, v nás působí
odpuštění hříchů a dává nám milost ospravedlnění.“[527]
11. ČLÁNEK
„VĚŘÍM… VE VZKŘÍŠENÍ
TĚLA“
988 Křesťanské Krédo – vyznání naší víry v Boha Otce, Syna a Ducha
svatého a v činnost Boha Stvořitele, Spasitele a Posvětitele – vrcholí vyznáním
víry ve vzkříšení mrtvých na konci časů a ve věčný život.
648 655
989 Pevně věříme a pevně doufáme, že jako Kristus
opravdu vstal z mrtvých a žije navěky, tak také spravedliví po své smrti budou
žít navěky se vzkříšeným Kristem, a že on je v poslední den vzkřísí.[528] Naše
vzkříšení bude, stejně jako Kristovo vzkříšení, dílem Nejsvětější Trojice:
„A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás“ (Řím 8,11).[529]
638 364
990 Výraz
„tělo“ označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti.[530] „Vzkříšení těla“ znamená, že po smrti nebude žít
jen nesmrtelná duše, nýbrž že i naše „smrtelná těla“ (Řím 8,11) znovu ožijí.
991 Věřit ve vzkříšení mrtvých — to byl podstatný prvek křesťanské víry
už od jejich počátků. „Přesvědčením křesťanů je vzkříšení mrtvých; tím, že v ně
věříme, jsme křesťané.“[531]
„Jak mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení z mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra... Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,12-14.20).
I. Kristovo a naše vzkříšení
POSTUPNÉ
ZJEVOVÁNÍ VZKŘÍŠENÍ
297
992 Vzkříšení z mrtvých zjevoval Bůh svému národu
postupně. Naděje na tělesné vzkříšení mrtvých se prosadila jako vnitřní důsledek
víry v Boha, Stvořitele celého člověka, duše i těla. Stvořitel nebe i země také
věrně dodržuje svou smlouvu s Abrahámem a jeho potomstvem. A v tom dvojím
výhledu se začne vyjadřovat víra ve vzkříšení. Makabejští mučedníci vyznávají
před svou smrtí:
„Král vesmíru nás vzkřísí k životu novému a věčnému, protože jsme zemřeli za jeho Zákon“ (2 Mak 7,9). „Je radostné skonat lidskou rukou, když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni“ (2 Mak 7,14).[532]
205 575
993 Farizeové[533] a
mnozí současníci Páně[534] doufali
ve vzkříšení. Ježíš je hlásá s důrazem. Odpovídá saduceům, kteří vzkříšení
popírají: „Jste na omylu, protože neznáte Písma ani Boží moc“ (Mk 12,24). Víra
ve zmrtvýchvstání spočívá na víře v Boha, který „není Bohem mrtvých, ale
živých!“ (Mk 12,27).
645 640 1038 366 643 655 860 652 646
994 Ale co více! Ježíš váže víru ve zmrtvýchvstání
na svou vlastní osobu: „Já jsem vzkříšení a život“ (Jan 11,25). Sám Ježíš
vzkřísí v poslední den ty, kteří v něho uvěří[535] a
kteří budou jíst jeho tělo a pít jeho krev.[536] Už
nyní dává toto znamení a záruku tím, že některým mrtvým vrací život;[537]
ohlašuje tím své vlastní vzkříšení, které však bude jiného druhu. O této
jedinečné události mluví jako o „znamení Jonáše“ (Mt 12,39), o znamení chrámu:[538]
ohlašuje, že vstane z mrtvých třetího dne po svém usmrcení.[539]
995 Být Kristovým svědkem znamená být „svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk
1,22),[540]
patřit k těm, kteří „s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 10,41).
Křesťanská naděje ve vzkříšení je plně poznamenána setkáními se vzkříšeným
Kristem. Vstaneme z mrtvých jako on, s ním a skrze něho.
996 Hned od počátku narážela křesťanská víra ve vzkříšení na
nepochopení a odpor.[541] „V
žádném jiném bodě nenaráží křesťanská víra na takový odpor jako v otázce
vzkříšení těla.“[542] Dost
snadno se přijímá, že život lidské osoby pokračuje po smrti duchovním způsobem.
Avšak věřit, že by toto tělo, jehož smrtelnost je tak zřejmá, mohlo vstát k
věčnému životu?
JAK
BUDOU MRTVÍ VZKŘÍŠENI?
997 Co to znamená „vzkřísit“?
Při smrti, odloučení duše a těla, propadá tělo rozkladu, kdežto jeho duše jde
vstříc Bohu, i když zůstává v očekávání, až bude znovu spojena se svým
oslaveným tělem. Bůh ve své všemohoucnosti definitivně vrátí neporušitelný
život našim tělům tím, že je spojí s našimi dušemi mocí Ježíšova
zmrtvýchvstání.
998 Kdo vstane z mrtvých?
Všichni lidé, kteří zemřeli: „ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu,
kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29).[543]
999 Jak? Kristus vstal z
mrtvých se svým vlastním tělem: „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to
já!“ (Lk 24,39); on se však nevrátil do pozemského života. Týmž způsobem v něm
„všichni vstanou z mrtvých se svým vlastním tělem, které nyní mají“,[544] ale
toto tělo bude proměněno v oslavené tělo,[545] v
„tělo zduchovnělé“ (1 Kor 15,44):
„Někdo snad řekne: A jak mohou mrtví vstát? Jaké to budou mít tělo, až přijdou? Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá... Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost“ (1 Kor 15,35-37.42.53).
647
1000 Ono „jak“ přesahuje možnosti naší představivosti
a našeho rozumu; je přístupné jen ve víře. Avšak naše účast na Eucharistii nám
dává již předem okoušet proměnění našeho těla Kristovým působením:
1038 1405
„Jako chléb, který je plodem země, není už obyčejným chlebem
po tom, co na něj bylo svoláváno Boží požehnání, ale je Eucharistií, složenou
ze dvou skutečností, z jedné pozemské a z druhé nebeské, tak naše těla, která
přijímají Eucharistii, nejsou už pomíjející od chvíle, kdy mají v sobě
zárodek vzkříšení.“[546]
673
1001 Kdy?
S konečnou platností „v poslední den“ (Jan 6,39-40.44.54; 11,24); „na konci
světa“.[547]
Vzkříšení z mrtvých je totiž úzce spojeno s Kristovým druhým příchodem:
„Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané…“ (1 Sol 4,16).
VZKŘÍŠENÍ
S KRISTEM
1227 655
1002 Je-li pravda, že nás Kristus vzkřísí „v
poslední den“, je také pravda, že jsme již v jistém smyslu s Kristem vzkříšeni.
Křesťanský život je, díky Duchu svatému, už nyní, na zemi, účastí na Kristově
smrti a vzkříšení:
„Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých… Když jste byli s Kristem vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici“ (Kol 2,12; 3,1).
2796 556
1003 Věřící, spojení s Kristem prostřednictvím křtu,
se již skutečně podílejí na nebeském životě vzkříšeného Krista,[548] ale
tento život je „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3). „Zároveň s ním [Bůh]
vzkřísil i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám,
protože jsme s ním spojeni“ (Ef 2,6). Protože se sytíme jeho tělem v
Eucharistii, náležíme již k Tělu Kristovu. Až budeme vzkříšeni v poslední den,
i my se „s ním ukážeme ve slávě“ (Kol 3,4).
364,
1397
1004 V očekávání onoho dne se již tělo i duše
věřícího podílí na důstojnosti, že je „v Kristu“; odtud pramení požadavek úcty
k vlastnímu tělu, ale i k tělu bližního, zvláště když trpí:
„Tělo je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými?... Proto už nepatříte sami sobě... Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1 Kor 6,13-15.19-20).
II. Zemřít v Ježíši Kristu
624,
650
1005 Ke vzkříšení s Kristem je třeba nejprve zemřít
s Kristem, je třeba „opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu“ (2
Kor 5,8). Při tomto odchodu (Fil 1,23), jímž je smrt, se duše oddělí od těla.
Znovu se spojí se svým tělem v den vzkříšení mrtvých.[549]
SMRT
376 401 164,
1500
1006 „Záhada lidského údělu nejvíce vyvstává tváří v
tvář smrti.“[550]
Z jedné strany je tělesná smrt přirozená, avšak pro víru je ve skutečnosti
„odplatou za hřích“ (Řím 6,23).[551] A pro
ty, kteří umírají v Kristově milosti, je účastí na smrti Pána, aby mohli mít
podíl na jeho vzkříšení.[552]
1007 Smrt je ukončením pozemského
života. Naše životy jsou odměřeny časem, během něhož se měníme, stárneme, a
jako u všech živých bytostí na zemi smrt se jeví jako normální ukončení života.
Toto hledisko smrti dodává našim životům naléhavost: pomyšlení na to, že jsme
smrtelní, nám pomáhá uvědomit si, že máme jen omezený čas k uskutečnění své
existence.
„Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí... Pak se vrátí prach do země, odkud vzešel, a duch se vrátí k Bohu, který ho dal“ (Kaz 12,1.7).
1008 Smrt je důsledkem hříchu.
Učitelský úřad Církve, hodnověrný vykladatel tvrzení Písma svatého[553] a
Tradice učí, že smrt vstoupila do světa pro hřích člověka.[554]
Ačkoliv člověk vlastnil smrtelnou přirozenost, Bůh stanovil, že nezemře. Smrt
tedy odporovala plánům Boha Stvořitele a vstoupila do světa jako následek
hříchu.[555] „Tělesná
smrt, které by byl člověk ušetřen, kdyby nebyl zhřešil“,[556] je
tedy jeho „posledním nepřítelem“, který má být přemožen.[557]
1220 1681-1690 612
1009 Smrt je
Kristem přeměněna. I Ježíš, Boží Syn, podstoupil smrt, jež je příznačná pro
lidský úděl. Avšak navzdory smrtelným úzkostem[558] ji
vzal na sebe úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli svého Otce.
Ježíšova poslušnost proměnila prokletí smrti v požehnání.[559]
SMYSL
KŘESŤANSKÉ SMRTI
1010 Díky Kristu má křesťanská smrt kladný smysl. „Pro mě život je
Kristus a smrt ziskem“ (Fil 1,21). „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli,
budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11). Podstatně nové je na křesťanské smrti
toto: Křtem již křesťan svátostně „zemřel s Kristem“, aby žil novým životem;
umíráme-li v Kristově milosti, tělesná smrt dovršuje toto „zemření s Kristem“ a
zakončuje tak přivtělení k němu v jeho vykupitelském úkonu.
„Pro mne je lepší zemřít v („eis“) Ježíši Kristu, než být králem až do končin země. Hledám toho, který pro nás zemřel; chci toho, který pro nás vstal z mrtvých. Mé narození se už blíží... Nechte mě, ať přijmu čiré světlo; až tam dojdu, budu opravdu člověkem.“[560]
1025
1011 Smrtí Bůh volá člověka k sobě. Proto může
křesťan zakoušet vůči smrti podobnou touhu, jakou měl svatý Pavel: „Mám touhu
zemřít a být s Kristem“ (Fil 1,23); a může proměnit podle Kristova příkladu
svou vlastní smrt v úkon poslušnosti a lásky k Otci.[561]
„Má láska je ukřižovaná... je ve mně živá voda,
která mi uvnitř našeptává a říká: „Pojď k Otci!“[562]
„Chci vidět Boha, ale abych ho viděla, je třeba zemřít.“[563]
„Neumírám, vcházím do života.“[564]
1012 Křesťanský pohled na smrt[565] je
vytříbeným způsobem vyjádřen v liturgii Církve:
„Život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný.“[566]
1013 Smrt je konec pozemského putování člověka, času milosti a slitování,
který mu Bůh dopřává, aby naplnil svůj pozemský život podle Božích záměrů a aby
rozhodl o svém posledním osudu. Když skončí „jediný pozemský život“,[567] už se
nevrátíme žít jiné pozemské životy. „Každý člověk umírá jen „jednou“ (Žid
9,27). Po smrti není žádné „převtělování“ (reinkarnace).
2676-2677
1014 Církev nás vybízí, abychom se připravovali na
hodinku své smrti („Od náhlé a nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane“: Litanie ke
všem svatým), abychom prosili Matku Boží, aby se za nás přimlouvala „v hodinu
smrti naší“ (Zdrávas Maria), a abychom se svěřovali svatému Josefovi, patronu
šťastné smrti:
„Vždycky by sis měl ve skutcích i myšlenkách
počínat tak, jako bys už dnes umíral. Kdybys měl čisté svědomí, nebál by ses
příliš smrti. Proto by bylo lepší chránit se hříchů než utíkat před smrtí.
Nejsi-li připraven dnes, jak budeš zítra?“[568]
„Buď
chválen, můj Pane, za naši sestru tělesnou smrt,
které
žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm,
kteří zemřou ve smrtelných hříších!
Blažení
jsou ti, které smrt nalezne ve tvé nejsvětější vůli,
těm pak
druhá smrt nijak neuškodí.“[569]
Souhrn
1015 „Tělo je stěžejním bodem spásy.“[570] Věříme v Boha, který je Stvořitelem těla; věříme
ve Slovo, které se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla,
dovršení stvoření a vykoupení těla.
1016 Při smrti se duše odděluje od
těla, ale při vzkříšení Bůh navrátí našemu proměněnému tělu nepomíjející život
tím, že je spojí s naší duší. Jako Kristus je vzkříšen a žije navěky, tak i my
všichni vstaneme z mrtvých v poslední den.
1017 „Věříme v opravdové vzkříšení toho
těla, které máme nyní.“[571] Nicméně zatímco se zasévá do hrobu tělo
pomíjející, vstává z mrtvých tělo nepomíjející,[572] „tělo zduchovnělé“ (1 Kor 15,44).
1018 Následkem prvotního hříchu člověk
musí podstoupit „tělesnou smrt, které by byl ušetřen, kdyby nebyl zhřešil“.[573]
1019 Ježíš, Boží Syn, dobrovolně za nás
podstoupil smrt úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli Boha, našeho
Otce. Svou smrtí přemohl smrt, a tak otevřel všem lidem možnost ke spáse.
12. ČLÁNEK
„VĚŘÍM V ŽIVOT
VĚČNÝ“
2677 1524 1523-1525
1020 Pro křesťana, který spojuje svou vlastní smrt s
Ježíšovou, je smrt příchodem k němu a vstupem do věčného života. Když Církev
nad umírajícím křesťanem naposled vyslovila odpouštějící slova Kristova
rozhřešení, naposled mu udělala znamení posilujícího pomazání a dala mu Krista
ve svatém přijímání (viatikum) jako pokrm na cestu, obrací se na něho s těmito
dojemnými a ubezpečujícími slovy:
1038 336
„Křesťanská duše, vydej se na cestu z tohoto světa ve jménu
Boha, všemohoucího Otce, který tě stvořil, ve jménu Ježíše Krista, Božího Syna,
který pro tebe trpěl, ve jménu Ducha svatého, který byl na tebe vylit; kéž
ještě dnes dojdeš pokoje v příbytku u Boha na svatém Siónu ve společenství se
svatou Bohorodičkou Pannou Marií, se svatým Josefem a se všemi anděly a
svatými.“ ... „Vrať se tedy k svému původci, který tě uhnětl z hlíny země. Kéž
ti při odchodu z tohoto života vyjde naproti svatá Panna Maria, andělé a
všichni svatí... Kéž uvidíš tváří v tvář svého Vykupitele a kéž na věky požíváš
blaženého patření na Boha.“[574]
I. Soukromý soud
393 679
1021 Smrt ukončuje život člověka, to znamená,
ukončuje čas otevřený k přijetí nebo odmítnutí božské milosti projevené v Kristu.[575] Nový
zákon mluví o soudu hlavně ve výhledu na konečné setkání s Kristem při jeho
druhém příchodu, ale mluví také na více místech
o bezprostřední odplatě, kterou po smrti dostane každý podle svých
skutků a své víry. Podobenství o chudém Lazarovi[576] a Kristova
slova na kříži pronesená k dobrému zločinci[577]
stejně jako další texty Nového zákona[578] mluví
o konečném osudu duše,[579] který
může být pro každého jiný.
1022 Každý člověk hned po smrti obdrží ve své nesmrtelné duši při
soukromém soudu, který hodnotí jeho život ve vztahu ke Kristu, svou věčnou
odplatu: buď projde očišťováním,[580] nebo
ihned vchází do nebeské blaženosti,[581] nebo
je ihned navždy zavržen.[582]
1470
„Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme
milovali.“[583]
II. Nebe
954
1023 Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství a
kdo jsou dokonale očištěni, žijí navždy s Kristem. Jsou navždy podobni Bohu,
protože ho vidí „takového, jaký je“ (1 Jan 3,2), tváří v tvář:[584]
„Svou apoštolskou autoritou definujeme, že podle všeobecného Božího ustanovení duše všech svatých, kteří zemřeli před Kristovým utrpením... a všech ostatních věřících, kteří zemřeli po přijetí Kristova svatého křtu, na nichž ve chvíli smrti nebylo či nebude, jestliže zemřou v budoucnu, nic k očišťování, nebo jestliže na nich bylo nebo bude něco k očišťování, když se po smrti očistili... ještě před vzkříšením jejich těl a před posledním soudem — a to po nanebevstoupení Pána a Spasitele, Ježíše Krista — byly, jsou a budou v nebi, jsou přidruženy k nebeskému království a k nebeskému ráji s Kristem spolu se svatými anděly. A po utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista viděly a vidí božskou podstatu intuitivním nazíráním a také tváří v tvář bez prostřednictví jakéhokoliv stvoření.“[585]
260 326,
2734, 1718
1024 Tento dokonalý život, toto společenství života
a lásky s Nejsvětější Trojicí, s Pannou Marií, anděly a všemi blaženými se
nazývá „nebe“. Nebe je konečným cílem a uskutečněním nejhlubších tužeb člověka,
stav svrchovaného a konečného štěstí.
1011
1025 Žít v nebi znamená „být s Kristem“.[586]
Vyvolení žijí „v něm“, ale uchovávají si, ba nacházejí, svou pravou totožnost,
své vlastní jméno:[587]
„Život totiž, to je být s Kristem, protože kde je Kristus, tam je život, tam je Království.“[588]
793
1026 Ježíš Kristus nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním
„otevřel“ nebe. Život blažených spočívá v plném vlastnění plodů vykoupení,
které zjednal Kristus; ten přidružuje ke své nebeské oslavě ty, kteří v něho
uvěřili a zůstali věrni jeho vůli. Nebe je blažené společenství všech, kteří
jsou do něho dokonale přivtěleni ke Kristu.
959
1722 1720
1027 Toto tajemství blaženého společenství s Bohem a
se všemi, kteří jsou v Kristu, překonává jakékoli chápání a jakoukoli
představivost. Písmo svaté o tom mluví obrazně: Život, světlo, pokoj, svatební
hostina, víno, království, dům Otce, nebeský Jeruzalém, ráj: „Co oko nevidělo,
co ucho neslyšelo, a nač člověku nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil
těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).
163
1028 Protože Bůh je transcendentní (přesažný),
nemůže být viděn, jaký je, leč že sám otevře člověku své tajemství k bezprostřednímu
nazírání a že mu dá k tomu schopnost. Toto nazírání Boha v jeho nebeské slávě
nazývá Církev „oblažující patření“:
„Toto bude tvá sláva a tvé štěstí: být připuštěn k patření na Boha, mít čest podílet se na radostech spásy a věčného světla spolu s Kristem, tvým Pánem a Bohem... těšit se v nebeském království spolu se spravedlivými a Božími přáteli z radostí dosažené nesmrtelnosti.“[589]
958 954,
1472 668 956
1029 Blažení v nebeské slávě i nadále radostně
konají Boží vůli vzhledem k ostatním lidem a vzhledem k celému stvoření.
Kralují už s Kristem; „budou kralovat na věčné věky“ (Zj 22,5).[590]
III. Konečné očišťování neboli očistec
1030 Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale
očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni
očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.
1031 Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je
něco úplně jiného, než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o
očistci zvláště na florentském[591] a
tridentském[592]
sněmu. Církevní Tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma,[593] o
očistném ohni:
„Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před Posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je Pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,31). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“[594]
1479 1371
1032 Toto učení se také opírá o modlitbu za zemřelé,
o níž hovoří již Písmo svaté: „Proto dal [Juda Makabejský] přinést smírnou oběť
za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2 Mak 12,46). Církev již od prvních
dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště
eucharistickou oběť,[595] aby,
očištěni, mohli dosáhnout blaženého patření na Boha. Církev také doporučuje
almužny, odpustky a kající skutky za zemřelé:
„Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce,[596] proč bychom měli pochybovat, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby.“[597]
IV. Peklo
633 393 1861
1033 Nemůžeme být spojeni s Bohem, jestliže se
svobodně nerozhodneme milovat ho. Avšak nemůžeme milovat Boha, jestliže těžce
hřešíme proti němu, proti svému bližnímu a proti sobě samým: „Kdo nemiluje,
zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah — a víte, že žádný
vrah nemá v sobě trvalý věčný život“ (1 Jan 3,15). Náš Pán nás upozorňuje, že
budeme od něho odděleni, jestliže nepřispějeme na pomoc chudým a maličkým v
jejich nouzi: jsou totiž jeho bratry.[598]
Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí a nepřijmout milosrdnou
Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného
rozhodnutí. A tento stav konečného sebe-vyloučení ze společenství s Bohem a s
blaženými je označováno slovem „peklo“.
BM-01 „Dnes mě můj anděl strážný zavedl do propasti pekla. Je
to místo ohromných muk, jeho plocha je velmi velká. Druhy muk, které jsem
viděla, jsou tyto:
Prvá muka,
která činí peklo peklem, je ztráta Boha. Druhá: nepřestávající výčitky svědomí.
Třetí: tento osud se nikdy nezmění. Čtvrtá: oheň, který proniká duší bez toho,
aby ji zničil. Je to čistě duchovní oheň, zapálený Božím hněvem. Pátá: stálá
temnota a hrozný zápach. I když je tma, ďáblové a zatracené duše se vidí,
pozorují všechno zlo nejen druhých, ale i své. Šestá: trvalé společenství so
satanem. Sedmá: hrozná zoufalství, nenávist vůči Bohu, rouhání se Bohu,
proklínání a tupení. To jsou muky, které prožívají všichni zatracení společně.
To však není konec. Jsou ještě zvláštní muky, a to muky smyslů. Čím víc jednotlivec
zhřešil, tím hrozněji bude potrestaný. Jsou v tom hrozné propasti mučení, kde
se jedna muka od druhé odlišuje. Hříšník má vědět, že bude celou věčnost mučen
tím smyslovým orgánem, kterým zhřešil. Píši o tom na Boží příkaz, aby se žádná
duše nemohla vymlouvat, že peklo neexistuje, anebo že tam ještě nikdo nebyl,
proto nikdo neví, jak to tam vypadá.
Já, sestra Faustina, jsem na příkaz Boží byla v propasti pekla,
abych duším oznámila a dokázala, že peklo existuje.
Satani
vůči mně projevovali velkou nenávist, ale na příkaz Boží mě museli poslouchat.
To, co jsem napsala, je pouze skromný stín skutečností, které jsem viděla.
Jedno však mohu potvrdit: jsou tam většinou duše, které v peklo nevěřily.“ n
BM-02 „Nikdo nesmí mít strach ke mně přijít, ani tehdy, kdyby
jeho hříchy byly těmi nejzvrhlejšími. Jsem štědřejší k hříšníkům než ke
spravedlivým, protože právě kvůli nim jsem na tuto zemi přišel.“ (Kristova slova, adresovaná sestře Faustině) n
1034 Ježíš často mluví o „pekle“, o neuhasitelném ohni“,[599]
vyhrazeného tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, tam mohou
zahynout jak duše, tak tělo.[600] Ježíš
ohlašuje přísnými slovy, že „pošle své anděly, ti posbírají z jeho království...
ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece“ (Mt 13,41-42) a že
vynese rozsudek: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně!“ (Mt 25,41).
1734 393
1035 Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla
i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují
ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“.[601]
Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít
člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.
1428
1036 Výpovědi Písma svatého a nauka Církve o pekle
jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má
člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení: „Vejděte
těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě; a
mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která
vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13-14).
„Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde „bude pláč a skřípění zubů“.“[602]
1037 Bůh nikoho předem neurčuje, že půjde do pekla;[603] to je
následek svobodného odvrácení od Boha (smrtelný hřích), v němž se setrvává až
do konce. V eucharistické bohoslužbě a v každodenních modlitbách věřících
Církev prosí o milosrdenství Boha, který „nechce, aby někdo zahynul, naopak
chce, aby se všichni dali na k pokání“ (2 Petr 3,9):
„Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny… Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených.“[604]
678-679
V. Poslední soud
998 1001
1038 Vzkříšení všech mrtvých, „spravedlivých i
nespravedlivých“ (Sk 24,15), bude předcházet Poslednímu soudu. Bude to „hodina,
kdy všichni ve hrobech uslyší… hlas [Syna člověka] a vyjdou: ti, kdo konali
dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“
(Jan 5,28-29). Tehdy Kristus přijde „ve své slávě a s ním všichni andělé... a
budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako
pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po pravici, kozly po levici... A ti
půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života“ (Mt
25,31.32.46).
678
1039 Před Kristem, který je Pravda, bude s konečnou platností odhalena
pravda o vztahu každého člověka k Bohu.[605]
Poslední soud jasně ukáže, až do nejmenších důsledků, dobro, které každý
vykonal nebo opomenul vykonat během svého pozemského života:
„Všechno zlo, které špatní lidé páchají, je zaznamenáno, aniž o tom vědí. V den, kdy Bůh nebude mlčet (Ž 50,3)... se obrátí k ničemníkům a řekne jim: „Já jsem umístil na zemi své chudé pro vás. Já, jejich hlava, jsem seděl na nebi po pravici svého Otce, ale na zemi mé údy mívaly hlad. Kdybyste obdarovali mé údy, váš dar by došel až k hlavě. Když jsem umístnil své chudé na zemi, ustanovil jsem je svými poslíčky, aby donášeli vaše dobré skutky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte.“[606]
314 637
1040 Poslední soud nastane ve chvíli Kristova
slavného návratu. Jen Otec zná jeho hodinu a den; On sám rozhodne, kdy má
přijít. Skrze svého Syna Ježíše tehdy pronese své konečné slovo nad celými
dějinami. Poznáme poslední smysl celého díla stvoření a celé ekonomie spásy a
pochopíme obdivuhodné cesty, po kterých Boží prozřetelnost vedla každou věc
k jejímu poslednímu cíli. Poslední soud ukáže, že Boží spravedlnost vítězí
nad všemi nespravedlnostmi spáchanými jeho tvory a že Boží láska je silnější,
než smrt.[607]
310 670 769 2854 1432
1041 Poselství Posledního soudu volá k obrácení,
pokud Bůh ještě lidem dává „dobu příhodnou, den spásy“ (2 Kor 6,2). Vnuká
svatou Boží bázeň. Podněcuje k úsilí o spravedlnost Božího království. Hlásá
„blaženou naději“ (Tit 2,13) na návrat Pána, který „přijde v onen den, aby
došel slávy ve svých věřících a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo víru
přijali“ (2 Sol 1,10).
VI. Naděje v nové nebe a novou zemi
1042 Na konci času dojde Boží království své plnosti. Po všeobecném soudu
budou spravedliví navždy kralovat s Kristem, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný
vesmír bude obnoven:
„Církev… bude dovršena teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno. Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle.“[608]
518,
280 671
1043 Tuto tajemnou obnovu, která přemění lidstvo i
svět, nazývá Písmo svaté „novým nebem a novou zemí“ (2 Petr 3,13).[609]
Konečně se uskutečnění Boží úmysl, „že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i
na zemi“ (Ef 1,10).
1044 V tomto novém vesmíru,[610] v
nebeském Jeruzalémě, bude Bůh přebývat mezi lidmi. „Setře jim každou slzu s
očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve
bylo, pominulo“ (Zj 21,4).[611]
1404 775
1045 Co se
týká člověka, bude v tomto dovršení konečně zcela uskutečněna jednota lidského
pokolení, kterou chtěl Bůh již od stvoření, a ustanovil putující Církev v
dějinách „jakoby svátostí“ této jednoty.[612] Ti,
kteří budou spojeni s Kristem, vytvoří společenství vykoupených, „svaté město“
Boží (Zj 21,2), „choť Beránkovu“ (Zj 21,9). Toto společenství už nebude
zraňováno hříchem, necudnostmi,[613]
sobectvím, které ničí nebo zraňují pozemské společenství lidí. Blažené patření,
v němž se bude Bůh nevyčerpatelným způsobem otevírat vyvoleným, bude
nevysychajícím pramenem věčného štěstí, míru a vzájemného sdílení.
1046 Pokud jde o vesmír,
zjevení potvrzuje hluboké spojení osudu hmotného světa a člověka:
349
„Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť celé tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti…Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení... A víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoli už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme… vykoupení našeho těla (Řím 8,19-23).“
1047 Také viditelný vesmír je tedy určen k tomu, aby byl přeměněn, „aby i
sám svět, obnovený ve svém prvotním stavu, byl už bez jakékoliv překážky ve
službách spravedlivých“ tím, že se bude podílet na jejich oslavení ve
vzkříšeném Ježíši Kristu.[614]
673
1048 „Neznáme
čas, kdy dospěje k svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru.
Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení,
že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a
jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji.“[615]
2820
1049 „Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž
spíše povzbudit k úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo oné nové
lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je
třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má
přesto tento pokrok pro Boží království velký význam, pokud přispívá k lepšímu
uspořádání lidské společnosti.“[616]
260 1709
1050 „Neboť... všechny tyto dobré plody přírody i
našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi
rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a
přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království.“[617] Pak
bude Bůh „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě:
„Skutečný a pravý život je Otec, který skrze Syna vylévá v Duchu svatém své dary na všechny, nevyjímaje žádného. A z jeho milosrdenství se i nám lidem dostalo nepomíjejícího zaslíbení věčného života.“[618]
Souhrn
1051 Každý člověk dostává ve své
nesmrtelné duši svou věčnou odplatu hned po své smrti, při soukromém soudu, od
Krista, soudce živých i mrtvých.
1052 „Věříme, že duše všech, kteří
umírají v Kristově milosti... tvoří Boží lid za hranicemi smrti, která bude s
konečnou platností přemožena v den vzkříšení, kdy budou tyto duše spojeny
s vlastními těly.“[619]
1053 „Věříme, že množství duší,
shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou Církev, kde tyto duše
ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a různým způsobem
se podílejí spolu se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve
slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou
péčí.“[620]
1054 Ti, kteří umírají v Boží milosti a
přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou
spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je
nutná pro vstup do Boží radosti.
1055 Církev na základě „společenství
svatých“ doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství, přimlouvá se za ně, zvláště
však za ně přináší eucharistickou oběť.
1056 Církev podle Kristova příkladu
varuje věřící před „smutnou a trýznivou skutečností věčné smrti“,[621] nazývanou také „peklem“.
1057 Hlavním pekelným trestem je věčné
odloučení od Boha; člověk může mít jen v Bohu život a štěstí, pro které byl
stvořen a po nichž touží.
1058 Církev se modlí, aby se nikdo
neztratil: „Pane, nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe.“ Je-li pravda, že se
nikdo sám nemůže spasit, je také pravda, že Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili“
(1 Tim 2,4), a že u něho „je možné všechno“ (Mt 19,26).
1059 „Svatá římská Církev věří a pevně
vyznává, že v den Posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před
Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků.“[622]
1060 Na konci časů Boží království
dosáhne své plnosti. Pak budou spravedliví kralovat s Kristem na věky, oslaveni
v těle i v duši, a i sám hmotný vesmír bude proměněn. Bůh pak bude „všechno ve
všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě.
„AMEN“
2856
1061 Vyznání víry, tak jako poslední kniha Písma
svatého,[623] končí
hebrejským slovem amen. Často je nalézáme na konci modliteb Nového zákona. Také
Církev končí své modlitby slovem amen.
215 214
1062 V hebrejštině má „amen“ stejný kořen jako slovo
„věřit“. Tento kořen vyjadřuje pevnost, spolehlivost, věrnost. Chápeme tedy,
proč „amen“ může vyjadřovat jak věrnost Boha vůči nám, tak naši důvěru k němu.
156
1063 U proroka Izaiáše nalézáme výraz „Bůh pravdy“,
doslova „Bůh (slova) amen“, to je Bůh, který je věrný slibům: „Kdo si bude na zemi
žehnat, bude se žehnat při věrném Bohu“ (Iz 65,16). Náš Pán užívá často výrazu
„amen“,[624] někdy
zdvojeně,[625] aby
podtrhl věrohodnost svého učení, svou autoritu založenou na Boží pravdě.
197,
2101
1064 Závěrečné „amen“ v Krédu tedy přebírá a
potvrzuje jeho úvodní slovo „věřím.“ Věřit znamená říci „amen“ ke slovům, k
příslibům, k Božím přikázáním, znamená naprosto důvěřovat tomu, který je
„amen“ nekonečné lásky a dokonalé věrnosti. Každodenní křesťanský život bude
tedy „amen“ k „věřím“ vyznání víry našeho křtu:
„Vyznání víry ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.“[626]
1065 Sám Ježíš Kristus je „amen“ (Zj 3,14). Je konečné „amen“ Otcovy
lásky k nám; bere na sebe a přivádí k plnosti naše „amen“ Otci: „Všechna Boží
zaslíbení našla v něm svoje „ano“. A proto skrze něho voláme „amen“k Boží
slávě“ (2 Kor 1,20):
„Skrze něho a s ním v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého, po všechny věky věků. AMEN!“
[1] Sv. Irenej z Lyonu, Demonstratio apostolica, 7.
[2] Srov. Jan 17,3.
[3] Sv. Řehoř Naziánský, Orationes theologicae, 5,26: PG 36,
161C.
[4] Srov. Jan 16,13.
[5] Srov. Jan 14,17.
[6] Srov. Jan 3,34.
[7] Srov. Jan 7,39.
[8] Srov. Jan 17,22.
[9] Srov. Jan 16,14.
[10] Sv. Řehoř z Nyssy, De Spirituz Sancto, 3,1: PG 45, 1321A-B.
[11] Srov. Mt 28,19.
[12] Srov. Jan 3,5-8.
[13] Srov. 1 Jan 2,1.
[14] Srov. Gal 3,14; Ef 1,13.
[15] Srov. Řím 8,15; Gal 4,6.
[16] Srov. Jan 19,34; 1 Jan 5,8.
[17] Srov. Jan 4,10-14; 7,38; Ex
17,1-6; Iz 55,1; Zach 14,8; 1 Kor 10,4; Zj 21,6; 22,17.
[18] Srov. 1 Jan 2,20.27; 2 Kor
1,21.
[19] Ex 30,22-32.
[20] Srov. 1 Sam 16,13.
[21] Srov. Lk 4,18-19; Iz 61,1.
[22] Srov. Lk 2,11.
[23] Srov. Lk 2,26-27.
[24] Srov. Lk 4,1.
[25] Srov. Lk 6,19; 8,46.
[26] Srov. Řím 1,4; 8,11.
[27] Srov. Sk 2,36.
[28] Srov. 1 Král 18,38-39.
[29] Srov. sv. Jan od Kříže,
Plamen lásky žhavé.
[30] Srov. Ex 24,15-18.
[31] Srov. Ex 33,9-10.
[32] Srov. Ex 40,36-38; 1 Kor
10,1-2.
[33] Srov. 1 Král 8,10-12.
[34] Srov. Lk 1,35.
[35] Srov. Sk 1,9.
[36] Srov. Lk 21,27.
[37] Srov. 2 Kor 1,22; Ef 1,13;
4,30.
[38] Srov. Mk 6,5; 8,23.
[39] Srov. Mk 10,16.
[40] Srov. Mk 16,18; Sk 5,12;
14,3.
[41] Srov. Sk 8,17-19; 13,3;
19,6.
[42] Srov. Žid 6,2.
[43] Srov. Gn 8,8-12.
[44] Srov. Mt 3,16-18.
[45] Srov. 2 Kor 3,14.
[46] Srov. Jan 5,39.46.
[47] Srov. Lk 24,44.
[48] Srov. Ž 33,6; 104,30; Gn
1,2; 2,7; Kaz 3,20-21; Ez 37,10.
[49] Byzantská liturgie, tropář
matutina nedělí druhého modu.
[50] Sv. Irenej z Lyonu, Demonstratio apostolica, 11.
[51] Srov. Jan 1,14; Fil 2,7.
[52] Srov. Gn 18,1-15; Lk
1,26-38.54-55; Jan 1,12-13; Řím 4,16-21.
[53] Srov. Gn 12,3.
[54] Srov. Gal 3,16.
[55] Srov. Lk 1,73.
[56] Srov. Gn 22,17-19; Řím 8,32;
Jan 3,16.
[57] Srov. Gal 3,14.
[58] Srov. Ex 19-20; Dt 1-11;
29-30.
[59] Srov. Řím 3,20.
[60] Srov. 1 Petr 2,9.
[61] Srov. 2 Sam 7; Ž 89; Lk
1,32-33.
[62] Srov. Lk 24,26.
[63] Srov. Sof 2,3.
[64] Srov. Iz 6,12.
[65] Iz 42,1-9; srov. Mt
12,18-21; Jan 1,32-34; pak Iz 49,1-6; srov. Mt 3,17; Lk 2,32; nakonec Iz
50,4-10 a 52,13-53,12.
[66] Srov. Fil 2,7.
[67] Srov. Iz 61,1-2.
[68] Srov. Ez 11,19; 36,25-28;
37,1-14; Jer 31,31-34; a Jl 3,1-5; o slovech proroka Joela prohlásí sv. Petr
ráno o Letnicích, že se splnila: srov. Sk 2,17-21.
[69] Srov. Sof 2,3; Ž 22,27;
34,3; Iz 49,13; 61,1 atd.
[70] Srov. Lk 1,68.
[71] Srov. Mt 11,13-14.
[72] Srov. Iz 40,1-3.
[73] Srov. Jan 15,26; 5,33.
[74] Srov. 1 Petr 1,10-12.
[75] Srov. Jan 3,5.
[76] Př 8,1-9,6; Sir 24.
[77] Srov. Sof 3,14; Zach 2,14.
[78] Srov. Lk 1,46-55.
[79] Srov. Lk 1,26-38; Řím
4,18-21; Gal 4,26-28.
[80] Srov. Lk 1,15-19.
[81] Srov. Mt 2,11.
[82] Srov. Lk 2,14.
[83] Srov. Jan 19,25-27.
[84] Srov. Jan 6,27.51.62-63.
[85] Srov. Jan 3,5-8.
[86] Srov. Jan 4,10.14.23-24.
[87] Srov. Jan 7,37-39.
[88] Srov. Lk 11,13.
[89] Srov. Mt 10,19-20.
[90] Srov. Jan 14,16-17.26;
15,26; 16,7-15; 17,26.
[91] Srov. Jan 13,1; 17,1.
[92] Srov. Lk 23,46; Jan 19,30.
[93] Srov. Jan 20,22.
[94] Srov. Mt 28,19; Lk 24,47-48;
Sk 1,8.
[95] Srov. Sk 2,33-36.
[96] Srov. Byzantská liturgie,
tropář svatodušních nešpor, převzato do eucharistických modliteb po svatém
přijímání.
[97] Srov. Řím 8,23; Kor 1,21.
[98] Srov. 1 Jan 4,11-12.
[99] Srov. slova o lásce v 1 Kor
13.
[100] Srov. Mt 16,24-26.
[101] Srov. sv. Basil
z Caesareje, Liber de Spiritu Sancto,
15, 36: PG 32, 132.
[102] Sv. Cyril Alexandrijský, Commentarius in Joannem, 12: PG 74,
560-561.
[103] Srov. Ž 2,6-7.
[104] Římský katechismus, 1,10,1.
[105] Sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 35.
[106] Srov. Římský katechismus,
1,10,22.
[107] Srov. Sk 19,39.
[108] Srov. Ex 19.
[109] Srov. 1 Kor 11,18;
14,19.28.34.35.
[110] Srov. 1 Kor 1,2; 16,1.
[111] Srov. 1 Kor 15,9; Gal 1,13;
Fil 3,6.
[112] Srov. Ef 1,22; Kol 1,18.
[113] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 9.
[114] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
6.
[115] Srov. Jan 10,1-10.
[116] Srov. Iz 40,11; Ez 34,11nn.
[117] Srov. Jan 10,11; 1 Petr 5,4.
[118] Srov. Jan 10,11-15.
[119] Srov. 1 Kor 3,9.
[120] Srov. Řím 11,13-26.
[121] Srov. Mt 21,33-43; Iz 5,1nn.
[122] Srov. Jan 15,1-5.
[123] Srov. 1 Kor 3,9.
[124] Srov. Mt 21,42-44; Sk 4,11;
1 Petr 2,7; Ž 118,22.
[125] Srov. 1 Kor 3,11.
[126] Srov. 1 Tim 3,15.
[127] Srov. Ef 2,19-22.
[128] Srov. 1 Petr 2,5.
[129] Srov. Zj 12,17.
[130] Srov. Zj 19,7; 21,2.9;
22,17.
[131] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
6.
[132] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
2.
[133] Srov. Hermas, Visiones pastoris, 2,4,1; srov.
Aristides, Apologia, 16,6; sv.
Justin, Apologia, 2,7.
[134] Srov. sv. Epifanus, Panarion seu adverses LXXX haereses,
1,1,4: PG 41, 181C.
[135] Klement Alexandrijský, Paedagogus, 1,6.
[136] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 9; 13; 16.
[137] Srov. Gn 15,5-6.
[138] Srov. Ex 19,5-6; Dt 7,6.
[139] Srov. Iz 2,2-5; Mich 4,1-4.
[140] Srov. Oz 1; Iz 1,2-4; Jer 2;
a další.
[141] Srov. Jer 31,31-34; Iz 55,3.
[142] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
9.
[143] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 3; podobně AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 3.
[144] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
5.
[145] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
3.
[146] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
5.
[147] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
5.
[148] Srov. Mt 10,16; 26,31; Jan
10,1-21.
[149] Srov. Mt 12,49.
[150] Srov. Mt 5-6.
[151] Srov. Mk 3,14-15.
[152] Srov. Mt 19,28; Lk 22,30.
[153] Srov. Zj 21,12-14.
[154] Srov. Mk 6,7.
[155] Srov. Lk 10,1-2.
[156] Srov. Mt 10,25; Jan 15,20.
[157] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
3.
[158] 2. vatikánský koncil, SC
(Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium) 5.
[159] Srov. sv. Ambrož, Expositio Evangelii secundum Lucam, 2,
85-89: PL 1583-1586.
[160] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
4.
[161] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
4.
[162] Srov. Mt 28,19-20; 2.
vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 2; 5-6.
[163] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
4.
[164] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
5.
[165] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
4.
[166] Sv. Augustin, De civitate Dei, 18, 51; srov. 2.
vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 8.
[167] Srov. 2 Kor 5,6; 2.
vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 6.
[168] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
5.
[169] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
2.
[170] Římský katechismus, 1, 10,
20.
[171] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
8.
[172] 2. vatikánský koncil, SC
(Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium) 2.
[173] Sv. Bernard z Clairvaux, In Canticum sermones, 27, 14: PL 183,
920D.
[174] Srov. Ef 3,9-11.
[175] Srov. Ef 5,25-27.
[176] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 48.
[177] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Mulieris dignitatem, 27.
[178] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Mulieris dignitatem, 27.
[179] „Non est enimaliud Dei mysterium, nisi Christus“, sv. Augustin, Epistulae, 187, 11, 34: PL 33, 845.
[180] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
1.
[181] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
9.
[182] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
48.
[183] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 45.
[184] Pavel VI., projev 22. června
1973.
[185] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
7; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 17.
[186] Srov. Zj 14,4.
[187] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
9.
[188] Srov. Jan 13,34.
[189] Srov. Řím 8,2; Gal 5,25.
[190] Srov. Mt 5,13-16.
[191] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
9.
[192] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Redemptor hominis, 18-21.
[193] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
10.
[194] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
12.
[195] Srov. Jan 12,32.
[196] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 36.
[197] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
8.
[198] Sv. Lev Veliký, Sermones, 4, 1: PL 54, 149.
[199] Srov. Mk 1,16-20; 3,13-19.
[200] Srov. Mt 13,10-17.
[201] Srov. Lk 10,17-20.
[202] Srov. Lk 22,28-30.
[203] Srov. Jan 14,18.
[204] Srov. Mt 28,20.
[205] Srov. Jan 20,22; Sk 2,23.
[206] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
7.
[207] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
7.
[208] Srov. Řím 6,4-5; 1 Kor
12,13.
[209] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
7.
[210] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
7.
[211] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
7.
[212] Srov. Kol 2,19.
[213] Srov. Ef 4,11-16.
[214] Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 21,8.
[215] „Redemptor noster unam se personam cum sancta Ecclesia, quam assumpsit,
exhibuit.“ – sv. Řehoř Veliký, Moralia in
Job, praef., 1,6,4: PL 75, 525A.
[216] „Caput et membra, quasi una persona mystica“, sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 48, 2, ad 1.
[217] Sv. Jana z Arku, In Actes du procès.
[218] Srov. Jan 3,29.
[219] Srov. Mt 22,1-14; 25,1-13.
[220] Srov. 1 Kor 6,15-17; 2 Kor
11,2.
[221] Srov. Zj 22,17; Ef 1,4;
5,27.
[222] Srov. Ef 5,29.
[223] Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 74,4.
[224] „Quod est spiritus noster, id est anima nostra, ad membra nostra, hoc est
Spiritus Sanctus ad membra Christi, ad corpus Christi, quod est Ecclesia“, sv.
Augustin, Sermones, 267, 4: PL 38,
1231D.
[225] Pius XII., encyklika Mystici Corporis: DS 3808.
[226] Srov. 1 Kor 3,16; Ef 2,21.
[227] Sv. irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,24,1.
[228] Pius XII., encyklika Mystici Corporis: DS 3808.
[229] Srov. Ef 4,16.
[230] Srov. 1 Kor 12,13.
[231] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 7.
[232] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 12; srov. též 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 3.
[233] Srov. 1 Kor 13.
[234] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 12.
[235] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 12; Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Christifideles laici, 24.
[236] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 13.
[237] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
1.
[238] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 4.
[239] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 8.
[240] Srov. Kongregace pro nauku
víry, Dopis anglickým biskupům ze dne 16. září 1864: DS 2888.
[241] 1. vatikánský koncil: DS
3013.
[242] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 2.
[243] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 2.
[244] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 78.
[245] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 2.
[246] Klement Alexandrijský, Paedagogus, 1,6.
[247] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 13.
[248] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 13.
[249] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
8.
[250] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 3.
[251] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 3.
[252] Srov. CIC, Kánon 751.
[253] „Ubi peccata sunt, ibi est
multitudo, ibi schismata, ibi haereses, ibi discussiones. Ubi autem virtus, ibi
singularitas, ibi unio, ex quo omnium credentium erat cor unum et anima una“,
Origenes, Homiliae in Ezechielem,
9,1.
[254] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio)
3.
[255] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
8.
[256] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 3; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce
o Církvi Lumen gentium) 15.
[257] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 3.
[258] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
8.
[259] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 4.
[260] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 1.
[261] Srov. 2. vatikánský koncil,
UR (Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 6.
[262] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 7.
[263] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio)
8.
[264] Srov. 2. vatikánský koncil,
UR (Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 9.
[265] Srov. 2. vatikánský koncil,
UR (Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 10.
[266] Srov. 2. vatikánský koncil,
UR (Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 4; 9; 11.
[267] Srov. 2. vatikánský koncil,
UR (Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 12.
[268] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 5.
[269] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 24.
[270] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
39.
[271] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
12.
[272] Srov. Sk 9,13; 1 Kor 6,1;
16,1.
[273] 2. vatikánský koncil, SC
(Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium) 10.
[274] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 3.
[275] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
48.
[276] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
48.
[277] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
11.
[278] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
42.
[279] Sv. Terezie od Dítěte
Ježíše, Autobiografie, B 3v.
[280] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 8; srov. také 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3; 6.
[281] Srov. 1 Jan 1,8-10.
[282] Srov. Mt 13,24-30.
[283] Pavel VI., Vyznání víry
Božího lidu, 19.
[284] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 40; 48-51.
[285] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Christifideles laici, 16.
[286] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Christifideles laici, 17.
[287] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 65.
[288] Sv. Ignác z Antiochie, Epistula ad Smyrnaeos, 8,2.
[289] Srov. Ef 1,22-23.
[290] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
6.
[291] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
4.
[292] Srov. Mt 28,19.
[293] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
13.
[294] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 26.
[295] Srov. 2. vatikánský koncil,
ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 11; CIC, Kánon 368-369.
[296] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 23.
[297] Sv. Ignác z Antiochie, Epistula ad Romanos, 1,1.
[298] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,3,2: srov. 1.
vatikánský koncil: DS 3057.
[299] Sv. Maxim Vyznavač, Opuscula theologica et polemica: PG 91,
137-140.
[300] Pavel VI., Apoštolská
exhortace Evangelii nuntiandi, 62.
[301] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 23.
[302] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 13.
[303] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
14.
[304] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 15.
[305] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 3.
[306] Pavel VI., proslov ze 14.
prosince 1975; srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 13-18.
[307] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 16.
[308] 2. vatikánský koncil, NAe
(Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 4.
[309] Římský misál, Velký pátek,
6. přímluvná modlitba.
[310] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium) 16; srov. také 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru
Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra
aetate), 3.
[311] 2. vatikánský koncil, NAe
(Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 1.
[312] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 16; srov. také 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru
Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra
aetate), 2; Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 53.
[313] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 16.
[314] Sv. Augustin, Sermones, 96,7,9: PL 38, 588.
[315] „pleno dominicae crucis velo Sancti Spiritus flatu in hoc bene navigat
mundo“, sv. Ambrož, De virginitate,
18, 188: PL 16, 297B.
[316] Srov. 1 Petr 3,20-21.
[317] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 14.
[318] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 14; srov. Kongregace pro nauku víry, dopis bostonskému arcibiskupovi
z 8. srpna 1949: DS 3866-3872.
[319] Srov. Žid 11,6.
[320] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
7.
[321] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
1.
[322] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
2.
[323] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Redemptoris missio, 23.
[324] Srov. 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu
laiků Apostolicam actuositatem) 6;
Jan Pavel II., encyklika Redemptoris
missio, 11.
[325] Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 21.
[326] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
5.
[327] Tertulián, Apologeticus, 50.
[328] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 43.
[329] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 8; srov. 15.
[330] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
1.
[331] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Redemptoris missio, 12-20.
[332] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 8.
[333] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 40.
[334] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Redemptoris missio, 42-47.
[335] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
15.
[336] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Redemptoris missio, 48-49.
[337] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Redemptoris missio, 52-54.
[338] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
6.
[339] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Redemptoris missio, 50.
[340] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio)
4.
[341] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Redemptoris missio, 55.
[342] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
9.
[343] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
9.
[344] Srov. Zj 21,14.
[345] Srov. Mt 28,16-20; Sk 1,8; 1
Kor 9,1; 15,7-8; Gal 1,1; atd.
[346] Srov. Sk 2,42.
[347] Srov. 2 Tim 1,13-14.
[348] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
5.
[349] Římský misál, preface 1. o
apoštolech.
[350] Srov. Jan 13,20; 17,18.
[351] Srov. Lk 10,16.
[352] Srov. Jan 15,5.
[353] Srov. Mt 28,20.
[354] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 20.
[355] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 20; srov. sv. Klement Římský, Epistula
ad Corinthios, 42; 44.
[356] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 20.
[357] 2. vatikánský koncil, AA
(Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam
actuositatem) 2.
[358] Srov. Jan 15,5; 2.
vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 4.
[359] 2. vatikánský koncil, AA
(Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam
actuositatem) 3.
[360] Srov. Zj 19,6.
[361] Srov. Ef 4,3-5.
[362] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
2.
[363] Srov. Mt 16,18.
[364] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 31.
[365] CIC, Kánon 204,1; srov. 2.
vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.
[366] CIC, Kánon 208; srov. 2.
vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 32.
[367] 2. vatikánský koncil, AA
(Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem)
2.
[368] CIC, Kánon 207,2.
[369] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 18.
[370] Srov. Řím 1,1.
[371] Srov. 1 Kor 9,19.
[372] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
5.
[373] Srov. Jan 17,21-23.
[374] Srov. Mt 4,19.21; Jan 1,43.
[375] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 19.
[376] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 19; srov. CIC, Kánon 330.
[377] Srov. Mt 16,18-19.
[378] Srov. Jan 21,15-17.
[379] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 22.
[380] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 23.
[381] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 22; srov. také 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské
službě biskupů v Církvi Christus Dominus
) 3.
[382] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 22; srov. CIC, Kánon 336.
[383] CIC, Kánon 337,1.
[384] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 22.
[385] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 22.
[386] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 23.
[387] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 23.
[388] Srov. 2. vatikánský koncil,
ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 3.
[389] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 23.
[390] Srov. Gal 2,10.
[391] Srov. Kánon apoštolů, 34.
[392] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 23.
[393] 2. vatikánský koncil, PO
(Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum
ordinis), 4.
[394] Srov. Mk 16,15.
[395] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 25.
[396] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 12; také 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím
zjevení Dei Verbum) 10.
[397] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 25; srov. 1. vatikánský koncil: DS 3074.
[398] 2. vatikánský koncil, DV
(Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei
Verbum) 10.
[399] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 25.
[400] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 25.
[401] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 25.
[402] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 26.
[403] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 26.
[404] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 27.
[405] Srov. Lk 22,26-27.
[406] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 27.
[407] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 27.
[408] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Smyrnaeos, 8,1.
[409] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná
konstituce o Církvi Lumen gentium),
31.
[410] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 31.
[411] Pius XII., projev 20. února
1946: citováno Janem Pavlem II., Apoštolská exortace Christifideles laici, 9.
[412] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 33.
[413] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 34; srov. 10.
[414] CIC, Kánon 835,4.
[415] Srov. CIC, Kánon 230,1.
[416] CIC, Kánon 230,3.
[417] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 35.
[418] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 71, 4, ad 3.
[419] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 35.
[420] 2. vatikánský koncil, AA
(Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam
actuositatem) 6; srov. také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní
činnosti Ad gentes) 15.
[421] Srov. CIC, Kánon 774; 776;
780.
[422] Srov. CIC, Kánon 229.
[423] Srov. CIC, Kánon 823,1.
[424] CIC, Kánon 212,3.
[425] Srov. Fil 2,8-9.
[426] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 36.
[427] Sv. Ambrož, Expositio Psalmi CXVIII, 14, 30: PL 15,
1403A.
[428] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 36.
[429] Pavel VI., encyklika Evangelii nuntiandi, 73.
[430] Srov. CIC, Kánon 129,2.
[431] Srov. CIC, Kánon 443,4.
[432] Srov. CIC, Kánon 463,1.2.
[433] Srov. CIC, Kánon 511; 536.
[434] Srov. CIC, Kánon 517,2.
[435] Srov. CIC, Kánon 492,1; 536.
[436] Srov. CIC, Kánon 1421,2.
[437] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 36.
[438] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 33.
[439] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 44.
[440] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 42-43; také 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené
obnově řeholního života Perfectae
caritatis), 1.
[441] Srov. 2. vatikánský koncil,
PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 5.
[442] Srov. CIC, Kánon 573.
[443] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 43.
[444] Srov. 2. vatikánský koncil,
PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 1.
[445] Srov. CIC, Kánon 605.
[446] CIC, Kánon 603,1.
[447] Srov. 1 Kor 7,34-36.
[448] CIC, Kánon 604,1.
[449] Zasvěcení panen.
[450] Římský pontifikál, Zasvěcení
panen, Úvod, 1.
[451] CIC, Kánon 604,1.
[452] Římský pontifikál, Zasvěcení
panen, Úvod, 2.
[453] Srov. CIC, Kánon 604,2.
[454] 2. vatikánský koncil, UR
(Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio) 15.
[455] Srov. CIC, Kánon 573.
[456] Srov. CIC, Kánon 607.
[457] CIC, Kánon 591.
[458] Srov. 2. vatikánský koncil,
ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 33-35.
[459] Srov. 2. vatikánský koncil,
AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes)
18; 40.
[460] Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 69.
[461] CIC, Kánon 710.
[462] Pius XII., Apoštolská
konstituce Provida Mater.
[463] 2. vatikánský koncil, PC
(Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 11.
[464] Srov. CIC, Kánon 713,2.
[465] CIC, Kánon 731,1.2.
[466] CIC, Kánon 783; srov. Jan
Pavel II., encyklika Redemptoris missio,
69.
[467] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 31.
[468] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 44.
[469] CIC, Kánon 207,1.2.
[470] CIC, Kánon 331.
[471] Srov. 2. vatikánský koncil,
ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 2.
[472] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 23.
[473] 2. vatikánský koncil, AA
(Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam
actuositatem) 2
[474] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 43,4.
[475] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 36.
[476] Niketos, Explanatio symboli, 10: PL 52, 871B.
[477] Sv. Tomáš Akvinský, Expositio in symbolum apostolicum, 10.
[478] Římský katechismus, 1, 10,
24.
[479] Římský katechismus, 1, 10,
24.
[480] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 12.
[481] Římský katechismus, 1, 10,
27.
[482] Srov. Lk 16,1-3.
[483] Srov. 1 Kor 10,24.
[484] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
49.
[485] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 49.
[486] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 49.
[487] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 49.
[488] Umírající sv. Dominik svým
bratřím; srov. Jordán Saský, Libellus de
principiis Ordinis praedicatorum, 93.
[489] Sv. Terezie od Dítěte
Ježíše, Novissima verba.
[490] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 50.
[491] Sv. Polykarp ze Smyrny, Martyrium Polycarpi, 17.
[492] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 50.
[493] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 51.
[494] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 3.
[495] Pavel VI., Vyznání víry
Božího lidu, 30.
[496] Sv. Augustin, De sancta virginitate, 6: PL 40, 399,
cit. na 2. vatikánském koncilu, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 53.
[497] Pavel VI., projev z 21.
listopadu 1964.
[498] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 57.
[499] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 58.
[500] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 69.
[501] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
59.
[502] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 59; srov. prohlášení dogmatu o nanebevzetí nejsvětější Panny
Marie papežem Piem XII. v roce 1950: DS 3903.
[503] Byzantská liturgie, tropář
slavnosti Nanebevzetí (15.srpna).
[504] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 53.
[505] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 63.
[506] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 61.
[507] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná
konstituce o Církvi Lumen gentium),
62.
[508] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 60.
[509] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 62.
[510] Pavel VI., Apoštolské
exhortace Marialis cultus, 56.
[511] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 66.
[512] Srov. 2. vatikánský koncil,
SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium) 103.
[513] Srov. Pavel VI., Apoštolské
exhortace Marialis cultus, 42.
[514] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 69.
[515] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 68.
[516] Pavel VI., Vyznání Božího
lidu, 15.
[517] Římský katechismus, 1, 11,
3.
[518] Římský katechismus, 1, 11,
4.
[519] Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 39,17: PG 36, 356A.
[520] Tridentský koncil: DS 1672.
[521] Sv. Augustin, Sermones, 214,11: PL 38, 1071-1072.
[522] Římský katechismus, 1, 11,
5.
[523] Srov. Mt 18,21-22.
[524] Sv. Ambrož, De poenitentia, 1,34: PL 16, 477A..
[525] Sv. Jan Zlatoústý, De sacerdotio, 3,5: PG 48, 643A.
[526] Sv. Augustin, Sermones, 213,8: PL 38, 1064.
[527] Římský katechismus, 1, 11,
6.
[528] Srov. Jan 6,39-40.
[529] Srov. 1 Sol 4,14; 1 Kor
6,14; 2 Kor 4,14; Fil 3,10-11.
[530] Srov. Gn 6,3; Ž 56,5; Iz
40,6.
[531] „Fiducia christianorum resurrectio mortuorum; illam credentes, sumus“,
Tertulián, De resurrectione carnis,
1,1.
[532] Srov. 2 Mak 7,29; Dan
12,1-13.
[533] Srov. Sk 23,6.
[534] Srov. Jan 11,24.
[535] Srov. Jan 5,24-25; 6,40.
[536] Srov. Jan 6,54.
[537] Srov. Mk 5,21-42; Lk
7,11-17; Jan 11.
[538] Srov. Jan 2,19-22.
[539] Srov. Mt 10,34.
[540] Srov. Sk 4,33.
[541] Srov. Sk 17,32; 1 Kor
15,12-13.
[542] Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 88, 2, 5.
[543] Srov. Dan 12,2.
[544] 4. lateránský koncil: DS
801.
[545] Srov. Fil 3,21.
[546] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 18, 4-5.
[547] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 48.
[548] Srov. Fil 3,20.
[549] Srov. Pavel VI., Vyznání
víry Božího lidu, 28.
[550] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 18.
[551] Srov. Gn 2,17.
[552] Srov. Řím 6,3-9; Fil
3,10-11.
[553] Srov. Gn 2,17; 3,3; 3,19;
Mdr 1,13; Řím 5,12; 6,23.
[554] Srov. Tridentský koncil: DS
1511.
[555] Srov. Mdr 2,23-24.
[556] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 18.
[557] Srov. 1 Kor 15,26.
[558] Srov. Mk 14,33-34; Žid
5,7-8.
[559] Srov. Řím 5,19-21.
[560] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 6, 1-2.
[561] Srov. Lk 23,46.
[562] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 7,2.
[563] Sv. Terezie od Ježíše, Libro de la vida (Vlastní životopis), 1.
[564] Sv. Terezie od Dítěte
Ježíše, Novissima verba.
[565] Srov. 1 Sol 4,13-14.
[566] Římský misál, preface 1. za
zemřelé.
[567] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 48.
[568] Tomáš Kempenský, Následování Krista,
1,23,1.
[569] Sv. František z Assisi,
Píseň bratra slunce.
[570] Tertulián, De resurrectione carnis, 8,2.
[571] 2. lyonský koncil: DS 854.
[572] Srov. 1 Kor 15,42.
[573] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 18.
[574] Římský misál, Odporučení
umírajícího Bohu, 146 (modlitby).
[575] Srov. 1 Tim 1,9-10.
[576] Srov. Lk 16,22.
[577] Srov. Lk 23,43.
[578] Srov. 2 Kor 5,8; Fil 1,23;
Žid 9,27; 12,13.
[579] Srov. Mt 16,26.
[580] Srov. 2. lyonský koncil: DS
857-858; 2. florentský koncil: DS 1304-1306; Tridentský koncil: DS 1820.
[581] Srov. Benedikt XII.,
konstituce Benedictus Deus: DS 1000-1001;
Jan XXII., bula Ne super his: DS 990.
[582] Srov. Benedikt XII.,
konstituce Benedictus Deus: DS 1002.
[583] Srov. sv. Jan od Kříže, Dichos de luz y amor (Slova světla a
lásky), 64.
[584] Srov. 1 Kor 13,12; Zj 22,4.
[585] Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1000; 2. vatikánský
koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 49.
[586] Srov. Jan 14,3; Fil 1,23; 1
Sol 4,17.
[587] Srov. Zj 2,17.
[588] „Vita est enim esse cum
Christo; ideo ubi Christus, ibi vita, ibi regnum“, sv. Ambrož, Expositio Evangelii secundum Lucam, 10,
121: PL 15, 1834 A.
[589] Sv. Cyprián z Kartága, Epistulae, 56, 10, 1: PL 4, 357 B.
[590] Srov. Mt 25,21.23.
[591] Srov. DS 1304.
[592] Srov. DS 1820; 1580.
[593] Srov. např. 1 Kor 3,15; 1
Petr 1,7.
[594] Srov. sv. Řehoř Veliký, Dialogi, 4, 39.
[595] Srov. 2. lyonský koncil: DS
856.
[596] Srov. Job 1,5.
[597] Srov. sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in primam ad Corinthios, 41,5:
PG 61, 594-595.
[598] Srov. Mt 25,31-46.
n Sv. S.M.Faustina Kowalska (1905-1938,
svatořečena 30.4.2000), vizionářka Krista jako vtěleného Božího Milosrdenství,
plnící příkaz k zavedení svátku Božího Milosrdenství (na první neděli po
velikonocích s novénou začínající na Velký pátek, a k šíření obrazu „Ježíši,
důvěřuji Ti“ (22.3.1931).
[599] Srov. Mt 5,22.29; 13,42.50;
Mk 9,43-48.
[600] Srov. Mt 10,28.
[601] Srov. vyznání „Quicumque“:
DS 76; synoda v Cařihradu: DS 409.411; 4. lateránský koncil: DS 801; 2. lyonský
koncil: DS 858; Benedikt XII., konstituce Benedictus
Deus: DS 1002; Florentský koncil (1441): DS 1351; Tridentský koncil: DS
1575; Pavel VI., Vyznání Božího lidu, 12.
[602] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 48.
[603] Srov. 2. oranžský koncil: DS
397; Tridentský koncil: DS 1567.
[604] Římský misál, římský kánon.
[605] Srov. Jan 12,49.
[606] Sv. Augustin, Sermones, 18,4,4: PL 38, 130-131.
[607] Srov. Pís 8,6.
[608] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 48.
[609] Srov. Zj 21,1.
[610] Srov. Zj 21,5.
[611] Srov. Zj 21,27.
[612] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 1.
[613] Srov. Zj 21,27.
[614] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 5, 32, 1.
[615] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 39,1.
[616] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 39,2.
[617] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 39,3; srov. také 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 2.
[618] Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses illuminandorum, 18,29: PG 33,
1049; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení ve čtvrtek 17. týdne liturgického
mezidobí.
[619] Pavel VI., Vyznání víry
Božího lidu, 28.
[620] Pavel VI., Vyznání víry
Božího lidu, 29.
[621] Kongregace pro klérus, Directorium catecheticum generale, 69.
[622] 2. lyonský koncil: DS 859;
srov. Tidentský koncil: DS 1549.
[623] Srov. Zj 22,21.
[624] Srov. Mt 6,2.5.16.
[625] Srov. Jan 5,19.
[626] Sv. Augustin, Sermones, 58, 11, 13: PL 38, 399.