PRVNÍ ODDÍL

SVÁTOSTNÁ EKONOMIE

739

1076 V den Letnic, sesláním Ducha svatého, se Církev viditelně představila světu.[18] Dar Ducha zahajuje nový čas „rozdávání tajemství“: čas Církve, němž Kristus ukazuje, zpřítomňuje a sdílí své dílo spásy prostřednictvím liturgie své Církve, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). V tomto čase Církve Kristus nyní žije a působí ve své Církvi a s ní novým způsobem, vlastním této nové době. Působí prostřednictvím svátostí, a to nazývá společná Tradice Východu i Západu „svátostnou ekonomií“; ta pak spočívá ve sdílení (nebo „rozdávání“) plodů Kristova velikonočního tajemství při slavení „svátostné“ liturgie Církve.

Je proto důležité vysvětlit nejprve toto „svátostné rozdávání“ (první kapitola); tím se pak jasněji ozřejmí povaha a podstatné rysy slavení liturgie (druhá kapitola).

PRVNÍ KAPITOLA

VELIKONOČNÍ TAJEMSTVÍ V ČASE CÍRKVE

1. ČLÁNEK

LITURGIE – DÍLO NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

I. Otec, zdroj a cíl liturgie

492

1077 „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu“ (Ef 1,3-6).

2626

2637-2638

1078 Žehnání je božský úkon, který dává život, jehož pramenem je Otec. Jeho požehnání je zároveň slovo i dar („bene-dictio“, „eu-logia“). U člověka tento výraz znamená klanění a odevzdání sama sebe svému Stvořiteli v díkůvzdání.

1079 Od počátku až do konce časů je celé Boží dílo požehnáním. Od liturgického hymnu prvního stvoření až po zpěvy o nebeském Jeruzalémě hlásají inspirovaní autoři plán spásy jako nesmírné Boží požehnání.

1080 Na počátku Bůh žehná živým bytostem, zvláště muži a ženě. Smlouva s Noemem a se všemi živými bytostmi obnovuje toto požehnání plodnosti, navzdory hříchu člověka, kvůli němuž je půda „zlořečená“ (prokletá). Avšak počínaje Abrahámem proniká božské požehnání do lidských dějin, které směřovaly ke smrti, aby v nich podnítilo vzestup k životu, k jeho zdroji: vírou „otce věřících“, který dostává požehnání, začínají dějiny spásy.

1081 Božská požehnání se projevují v podivuhodných událostech spásného dosahu: narození Izáka, vyjití z Egypta (pascha a exodus), darování Zaslíbené země, vyvolení Davida, přítomnost Boha v chrámě, očistné vyhnanství a návrat „malého zbytku“. Zákon, proroci a žalmy, z nichž je utkána liturgie Vyvoleného národa, připomínají tato božská požehnání a zároveň na ně odpovídají chvalozpěvy a díkůčiněním.

1082 Boží požehnání se plně zjevuje a sdílí v liturgii Církve: Otec je uznáván a adorován jako Zdroj a cíl všech požehnání v díle stvoření a spásy; ve svém Slově, které se pro nás vtělilo, pro nás zemřelo a vstalo z mrtvých, nás zahrnuje svým požehnáním a skrze ně vylévá do našich srdcí dar, v němž jsou všechny dary: Ducha svatého.

662

1360

2627

1083 Tak je pochopitelný dvojí rozměr křesťanské liturgie jako odpověď víry a lásky na „duchovní požehnání“, kterým nás obdařuje Otec. Z jedné strany Církev, spojená se svým Pánem „v Duchu svatém" (Lk 10,21), děkuje Otci za „jeho nevýslovný dar“ (2 Kor 9,15) klaněním, chválou a díkůvzdáním. Z druhé strany Církev nepřestává až do úplného dovršení Božího plánu přinášet Otci „oběť vlastních darů“ a naléhavě prosit, aby seslal Ducha svatého na tyto dary, na Církev samu, na věřící a na celý svět k tomu, aby skrze společenství smrti a vzkříšení Krista Velekněze a mocí Ducha svatého tato božská požehnání přinášela plody života ke chvále a slávě jeho milosti (srov. Ef 1,6).

II. Kristovo dílo v liturgii

KRISTUS OSLAVOVANÝ...

1127

1084 Kristus „sedící po pravici Otce“, odkud vylévá Ducha svatého do svého Těla, kterým je Církev, působí nyní prostřednictvím svátostí, jež sám ustanovil, aby udílel svou milost. Svátosti jsou vnímatelná znamení (slova a úkony), přístupná našemu současnému chápání. Prostřednictvím Kristova působení a Ducha svatého účinně uskutečňují milost, kterou naznačují.

1165

519

1085 Kristus v liturgii Církve znamená a uskutečňuje hlavně své velikonoční tajemství. Během svého pozemského života Ježíš svým učením ohlašoval a svými skutky předjímal své velikonoční tajemství. Když přišla jeho hodina,[19] prožívá jedinečnou událost dějin, která nepomíjí: Ježíš umírá, je pohřben, vstává z mrtvých a sedí po pravice Otce „jednou provždy“ (Řím 6,10; Žid 7,27; 9,12). Je to skutečná událost, k níž došlo v našich dějinách, a je jedinečná: všechny ostatní události dějin se odehrají jedenkrát a pak pominou, pohlceny minulostí. Kristovo velikonoční tajemství však naopak nemůže zůstat pouze v minulosti, protože Kristus svou smrtí zničil smrt. Všechno, čím Kristus je, a všechno, co vykonal a vytrpěl pro všechny lidi, má účast na božské věčnosti, a tím přesahuje všechny časy a je v nich přítomno. Událost kříže a zmrtvýchvstání zůstává je něco, co stále zůstává a přitahuje všechno k Životu.

… OD DOB APOŠTOLSKÉ CÍRKVE…

861

858

1086 „Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým. Měli hlásat evangelium všemu stvoření a zvěstovat, že nás Boží Syn svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním vysvobodil ze satanovy moci a od smrti a převedl do Otcova království. Hlásané dílo spásy však měli také uskutečňovat obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života.“[20]

1536

1087 Proto zmrtvýchvstalý Kristus uděluje apoštolům svou moc posvěcovat, když jim dává Ducha svatého;[21] tím se apoštolové stávají Kristovými svátostnými znameními: mocí samého Ducha svatého předávají tuto moc svým následovníkům. Tato „apoštolská posloupnost“ je páteří celého liturgického života Církve; je také svátostné povahy, protože je předávána prostřednictvím svátosti kněžského svěcení.

… JE PŘÍTOMNÝ V POZEMSKÉ LITURGII…

1137-1139

796

1373

776, 669

1088 „Aby uskutečňoval tak velké dílo“ – „rozdávání“ nebo sdílení díla spásy —, „je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v Církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se Církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).“[22]

1089 „V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, se Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou Církví. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.“[23]

… JEŽ SE PODÍLÍ NA NEBESKÉ LITURGII

1090 „Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na nebeské liturgii. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se s ním ukážeme ve slávě.“[24]

III. Duch svatý a Církev v liturgii

737

1108

798

1091 Duch svatý je v liturgii vychovatelem víry Božího lidu, tvůrcem „Mistrovského Božího díla“, kterými jsou svátosti Nové smlouvy. Duch chce a působí v srdci Církve, abychom žili z života vzkříšeného Krista. Když v nás najde odpověď na víru, kterou vzbudil, nastává pravá spolupráce. Díky ní se liturgie stává společným dílem Ducha svatého a Církve.

1092 Při tomto svátostném rozdávání Kristova tajemství Duch svatý působí týmž způsobem jako v jiných dobách ekonomie spásy: připravuje Církev na setkání s jejím Pánem; připomíná Krista a představuje ho víře shromáždění; zpřítomňuje Kristovo tajemství svou proměňující mocí; a konečně Duch společenství spojuje Církev s životem a posláním Kristovým.

DUCH SVATÝ PŘIPRAVUJE NA PŘIJETÍ KRISTA

121

1081

762

1093 Duch svatý naplňuje ve svátostné ekonomii předobrazy Staré smlouvy. Protože Kristova Církev byla „podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve „Starém zákoně“,[25] liturgie Církve uchovává jako nedílnou a nenahraditelnou část některé prvky starozákonní bohoslužby tím, že je přijímá za své:

2585

— hlavně čtení ze Starého zákona;

— modlitbu žalmů;

— a především památku spásných událostí a předobrazených skutečností, které dosáhly svého naplnění v Kristově tajemství (zaslíbení a smlouva, odchod z Egypta a velikonoční beránek, království a chrám, vyhnanství a návrat).

128-130

1094 Právě na této harmonii dvou zákonů[26] se rozvíjí velikonoční katecheze Pána,[27] potom i apoštolů a církevních Otců. Tato katecheze odhaluje, co zůstávalo skryto v liteře (doslovném znění) Starého zákona, totiž Kristovo tajemství. Nazývá se „typologickou“, neboť odhaluje Kristovu novost od „předobrazů“ (typů), které ho ohlašovaly skutky, slovy a symboly první smlouvy. Skrze toto nové čtení v Duchu pravdy, které vychází od Krista, se předobrazy odhalují.[28] Tak potopa a Noemova archa, stejně jako oblak a přechod přes Rudé moře, předobrazovaly spásu skrze křest,[29] voda ze skály byla předobrazem Kristových duchovních darů;[30] mana na poušti pak předobrazem Eucharistie, „pravého chleba z nebe“.[31]

117

281

1095 Proto Církev, zvláště v adventní a postní době a především při velikonoční vigilii, znovu čte a prožívá všechny tyto velké události dějin spásy v „dnes“, tedy v přítomné chvíli své liturgie. To vše však vyžaduje, aby katecheze napomáhala věřícím otevírat se tomuto duchovnímu chápání ekonomie spásy, jak ji liturgie Církve ukazuje a dává nám ji prožívat.

840

1352

1174

1096 Židovská liturgie a křesťanská liturgie. Lepší poznání víry a náboženského života židovského národa, jak se ještě dnes vyznává a žije, může napomáhat k lepšímu pochopení jistých rysů křesťanské liturgie. Pro židy i pro křesťany je Písmo svaté podstatnou částí jejich liturgií: skrze hlásání Božího slova, skrze odpověď na toto slovo, modlitbu chvály a přímluvu za živé i za mrtvé, skrze dovolávání se Božího milosrdenství. Bohoslužba slova, se svou vyhraněnou strukturou, má původ v židovské modlitbě. Denní modlitba Církve a jiné liturgické texty a formule mají v ní své odpovídající vzory, stejně jako samy formule našich nejúctyhodnějších modliteb, včetně modlitby „Otče náš“. I eucharistické modlitby jsou inspirovány vzory židovské tradice. Vztah mezi židovskou a křesťanskou liturgií, ale i rozdílnost jejich obsahu, je zvláště patrný o velkých svátcích liturgického roku, jako jsou Velikonoce. Křesťané i židé slaví Velikonoce: u židů jsou to Velikonoce dějin, zaměřené do budoucnosti; u křesťanů Velikonoce dovršené smrtí a zmrtvýchvstáním Krista, i když ještě v očekávání konečného dokonání.

1097 V liturgii Nové smlouvy je každý liturgický úkon, zvláště slavení Eucharistie a svátostí, setkáním Krista s Církví. Liturgické shromáždění odvozuje svou jednotu ze „společenství Ducha svatého“, který shromažďuje Boží děti v jediném Kristově Těle. Převyšuje lidskou, rasovou, kulturní a společenskou příbuznost.

103, 131

1154

91

1430

1098 Shromáždění se má připravovat na setkání se svým Pánem, aby bylo „lidem ochotným“. Tato příprava srdcí je společným dílem Ducha svatého a shromáždění, zvláště jeho služebníků. Milost Ducha svatého se snaží vzbudit víru, obrácení srdce a plné přijetí Otcovy vůle. Toto rozpoložení je předpokladem pro přijetí jiných milostí, nabízených při samotném slavení, a pro plody nového života, které má v budoucnu přinést.

DUCH SVATÝ PŘIPOMÍNÁ KRISTOVO TAJEMSTVÍ

1099 Duch a Církev spolupracují na tom, aby v liturgii představili Krista a jeho dílo spásy. Liturgie je názornou připomínkou tajemství spásy, zvláště v Eucharistii a analogickým způsobem v ostatních svátostech. Duch svatý je živou pamětí Církve.[32]

1100 Boží slovo. Duch svatý připomíná liturgickému shromáždění na prvním místě smysl událostí spásy tím, že dává život Božímu slovu, které je hlásáno, aby bylo přijato a žito:

„Mimořádný význam má při slavení liturgie Písmo svaté. Z něho jsou vybrána čtení, která se vykládají v homilii, a žalmy, které se zpívají. Z jeho inspirace a podnětů se zrodily liturgické modlitby, orace a hymny; z něho dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam.“[33]

117

1101 Duch svatý dává lektorům i posluchačům duchovní chápání Božího slova, podle toho, jak je disponováno jejich srdce. Slovy, úkony a symboly, jež vytvářejí osnovu liturgického slavení, uvádí Duch svatý věřící i služebníky do živého vztahu s Kristem, který je Slovem a Obrazem Otce, aby mohli dát proniknout ve svém životě tím, co slyší, nazírají a konají při liturgické slavnosti.

1362

143

1102 „Slovo spásy víru v srdci nevěřících vzbuzuje a v srdci věřících živí; vírou vzniká a roste shromáždění věřících.“[34] Hlásání Božího slova není jen vyučováním: naléhá na odpověď víry, která má znamenat přisvědčení a přistoupení na smlouvu mezi Bohem a jeho lidem. A Duch svatý uděluje milost víry, posiluje ji a dává jí růst ve společenství. Liturgické shromáždění je především společenstvím víry.

1103 Anamnéze. Slavení liturgie se vždy vztahuje ke spasitelným zásahům Boha do dějin. „Toto zjevování se uskutečňuje činy a slovy, které navzájem vnitřně souvisejí,... slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená.“[35] V liturgii slova Duch svatý „připomíná“ shromáždění vše, co pro nás Kristus vykonal. Podle povahy liturgických úkonů a obřadních tradic církví „činí liturgická slavnost připomínku“ podivuhodných Božích děl více či méně rozvinutou anamnézou. Duch svatý, který tím vzbudí paměť Církve, vyvolá pak díkůvzdání a chválu (doxologii).

DUCH SVATÝ ZPŘÍTOMŇUJE KRISTOVO TAJEMSTVÍ

1153

1085

1104 Křesťanská liturgie nepřipomíná pouze události, které způsobily naši spásu; ona je zpřítomňuje. Kristovo velikonoční tajemství se slaví, a ne jen opakuje; opakují se jednotlivé liturgické celebrace; v každé z nich dochází k vylití Ducha svatého, který zpřítomňuje jediné Tajemství.

1105 Epikleze („svolávání-na“) je prosba, kterou kněz naléhavě prosí Otce, aby seslal Ducha Posvětitele, aby se obětní dary staly tělem a krví Kristovou a aby věřící, až je přijmou, aby se také stali živou obětí Bohu.

1106 Epikleze je zároveň anamnézou srdcem každého slavení svátostí, zvláště však Eucharistie:

2816

1375

„Ptáš se, jak se chléb stane Kristovým tělem a víno... Kristovou krví? Já ti to řeknu: Duch svatý sestoupí a uskuteční to, co převyšuje každé slovo a každé pomyšlení... Může ti stačit, když víš, že k tomu dochází působením Ducha svatého týmž způsobem, jakým Pán ze Svaté Panny a působením Ducha svatého vzal na sebe tělo sám ze sebe a sám v sobě.“[36]

1107 Proměňující síla Ducha svatého v liturgii urychluje příchod Království a dokonání tajemství spásy. Dává nám v očekávání a v naději skutečně předjímat plné společenství Nejsvětější Trojice. Duch, poslaný Otcem, který vyslyší epiklezi Církve, dává život těm, kteří ho přijímají, a stává se proto již od nynějška „závdavkem“ jejich dědictví.[37]

SPOLEČENSTVÍ DUCHA SVATÉHO

775

1091

788

1108 Cílem poslání Ducha svatého v každé liturgické činnosti je uvádět do společenství s Kristem a tak utvářet jeho Tělo. Duch svatý je jako míza Otcova vinného kmene, který přináší svůj plod na ratolestech.[38] V liturgii dochází k nejužší spolupráci mezi Duchem svatým a Církví. On, Duch společenství, stále zůstává v Církvi, a proto je Církev velkou svátostí božského společenství, které shromažďuje rozptýlené Boží děti. Neoddělitelným plodem Ducha v liturgii je společenství s Nejsvětější Trojicí a bratrské společenství.[39]

1368

1109 Epikleze je také prosbou, aby se plně uskutečnilo společenství shromáždění v Kristově tajemství. „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13) mají s námi vždycky zůstávat a přinášet plody i mimo slavení Eucharistie. Církev tedy prosí Otce, aby seslal Ducha svatého, který učiní ze života věřících živou oběť Bohu: prostřednictvím duchovní přeměny ke Kristově podobě, péčí o jednotu Církve a účastí na jejím poslání vydáváním svědectví a službou lásky.

Souhrn

1110 Církev v liturgii chválí Boha Otce a klaní se mu jako zdroji všeho požehnání stvoření a spásy, kterým nás zahrnul ve svém Synu, aby nám dal Ducha synovství.

1111 Kristovo dílo v liturgii je svátostné, protože jeho tajemství spásy je v ní zpřítomněno mocí jeho Ducha svatého; protože jeho tělo, jímž je Církev, je jako svátost (znamení a nástroj), v níž Duch svatý rozděluje tajemství spásy; protože liturgickými úkony se Církev putující v čase již podílí na nebeské liturgii tím, že ji okouší.

1112 Posláním Ducha svatého v liturgii Církve je připravovat shromáždění na setkání s Kristem; připomínat a ukazovat Krista víře shromáždění; zpřítomňovat a aktualizovat, tedy přibližovat novému chápání, Kristovo spásné dílo svou proměňující mocí a přispět, aby dar společenství přinášel v Církvi plody.

2. ČLÁNEK

VELIKONOČNÍ TAJEMSTVÍ VE SVÁTOSTECH CÍRKVE

1210

1113 Celý liturgický život se soustřeďuje okolo eucharistické oběti a svátostí.[40] V Církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, Eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství.[41] V tomto článku se probírá, co je společné sedmi svátostem z věroučného hlediska. Co mají společné při udělování, to bude vyloženo v druhé kapitole, zatímco tím, co je každé z nich vlastní, se bude zabývat druhá část.

I. Kristovy svátosti

1114 „Opírajíce se o učení svatých Písem, apoštolských Tradic a o jednomyslné smýšlení... Otců“ vyznáváme, „že všechny svátosti Nového zákona ustanovil náš Pán, Ježíš Kristus“.[42]

512-560

1115 Ježíšova slova i skutky během jeho skrytého života i jeho veřejné činnosti byly již spásné. Předjímaly moc jeho velikonočního tajemství. Hlásaly a připravovaly na to, co míní darovat své Církvi, až vše dokoná. Tajemství Kristova života tvoří základy toho, co nyní Kristus rozděluje ve svátostech prostřednictvím služebníků své Církve, protože „to, co bylo na našem Spasiteli viditelné, to přešlo do jeho tajemství“.[43]

1504

774

1116 Svátosti jsou „Boží veledíla“ Nové a věčné smlouvy, „síly, které vycházejí“ z Kristova Těla,[44] stále živého a oživujícího, jsou to zásahy Ducha svatého, působícího v jeho Těle, jímž je Církev.

II. Svátosti Církve

120

1117 Církev skrze Ducha svatého, který ji „uvádí do veškeré pravdy“, postupně rozpoznala tento poklad přijatý od Krista, a upřesnila „udílení“ svátostí stejně, jako to učinila s kánonem božských Písem a učením víry jako věrná správkyně Božích tajemství.[45] Tak byla Církev schopna během staletí rozpoznat, že mezi jejími liturgickými obřady je jich sedm, které jsou ve vlastním slova smyslu svátostmi ustanovenými Pánem.

1396

1118 Svátosti jsou „svátostmi Církve“ ve dvojím významu: jsou „z ní“ a „pro ni.“ Jsou „z Církve“ proto, že ona je svátostí Kristovy činnosti; on v ní působí díky seslání Ducha svatého. A jsou „pro Církev“; jsou to totiž „svátosti, které vytvářejí Církev“,[46] neboť ukazují a sdílejí lidem, především v Eucharistii, tajemství společenství s Bohem, Láskou, Jedním ve třech osobách.

792

1119 Církev působí ve svátostech jako „kněžské společenství“, „organicky uspořádané“,[47] protože tvoří s Kristem-Hlavou „jakoby jedinou mystickou osobu“.[48] Kněžský lid se křtem a biřmováním stává způsobilý slavit liturgii; na druhé straně někteří věřící, „poznamenaní svátostí kněžství, jsou ustanoveni k tomu, aby ve jménu Kristově řídili Církev Božím slovem a milostí“.[49]

1272, 1304

1547

1120 Služba udílená svěcením nebo služebné kněžství[50] je ve službě křestního kněžství. Zaručuje, že ve svátostech opravdu působí Kristus skrze Ducha svatého k prospěchu Církve. Poslání spásy, kterou Otec svěřil svému vtělenému Synu, je svěřeno apoštolům a jejich nástupcům; ti dostávají Ježíšova Ducha, aby působili jeho jménem a v jeho osobě.[51] Posvěcený služebník je tedy svátostné pouto, které spojuje liturgický úkon s tím, co říkali a konali apoštolové, a skrze ně s tím, co říkal a konal Kristus, zdroj a základ svátostí.

849

1582

1121 Tři svátosti: křtu, biřmování a kněžství udělují kromě milosti svátostné znamení nebo „pečeť“, skrze něž se křesťan podílí na Kristově kněžství a je zařazen v Církvi do různých stavů a funkcí. Toto připodobnění Kristu a Církvi, uskutečněné Duchem, je nezničitelné;[52] zůstává v křesťanu navždy jako pozitivní dispozice pro milost, jako příslib a záruka Boží ochrany a jako povolání k bohoslužbě a ke službě Církvi. Proto tyto svátosti může člověk přijmout jen jednou.

III. Svátosti víry

1154

1236

1122 Kristus vyslal své apoštoly, aby bylo v jeho jménu „hlásáno pokání, aby všem národům… byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47). „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Poslání křtít je tedy svátostné poslání, je zahrnuto v poslání hlásat evangelium, protože svátost se připravuje Božím slovem a vírou, která znamená souhlas s tímto slovem:

„Boží lid se shromažďuje nejprve slovem Boha živého... kázání slova se vyžaduje přímo při udělování svátostí; vždyť jde o svátosti víry, která se rodí ze slova a je jím živena.“[53]

1123 „Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě; jako znamení však mají také vzdělávací význam. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry.“[54]

166

1205

78

1327

1124 Víra Církve předchází víru věřícího, který je vyzýván, aby ji přijal. Když Církev slaví svátosti, vyznává víru, kterou přijala od apoštolů. Odtud starobylé rčení: „Lex orandi, lex credendi.“[55] Zákon modlitby je zákonem víry, Církev věří tak, jak se modlí. Liturgie je ustavujícím prvkem svaté a živé tradice.[56]

1125 Z tohoto důvodu nemůže služebník nebo společenství libovolně měnit nebo upravovat žádný svátostný obřad. Ani nejvyšší církevní autorita nemůže měnit liturgii, jak se jí zlíbí. Může to učinit jedině v poslušnosti víry a v posvátné úctě k tajemství liturgie.

815

1126 Ostatně, vzhledem k tomu, že svátosti vyjadřují a rozvíjejí společenství víry v Církvi, je lex orandi jedno z podstatných měřítek dialogu, který se snaží znovu dosáhnout jednoty křesťanů.[57]

IV. Svátosti spásy

696

1105

1084

1127 Jsou-li svátosti důstojně slaveny ve víře, udělují milost, jejímž jsou znamením.[58] Jsou účinné, protože v nich působí sám Kristus: on křtí, on působí ve svých svátostech, aby uděloval milost, jejímž znamením je svátost. Otec vždycky vyslyší modlitbu Církve svého Syna, která v epiklezi každé svátosti vyjadřuje svou víru v moc Ducha. Jako oheň proměňuje v plameny všechno, čeho se dotkne, tak Duch svatý proměňuje v božský život všechno, co je podrobeno jeho moci.

1257, 2003

1584

1128 Takový je význam tvrzení Církve,[59] že svátosti působí ex opere operato (prostým udělením), tedy z moci Kristova spásného díla, které bylo dokonáno jednou provždy. Z toho vyplývá, že „svátost se neuskutečňuje spravedlností člověka, který ji uděluje nebo přijímá, ale mocí Boží“.[60] Kdykoli se slaví svátost tak, jak ji zamýšlí Církev, působí v ní a skrze ni Kristova moc i moc jeho Ducha nezávisle na osobní svatosti toho, kdo ji uděluje. Plody svátostí však závisí také na duchovním rozpoložení toho, kdo je přijímá.

460

1129 Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse.[61] „Svátostná milost“ je milost Ducha svatého, která je darována Kristem a má své charakteristické vlastnosti u každé svátosti. Duch uzdravuje a proměňuje ty, kteří svátosti přijímají, tak, že je připodobňuje Božímu Synu. Plodem svátostného života je to, že Duch synovství zbožšťuje[62] věřící tím, že je životně spojuje s jediným Synem, Spasitelem.

V. Svátosti věčného života

950

2817

1130 Církev slaví tajemství svého Pána „dokud on nepřijde“ a dokud nebude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 11,26; 15,28). Liturgie je od apoštolské doby přitahována ke svému konci toužebným vzdycháním Ducha v Církvi „Marana tha!“ (1 Kor 16,22). Liturgie tak sdílí Ježíšovu touhu: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka... dokud se nenaplní v Božím království“ (Lk 22,15-16). V Kristových svátostech Církev již dostává závdavek svého dědictví, má již účast na věčném životě, i když zatím ještě „očekává v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista“ (Tit 2,13). „Duch a nevěsta volají: „Přijď... Přijď Pane Ježíši!““ (Zj 22,17.20).

Svatý Tomáš shrnuje různé rozměry svátostného znamení takto: „Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“[63]

Souhrn

1131 Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená Církvi, jimiž se nám uděluje božský život. Viditelné obřady, jimiž jsou svátosti slaveny, znamenají a zjednávají milosti, které jsou vlastní každé svátosti. Svátosti přinášejí plody v těch, kteří je přijímají s požadovanými předpoklady.

1132 Církev slaví svátosti jako kněžské společenství rozčleněné v kněžství křestní a kněžství služebné (udělované svěcením).

1133 Duch svatý připravuje ke svátostem Božím slovem a vírou, která přijímá slovo v ochotných srdcích. Tak mohou svátosti být posilou a výrazem víry.

1134 Ovoce svátostného života je povahy zároveň osobní i církevní. Z jedné strany je tímto ovocem pro každého věřícího život pro Boha v Ježíši Kristu; na druhé straně toto ovoce znamená pro Církev růst v lásce a v poslání vydávat svědectví.

DRUHÁ KAPITOLA

SVÁTOSTNÉ SLAVENÍ VELIKONOČNÍHO TAJEMSTVÍ

1135 Katecheze liturgie zahrnuje především pochopení svátostné ekonomie (první kapitola). V tomto světle se objeví novost jejího slavení. Tato kapitola se tedy bude zabývat slavením svátostí Církve. Bude vysvětleno, co je v různých liturgických tradicích společné slavení sedmi svátostí; co má každá z nich zvláštního, to bude předloženo později. Tato základní katecheze slavení svátostí odpoví na první otázky, které věřící kladou, mluví-li se o této věci:

— kdo slaví?

— jak slavit?

— kdy slavit?

— kde slavit?

1. ČLÁNEK

SLAVENÍ LITURGIE CÍRKVE

I. Kdo slaví?

1090

795

1136 Liturgie je činnost „Krista úplně celého“ (Christus totus). Ti, kdo ji slaví zde, prostřednictvím znamení, jsou již v nebeské liturgii, kde slavení je úplným společenstvím a svátkem.

2642

CELEBRANTI NEBESKÉ LITURGIE

1370

335

662

1137 Z jevení svatého Jana, které se čte v liturgii Církve, nám především odhaluje, že „trůn stál v nebi a na tom trůnu (Někdo)... seděl“ (Zj 4,2): „Pán“ (Iz 6,1).[64] A pak tam stojí Beránek, ten zabitý (Zj 5,6):[65] Kristus ukřižovaný a vzkříšený, jediný Velekněz pravé svatyně,[66] týž, „který obětuje a je obětován, který dává a je dáván“.[67] Konečně „řeka živé vody“, která pramení „zpod trůnu Božího a Beránkova“ (Zj 22,1), jeden z nejkrásnějších symbolů Ducha svatého.[68]

1138 Na službě chvály Bohu a na naplnění jeho plánu se podílejí všichni „obnovení“ v Kristu: nebeské mocnosti,[69] všechno stvoření (čtyři živé bytosti), služebníci Staré i Nové smlouvy (čtyřiadvacet starců), nový Boží lid (sto čtyřiačtyřicet tisíc),[70] zvláště mučedníci, „kteří byli zabiti pro Boží slovo“ (Zj 6,9-11), nejsvětější Matka Boží,[71] a konečně „tak veliký zástup, že by ho nikdo nespočítal, ze všech národů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9).

1139 Duch a Církev nám dávají možnost podílet se na této nebeské liturgii, když ve svátostech slavíme tajemství spásy.

CELEBRANTI SVÁTOSTNÉ LITURGIE

752, 1348

1372

1140 Liturgii slaví celé společenství, Kristovo Tělo spojené se svou Hlavou. „Liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy Církve. Církev je však svátost jednoty. Je to svatý lid, sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů. Proto tyto úkony přísluší celému tělu Církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí. Jednotlivých údů se však týkají různým způsobem podle různých stavů, úkolů a činné účasti.“[72] Proto „kdykoliv obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně s přítomností a aktivní účastí věřících, je třeba zdůraznit, že takový způsob má přednost v rámci možnosti před tím, aby obřady konali jednotlivci jakoby soukromě“.[73]

1120

1141 Shromáždění, které slaví liturgii, je společenství pokřtěných, kteří „jsou svým znovuzrozením a pomazání od Ducha svatého posvěceni na duchovní dům a svaté kněžstvo, aby… přinášeli duchovní oběti“.[74] Toto „všeobecné kněžství“ je kněžství Krista, jediného Kněze, na němž se podílejí všechny jeho údy:[75]

1268

„Matka Církev si velmi přeje, aby všichni věřící byli vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako „vyvolený lid, královské kněžstvo, svatý národ, lid patřící Bohu jako vlastnictví“[76] (1 Petr 2,9) mocí křtu oprávněn i zavázán.“[77]

903

1561

1549

1142 Avšak „údy nemají všechny stejnou činnost“ (Řím 12,4). Někteří z nich jsou Bohem povolány, v Církvi a Církví, aby konaly zvláštní službu společenství. Tito služebníci jsou vybráni a posvěceni svátostí kněžství, kterou je Duch svatý uschopňuje k tomu, aby jednali v osobě Krista-Hlavy, a tak sloužili všem údům Církve.[78] Posvěcený služebník je jako „obraz“ (ikona) Krista Kněze. Služba biskupa a kněží a jáhnů ve společenství s ním se hlavně projevuje tím, že předsedá Eucharistii, protože svátost Církve se plně projevuje v Eucharistii.

1672

1143 Aby se usnadňovala činnost všeobecného kněžství věřících, existují kromě toho jiné zvláštní služby, neposvěcené svátostí kněžství, jejichž funkce je určena biskupy podle liturgických tradic a pastorálních potřeb. „Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu.“[79]

1144 Tímto způsobem je při slavení svátostí celé shromáždění „liturgem“, každý podle své funkce, ale „v jednotě Ducha“, který působí ve všech. „Při liturgické slavnosti každý služebník Církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů“.[80]

II. Jak slavit?

1333-1340

ZNAMENÍ A SYMBOLY

1879

362, 2702

53

1145 Slavení svátostí je protkáno znameními a symboly. Podle božské pedagogiky spásy má jejich význam své kořeny v díle stvoření a v lidské kultuře, upřesňuje v událostech Staré smlouvy a plně se zjevuje v Kristově osobě a díle.

1146 Znamení světa lidí. Znamení a symboly zaujímají v lidském životě důležité místo. Člověk jako bytost tělesná a zároveň duchová vyjadřuje a vnímá duchovní skutečnosti prostřednictvím hmotných znamení a symbolů. Jako bytost společenská má zapotřebí znamení a symbolů, aby mohl komunikovat s druhými prostřednictvím řeči, gest a činů. Totéž činí i ve vztahu k Bohu.

299

1147 Bůh hovoří k člověku skrze viditelné stvoření. Hmotný vesmír se představuje rozumu člověka, aby v něm četl stopy svého Stvořitele.[81] Světlo a noc, vítr a oheň, voda a země, strom i ovoce, mluví o Bohu a symbolizují zároveň jeho velikost i jeho blízkost.

1148 Tyto vnímatelné skutečnosti, poněvadž jsou stvořené, se mohou stát místem, na němž se projevuje Boží činnost, která posvěcuje lidi, a činnost lidí, kteří vzdávají Bohu svou poctu. Stejně je tomu se znameními a symboly společenského života lidí: omývání, mazání olejem, lámání chleba a pití z jednoho kalicha může vyjadřovat posvěcující přítomnost Boha a vděčnost člověka k jeho Stvořiteli.

843

1149 Velká náboženství lidstva dosvědčují, často velmi působivě, kosmický a symbolický smysl náboženských obřadů. Liturgie Církve předpokládá, přebírá a posvěcuje prvky stvoření a lidské kultury tím, že jim udílí důstojnost jako znamení milosti, nového stvoření v Ježíši Kristu.

1335

1334

1150 Znamení smlouvy. Vyvolený národ dostává od Boha rozpoznávací znamení a symboly, jež charakterizují jeho liturgický život: nejsou to již jen slavení kosmických cyklů a společenské úkony, nýbrž znamení Smlouvy, symboly velkých činů, které vykonal Bůh pro svůj lid. Z těchto liturgických znameními Staré smlouvy je možno připomenout obřízku, pomazání a posvěcení králů a kněží, vkládání rukou, oběti a především Velikou noc (paschu). Církev rozpoznává v těchto znameních předobraz svátostí Nové smlouvy.

1151 Znamení převzatá Kristem. Pán Ježíš při svém kázání často užívá znamení stvoření, aby usnadnil chápání tajemství Božího království.[82] Uzdravuje, anebo dodává důrazu svému kázání hmotnými znameními nebo symbolickými gesty.[83] Dává nový význam faktům a znamením Staré smlouvy, zvláště odchodu Židů z Egypta a velikonočnímu beránkovi,[84] protože on sám je smyslem všech těchto znamení.

1152 Svátostná znamení. Po Letnicích Duch svatý posvěcuje svou Církev prostřednictvím svátostných znamení. Svátosti Církve neruší celé bohatství znamení a symbolů vesmíru a společenského života, ale očišťují je a doplňují. Nadto jsou svátosti naplněním typů a předobrazů Staré smlouvy, znamenají a uskutečňují spásu, kterou zjednal Kristus, a předem zobrazují a předjímají nebeskou slávu.

SLOVA A ÚKONY

1335

1153 Každé slavení svátosti je setkání Božích dětí se svým Otcem v Kristu a v Duchu svatém a takové setkání se projeví jako dialog – skrze úkony a slova. I když symbolické úkony jsou již samy o sobě řečí, je přesto nutné, aby Boží slovo a odpověď víry doprovázely a oživovaly tyto úkony tak, aby semeno Království přinášelo svůj plod v dobré půdě. Liturgické úkony naznačují znameními to, co vyjadřuje Boží slovo: nezaslouženou Boží iniciativu a zároveň odpověď víry jeho lidu.

103

1100

1154 Bohoslužba slova je nedílnou částí svátostného slavení. K tomu, aby se živila víra věřících, mají být dobře využita znamení Božího slova: kniha slova (lekcionář nebo evangeliář), pocta, jež se jí prokazuje (průvod, okuřování, svíce), místo, odkud je hlásáno (ambon), jeho slyšitelné a srozumitelné přednášení, homilie celebranta, který navazuje na jeho hlásání, odpovědi shromáždění (hromadný souhlas, rozjímavé žalmy, litanie, vyznání víry...).

1127

1155 Slova a úkony v liturgii patří neoddělitelně k sobě ve své funkci znamení a poučování, jsou neoddělitelné i při uskutečňování toho, co znamenají. Duch svatý nejen dává chápat Boží slovo tím, že vzbuzuje víru, ale svátostmi také uskutečňuje Boží „veledíla“ zvěstovaná slovem; on zpřítomňuje a sdílí dílo Otce, dokonané milovaným Synem.

ZPĚV A HUDBA

1156 „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.“[85] Skládání a zpěv inspirovaných žalmů byly již úzce spojeny s liturgickými slavnostmi Staré smlouvy. Církev pokračuje v této tradici a rozvíjí ji: „Když mezi sebou mluvíte, (užívejte slov) ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu“ (Ef 5,19).[86] „Kdo zpívá, dvakrát se modlí.“[87]

2502

1157 Zpěv a hudba vykonávají svou funkci znamení tím výrazněji, čím těsněji jsou spjaty s liturgickým děním,[88] a to podle tří hlavních měřítek: výrazná krása modlitby, jednomyslná účast shromáždění v určených chvílích a slavnostní ráz obřadů. Tímto způsobem se podílejí zpěv a hudba na tom, k čemu směřují slova i liturgické úkony: k Boží oslavě a posvěcení věřících.[89]

„Kolik slz jsem proléval, když jsem naslouchal melodiím tvých hymnů a písní, které sladce zaznívaly ve tvém chrámu! Mocné pohnutí: ty melodie vtékaly do mých uší a kapaly do mého srdce pravdu, vzbuzujíce v něm vroucí pocit zbožnosti. Dělaly mi dobře slzy, které vytékaly.“[90]

1674

1201

1158 Soulad znamení (zpěvu, hudby, slov a úkonů) je zde tím výraznější a plodnější, čím více se vyjadřuje v kulturním bohatství, vlastním Božímu lidu, který slaví liturgii.[91] Proto je třeba „lidový náboženský zpěv promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech“, podle předpisů Církve, „mohly znít hlasy věřících“.[92] Nicméně „texty určené pro církevní zpěv ať jsou v souladu s katolickou naukou a ať jsou vybírány především z Písma svatého a z liturgických textů“.[93]

476-477,

2129-2132

POSVÁTNÉ OBRAZY

1159 Posvátný obraz, liturgická ikona, představuje především Krista. Nemůže představovat neviditelného a nepochopitelného Boha; vtělení Božího Syna zahájilo novou „ekonomii“ obrazů:

„Kdysi Bůh, který nemá ani tělo, ani podobu, nemohl být vůbec představován obrazem. Avšak nyní, když se dal vidět v těle a žil mezi lidmi, mohu vytvořit obraz toho, co jsem viděl z Boha... Otevřenýma očima nazíráme slávu Pána.“[94]

1160 Křesťanská ikonografie přepisuje obrazem evangelní poselství, které Písmo svaté předává prostřednictvím slova. Obraz a slovo se navzájem osvětlují:

„Zkrátka řečeno, uchováváme nedotčené všechny církevní tradice nám předané ať písemně nebo ústně. Jedna z nich se týká též malířského znázornění obrazu, které souhlasí s hlásáním evangelijních událostí a slouží nám vhodně k potvrzení pravého, a ne příznačného vtělení Božího Slova a k jinému podobnému prospěchu. Neboť ty věci, které odkazují jedna na druhou, mají bezpochyby i reciproční význam.“[95]

1161 Všechna znamení ve slavení liturgie se vztahují ke Kristu: stejný cíl mají i posvátné obrazy Matky Boží a svatých, protože znamenají Krista, který je v nich oslaven. Ukazují „zástup svědků“ (Žid 12,1), kteří se i nadále podílejí na spáse světa a s nimiž jsme spojeni, zvláště při slavení svátostí. To, co se prostřednictvím jejich obrazů představuje naší víře, je člověk, stvořeného „k Božímu obrazu“, konečně proměněný „k jeho podobě“,[96] a představují se dokonce i andělé, kteří jsou též obnovení v Kristu:

„Kráčejíce královskou cestou a následujíce božsky vnuknutou nauku našich svatých Otců a Tradici katolické Církve – víme totiž, že je to tradice Ducha svatého, který v ní přebývá – stanovíme se vší jistotou a pečlivostí, že jak znázornění drahocenného a životodárného kříže, tak ctihodné a svaté obrazy, ať malované nebo v mozaice či jiném vhodném materiálu, mají být vystavovány ve svatých chrámech Božích, na posvátných nádobách a rouchách, na stěnách i na deskách, v domech i na ulicích; ať už jsou to obrazy Pána Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista, nebo naší neposkvrněné Paní, svaté Matky Boží, svatých, andělů, všech svatých a spravedlivých.“[97]

2502

1162 „Krása a barva obrazů jsou podnětem pro mou modlitbu. Je to svátek pro mé oči, stejně jako pohled na krajinu pobízí mé srdce, vzdávat Bohu slávu.“[98] Nazírání svatých obrazů, spojené s rozjímáním Božího slova a zpěvem liturgických hymnů, zapadá do souladu znamení obřadů, takže se slavené tajemství vrývá do paměti srdce a projeví se pak novým životem věřících.

III. Kdy slavit?

LITURGICKÁ DOBA

512

1163 „Svatá matka Církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínku na vykupitelské dílo svého božského Ženicha. Každý týden si připomíná zmrtvýchvstání Páně v den, který nazvala dnem Páně. Jednou v roce slaví zmrtvýchvstání Páně spolu s jeho svatým utrpením jako největší svátek, totiž Velikonoce. Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu... Když tak oslaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh svého Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásnou milost.“[99]

1164 Boží lid znal již od dob mojžíšského zákona svátky ve stanovené dny, počínaje Velikonocemi, a tak si připomínal úchvatné činy Boha spasitele, děkoval mu za ně, udržoval vzpomínku na ně a učil nové generace řídit se podle nich v životě. V čase Církve, mezi Velikonocemi Krista, jednou provždy dokonanými, a mezi jejich naplněním v Božím království, je liturgie, slavená ve stanovené dny, zcela proniknuta novostí Kristova tajemství.

2659, 2836

1343

2174-2188

1085

1165 Když Církev slaví Kristovo tajemství, je tepem její modlitby jedno slovo: Dnes!, ohlas modlitby, které ji naučil její Pán,[100] a ozvěna výzvy Ducha svatého.[101] Toto „dnes“ živého Boha, do něhož je člověk povolán vstoupit, je „hodina“ Ježíšových Velikonoc, jež se táhne celými dějinami a je jejich stěžejním bodem:

„Život spočinul na všech bytostech a všichni byli zaliti velkým světlem; Východ východů vpadl do vesmíru a Ten, který byl dříve než „jitřenka“ a dříve než hvězdy, nesmrtelný a nesmírný, velký Kristus, září na všechny bytosti víc než slunce. Proto pro nás, kteří v něho věříme, nastává den světla, dlouhý, věčný, který už nezhasne: mystické Velikonoce.“[102]

DEN PÁNĚ

1166 „Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví Církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle.“[103] Den Kristova vzkříšení je zároveň „první den týdne“, připomínka prvního dne stvoření, a „osmý den“, jímž Kristus po svém „odpočinku“ velké soboty zahajuje den, „který učinil Pán“, „den, který nezná západu“.[104] „Večeře Páně“ tvoří jeho střed, protože se v ní celé společenství věřících setkává se vzkříšeným Pánem, který je zve ke své hostině:[105]

„Den Páně, den vzkříšení, den křesťanů, je naším dnem. Nazývá se dnem Páně právě kvůli tomu: protože v něm Pán vítězně vystoupil k Otci. Pohané jej nazývají dnem slunce: dobrá, i my jej rádi nazýváme tímto způsobem: dnes totiž vzešlo světlo světa, dnes se objevilo slunce spravedlnosti, jehož paprsky nám přinášejí spásu.“[106]

1167 Neděle je v pravém smyslu dnem liturgického shromáždění, dnem, kdy se věřící shromažďují, „aby slyšeli Boží slovo a měli účast na Eucharistii. Tak slaví památku utrpení, zmrtvýchvstání a slávy Pána Ježíše a vzdávají díky Bohu, který je znovu zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista mají živou naději“:[107]

„Ó Kriste, když rozjímáme o podivuhodných skutcích, které jsi vykonal v tento nedělní den svého svatého vzkříšení, říkáme: Požehnán buď nedělní den, protože v něm začalo stvoření... spása světa... obnova lidského pokolení… V něm zajásalo nebe i země a celý vesmír se naplnil světlem. Požehnán buď nedělní den, protože v něm byly otevřeny brány ráje, takže Adam a všichni, kteří z něho byli vypuzeni, tam mohou beze strachu vstoupit.“[108]

LITURGICKÝ ROK

2698

1168 Nová doba vzkříšení, počínaje od velikonočního třídení jako od svého světelného zdroje, prozařuje celý liturgický rok svým jasem. Krok za krokem, z jedné i druhé strany tohoto pramene, je rok proměňován liturgií. Je to skutečné „milostivé léto Páně“ (Lk 4,19). Ekonomie spásy je činná v průběhu času, ale po svém naplnění v Ježíšových Velikonocích a po seslání Ducha svatého závěr dějin se předem zakouší „v předchuti“ a Boží království vstupuje do naší doby.

560

1330

1169 Proto Velikonoce nejsou svátkem jako ty ostatní: je to „svátek svátků“, „slavnost slavností“, stejně jako Eucharistie je svátost svátostí (velká svátost). Svatý Atanáš je nazývá „velkou nedělí“,[109] jako Svatý týden se na Východě nazývá „Velký týden“. Tajemství vzkříšení, v němž Kristus zničil smrt, proniká svou mocnou energií náš starý čas, dokud mu všechno nebude podřízeno.

1170 Na Nicejském sněmu (roku 325) se všechny církve dohodly, aby se křesťanské Velikonoce slavily v neděli, po úplňku (14. nissanu), který nastává po jarní rovnodennosti. Úprava kalendáře na Západě v roce 1582 (nazývaná „gregoriánská“ podle papeže Řehoře XIII.), způsobila odstup několika dní vzhledem k východnímu kalendáři. Západní i východní církve se dnes snaží o dohodu, aby opět slavily den Pánova vzkříšení v týž den.

971

524

1171 Liturgický rok je rozvinutí různých hledisek jediného velikonočního tajemství. To platí především o řadě svátků vztahujících se k tajemství vtělení (Zvěstování, Vánoce, Zjevení Páně), které připomínají počátky naší spásy a sdělují nám prvotiny velikonočního tajemství.

PŘIPOMÍNKA SVĚTCŮ V LITURGICKÉM ROCE

957

2030

1172 „Při slavení ročního okruhu Kristových tajemství uctívá svatá Církev se zvláštní láskou blahoslavenou Bohorodičku Marii, která je nerozlučně spjata s vykupitelským dílem svého syna. V ní Církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být.“[110]

1173 Když Církev připomíná v ročním cyklu mučedníky a ostatní svaté, „hlásá velikonoční tajemství v těch, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni; ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary“.[111]

DENNÍ MODLITBA CÍRKVE

2698

1174 Kristovo tajemství, jeho vtělení a jeho Velikonoce, které slavíme v Eucharistii, především v nedělním shromáždění, proniká do času každého dne a přeměňuje jej prostřednictvím Denní modlitby Církve, „posvátného officia“.[112] Toto slavení, věrné apoštolské výzvě „neustávat v modlitbách“,[113] „je sestaveno tak, aby Boží chvála posvětila celý průběh dne a noci“.[114] Tvoří „veřejnou modlitbu Církve“,[115] v níž věřící (klerici, řeholníci i laikové) vykonávají královské kněžství pokřtěných. Je-li Denní modlitba Církve slavena „formou schválenou“ Církví, „je to opravdu hlas samé Nevěsty, která promlouvá k Ženichovi, ba ještě více: je to modlitba, kterou Kristus spolu se svým Tělem přednáší Otci“.[116]

1175 Denní modlitba Církve se má stát modlitbou všeho Božího lidu. V ní sám Kristus „pokračuje prostřednictvím Církve ve svém kněžském úkolu“;[117] každý se jí účastní podle úlohy, kterou zastává v Církvi, a podle okolností vlastního života: kněží, poněvadž „se věnují posvátné službě duchovní správy“, protože jsou povoláni, „aby se úplně věnovali modlitbě a službě slova“;[118] řeholníci a řeholnice podle charizmatu svého života zasvěceného Bohu;[119] všichni věřící podle svých možností. „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné officium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě“.[120]

2700

1176 Slavit Denní modlitbu Církve vyžaduje nejen úsilí o to, aby hlas byl v souladu se srdcem, které se modlí, nýbrž i postarat se o „hlubší liturgické a biblické vzdělání, hlavně pokud jde o žalmy“.[121]

1378

2586

1177 Hymny a modlitby na způsob litanií v Denní modlitbě Církve zapojují modlitbu žalmů do církevního roku tím, že zvýrazňují symboliku denní hodiny, liturgického údobí nebo svátku, který se slaví. Kromě toho i čtení Božího slova při každé hodince (s krátkými odpověďmi a tropáře, jež po ní následují) a, při určitých hodinkách, četba Otců a duchovních učitelů, odhalují hlouběji smysl slaveného tajemství, napomáhají chápat žalmy a připravují na tichou modlitbu. Lectio divina, při níž je Boží slovo čteno a meditováno, aby se proměnilo v modlitbu, je tím pevně zasazena do slavení liturgie.

1178 Denní modlitba Církve, která tvoří jakési prodloužení slavení Eucharistie, nevylučuje, nýbrž vyžaduje jako doplnění různé pobožnosti Božího lidu, zvláště adoraci a uctívání Nejsvětější svátosti.

IV. Kde slavit?

2691

2106

586

1179 Uctívání Boha Nové smlouvy „v duchu a pravdě“ (Jan 4,24) není vázáno na žádné výlučné místo. Celá země je svatá a je svěřena lidským dětem. Když se věřící shromáždí na jednom místě, nejdůležitější skutečnost tvoří „živé kameny“, z nichž se staví „duchovní chrám“ (1 Petr 2,4-5). Tělo vzkříšeného Krista je duchovním chrámem, z něhož vytéká pramen živé vody. Duchem svatým přivtěleni ke Kristu jsme právě my „chrám živého Boha“ (2 Kor 6,16).

1180 Když se neomezuje náboženská svoboda,[122] křesťané budují stavby určené k bohoslužbě. Takové viditelné kostely nejsou prostá místa setkání, ale znamenají a ukazují církev žijící v tom místě, přebývání Boha mezi smířenými a s Kristem spojenými lidmi.

1181 „Dům modlitby, v němž se slaví a uchovává nejsvětější Eucharistie, shromažďují se věřící a je uctíván přítomný Boží Syn, náš Spasitel, na obětním oltáři za nás obětovaný na pomoc a k útěše věřících, se má skvít čistotou a má být upravený pro modlitbu a posvátné obřady.“[123] V tomto „Božím domě“ ryzost a harmonie znamení, které jej vytvářejí, mají ukazovat Krista, který je přítomen a působí na tomto místě.[124]

1379

617, 1383

1182 Oltářem Nové smlouvy je kříž Páně,[125] z něhož pramení svátosti velikonočního tajemství. Na oltáři, který je středem kostela, se zpřítomňuje pod svátostnými znameními oběť kříže. Je také stolem hostiny Páně, k níž je lid Boží pozván.[126] V některých východních liturgiích je oltář také symbolem hrobu (Kristus opravdu zemřel a opravdu vstal z mrtvých).

2120

1183 Svatostánek v kostelích má být umístěn „na velmi vznešeném místě s největší poctou“.[127] „Ušlechtilý vzhled, umístění a bezpečnost eucharistického svatostánku“[128] mají napomáhat adoraci Pána, který je skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti oltářní.

1241

103

2717

Posvátné křižmo (myron), jehož pomazání je svátostným znamením pečeti-daru Ducha svatého, se tradičně uchovává a uctívá na bezpečném místě v kostele. Tam se může uložit i olej katechumenů a olej nemocných.

1184 Stolec (katedra) pro biskupa nebo sedadlo pro kněze „má naznačovat, že jeho úkolem je předsedat shromáždění a řídit modlitbu“.[129]

Ambon: „Důstojnost Božího slova vyžaduje, aby v kostele bylo vhodné místo, z něhož se Boží slovo hlásá a k němuž se přirozeně obrací pozornost věřících.“[130]

1185 Shromáždění Božího lidu má svůj počátek ve křtu; kostel tedy má mít místo pro slavení křtu (baptisterium) a napomáhat ke vzpomínce na křestní sliby (svěcená voda).

Obnova křestního života vyžaduje pokání. Kostel má tedy sloužit k projevům lítosti a k přijetí odpuštění; to vyžaduje, aby v něm bylo místo vhodné k přijetí kajícníků.

Kostel má být také prostor, který vybízí k usebranosti a k tiché modlitbě, která prodlužuje velkou modlitbu Eucharistie a dává jí proniknout do nitra.

1130

1186 A konečně kostel má eschatologický význam. Aby člověk vstoupil do Božího domu, musí překročit práh, symbol přechodu ze světa zraněného hříchem do světa nového života, k němuž jsou povoláni všichni lidé. Viditelný kostel je symbolem otcovského domu, k němuž putuje Boží lid a kde Otec „jim setře každou slzu z očí“ (Zj 21,4). Proto je také kostel domem všech Božích dětí, otevřeným a připraveným je přijmout.

Souhrn

1187 Liturgie je dílem celého Krista, Hlavy i Těla. Náš Velekněz ji slaví nepřetržitě v nebeské liturgii, s Matkou Boží, apoštoly, všemi svatými a s množstvím lidí, kteří již vstoupili do království.

1188 Při slavení liturgie je celé shromáždění „liturgem“, každý podle vlastní funkce. Křestní kněžství je kněžství celého Kristova Těla. Nicméně někteří věřící jsou posvěceni svátostí kněžství, aby představovali Krista jako hlavu tohoto Těla.

1189 Slavení liturgie užívá znamení a symbolů vztahujících se ke stvoření (světlo, voda, oheň), k lidskému životu (omývání, mazání olejem, lámání chleba), k dějinám spásy (obřady Velikonoc). Tyto vesmírné prvky, tyto lidské obřady, tato vzpomínková gesta na Boha, zařazená do světa víry a uchopená mocí Ducha svatého, se stávají nositeli spásy a posvěcení, jež vykonal Kristus.

1190 Bohoslužba slova je nedílnou součástí slavení. Význam slavení je vyjadřován Božím slovem, jež se hlásá, a horlivostí víry, která na ně odpovídá.

1191 Zpěv a hudba jsou úzce spojeny s liturgickým děním. Měřítka jejich správného užívání jsou: výrazná krása modlitby, jednomyslná účast shromáždění a posvátný ráz slavení.

1192 Posvátné obrazy v našich kostelích a v našich domech mají probouzet a živit naši víru v Kristovo tajemství. Skrze obraz Krista a jeho děl spásy se klaníme jemu samotnému. Skrze posvátné obrazy Matky Boží, andělů a svatých uctíváme osoby, které jsou na nich zobrazeny.

1193 Neděle, „den Páně“, je hlavním dnem slavení Eucharistie, protože je to den vzkříšení. Je to v pravém smyslu den liturgického shromáždění, den křesťanské rodiny, den radosti a pracovního odpočinku. Je to „základ a jádro celého liturgického roku“.[131]

1194 Církev „rozvíjí v ročním okruhu celé Kristovo tajemství, a to od jeho vtělení a narození až k jeho nanebevstoupení, k Letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně“.[132]

1195 Církev na zemi ukazuje, že je spojena s nebeskou liturgií tím, že připomíná svaté, na prvním místě Matku Boží, pak apoštoly, mučedníky a ostatní svaté, ve stanovené dny liturgického roku; oslavuje Krista, protože dovršil spásu ve svých oslavených údech; jejich příklad ji pobízí na pouti k Otci.

1196 Věřící, kteří slaví Denní modlitbu Církve, se spojují s Kristem, naším Veleknězem, prostřednictvím modlitby žalmů, rozjímání Božího slova, modlitby hymnů a požehnání, aby byli přidruženi k jeho neustálé a všeobecné modlitbě, která oslavuje Otce a vyprošuje dar Ducha svatého pro celý svět.

1197 Kristus je pravý Boží chrám, „místo, na němž přebývá jeho sláva“; i křesťané se Boží milostí stávají chrámy Ducha svatého, živými kameny, z nichž se buduje Církev.

1198 V pozemských poměrech Církev potřebuje místa, kde by se společenství mohlo shromáždit: naše viditelné kostely, svatá místa, obrazy Svatého města, nebeského Jeruzaléma, do něhož putujeme jako poutníci.

1199 V těchto kostelích slaví Církev veřejné bohoslužby k oslavě Nejsvětější Trojice, naslouchá Božímu slovu, zpívá své chvalozpěvy, modlí se, přináší oběť Krista svátostně přítomného ve shromáždění. Tyto kostely jsou kromě toho místa usebranosti a osobní modlitby.

2. ČLÁNEK

LITURGICKÉ ODLIŠNOSTI A JEDNOTA TAJEMSTVÍ

LITURGICKÉ TRADICE A VŠEOBECNOST CÍRKVE

2625

1200 Boží církve, od prvotní obce v Jeruzalémě až do slavného příchodu (parusie), věrné apoštolské víře, slaví na všech místech totéž velikonoční tajemství. Tajemství slavené v liturgii je jedno, avšak formy, jimiž se slaví, jsou různé.

835

1674

1158

2663

1201 Kristovo tajemství je tak nevyčerpatelně bohaté, že žádná liturgická tradice je nemůže beze zbytku vyjádřit. Dějiny růstu a rozvoje těchto obřadů dosvědčují, jak se obdivuhodně doplňují. Když místní církve žily tyto liturgické tradice ve vzájemném společenství víry a ve svátostech víry, vzájemně se obohacovaly a rostly ve věrnosti Tradici a poslání společnému pro celou Církev.[133]

1937

814

1202 Různé liturgické tradice vznikly právě proto, aby napomáhaly poslání Církve. Církve téže zeměpisné a kulturní oblasti dospěly ke slavení Kristova tajemství zvláštními projevy, příznačnými pro tamní kulturu: v tradici „pokladu víry“ (2 Tim 1,14), v liturgickém symbolismu, v uspořádání bratrského společenství, v teologickém chápání tajemství a v různých způsobech svatosti. Tímto způsobem Kristus, světlo a spása všech národů, je představen národu a kultuře skrze liturgický život jedné církve, která je k nim poslána a v nichž je zakořeněna. Církev je všeobecná: může tedy pojmout do své jednoty všechna ryzí bohatství kultur, a to tím, že je očistí.[134]

1203 Liturgické tradice nebo obřady, které se nyní v Církvi užívají, jsou: latinský obřad (hlavně římský, ale také obřady některých místních církví, jako ambroziánský obřad nebo obřad některých řeholních řádů), byzantský, alexandrijský nebo koptský, syrský, arménský, maronitský a chaldejský obřad. „Posvátný sněm, věrný Tradici, prohlašuje, že svatá Matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány“.[135]

LITURGIE A KULTURY

2527

854, 1232

2684

1204 Slavení liturgie má tedy odpovídat duchu a kultuře různých národů.[136] Aby tajemství Krista bylo „oznámeno všem národům, aby ho s vírou poslušně přijaly“ (Řím 16,26), musí být hlásáno, slaveno a prožíváno ve všech kulturách tak, aby jím nebyly potlačovány, nýbrž aby se jim skrze ně dostalo nového uznání a byly přivedeny k rozkvětu.[137] Právě s pomocí a prostřednictvím své vlastní lidské kultury, přijaté a proměněné Kristem, má množství Božích dětí přístup k Otci, aby ho oslavovalo v jednom jediném Duchu.

1125

1205 „V liturgii, a obzvláště v liturgii svátostí, je jedna část neměnná, protože je božského ustanovení, jehož je Církev strážkyní, jsou však části, které se mohou měnit; a zde má Církev moc a někdy i povinnost přizpůsobit je kulturám nedávno evangelizovaných národů.“

1206 „Liturgická rozmanitost může být zdrojem obohacení, ale může také vyvolávat napětí, vzájemné nepochopení a dokonce i rozkoly. Je jasné, že rozmanitost v této oblasti nesmí škodit jednotě. Nemůže se projevovat jinak než ve věrnosti společné víře, svátostným znamením, která Církev přijala od Krista, a ve věrnosti hierarchickému společenství. Přizpůsobení kulturám vyžaduje také obrácení srdce a – je-li to nutné – rozchod se starobylými zvyky, neslučitelnými s katolickou vírou.“[138]

Souhrn

1207 Je vhodné, aby se slavení liturgie snažilo nalézt vyjádření v kultuře národa, do něhož je Církev začleněna, aniž by se stalo na ní závislým. Z druhé strany sama liturgie vytváří a ztvárňuje kultury.

1208 Rozmanité liturgické tradice nebo rity, právoplatně uznané, protože vyznačují ukazují a sdělují totéž Kristovo tajemství, jsou projevem všeobecnosti Církve.

1209 Měřítko, které zaručuje jednotu v mnohotvárnosti liturgických tradic, je věrnost apoštolské Tradici, totiž společenství ve víře a ve svátostech přijatých od apoštolů, společenství, které je vyznačeno a zaručeno apoštolskou posloupností.

[1] Srov. Ef 1,9.

[2] Srov. Ef 3,4.

[3] Srov. Ef 3,9.

[4] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 5.

[5] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 2.

[6] Srov. Jan 17,4.

[7] Srov. Sk 13,2; Lk 1,23.

[8] Srov. Řím 15,16; Fil 2,14-17.30.

[9] Srov. Řím 15,27; 2 Kor 9,12; Fil 2,25.

[10] Srov. Žid 8,2.6.

[11] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.

[12] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 11.

[13] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 9.

[14] Srov. Ef 3,16-17.

[15] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 10.

[16] Jan Pavel II., Apoštolská ehortace Catechesi tradendae, 23.

[17] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 3-4.

[18] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 6; také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.

[19] Srov. Jan 13,1; 17,1.

[20] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 6.

[21] Srov. Jan 20,21-23.

[22] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.

[23] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.

[24] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 50.

[25] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.

[26] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 14-16.

[27] Srov. Lk 24,13-49.

[28] Srov. 2 Kor 3,14-16.

[29] Srov. 1 Petr 3,21.

[30] Srov. 1 Kor 10,1-6.

[31] Srov. Jan 6,32.

[32] Srov. Jan 14,26.

[33] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 24.

[34] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 4.

[35] 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.

[36] Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 4.13: PG 94, 1142A.

[37] Srov. Ef 1,14; 2 Kor 1,22.

[38] Srov. Jan 15,1-17; Gal 5,22.

[39] Srov. 1 Jan 1,3-7.

[40] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 6.

[41] Srov. 2. lyonský koncil: DS 860; Florentský koncil: DS 1310; Tridentský koncil: DS 1601.

[42] Tridentský koncil: DS 1600-1601.

[43] Sv. Řehoř Veliký, Sermones, 74, 2: PL 54, 398A.

[44] Srov. Lk 5,17; 6,19; 8,46.

[45] Srov. Mt 13,52; 1 Kor 4,1.

[46] Sv. Augustin, De civitate Dei, 22,17; srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,64,2, ad 3.

[47] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[48] Pius XII., encyklika Mystici Corporis.

[49] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[50] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.

[51] Srov. Jan 20,21-23; Lk 24,47; Mt 28,18-20.

[52] Tridentský koncil: DS 1609.

[53] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 4.

[54] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 59.

[55] Anebo: Legem credendi lex statuat supplicandi“, podle Prospera Akvitánského, Epistulae, 217 (V. století): PL 45, 1031.

[56] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8.

[57] 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 2 a 15.

[58] Srov. Tridentský koncil: DS 1605 a 1606.

[59] Srov. Tridentský koncil: DS 1608.

[60] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 68, 8.

[61] Srov. Tridentský koncil: DS 1604.

[62] Srov. 2 Petr 1,4.

[63] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 60, 3.

[64] Srov. Ez 1,26-28.

[65] Srov. Jan 1,29.

[66] Srov. Žid 4,14-15; 10,19-21; atd.

[67] Liturgie sv. Jana Zlatoústého, anafora.

[68] Srov. Jan 4,10-14; Zj 21,6.

[69] Srov. Zj 4-5; Iz 6,2-3.

[70] Srov. Zj 7,1-8; 14,1.

[71] Žena: srov. Zj 12; Nevěsta Beránkova: srov. Zj 21,9.

[72] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 26.

[73] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 27.

[74] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.

[75] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10; 34; také 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.

[76] Srov. 1 Petr 2,4-5.

[77] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 14.

[78] Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2 a 15.

[79] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 29.

[80] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 28.

[81] Srov. Mdr 13,1; Řím 1,19-20; Sk 14,17.

[82] Srov. Lk 8,10.

[83] Srov. Jan 9,6; Mk 7,33-35; 8,22-25.

[84] Srov. Lk 9,31; 22,7-20.

[85] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 112.

[86] Srov. Kol 3,16-17.

[87] Srov. sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 72,1.

[88] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 112.

[89] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 112.

[90] Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 9,6,14.

[91] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 119.

[92] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 118.

[93] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 121.

[94] Sv. Jan Damašský, De sacris imaginibus orationes, 1,16: PG 96, 1245A.

[95] 2. nicejský koncil: Concilliorum oecumenicorum decreta, 111.

[96] Srov. Řím 8,29; 1 Jan 3,2.

[97] 2. nicejský koncil: DS 600.

[98] Sv. Jan Damašský, De sacris imaginibus orationes, 1,27: PG 94, 1268B.

[99] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 102.

[100] Srov. Mt 6,11.

[101] Srov. Žid 3,7-4,11; Ž 95,7.

[102] Sv. Hippolit Římský, De paschate, 1-2.

[103] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 106.

[104] Byzantská liturgie.

[105] Srov. Jan 21,12; Lk 24,30.

[106] Sv. Jeroným, In die dominica Paschae homilia: CCL 78, 550, 52.

[107] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 106.

[108] Fanqith, Syrsko-antiochijské officium, svazek 6, první letní část, str. 193 b.

[109] Sv. Atanáš Alexandrijský, Epistula festivalis, 329: PG 26, 1366A..

[110] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 103.

[111] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 104; srov. tamtéž, 108 a 111.

[112] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 83-101.

[113] Srov. 1 Sol 5,17; Ef 6,18.

[114] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 84.

[115] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 98.

[116] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 84.

[117] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 83.

[118] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 86; také 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 5.

[119] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 98.

[120] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 100.

[121] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 90.

[122] Srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae) 4.

[123] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 5; srov. také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 122-127.

[124] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.

[125] Srov. Žid 13,10.

[126] Srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 259.

[127] Pavel VI., encyklika Mysterium fidei.

[128] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 128.

[129] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 271.

[130] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 272.

[131] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 106.

[132] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 102.

[133] Srov. Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 63-64.

[134] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23; také 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 4.

[135] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 4.

[136] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 37-40.

[137] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradandae, 53.

[138] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Vicesimus quintus annus, 16; srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 21.

DRUHÁ ČÁST