DRUHÝ ODDÍL

SEDM SVÁTOSTÍ CÍRKVE

1113

1113

1210 Svátosti Nového zákona ustanovil Kristus a je jich sedm: křest, biřmování, Eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství, manželství. Sedm svátostí se týká všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Tím dostávají určitou podobnost úseky přirozeného života a života duchovního.[1]

1211 Podle této analogie budou předloženy nejprve tři svátosti uvedení do křesťanského života (první kapitola), pak svátosti uzdravení (druhá kapitola), nakonec svátosti, které slouží společenství a poslání věřících (třetí kapitola). Tento postup není jistě jediný možný; umožňuje však vidět, že svátosti tvoří organismus, v němž každá z nich má svou životní roli. V tomto organismu zaujímá Eucharistie jedinečné postavení, poněvadž je „svátost svátostí“: „ostatní jsou k ní zaměřené jako ke svému vytčenému cíli“.[2]

PRVNÍ KAPITOLA

SVÁTOSTI UVEDENÍ DO KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA

1212 Svátostmi uvedení do křesťanského života – křtem, biřmováním a Eucharistií – jsou položeny základy každého křesťanského života. „Účast na božské přirozenosti, kterou lidé dostávají darem prostřednictvím Kristovy milosti, zahrnuje určitou analogii se vznikem, rozvojem a růstem přirozeného života. Vždyť věřící, znovuzrození svatým křtem, jsou posíleni svátostí biřmování a potom jsou živeni pokrmem věčného života v Eucharistii, takže díky těmto svátostem uvedení do křesťanského života jsou schopni stále víc a stále lépe okoušet poklady božského života a rozvíjet se až k dosažení dokonalosti lásky.“[3]

1. ČLÁNEK

SVÁTOST KŘTU

1213 Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k Církvi a stáváme se účastnými jejího poslání:[4] „Křest je svátost znovuzrození skrze vodu ve slově“ (Baptismus est sacramentum regenerationis per aquam in verbo).[5]

I. Jak se nazývá tato svátost?

1257

628

1214 Nazývá se křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává: křtít (řecky „baptizein“) znamená „pohroužit se“, „ponořit se do vody“. „Ponoření“ do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním[6] jako „nové stvoření“ (2 Kor 5,17; Gal 6,15).

1215 Tato svátost se také nazývá „koupelí znovuzrození a obnovení v Duchu svatém“ (Tit 3,5), protože vyjadřuje a uskutečňuje ono zrození z vody a Ducha, bez něhož „nikdo nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3,5).

1243

1216 „Toto obmytí se nazývá osvícení, protože ti, kdo dostávají toto vyučování [katechismu], jsou v mysli osvíceni...“[7] Pokřtěný se stal „synem světla“ (1 Sol 5,5) a „světlem“ (Ef 5,8) potom, „kdy se mu dostalo světla“ (Žid 10,32), protože ve křtu přijal Slovo, „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9):

„Křest je nejkrásnějším a nejvelkolepějším z Božích darů... Nazýváme ho darem, milostí, pomazáním, osvícením, šatem neporušitelnosti, koupelí obnovy, pečetí a vším, co je nejcennější. Dar, protože je dán těm, kteří nic nepřinášejí; milost, protože je udělován i viníkům; křest, protože hřích je pohřben do vody; pomazání, protože je svatý a královský (takoví jsou ti, kdo jsou pomazáni); osvícení, protože je oslnivým světlem; šat, protože zakrývá naši hanbu; koupel, protože nás umývá; pečeť, protože nás chrání a je znamením Boží svrchovanosti.“[8]

II. Křest v ekonomii spásy

PŘEDOBRAZY KŘTU VE STARÉ SMLOUVĚ

1217 V obřadech velikonoční vigilie, při svěcení křestní vody, Církev připomíná slavnostním způsobem velké události dějin spásy, jež byly předobrazem tajemství křtu:

„Všemohoucí, věčný Bože, tvá neviditelná moc působí, že svátosti jsou viditelným znamením tvé milosti. Stvořil jsi vodu a při různých příležitostech jsi ukazoval, že její účinky naznačují náš křest.“[9]

701, 845

694

344

1218 Od počátku světa je voda, toto prosté a úchvatné stvoření, zdrojem života a plodnosti. Písmo svaté se na ni dívá jako na „oplodněnou“ Duchem svatým:[10]

„Už na počátku, když se tvůj Duch vznášel nad vodami, vložil jsi, Bože, do vody život a požehnání.“[11]

1219 Církev viděla v Noemově arše předobraz spásy skrze křest. Vždyť „jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu“ (1 Petr 3,20).

„A když jsi v přívalech potopy zničil hřích, stala se voda znamením nové spravedlnosti a nového života.“[12]

1010

1220 Je-li voda z pramene symbolem života, je mořská voda symbolem smrti. Proto mohla být předobrazem tajemství kříže. Touto symbolikou vyjadřuje křest společenství s Kristovou smrtí.

1221 Je to především průchod Rudým mořem, znamenající opravdové osvobození Izraele z egyptského otroctví, který ohlašuje osvobození způsobené křtem:

„Když jsi převáděl svůj lid z egyptského otroctví Rudým mořem, myslel jsi na ty, kdo budou pokřtěni.“[13]

1222 Nakonec je předobrazem křtu přechod přes Jordán, neboť díky němu Boží lid dostává darem zemi přislíbenou Abrahámovu potomstvu; ta je obrazem věčného života. Přislíbení tohoto blaženého dědictví se naplní v Nové smlouvě.

KRISTŮV KŘEST

849

766

536

232

1223 Všechny předobrazy Staré smlouvy nacházejí své uskutečnění v Ježíši Kristu. Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít v Jordánu svatým Janem Křtitelem,[14] a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).[15]

1224 Náš Pán se u svatého Jana dobrovolně podrobil křtu, určenému hříšníkům, aby naplnil všechnu spravedlnost.[16] Svým křtem dává Kristus najevo, že „zmařil sám sebe“.[17] Duch, který se vznášel nad vodami prvního stvoření, sestupuje nyní na Krista jako předehra nového stvoření a Otec veřejně ukazuje Ježíše jako svého „milovaného Syna“.[18]

1225 Svými Velikonocemi otevřel Kristus prameny křtu všem lidem. Mluvil totiž o utrpení, které měl podstoupit v Jeruzalémě, jako o „křtu“, kterým má být pokřtěn.[19] Krev a voda, jež vytryskly z probodeného boku ukřižovaného Ježíše,[20] jsou znameními křtu a Eucharistie, svátostí nového života:[21] od té chvíle je možno „narodit se z vody a z Ducha“, aby člověk vstoupil do nebeského království.[22]

„Uvaž, kdy jsi byl pokřtěn, odkud pochází křest, ne-li z Kristova kříže, z Kristovy smrti. Celé tajemství je v tom, že trpěl za tebe. V něm jsi vykoupen, v něm jsi spasen.“[23]

KŘEST V CÍRKVI

1226 Církev slavila a udělovala svatý křest ode dne Letnic. Svatý Petr totiž říká zástupu, který byl zasažen do srdce jeho kázáním: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého“ (Sk 2,38). Apoštolové a jejich spolupracovníci poskytují křest každému, kdo věří v Ježíše: židům, bohabojným, pohanům.[24] Křest je vždy spojen s vírou: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům,“ prohlašuje svatý Pavel k žalářníkovi ve Filipech. Vyprávění pokračuje: „Hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé“ (Sk 16,31-33).

1248

790

1227 Podle apoštola svatého Pavla má věřící skrze křest účast na Kristově smrti, s ním je pohřben a s ním vstane z mrtvých:

„Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,3-4).[25]

Pokřtění se „oblékli v Krista“ (Gal 3,27). Působením Ducha svatého je křest obmytím, které očišťuje, posvěcuje a ospravedlňuje.[26]

1228 Křest je tedy vodní koupel, v níž „nepomíjející semeno“ Božího slova má své oživující důsledky.[27] Svatý Augustin říká o křtu: „Slovo se spojí s živlem, a vznikne svátost.“[28]

III. Jak se slaví svátost křtu?

UVEDENÍ DO KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA

1229 Stát se křesťanem, to vyžaduje už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života v několika úsecích. Tuto cestu lze urazit rychle nebo pozvolna. V každém případě v ní musí být některé podstatné prvky: ohlášení slova, přijetí evangelia, které vede k obrácení, vyznání víry, křest, vylití Ducha svatého, přistoupení k svatému přijímání.

1230 Toto uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. V prvních stoletích Církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadou přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života.

13

1231 Kde se křest dětí stal běžně rozšířenou formou slavení svátosti, se toto slavení sloučilo v jediný úkon, který zahrnuje velmi zkráceně přípravné úseky uvedení do křesťanského života. Pro tuto svou povahu vyžaduje křest dětí katechumenát, který se prodělává po křtu. Nejde jen o to, že je nezbytné poučování po křtu, nýbrž že se musí rozvíjet křestní milost spolu s růstem osoby. To je vlastní oblast katechismu.

1204

1232 Druhý vatikánský koncil obnovil v latinské církvi „katechumenát dospělých, rozčleněný na několik stupňů“.[29] Obřady jsou v Ordo initiationis christianae adultorum (1972). Koncil kromě toho dovolil „v misijních územích takové prvky zasvěcování mládeže (iniciace) – kromě těch, které jsou obsaženy v křesťanské tradici – jaké jsou u každého jednotlivého národa obvyklé, pokud mohou být přizpůsobeny křesťanskému obřadu“.[30]

1290

1233 Dnes tedy ve všech latinských i východních obřadech začíná uvedení dospělých do křesťanského života jejich vstupem do katechumenátu a vrcholí ve společném slavení tří svátostí: křtu, biřmování a Eucharistie.[31] Ve východních církvích začíná uvedení dětí do křesťanského života křtem, po němž hned následuje biřmování a Eucharistie, zatímco v římském obřadu pokračuje několika lety katecheze, aby se uzavřelo později biřmováním a Eucharistií, vyvrcholením jejich uvedení do křesťanského života.[32]

MYSTAGOGIE SLAVENÍ

1234 Význam a milost svátosti křtu se ozřejmují jasně v jeho obřadech. Jestliže věřící pozorně sledují gesta a slova tohoto obřadu, jsou zasvěcováni do bohatství, které tato svátost vyjadřuje a působí v každém nově pokřtěném.

2157

617

1235 Znamení kříže na počátku slavnosti vyjadřuje Kristovu pečeť na tom, který mu hodlá náležet, a znamená milost vykoupení, kterou nám Kristus získal svým křížem.

1122

1236 Hlásání Božího slova osvěcuje kandidáty i shromáždění zjevenou pravdou a vyvolává odpověď víry neoddělitelnou od křtu. Vždyť křest je zcela zvláštním způsobem „svátostí víry“, protože je svátostným vstupem do života víry.

1294, 1574

1214

1217

189

1673

1237 Poněvadž křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcovatele, ďábla, pronáší se nad kandidátem exorcismus (jeden nebo více). Kandidát je pomazán olejem katechumenů nebo na něho celebrant vkládá ruku a on se pak výslovně zříká satana. Po této přípravě může vyznat víru Církve, které je pak křtem „odevzdán“.[33]

1238 Křestní voda se pak posvětí modlitbou epikleze (ať už v té chvíli, nebo o velikonoční vigilii). Církev prosí Boha, aby skrze jeho Syna moc Ducha svatého sestoupila na tuto vodu, aby se tak „zrodili z vody a Ducha“ (Jan 3,5) ti, kteří jí budou pokřtěni.

1239 Pak následuje podstatný obřad svátosti: křest ve vlastním slova smyslu, který vyjadřuje a uskutečňuje odumření hříchu a vstup do života Nejsvětější Trojice skrze připodobnění Kristovu velikonočnímu tajemství. Křest se udílí mnohem výrazněji trojnásobným ponořením do křestní vody. Ale již od prvních dob se může udělovat tím, že se třikrát lije voda na hlavu kandidáta.

1240 V latinské církvi kněz při trojím lití vody říká: „N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Ve východních liturgiích je katechumen obrácen k východu a kněz říká: „Boží služebník N. je křtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ A při vzývání každé osoby Nejsvětější Trojice kněz katechumena ponoří do vody a vytáhne.

783

1241 Pomazání svatým křižmem, vonným olejem posvěceným od biskupa, znamená dar Ducha svatého, který nově pokřtěný dostal. Stal se křesťanem, to je „pomazaným“ Ducha svatého, přivtěleným ke Kristu, který je pomazán na kněze, proroka a krále.[34]

1291

1242 V liturgii východních církví se pomazání po křtu stává svátostí biřmování (potvrzení). V římské liturgii toto první pomazání poukazuje na druhé pomazání svatým křižmem, které vykoná biskup: to je svátost biřmování, která takřka „potvrzuje“ a dokonává křestní pomazání.

2769

1216

1243 Bílý šat znamená, že pokřtěný se „oblékl do Krista“ (Gal 3,27): s Kristem vstal z mrtvých. Svíce, zažehnutá od paškálu, znamená, že Kristus nově pokřtěného osvítil. Pokřtění jsou v Kristu „světlem světa“ (Mt 5,14).[35] Nově pokřtěný je nyní Boží dítě v jednorozeném Synu. Může říkat modlitbu Božích dětí: Otče náš.

403

1259

1230

1292

1244 První svaté přijímání. Nově pokřtěný, který se stal Božím dítětem a byl oblečen do svatebního roucha, je připuštěn „k svatební hostině Beránkově“ a přijímá pokrm nového života, Tělo a Krev Kristovu. Východní církve uchovávají živé vědomí jednoty uvedení do křesťanského života tím, že podávají svaté přijímání všem nově pokřtěným a biřmovaným, i malým dětem, v upomínku na slova Páně: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14). Latinská církev dovoluje přistupovat k svatému přijímání jen těm, kteří nabyli užívání rozumu a naznačuje zaměření křtu na Eucharistii tím, že se nově pokřtěné dítě přinese před oltář k modlitbě Otče náš.

1245 Slavnostní požehnání uzavírá slavení křtu. Při křtu novorozeňat má důležité místo požehnání matky.

IV. Kdo může přijmout křest?

1246 „K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný.“[36]

KŘEST DOSPĚLÝCH

1247 Již od počátku Církve je křest dospělých běžnější tam, kde se evangelium hlásá teprve nedávno. Katechumenát (příprava na křest) zaujímá v takovém případě důležité místo. Protože je uvedením do víry a do křesťanského života, má připravit k přijetí Božího daru ve křtu, v biřmování a v Eucharistii.

1248 Cílem katechumenátu nebo výchovy katechumenů je, dát jim možnost, aby svou odpovědí na Boží podnět a ve spojení se společenstvím Církve dovedli ke zralosti své obrácení a svou víru. Jde o „výchovu do celého křesťanského života...“, jímž „přicházejí učedníci do styku s Kristem, svým učitelem. Katechumeni ať jsou tedy náležitě zasvěcováni do tajemství spásy a cvičením v životě podle evangelia i posvátnými obřady, konanými v časovém sledu, ať jsou uváděni do života víry, liturgie a lásky Božího lidu“.[37]

1249 Katechumeni „jsou už spojeni s Církví, patří už do Kristova domu a mnohdy už žijí životem víry, naděje a lásky“.[38] „Matka Církev je zahrnuje svou láskou a svou péčí jako své.“[39]

KŘEST DĚTÍ

1996

1250 Protože se děti rodí s padlou lidskou přirozeností, poskvrněnou prvotním hříchem, mají zapotřebí, aby se znovu narodily křtem,[40] aby byly osvobozeny do moci temnot a přeneseny do království svobody Božích dětí,[41] k níž jsou povoláni všichni lidé. Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím dítětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození.[42]

1251 Křesťanští rodiče uznávají, že tato praxe také odpovídá jejich úkolu rozvíjet život, který jim Bůh svěřil.[43]

1252 Zvyk křtít děti je tradice Církve už od nepaměti. Je výslovně dosvědčena od druhého století. Nicméně je pravděpodobné, že už od počátků kázání apoštolů byly křtěny i děti,[44] když přijímaly křest celé „rodiny“.[45]

VÍRA A KŘEST

2101

168

1123

1253 Křest je svátost víry.[46] Víra však potřebuje společenství věřících. Každý věřící může věřit pouze ve víře Církve. Víra, která se požaduje pro křest, není dokonalá a zralá; je to počátek, který se musí rozvíjet. Katechumen nebo jeho kmotr je tázán: „Co žádáš od Boží církve?“ A on odpovídá: „Víru!“

1254 Víra musí po křtu růst u všech pokřtěných, jak u dětí, tak u dospělých. Proto každý rok o velikonoční vigilii Církev slaví obnovu křestních slibů. Příprava na křest přivádí jen na práh nového života. Křest je pramenem nového života v Kristu, z něhož vyvěrá veškerý křesťanský život.

1311

1255 Aby se mohla křestní milost rozvíjet, je důležitá pomoc rodičů. Je to také úkol kmotra nebo kmotry, kteří mají být dobrými věřícími, schopnými a ochotnými být oporou nově pokřtěnému, dítěti nebo dospělému, na jeho cestě křesťanského života.[47] Jejich úkol je opravdovou církevní službou („officium“).[48] Celé společenství církve má částečnou odpovědnost za rozvoj a uchování milosti, přijaté při křtu.

V. Kdo může křtít?

1129

1752

1256 Řádným služebníkem křtu je biskup a kněz, a v latinské církvi i jáhen.[49] V případě nutnosti může křtít každý, i nepokřtěný, jen když má požadovaný úmysl. Požadovaný úmysl je: chtít konat to, co koná Církev, když křtí, a užít trinitární křestní formuli. Církev spatřuje důvod pro tuto možnost ve všeobecné spásné Boží vůli[50] a v nezbytnosti křtu pro spásu.[51]

VI. Nezbytnost křtu

161, 846

1257 Sám Pán tvrdí, že křest je nezbytný pro spásu.[52] Proto přikázal svým učedníkům, aby hlásali evangelium a křtili všechny národy.[53] Křest je nezbytný ke spáse pro ty, jimž bylo hlásáno evangelium a kteří měli možnost žádat o tuto svátost.[54] Církev nezná kromě křtu jiný prostředek, aby zajistila vstup do věčné blaženosti; proto se varuje toho, aby zanedbávala poslání, přijaté od Pána, dát se znovuzrodit „z vody a Ducha“ všem těm, kteří mohou být pokřtěni. Bůh spojil spásu se svátostí křtu, nicméně On sám není na své svátosti vázán.

2473

1258 Církev byla vždy pevně přesvědčena, že ti, kteří podstoupili smrt pro víru, aniž ještě přijali křest, jsou pokřtěni svou vlastní smrtí pro Krista a s ním. Tento křest krve, stejně jako křest touhy, přináší plody křtu, i když není svátostí.

1250

848

1249

1259 Katechumenům, kteří umírají před křtem, jejich výslovná touha přijmout ho, spojená s lítostí nad vlastními hříchy a s láskou, zajišťuje spásu, kterou nemohli dostat skrze svátost.

1260 „Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh“.[55] Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho Církev. Dá se předpokládat, že by tyto osoby projevily výslovnou touhu po křtu, kdyby poznaly, že je nezbytný.

1261 Co se týká dětí, které zemřely bez křtu, Církev nemůže nic jiného, než je svěřit Božímu milosrdenství, jak to také dělá při pohřebních obřadech za ně. Velké milosrdenství Boha, který chce, aby se všichni lidé spasili,[56] a Ježíšova něha k dětem, která ho pohnula ke zvolání: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14), nám totiž dovolují doufat, že je nějaká cesta spásy pro děti, které zemřely bez křtu. Tím naléhavější je proto výzva Církve nebránit dětem, aby přicházely ke Kristu prostřednictvím daru svatého křtu.

VII. Milost křtu

1234

1262 Vnímatelné prvky svátostného obřadu vyjadřují různé účinky, které křest působí. Ponoření do vody připomíná symbolismus smrti a očištění, ale také znovuzrození a obnovu. Dva hlavní účinky jsou tedy očištění od hříchů a znovuzrození v Duchu svatém.[57]

NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

1425

977

1263 Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích.[58] Ve znovuzrozených totiž nezůstane nic, co by jim bránilo vstoupit do Božího království, ani Adamův hřích, ani osobní hřích, ani následky hříchu, z nichž nejtěžším je odloučení od Boha.

405

976, 2514, 1426

1264 Nicméně v pokřtěném zůstávají některé časné následky hříchu, jako bolesti, nemoc, smrt nebo životní křehkosti jako charakterové slabosti atd., a také náklonnost ke hříchu, kterou Tradice nazývá žádostivost nebo v přeneseném smyslu „podněcování ke hříchu“ (fomes peccati): „Protože byla ponechána k zápasu, nemůže škodit těm, kteří jí nedají svůj souhlas a kteří jí statečně čelí s milostí Ježíše Krista. Naopak: kdo si při zápase počíná podle pravidel, bude korunován“ (srov. 2 Tim 2,5).[59]

„NOVÉ STVOŘENÍ“

460

505

1265 Křest nejen že očišťuje od všech hříchů, nýbrž i dělá z nově pokřtěného (novokřtěnce) „nové stvoření“ (2 Kor 5,17), adoptivní Boží dítě,[60] které se stalo účastným božské přirozenosti,[61] údem Kristovým,[62] jeho spoludědicem[63] a chrámem Ducha svatého.[64]

1992

1266 Nejsvětější Trojice dává pokřtěnému posvěcující milost, milost ospravedlnění, která

1812

— mu dává schopnost věřit v Boha, doufat v něho a milovat ho božskými ctnostmi;

782

1810

1831

— mu dává schopnost žít a jednat z vnuknutí Ducha svatého prostřednictvím darů Ducha svatého;

— mu dovoluje růst v dobru prostřednictvím mravních ctností.

Tímto způsobem má celý organismus nadpřirozeného života křesťana svůj kořen ve svatém křtu.

PŘIVTĚLENI K CÍRKVI, KRISTOVU TĚLU

1267 Křtem se stáváme údy Kristova Těla. „Patříme přece k sobě všichni jako údy“ (Ef 4,25). Křest začleňuje do Církve. Z křtitelnic se rodí jediný Boží lid Nové smlouvy, který překonává všechny přirozené či lidské hranice národů, kultur, ras a pohlaví: „My všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo“ (1 Kor 12,13).

784

1141

1268 Pokřtění se stali „živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem“ (1 Petr 2,5). Křtem se podílejí na Kristově kněžství, na jeho prorockém a královském poslání, jsou „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu jako vlastnictví, aby rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který je povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (1 Petr 2,9). Křest dává podíl na obecném kněžství věřících.

2472

871

1269 Když se stal pokřtěný údem Církve, už nepatří sám sobě,[65] nýbrž tomu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých.[66] Proto je povolán, aby se podřídil druhým,[67] aby jim sloužil[68] ve společenství Církve[69] a aby s nimi jednal „s úctou a láskou“.[70] Jako křest sebou nese odpovědnost a povinnosti, tak má také pokřtěný svá práva v Církvi: přijímat svátosti, být živen Božím slovem a podporován jinými duchovními prostředky Církve.[71]

1270 „Když se znovuzrozením stali Božími dětmi, mají závazek vyznávat před lidmi víru, kterou dostali od Boha prostřednictvím Církve“,[72] a účastnit se apoštolské a misijní činnosti Božího lidu.[73]

SVÁTOSTNÉ POUTO JEDNOTY KŘESŤANŮ

838

818

1271 Křest je základem společenství všech křesťanů, i těch, kteří ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou Církví, i když ne dokonalém... Jsou však vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické Církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.“[74] „Křest tedy vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo se křtem znovu narodili.“[75]

NEZRUŠITELNÁ DUCHOVNÍ PEČEŤ

1121

1272 Pokřtěný, který je křtem přivtělen ke Kristu, se mu stává podobný.[76] Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení (charakter) jeho příslušnosti ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích, i když hřích zabraňuje křtu, aby přinášel ovoce spásy.[77] Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opakován.

197

1070

1273 Věřící, začlenění křtem do Církve, přijali svátostný charakter, kterým jsou zasvěceni pro náboženskou křesťanskou bohopoctu.[78] Křestní znamení uschopňuje a zavazuje věřící, aby sloužili Bohu živou účastí na svaté liturgii Církve a aby vykonávali své křestní kněžství svědectvím svatého života a činorodou láskou.[79]

2016

1274 „Pánova pečeť“[80] je pečeť, kterou nás Duch svatý označil „pro den vykoupení“ (Ef 4,30).[81] „Křest je totiž pečetí věčného života.“[82] Věřící, který „uchránil pečeť“ až do konce, to je, který zůstal věrný požadavkům vlastního křtu, bude moci umírat „ve znamení víry“,[83] s vírou svého křtu, v očekávání blaženého patření na Boha – což je dokonání víry – a v naději na vzkříšení.

Souhrn

1275 Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, který jej posiluje; a Eucharistií, která živí učedníka Kristovým Tělem a Krví, aby se jednou stal druhým Kristem.

1276 „Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).

1277 Křest je narozením k novému životu v Kristu. Podle vůle Pána je nezbytný ke spáse, jako sama Církev, do níž křest uvádí.

1278 Podstatným obřadem křtu je ponoření kandidáta do vody nebo lití vody na jeho hlavu, zatímco se pronáší vzývání Nejsvětější Trojice, to je Otce, Syna a Ducha svatého.

1279 Ovoce křtu nebo křestní milost je bohatá skutečnost, která zahrnuje: odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů; zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do Církve, Kristova těla, a stává se účastným Kristova kněžství.

1280 Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, charakter, který pověřuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tento charakter nemůže být křest opakován.[84]

1281 Ti, kteří podstoupí smrt pro víru, katechumeni a všichni lidé, kteří pod vlivem milosti, a aniž by znali Církev, upřímně hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, jsou spaseni, i když nepřijali křest.[85]

1282 Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře Církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.

1283 Co se týká dětí zesnulých bez křtu, liturgie Církve nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu.

1284 V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná Církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

2. ČLÁNEK

SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ

1285 Svátost biřmování tvoří se křtem a Eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jehož jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k naplnění křestní milosti.[86] Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s Církvi a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.[87]

I. Biřmování v ekonomii spásy

699

739

702-716

1286 Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši[88] pro jeho spásné poslání.[89] Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli, kdy přijal křest od Jana, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem.[90] Od okamžiku, kdy byl působením Ducha svatého počat, celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává „v míře neomezené“ (Jan 3,34).

1287 Tato plnost Ducha neměla být jen výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu.[91] Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha;[92] tento příslib uskutečnil nejprve v den Velikonoc[93] a později skvělejším způsobem v den Letnic.[94] Apoštolové, plni Ducha svatého, začali „hlásat velké skutky Boží“ (Sk 2,11) a Petr prohlásil, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby.[95] Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a kteří se dali pokřtít, dostali pak „dar Ducha svatého“ (Sk 2,38).

1288 „Od té doby apoštolové, plníce Kristovu vůli, udíleli nově pokřtěným skrze vkládání rukou dar Ducha, který přivádí k plnosti křestní milost.[96] To vysvětluje, proč se v listu Židům mezi prvními prvky křesťanské výchovy připomíná nauka o křtech a také o vkládání rukou.[97] Katolická Tradice právem považuje právě toto vkládání rukou za první původ svátosti biřmování, která jakýmsi způsobem činí v Církvi milost Letnic trvalou.“[98]

1297

436

695

1289 Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se přidávalo ke vkládání rukou mazání vonným olejem (křižmem). Takové pomazání vysvětluje jméno „křesťan“, jež znamená „pomazaný“ a pochází od jména samého Krista, kterého „Bůh pomazal Duchem svatým“ (Sk 10,38). Tento obřad pomazání se užívá dodnes jak na Východě, tak na Západě. Proto se tato svátost na Východě nazývá pomazání křižmem nebo myronem, což znamená „křižmo.“ Na Západě výraz biřmování naznačuje zároveň potvrzení křtu, které dokončuje uvedení do křesťanského života, a posílení křestní milosti, všechny plody Ducha svatého.

DVĚ TRADICE: VÝCHODNÍ A ZÁPADNÍ

1233

1290 V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo společně se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, „dvojitou svátost“. Kromě jiných příčin, množení křtů dětí, a to v kterékoliv roční době, a vzrůst farností (venkovských), spojených s narůstáním diecézí do velkých rozměrů, nedovolovaly biskupovi, aby byl přítomen na všech křestních slavnostech. Proto se na Západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí. Východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Nicméně to může vykonat jen „křižmem“, které posvětil biskup.[99]

1242

1291 Zvyk dvojího pomazání posvátným křižmem po křtu, rozšířený v římské církvi, usnadnil rozvoj západní praxe: první pomazání, udělené již knězem nově pokřtěnému hned po křestním obmytí, je doplňováno druhým pomazáním, které dělá biskup každému nově pokřtěnému na čelo.[100] První pomazání posvátným křižmem, udělované knězem, zůstalo spojeno s obřadem křtu: znamená účast pokřtěného na prorockém, kněžském a královském poslání Kristově. Je-li křest udělován dospělému, je pouze jediné pomazání po křtu: totiž biřmování.

1244

1292 Praxe východních církví podtrhuje více jednotu uvedení do křesťanského života. Praxe latinské církve zase mnohem jasněji vyjadřuje společenství nového křesťana s vlastním biskupem, ručitelem a služebníkem jednoty své Církve, jejího všeobecného a apoštolského rázu, a tím také spojení s apoštolskými počátky Kristovy Církve.

II. Znamení a obřad biřmování

1293 V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť.

695

Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti[101] a radosti,[102] očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány[103] a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.

1152

1294 Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmováním křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu (srov. 2 Kor 2,15).

698

1295 Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby,[104] její autority[105] a jejího vlastnictví nějakého předmětu[106] — proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich Pána —, ověřuje právnický úkon[107] nebo určitý dokument[108] a v určitých případech jej kryje tajemstvím.[109]

1183

1121

1296 Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce.[110] I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22).[111] Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce.[112]

SLAVNOST BIŘMOVÁNÍ

1241

1297 Posvěcení posvátného křižma je důležitým okamžikem před slavností biřmování a v jistém slova smyslu tvoří její součást. Na Zelený čtvrtek během mše při svěcení olejů biskup světí posvátné křižmo pro celou svoji diecézi. I ve východních církvích je toto svěcení vyhrazeno patriarchovi:

Syrsko-antiochijská liturgie se takto vyjadřuje v epiklezi posvěcení posvátného křižma: „[Otče... sešli svého svatého Ducha] na nás a na tento olej před námi a posvěť jej, aby byl pro všechny, kteří jím budou pomazáni a poznamenáni: svatým křižmem (myron), kněžským křižmem, královským křižmem, pomazáním radosti, šatem světla, pláštěm spásy, duchovním darem, posvěcením duší i těl, věčným štěstím, nezrušitelnou pečetí, štítem víry a nepřemožitelným pancířem proti všem nástrahám Protivníka.“[113]

1298 Když se biřmování slaví odděleně od křtu, jak tomu bývá v římském obřadu, liturgie svátosti začíná obnovou křestních slibů a vyznáním víry biřmovanců. Z toho jasně vyplývá, že biřmování navazuje na křest.[114] Je-li křtěn dospělý, dostává ihned biřmování a přijímá Tělo Páně.[115]

1299 V římském obřadu biskup vztahuje ruce nad shromážděné biřmovance: gesto, které od dob apoštolů je znamením daru Ducha. Sám biskup pak vzývá vylití Ducha:

Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista,

tys dal ve křtu těmto svým služebníkům

odpuštění hříchů a život věčný.

1831

Sešli na ně svého Ducha Utěšitele:

dej jim ducha moudrosti a rozumu,

ducha rady a síly,

ducha poznání a lásky,

a naplň je duchem bázně před tebou.

Skrze Krista, našeho Pána.[116]

699

1300 Následuje podstatný obřad svátosti. V latinském obřadu „se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého““.[117] Ve východních církvích se pomazání křižmem koná po modlitbě epikleze na nejvýznamnějších částech těla: na čele, na očích, na nose, na uších, na rtech, na prsou, na zádech, na rukou a na nohou; každé mazání se doprovází formulí: „Pečeť daru, kterým je Duch svatý“.

1301 Políbení pokoje, kterým končí obřad svátosti, znamená a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími.[118]

III. Účinky biřmování

2044

1262-1274

731

1302 Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jako bylo kdysi uděleno apoštolům v den Letnic.

1303 V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

— hlouběji nás zakořeňuje do Boží milosti synovství, jež nám dává právo volat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15);

— pevněji nás spojuje s Kristem;

— rozmnožuje v nás dary Ducha svatého;

— dokonaleji nás připoutává k Církvi;[119]

— poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za svůj kříž.[120]

„Uvědom si, žes dostal duchovní pečeť, Ducha moudrosti a rozumu, Ducha rady a síly, Ducha poznání a zbožnosti, Ducha Boží bázně, a uchovej si to, cos dostal. Bůh Otec tě poznamenal svým znamením, Kristus Pán tě utvrdil a vložil do tvého srdce Ducha jako záruku.“[121]

1212

1268

1121

1304 Biřmování – stejně jako křest, jehož je naplněním – se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, „charakter“;[122] ten pak je znamením, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl shůry, aby byl jeho svědkem.[123]

1305 Tento „charakter“ zdokonaluje obecné kněžství věřících, přijaté při křtu, a „biřmovanec dostává moc veřejně vyznávat křesťanskou víru, téměř jako z úředního pověření (quasi ex officio)“.[124]

IV. Kdo může přijmout tuto svátost?

1306 Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal.[125] Protože křest, biřmování a Eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“;[126] bez biřmování a Eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná a účinná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.

1307 Latinská tradice označuje za výchozí bod pro přijetí biřmování „věk, kdy člověk začíná rozlišovat“. Nicméně i v nebezpečí smrti mají být biřmovány, i když ještě nedosáhly věku rozlišování.[127]

1250

1308 Mluví-li se o biřmování jako o „svátosti křesťanské dospělosti“, nesmí se tím směšovat dospělý věk víry s dospělým věkem přirozeného růstu; také se nesmí zapomínat, že milost křtu je zdarma poskytnutá a nezasloužená milost vyvolení, která nepotřebuje nějakého „schválení“, aby se stala účinnou. Připomíná to svatý Tomáš:

„Tělesný věk nepodmiňuje duši. A tedy i v chlapeckém věku může dosáhnout dokonalosti duchovního věku, o němž kniha Moudrosti (4,8) říká: „Vážené stáří nespočívá v délce života, neměří se počtem let.“ A proto mnozí, kteří v dětském věku dostali sílu Ducha svatého, velkodušně bojovali pro Krista až k prolití krve.“[128]

1309 Příprava na biřmování má být zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem svatým, s jeho působením, s jeho dary a pobídkami, aby mohl lépe převzít apoštolskou odpovědnost křesťanského života. Proto také katecheze před biřmováním bude usilovat o to, aby probudila smysl pro příslušnost k Církvi Ježíše Krista, a to jak k všeobecné Církvi, tak k farnímu společenství. Právě na něm spočívá zvláštní odpovědnost za přípravu biřmovanců.[129]

1255

2670

1310 Pro přijetí biřmování je nutno být ve stavu milosti. Je vhodné přistoupit ke svátosti smíření, aby byl člověk očištěn před přijetím daru Ducha svatého. Mnohem horlivější modlitba má připravovat k tomu, aby člověk přijímal sílu a milosti Ducha svatého ochotně a pohotově.[130]

1311 Je vhodné, aby si kandidáti pro biřmování, tak jako pro křest, našli duchovní pomoc kmotra nebo kmotry. Doporučuje se, aby to byla táž osoba, která byla vybraná pro křest, aby se lépe zdůraznila jednota obou svátostí.[131]

V. Kdo uděluje biřmování

1233

1312 „Původně přisluhuje biřmováním biskup.“[132]

Na Východě obyčejně kněz, který křtí, uděluje také hned biřmování při jedné a téže slavnosti. Vykonává to však posvátným křižmem posvěceným patriarchou nebo biskupem: to vyjadřuje apoštolskou jednotu Církve, jejíž svazky jsou upevňovány svátostí biřmování. V latinské církvi se tentýž řád uplatňuje při křtu dospělých, nebo v případě, kdy je připouštěn do plného společenství s Církví pokřtěný, který náleží do jiného křesťanského společenství, v němž svátost biřmování není platná.[133]

1290

1313 V latinském obřadu řádně uděluje biřmování biskup.[134] I když biskup může ze závažných důvodů dát kněžím dovolení, aby udělovali biřmování,[135] je právě kvůli významu svátosti vhodné, aby je uděloval on sám a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu. Biskupové jsou nástupci apoštolů, oni dostali plnost svátosti kněžství. Skutečnost, že oni udělují tuto svátost, ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijímají, s Církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví Kristu.

1307

1314 Je-li křesťan v nebezpečí smrti, má mu udělit biřmování kterýkoliv kněz.[136] Církev totiž chce, aby žádné z jejích dětí, i těch nejmenších, neodešlo z tohoto světa, aniž by bylo zdokonaleno skrze Ducha svatého darem plnosti Kristovy.

Souhrn

1315 „Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Sk 8,14-17).

1316 Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s Církví, aby nás mnohem pevněji připoutal k jejímu poslání a pomáhal nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy.

1317 Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelný charakter; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život.

1318 Na Východě se uděluje tato svátost hned po křtu a následuje účast na Eucharistii; tato tradice podtrhuje jednotu tří svátostí uvedení do křesťanského života. V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku plného užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.

1319 Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství Církve i v časných záležitostech.

1320 Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného (na Východě též na jiných částech těla), doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“ v římském obřadu, „pečeť daru, kterým je Ducha svatý“ v byzantském obřadu.

1321 Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů. Slavení biřmování během eucharistické oběti přispívá ke zdůraznění jednoty svátostí uvedení do křesťanského života.

3. ČLÁNEK

SVÁTOST EUCHARISTIE

1212

1322 Svatá Eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím Eucharistie podílejí spolu s celým společenstvím na samotné oběti Pána.

1402

1323 „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované Snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, „v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy“.“[137]

I. Eucharistie – pramen a vrchol života Církve

864

1324 Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“.[138] „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou Eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb.“[139]

1090

775

1325 „Společenství božského života a jednota Božího lidu, které vytvářejí podstatu Církve, jsou vyjádřeny a uskutečněny Eucharistií. V ní máme jak vyvrcholení činnosti, kterou Bůh posvěcuje svět v Kristu, tak i bohopoctu, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém.“[140]

1326 Konečně se prostřednictvím eucharistické oběti spojujeme již nyní s nebeskou liturgií a předjímáme věčný život, kdy Bůh bude všechno ve všem.[141]

1124

1327 Krátce řečeno je Eucharistie souhrnem a celkovým posláním naší víry: „Náš způsob myšlení se shoduje s Eucharistií a Eucharistie zase potvrzuje náš způsob myšlení.“[142]

II. Jak se nazývá tato svátost?

1328 Nevyčerpatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény, která se jí dávají. Každé vyzdvihuje některé její rysy. Nazývá se:

1082, 1359

2637

Eucharistie, protože je díkůvzdáním Bohu. Výrazy „eucharistein“ (Lk 22,19; 1 Kor 11,24) a „eulogein“ (Mt 26,26; Mk 14,22) připomínají židovská požehnání, která – především během jídla – velebí Boží díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.

1382

1329 Večeře Páně,[143] protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o předjímání svatební hostiny Beránka[144] v nebeském Jeruzalémě.

Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako „první u stolu“,[145] zvláště během Poslední večeře.[146] Podle tohoto gesta ho učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání;[147] tímto výrazem také první křesťané označovali svá eucharistická shromáždění.[148] Tím vyjádřili, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo.[149]

790

1348

1341

2643

Eucharistická shromáždění [synaxis], poněvadž Eucharistie se slaví ve shromážděních věřících, jež jsou viditelným výrazem Církve.[150]

1330 Památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně.

614

Nejsvětější oběť, protože zpřítomňuje jedinou oběť Krista Spasitele a zahrnuje také oběť Církve; nebo také oběť mše svaté, „oběť chvály“ (Žid 13,15),[151] duchovní oběť,[152] oběť čistá[153] a svatá, protože je naplněním všech obětí Starého zákona a jejich překonáním.

950

1169

Svatá a božská liturgie, protože veškerá liturgie Církve má svůj střed a svůj nejhutnější výraz ve slavení této svátosti; a v tomtéž smyslu se také nazývá slavením svatých tajemství. Mluví se také o Nejsvětější svátosti, poněvadž je svátost svátostí. Tímto výrazem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.

849

1405

948

1331 Přijímání (communio), protože touto svátostí se spojujeme s Kristem, který nám dává účast na svém Těle a na své Krvi, abychom vytvořili jediné tělo;[154] kromě se hovoří o svatých věcech[155] [ta hagia; sancta] – to je původní význam výrazu „communio sanctorum“, o němž hovoří apoštolské vyznání víry – andělský chléb, nebeský chléb, lék nesmrtelnosti,[156] pokrm na cestu (viaticum)...

1332 Mše svatá jakožto protože liturgie, v níž bylo zpřítomněno tajemství spásy, končí vysláním věřících, missio („jděte ve jménu Páně“), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.

III. Eucharistie v ekonomii spásy

ZPŮSOBY CHLEBA A VÍNA

1150

1148

1147

1350

1333 Středem slavení Eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého, stanou Tělem a Krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co On vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb...“, „vzal kalich vína...“. Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly Tělem a Krví Krista, i nadále zůstávají znamením kladné hodnoty stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno,[157] „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí Církev předobraz své vlastní oběti.[158]

1363

1334 Ve Staré smlouvě byly chléb a víno přinášen v oběť mezi prvotinami země, na znamení vděčnosti Stvořiteli. Ale tyto dary dostávají také nový význam v souvislosti s Exodem (odchodem Židů z Egypta): nekvašené chleby, které Izrael pojídá každý rok o Velikonocích, připomínají spěch osvobozujícího odchodu z Egypta; vzpomínka na manu na poušti bude stále Izraeli připomínat, že žije z chleba Božího slova.[159] Každodenní chléb je konečně plodem zaslíbené země, záruka, že Bůh je věrný svým příslibům. „Kalich požehnání“ (1 Kor 10,16) na závěr židovské velikonoční večeře přidává k slavnostní radosti vína eschatologický rozměr, totiž rozměr mesiášského očekávání obnovy Jeruzaléma. Ježíš při ustanovení své Eucharistie dal nový a definitivní význam požehnání chleba a kalicha.

1151

1335 Zázraky rozmnožení chlebů, při nichž Pán pronesl požehnání, rozlámal chleby a rozdělil je prostřednictvím svých učedníků, aby nasytil zástup, jsou předobrazem hojnosti tohoto jediného chleba, kterým Kristova Eucharistie.[160] Znamení vody proměněné na víno v Káně[161] už ohlašuje hodinu Ježíšova oslavení. Poukazuje na slavení svatební hostiny v Království Otce, kde budou věřící pít nové víno,[162] jež se stalo Krví Kristovou.

1327

1336 První oznámení Eucharistie vyvolalo mezi učedníky rozdělení, tak jako je pohoršilo, když jim oznámil, že musí trpět a zemřít: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60). Eucharistie a kříž jsou kamenem úrazu. Jde o totéž tajemství, které nepřestává být příležitostí k rozdělení: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67): tato Pánova otázka znovu a znovu zaznívá v jednotlivých staletích jako výzva jeho lásky, aby každý poznal, že jen On má „slova věčného života“ (Jan 6,68) a že přijmout ve víře dar jeho Eucharistie znamená přijmout jeho samého.

USTANOVENÍ EUCHARISTIE

1169

611

610

1337 Protože Pán miloval své, prokázal jim svou lásku až do konce. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a proto během večeře umyl jejich nohy a dal jim přikázání lásky.[163] Aby jim zanechal záruku této lásky, aby se nikdy nevzdálil od svých a aby je učinil je účastnými své velikonoční oběti, ustanovil Eucharistii jako připomínku své smrti a svého zmrtvýchvstání a přikázal svým apoštolům, aby ji slavili až do jeho návratu. V té chvíli je ustanovil „kněžími Nové smlouvy“.[164]

1338 Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení Eucharistie; u svatého Jana se zase uvádějí Ježíšova slova v synagoze v Kafarnau, která připravují ustanovení Eucharistie: Kristus o sobě říká, že je chlebem života, který sestoupil z nebe.[165]

1339 Ježíš zvolil dobu Velikonoc, aby splnil to, co ohlásil v Kafarnau: dát totiž svým učedníkům své Tělo a svou Krev.

Nastal den nekvašeného chleba, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: „Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!“... Odešli... a připravili velikonočního beránka. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království“... Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,7-20).[166]

677

1151

1340 Ježíš dal židovským Velikonocím jejich definitivní význam tím, že slavil Poslední večeři se svými apoštoly během velikonoční hostiny. Vždyť nová „pascha“, přechod Ježíše k Otci skrze jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání, je předjata a slavena v Eucharistii, jež je naplněním židovské paschy, a předjímá závěrečnou paschu Církve ve slávě Království.

„TO ČIŇTE NA MOU PAMÁTKU“

2624

611

1341 Když Ježíš přikazuje, aby se opakovala jeho gesta a jeho slova, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26), nežádá, aby se pouze vzpomínalo na něho a na to, co učinil. Má na mysli liturgické slavení Kristovy památky skrze apoštoly a jejich nástupce; slavení jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce.

1342 Církev od počátku věrně plnila příkaz Pána. O Církvi v Jeruzalémě je řečeno:

„Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách... Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce“ (Sk 2,42.46).

1404

1166, 2177

1343 Křesťané se shromažďovali „k lámání chleba“ (Sk 20,7) především „první den v týdnu“, totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Od těchto dob se Eucharistie stále slaví až po naše dny, takže se s ní setkáváme v každém kostele a s toutéž základní strukturou. Zůstává středem života Církve.

1344 A tak od jednoho slavení Eucharistie k druhému a hlásání Ježíšova velikonočního tajemství, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26), Boží lid na svém putování jde „úzkou cestou kříže“[167] k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království.

IV. Liturgické slavení Eucharistie

MŠE SVATÁ BĚHEM STALETÍ

1345 Již od druhého století máme svědectví sv. Justina mučedníka o základní linii průběhu slavení Eucharistie. Ta zůstala beze změn až do našich dnů ve všech velkých liturgických rodinách. Justin píše kolem roku 155 pohanskému císaři Antonínu Piovi (138-161), aby mu vysvětlil, co dělají křesťané:

[V den nazývaný „Den slunce“, se shromáždí na stejném místě všichni obyvatelé jak měst, tak venkova.

Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje.

Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady.

Pak všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby] jak za sebe..., tak za všechny ostatní, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme poznali pravdu, si zasloužili být shledáni spravedlivými v našem životě a v našich skutcích a věrni přikázáním a dosáhli tak věčné spásy.

Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením.

Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vína smíšeného s vodou.

On jej vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha svatého a dlouze pronáší díkůčinění (řecky: eucharistian) za to, že jsme byli hodni dostat od něho tyto dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechen přítomný lid zvolá: „Amen.“

Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, nad nimiž byla vyřčena slova díků, a donesou je nepřítomným.[168]

1346 Eucharistická liturgie se koná podle základní struktury, která se přes všechna staletí uchovala až k nám. Člení se na dvě velké části, které tvoří v základě jednotu:

— shromáždění se, bohoslužba slova se čteními, homilií a přímluvami;

— eucharistická bohoslužba s předkládáním chleba a vína, s proměňováním a s přijímáním.

103

Bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba tvoří společně „jeden a tentýž bohoslužebný úkon“;[169] stůl připravený pro nás v Eucharistii je totiž zároveň stůl Božího slova a stůl Těla Páně.[170]

1347 Neprobíhala snad takto velikonoční večeře vzkříšeného Ježíše s jeho učedníky? Cestou jim vysvětloval Písma, pak s nimi zasedl ke stolu, „vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“.[171]

PRŮBĚH SLAVENÍ

1184

1548

1348 Všichni se shromáždí. Křesťané se scházejí na jedno místo k eucharistickému shromáždění. V jejich čele je sám Kristus, který je hlavním aktérem Eucharistie. Je veleknězem Nové smlouvy. On sám neviditelně předsedá každé eucharistické oběti. Biskup nebo kněz předsedá shromáždění právě proto, že ho zastupuje (tím, že jedná „in persona Christi capitis“), zosobňuje Krista jako Hlavu, ujímá se slova po čteních, přijímá obětní dary a pronáší eucharistickou modlitbu. Všichni se činně podílejí na slavení, každý svým způsobem: lektoři, ti, kteří přinášejí obětí dary, ti, kteří rozdávají přijímání, a všechen lid, který projevuje svou účast skrze „Amen“.

1349 Bohoslužba slova zahrnuje „spisy proroků“, to je Starý zákon, a „paměti apoštolů“, neboli jejich listy a evangelia; po homilii, jež vybízí přijmout toto slovo „jako slovo Boží, jímž skutečně je“ (1 Sol 2,13), a uskutečňovat je, následují přímluvy za všechny lidi, podle apoštolova slova: „První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi, za krále a za všechny, kdo mají moc“ (1 Tim 2,1-2).

614

1359

1350 Předložení obětních darů (offertorium): Přinášejí se někdy v průvodu, chléb a víno, které kněz bude jménem Krista obětovat v eucharistické oběti, v níž se stanou jeho Tělem a jeho Krví. Je to úkon samého Krista při Poslední večeři, „když vzal chléb a kalich“. „Jen Církev může přinášet Stvořiteli tuto čistou oběť tím, že mu s díkůvzdáním obětuje to, co pochází z jeho stvoření.“[172] Přinášení darů a jejich kladení na oltář přebírá Melchizedechův úkon a klade Stvořitelovy dary do Kristových rukou. On pak ve své oběti přivádí k dokonalosti všechny lidské pokusy přinášet oběti.

2186

1397

1351 Křesťané již od prvních dob přinášejí spolu s chlebem a vínem pro Eucharistii i své dary, aby je rozdělily mezi ty, kteří jsou v nouzi. Tento zvyk konat sbírku,[173] stále časový, má svůj podnět v příkladu Krista, který se stal chudým, aby nás obohatil:[174]

„Majetní a ti, kdo chtějí, dobrovolně dávají, co kdo chce, a co se vybere, uloží se u představeného. Ten pak podporuje sirotky, vdovy a ty, kdo mají nouzi kvůli nemoci nebo z jiného důvodu; a také vězně a cizince, kteří žijí mezi námi: zkrátka, stará se o každého, kdo je v nouzi.“[175]

1352 Anafora. Eucharistickou modlitbou, modlitbou díkůvzdání a proměňováním se dostáváme k srdci a k vrcholu bohoslužby:

559

V prefaci Církev vzdává díky Otci, skrze Krista v Duchu svatém, za všechna jeho díla, za stvoření, vykoupení i posvěcení. Tím se celé společenství spojuje s nepřetržitou chválou, kterou nebeská Církev, andělé a všichni svatí zpívají třikrát svatému Bohu.

1105

1375

1353 V epiklezi prosí Církev Otce, aby poslal svého svatého Ducha (nebo moc svého požehnání)[176] na chléb a víno, aby se jeho mocí staly Tělem a Krví Ježíše Krista, a aby ti, kdo se podílejí na Eucharistii, byli jedno tělo a jeden duch (některé liturgické tradice kladou epiklezi po anamnézi).

V pronášení slov o ustanovení účinnost Kristových slov a úkonů a moc Ducha svatého zpřítomňují svátostně jeho Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, jakož i jeho oběť, přinesenou na kříži jednou provždy.

1103

1354 V anamnézi, která následuje, připomíná Církev utrpení, zmrtvýchvstání a slavný návrat Ježíše Krista; předkládá Otci oběť jeho Syna, který nás s ním smiřuje.

1327

1382

954

V přímluvách dává Církev najevo, že se Eucharistie slaví ve společenství s celou nebeskou i pozemskou Církví živých i mrtvých a ve společenství s pastýři Církve, s papežem, diecézním biskupem, s jeho kněžstvem a jeho jáhny a se všemi biskupy světa a s jejich církvemi.

1355 Při přijímání, jemuž předchází modlitba Páně a lámání chleba, dostávají věřící „nebeský chléb“ a „kalich spásy“, Tělo a Krev Krista, který se dal „za život světa“ (Jan 6,51).

Protože nad tímto chlebem a vínem byly proneseny díky (podle tradičního vyjádření byly „proměněny“), „nazýváme tento pokrm Eucharistie a nikomu není dovoleno, aby se jí účastnil, leč tomu, kdo věří, že naše učení je pravdivé, kdo se očistil koupelí na odpuštění hříchů a k znovuzrození a kdo žije tak, jak učil Kristus“.[177]

V. Svátostná oběť: díkůvzdání, památka, přítomnost

1356 Slaví-li křesťané Eucharistii již od počátků a formou, která se při velké rozmanitosti dob a liturgií v podstatě nezměnila, pak je to kvůli tomu, že se cítíme vázáni příkazem Pána, daným v předvečer jeho utrpení: „To čiňte na mou památku“ (1 Kor 11,24-25).

1357 Tento Pánův příkaz plníme tím, že slavíme památku jeho oběti. Tímto úkonem obětujeme Otci, co nám dal: dary stvoření, chléb a víno, které se mocí Ducha svatého a slovy Kristovými staly jeho Tělem a Krví: tímto způsobem se Kristus stal skutečně a tajemně přítomný.

1358 Musíme tedy Eucharistii považovat

— za díkůvzdání a chválu Otci,

— za památku oběti Krista a jeho Těla,

— za přítomnost Krista mocí jeho slova a jeho Ducha.

DÍKŮVZDÁNÍ A CHVÁLA OTCI

294

1083

293

1359 Eucharistie, svátost naší spásy, kterou Kristus zjednal na kříži, je také obětí chvály a díkůvzdání za dílo stvoření. V eucharistické oběti je celé stvoření, které Bůh miluje, představeno Otci prostřednictvím Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání. Církev může skrze Krista přinášet oběť chvály a díkůvzdání za všechno, co Bůh ve stvoření a v lidstvu učinil dobrého, krásného a spravedlivého.

1360 Eucharistie je obětí díků Otci, požehnání, kterým Církev vyjadřuje svou vděčnost Bohu za všechna jeho dobrodiní, za všechno, co vykonal skrze stvoření, vykoupení a posvěcení. Eucharistie znamená především díkůvzdání.

1361 Eucharistie je také obětí chvály, kterou Církev zpívá slávu Bohu jménem celého stvoření. Taková oběť chvály je možná jedině skrze Krista: on spojuje věřící se svou osobou, se svou chválou a se svou prosbou, takže oběť chvály Otci je přinášena skrze Krista a s ním, aby byla přijata v něm.

PAMÁTKA KRISTOVY OBĚTI A JEHO TĚLA, CÍRKEV

1103

1362 Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, zpřítomnění a svátostné obětování jeho jediné oběti v liturgii Církve, která je jeho Tělem. Ve všech eucharistických modlitbách, po slovech ustanovení, nacházíme modlitbu, která se nazývá anamnéze nebo památka.

1099

1363 Památka, podle Písma svatého, není pouze vzpomínka na minulé události, nýbrž hlásání velkolepých děl, které Bůh učinil pro lidi.[178] Liturgická oslava těchto událostí je jistým způsobem zpřítomňuje a aktualizuje. Právě tak Izrael chápe své osvobození z Egypta: kdykoliv se slaví Velikonoce, události exodu (odchodu z Egypta) se zpřítomňují ve vědomí věřících, aby s nimi srovnali svůj život.

611

1085

2100

1364 V Novém zákoně dostává památka nový význam. Když Církev slaví Eucharistii, koná památku Kristovy velikonoční oběti, a ta se zpřítomní: oběť, kterou Kristus přinesl jednou provždy na kříži, zůstává vždy časová:[179] „Kdykoli se slaví na oltáři oběť kříže, ve které je „obětován náš velikonoční beránek, Kristus“, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení.“[180]

613

1846

1365 Jako památka Kristovy velikonoční oběti je Eucharistie také obětí. Obětní ráz Eucharistie se projevuje v samotných slovech ustanovení: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ a „tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,19-20). Kristus dává v Eucharistii totéž tělo, která za nás vydal na kříž, tutéž krev, kterou prolil „za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

1366 Eucharistie je tedy obětí, protože zpřítomňuje oběť kříže, protože je její památkou a protože přivlastňuje její ovoce:

„[Kristus] Bůh a náš Pán předtím, než se obětoval Bohu Otci jednou provždy svou smrtí na oltáři kříže, aby (jím) zjednal věčné vykoupení; vzhledem k tomu, že jeho kněžství nemělo vyhasnout jeho smrtí (Žid 7,24.27), při Poslední večeři, v noci, kdy byl zrazen (1 Kor 11,23), [chtěl] zanechat Církvi, své milované nevěstě, viditelnou oběť (jak vyžaduje lidská přirozenost), kterou by byla zpřítomňována ona oběť krvavá, kterou měl přinést jednou provždy na kříži a jejíž památka by se prodlužovala až do konce světa (1 Kor 11,23); spasitelná síla téže oběti by se pak vylévala na odpuštění hříchů, kterých se každodenně dopouštíme.“[181]

1545

1367 Kristova oběť a oběť Eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“ „V této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže.“[182]

1109

618, 2031

1368 Eucharistie je také obětí Církve. Církev, jež je Kristovým Tělem, má účast na oběti své Hlavy. Je s Kristem sama celá obětována. Spojuje se s jeho přímluvou u Otce za všechny lidi. V Eucharistii se stává Kristova oběť také obětí údů jeho Těla. Život věřících, jejich chvála, jejich utrpení, jejich modlitba, jejich práce jsou spojeny s Kristovou chválou a modlitbou, s jeho utrpením a prací i s jeho bezvýhradnou obětí, a tím získávají novou hodnotu. Kristova oběť, přítomná na oltáři, poskytuje všem generacím křesťanů možnost být spojeni s jeho obětí.

V katakombách je často Církev znázorňována jako modlící se žena s rozepjatými pažemi v modlitebním postoji. Jako Kristus rozepjal své ruce na kříži, tak skrze něho, s ním a v něm se Církev obětuje a prosí za všechny lidi.

956

1561, 1566

834, 882

1369 Celá Církve je spojena s Kristovou obětí a s jeho přímluvou. Papež, pověřený Petrovou službou v Církvi, je spojen s každým slavením Eucharistie, v níž je jmenován jako znamení a jako služebník jednoty všeobecné Církve. Místní biskup je vždy odpovědný za Eucharistii, i když jí předsedá nějaký kněz; připomíná se při ní jeho jméno, aby se vyjádřilo, že předsedá místní církvi uprostřed svého kněžstva a za přispění jáhnů. Společenství opět prosí za všechny služebníky, kteří pro ně a s ním přinášejí eucharistickou oběť.

„Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil.“[183]

„Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného Prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé Církve přináší nekrvavě a svátostně v Eucharistii, dokud sám Pán nepřijde.“[184]

969

1370 S Kristovou obětí se nespojují jen údy, které jsou ještě na zemi, nýbrž i ty, které už pobývají v nebeské slávě. Církev totiž přináší eucharistickou oběť ve společenství s nejsvětější Pannou Marií, kterou výslovně připomíná, stejně jako se všemi svatými a se všemi světicemi. Církev je v Eucharistii s Marií jako u paty kříže, spojená s Kristovou obětí a přímluvou.

958, 1689, 1032

1371 Eucharistická oběť se přináší také za zesnulé věřící, „kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě úplně očištěni“,[185] aby mohli vstoupit do Kristova světla a pokoje:

„Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“[186]

„Pak [v anafoře] prosíme také za svaté otce a biskupy a vůbec za všechny, kteří zesnuli před námi, a jsme přesvědčeni, že to velmi prospívá duším, za které je přednášena prosba během svaté, tolik úžasné oběti... Přednášíme-li Bohu modlitby za zemřelé, i když hříšníky... představujeme Krista obětovaného za naše hříchy, snažíce se o to, aby Bůh, přítel lidí, se stal shovívavý k nim i k nám.“[187]

1140

1372 Svatý Augustin obdivuhodně shrnul tuto nauku, jež nás vybízí ke stále hlubší účasti na oběti našeho Spasitele, kterou slavíme v Eucharistii:

„Celá vykoupená obec, tj. shromáždění a společnost svatých, je obětována jako obecná oběť Bohu skrze velikého kněze, který obětoval také sám sebe v umučení za nás, abychom byli tělem tak veliké hlavy, přijav podobu služebníka. ... To jest oběť křesťanů: „I když je nás mnoho, jsme jediným tělem v Kristu“ (Řím 12,5). Tu také hojně obětuje Církev ve svátosti obzvláštní, věřícím známé, kterou se naznačuje, že v té věci, kterou obětuje, se obětuje sama.“[188]

PŘÍTOMNOST KRISTA, SKRZE MOC JEHO SLOVA A DUCHA SVATÉHO

1088

1373 „Kristus Ježíš přece zemřel, ano, i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!“ (Řím 8,34). Je ve své Církvi přítomen mnoha způsoby:[189] ve svém slově, v modlitbě Církve, tam, „kde jsou dva nebo tři shromážděni“ v jeho „jménu“ (Mt 18,20), v chudých, nemocných, ve vězních,[190] ve svátostech, jejichž je původcem, v mešní oběti a v osobě služebníka. Ale „zejména (je přítomen) pod eucharistickými způsobami“.[191]

1211

1374 Způsob Kristovy přítomnosti pod eucharistickými způsobami je jedinečný. Díky němu stojí Eucharistie nad všemi svátostmi a je „jakýmsi vyvrcholením duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti“.[192] V Nejsvětější svátosti oltářní je „obsaženo opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, s duší a božstvím, a tedy naprosto celý Kristus“.[193] „Tato přítomnost se nazývá „skutečná“ ne výlučně, jako by ostatní nebyly „skutečné“, ale je to přítomnost („par excellence“), protože je podstatná, tj., že tímto způsobem je přítomen Kristus, Bůh a člověk, naprosto celý.“[194]

1105

1375 Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své Tělo a ve svou Krev. Církevní otcové vždy rozhodně vyjadřovali víru Církve v účinnost Kristových slov a působení Ducha svatého, díky nimž nastává toto proměnění. Svatý Jan Zlatoústý například tvrdí:

1128

„Nezpůsobí to člověk, že se obětní dary stanou Kristovým Tělem a Krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz, jako Kristův zástupce, pronáší slova, ale jejich moc a milost jsou Boží. Toto je moje Tělo, říká kněz, a toto slovo proměňuje obětní dary.“[195]

A svatý Ambrož o eucharistickém proměňování říká:

298

„Nejde o prvek vytvořený přírodou, nýbrž o podstatu způsobenou formulí proměňování, a účinnost proměňování je větší, než přírodní účinnost, protože následkem proměňování se změní přirozenost... Kristovo slovo, jež mohlo stvořit z ničeho to, co neexistovalo, nemůže snad přeměnit v jinou podstatu to, co už existuje? Dát novou přirozenost věcem není menší skutek, než ji přeměnit.“[196]

1376 Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: „Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobou chleba, je opravdu jeho Tělo, bylo v Boží Církvi vždy přesvědčení – a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje – že konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho Krve. Tuto změnu tedy katolická Církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.“[197]

1377 Kristova eucharistická přítomnost začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části; proto lámání chleba nerozděluje Krista.[198]

1183

1178

1378 Úcta k Eucharistii. V mešní liturgii vyjadřujeme svou víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína, mezi jiným pokleknutím nebo hlubokou úklonou na znamení klanění se Pánu. „Katolická Církev vzdává tuto bohopoctu eucharistické svátosti nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie a vystavuje je k slavnostnímu uctívání křesťanských věřících a nosí je v průvodu s radostí křesťanského lidu.“[199]

2691

1379 „Svatá zásoba“ (svatostánek) byla původně určena k tomu, aby se v ní důstojně uchovávala Eucharistie a aby mohla být donášena nemocným a nepřítomným mimo mši svatou. Tím, že Církev prohloubila víru ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii, si uvědomila význam tiché adorace Pána, přítomného pod eucharistickými způsobami. Proto má být svatostánek umístěn na zvláště důstojném místě kostela a má být vybudován takovým způsobem, aby zdůrazňoval a ukazoval pravdu, že Kristus je skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti.

215

156

2715

478

669

1380 Je velmi případné, že Kristus chtěl zůstat přítomen pro svou Církev tímto vpravdě jedinečným způsobem. Protože se chystal své učedníky opustit ve své viditelné podobě, chtěl nám zůstavit svou svátostnou přítomnost; a protože se chystal obětovat se na kříži pro naši spásu, chtěl, abychom měli památku lásky, kterou nás miloval „až do krajnosti“ (Jan 13,1), až k darování svého života. A opravdu svou přítomností v Eucharistii zůstává tajemně mezi námi jako ten, který nás miloval a který se za nás vydal,[200] a zůstává takto pod způsobami, které vyjadřují a sdělují tuto lásku:

„Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se šli s ním setkat v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává.“[201]

1381 „„Nelze vnímat smysly, že je v této svátosti přítomno pravé Tělo a pravá Krev Krista“ – říká svatý Tomáš – „nýbrž pouze vírou, která se opírá o Boží autoritu.“ Proto v komentáři k úryvku ze sv. Lukáše 22,19: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, říká svatý Cyril: „Netaž se, zda je to pravda, ale spíše s vírou přijmi slova Spasitele: on nelže, protože on sám je pravda“.“[202]

Adoro te devote, latens Deitas...

Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš,

jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš:

tobě srdcem svým se zcela poddávám,

před tebou svou slabost, Bože, vyznávám.

Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám

a jen sluchem svým tě jistě poznávám.

Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán,

v něm je základ pravdy lidstvu dán.

(Sv. Tomáš Akvinský, hymnus Adoro te devote)

VI. Velikonoční hostina

950

1382 Mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství Těla a Krve Páně. Avšak slavení eucharistické oběti je zcela zaměřeno na důvěrné spojení věřících s Kristem ve svatém přijímání. Jít k přijímání, to je přijmout samotného Krista, který se za nás obětoval.

1182

1383 Oltář, kolem něhož se Církev shromažďuje ke slavení Eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář a stůl Páně, a to tím více, že křesťanský oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve shromáždění svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako nebeský pokrm, který se nám dává. „Co jiného je oltář, než obraz Kristova Těla?“ – říká svatý Ambrož,[203] a jinde: „Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo Tělo je na oltáři.“[204] Liturgie vyjadřuje tuto jednotu oběti a společenství mnoha modlitbami. Římská církev se například modlí ve své anafoře takto:

„V pokoře tě prosíme, všemohoucí Bože: Přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti. A nás všechny, kdo máme účast na tomto oltáři a přijmeme toto svaté Tělo a Krev tvého Syna, naplň veškerým nebeským požehnáním a milostí.“[205]

„VEZMĚTE A JEZTE Z TOHO VŠICHNI“: PŘIJÍMÁNÍ

2835

1457

1384 Pán se k nám obrací s naléhavou výzvou, abychom ho přijímali v eucharistické svátosti: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53).

1385 Abychom odpověděli na tuto výzvu, musíme se připravit na tuto tak velikou a tak svatou chvíli. Svatý Pavel nás vybízí ke zpytování svědomí: „Kdo by tedy jedl chléb (Páně) nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo (Páně) nerozlišuje (od obyčejného chleba), jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11,27-29). Kdo je si vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření dříve než přistoupí k přijímání.

1386 Tváří v tvář velikosti této svátosti věřící nemůže než pokorně a s vroucí vírou pronášet setníkovu prosbu:[206] „Domine, non sum dignus ut intres sub tectum meum: sed tantum dic verbo, et sanabitur anima mea“ (Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“).[207] V „Božské liturgii“ svatého Jana Zlatoústého se věřící modlí v tomtéž duchu:

732

„Ó, Boží Synu, dej mi dnes účast na tvé mystické hostině. Neprozradím tvé tajemství tvým nepřátelům, ani ti nedám Jidášův polibek, ale jako lotr po pravici ti říkám: Rozpomeň se na mne, až budeš ve svém království.“[208]

2043

1387 Aby se věřící vhodně připravili na přijetí této svátosti, zachovávají půst, předepsaný v jejich církvi.[209] Tělesný postoj (chování, šaty) má vyjadřovat úctu, slavnostní ráz a radost této chvíle, v níž se Kristus stává naším hostem.

1388 Odpovídá to samotnému významu Eucharistie, když věřící přijímají pokaždé, kdykoliv jsou na mši svaté, mají-li ovšem požadované předpoklady: „Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši svaté v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají také tělo Páně z téže oběti.“[210]

2837

2042

1389 Církev ukládá věřícím, aby se „o nedělích a svátcích účastnili Boží liturgie“[211] a aby přijímali alespoň jednou za rok Eucharistii, pokud možno ve velikonočním období,[212] a aby byli na ni připraveni svátostí smíření. Církev však vřele doporučuje věřícím, aby přijímali Eucharistii v neděli a ve sváteční dny nebo i častěji, ano i každý den.

1390 Protože Kristus je svátostně přítomen pod každou způsobou, přijímání jen pod jednou způsobou chleba dovoluje přijmout celý plod eucharistické milosti. Z pastoračních důvodů se v latinském obřadu tento způsob přijímání právoplatně ustálil jako nejběžnější. Nicméně „plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojí způsobou, neboť v této formě dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny“.[213] Toto je obvyklá forma přijímání ve východních obřadech.

PLODY PŘIJÍMÁNÍ

521

460

1391 Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem. Přijímat Tělo Páně při přijímání přináší jako hlavní plod důvěrné spojení s Ježíšem Kristem. Pán totiž řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). Život v Kristu má svůj základ v eucharistické hostině: „Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne“ (Jan 6,57).

„Když o svátcích Pána věřící přijímají Tělo Syna, zvěstují si navzájem radostnou zvěst, že je nám darován závdavek života, jako když anděl řekl Marii Magdaléně: „Kristus vstal z mrtvých!“ Opravdu již nyní život a vzkříšení jsou uděleny tomu, kdo přijímá Krista.“[214]

1212

1212

1392 Co působí hmotný pokrm v našem tělesném životě, to podivuhodným způsobem uskutečňuje přijímání v našem duchovním životě. Přijímání Těla vzkříšeného Krista, „Duchem svatým oživeného a oživujícího“,[215] uchovává, rozmnožuje a obnovuje milost přijatou při křtu a dává jí růst. Růst křesťanského života vyžaduje, aby byl živen eucharistickým přijímáním, chlebem našeho putování až do chvíle smrti, kdy nám bude dán jako pokrm na cestu (viatikum).

613

1393 Přijímání nás odděluje od hříchu. Kristovo Tělo, které přijímáme ve svatém přijímání, „se vydalo za nás“, a Krev, kterou pijeme, „byla prolita za všechny na odpuštění hříchů“. Proto nás Eucharistie nemůže spojit s Kristem, aniž by nás zároveň neočistila od spáchaných hříchů a nechránila nás proti hříchům budoucím:

„„Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně.“[216] Zvěstujeme-li smrt, zvěstujeme odpuštění hříchů. Jestliže pokaždé, když se prolévá jeho krev, prolévá se na odpuštění hříchů, musím ji přijímat vždycky, protože mi vždycky odpouští hříchy. Já, který hřeším, musím stále užívat léku.“[217]

1436

1863

1394 Jako tělesný pokrm slouží k tomu, aby obnovil ztracené síly, tak Eucharistie posiluje lásku, která má v každodenním životě sklon slábnout; takto oživovaná láska zahlazuje všední hříchy.[218] Když se nám Kristus dává, oživuje naši lásku a dává nám schopnost zbavit se nezřízeného lpění na tvorech a zakořenit se v něm:

„Protože tedy Kristus za nás zemřel z lásky, pak kdykoli při mešní oběti konáme památku jeho smrti, žádáme tím o lásku skrze příchod svatého Ducha. Pokorně si vyprošujeme, abychom právě pro lásku, s níž se Kristus dal za nás ukřižovat, i my mohli tím, že přijmeme milosti Ducha svatého, považovat svět za ukřižovaný pro nás a nás ukřižované pro svět... A protože jsme obdrželi dar lásky, umírejme hříchu a žijme pro Boha.“[219]

1855

1855

1395 Toutéž láskou, kterou v nás zažíhá, nás Eucharistie do budoucna uchovává před smrtelnými hříchy. Čím více máme účast na Kristově životě a čím více roste naše přátelství, tím nesnadněji se od něho oddělíme smrtelným hříchem. Eucharistie není zaměřena na odpuštění smrtelných hříchů. To přísluší svátosti smíření. Eucharistii je naopak vlastní být svátostí těch, kdo jsou v plném společenství Církve.

1118

1267

790

1396 Jednota mystického těla: Eucharistie utváří Církev. Ti, kdo přijímají Eucharistii, jsou mnohem úžeji spojeni s Kristem. Stejným poutem je Kristus spojuje se všemi věřícími v jednom jediném Těle: v Církvi. Přijímání obnovuje, posiluje a prohlubuje toto přivtělení k Církvi, které již bylo uskutečněno prostřednictvím křtu. Křtem jsme byli povoláni utvořit jedno jediné tělo.[220] Eucharistií se naplňuje toto povolání: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,16-17):

2449

1064

„Jste-li tělo Kristovo a jeho údy, je na oltáři Páně předkládáno vaše tajemství a vy přijímáte své tajemství. Odpovídáte: „Amen“ („Ano, tak tomu je!“) na to, co přijímáte, a touto svou odpovědí to podepisujete. Vždyť se ti říká: „Tělo Kristovo“, a ty odpovídáš: „Amen.“ Buď tedy údem Kristovým, aby tvé Amen bylo upřímné.“[221]

1397 Eucharistie zavazuje ve vztahu k chudým. Abychom přijímali v pravdě Kristovo Tělo a Krev, jež byly za nás vydány, musíme poznávat Krista ve svých nejchudších bratřích:[222]

„Tys pil Krev Páně a nepoznáváš svého bratra. Zneuctíváš právě tento stůl tím, že si myslíš, že není hoden podílet se na tvém pokrmu ten, který byl uznán hodným účastnit se tohoto stolu. Bůh tě zbavil všech tvých hříchů a pozval tě na tuto hostinu. A ty ses ani potom nestal milosrdnějším.“[223]

817

1398 Eucharistie a jednota křesťanů. Před velebností této svátosti svatý Augustin zvolá: „Ó, svátosti zbožnosti! Ó, znamení jednoty! Ó, pouto lásky!“[224] Čím bolestněji se pociťují rozdělení Církve, která zabraňují společné účasti na stolu Páně, tím naléhavější jsou modlitby k Pánu za to, aby nadešly dny úplné jednoty těch, kteří v něho věří.

838

1399 Východní církve, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, slaví Eucharistii s velikou láskou. „Jelikož tyto Církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především, vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a Eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí.“[225] „Jisté společenství „in sacris“, ve svatých věcech“, tedy v Eucharistii, „za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority je nejen možné, ale dokonce se doporučuje“.[226]

1385

1483

1536

1400 Církevní společenství vzniklá z reformace, odloučená od katolické církve, „neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství“.[227] A z tohoto důvodu není pro katolickou církev možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími. Nicméně když tato společenství „při večeři Páně připomínají jeho smrt a vzkříšení, vyznávají, že je to znamení života ve společenství s Kristem, a očekávají jeho slavný příchod“.[228]

1401 Naskytne-li se závažná potřeba velké naléhavosti, mohou podle úsudku diecézního biskupa katoličtí kněží udělovat svátosti (Eucharistii, smíření a pomazání nemocných) i jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ovšem jen když o to sami zcela dobrovolně požádají: v takových případech je nutné, aby projevili katolickou víru, pokud se týká těchto svátostí, a aby měli požadovanou dispozici.[229]

VII. Eucharistie – „zástava budoucí slávy“

671

1130

1323

1402 V jedné starobylé modlitbě Církev oslavuje tajemství Eucharistie: „Ó, svatá hostino, při níž se sytíme Kristem. Koná se památka jeho utrpení; mysl se naplňuje milostí a dává se zástava budoucí slávy“. Je-li Eucharistie památkou velikonoční oběti Pána, jestliže naší účastí na oltáři býváme naplněni „veškerým nebeským požehnáním a milostí“,[230] pak Eucharistie také předjímá nebeskou slávu.

1403 Při Poslední večeři sám Pán obrátil pozornost svých učedníků na naplnění velikonoční oběti v Božím království: „Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít s vámi v Království svého Otce“ (Mt 26,29).[231] Kdykoliv Církev slaví Eucharistii, připomíná tento příslib a její pohled se obrací k „Tomu, který přichází“.[232] V modlitbě vzývá jeho příchod: „Marana tha“ (1 Kor 16,22 Vulg.), „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20), „Kéž přijde tvá milost a kéž pomine tento svět!“[233]

1028

1041

1404 Církev ví, že již od nynějška Pán přichází ve své Eucharistii a že je v ní přítomný uprostřed nás. Tato přítomnost je však skrytá. A proto slavíme Eucharistii „a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista“[234] a prosíme o splnění naší naděje, „že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu; potom už nebude pláč, protože tě uvidíme tváří v tvář, a budeme ti podobni navěky, Bože náš, a věčně tě budeme chválit, skrze našeho Pána Ježíše Krista“.[235]

1000

1042

1405 Nemáme bezpečnější záruku a zřejmější znamení této veliké naděje, těchto „nových nebes a nové země, kde bude mít svůj domov spravedlnost“ (2 Petr 3,13), než je právě Eucharistie. Kdykoliv se totiž slaví toto tajemství, vždy „se uskutečňuje dílo našeho vykoupení“,[236] a lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“.[237]

Souhrn

1406 Ježíš říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky... Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný... zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,51.54.56).

1407 Eucharistie je srdce a vrchol života Církve, protože zde Kristus přidružuje svou Církev a všechny její údy ke své oběti chvály a díkůvzdání, přinesené jednou provždy na kříži; prostřednictvím této oběti vylévá milosti spásy na své Tělo, kterým je Církev.

1408 Součástí slavení Eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání Těla a Krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon.

1409 Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, tedy díla spásy, uskutečněného Kristovým životem, smrtí a vzkříšením; a zpřítomněného liturgickým úkonem.

1410 Eucharistickou oběť přináší sám Kristus, nejvyšší a věčný kněz Nové smlouvy, který jedná skrze službu kněží. A navíc je to sám Kristus, skutečně přítomný pod způsobami chleba a vína, který je obětním darem eucharistické oběti.

1411 Předsedat Eucharistii a proměňovat chléb a víno, aby se staly Tělem a Krví Páně, mohou jen platně posvěcení kněží.

1412 Podstatná znamení eucharistické svátosti jsou: obilný chléb a víno z vinné révy, na které se svolává požehnání Ducha svatého a nad kterými kněz pronáší slova proměňování, která vyslovil Ježíš během Poslední večeře: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává... Toto je kalich mé krve....“

1413 Skrze proměňování se působí přepodstatnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu, skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.[238]

1414 Jako oběť je Eucharistie také přinášena na smír za hříchy živých i mrtvých, a proto, abychom dostali od Boha duchovní nebo časná dobra.

1415 Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.

1416 Svaté přijímání Kristova Těla a Krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu Církve, mystického Těla Kristova.

1417 Církev vřele doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, kdykoliv se účastní eucharistické oběti; ukládá jim to za povinnost alespoň jednou za rok.

1418 Protože v Oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.“[239]

1419 Protože Kristus přešel z tohoto světa k Otci, dává nám v Eucharistii záruku budoucí slávy u sebe: účast na Nejsvětější oběti nás ztotožňuje s jeho Srdcem, je oporou našim silám během pouti tímto životem, dává nám toužit po věčném životě a spojuje nás už nyní s nebeskou Církví, s Pannou Marií a všemi svatými.

DRUHÁ KAPITOLA

SVÁTOSTI UZDRAVOVÁNÍ

1420 Skrze svátosti uvedení do křesťanského života, člověk dostává Kristův nový život. Nyní, v tomto životě, jej uchováváme „v hliněné nádobě“ (2 Kor 4,7). Nyní je ještě „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3). Jsme ještě „ve stanu, v kterém tady na zemi bydlíme“ (2 Kor 5,1), který je podroben utrpení, nemoci a smrti. Tento nový život Božího dítěte může být oslaben, ba dokonce ztracen hříchem.

1421 Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našich těl, ten, který odpustil hříchy ochrnulému a vrátil mu tělesné zdraví,[240] chtěl, aby jeho Církev pokračovala v síle Ducha svatého ve svém díle spásy a uzdravování i u svých členů. To je cílem dvou svátostí uzdravování: svátosti smíření a pomazání nemocných.

4. ČLÁNEK

SVÁTOST POKÁNÍ A SMÍŘENÍ

980

1422 „Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s Církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení.“[241]

I. Jak se nazývá tato svátost?

1440

1989

1423 Nazývá se svátost obrácení, protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení,[242] návrat k Otci,[243] od něhož jsme se vzdálili hříchem.

Nazývá se svátost pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka.

1456

1424 Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem, je podstatným prvkem této svátosti. V hlubokém smyslu je také „vyznáním“, uznáním a chválou svatosti Boha a jeho milosrdenství vůči hříšnému člověku.

1442

1449

Nazývá se svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj“.[244]

Nazývá se svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: „Smiřte se s Bohem“ (2 Kor 5,20). Ten, kdo žije z milosrdné lásky Boha, je ochoten odpovědět na Pánovu výzvu: „Jdi se napřed smířit se svým bratrem“ (Mt 5,24).

II. Proč svátost smíření po křtu?

1226

541

1264

405, 978

2838

1263

1425 „Dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Duchem našeho Boha!“ (1 Kor 6,11). Je třeba si uvědomit velikost Božího daru, který je nám dáván ve svátostech uvedení do křesťanského života, abychom pochopili, jak není hřích přípustný pro toho, kdo „se oblékl v Krista“ (Gal 3,27). Apoštol svatý Jan však také tvrdí: „Říkáme-li, hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda“ (1 Jan 1,8). A sám Pán nás učil se modlit: „Odpusť nám naše viny“ (Lk 11,4), když spojil vzájemné odpuštění našich urážek s odpuštěním našich vin, které nám Bůh udělí.

1426 Obrácením ke Kristu, novým narozením ve křtu, darem Ducha svatého, Kristovým Tělem a Krví, které jsme přijali jako pokrm, jsme se stali před ním „svatými a neposkvrněnými v lásce“ (Ef 1,4), jako je před ním „svatá a bez poskvrny“ (Ef 5,27) sama Církev, Kristova nevěsta. Nicméně nový život přijatý v uvedení do křesťanského života neodstranil křehkost a slabost lidské přirozenosti, ani náklonnost ke hříchu, kterou Tradice nazývá žádostivost; ta zůstává v pokřtěných, a oni proto při svých zkouškách v boji křesťanského života musí být podporováni Kristovou milostí.[245] Tento boj je bojem o obrácení, jehož konečným cílem je svatost a věčný život, k němuž nás Pán nepřestává volat.[246]

III. Obrácení pokřtěných

1427 Ježíš volá k obrácení. Tato výzva je podstatným prvkem hlásání království: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Tato výzva se v kázání Církve obrací především k těm, kteří ještě neznají Krista a jeho evangelium. Křest je tedy hlavním místem prvního a základního obrácení. Skrze víru v radostnou zvěst a skrze křest se člověk zříká zla a získává spásu, to jest odpuštění všech hříchů a dar nového života.[247]

1036

1996

853

1428 Kristova výzva k obrácení však zaznívá v životě křesťanů stále. Toto druhé obrácení je trvalý úkol pro celou Církev, v níž „však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvalou cestou pokání a obnovy“.[248] Toto úsilí o obrácení není pouze lidským dílem. Je to dynamismus „zkroušeného srdce“ (Ž 51,19), jež přitahuje a jímž hýbá milost,[249] aby odpovědělo na milosrdnou lásku Boha, který si nás dříve zamiloval.[250]

1429 Dokazuje to obrácení svatého Petra poté, co třikrát zapřel svého Mistra. Pohled nezměrného Ježíšova milosrdenství vyvolává u Petra slzy lítosti (Lk 22,61) a po zmrtvýchvstání Páně trojí vyznání jeho lásky k Ježíšovi.[251] Druhé obrácení má také společenský rozměr. Je to vidět na výzvě Pána k celé Církvi: „Upamatuj se!.. Obrať se tedy“ (Zj 2,5.16).

O těchto dvou obráceních říká svatý Ambrož, že v Církvi „je voda a slzy: voda křtu a slzy pokání“.[252]

IV. Vnitřní pokání

1098

1430 Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnějších skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.[253]

1989

368

1451

1431 Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod z hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásný smutek, který Otcové nazývají „animi cruciatus [útrapy ducha]“, „compunctio cordis [zkroušenost srdce]“.[254]

1432 Lidské srdce je těžkopádné a zatvrzelé. Je třeba, aby Bůh dal člověku nové srdce.[255] Obrácení je především dílem Boží milosti; ta nám dává, abychom se ve svých srdcích k němu vrátili: „Vrať nás, Hospodine, k sobě, a my se vrátíme“ (Pláč 5,21). Bůh nám dává sílu začít znovu. Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, se zachvěje hrůzou a tíží hříchu a začíná se obávat urazit Boha hříchem a odloučit se od něho. Lidské srdce se obrátí, zahledí-li se na toho, který byl proboden našimi hříchy.[256]

„Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce; vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“[257]

1969

692, 1848

729

1433 Od Velikonoc je to Duch svatý, který usvědčuje „svět ze hříchu“ (Jan 16,8-9), totiž z toho, že svět neuvěřil v Toho, kterého poslal Otec. Ale tentýž Duch, který odhaluje hřích, je Utěšitel,[258] který dává lidskému srdci milost lítosti a obrácení.[259]

V. Rozmanité způsoby pokání v křesťanském životě

1434 Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitbu, almužnu,[260] které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým. Vedle radikálního očištění, jaké působí křest nebo mučednictví, označují jako prostředek k odpuštění hříchů vynaložené úsilí na smíření s bližním, kající slzy, starost o spásu bližního,[261] přímluvu svatých a skutky lásky, která „přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8).

1435 Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě, a to úkony smíření, péčí o chudé, konáním spravedlnosti a práva a jejich obranou,[262] vyznáváním vin bratřím, bratrským napomínáním, revizí celého života, zpytováním svědomí, duchovním vedením, přijímáním utrpení, trpělivostí v pronásledování pro spravedlnost. Nejbezpečnější cestou pokání je vzít svůj každodenní kříž a následovat Ježíše.[263]

1436 Eucharistie a pokání. Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v Eucharistii, protože v ní je zpřítomněna oběť Krista, který nás smířil s Bohem; jí jsou živeni a posilováni ti, kteří žijí z Kristova života; Eucharistie „je jako protilék, jímž jsme zbavováni každodenních vin a chráněni před smrtelnými hříchy“.[264]

1394, 1395

1437 Četba Písma svatého, modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon bohopocty nebo zbožnosti v nás oživuje ducha obrácení a kajícnosti a přispívá k odpuštění našich hříchů.

540

2043

1438 Doby a dny pokání během liturgického roku (postní doba, každý pátek na památku smrti Páně) jsou závažné chvíle kajícné praxe Církve.[265] Tato období jsou zvláště vhodná pro duchovní cvičení, kajícné obřady, pouti na znamení pokání, dobrovolná odříkání, jako je půst a almužna, dělení se s bratry (charitativní a misijní díla).

1850

478

545

1439 Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství „o marnotratném synu“, jehož středem je „milosrdný otec“ (Lk 15,11-24): okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtit po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou některé rysy vlastní procesu obrácení. Krásný šat, prsten a slavnostní hostina jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu do lůna jeho rodiny, do Církve. Jen Kristovo srdce, jež zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství způsobem plným veliké prostoty a krásy.

VI. Svátost pokání a smíření

1440 Hřích je především urážkou Boha, přerušením styků s ním. Zároveň poškozuje společenství s Církví. Proto obrácení přináší současně Boží odpuštění a smíření s Církví; a to vyjadřuje a liturgicky uskutečňuje svátost pokání a smíření.[266]

POUZE BŮH ODPOUŠTÍ HŘÍCH

270, 431

589

1441 Pouze Bůh odpouští hříchy.[267] Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: „Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ (Mk 2,10) a vykonává tuto božskou moc: „Odpouštějí se ti hříchy!“ (Mk 2,5; Lk 7,48). Ba víc: z moci své božské autority dává tuto moc lidem,[268] aby ji vykonávali jeho jménem.

983

1442 Kristus chtěl, aby celá jeho Církev byla svou modlitbou, svým životem a svou činností znamením a nástrojem odpuštění a smíření, které nám získal za cenu své krve. Výkon moci rozhřešovat hříchy však svěřil apoštolské službě. Té svěřil „službu“ usmiřovat (2 Kor 5,18). Apoštol je vyslán „ve jménu Krista“ a sám Bůh skrze něho nabádá a prosí: „Smiřte se s Bohem“ (2 Kor 5,20).

SMÍŘENÍ S CÍRKVÍ

545

1443 Během své veřejné činnosti Ježíš nejen odpouštěl hříchy, nýbrž ukázal i účinek tohoto odpouštění: hříšníky, jimž bylo odpuštěno, znovu začlenil do společenství Božího lidu, od něhož je hřích vzdálil nebo dokonce z něho vyloučil. Jasně to dokazuje skutečnost, že Ježíš připouští hříšníky ke svému stolu; dokonce sám sedí u jejich stolu. Toto gesto vyjadřuje ohromujícím způsobem Boží odpuštění[269] a zároveň návrat do lůna Božího lidu.[270]

981

1444 Tím, že Pán dává apoštolům podíl na své vlastní moci odpouštět hříchy, udílí jim také pravomoc smiřovat hříšníky s Církví. Tento církevní rozměr jejich služby je zejména vyjádřen slavnostními slovy, která říká Kristus Šimonu Petrovi: „Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19). Tato „moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou“.[271]

553

1445 Slova svazovat a rozvazovat znamenají: ten, kterého vy vyloučíte ze svého společenství, bude vyloučen ze společenství s Bohem; ten, koho znovu přijmete do svého společenství, toho přijme do svého společenství také Bůh. Smíření s Církví je neodlučitelné od smíření s Bohem.

SVÁTOST ODPUŠTĚNÍ

1990

1856

979

1446 Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své Církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratili tak křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní Otcové mluví o této svátosti jako o „druhém břevnu po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti“.[272]

1447 Konkrétní způsob, jakým Církev vykonávala tuto moc přijatou od Pána, prodělal během staletí mnoho změn. V prvních staletích bylo smíření křesťanů, kteří se dopustili zvláště těžkých hříchů po svém křtu (například modloslužby, vraždy nebo cizoložství), vázáno na velmi přísnou kázeň, podle níž kajícníci museli konat veřejné pokání za své hříchy, často dlouhá léta, než dosáhli smíření. Do tohoto „řádu kajícníků“ (který se týkal jen určitých těžkých hříchů) se připouštělo jen zřídka a v některých krajích pouze jedenkrát za život. Irští misionáři v sedmém století, inspirovaní mnišskou tradicí Východu, přinesli do kontinentální Evropy praxi „soukromého“ pokání, které nevyžaduje veřejné a dlouhodobé konání kajícných skutků před přijetím smíření s Církví. Svátost se od té doby provádí diskrétnějším způsobem mezi kajícníkem a knězem. Tato nová praxe předvídala možnost opakování, a tak otevírala cestu pravidelnému přijímání této svátosti. Umožňovala zahrnout do jediného slavení svátosti odpuštění těžkých i lehkých hříchů. A toto je v hrubých rysech způsob pokání, který Církev užívá dodnes.

1448 Skrze změny, které během staletí zaznamenala kázeň a slavení této svátosti, lze rozpoznat tutéž základní strukturu. Tvoří ji dva rovnoměrně podstatné prvky: na jedné straně činy člověka, který se obrací pod vlivem Ducha svatého: totiž lítost, vyznání a zadostiučinění; na druhé straně Boží působení prostřednictvím zásahu Církve. Církve, která skrze biskupa nebo své kněze uděluje jménem Ježíše Krista odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění, prosí také za hříšníka a koná s ním pokání. Tak se hříšník uzdravuje a zapojuje do církevního společenství.

234

1481

1449 Formule rozřešení užívaná v latinské Církvi vyjadřuje podstatné prvky této svátosti: Otec milosrdenství je pramenem každého odpuštění. On uskutečňuje smíření hříšníků skrze velikonoční oběť svého Syna a dar Ducha svatého, prostřednictvím modlitby a služby Církve:

„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu Církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.“[273]

VII. Úkony kajícníka

1450 „Pokání vede hříšníka k tomu, aby ochotně snášel každé utrpení; v jeho srdci ať je zkroušenost, v jeho ústech vyznání, v jeho skutcích veškerá pokora a plodné zadostiučinění.“[274]

LÍTOST

1431

1451 Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“.[275]

1822

1452 Vyvěrá-li z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost nebo lítost z lásky [contritio]. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné.[276]

1453 Lítost nazývaná „nedokonalá“ [attritio] je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.[277]

1454 Je dobré připravovat se na přijetí této svátosti zpytováním svědomí ve světle Božího slova. Nejvhodnější texty pro tento účel je nutno vyhledat v morální katechezi evangelií a v listech apoštolů: horské kázání a apoštolské učení.[278]

VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ

1734

1424

1455 Vyznání hříchů (obžaloba) nás osvobozuje i z čistě lidského hlediska a usnadňuje naše smíření s ostatními. Když se člověk obžalovává, hledí do tváře hříchům, které má na svědomí; bere za ně zodpovědnost a tak se znovu otevírá Bohu a společenství Církve, aby si umožnil novou budoucnost.

1855

1456 Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání knězi: „Je nezbytné, aby kajícníci vypočítali ve zpovědi všechny smrtelné hříchy, kterých si jsou vědomi po pečlivém zpytování svědomí vědomi, i když se jedná o velmi skryté hříchy spáchané jen proti dvěma posledním přikázáním Desatera,[279] protože zraňují duši mnohem závažněji a jsou mnohem nebezpečnější než ty spáchané veřejně“:[280]

1505

Křesťané, kteří se snaží vyznat všechny hříchy, na které se upamatují, bez pochyby je všechny předloží Božímu milosrdenství k odpuštění. Ti naopak, kteří jednají jinak a vědomě zamlčují nějaký hřích, jednají, jako by nic nepředložili Boží dobrotě, aby jim to bylo skrze kněze odpuštěno. „Vždyť když se nemocný stydí ukázat lékaři ránu, lékař nemůže léčit, co nezná.““[281]

1385

2042

1457 Podle církevního přikázání „každý věřící, jakmile dospěl do užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy“.[282] Kdo je si vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přijímat svaté přijímání, i když má velikou lítost; nejprve musí dostat svátostné rozhřešení,[283] leda že by měl závažný důvod, proč jít k svatému přijímání, a nebylo mu možné sehnat zpovědníka.[284] Děti mají přistoupit ke svátosti pokání před prvním svatým přijímáním.[285]

1783

1458 Ačkoliv zpověď každodenních vin (všedních hříchů) není nezbytná, Církev ji přesto naléhavě doporučuje.[286] Vždyť pravidelná zpověď všedních hříchů nám napomáhá vychovávat naše svědomí, bojovat proti nezřízeným náklonnostem, dát se Kristem uzdravit a postupovat v životě Ducha. Tím, že častěji přijímáme prostřednictvím této svátosti dar Otcova milosrdenství, jsme vedeni k tomu, abychom byli milosrdní jako on:[287]

2468

„Kdo uzná své hříchy a odsoudí je, souhlasí již s Bohem. Bůh odsuzuje všechny hříchy; a odsoudíš-li je i ty, spojuješ se s Bohem. Člověk a hříšník, to jsou dvě rozdílné věci: člověk je Boží dílo, hříšník je tvé dílo, člověče. Znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On. Když tě začne mrzet, cos vykonal, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože jsi odsoudil své špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků. Konej pravdu a tak jdeš ke Světlu.“[288]

ZADOSTIUČINĚNÍ

2487

1473

2412

1459 Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku.[289] Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání.“

2011

618

2447

1460 Pokání, které zpovědník uloží, musí brát v úvahu osobní situací kajícníka a mít na zřeteli jeho duchovní dobro. Má, pokud možno, odpovídat závažnosti a povaze spáchaných hříchů. Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Taková pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy[290] jednou provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista, od chvíle kdy „trpíme s ním“ (Řím 8,17).[291]

„Toto zadostiučinění, které konáme za své hříchy, není natolik naše, aby neexistovalo skrze Ježíše Krista: my totiž, kteří sami od sebe nemůžeme nic, můžeme všechno s pomocí toho, který nám dává sílu.[292] A proto člověk nemá nic, čím by se mohl chlubit; ale všechnu svou chloubu má klást do Krista, v němž... přinášíme zadostiučinění tím, že konáme skutky „hodné obrácení“ (Lk 3,8), které čerpají svou hodnotu z něho, jsou přednášeny Otci skrze něho a díky němu je Otec přijímá.“[293]

VIII. Udělovatel této svátosti

981

1461 Protože Kristus svěřil svým apoštolům službu smíření,[294] pokračují biskupové, jejich nástupci, a kněží, spolupracovníci biskupů, ve výkonu této služby. Vždyť biskupové a kněží mají na základě svátosti kněžství moc odpouštět všechny hříchy „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.

1567

886

1462 Odpuštění hříchů smiřuje s Bohem, ale také s Církví. Biskup, viditelná hlava místní církve, je tedy právem již od dávných dob považován za toho, kdo především má moc a službu smíření: jeho pravomoci podléhá ustanovení kajícího řádu.[295] Kněží, jeho spolupracovníci, vykonávají tuto moc tou měrou, jakou jí byli pověřeni buď od svého biskupa (popřípadě řeholního představeného), anebo od papeže, v rámci církevního práva.[296]

982

1463 Některé zvláště těžké hříchy jsou postihovány vyobcováním, nejpřísnějším církevním trestem, který zabraňuje přijímat svátosti a vykonávat určité církevní úkony. Rozhřešení těchto hříchů může být proto podle církevního práva uděleno jen papežem, místním biskupem nebo kněžími, kteří k tomu dostali pověření.[297] V nebezpečí smrti může každý kněz, i když nemá dovolení zpovídat, rozhřešit kterýkoliv hřích[298] a jakékoliv vyobcování.

1464 Kněží mají povzbuzovat věřící, aby přistupovali ke svátosti pokání, a mají projevovat ochotu udělit tuto svátost, kdykoliv o ni křesťané odůvodněně požádají.[299]

983

1465 Když kněz uděluje svátost pokání, plní službu dobrého pastýře, který hledá zbloudilou ovci, anebo službu dobrého Samaritána, který ošetřuje rány, či otce, který čeká na marnotratného syna a přijímá ho při jeho návratu, spravedlivého soudce, který nedělá rozdíl v osobách a jehož soud je zároveň spravedlivý a milosrdný. Zkrátka, kněz je znamením a nástrojem milosrdné Boží lásky k hříšníkovi.

2690

1551

1466 Zpovědník není pánem, ale služebníkem Božího odpuštění. Ten, kdo uděluje tuto svátost, se má spojit „s Kristovým úmyslem a jeho láskou“.[300] Má mít osvědčenou znalost křesťanského jednání, zkušenost s lidskými skutečnostmi, úctu a jemnocit vůči tomu, který klesl; má milovat pravdu, být věrný učitelskému úřadu Církve a trpělivě vést kajícníka k uzdravení a plné zralosti. Má se za něho modlit a konat pokání a svěřovat ho milosrdenství Pána.

2490

1467 Kvůli choulostivosti a velikosti této služby a kvůli patřičné úctě k osobám, Církev prohlašuje, že každý kněz, když zpovídá, je pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci.[301] Není mu dovoleno ani mluvit o tom, co se dověděl ve zpovědi o životě kajícníků. Toto tajemství, které nepřipouští výjimky, se nazývá „svátostná pečeť“, protože to, co kajícník odhalil knězi, zůstává „svátostí“ zapečetěno.

IX. Účinky této svátosti

949

2305

1468 „Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství.“[302] Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání se zkroušeným srdcem a v nábožném rozpoložení, „dosáhnou pokoje a klidného svědomí spolu s velmi hlubokou útěchou ducha“.[303] Svátost smíření s Bohem totiž působí ryzí „duchovní vzkříšení“, vrací důstojnost a životní dobra Božích dětí, z nichž nejcennějším je přátelství s Bohem.[304]

953

1469 Tato svátost nás smiřuje s Církví. Hřích narušuje nebo zpřetrhává bratrské společenství. Svátost pokání je napravuje a obnovuje. V tomto smyslu neuzdravuje pouze toho, který je navrácen do církevního společenství, nýbrž má také oživující účinek na život Církve, která trpěla pro hřích jednoho ze svých členů.[305] Hříšník, který byl znovu uveden do společenství svatých nebo v něm utvrzen, je upevňován výměnou duchovních dober mezi živými údy Kristova Těla, ať jsou ještě na své pozemské pouti nebo již v nebeské vlasti.[306]

„Je třeba dodat, že z takového smíření s Bohem vyplývají, tak řečeno, i jiná usmíření, která vyhojí další roztržky způsobené hříchem: kajícník, jemuž byl odpuštěno, se smíří sám se sebou v největší hlubině svého bytí, kde opět nalezne svou vnitřní pravdu; smíří se s bratry, které nějak urazil nebo poranil; smíří se s Církví, smíří se s celým stvořením.“[307]

1861

678, 1039

1470 Protože hříšník se v této svátosti vydá milosrdnému soudu Boha, předjímá jistým způsobem soud, jemuž bude podroben na konci tohoto pozemského života. Vždyť právě nyní, v tomto životě, je nám nabízena příležitost volit mezi životem a smrtí, a jen cestou obrácení můžeme vstoupit do Království, z něhož nás každý hřích vylučuje.[308] Tím, že se hříšník obrátí ke Kristu prostřednictvím pokání a víry, přejde ze smrti do života „a nepodléhá soudu“ (Jan 5,24).

X. Odpustky

1471 Nauka a praxe odpustků je v Církvi úzce spojená s účinky svátosti pokání.

CO JSOU TO ODPUSTKY?

„Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek zásahem Církve, jež jako služebnice vykoupení autoritativně rozděluje a používá pokladu zadostiučinění Krista a svatých.“

„Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“[309] Odpustky mohou být přivlastněny živým nebo zesnulým.

TRESTY ZA HŘÍCH

1472 Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest.[310]

1031

2447

1473 Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích. Křesťan se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu a jednoho dne tím, že se klidně postaví tváří v tvář smrti; má usilovat o to, aby úplně svlékl „starého člověka“a oblékl „nového člověka“[311] prostřednictvím skutků milosrdenství a lásky, jakož i modlitbou a různými kajícími úkony.

VE SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH

946-959

795

1474 Křesťan, který se snaží očišťovat od svého hříchu a posvěcovat se s pomocí Boží milosti, není osamocen. „Život jednotlivých Božích dětí je spojen v Kristu a skrze Krista obdivuhodným svazkem s životem všech ostatních bratří křesťanů v nadpřirozené jednotě Kristova mystického těla a jakoby v jedné mystické osobě.“[312]

1475 Ve společenství svatých jistě existuje „mezi věřícími, kteří již dosáhli nebeské vlasti nebo kteří odpykávají své viny v očistci nebo kteří ještě putují po této zemi, trvalé pouto lásky a bohatá výměna všech dober“.[313] Při této obdivuhodné výměně svatost jednoho prospívá ostatním a zdaleka přesahuje škodu, kterou hřích jednoho mohl způsobit ostatním. Proto tedy obracet se na společenství svatých dává zkroušenému hříšníkovi možnost, aby byl rychleji a důkladněji očištěn od trestů za hřích.

617

1476 Tato duchovní dobra společenství svatých se také nazývají poklad Církve, který „si nelze představovat jako součet hmotných statků, nashromážděných během staletí, nýbrž jako nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotu, jakou mají u Otce Kristovy zásluhy a smírné skutky, jež byly obětovány, aby celé lidstvo bylo osvobozeno od hříchu a dosáhlo společenství s Otcem; a tyto zásluhy a tato zadostiučinění jeho vykoupení se nacházejí v hojnosti v Kristu, našem Vykupiteli“.[314]

969

1477 „Stejně tak náleží k tomuto pokladu opravdu nesmírná, nesrovnatelná a stále nová cena, jakou mají u Boha modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých, kteří se posvětili Kristovou milostí, kráčejíce v jeho stopách, a vykonali díla příjemná Otci tak, že úsilím o svou vlastní svatost spolupracovali na spáse svých bratří v jednotě mystického Těla“.[315]

ZÍSKAT ODPUSTKY OD BOHA PROSTŘEDNICTVÍM CÍRKVE

981

1478 Odpustky se získávají prostřednictvím Církve, která na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Ježíšem Kristem, zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy. Tímto způsobem Církev nechce pouze poskytnout tomuto křesťanu pomoc, nýbrž touží ho i pobídnout ho, aby konal skutky zbožnosti, pokání a lásky.[316]

1032

1479 Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy.

ODP-01 (připravila Prof. Jiřina Kolářová, představená schönstattských svazových sester, v Milostivém roce vykoupení 1983)

JAK ZÍSKAT ODPUSTKY

1. Odpustek Milostivého roku

Odpustek Milostivého roku je zvláštní plnomocný odpustek ve smyslu milostivého léta podle Lv 25,10-13: odpouští úplně věčné i časné tresty za hříchy, a protože nejsme schopni dostatečně odmítat hřích a náklonnost k němu, navrací naší duši stav křestní čistoty tím, že tuto neschopnost nahradíme jiným (náročným) úkonem, vyhlášeným pro Milostivý rok papežem a biskupy (obvykle poutí do hlavních svatyní, skutky milosrdenství a sebezáporu apod.).

Pro získání odpustku Milostivého roku platí stejné všeobecné podmínky jako pro plnomocné odpustky s tím, že je třeba vykonat papežem nebo biskupy určený skutek. Odpustek lze získat jen jedenkrát za den a lze ho přivlastnit (jako všechny odpustky) duším v očistci.

2. Plnomocné odpustky

Plnomocné odpustky odpouštějí úplně všechny věčné a časné tresty za hříchy, jsou-li splněny všechny všeobecné podmínky pro získání odpustků a některá další z uvedených níže. Lze je získat jen jedenkrát denně (v okamžiku smrti podruhé v témž dni) a lze je přivlastnit duším v očistci.

2.1 Všeobecné podmínky:

▪ touha plnomocný odpustek získat

▪ svatá zpověď (může být jedna pro několik odpustků)

▪ svaté přijímání

▪ modlitba na úmysl Svatého otce (Věřím, Otčenáš, Sláva Otci)

▪ upřímné odmítání každého (i všedního) hříchu a náklonnosti k němu

2.2 Každý den lze plnomocné odpustky získat, pokud:

▪ se pomodlíme v kostele nebo v rodině společně 5 desátků růžence (s rozjímáním) nebo

▪ čteme půl hodiny Písmo svaté (s rozjímáním) nebo

▪ vykonáme v kostele před kříži (obrazy) křížovou cestu (přitom se máme pohybovat od jednoho obrazu ke druhému) nebo

▪ půlhodinovou adorací Nejsvětější Svátosti (Eucharistie).

2.3 V některé dny lze plnomocné odpustky získat za podmínky:

▪ když jsme účastni osobně nebo zprostředkovaně (rádio, televize) slavnostnímu požehnání Svatého otce Městu a světu,

▪ na hřbitově po 8 dnů památky Věrných zemřelých (tyto odpustky jsou určeny pouze duším v očistci a nelze si je přivlastnit),

▪ v kostele 1. nebo 2. listopadu,

▪ v postní pátky, když se po svatém přijímání modlíme: „Hle, před tvou tváří…“,

▪ když na Velký pátek při veřejném uctívání svatého kříže kříž políbíme,

▪ při společném zasvěcení Božskému Srdci nebo Kristu Králi na tyto svátky,

▪ ve farním kostele při výročí posvěcení a v den poutní slavnosti,

▪ v hodině smrti, i když ten den již jednou plnomocné odpustky byly získány. Získává je znovu ten, kdo se v životě pravidelně modlil, když uctí svatý kříž,

▪ při prvním svatém přijímání, při první mši svaté po misiích, při jubilejní mši svaté,

▪ na Zelený čtvrtek a o slavnosti Božího Těla při zpěvu „Tantum ergo…“ (Před svátostí touto slavnou…, kancionál 704/705, 5. sloka)

3. Částečné odpustky (neplnomocné)

odpouštějí věčné a časné tresty za hříchy, ale jen částečně, ne úplně. Všeobecnou podmínkou je stav milosti posvěcující.

Tyto odpustky se udělují zvláště:

▪ věřícímu, který plní své povinnosti a snáší obtíže života, a při tom s důvěrou obrací k Bohu nějakou zbožnou modlitbou;

▪ věřícímu, který veden duchem víry, se s milosrdnou láskou věnuje službě trpícím nebo jim alespoň pomáhá ze všech svých možností;

▪ věřícímu, který se v duchu pokání vzdává věci dovolené a sobě milé z lásky ke Kristu ukřižovanému;

▪ věřícímu, který se zbožně pomodlí: Vzbuzení tří božských ctností; Klaním se ti vroucně; Činy naše…; K tobě, sv.Josefe; Díky ti vzdáváme; Anděle Boží; Anděl Páně; Raduj se…; Duše Kristova; duchovní svaté přijímání; Věřím v Boha; Z hlubin volám; provádí poučování ve víře; Nejsladší Ježíši; litanie k Božskému Srdci Páně, Nejsvětější Krvi P.Ježíše, Pánu Ježíši, Panně Marii, sv. Josefu, svatým; Magnificat; Maria, Matko, má královno…; Rozpomeň se; Smiluj se; Žalm 50; devítidenní pobožnost před Narozením Páně; Letnicemi; slavností Neposkvrněného Početí; při zbožném používání posvěcených předmětů; modlitby za duchovní povolání; rozjímání; modlitby za Svatého otce; Ó, svatá hostino…; modlitby za sjednocení; měsíční obnova; Odpočinutí věčné; Odplať, Pane…

XI. Slavení svátosti pokání

1480 Svátost pokání je liturgickým úkonem jako všechny svátosti. Prvky řádného slavení jsou tyto: pozdrav a požehnání kněze, četba Božího slova, aby se osvítilo svědomí a vzbudila zkroušenost; výzva k lítosti; zpověď, kterou se vyznávají a odhalují hříchy knězi; uložení a přijetí pokání; kněžské rozhřešení; chvála s díkůvzdáním a rozloučení s požehnáním kněze.

1449

1481 Byzantská liturgie používá více formulí rozhřešení, jež mají prosebný ráz a obdivuhodně vyjadřují tajemství odpuštění: „Bůh, který skrze proroka Natana odpustil Davidovi, když vyznal své hříchy, a Petrovi, když hořce plakal, a hříšnici, když zkrápěla slzami jeho nohy, a farizeovi a marnotratnému synovi, týž Bůh ti odpusť, skrze mne hříšníka, v tomto i onom životě; kéž tě neodsoudí, až se objevíš před jeho hrozným soudem, on, který je veleben na věky věků. Amen.“

1401

1140

1482 Svátost pokání se také může konat v rámci společného obřadu, při němž je společná příprava na zpověď a společné díkůčinění za přijaté odpuštění. V tomto případě je osobní vyznání hříchů a jednotlivé rozhřešení zařazeno do bohoslužby slova se čteními, homilií a zpytováním svědomí, které provádí společně, společná prosba o odpuštění, modlitba „Otče náš“ a společné díkůčinění. Takové společné slavení vyjadřuje mnohem jasněji církevní ráz pokání. Nicméně svátost pokání je vždy svou povahou liturgickým úkonem, a tedy církevním a veřejným, ať se slaví kterýmkoliv způsobem.[317]

1483 V případech závažné nutnosti je možno se uchýlit ke společnému slavení svátosti smíření s všeobecnou zpovědí a všeobecným rozhřešením. Takový závažný případ může nastat, hrozí-li bezprostřední nebezpečí smrti, kdy kněží nemají dostatek času vyslechnout vyznání každého kajícníka. Závažný případ může nastat i tehdy, je-li někde velký počet kajícníků a není dost zpovědníků, aby mohli řádně vyslechnout zpovědi jednotlivců během rozumně únosného času, takže kajícníci by zůstali bez vlastní viny dlouho bez svátostné milosti a bez svatého přijímání. V takovém případě, aby bylo rozhřešení platné, věřící musí učinit předsevzetí, že v patřičné lhůtě vyznají své hříchy v osobní zpovědi.[318] Je na diecézním biskupovi, aby posoudil, zda existují podmínky vyžadované pro všeobecné rozhřešení.[319] Značný nával věřících při příležitosti velkých svátků nebo poutí nepředstavuje případ vážné nutnosti.[320]

878

1484 „Individuální a úplná zpověď a rozhřešení zůstávají jediným řádným způsobem, jímž se věřící smiřují s Bohem a s Církví, ledaže by je od této zpovědi omlouvala fyzická nebo jiná běžně nepřekonatelná nemožnost.“[321] Má to své hluboké důvody. Kristus působí v každé svátosti. Osobně se obrací ke každému hříšníkovi: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5); je lékařem, který se sklání nad každým nemocným, který ho potřebuje[322] ke svému uzdravení; pozvedá ho a znovu zapojuje do bratrského společenství. Osobní zpověď je tedy nejvýraznější způsob smíření s Bohem a s Církví.

Souhrn

1485 Večer o velikonoční neděli se Pán Ježíš ukázal svým apoštolům a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23).

1486 Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření.

1487 Kdo hřeší, zraňuje Boží čest a lásku, vlastní důstojnost člověka, který byl povolán k tomu, aby byl Božím dítětem, i duchovní zdraví Církve, jejímž živým kamenem má být každý křesťan.

1488 Z hlediska víry není žádné zlo horší než hřích; nic nemá zhoubnější důsledky pro samotné hříšníky, pro Církev a pro celý svět.

1489 Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.

1490 Návrat k Bohu, nazývaný obrácení a lítost, zahrnuje bolest a odpor ke spáchaným hříchům a pevné předsevzetí v budoucnu už nehřešit. Obrácení se tedy týká minulosti i budoucnosti a žije z naděje na Boží milosrdenství.

1491 Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze. Úkony kajícníka jsou: Lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání.

1492 Lítost (nazývaná také zkroušenost) má být inspirována důvody vyvěrajícími z víry. Vzniká-li lítost z lásky k Bohu, říká se jí „dokonalá“; má-li základ v jiných důvodech, nazývá se „nedokonalá“.

1493 Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s Církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. I když zpověď všedních hříchů není sama o sobě nutná, Církev ji přesto důtklivě doporučuje.

1494 Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů „zadostiučinění“ nebo „pokání“, aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka.

1495 Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista.

1496 Duchovní účinky svátosti pokání jsou:

— smíření s Bohem, jímž kajícník opět nabývá milost;

— smíření s Církví;

— prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy;

— prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchu;

— pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha;

— vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.

1497 Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s Církví.

1498 Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro duše v očistci, prominutí časných trestů, následků hříchů.

5. ČLÁNEK

POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH

1499 „Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá Církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. Vybízí je, aby se dobrovolně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti, a tak byli prospěšní Božímu lidu.“[323]

I. Jeho základy v ekonomii spásy

NEMOC V LIDSKÉM ŽIVOTĚ

1006

1500 Nemoc a utrpení byly vždy jedny z nejvážnějších problémů, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.

1501 Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolá hledání Boha a návrat k němu.

NEMOCNÝ TVÁŘÍ V TVÁŘ BOHU

164, 376

1502 Člověk Starého zákona prožívá nemoc před Bohem. Před ním také prolévá slzy nad svou nemocí;[324] od něho, Pána života a smrti, si snažně vyprošuje uzdravení.[325] Nemoc se stává cestou obrácení[326] a Božím odpuštěním začíná uzdravení.[327] Izrael zakouší, že nemoc je jakýmsi tajemným způsobem spojena s hříchem a zlem, a že věrnost Bohu podle jeho Zákona navrací život: „Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji“ (Ex 15,26). Prorok nahlíží, že utrpení může mít i výkupnou hodnotu za hříchy druhého.[328] Nakonec Izaiáš ohlašuje, že dopřeje Sionu čas, kdy odpustí každou vinu a vyléčí každou nemoc.[329]

KRISTUS – LÉKAŘ

549

1421

2288

1503 Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu[330] jsou jasným znamením skutečnosti, že „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy:[331] přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují.[332] Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimi ztotožňuje: „Byl jsem nemocen a navštívili jste mě“ (Mt 25,36). Jeho přednostní láska k nemocným nepřestala během staletí zcela zvláštním způsobem podněcovat křesťany k tomu, aby pečovali o všechny, kdo trpí na těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v jejich trápeních.

695

1504 Ježíš často žádá nemocné, aby věřili.[333] K uzdravování používá znamení: sliny a vkládání rukou,[334] bláto a omývání.[335] Nemocní se snaží dotknout se ho,[336] „protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny“ (Lk 6,19). Tak se nás Kristus ve svátostech i nadále „dotýká“, aby nás uzdravoval.

1116

440

307

1505 Kristus, pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17).[337] Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla[338] a „sňal hřích světa“ (Jan 1,29); nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením.

„UZDRAVUJTE NEMOCNÉ...“

859

1506 Kristus vybízí své učedníky, aby ho následovali tím, že také sami vezmou na sebe svůj kříž.[339] Tím, že ho následují, nabývají nový způsob vidění nemoci a nemocných. Ježíš je přidružuje ke svému životu chudoby a služby. Dává jim podíl na službě soucitu a uzdravování: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“ (Mk 6,12-13).

430

1507 Vzkříšený Pán obnovuje toto vyslání („V mém jménu... budou vkládat ruce na nemocné a uzdraví je“: Mk 16,17-18) a potvrzuje to znameními (zázraky), které Církev koná, když vzývá jeho jméno.[340] Tato znamení ukazují zvláštním způsobem, že Ježíš je opravdu „Bůh, který dává spásu“.[341]

618

798

1508 Duch svatý dává některým zvláštní charizma uzdravování,[342] aby ukázal sílu milosti Zmrtvýchvstalého. Nicméně ani nejintenzivnější modlitby nedosáhnou uzdravení všech nemocí. Tak se svatý Pavel musel od Pána naučit: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (1 Kor 12,9); snášená utrpení mohou mít ten smysl, pro který „na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je Církev“ (Kol 1,24).

1117

1405

1509 „Uzdravujte nemocné!“ (Mt 10,8). Církev dostala tento úkol od Pána a snaží se ho uskutečňovat jak péčí, kterou poskytuje nemocným, tak přímluvnou modlitbou, kterou ji doprovází. Věří v oživující přítomnost Krista, lékaře duší i těl. Tato přítomnost zvláště působí ve svátostech a zcela mimořádně v Eucharistii, v chlebu, který dává věčný život[343] a na jehož spojení s tělesným zdravím naráží svatý Pavel.[344]

1510 Apoštolská Církev zná ještě zvláštní obřad ve prospěch nemocných, dosvědčený svatým Jakubem: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15). Tradice rozpoznala v tomto obřadu jednu ze sedmi svátostí Církve.[345]

SVÁTOST NEMOCNÝCH

1511 Církev věří a vyznává, že mezi sedmi svátostmi existuje jedna svátost určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí: pomazání nemocných:

„Toto posvátné pomazání nemocných bylo ustanoveno jako opravdová svátost ve vlastním slova smyslu v Novém zákoně naším Pánem Ježíšem Kristem; byla sice naznačena u Marka, ale věřícím ji doporučil a uvedl ve známost Jakub, apoštol a bratr Pána.“[346]

1512 V liturgické tradici jak východní, tak západní, jsou od dávných dob svědectví pomazání nemocných prováděné posvěceným olejem. Během staletí bylo pomazání nemocných udělováno stále výlučněji těm, kteří už umírali. Z toho důvodu dostalo název „Poslední pomazání“. Navzdory tomuto vývoji liturgie nikdy nepřestala prosit Pána, aby nemocný znovu nabyl zdraví, může-li to prospět jeho spáse.[347]

1513 Apoštolská konstituce „Sacram unctionem infirmorum“ z 30. listopadu 1972, v duchu 2. vatikánského koncilu[348] stanovila, že v budoucnosti má být dodržováno v římském obřadu následující:

„Svátost pomazání nemocných se uděluje nemocným v nebezpečí smrti tak, že se mažou patřičně posvěceným olejem (olivovým nebo jiným rostlinným) na čele a na rukou a říká se přitom jedenkrát: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství posílí milostí Ducha svatého, ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.““[349]

II. Kdo přijímá a kdo uděluje tuto svátost?

V PŘÍPADĚ TĚŽKÉ NEMOCI...

1514 Pomazání nemocných „není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním nebezpečí života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří“.[350]

1515 Jestliže nemocný, který přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout. Během téže nemoci lze svátost opakovat, jestliže nastane zhoršení. Je vhodné přijmout pomazání nemocných před těžkým chirurgickým zákrokem. Totéž platí u starých osob, jejichž slabosti stále přibývá.

„… AŤ SI ZAVOLÁ PŘEDSTAVENÉ CÍRKEVNÍ OBCE“

1516 Pomazání nemocných mohou udělovat pouze duchovní (biskupové a kněží).[351] Je povinností pastýřů poučovat věřící o blahodárných účincích této svátosti. Věřící pak ať povzbuzují nemocné, aby se obrátili na kněze pro přijetí této svátosti. Nemocní pak ať se připraví na její přijetí v dobrém rozpoložení za pomoci jejich pastýře a celého společenství Církve, které se vybízí, aby zahrnulo nemocné zcela zvláštním způsobem svými modlitbami a svou bratrskou pozorností.

III. Jak se slaví tato svátost?

1524

1140

1517 Pomazání nemocných je, jako všechny svátosti, slavením liturgie ve společenství,[352] ať už se koná v rodině, v nemocnici nebo v kostele, pro jednoho nemocného nebo pro skupinu nemocných. Je velmi vhodné ji slavit během Eucharistie, památky velikonoční oběti Pána. Dovolují-li to okolnosti, může slavení svátosti předcházet svátost pokání a být ukončeno Eucharistií. Eucharistie jakožto svátost Kristovy velikonoční oběti, měla by být vždycky poslední svátostí pozemské pouti, „pokrmem na cestu“ (viatikum) pro „přechod“ do věčného života.

1518 Slovo a svátost tvoří jeden neoddělitelný celek. Bohoslužba slova s předcházejícím kajícím úkonem zahajuje slavení. Kristova slova a svědectví apoštolů povzbuzují víru nemocného i společenství, aby prosili Pána o sílu jeho Ducha.

1519 Slavení svátosti zahrnuje hlavně tyto prvky: „představení církevní obce“ (Jak 5,14) mlčky vkládají ruce na nemocné; modlí se nad nimi ve víře Církve:[353] je to epikleze vlastní této svátosti; pak vykonají mazání olejem, pokud možná posvěceným od biskupa.

Tyto liturgické úkony naznačují, jakou milost tato svátost uděluje nemocným.

IV. Účinky slavení této svátosti

733

1520 Zvláštní dar Ducha svatého. Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí.[354] Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle.[355] Kromě toho „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15).[356]

1521 Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spásném díle.

953

1522 Církevní milost. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a „dobrovolně se přidružují ke Kristovu utrpení a jeho smrti“ jsou tak „prospěšní Božího lidu“.[357] Slavením této svátosti ve společenství svatých se Církev přimlouvá za zlepšení stavu nemocného. A nemocný opět milostí této svátosti přispívá ze své strany k posvěcení Církve a k dobru všech lidí, pro které Církev trpí a obětuje se skrze Krista Bohu Otci.

1020

1020

1294

1523 Příprava na poslední přechod. Je-li svátost nemocných udělována všem, kteří trpí těžkou nemocí nebo slabostí, tím spíše ji dostávají ti, kteří se chystají opustit tento život, proto se také nazývá „sacramentum exeuntium“.[358] Pomazání nemocných dokonává naše připodobnění se Kristově smrti a vzkříšení, započatému křtem. Doplňuje svatá pomazání, které poznamenávají celý křesťanský život; křestní pomazání, které v nás zpečetilo nový život, a biřmovací pomazání, které nás posílilo pro životní boj. Toto poslední pomazání ochraňuje konec naší pozemské existence jakoby pevnou hradbou se zřetelem na poslední boje před vstupem do Otcova domu. [359]

V. Pokrm na cestu (viatikum), poslední svátost křesťana

1392

1524 Církev, kromě pomazání nemocných, poskytuje těm, kteří se chystají opustit tento život, Eucharistii jako pokrm na cestu. Je-li přijata v této chvíli přechodu k Otci, má společenství Kristova Těla a Krve mimořádný význam a důležitost. Je semenem věčného života a silou vzkříšení, podle slov Páně: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Eucharistie, svátost Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, je v takových případech svátostí přechodu ze smrti do života, z tohoto světa k Otci.[360]

2299

1680

1525 Jako svátosti křtu, biřmování a Eucharistie tvoří jednotu nazývanou „svátosti uvedení do křesťanského života“, tak lze říci, že svátost pokání, pomazání nemocných a Eucharistie jako „pokrm na cestu“ tvoří na konci křesťanského života „svátosti, připravující na věčnou Vlast“ nebo svátosti uzavírající pozemské putování.

Souhrn

1526 „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15).

1527 Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.

1528 Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří.

1529 Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.

1530 Svátost pomazání nemocných mohou udělovat pouze duchovní (kněží a biskupové); při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo, v případě potřeby, tím knězem, který uděluje svátost.

1531 Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čelo a na ruce nemocného (v římském obřadu) nebo na jiné části těla (na Východě;, mazání je doprovázeno liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který vyprošuje zvláštní milost této svátosti.

1532 Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky:

— spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé
Církve;

— útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří;

— odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání;

— uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše;

— přípravu na přechod do věčného života.

TŘETÍ KAPITOLA

SVÁTOSTI K SLUŽBĚ SPOLEČENSTVÍ

784

1212

1533 Křest, biřmování a Eucharistie jsou svátosti uvedení do křesťanského života. Jsou základem obecného povolání všech Kristových učedníků ke svatosti a úkolu evangelizovat svět. Tyto svátosti zprostředkují Kristovým učedníkům potřebné milosti, aby mohli žít podle Ducha v tomto životě poutníků, kteří jsou na cestě do vlasti.

1534 Dvě další svátosti, kněžství a manželství, jsou zaměřeny na spásu druhých. Přispívají-li také k osobní spáse, pak tím, že slouží druhým. Udělují zvláštní poslání v Církvi a slouží k budování Božího lidu.

1535 V těchto svátostech ti, kteří již byli posvěceni křtem a biřmováním pro obecné kněžství, mohou přijmout zvláštní posvěcení.[361] Ti, kteří přijímají svátost kněžství, jsou posvěceni, „aby ve jménu Kristově… pásli Církev Božím slovem a milostí“.[362] A „křesťanští manželé jsou k povinnostem a důstojnosti svého stavu posilováni a jakoby zasvěceni zvláštní svátostí“.[363]

6. ČLÁNEK

SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

860

1536 Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v Církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.

[O ustanovení a poslání apoštolské služby, viz články 874-896. Zde se pojednává pouze o svátostném způsobu, kterým je tato služba předávána.]

I. Proč se tato svátost nazývá „sacramentum ordinis“ (svátost stavu)?

923, 1631

1537 Slovo „ordo“ označovalo v římském starověku sbory ustanovené v občanském smyslu, především sbor těch, kteří vládli. „Ordinatio“ (kněžské svěcení) naznačuje zařazení do nějakého „ordo“ (stavu či sboru). V Církvi se ustanovily sbory, které Tradice, ne bez biblického základu,[364] nazývá již od prvotních dob výrazem „taxeis“ (řecky), latinsky „ordines“: tak liturgie hovoří o „ordo episcoporum“ – stavu biskupů –, o „ordo presbyterorum“ – stavu kněží –, o „ordo diaconorum“ – stavu jáhnů. I u ostatních stavů se požívá označení „ordo“: katechumenů, panen, manželů, vdov...

1538 Zařazení do některého z těchto církevních stavů se provádělo obřadem „ordinatio“, náboženským a liturgickým úkonem, který tvořilo zasvěcení, požehnání nebo svátost. Dnes je výraz „ordinatio“ vyhrazen svátostnému úkonu, který zařazuje přijímající osobu do stavu biskupů, kněží a jáhnů a který překračuje prostou volbu, označení, pověření nebo ustanovení ze strany společenství, protože uděluje dar Ducha svatého, který

699

uschop

875

ňuje vykonávat „posvátnou moc“ (sacra potestas),[365] jež může pocházet pouze od Krista prostřednictvím Církve. „Ordinatio“ se také nazývá „consecratio“ – posvěcení –, protože jím si sám Kristus odděluje kandidáta a uvádí jej v úřad pro svou Církev. Viditelným znamením takového posvěcení je biskupovo vkládání rukou spolu se zásvětnou modlitbou.

II. Svátost kněžství v ekonomii spásy

KNĚŽSTVÍ VE STARÉM ZÁKONĚ

1539 Bůh ustavil vyvolený lid jako „království kněží a svatý národ“ (Ex 19,6).[366] Bůh v izraelském národě si však zvolil jeden ze dvanácti kmenů, totiž kmen Levi, který si vyhradil pro liturgickou službu;[367] sám Bůh je jeho dědičným podílem.[368] Vlastní obřad posvětil počátky kněžství Staré smlouvy.[369] V ní jsou kněží ustanoveni „jako zástupci lidí před Bohem, aby přinášeli dary a oběti za hříchy“.[370]

2099

1540 Takové kněžství bylo ustanoveno k hlásání Božího slova[371] a k obnovování společenství s Bohem prostřednictvím obětí a modlitby. Nepřinášelo však spásu, muselo znovu a znovu opakovat oběti a nemohlo přivést k definitivnímu posvěcení,[372] které měla zjednat jedině Kristova oběť.

1541 Liturgie Církve však vidí v Áronově kněžství a ve službě levitů, stejně jako v sedmdesáti „starších“,[373] předobrazy kněžské služby Nového zákona. Církev latinského obřadu to vyjadřuje v konsekrační prefaci při biskupském svěcení:

„Bože a Otče našeho Pána, Ježíše Krista... Ty jsi dal své Církvi zákony slovem své milosti. Ty jsi od počátku určil rod vzešlý z Abraháma, aby se stal lidem svatým. Ty jsi ustanovil představené a kněze, neponechal jsi svou svatyni bez služebníků…“[374]

1542 Při svěcení kněží se Církev modlí:

„Svatý Otče, všemohoucí věčný Bože... Už v době starozákonní jsi ustanovil posvátné služby, když sis vyvolil Mojžíše a Árona, aby vedli a posvěcovali tvůj lid, a podřizovals jim pomocníky, aby spolupracovali na tvém díle. Když Izrael putoval pouští, dal jsi Mojžíšova ducha sedmdesáti starším, aby s jejich pomocí snáze vedl tvůj vyvolený lid. A na Áronově důstojnosti jsi dal účast i jeho synům: podle Zákona konali před tebou kněžskou službu a přinášeli ti oběti ve stánku…“[375]

1543 A v konsekrační modlitbě při jáhenském svěcení Církev vyznává:

„Bože všemohoucí... ty nepřestáváš budovat svou Církev, aby vyrůstala v tvůj příbytek, …ty v ní povoláváš k šíření tvého království své služebníky, které Církev pověřuje trojím stupněm posvátné služby … podobně jako jsi ve Starém zákoně vyvolil syny Léviovy, aby konali službu při tvém svatostánku.“[376]

JEDINÉ KRISTOVO KNĚŽSTVÍ

874

1544 Všechny předobrazy kněžství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5). Melchizedech, „kněz Boha Nejvyššího“ (Gn 14,18), je křesťanskou tradicí považován za předobraz kněžství Krista, jediného „velekněze podle řádu Melchizedechova“ (Žid 5,10; 6,20), „svatého, nevinného, neposkvrněného“ (Žid 7,26), který „jedinou obětí přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil“ (Žid 10,14), to jest jedinou obětí svého kříže.

1367

1268

662

1545 Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provždy. Je však zpřítomňována v eucharistické oběti Církve. Totéž platí pro Kristovo jediné kněžství: je zpřítomňováno služebným kněžstvím, aniž je tím umenšována jedinečnost Kristova kněžství. „Vždyť jen Kristus je pravý kněz, zatímco ostatní jsou jeho služebníky.“[377]

DVOJÍ ÚČAST NA JEDINÉM KRISTOVĚ KNĚŽSTVÍ

1546 Kristus, velekněz a jediný prostředník, učinil z Církve „královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6).[378] Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „...svaté kněžstvo“.[379]

1120

1142

1547 Služebné nebo hierarchické kněžství biskupů a kněží a všeobecné kněžství všech věřících, i když „jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově“, přesto se podstatně liší, ačkoliv „jsou ve vzájemném vztahu“.[380] V jakém smyslu? Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti, v životě víry, v naději a lásce, životě podle Ducha, služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiž Kristus pokračuje v budování a vedení Církve. Právě proto se předává zvláštní svátostí, svátostí kněžství.

V OSOBĚ KRISTA—HLAVY

875, 792

1548 V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své Církvi jako Hlava svého Těla, Pastýř svého stádce, Velekněz výkupné oběti, Učitel pravdy. To vyjadřuje Církev, když říká, že silou svátosti kněžství kněz jedná „in persona Christi capitis“ – v osobě Krista-Hlavy:[381]

„Je to týž kněz Ježíš Kristus, kterého služebník skutečně zastupuje. Služebník pak je v síle kněžského svěcení, které přijal, připodobněn Veleknězi, má moc působit silou samého Krista, kterého zastupuje („virtute ac persona ipsius Christi“).“[382]

„Kristus je pramenem každého kněžství: vždyť kněz Starého zákona byl jeho předobrazem, zatímco kněz Nového zákona jedná v osobě Krista.“[383]

1142

1549 Skrze svátostné kněžství, zvláště biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako Hlavy Církve stala viditelná uprostřed společenství věřících.[384] Podle krásného obratu svatého Ignáce z Antiochie biskup je typos tou Patros, je jakoby živý obraz Boha Otce.[385]

876

1584

1128

896

1550 Tato Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jakoby kněz byl obrněn proti veškeré lidské slabosti; vládychtivosti, omylům, či dokonce proti hříchu. Síla Ducha svatého neručí za všechny skutky kněží stejným způsobem. Zatímco ve svátostech je tato záruka dána tak, že ani hřích udělovatele nemůže zabránit účinku milosti, existuje mnoho jiných činů, v nichž jeho lidský charakter zanechává stopy, jež nejsou vždy znamením věrnosti evangeliu, a které proto mohou škodit apoštolské plodnosti Církve.

608

1538

1551 Kněžství je služebné. „Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení.“[386] Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství Církve. Svátost kněžství uděluje „posvátnou moc“, a to právě moc Kristovu. Měřítkem pro výkon takové autority musí tedy být vzor Krista, který se z lásky stal posledním a služebníkem všech.[387] „Pán výslovně zdůraznil, že péče o jeho stádce je důkaz lásky k němu.“[388]

„JMÉNEM CELÉ CÍRKVE“

1552 Služebné kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista — Hlavu Církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé Církve, když přednáší Bohu modlitbu Církve[389] a především, když přináší eucharistickou oběť.[390]

795

1553 „Jménem celé Církve.“ To neznamená, že kněží jsou delegáti společenství. Modlitba a oběť Církve jsou neoddělitelné od modlitby a oběti Krista, její hlavy. Je to vždy uctívání Krista v Církvi a skrze Církev. Je to celá Církev, Kristovo tělo, která se modlí a obětuje „per ipsum, et cum ipso et in ipso“ – skrze něho a s ním a v něm – v jednotě Ducha svatého Bohu Otci. Celé Tělo, „caput et membra“ – hlava i údy – se modlí a obětuje; proto ti, kdo jsou v Těle služebníky ve vlastním slova smyslu, jsou nazýváni nejen služebníky Krista, nýbrž i služebníky Církve. Právě proto, že služebné kněžství zastupuje Krista, může zastupovat Církev.

III. Tři stupně svátosti kněžství

1538

1536

1554 „Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny.“[391] Katolická nauka, vyjádřená v liturgii, v učitelském úřadu a ve stálé praxi Církve uznává, že existují dva různé stupně služebné účasti na Kristově kněžství: biskupství a kněžství. Jáhenství je určeno k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo. Proto výraz „sacerdos“ – kněz – označuje v současném způsobu vyjadřování biskupa a kněze, ale ne jáhna. Nicméně katolická nauka učí, že stupně účasti na kněžství (biskupství a kněžství) a stupeň určený ke sloužení (jáhenství), se udělují všechny tři svátostným úkonem, který se latinsky nazývá „ordinatio“, jinak svátost kněžství (sacramentum ordinis):

„Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a jako ke sboru apoštolů: bez nich není Církev.“[392]

BISKUPSKÉ SVĚCENÍ — PLNOST SVÁTOSTI KNĚŽSTVÍ

862

861

1555 „Mezi různými službami, které se vykonávají v Církvi hned od prvních dob, má podle svědectví ústního podání nejvýznačnější místo úřad těch, kteří jsou ustanoveni jako biskupové a v nichž jsou prostřednictvím nepřetržité posloupnosti od počátku výhonky apoštolské setby.“[393]

1556 Aby splnili své vznešené poslání, „Kristus obdařil apoštoly zvláštním vylitím Ducha svatého... Také oni svým pomocníkům předali vkládáním rukou duchovní dar, který v biskupském svěcení došel až k nám“.[394]

1557 2. vatikánský koncil učí, že „biskupským svěcením se uděluje plnost svátosti kněžství, která se i v liturgických zvyklostech Církve i u svatých otců nazývá nejvyšším kněžstvím a plností posvátné služby“.[395]

1121

895

1558 „Biskupské svěcení uděluje spolu s kněžským úřadem také úřad učitelský a pastýřský... vkládáním rukou a slovy svěcení se uděluje milost Ducha svatého a vtiskuje posvátné znamení, takže biskupové jedinečným a viditelným způsobem zaujímají místo samého Krista učitele, pastýře a velekněze“.[396] „A tak se biskupové stali skrze Ducha svatého, který jim byl dán, pravými a autentickými učiteli víry, velekněžími a pastýři.“[397]

1369

833, 886

882

877

1559 „Členem biskupského sboru se někdo stává svátostným svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy biskupského sboru.“[398] Základní rys a kolegiální povaha biskupského stavu se projevují, mimo jiné, ve starobylé praxi Církve, která pro posvěcení nového biskupa vyžaduje účast více biskupů.[399] Pro právoplatné svěcení biskupa se dnes vyžaduje zvláštní výnos římského biskupa, protože ten je svrchovaným viditelným poutem společenství místních církví v jediné Církvi a ručitelem jejich svobody.

1560 Každý biskup má, jako Kristův náměstek, pastýřský úřad v místní církvi, která mu byla svěřena, ale zároveň má společně se všemi bratry v biskupském úřadě na starosti péči o všechny církve: „Je-li každý biskup vlastním pastýřem pouhé části stádce, svěřeného jeho péči, pak jako pravoplatný nástupce apoštolů z božského ustanovení je solidárně spoluzodpovědným za apoštolské poslání Církve.“[400]

1561 To, co tu bylo právě řečeno, vysvětluje, proč Eucharistie, kterou slaví biskup, má zcela zvláštní význam jako projev Církve shromážděné kolem oltáře za předsednictví toho, který je viditelným zástupcem Krista, dobrého Pastýře a Hlavy své Církve.[401]

SVĚCENÍ KNĚŽÍ — SPOLUPRACOVNÍKŮ BISKUPŮ

1562 „Kristus, kterého Otec posvětil a poslal na svět, poskytl prostřednictvím apoštolů účast na svém posvěcení a poslání jejich nástupcům, totiž biskupům; ti svěřili úkoly své služby v různých stupních různým jedincům v Církvi.“[402] „Služba biskupů byla v podřízeném stupni svěřena kněžím, aby byli zařazením do kněžského stavu spolupracovníky biskupského stavu v zájmu řádného plnění Kristem svěřeného apoštolského poslání.“[403]

1121

1563 „Jelikož je funkce kněží spojena s biskupským stavem, podílí se na autoritě, s níž sám Kristus své Tělo buduje, posvěcuje a řídí. Proto kněžství kněží sice předpokládá svátosti zakládající život křesťana, avšak uděluje se zvláštní svátostí. Skrze ni jsou kněží pomazáním Ducha svatého označeni zvláštním znamením a tím jsou připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista-Hlavy.“[404]

611

1564 „Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve vykonávání své moci závisí na biskupech, jsou však s ním spojeni kněžskou důstojností a mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze;[405] jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona.“[406]

849

1565 Z moci svátosti kněžství se kněží podílejí na všeobecném rozsahu poslání, které Kristus svěřil apoštolům: „Duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je neopravňuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, „nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy „až na konec země““,[407] „aby s odhodlanou myslí všude hlásali evangelium“.[408]

611

1369

1566 „Svůj posvátný úřad však vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy. V mešní oběti zpřítomňují a přivlastňují až do příchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista obětujícího sama sebe jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar.“[409] Celé jejich služebné kněžství bere svou sílu z této jediné oběti.[410]

2179

1462

1567 „Kněží, pečliví spolupracovníci biskupského stavu, jeho pomocníci a nástroj, povolaní sloužit Božímu lidu, tvoří se svým biskupem jediný kněžský sbor určený pro různé úkoly. V jednotlivých místních shromážděních věřícího lidu jaksi zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni. Jeho povinnosti a starosti berou na sebe, pokud jim to přísluší, a v denní péči vykonávají.“[411] Kněží nemohou vykonávat svou službu jinak, než že jsou podřízeni biskupovi a setrvávají ve společenství s ním. Slib poslušnosti biskupovi, který skládají při svěcení, a políbení biskupa na konci obřadu svěcení znamenají, že je biskup považuje za své spolupracovníky, za své syny, za své bratry a za své přátele, a že oni ho mají na oplátku milovat a poslouchat.

1537

1568 „Všichni kněží, kteří byli svěcením včleněni do kněžského stavu, jsou mezi sebou spojeni hlubokým, svátostným bratrstvím. Zvláště pak v diecézi, jejíž službě jsou přiděleni, vytvářejí jeden kněžský sbor.“[412] Jednota kněžského sboru má svůj liturgický výraz ve zvyklosti, podle níž během obřadu svěcení vkládají ruce po biskupovi také kněží.

SVĚCENÍ JÁHNŮ – „KE SLUŽBĚ“

1569 „Na nižším stupni hierarchie jsou jáhnové, na něž jsou vkládány ruce nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě.“[413] Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup; tím naznačuje, že jáhen je zvláštním způsobem spojen s biskupem při úkolech svého jáhenství.[414]

1121

1570 Jáhni se podílejí vlastním způsobem na Kristově poslání a milosti.[415] Svěcení jim vtiskuje znamení („charakter“), které nic nedokáže smazat a které je připodobňuje Kristu, který se stal „jáhnem“, totiž služebníkem všech.[416] Jáhnové mají mimo jiné přisluhovat biskupům a kněžím při slavení božských tajemství, především Eucharistie, rozdávat ji, být přítomni jménem Církve při uzavírání manželství a žehnat mu, hlásat evangelium a kázat, přesedat pohřebním obřadům a věnovat se různým charitativním službám.[417]

1579

1571 Po 2. vatikánském koncilu latinská církev obnovila jáhenství „jako vlastní a trvalý hierarchický stupeň“,[418] zatímco východní církve si je uchovávaly vždycky. Stálé jáhenství, které se může udělovat ženatým mužům, je důležitým obohacením pro poslání Církve. Je vskutku vhodné a užitečné, aby mužové, kteří v Církvi fakticky konají vpravdě jáhenskou službu, ať již v liturgii nebo v pastoraci, při sociálních nebo charitativních dílech, „byli posilněni a těsněji spojeni s oltářem vkládáním rukou, dochovaným už od apoštolů, aby pak plnili svou službu účinněji s pomocí svátostné milosti jáhenství.“[419]

IV. Jak se uděluje svěcení?

1572 Slavnost svěcení biskupa, kněží nebo jáhnů vyžaduje pro svou důležitost v životě místní církve, aby se na ní shromáždil co největší počet věřících. Má se konat, pokud možno, v neděli a v katedrále způsobem slavnostním a přiměřeným takové okolnosti. Tři svěcení, biskupa, kněze a jáhna, mají tutéž strukturu. Jejich místo je v průběhu eucharistické liturgie.

1585

699

1573 Podstatný obřad svátosti kněžství spočívá pro všechny tři stupně ve vkládání rukou biskupa na hlavu svěcence, jakož i ve specifické modlitbě svěcení, kterou se vyprošuje vylití Ducha svatého a jeho darů potřebných pro službu, pro kterou je kandidát svěcen.[420]

796

1294

1574 Jako u všech svátostí doprovázejí tuto slavnost některé další obřady. Tyto, i když se v různých liturgických tradicích značně mění, přece mají společné to, že vyjadřují rozmanité aspekty svátostné milosti. Tak v latinském obřadu úvodní obřady, představení a volba kandidáta svěcení, biskupova homilie, dotazování kandidáta, litanie ke všem svatým, dosvědčují, že volba kandidáta byla provedena ve shodě s praxí Církve, a uvádějí do slavnostního úkonu svěcení. Po něm následují jiné obřady, které vyjadřují a doplňují tajemství, které se naplnilo: u biskupa a kněze je to pomazání svatým křižmem, znamení zvláštního pomazání Duchem svatým, jež činí jejich službu plodnou; předání evangeliáře, prstenu, mitry a pastýřské berly biskupovi jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží slovo, jeho věrnosti Církvi, Kristově nevěstě, a jeho úkolu pást Pánovo stádo; knězi se předává patena a kalich, „oběť věřících“, neboť je povolán, aby ji přinášel Bohu; předání evangeliáře jáhnovi, který dostal poslání hlásat Kristovo evangelium.

V. Kdo může tuto svátost udělit?

1536

857

1575 Kristus vyvolil apoštoly a dal jim účast na svém poslání a na jeho pravomoci. Vyvýšen po pravici Otce neopouští své stádce, ale ustavičně je chrání skrze svaté apoštoly a dodnes je vede pod vedením týchž pastýřů, kteří nyní pokračují v jeho díle.[421] Kristus tedy ustanovuje některé za apoštoly a jiné za pastýře.[422] Nadále působí prostřednictvím biskupů.[423]

1576 Protože svátost kněžství je svátostí apoštolské služby, je vyhrazeno biskupům jako nástupcům apoštolů, aby předávali tento „duchovní dar“,[424] „výhonek apoštolské setby“.[425] Právoplatně svěcení biskupové, tj. ti, kteří jsou v linii apoštolské posloupnosti, udělují platně tři stupně svátosti kněžství.[426]

VI. Kdo může tuto svátost přijmout?

862

861

551

1577 „Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž ['vir'].“[427] Pán Ježíš vyvolil muže ['viri'], aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů,[428] a apoštolové udělali totéž, když si vybírali spolupracovníky,[429] kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání.[430] Sbor biskupů, s nimiž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje a aktualizuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen.[431]

2121

1578 Nikdo nemá právo dostat svátost kněžství. Nikdo si totiž nemůže tento úřad přivlastnit. Člověk k němu musí povolán Bohem.[432] Kdo si myslí, že poznává znamení Božího volání k službě udělované svěcením, musí vlastní touhu pokorně podřídit autoritě Církve, neboť odpovědnost a právo povolat někoho k přijetí svěcení spadá do její pravomoci. Jako každou milost, i tuto svátost lze přijímat jen jako nezasloužený dar.

2233

1618

1579 Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem“[433] s nerozděleným srdcem, a tak se zcela dávají Bohu a lidem. Celibát je znamením tohoto nového života, k jehož službě je služebník Církve posvěcen; když jej přijímá s radostným srdcem, hlásá skvělým způsobem Boží království.[434]

1580 Ve východních církvích je už po staletí v platnosti kázeň rozdílná: zatímco biskupové jsou vybíráni jedině z těch, kteří žijí v celibátu, mohou být na jáhny a kněze svěceni ženatí mužové. Tato praxe je už dlouhou dobu považována za oprávněnou; tito kněží vykonávají svou plodnou službu v lůně svých společenství.[435] Z druhé strany je kněžský celibát ve východních církvích ve veliké vážnosti a četní kněží jej dobrovolně zvolili pro Boží království. Jak na Východě, tak na Západě se nemohou oženit ti, kteří už svátost kněžství přijali.

VII. Účinky svátosti kněžství

NEZRUŠITELNÉ ZNAMENÍ

1548

1581 Skrze zvláštní milosti Ducha svatého tato svátost připodobňuje svého nositele Kristu tak, aby sloužil jako Kristův nástroj pro jeho Církev. Kněžským svěcením je oprávněn jednat jako představitel Krista, hlavy Církve, v jeho trojím úřadu kněze, proroka a krále.

1121

1582 Jako v případě křtu a biřmování se tato účast na Kristově úřadu se uděluje jednou provždy. Svátost kněžství také uděluje nezrušitelné duchovní znamení a nemůže být opakována ani udělena na omezený čas.[436]

1583 Platně posvěcený jednotlivec může být jistě z oprávněných důvodů zproštěn závazků a funkcí spojených se svěcením nebo mu může být zakázáno, aby ji vykonával,[437] ale nikdy se nemůže znovu stát laikem ve vlastním slova smyslu,[438] protože znamení vtisknuté svěcením zůstává navždy. Povolání a poslání, které dostal v den svého svěcení, ho natrvalo poznamenávají.

2448

1550

1128

1584 Nehodnost posvěceného služebníka nebrání Kristu, aby skrze něho působil,[439] protože jeho prostřednictvím jedná a působí spásu koneckonců sám Kristus. Svatý Augustin se o tom vyjadřuje s důrazem:

„Pyšný služebník patří dohromady s ďáblem; avšak kvůli tomu není znesvěcen Kristův dar; to, co skrze něho protéká, zůstává čisté: to, co jím protéká, zůstává průzračné a dospívá až k plodné zemi... Duchovní síla svátosti je totiž jako světlo: přichází čisté k těm, kteří mají být osvíceni, a není zakaleno, i když musí procházet nečistými bytostmi.“[440]

MILOST DUCHA SVATÉHO

1585 Milost Ducha svatého vlastní této svátosti spočívá v připodobnění Kristu – knězi, učiteli a pastýři, jehož služebníkem je svěcenec ustanoven.

1586 Pro biskupa je to především milost síly („Tvůj Duch, který vládne a vede“: modlitba biskupského svěcení v latinském obřadu): milost vést a moudře a neohroženě hájit svou Církev jako otec a pastýř, s nezištnou láskou ke všem a s přednostní láskou k chudým, nemocným a potřebným.[441] Tato milost ho nutí, aby hlásal evangelium všem, aby byl vzorem svého stádce, aby šel před ním po cestě posvěcení tím, že se ztotožní v Eucharistii s Kristem, knězem a obětí, a aby neváhal dát život za své ovce:

1558

„Otče, který znáš srdce, uděl tomuto služebníkovi, kterého jsi vyvolil k biskupskému úřadu, aby pásl tvé svaté stádce a bezúhonně a ke tvé cti vykonával svrchovanou kněžskou důstojnost tím, že ti bude sloužit ve dne v noci; aby činil tvou tvář neustále příznivou a aby poskytoval dary tvé svaté Církve; aby měl v síle ducha svrchovaného kněžství moc odpouštět hříchy podle tvého příkazu, aby rozděloval úkoly podle tvé vůle a každé pouto rozvazovat v síle moci, kterou jsi dal apoštolům; aby ti byl milý pro svou laskavost a pro čistotu svého srdce tím, že ti bude obětovat příjemnou vůni skrze Ježíše Krista, tvého Syna...“[442]

1564

1587 Duchovní dar udělený kněžským svěcením vyjadřuje modlitba byzantského obřadu. Když biskup vkládá ruce, říká mimo jiné:

„Pane, naplň Duchem svatým toho, kterého jsi ráčil povýšit ke kněžské důstojnosti, aby byl hoden stát bezúhonný před tvým oltářem, hlásat evangelium tvého království, konat službu tvého slova pravdy, přinášet ti dary a duchovní oběti; obnovovat tvůj lid prostřednictvím lázní znovuzrození; takže sám půjde vstříc našemu velikému Bohu a Spasiteli Ježíši Kristu, tvému jedinému Synu, v den jeho druhého příchodu a dostane od tvé nesmírné dobroty odplatu za věrné plnění své služby.“[443]

1569

1588 Co se týká jáhnů, svátostná milost jim dává potřebnou sílu, aby sloužili Božímu lidu v „diakonii“ (službě) liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho kněžstvem.[444]

1589 Před velikostí milosti kněžství a kněžských povinností si svatí učitelé uvědomovali, jak je naléhavá výzva k obrácení, aby celým svým životem odpovídali Tomu, jehož služebníky se stali prostřednictvím svátosti. Tak svatý Řehoř Naziánský, mladičký kněz, volá:

460

„Je třeba začít očišťováním sebe sama dříve, než budu očišťovat druhé; je třeba být poučen, abych mohl poučovat; je třeba stát se světlem, abych mohl osvěcovat, přiblížit se k Bohu, abych k němu přibližoval druhé; být posvěcován, abych posvěcoval, vedl za ruku a radil s rozvahou.“[445] „Vím, čími jsme služebníky, na jaké výši se nacházíme a kdo je Ten, k němuž směřujeme. Znám Boží vznešenost a lidskou slabost, ale také sílu.“[446] Kdo je to tedy kněz? Je „…obhájcem pravdy, povznáší se s anděly, oslavuje s archanděly, jeho službou stoupají obětní dary na nebeský oltář, sdílí Kristovo kněžství, vtiskuje nový tvar tvoru, obnovuje [v něm] obraz [Boha], činí z něj nové stvoření pro nadpozemský svět, a aby se vyjádřilo, co je v tom nejvznešenější, je zbožštěn a zbožšťuje“.[447]

1551

A Svatý farář arský: „Kněz pokračuje v díle vykoupení na zemi“ ... „Kdyby člověk dobře pochopil, čím je kněz na zemi, nezemřel by hrůzou, ale láskou“ ... „Kněžství je láska Ježíšova srdce.“[448]

Souhrn

1590 Svatý Pavel říká svému žáku Timotejovi: „A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou“ (2 Tim 1,6), a „Kdo usiluje o to, aby se stal církevním představeným, snaží se o vznešený úřad“ (1 Tim 3,1). A Titovi říkal: „Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil“ (Tit 1,5).

1591 Celá Církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Taková účast se nazývá „všeobecné kněžství věřících“. Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: totiž služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství.

1592 Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí [munus docendi], konají bohoslužbu [munus liturgicum] a vedou duchovní správu [munus regendi].

1593 Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu Církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o Církvi.[449]

1594 Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé Církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra.

1595 Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří „kněžstvo“, které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.

1596 Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v Církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa.

1597 Svátost kněžství se uděluje prostřednictvím vkládání rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou se svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého, potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.

1598 Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.

1599 V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.

1600 Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.

7. ČLÁNEK

SVÁTOST MANŽELSTVÍ

1601 „Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“[450]

I. Manželství v Božím plánu

796

369

1602 Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy k Božímu obrazu a podobě[451] a končí viděním „svatby Beránkovy“ (Zj 19,7.9). Od začátku až do konce Písmo mluví o manželství a jeho „tajemství“, o jeho ustanovení a o smyslu, jaký mu dal Bůh, o jeho původu a cíli, o tom, jak se různým způsobem uskutečňovalo během celých dějin spásy, o jeho těžkostech vyplývajících z hříchu a o jeho obnovení „v Pánu“ (1 Kor 7,39), v Nové smlouvě Krista a Církve.[452]

MANŽELSTVÍ V ŘÁDU STVOŘENÍ

2210

371

1603 „Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil je vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou... Sám Bůh je původcem manželství.“[453] Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, kterými prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost tohoto zřízení (instituce) nevysvítá všude se stejnou jasností,[454] existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství“.[455]

355

1604 Bůh, který stvořil člověka pro lásku, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha,[456] který je Láska.[457] Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré.[458] A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“ (Gn 1,28).

1614

372

1605 Písmo svaté tvrdí, že muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ Žena, „tělo z jeho těla“, jako jeho „protějšek“, jemu rovná, jemu nejbližší, mu byla dána Bohem jako „pomoc“, a představuje tak Boha, který nám přichází na pomoc.[459] „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24).[460] Sám Pán ukazuje, že to znamená nepomíjivou jednotu jejich dvou existencí, když připomíná, jaký byl „od počátku“ plán Stvořitele: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6).

MANŽELSTVÍ ZA VLÁDY HŘÍCHU

1606 Každý člověk zakouší zlo kolem sebe i v sobě samém. Tato zkušenost se projevuje i ve vztazích mezi mužem a ženou. Odedávna bylo jejich spojení ohrožováno nesvorností, vládychtivostí, nevěrností, žárlivostí a spory, jež mohou dojít až k nenávisti a rozchodu. Tento nepořádek se může projevovat více či méně ostře a může být více či méně překonáván, podle kultur, dob a jednotlivců, ale zdá se, že má všeobecný ráz.

1849, 400

1607 Podle víry tento nepořádek, který s bolestí zjišťujeme, nevyplývá z přirozenosti muže nebo ženy, nýbrž z hříchu. První hřích, přerušení styků s Bohem, má jako první důsledek zlom v původním společenství muže a ženy. Jejich vztahy se pokřiví vzájemnými obžalobami;[461] jejich vzájemná přitažlivost, vlastní dar Stvořitele,[462] se změní ve vztahy vlády a chtivosti;[463] úchvatné povolání muže a ženy, aby byli plodní a množili se a aby si podmanili zemi,[464] je zatíženo porodními obtížemi a pracovními námahami.[465]

1963

410

55

1608 Nicméně řád stvoření zůstává, i když byl těžce narušen. Aby se rány hříchu mohly uzdravit, muž i žena mají zapotřebí pomoci milosti, kterou jim Bůh ve svém nekonečném milosrdenství nikdy neodepřel.[466] Bez této pomoci muž a žena nemohou dosáhnout spojení svých životů, pro které je Bůh stvořil „od počátku“.

MANŽELSTVÍ POD VEDENÍM ZÁKONA

1609 Bůh ve svém milosrdenství neopustil hříšného člověka. Utrpení, jež vyplývají z hříchu, „bolesti těhotenství“ (Gn 3,16), práce „v potu tváře“ (Gn 3,19) jsou také léky, které oslabují škody hříchu. Po pádu člověka napomáhá manželství překonat sklon uzavřít se do sebe, sobectví, shon po vlastní rozkoši; pomáhá otevírat se vůči druhému, vzájemně si pomáhat a dávat se.

2387

1610 Mravní vědomí, týkající se jednoty a nerozlučitelnosti manželství, se vyvíjelo pod výchovným vedením Starého zákona. Ještě nebylo výslovně odmítnuto mnohoženství patriarchů a králů. Nicméně zákon, který dal Mojžíš, je zaměřen na ochranu ženy proti svévolné vládě ze strany muže, i když nese, podle slov Pána, stopy „tvrdosti lidského srdce“, kvůli níž Mojžíš dovolil zapudit ženu.[467]

2361

219, 2380

1611 Proroci viděli smlouvu Boha s Izraelem jako obraz výlučné a věrné manželské lásky[468] a připravovali svědomí vyvoleného národa, aby hlouběji chápal jedinost a nerozlučitelnost manželství.[469] Knihy Rút a Tobiáš poskytují dojemná svědectví o vysokém smyslu pro manželství, věrnost a něhu manželů. Tradice vždy viděla v Písni písní jedinečný výraz lidské lásky, čistý odlesk Boží lásky, „silné jako smrt“, kterou „neuhasí zátopy vod“ (Pís 8,6-7).

MANŽELSTVÍ V PÁNU

2336, 2382

521

1612 Svatební smlouva Boha s jeho izraelským lidem připravila novou a věčnou smlouvu, v níž se Syn Boží tím, že se vtělil a obětoval vlastní život, jistým způsobem spojil s celým lidstvem, které spasil,[470] a tak připravil „svatbu Beránka“ (Zj 19,7-9).

1613 Na prahu své veřejné činnosti Ježíš vykoná svůj první zázrak na prosbu své matky během svatební hostiny.[471] Církev přikládá velkou důležitost Ježíšově přítomnosti na svatbě v Káně. Vidí v tom potvrzení, že manželství je dobré, a ohlášení, že od nynějška bude účinným znamením Kristovy přítomnosti.

1614 Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení, zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný tvrdostí jejich srdce.[472] Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6).

1579

2232

796

1642

2364

1615 Toto jasné zdůrazňování nerozlučitelnosti manželského svazku mohlo vzbuzovat rozpaky a zdát se neuskutečnitelným požadavkem.[473] Ježíš nicméně neuložil manželům neúnosné a příliš těžké břemeno,[474] mnohem těžší než Mojžíšův zákon. Protože přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem, sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království. Jestliže manželé následují Krista, přemáhají sami sebe, berou na sebe svůj kříž,[475] budou moci „pochopit“[476] původní smysl manželství a žít je s Kristovou pomocí. Tato milost křesťanského manželství je ovocem kříže Kristova, pramenem každého křesťanského života.

1616 To naznačuje apoštol Pavel, když říká: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval Církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26) A hned dodává: „Proto opustí člověk otce i matku a připojí se ke své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,31-32).

1617 Celý křesťanský život nese znamení manželské lásky Krista a Církve. Již křest, který uvádí do Božího lidu, je svatebním tajemstvím: je takřka svatební lázní před svatební lázní[477] před svatební hostinou, Eucharistií. Křesťanské manželství se tak stává účinným znamením, svátostí smlouvy mezi Kristem a Církví. Protože manželství mezi pokřtěnými vyjadřuje a udílí milost, je pravou svátostí Nové smlouvy.[478]

PANENSTVÍ PRO KRÁLOVSTVÍ

1618 Kristus je středem každého křesťanského života. Svazek s ním zaujímá první místo před všemi ostatními svazky, rodinnými nebo společenskými.[479] Již od prvních dob Církve byli mužové a ženy, kteří se zříkali velikého dobra manželství, aby následovali „Beránka, kamkoliv jde“ (Zj 14,4), aby se starali o věci Pána a snažili se mu zalíbit,[480] aby šli vstříc Ženichovi, který přichází.[481] Sám Kristus vyzval některé, aby ho následovali tímto způsobem života, jehož je on sám vzorem:

„Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské Království. Kdo může pochopit, ať pochopí!“ (Mt 19,12).

922-924

1619 Panenství pro nebeské království je rozvinutí křestní milosti, je mocným znamením, že svazek s Kristem má přednost, je toužebným očekáváním jeho návratu, je znamením, které také připomíná, že i manželství je skutečností současného světa, který pomíjí.[482]

2349

1620 Obojí, svátost manželství i panenství pro království Boží, pocházejí od téhož Pána. On jim dává smysl a uděluje nezbytnou milost žít je ve shodě s jeho vůlí.[483] Vážnost panenství pro království[484] a křesťanský smysl manželství jsou neoddělitelné a navzájem si pomáhají:

„Kdo očerňuje manželství, zmenšuje i slávu panenství: kdo je chválí, zvyšuje obdiv, který patří panenství... Vždyť co je krásné jen ve vztahu s ošklivým, nemůže být opravdu krásné; avšak to, co je lepší než věci, které jsou považovány za dobré, je naprosto nejkrásnější věc.“[485]

II. Slavení manželství

1368

1323

1621 V latinském obřadu dva katoličtí věřící uzavírají své manželství obvykle během mše svaté, protože všechny svátosti jsou spojeny s Kristovým velikonočním tajemstvím.[486] V Eucharistii se uskutečňuje památka Nové smlouvy, kterou se Kristus navždy spojil s Církví, svou milovanou nevěstou, za níž se sám vydal.[487] Je tedy vhodné, aby novomanželé zpečetili svůj souhlas dát se jeden druhému obětí svých životů tím, že ji spojí s Kristovou obětí za Církev zpřítomněnou v eucharistické oběti a přijmou Eucharistii, aby přijímáním téhož Těla a téže Krve Krista „byli jedno tělo“ v Kristu.[488]

1422

1622 „Jako svátostný úkon posvěcení musí být svatební obřad – zabudovaný do liturgie… – sám o sobě platný, důstojný a prospěšný.“[489] Je tedy radno, aby se budoucí novomanželé připravili na slavení svého manželství tím, že přijmou svátost smíření.

1623 V latinské Církvi se obecně má za to, že si novomanželé jako služebníci Kristovi milosti navzájem udělují svátost manželství tím, že před Církví vyjádří svůj souhlas. Ve východních liturgiích služebník svátosti (nazývané „Korunovace“) je kněz nebo biskup. Ten nejprve přijme vzájemný souhlas novomanželů a pak korunuje ženicha a nevěstu na znamení manželské smlouvy.

1734

736

1624 Různé liturgie mají bohatství modliteb, žehnání a epiklezí, které vyprošují od Boha milost a požehnání pro novou dvojici, zvláště pro nevěstu. V epiklezi této svátosti dostávají novomanželé Ducha svatého jako společenství lásky Krista a Církve.[490] On je pečetí jejich smlouvy, stále přístupným pramenem pro jejich lásku, silou, kterou se bude jejich věrnost obnovovat.

III. Manželský souhlas

1625 Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas.

„Být svobodný“, to znamená:

— nebýt vystaven donucování;

— nemít překážky na základě přirozeného nebo církevního zákona.

2201

1626 Církev považuje vzájemný souhlas novomanželů za nezbytný prvek, kterým je manželství vytvářeno“.[491] Chybí-li souhlas, manželství neexistuje.

1735

1627 Souhlas je „lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají“:[492] „Přijímám tě za manželku“ – „Přijímám tě za manžela.“[493] Tento souhlas, který svazuje oba manžele, nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají „jedním člověkem“.[494]

1628 Souhlas musí být úkonem vůle každého z partnerů uzavírajících smlouvu, bez jakéhokoliv násilí nebo těžkého donucování zvenčí.[495] Žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit.[496] Chybí-li taková svoboda, pak je manželství neplatné.

1629 Z tohoto důvodu (nebo i z jiných příčin, které manželství činí neplatným nebo působí, že vůbec nenastalo)[497] Církev může, po prověření situace příslušným církevním soudem, prohlásit „neplatnost manželství“, totiž, že manželství nikdy neexistovalo. V tomto případě jsou smluvní strany volné a mohou znovu uzavřít manželství, pod podmínkou, že budou respektovat přirozené povinnosti vyplývající z předešlého svazku.[498]

1630 Kněz (nebo jáhen), který asistuje slavení manželství, přijímá jménem Církve přijímá s novomanželů a uděluje požehnání Církve. Přítomnost služebníka Církve (a také dvou svědků) viditelně vyjadřuje, že manželství je církevní skutečnost.

1631 Z tohoto důvodu Církev obvykle vyžaduje, aby její věřící slavili manželství formou, kterou k tomu stanovila.[499] Toto rozhodnutí vysvětlují různé důvody:

1069

1537

2365

2206

— Svátostné manželství je liturgický úkon. Sluší se tedy, aby se slavilo při veřejné liturgii Církve.

— Manželství uvádí do ordo — stavu církevního, vytváří práva a povinnosti v Církvi, mezi manžely a vůči dětem.

— Protože je manželství životní stav v Církvi, je třeba, aby byla jistota o manželství (odtud povinnost mít svědky).

— Veřejný ráz souhlasu chrání „Ano“, které bylo jednou dáno, a napomáhá, aby se mu zachovala věrnost.

1632 Aby „Ano“ novomanželů bylo svobodným a odpovědným úkonem a manželská smlouva měla pevné a trvalé lidské i křesťanské základy, má zásadní důležitost příprava na manželství.

Přednostní cestou této přípravy zůstává příklad a poučování od rodičů a rodin.

Úloha pastýřů a křesťanského společenství jako „Boží rodiny“ je nezbytná pro předávání lidských a křesťanských hodnot manželství a rodiny,[500] a to tím více, že v naší době mnoho mladých lidí zakouší následky zničených rodinných krbů, které už toto uvedení dostatečně nezajišťují:

2350

„Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit – a to převážně už v rodině – o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky, aby nabyli úcty k čistotě a mohli v příhodném věku po četně prožitém období zasnoubení vstoupit do manželství.“[501]

SMÍŠENÁ MANŽELSTVÍ A ROZDÍLNOST KULTU

1633 V mnoha zemích dochází hodně často ke smíšeným manželstvím (mezi katolíkem a pokřtěným nekatolíkem). To vyžaduje mimořádnou pozornost manželů i pastýřů. Případ manželství s rozdílností kultu (mezi katolíkem a nepokřtěným) vyžaduje ještě větší opatrnost.

2365

821

817

1634 Rozdílné vyznání manželů není nepřekonatelnou překážkou pro manželství, jestliže dokážou dát dohromady, co každý z nich přijal ve vlastním náboženském společenství, a naučit se jeden od druhého, jakým způsobem žije svou věrnost ke Kristu. Avšak nesmějí se ani podceňovat obtíže smíšených manželství. Jsou důsledkem skutečnosti, že rozdělení křesťanů není ještě překonáno. Manželé se vydávají v nebezpečí, že budou prožívat drama rozdělení křesťanů u svého vlastního rodinného krbu. Rozdílnost kultu tyto potíže ještě zvýšit. Rozpory týkající se víry, samo pojetí manželství, ale i rozdílná náboženská mentalita mohou být zdrojem napětí v manželství, především ve výchově dětí. A tu se může vynořit jedno pokušení: náboženská lhostejnost.

1635 Podle práva, které platí v latinské Církvi, je k uzavření smíšeného manželství zapotřebí výslovného dovolení církevní autority.[502] V případě rozdílnosti kultu se k platnosti manželství vyžaduje výslovný dispens od překážky.[503] Toto dovolení nebo tento dispens předpokládají, že obě strany znají a nevylučují cíle a podstatné vlastnosti manželství, stejně jako závazky týkající se křtu a výchovy dětí v katolické Církvi, které na sebe bere katolická strana.[504]

1636 V mnoha krajích, díky ekumenickému dialogu, mohla zainteresovaná křesťanská společenství organizovat společnou pastoraci smíšených manželství. Jejím úkolem je pomáhat těmto dvojicím žít jejich zvláštní situaci ve světle víry. Má jim také pomáhat překonávat napětí mezi závazky manželů jednoho vůči druhému a vůči jejich církevním společenstvím. Má povzbuzovat rozvoj toho, co mají společného ve víře, a úctu k tomu, co je rozděluje.

1637 V manželstvích s „rozdílností kultu“ má katolický manžel zvláštní úkol: „nevěřící muž je totiž posvěcen skrze svou ženu a nevěřící žena je posvěcena skrze svého muže“ (1 Kor 7,14). Je to veliká radost pro křesťanského manžela a pro Církev, vede-li toto „posvěcení“ ke svobodnému obrácení druhého manžela na křesťanskou víru.[505] Upřímná manželská láska, pokorné a trpělivé uskutečňování rodinných ctností v denním životě a vytrvalá modlitba mohou připravit dosud nevěřícího manžela (manželku), aby přijal(a) milost obrácení.

IV. Účinky svátosti manželství

1638 „Z platného manželství vzniká mezi manžely svazek svou povahou trvalý a výlučný; kromě toho v křesťanském manželství jsou manželé zvláštní svátostí posíleni a jakoby posvěceni pro povinnosti a důstojnost svého stavu.“[506]

MANŽELSKÉ POUTO

1639 Sám Bůh zpečeťuje souhlas, kterým se manželé sobě navzájem dávají a přijímají.[507] Z jejich smlouvy „vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný“.[508] Společenství manželů je zapojeno do společenství Boha s lidmi: „Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na Boží lásce.“[509]

1640 Manželské pouto tedy stanovil sám Bůh, takže platné a dokonané manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto, které pochází ze svobodného lidského činu manželů a z dokonání manželství, je už neodvolatelné a dává vznik smlouvě zaručené věrností Boha. Církev nemá moc vyslovit se proti tomuto uspořádání Boží moudrosti.[510]

MILOST SVÁTOSTI MANŽELSTVÍ

1641 „Křesťanští manželé... mají v Božím lidu vlastní dar, který odpovídá jejich způsobu života a stavu.“[511] Tato milost vlastní svátosti manželství je určena ke zdokonalování manželské lásky, k posilování jejich nerozlučitelné jednoty. Touto milostí „si manželé pomáhají ke svatosti manželským životem i přiváděním dětí na svět a jejich výchovou“.[512]

1615, 796

1642 Kristus je zdrojem této milosti. „Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety úmluvou lásky a věrnosti, tak nyní Spasitel lidí a Snoubenec Církve vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství.“[513] Zůstává s nimi a dává jim sílu následovat ho a brát na sebe svůj kříž, povstávat ze svých pádů, vzájemně si odpouštět, nést břemena jeden druhého,[514] „podřizovat se jeden druhému z úcty ke Kristu“ (Ef 5,21) a milovat se nadpřirozenou, něžnou a plodnou láskou. V radostech jejich lásky a jejich rodinného života jim uděluje už zde na zemi, aby předem okoušeli svatební hostinu Beránka:

„Jak mám dostatečně vylíčit štěstí onoho manželství, které Církev spojuje, oběť posiluje a požehnání pečetí, které oznamují andělé ohlašují a které uznává nebeský Otec?... Jaký je to pár: dva věřící s jednou nadějí, s jednou touhou, s jedním způsobem života, v jedné službě! Oba dva jsou dětmi téhož Otce, oba služebníky jednoho Pána; nic je nerozlučuje ani v duchu, ani v těle, naopak, jsou opravdu dva v jednom těle. Kde je jedno tělo, tam je také jeden duch.“[515]

V. Dobra a požadavky manželské lásky

2361

1643 „Manželská láska… zahrnuje všechny stránky lidské osoby. Týká se těla a pudů, síly citů, smyslů, touhy ducha a vůle. Je hluboce zaměřena na osobní jednotu, která společenstvím v jednom těle vede manžele k tomu, aby se stali jedno srdce a jedna duše. Vyžaduje nerozlučitelnost a věrnost v definitivním vzájemném odevzdání a je otevřena pro plození. Jedním slovem, jde o normální vlastnosti každé přirozené manželské lásky, ale přece s novým obsahovým významem, který ji nejen tříbí a upevňuje, ale povznáší ji tak vysoko, že se stává vyjádřením zvláštních křesťanských hodnot.“[516]

JEDNOTA A NEROZLUČITELNOST MANŽELSTVÍ

1644 Láska manželů ze své přirozenosti vyžaduje jednotu a nerozlučitelnost jejich společenství, jež zahrnuje celý jejich život: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6).[517] „Jsou povoláni stále zvětšovat svou jednotu věrností, s jakou denně plní svůj manželský slib vzájemného úplného sebeodevzdání.“[518] Toto lidské společenství je utvrzováno, očišťováno a vedeno k dokonalosti skrze společenství s Ježíšem Kristem dané ve svátosti manželství. Prohlubuje se životem společné víry a společně přijímanou Eucharistií.

2364, 2365

369

1645 „Jednota manželství, kterou Pán potvrdil, se také jasně projevuje stejnou osobní důstojností ženy i muže, kterou je třeba uznávat ve vzájemné a plné lásce.“[519] Polygamie (mnohoženství) odporuje této stejné důstojnosti a manželské lásce, jež je jediná a výlučná.[520]

VĚRNOST MANŽELSKÉ LÁSKY

1646 Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. Je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Láska chce být definitivní. Nemůže být „až do nového uspořádání“. „Toto důvěrné sjednocení jakožto vzájemné darování dvou osob a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučitelnou jednotu.“[521]

1647 Jejím nejhlubším zdůvodněním je věrnost Boha jeho smlouvě a Krista jeho Církvi. Svátost manželství opravňuje manžele, aby představovali takovou věrnost a vydávali o ní svědectví. Svátost dává nerozlučitelnosti manželství nový a hlubší význam.

1648 Může se zdát obtížné, ba dokonce nemožné, svázat se na celý život s jednou lidskou bytostí. A proto je více než kdy jindy nezbytné hlásat radostnou zvěst, že Bůh nás miluje konečnou a neodvolatelnou láskou, že manželé mají účast na této lásce, že ona je vede a podporuje a že svou věrností mohou být svědky věrné Boží lásky. Manželé, kteří často ve svízelných poměrech vydávají s Boží milostí takové svědectví, zasluhují vděčnost a podporu církevního společenství.[522]

2383

1649 Nastávají však situace, kdy se společné soužití manželů stává z nejrůznějších příčin prakticky nemožným. V takových případech Církev připouští tělesné oddělení manželů a ukončení společného bydlení. Manželé nepřestávají být před Bohem manželem a manželkou; nemají volnost uzavřít nový svazek. V této tíživé situaci by bylo nejlepším řešením smíření, je-li to možné. Křesťanské společenství je povoláno k tomu, aby těmto osobám pomáhalo žít křesťansky jejich situaci ve věrnosti svazku jejich manželství, které zůstává nerozlučitelné.[523]

2384

1650 Dnes se v mnoha zemích četní katolíci uchylují k rozluce podle občanských zákonů a uzavírají nový občanský sňatek. Církev zastává z věrnosti ke slovu Ježíše Krista („Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství“: Mk 10,11-12) názor, že nemůže uznat nový sňatek za platný, bylo-li první manželství platné. Jestliže rozloučení uzavřeli civilní sňatek, nachází se v situaci, jež objektivně odporuje Božímu zákonu. Proto nemohou – pokud tato situace trvá – přistupovat ke svatému přijímání. Z téhož důvodu nemohou vykonávat určité v Církvi zodpovědné funkce. Smíření prostřednictvím svátosti pokání může být uděleno pouze těm, kteří litovali, že porušili znamení smlouvy a věrnosti Kristu, a kteří se zavázali, že budou žít v naprosté zdrženlivosti.

1651 Kněží a celé společenství mají projevovat pozornou starostlivost o tyto křesťany, kteří žijí v takové situaci a přitom si často uchovávají víru a chtějí křesťansky vychovávat své děti, aby se necítili jakoby odděleni od Církve, na jejímž životě se mohou a mají podílet jako pokřtění:

„Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejich dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost.“[524]

2204

759

2231

372

2366, 2367

OTEVŘENOST K PLODNOSTI

1652 „Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky.“[525]

„Děti jsou jistě nejvzácnější dar manželství a svým rodičům přinášejí velmi mnoho dobrého. Sám Bůh, který řekl: „Není dobré, aby byl člověk sám“ (Gn 2,18) a který „na začátku učinil lidi jako muže a ženu“ (Mt 19,4), chtěl jim dopřát nějakou zvláštní účast na svém díle stvoření, a proto muži i ženě požehnal slovy: „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28). Proto správné pěstování manželské lásky a celý způsob rodinného života, jenž z něho vzniká – ostatní cíle manželství se tím nechtějí snižovat –, vyúsťují v pevné odhodláni manželů spolupracovat s láskou Stvořitele a Vykupitele, který skrze ně stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu.“[526]

1653 Plodnost manželské lásky se rozšiřuje na plody mravního, duchovního i nadpřirozeného života, který rodiče předávají svým dětem výchovou. Rodiče jsou prvními a hlavními vychovateli svých dětí.[527] V tomto smyslu je základním úkolem manželství a rodiny být ve službě života.[528]

1654 Manželé, kterým Bůh nedopřál, aby měli děti, přesto mohou vést smysluplný manželský život po stránce lidské i křesťanské. Jejich manželství může vyzařovat plodnost lásky, vstřícnosti a oběti.

VI. Rodinná církev

1655 Kristus se chtěl narodit a růst v lůně Svaté rodiny Josefa a Marie. Církev není nic jiného než „Boží rodina.“ Již od prvních dob jádro Církve často tvořili ti, kteří se spolu s celou svou rodinou stali věřícími.[529] Když se obrátili, toužili po tom, aby i celá jejich rodina byla spasena.[530] Tyto rodiny, které se staly věřícími, byly ostrůvky křesťanského života v nevěřícím světě.

1656 V současné době ve světě, který je často odcizený, ba nepřátelský vůči víře, mají věřící rodiny základní důležitost jako ohniska živé a vyzařující víry. Proto 2. vatikánský koncil použil starobylého výrazu a nazval rodinu „rodinná církev“ (ecclesia domestica).[531] A v lůně rodiny „mají být rodiče slovem i příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvláště pozorně však duchovní povolání“.[532]

2685

2214-2231

1268

1657 Otec rodiny, matka, děti, všichni členové rodiny vykonávají přednostním způsobem křestní kněžství „přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svého svatého života, odříkáním a činorodou láskou.“[533] Rodinný krb je tak první školou křesťanského života a „školou bohatěji rozvinutého lidství“.[534] Zde se učí, jak je práce těžká i radostná, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět znovu a znovu, a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života.

2233

2231

1658 Je třeba také připomenout některé osoby, které kvůli konkrétním podmínkám, v nichž musí žít — a často aniž to chtěli – žijí ve svobodném stavu. Jde o velký počet svobodných lidí, kteří jsou zvláště blízcí Ježíšovu Srdci a zasluhují tedy lásku a šetrnou pozornost ze strany Církve a zvláště pastýřů: Mnozí z nich zůstávají bez lidské rodiny, často kvůli nuzným poměrům. Jsou mezi nimi takoví, kdo prožívají svou situaci v duchu blahoslavenství a slouží Bohu a bližnímu příkladným způsobem. Těm všem je třeba otevřít dveře rodinných krbů, „rodinných církví“ a velké rodiny, kterou je Církev. „Nikdo není na tomto světě není bez rodiny: Církev je domovem a rodinou pro všechny, zvláště pro ty, „kdo se lopotí a jsou obtíženi“ (Mt 11,28).“[535]

Souhrn

1659 Svatý Pavel říká: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval Církev... Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,25.32).

1660 Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti.[536]

1661 Svátost manželství je znamením jednoty Krista a Církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval Církev; milost svátosti tak zdokonaluje lidskou lásku manželů, upevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu.[537]

1662 Manželství se zakládá na souhlasu těch, kteří uzavírají manželskou smlouvu, to je na vůli se navzájem a definitivně odevzdat jeden druhému s cílem žít společenství věrné a plodné lásky.

1663 Protože manželství zařazuje manžele do veřejného životního stavu v Církvi, je třeba, aby se slavilo veřejně v rámci liturgického slavení, za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka Církve), svědků a shromáždění věřících.

1664 Jednota, nerozlučitelnost a otevřenost k plodnosti jsou podstatné pro manželství; polygamie (mnohoženství) je neslučitelná s jednotou manželství; rozluka odděluje, co Bůh spojil; odmítání plodnosti zbavuje manželský život „nejcennějšího daru“, dítěte.[538]

1665 Nový sňatek rozloučených, dokud ještě žije pravoplatný(á) manžel(ka), porušuje Boží plán i zákon, kterému učil Kristus. Tito znovu oddaní rozloučení nejsou odloučeni od Církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání Eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím, že budou vychovávat své děti ve víře.

1666 Křesťanský rodinný krb je místem, kde se děti poprvé dovídají o víře. Proto je rodinný dům právem nazýván „rodinnou církví“, společenstvím milosti a modlitby, školou lidských ctností a křesťanské lásky.

ČTVRTÁ KAPITOLA

JINÉ LITURGICKÉ SLAVNOSTI

8. ČLÁNEK

SVÁTOSTINY

1667 „Svatá matka Církev ustanovila svátostiny. Jsou to posvátná znamení, kterými se na způsob svátostí naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby Církve. Svátostiny připravují člověka k přijetí hlavního účinku svátostí a posvěcují různé životní situace.“[539]

CHARAKTERISTICKÉ RYSY SVÁTOSTIN

699, 2157

1668 Církev ustanovila svátostiny k posvěcování některých církevních služeb, některých životních stavů, nejrůznějších událostí křesťanského života, jakož i používání věcí prospěšných člověku. Podle pastorálních rozhodnutí biskupů mohou svátostiny také odpovídat na potřeby, na kulturu a na dějiny, které jsou vlastní křesťanského lidu některého kraje nebo některé doby. Tvoří je vždy nějaká modlitba, často doprovázená určitým znamením, jako je vkládání ruky, znamení kříže, pokropení svěcenou vodou (jež připomíná křest).

1128, 2001

2626

784

1669 Svátostiny se odvozují z křestního kněžství: každý pokřtěný je povolán být „požehnáním“[540] a sám žehnat.[541] Proto také laici mohou předsedat některým žehnáním;[542] čím více se některé žehnání týká církevního nebo svátostného života, tím více je předsednictví vyhrazeno posvěcenému služebníkovi.[543]

1670 Svátostiny neudělují milost Ducha svatého jako svátosti; avšak prostřednictvím modlitby Církve připravují na přijetí milosti a uzpůsobují člověka ke spolupráci s ní. „Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha.“[544]

RŮZNÉ ZPŮSOBY SVÁTOSTIN

1078

1671 Mezi svátostinami se uvádějí především žehnání (osob, stolu, předmětů, míst). Každé požehnání je chválou Boha a prosbou o jeho dary. Křesťané jsou v Kristu požehnáni Bohem Otcem „rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3). Proto Církev uděluje požehnání tak, že vzývá Ježíšovo jméno a obvykle dělá svaté znamení Kristova kříže.

1672 Některá požehnání mají trvalý dosah: mají účinek zasvětit osoby Bohu a vyhradit předměty a místa pro bohoslužebné účely. Mezi těmi, jež jsou určeny osobám – nezaměňovat se svátostným

923

svěcením – je požehnání opata nebo abatyše některého kláštera, zasvěcení panen, obřad slavných řeholních slibů a požehnání pro některé církevní služby (lektora, akolyty, katechety atd.). Jako příklad požehnání předmětů lze uvést zasvěcení nebo požehnání kostela, oltáře, svěcení svatých olejů, posvátných nádob, rouch, zvonů, atd.

925, 903

2669, 2678

2688

1237

395, 550

1673 Když Církev veřejně a s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby, mluví se o exorcismu. Ježíš jej prováděl (Mk 1,25nn); od něho také Církev má moc a úkol vymítat zlé duchy.[545] Jednoduchý exorcismus se provádí během slavení křtu. Slavný exorcismus, nazývaný „velký exorcismus“, může provádět jen kněz, a to s dovolením biskupa. Je třeba při tom postupovat prozíravě a přesně dodržovat stanovené předpisy Církve. Exorcismus je zaměřen na vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své Církvi. Velmi odlišný je případ nemocí, především psychických, jejichž léčení náleží do oblasti lékařské vědy. Dříve než se přikročí k exorcismu, je tedy důležité se přesvědčit, zda se jedná o přítomnost zlého ducha nebo jen o nemoc.[546]

LIDOVÁ ZBOŽNOST

1674 Kromě obřadů svátostí a svátostin musí katecheze brát v úvahu různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností. Náboženské cítění křesťanského lidu si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti, které obklopují svátostný život Církve, jako např. uctívání ostatků, návštěvy svatyň, pouti, procesí, křížová cesta, náboženské tance, růženec, medailky atd.[547]

POB-03 Pobožnost křížové cesty

První stopy pobožnosti Křížové cesty mimo Jeruzalém začínají ve 12. století. Dnešní podobu se 14 zastaveními má od 17. století.

Podmínky:

a) kráčet od jednoho zastavení (obrazu, kříže) ke druhému; není-li to při společné pobožnosti např. v kostele možné, musí aspoň jeden z přítomných zastavení obcházet;

b) bez přerušení (přítomností na mši svaté, kázáním nebo přijímáním svátostí se nepřerušuje);

c) rozjímat o utrpení Páně; toto rozjímání nemusí mít vztah k jednotlivým zastavením; ústní modlitba (např. Otčenáš) ale nestačí;

d) doba trvání není stanovena, ale neměla by být pod 30 minut (viz odpustky ODP-01)

Zastavení křížové cesty

I. Ježíš souzen

II. Ježíš přijímá kříž

III. Ježíš padá pod křížem poprvé

IV. Ježíš se potkává se svou Matkou

V. Šimon pomáhá nést kříž

VI. Veronika podává Ježíšovi roušku

VII. Ježíš padá pod křížem podruhé

VIII. Jeruzalémské ženy pláčí nad Ježíšem

IX. Ježíš padá pod křížem potřetí

X. Ježíš svlečen ze šatů

XI. Ježíš ukřižován

XII. Ježíš na kříži umírá

XIII. Ježíš sňat z kříže

XIV. Ježíš položen do hrobu

Schéma Křížové cesty

Úvodní modlitba

▪ Pořadí a název zastavení

▪ Modlitba: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti – neboť svým křížem jsi vykoupil svět.“ Při slovech modlitby se poklekne.

▪ Rozjímání

▪ Modlitba: „Smiluj se nad námi, Ježíši – smiluj se nad námi.“

▪ Přechod k dalšímu zastavení (příp. za zpěvu písně).

Závěrečná modlitba

Rozjímání a písně ke křížové cestě: viz Kancionál, 071-074; Michael Quoist: Setkání apod.

POB-04 Pobožnost svatého růžence

Již od prastarých dob používali mniši k odpočítávání předepsaných modliteb šňůru s navlečenými zrnky; toto přejal i lid, když se místo 150 žalmů modlil 150 Otčenášů. Taková šňůra s 50, 100 nebo 150 zrnky („paternoster“) byla jakýmsi středověkým breviářem i žaltářem současně. Postupně se od 12. století přidalo Ave, od 14. stol. se dělí na 50 (150) zrnek na desátky, papež Sixtus IV. r. 1479 nazývá modlitbu „žaltářem Panny Marie“; r. 1521 vydána modlitební kniha s 15 tajemstvími pro jednotlivé desátky. Vkládání tajemství zavedl jako povinné papež Pius V. r. 1569, krátce před r. 1700 se desátek uzavírá doxologií „Sláva Otci…“ Papež Lev XIII. vydal několik růžencových encyklik. – Podle legendy předala růženec sv. Dominikovi Panna Maria. Při svých zjeveních požaduje jeho modlitbu, která je „prakem Davidovým“, účinnou zbraní proti satanovi a jeho pomocníkům. – Modlitbou růžence je možné získat odpustky, viz ODP-01.

„Růženec, podobně jako liturgie, je společná modlitba, čerpá obsah z Písma svatého a je celý zaměřen na Kristovo mystérium.“ (Pavel VI., encyklika „Marialis cultus“ (O mariánské úctě) z 2.2.1974, 47.) Modlitba růžence je šťastné spojení modlitby ústní – odříkávání zdrávasů – s modlitbou rozjímavou, uvažováním o důležitých událostech ze života Krista a Panny Marie. Je pomůckou, jak se naučit rozjímat, i mistrovskou školou rozjímání. Růženec není bezmyšlenkovitým drmolením zdrávasů, ale vnitřním rozjímáním, při kterém současně vyslovujeme a opakujeme pozdrav nebeské Matce, a prosíme ji o pomoc. V místech, kde se P. Maria v poslední době zjevila (La Salleta, Lurdy, Fatima, Medjugorje), naléhavě vybízí lidstvo k denní modlitbě růžence na usmíření hříchů a oddálení trestů, které na sebe lidé svými hříchy svolávají.

Podmínky:

a) při modlitbě je třeba držet v ruce posvěcený růženec;

b) růženec je modlitba pěti po sobě jdoucích desátků bez přerušení;

c) modlíme se vkleče;

d) při modlitbě se rozjímají růžencová tajemství.

Růžencová tajemství:

růženec radostný: 1. kterého jsi, Panno, z Ducha svatého počala (Lk 1,26-38)

2. se kterým jsi, Panno, svatou Alžbětu navštívila (Lk 1,39-46)

3. kterého jsi, Panno, v Betlémě porodila (Lk 2,1-8)

4. kterého jsi, Panno, v chrámu obětovala (Lk 2,22-36)

5. kterého jsi, Panno, v chrámě nalezla (Lk 2,41-51)

růženec bolestný: 6. který se za nás krví potil (Mk 14,33-37)

7. který byl za nás bičován (Mk 15,8-15)

8. který byl za nás trním korunován (Mk 15,16-21)

9. který za nás nesl těžký kříž (Lk 23,26-32)

10. který byl za nás ukřižován (Lk 23,44-49)

růženec slavný: 11. který z mrtvých vstal (Mt 28,1-8)

12. který na nebe vstoupil (Mk 16,19-20 nebo Sk 1,4-12)

13. který Ducha svatého seslal (Sk 2,1-5)

14. který tě, Panno, do nebe vzal (Zj 12,1)

15. který tě, Panno, na nebi korunoval (Zj 12,1)

Fatimská vložka: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“

Schéma modlitby růžence

Úvod:

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Věřím v Boha…

Otče náš…

3x Zdrávas Maria (po slově Ježíš se vkládá postupně: v kterého věříme… doufáme… kterého nade všechno milujeme)

Sláva Otci i Synu…

5 desátků:

Schéma desátku:

Otče náš

10x Zdrávas Maria (po slově Ježíš vkládáme příslušné tajemství)

Sláva Otci i Synu…

Fatimská vložka

Zakončení:

Zdrávas Královno…

Závěrečná modlitba: „Bože, tvůj jednorozený Syn nám svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním získal věčnou spásu; prosíme tě tedy, když rozjímáme o tajemstvích svatého růžence blahoslavené Panny Marie, dej, ať následujeme, co obsahují, a dosáhneme toho, co slibují; skrze Krista, našeho Pána. Amen.“

1675 Tyto projevy jsou prodloužením liturgického života Církve, ale nenahrazují jej: „Uvedené pobožnosti se mají konat se zřetelem k liturgickým dobám a v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje.“[548]

426

1676 Je nezbytné pastorační obezřetnosti, aby se lidová zbožnost podporovala a rozvíjela a aby se podle potřeby očišťovalo a usměrňovalo náboženské cítění, které je základem takových pobožností, a aby se prohlubovalo poznání Kristova tajemství.[549] Konání pobožností je podřízeno péči a úsudku biskupů a všeobecným církevním předpisům.

„Lidová zbožnost je v podstatě souhrn hodnot, který odpovídá s křesťanskou moudrostí na velké existenční otázky. „Zdravé cítění“ katolického lidu má schopnost synteticky vyjádřit lidskou existenci. Tím se vysvětluje, že spojuje tvořivým způsobem věci božské a lidské, Krista a Marii, ducha a tělo, společenství a instituci, osobu a komunitu, víru a vlast, rozum a cit. Tato moudrost je výrazem křesťanským humanismem, který radikálně dosvědčuje důstojnost každého člověka jako Božího syna, vytváří základní bratrství, učí, jak se chovat k přírodě a jak chápat práci; poskytuje konečně důvody k životu v radosti a vyrovnanosti i uprostřed existenčních protivenství. Tato moudrost je také pro lid měřítkem rozlišování a evangelijního cítění, kterým samovolně chápe, kdy evangelium zaujímá v Církvi první místo a kdy je zbaveno svého obsahu a zadušeno jinými zájmy.“[550]

Souhrn

1677 Svátostinami se nazývají posvátná znamení ustanovená Církví, jejichž cílem je připravit lidi na přijetí užitků svátostí a posvěcovat různé životní události.

1678 Mezi svátostinami zaujímají důležité místo žehnání. Tvoří je současně chvála Boha za jeho díla a za jeho dary a přímluva Církve, aby lidé mohli užívat Božích darů v duchu evangelia.

1679 Křesťanský život se kromě liturgie živí různými formami lidové zbožnosti, zakořeněnými v různých kulturách. Církev, i když musí bdít, aby je osvítila světlem víry, podporuje formy lidové zbožnosti, které vyjadřují evangelijní cítění, lidskou moudrost a obohacují křesťanský život.

9. ČLÁNEK

KŘESŤANSKÝ POHŘEB

1525

1680 Všechny svátosti, a hlavně ty, které uvádějí do křesťanského života, mají za svůj cíl poslední paschu (přechod) Božího dítěte, která je přes smrt uvádí do života v Království. Je to okamžik, kdy se splňuje, co vyznáváme ve víře a v naději: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“[551]

I. Poslední pascha křesťana

1010-1014

1681 Křesťanský smysl smrti se zjevuje ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání, v němž spočívá naše jediná naděje. Křesťan, který umírá v Kristu, opouští „domov tělesný“ a odebírá se „do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8).

1682 Dnem smrti, na konci jeho svátostného života, začíná pro křesťana dovršení jeho znovuzrození započatého křtem, definitivní „připodobnění k obrazu Syna“ udělené pomazáním Ducha svatého a účast na hostině Království, kterou předjímala Eucharistie, i když má ještě zapotřebí dalších očišťování, aby mohl obléci svatební šat.

627

1020

1683 Církev, která jako matka nosila svátostným způsobem křesťana ve svém lůně během jeho pozemského putování, ho doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“. Odevzdává Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane z mrtvých ve slávě.[552] Toto odevzdání se plně slaví při eucharistické oběti; žehnání, jež předcházejí a následují, jsou svátostiny.

II. Slavení pohřbu

1684 Křesťanský pohřeb neuděluje zesnulému ani svátost, ani svátostinu, protože tento zesnulý „přešel“ za hranici svátostné ekonomie. Přesto je pohřeb liturgickým obřadem Církve.[553] Služba Církve se v tomto případě zaměřuje na to, aby vyjádřila se zesnulým účinné, aby se na něm podílela obec věřících, shromážděná na pohřbu, a aby byl zvěstován věčný život.

1685 Různé obřady pohřbu vyjadřují velikonoční ráz křesťanské smrti a odpovídají na situace a tradice jednotlivých krajů, a to i volbou liturgické barvy.[554]

1686 Pohřební obřady[555] římské liturgie předkládají tři druhy slavení pohřbu, odpovídající třem místům, na kterých se koná (dům, kostel, hřbitov), a důležitosti, jakou mu přikládají rodina, místní zvyky, kultura a lidová zbožnost. Tento postup je ostatně společný všem liturgickým tradicím a má čtyři hlavní části:

1687 Přivítání společenství. Pozdrav víry zahajuje obřad. Příbuzní zesnulého jsou přivítáni slovem „útěchy“ (ve smyslu Nového zákona: síla Ducha svatého v naději).[556] Společenství se shromáždí v modlitbě a očekává také „slova věčného života“. Smrt některého člena společenství (nebo výročí, sedmý nebo čtyřicátý den) je událost, která vede za obzory „tohoto světa“ a upoutávat pozornost věřících na pravou perspektivu víry ve zmrtvýchvstalého Krista.

1688 Bohoslužba slova během pohřbu vyžaduje tím pečlivější přípravu, čím je větší pravděpodobnost, že shromáždění přítomné v té chvíli může zahrnovat věřící málo navštěvující bohoslužby a přátele zesnulého, kteří nejsou křesťany. Zvlášť homilie se má vyhnout formě a stylu „pohřební chvalořeči“[557] a má osvětlit tajemství křesťanské smrti ve světle vzkříšeného Krista.

2300

958

1371

1689 Eucharistická oběť. Když se pohřeb koná v kostele, je Eucharistie srdcem velikonoční povahy křesťanské smrti.[558] Je to okamžik, kdy Církev vyjadřuje své účinné společenství se zesnulým: v přinášení oběti Kristovy smrti a vzkříšení Otci v Duchu svatém ho prosí, aby její syn byl očištěn od svých hříchů i jejich následků a aby byl připuštěn k velikonoční plnosti hostiny u stolu v Božím království.[559] Skrze takto slavenou Eucharistii se obec věřících, zvláště rodina zesnulého, učí žít ve společenství s tím který „zesnul v Pánu“ tak, že přijímá Tělo Krista, jehož je živým údem, a prosí za něho a s ním.

1690 Poslední sbohem („s Bohem“) zesnulému znamená, že Církev zesnulého „odporoučí Bohu“. Je to poslední rozloučení, při kterém křesťanské společenství „pozdraví jednoho ze svých členů, dříve než jeho tělo bude… odneseno a pohřbeno“.[560] Byzantská tradice to vyjadřuje polibkem na rozloučenou zesnulému:

Tímto závěrečným pozdravem „se zpívá k jeho odchodu z tohoto života a k jeho oddělení, ale také proto, že existuje společenství a opětné shledání. Vždyť my a mrtví nejsou vůbec odděleni jeden od druhého, protože všichni jdeme toutéž cestou a setkáme se na témže místě. Nebudeme nikdy odděleni, protože žijeme pro Krista a nyní jsme s Kristem spojeni, jdouce mu vstříc... budeme všichni shromážděni v Kristu“.[561]

---

[1] Srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa thelogiae, III, 65, 1.

[2] Sv. Tomáš Akvinský, Summa thelogiae, III, 65, 3.

[3] Pavel VI., Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae: AAS 63 (1971), 57-664. Srov. Římský rituál, Uvedení do křesťanského života, Všeobecný úvod, 1-2.

[4] Srov. Florentský koncil: DS 1314; CIC, Kánon 204,1; Kánon 849; CCEO, kán. 675,1.

[5] Římský katechismus, 2,2,5.

[6] Srov. Řím 6,3-4; Kol 2,12.

[7] Sv. Justin, Apologiae, 1, 61, 12.

[8] Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 40, 3-4: PG 36, 361C.

[9] Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.

[10] Srov. Gn 1,2.

[11] Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.

[12] Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.

[13] Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.

[14] Srov. Mt 3,13.

[15] Srov. Mt 16,15-16.

[16] Srov. Mt 3,15.

[17] Srov. Fil 2,7.

[18] Srov. Mt 3,16-17.

[19] Srov. Mk 10,38; Lk 12,10.

[20] Srov. Jan 19,34.

[21] Srov. 1 Jan 5,6-8.

[22] Srov. Jan 3,5.

[23] Sv. Ambrož, De sacramentis, 2,6: PL 16, 425C.

[24] Srov. Sk 2,41; 8,12-13; 10,48; 16,15.

[25] Srov. Kol 2,12.

[26] Srov. 1 Kor 6,11; 12,13.

[27] Srov. 1 Petr 1,23; Ef 5,26.

[28] „Accedit verbum ad elementum, et fit Sacramentum“, sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 80,3.

[29] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 64.

[30] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 64; srov. 37-40.

[31] Srov. 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14; CIC, Kánon 851; 865; 866.

[32] Srov. CIC, Kánon 851, 2°; 868.

[33] Srov. Řím 6,17.

[34] Srov. Římský rituál, Křestní obřady (Křest dětí), 62.

[35] Srov. Fil 2,15.

[36] CIC, Kánon 864; CCEO, kán. 679.

[37] 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14; srov. Římský rituál, Uvedení dospělých do křesťanského života, 19 a 98.

[38] 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14.

[39] 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14; CIC, Kánon 206; 788,3.

[40] Srov. Tridentský koncil: DS 1514.

[41] Srov. Kol 1,12-14.

[42] Srov. CIC, Kánon 867; CCEO, kán. 681; 686,1.

[43] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; 41; také 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 48; CIC, Kánon 868.

[44] Srov. Kongregace pro nauku víry, Pastoralis actio: AAS 72 (1980), 1137-1156.

[45] Srov. Sk 16,15.33; 18,8; 1 Kor 1,16.

[46] Srov. Mt 16,16.

[47] Srov. CIC, Kánon 872-874.

[48] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 67.

[49] Srov. CIC, Kánon 861,1; CCEO, kán. 677,1.

[50] Srov. 1 Tim 2,4.

[51] Srov. Mk 16,16; Florentský koncil: DS 1315; Mikuláš I., odpověď Ad consulta vestra: DS 646; CIC, Kánon 861,2.

[52] Srov. Jan 3,5.

[53] Srov. Mt 28,19-20; Tridentský koncil: DS 1618; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 14; také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 5.

[54] Srov. Mk 16,16.

[55] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16; také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7.

[56] Srov. 1 Tim 2,4.

[57] Srov. Sk 2,38; Jan 3,5.

[58] Srov. Florentský koncil: DS 1316.

[59] Tridentský koncil: DS 1515.

[60] Srov. Gal 4,5-7.

[61] Srov. 2 Petr 1,4.

[62] Srov. 1 Kor 6,15; 12,27.

[63] Srov. Řím 8,17.

[64] Srov. 1 Kor 6,19.

[65] Srov. 1 Kor 6,19.

[66] Srov. 2 Kor 5,15.

[67] Srov. Ef 5,21; 1 Kor 16,15-16.

[68] Srov. Jan 13,12-15.

[69] Srov. Žid 13,17.

[70] Srov. 1 Sol 5,12-13.

[71] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 37; CIC, Kánon 208-223; CCEO, kán. 675,2.

[72] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 17; také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7; 23.

[73] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[74] 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 3.

[75] 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 22.

[76] Srov. Řím 8,29.

[77] Srov. Tridentský koncil: DS 1609-1619.

[78] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[79] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.

[80] „Dominicus charakter“: sv. Augustin, Epistulae, 98, 5: PL 33, 362.

[81] Srov. Ef 1,13-14; 2 Kor 1,21-22.

[82] Sv. Irenej z Lyonu, Demonstratio apostolica, 3.

[83] Římský misál, Římský kánon.

[84] Srov. Tridentský koncil: DS 1609 a 1624.

[85] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16.

[86] Srov. Římský ponifikál, Obřady biřmování, Úvod, 1.

[87] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; srov. Římský ponifikál, Obřady biřmování, Úvod, 2.

[88] Srov. Iz 11,2.

[89] Srov. Lk 4,16-22; Iz 61,1.

[90] Srov. Mt 3,13-17; Jan 1,33-34.

[91] Srov. Ez 36,25-27; Joel 3,1-2.

[92] Srov. Lk 12,12; Jan 3,5-8; 7,37-39; 16,7-15; Sk 1,8.

[93] Srov. Jan 20,22.

[94] Srov. Sk 2,1-4.

[95] Srov. Sk 2,17-18.

[96] Srov. Sk 8,15-17; 19,5-6.

[97] Srov. Žid 6,2.

[98] Pavel VI., Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae.

[99] Srov. CCEO, kán. 695,1; 696,1.

[100] Srov. sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 21.

[101] Srov. Dt 11,14 a další.

[102] Srov. Ž 23,5; 104,15.

[103] Srov. Iz 1,6; Lk 10,34.

[104] Srov. Gn 38,18; Pís 8,6.

[105] Srov. Gn 41,42.

[106] Srov. Dt 32,34.

[107] Srov. 1 Král 21,8.

[108] Srov. Jer 32,10.

[109] Srov. Iz 29,11.

[110] Srov. Jan 6,27.

[111] Srov. Ef 1,13; 4,30.

[112] Srov. Zj 7,2-3; 9,4; Ez 9,4-6.

[113] Syrsko-antiochijská liturgie, Epikleze svěcení posvátného křižma.

[114] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 71.

[115] Srov. CIC, Kánon 866.

[116] Římský pontifikál, Obřady biřmování, 25.

[117] Pavel Vi., Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae.

[118] Srov. sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 21.

[119] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[120] Srov. Florentský koncil: DS 1319; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; 12.

[121] Sv. Ambrož, De mysteriis, 7,42: PL 16, 402-403.

[122] Srov. Tridentský koncil: DS 1609.

[123] Srov. Lk 24,48-49.

[124] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 72, 5, ad 2.

[125] Srov. CIC, Kánon 889,1.

[126] CIC, Kánon 890.

[127] Srov. CIC, Kánon 891; 883,3.

[128] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 72, 8, ad 2.

[129] Srov. Římský pontifikál, Obřady biřmování, Úvod, 3.

[130] Srov. Sk 1,14.

[131] Srov. Římský pontifikál, Obřady biřmování, Úvod, 5,6; CIC, Kánon 893,1-2.

[132] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.

[133] Srov. CIC, Kánon 883,2.

[134] CIC, Kánon 882.

[135] CIC, Kánon 884,2.

[136] CIC, Kánon 883,3.

[137] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 47.

[138] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[139] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 5.

[140] Kongregace pro posvátné obřady, Instr. Eucharisticum mysterium, 6: AAS 59 (1967), 539-573.

[141] Srov. 1 Kor 15,28.

[142] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,18,5.

[143] Srov. 1 Kor 11,20.

[144] Srov. Zj 19,9.

[145] Srov. Mt 14,19; 15,36; Mk 8,6.19.

[146] Srov. Mt 26,26; 1 Kor 11,24.

[147] Srov. Lk 24,13-35.

[148] Srov. Sk 2,42.46; 20,7.11.

[149] Srov. 1 Kor 10,16-17.

[150] Srov. 1 Kor 11,17-34.

[151] Srov. Ž 116,13.17.

[152] Srov. 1 Petr 2,5.

[153] Srov. Mal 1,11.

[154] Srov. 1 Kor 10, 16-17.

[155] Constitutiones Apostolorum, 8,12,13; Didaché, 9,5; 10,6.

[156] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Ephesios, 20,2.

[157] Srov. Ž 104,13-15.

[158] Srov. Římský misál, Římský kánon: „Supra quae“.

[159] Srov. Dt 8,3.

[160] Srov. Mt 14,13-21; 15,32-39.

[161] Srov. Jan 2,11.

[162] Srov. Mk 14,25.

[163] Srov. Jan 13,1-17.

[164] Tridentský koncil: DS 1740.

[165] Srov. Jan 6.

[166] Srov. Mt 26,17-29; Mk 14,12-25; 1 Kor 11,23-26.

[167] 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 1.

[168] Sv. Justin, Apologiae, 1, 65 [a 67].

[169] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 56.

[170] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.

[171] Srov. Lk 24,30.

[172] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,18,4; srov. Mal 1,11.

[173] Srov. 1 Kor 16,1.

[174] Srov. 2 Kor 8,9.

[175] Sv. Justin, Apologiae, 1,67,6.

[176] Srov. Římský misál, Římský kánon.

[177] Sv. Justin, Apologiae, 1,66,1-2.

[178] Srov. Ex 13,3.

[179] Srov. Žid 7,25-27.

[180] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.

[181] Tridentský koncil: DS 1740.

[182] Tridentský koncil: DS 1743.

[183] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Smyrnaeos, 8,1.

[184] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.

[185] Tridentský koncil: DS 1743.

[186] Svatá Monika před svou smrtí adresovala tato slova sv. Augustinovi a jeho bratrovi; srov. sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 9,11,27; viz Denní modlitba Církve, 2. čtení 27. srpna.

[187] Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mystagogicae, 5,9,10: PG 33, 1116B-1117A.

[188] Sv. Augustin, De civitate Dei, 10,6.

[189] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.

[190] Srov. Mt 25,31-46.

[191] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 7.

[192] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 73, 3.

[193] Tridentský koncil: DS 1651.

[194] Pavel VI., encyklika Mysterium fidei.

[195] Sv. Jan Zlatoústý, De proditione Judae, 1,6: PG 49, 380C.

[196] Sv. Ambrož, De mysteriis, 9.50.52: PL 16, 405-406.

[197] Tridentský koncil: DS 1642.

[198] Tridentský koncil: DS 1641.

[199] Pavel Vi., encyklika Mysterium fidei.

[200] Srov. Gal 2,20.

[201] Jan Pavel II., list Dominicae cenae, 3.

[202] Pavel VI., encyklika Mysterium fidei, která cituje sv. Tomáše Akvinského, Summa theologiae, III, 75, 1; srov. sv. Cyril Alexandrijský, Commentarius in Lucam, 22,19: PG 72, 921B.

[203] Sv. Ambrož, De sacramentis, 5,7: PL 16, 447C.

[204] Sv. Ambrož, De sacramentis, 4,7: PL 16, 437D.

[205] Římský misál, Římský kánon: „Supplices te rogamus“.

[206] Srov. Mt 8,8.

[207] Římský misál, Obřad přijímání.

[208] Liturgie sv. Jana Zlatoústého, Příprava na přijámání.

[209] Srov. CIC, Kánon 919.

[210] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 55.

[211] 2. vatikánský koncil, OE (Dekret o katolických východních církvích Orientalium ecclesiarum), 15.

[212] Srov. CIC, Kánon 920.

[213] Všeobecní pokyny k Římskému misálu, 240.

[214] Fanqith, Syrsko-antiochijské officium, svazek I, mezidobí, 237a-b.

[215] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 5.

[216] 1 Kor 11,26.

[217] Sv. Ambrož, De sacramentis, 4,28: PL 16, 446A.

[218] Srov. Tridentský koncil: DS 1638.

[219] Sv. Fulgencius z Ruspe, Contra gesta Fabiani, 28,16-19: CCL 19A, 813-814; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení pondělí 28. týdne v liturgickém mezidobí.

[220] Srov. 1 Kor 12,13.

[221] Sv. Augustin, Sermones, 272: PL 38, 1247.

[222] Srov. Mt 25,40.

[223] Sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in primam ad Corinthios, 27,4: PG 61, 220-230.

[224] „Ó sacramentum pietatis! O signum unitatis! O vinculum caritatis!“, sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 26,6,13; srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 47.

[225] 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 15.

[226] 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 15; srov. CIC, Kánon 884,3.

[227] 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 22.

[228] 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 22.

[229] Srov. CIC, Kánon 884,4.

[230] Římský misál, Římský kánon: „Supplices te rogamus“.

předchozí text: „Ó, svatá hostino, při níž se sytíme Kristem. Koná se památka jeho utrpení; mysl se naplňuje milostí a dává se zástava budoucí slávy“ („O sacrum convivium in quo Christus sumitur. Recolitur memoria passionis eius; mens impletur gratia et futurae gloriae nobis pignus datur.“)

[231] Srov. Lk 22,18; Mk 14,25.

[232] Srov. Zj 1,4.

[233] Didaché, 10,6.

[234] „expectantes beatam spem et adventum Salvatoris nostri Jesu Christi“, Římský misál, embolismus po Otče náš; srov. Tit 2,13.

[235] Římský misál, III. eucharistická modlitba: modlitba ve mších za zemřelé.

[236] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.

[237] Sv. Ignác Intiochijský, Epistula ad Ephesios, 20,2.

[238] Srov. Tridentský koncil: DS 1640; 1651.

[239] Pavel VI., encyklika Mysterium fidei.

[240] Srov. Mk 2,1-12.

[241] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[242] Srov. Mk 1,15.

[243] Srov. Lk 15,18.

[244] Římský rituál, Obřady pokání, formule absoluce, 46.

[245] Srov. Tridentský koncil: DS 1515.

[246] Srov. Tridentský koncil: DS 1545; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.

[247] Srov. Sk 2,38

[248] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 8.

[249] Srov. Jan 6,44; 12,32.

[250] Srov. 1 Jan 4,10.

[251] Srov. Jan 21,15-17.

[252] Sv. Ambrož, Epistulae, 41,12: PL 16, 1116B.

[253] Srov. Joel 2,12-13; Iz 1,16-17; Mt 6,1-6.16-18.

[254] Srov. Tridentský koncil: DS 1676-1678; Římský katechismus, 2,5,4.

[255] Srov. Ez 36,26-27.

[256] Srov. Jan 19,37; Zach 12,10.

[257] Sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 7,4.

[258] Srov. Jan 15,26.

[259] Srov. Sk 2,36-38; srov. Jan Pavel II., encyklika Dominum et Vivificantem, 27-48.

[260] Srov. Tob 12,8; Mt 6,1-18.

[261] Srov. Jud 5,20.

[262] Srov. Am 5,24; Iz 1,17.

[263] Srov. Lk 9,23.

[264] Tridentský koncil: DS 1638.

[265] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 109-110; CIC, Kánon 1249-1253; CCEO, kán. 880-883.

[266] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[267] Srov. Mk 2,7.

[268] Srov. Jan 20,21-23.

[269] Srov. Lk 15.

[270] Srov. Lk 19,9.

[271] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.

[272] Tertulián, De paenitentia, 4,,; srov. Tridentský koncil: DS 1542.

[273] Římský rituál, Obřady pokání, formule absoluce, 46.

[274] Římský katechismus, 2,5,21; srov. Tridentský koncil: DS 1673.

[275] Tridentský koncil: DS 1673.

[276] Srov. Tridentský koncil: DS 1677.

[277] Tridentský koncil: DS 1678; 1705.

[278] Srov. Řím 12-15; 1 Kor 12-13; Gal 5; Ef 4-6.

[279] Srov. Ex 20,17; Mt 5,28.

[280] Tridentský koncil: DS 1680.

[281] Tridentský koncil: DS 1680; srov. sv. Jeroným, Commentarii in Ecclesiasten, 10,11: PL 23, 1096.

[282] CIC, Kánon 989; srov. Tridentský koncil: DS 1683; 1708.

[283] Srov. Tridentský koncil: DS 1647; 1661.

[284] Srov. CIC, Kánon 916; CCEO, kán. 711.

[285] Srov. CIC, Kánon 914.

[286] Srov. Tridentský koncil: DS 1680; CIC, Kánon 988,2.

[287] Srov. Lk 6,36.

[288] Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 12,13.

[289] Srov. Tridentský koncil: DS 1712.

[290] Srov. Řím 3,25; 1 Jan 2,1-2.

[291] Srov. Tridentský koncil: DS 1690.

[292] Srov. Fil 4,13.

[293] Tridentský koncil: DS 1691.

[294] Srov. Jan 20,23; 2 Kor 5,18.

[295] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.

[296] Srov. CIC, Kánon 844; 967-969; 972; CCEO, kán. 722,3-4.

[297] Srov. CIC, Kánon 1331; 1354-1357; CCEO, kán. 1431; 1434; 1420.

[298] Srov. CIC, Kánon 976; CCEO, kán. 725.

[299] Srov. CIC, Kánon 986; CCEO, kán. 735; 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 13.

[300] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 13.

[301] Srov. CIC, Kánon 1388,1; CCEO, kán. 1456.

[302] Římský katechismus, 2,5,18.

[303] Tridentský koncil: DS 1674.

[304] Srov. Lk 15,32.

[305] Srov. 1 Kor 12,26.

[306] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48-50.

[307] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconcilliatio et paenitentia, 31.

[308] Srov. 1 Kor 5,11; Gal 5,19-21; Zj 22,15.

[309] Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, Normae 1-3: AAS 59 (1967), 5-24.

[310] Srov. Tridentský koncil: DS 1712-1713; 1820.

[311] Srov. Ef 4,24.

[312] Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 5.

[313] Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 5.

[314] Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 5.

[315] Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 5.

[316] Srov. Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 8; Tridentský koncil: DS 1835.

[317] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 26-27.

[318] Srov. CIC, Kánon 962,1.

[319] Srov. CIC, Kánon 962,2.

[320] CIC, Kánon 961,1.

[321] Římský rituál, Obřady pokání, 31.

[322] Srov. Mk 2,17.

[323] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[324] Srov. Ž 38.

[325] Srov. Ž 6,3; Iz 38.

[326] Srov. Ž 38,5; 39,9.12.

[327] Srov. Ž 32,5; 107,20; Mk 2,5-12.

[328] Srov. Iz 53,11.

[329] Srov. Iz 33,24.

[330] Srov. Mt 4,24.

[331] Srov. Mk 2,5-12.

[332] Srov. Mk 2,17.

[333] Srov. Mk 5,34.36; 9,23.

[334] Srov. Mk 7,32-36; 8,22-25.

[335] Srov. Jan 9,6n.

[336] Srov. Mk 1,41; 3,10; 6,56.

[337] Srov. Iz 53,4.

[338] Srov. Iz 53,4-6.

[339] Srov. Mt 10,38.

[340] Srov. Sk 9,34; 14,3.

[341] Srov. Mt 1,21; Sk 4,12.

[342] Srov. 1 Kor 12,9.28.30.

[343] Srov. Jan 6,54.58.

[344] Srov. 1 Kor 11,30.

[345] Srov. Inocenc I., list Si instituta ecclesiastica: DS 216; Florentský koncil: DS 1324-1325; Tridentský koncil: DS 1695-1696; 1716-1717.

[346] Tridentský koncil: DS 1695; srov. Mk 6,13; Jak 5,14-15.

[347] Srov. Tridentský koncil: DS 1696.

[348] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 73.

[349] Pavel Vi., Apoštolská konstituce Sacrum unctionem infirmorum; srov. CIC, Kánon 847,1.

[350] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 73; srov. CIC, Kánon 1004,1; 1005; 1007; CCEO, kán. 738.

[351] Srov. Tridentský koncil: DS 1697; 1719; CIC, Kánon 1003; CCEO, kán. 739,1.

[352] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 27.

[353] Srov. Jak 5,15.

[354] Srov. Žid 2,15.

[355] Srov. Florentský koncil: DS 1325.

[356] Srov. Tridentský koncil: DS 1717.

[357] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[358] „In exitu vitae constituti“, Tridentský koncil: DS 1698.

[359] Srov. Tridentský koncil: DS 1694.

[360] Srov. Jan 13,1.

[361] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.

[362] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[363] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.

[364] Srov. Žid 5,6; 7,11; Ž 110,4.

[365] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.

[366] Srov. Iz 61,6.

[367] Srov. Nm 1,48-53.

[368] Srov. Joz 13,33.

[369] Srov. Ex 29,1-30; Lv 8.

[370] Srov. Žid 5,1.

[371] Srov. Mal 2,7-9.

[372] Srov. Žid 5,3; 7,27; 10,1-4.

[373] Srov. Nm 11,24-25.

[374] Římský pontifikál, Svěcení biskupů, kněží a jáhnů, 47.

[375] Římský pontifikál, Svěcení biskupů, kněží a jáhnů, 131.

[376] Římský pontifikál, Svěcení biskupů, kněží a jáhnů, 207.

[377] Sv. Tomáš Akvinský, In ad Hebraeos, 7,4.

[378] Srov. Zj 5,9-19; 1 Petr 2,5.9.

[379] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.

[380] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.

[381] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10; 28; také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 33; 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 11; 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2; 6.

[382] Pius XII., encyklika Mediator Dei.

[383] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 22, 4.

[384] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.

[385] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Trallianos, 3,1; srov. Epistula ad Magnesios, 6,1.

[386] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 24.

[387] Srov. Mk 10,43-45; 1 Petr 5,3.

[388] Sv. Jan Zlatoústý, De sacerdotio, 2,4: PG 48, 635D; srov. Jan 21,15-17.

[389] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 33.

[390] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.

[391] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.

[392] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Trallianos, 3,1.

[393] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.

[394] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.

[395] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.

[396] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.

[397] 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ), 2.

[398] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.

[399] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.

[400] Pius XII., encyklika Fidei donum; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23; také 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 4; 36; 37; 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 5; 6; 38.

[401] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 41; také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.

[402] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.

[403] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.

[404] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.

[405] Srov. Žid 5,1-10; 7,24;9,11-28.

[406] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.

[407] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 10.

[408] 2. vatikánský koncil, OT (Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius), 20.

[409] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.

[410] Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.

[411] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.

[412] 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 8.

[413] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29; srov. také 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 15.

[414] Srov. sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 8.

[415] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 41; také 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 16.

[416] Srov. Mk 10,45; Lk 22,27; sv. Polykarp ze Smyrny, Epistula ad Philippenses, 5,2.

[417] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29; také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 35,4; 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 16.

[418] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29.

[419] 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 16.

[420] Srov. Pius XII., Apoštolská konstituce Sacramentum ordinis: DS 3858.

[421] Srov. Římský misál, preface o apoštolech I.

[422] Srov. Ef 4,11.

[423] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.

[424] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.

[425] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.

[426] Srov. Inocenc III., list Eius exemplo: DS 794; 4. lateránský koncil: DS 802; CIC, Kánon 1012; CCEO, kán. 744; 747.

[427] CIC, Kánon 1024.

[428] Srov. Mk 3,14-19; Lk 6,12-16.

[429] Srov. 1 Tim 3,1-13; 2 Tim 1,6; Tit 1,5-9.

[430] Sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 42,4; 44,3.

[431] Srov. Jan Pavel II., encyklika Mulieris dignitatem, 26-27; Kongregace pro nauku víry, prohlášení Inter insigniores: AAS 69 (1977), 98-116.

[432] Srov. Žid 5,4.

[433] Srov. 1 Kor 7,32.

[434] Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 16.

[435] Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 16.

[436] Srov. Tridentský koncil: DS 1767; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21; 28; 29; také 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.

[437] Srov. CIC, Kánon 290-293; Kánon 1336, 1,3°.5°; Kánon 1338,2.

[438] Srov. Tridentský koncil: DS 1774.

[439] Srov. Tridentský koncil: DS 1612; Kostnický koncil: DS 1154.

[440] Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 5,15.

[441] Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 13 a 16.

[442] Sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 3.

[443] Z byzantské liturgie, Euchologion.

[444] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29.

[445] Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 2,71: PG 35, 480B.

[446] Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 2,74: PG 46, 481B.

[447] Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 2,73: PG 35, 481A.

[448] B. Nodet, Jean-Maria Vianney, Curé d´Ars, 100.

[449] Srov. sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Trallianos, 3,1.

[450] CIC, Kánon 1055,1.

[451] Srov. Gn 1,26-27.

[452] Srov. Ef 5,31-32.

[453] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.

[454] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 47.

[455] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 47.

[456] Srov. Gn 1,27.

[457] Srov. 1 Jan 4,8.16.

[458] Srov. Gn 1,31.

[459] Srov. Ž 121,2.

[460] Srov. Gn 2,18-25.

[461] Srov. Gn 3,12.

[462] Srov. Gn 2,22.

[463] Srov. Gn 3,16b.

[464] Srov. Gn 1,28.

[465] Srov. Gn 3,16-19.

[466] Srov. Gn 3,21.

[467] Srov. Mt 19,8; Dt 24,1.

[468] Srov. Oz 1-3; Iz 54; 62; Jer 2-3; 31; Ez 16; 23.

[469] Srov. Mal 2,13-17.

[470] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 22.

[471] Srov. Jan 2,1-11.

[472] Srov. Mt 19,8.

[473] Srov. Mt 19,10.

[474] Srov. Mt 11,29-30.

[475] Srov. Mk 8,34.

[476] Srov. Mt 19,11.

[477] Srov. Ef 5,26-27.

[478] Srov. Tridentský koncil: DS 1800; CIC, Kánon 1055,2.

[479] Srov. Lk 14,26; Mk 10,28-31.

[480] Srov. 1 Kor 7,32.

[481] Srov. Mt 25,6.

[482] Srov. Mk 12,25; 1 Kor 7,31.

[483] Srov. Mt 19,3-12.

[484] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42; také 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 12; 2. vatikánský koncil, OT (Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius), 10.

[485] Sv. Jan Zlatoústý, De virginitate, 10,1: PG 48, 540A; srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 16.

[486] Srov. také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 61.

[487] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 6.

[488] Srov. 1 Kor 10,17.

[489] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 67.

[490] Srov. Ef 5,32.

[491] CIC, Kánon 1057,1.

[492] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48; srov. CIC, Kánon 1057,2.

[493] Římský rituál, Svatební obřady.

[494] Srov. Gn 2,24; Mk 10,8; Ef 5,31.

[495] Srov. CIC, Kánon 1103.

[496] Srov. CIC, Kánon 1057,1.

[497] Srov. CIC, Kánon 1095-1107.

[498] Srov. CIC, Kánon 1071.

[499] Srov. Tridentský koncil: DS 1813-1813; CIC, Kánon 1108.

[500] Srov. CIC, Kánon 1063.

[501] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 49.

[502] Srov. CIC, Kánon 1124.

[503] Srov. CIC, Kánon 1086.

[504] Srov. CIC, Kánon 1125.

[505] Srov. 1 Kor 7,16.

[506] CIC, Kánon 1134.

[507] Srov. Mk 10,9.

[508] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.

[509] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.

[510] Srov. CIC, Kánon 1141.

[511] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[512] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; srov. tamtéž, 41.

[513] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.

[514] Srov. Gal 6,2.

[515] Tertulián, Ad uxorem, 2,9; srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 13.

[516] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 13.

[517] Srov. Gn 2,24.

[518] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 19.

[519] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 49.

[520] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 19.

[521] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.

[522] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 20.

[523] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 83; CIC, Kánon 1151-1155.

[524] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 84.

[525] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.

[526] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 50.

[527] Srov. 2. vatikánský koncil, GE (Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum educationis), 3.

[528] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 28.

[529] Srov. Sk 18,8.

[530] Srov. Sk 16,31 a 11,14.

[531] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 21.

[532] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.

[533] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.

[534] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 52.

[535] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 85.

[536] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48; CIC, Kánon 1055,1.

[537] Srov. Tridentský koncil: DS 1799.

[538] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 50.

[539] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 60; srov. CIC, Kánon 1166; CCEO, kán. 867.

[540] Srov. Gn 12,2.

[541] Srov. Lk 6,28; Řím 12,14; 1 Petr 3,9.

[542] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 79; CIC, Kánon 1168.

[543] Biskupové, kněží a jáhni; srov. Římský rituál, Benedikcionál, 16; 18.

[544] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 61.

[545] Srov. Mk 3,15; 6,7.13; 16,17.

[546] Srov. CIC, Kánon 1172.

[547] Srov. 2. nicejský koncil: DS 601; 693; Tridentský koncil: DS 1822.

[548] 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 13.

[549] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradandae, 54.

[550] Dokument z Puebly [1979] 448; srov. Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 48.

[551] Nicejsko-cařihradské vyznání víry.

[552] Srov. 1 Kor 15,42-44.

[553] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 81-82.

[554] Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 81.

[555] Římský rituál, Pohřební obřady.

[556] Srov. 1 Sol 4,18.

[557] Římský rituál, Pohřební obřady, 41.

[558] Srov. Římský rituál, Pohřební obřady, 1.

[559] Srov. Římský rituál, Pohřební obřady, 56.

[560] Římský rituál, Pohřební obřady, 10.

[561] Sv. Simeon Tesalonický, De ordine sepulturae: PG 155, 685B.