PRVNÍ ODDÍL

POVOLÁNÍ ČLOVĚKA:

ŽIVOT V BOHU

1699 Život v Duchu završuje povolání člověka (první kapitola). Tvoří jej božská láska a lidská solidarita (druhá kapitola). Je udělen zdarma jako spása (třetí kapitola).

PRVNÍ KAPITOLA

DŮSTOJNOST ČLOVĚKA

1439

356

1700 Důstojnost člověka je zakořeněna ve stvoření „k obrazu a podobě Boha“ (1. článek); dosahuje svého naplnění v povolání k božské blaženosti (2. článek). Úkolem člověka je svobodně směřovat k tomuto naplnění (3. článek). Svými svobodnými skutky (4. článek) se lidská osoba přizpůsobuje nebo nepřizpůsobuje dobru, přislíbenému Bohem a dosvědčovanému mravním svědomím (5. článek). Lidští jedinci sami se ustavují a vnitřně rostou: z celého svého smyslového a duchovního života tvoří stavivo pro svůj růst (6. článek). S pomocí milosti vzrůstají ve ctnosti (7. článek), vyhýbají se hříchu a, jestliže se jej dopustili, svěřují se jako marnotratný syn[14] milosrdenství našeho nebeského Otce (8. článek). Tak dosahují dokonalosti lásky.

1. ČLÁNEK

ČLOVĚK JAKO BOŽÍ OBRAZ

1878

359

1701 „Kristus... právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání.“[15] V Kristu, který je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15)[16], byl člověk stvořen k „obrazu a podobě“ Stvořitele. V Kristu, Vykupiteli a Spasiteli, byl Boží obraz znetvořený v člověku prvním hříchem obnoven do své původní krásy a zušlechtěn Boží milostí.[17]

1702 Boží obraz je v každém člověku. Září ve společenství osob k podobenství vzájemné jednoty božských Osob (srov. druhá kapitola).

363, 2258

1703 Lidská osoba, obdařená „duchovou a nesmrtelnou duší“[18], je „jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého“.[19] Již od svého početí je určena pro věčnou blaženost.

30

339

1704 Lidská osoba má účast na světle a síle Božího Ducha. Svým rozumem je schopna pochopit řád věcí stanovený Stvořitelem. Svou vůlí je s to zaměřit se sama na své pravé dobro. Dosahuje své dokonalosti, když hledá a miluje pravdu a dobro.[20]

1730

1705 Z moci své duše a svých duchových mohutností rozumu a vůle je člověk obdařen svobodou, „nevšedním znamením Božího obrazu“.[21]

1776

1706 Svým rozumem člověk poznává hlas Boha, který ho „stále volá..., aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu“.[22] Každý je vázán řídit se tímto zákonem, který se ozývá ve svědomí a nachází své naplnění v lásce k Bohu a bližnímu. Uskutečňování mravního života svědčí o důstojnosti osoby.

397

1707 Člověk „na samém počátku dějin však zneužil z návodu Zlého své svobody“.[23] Podlehl pokušení a spáchal zlo. Uchovává si touhu po dobru, avšak jeho přirozenost je zraněna dědičným hříchem. Je nakloněn ke zlému a podléhá omylu:

„Proto je člověk sám v sobě rozdělen. To je také důvod, proč se nám celý lidský život, individuální i kolektivní, jeví jako dramatický zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou.“[24]

617

1708 Kristus nás svým utrpením osvobodil od satana a od hříchu. Zasloužil nám nový život v Duchu svatém. Jeho milost obnovuje, co v nás hřích pokazil.

1050

1265

1709 Kdo věří v Krista, stává se Božím synem. Toto přijetí za syna ho přeměňuje a dává mu schopnost následovat Kristova příkladu. Uschopňuje ho jednat správně a konat dobro. Ve spojení se svým Spasitelem dosahuje učedník dokonalosti lásky a svatosti. Mravní život, vyzrálý v milosti, ústí do věčného života v nebeské slávě.

Souhrn

1710 „Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání.“[25]

1711 Lidská osoba, obdařená duchovní duší, rozumem a vůlí, je už od svého početí zaměřena k Bohu a určena k věčné blaženosti. Dosahuje své dokonalosti, když hledá a miluje pravdu a dobro.[26]

1712 Pravá svoboda je v člověku „nevšedním znamením Božího obrazu“.[27]

1713 Člověk je vázán řídit se mravním zákonem, který ho má k tomu, „aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu“.[28] Tento zákon se ozývá v jeho svědomí.

1714 Člověk, zraněný ve své přirozenosti prvotním hříchem, podléhá omylu a je nakloněný ke zlému v užívání své svobody.

1715 Kdo věří v Krist,a má nový život v Duchu svatém. Mravní život, který vyrostl a uzrál v milosti, má dojít naplnění v nebeské slávě.

2. ČLÁNEK

NAŠE POVOLÁNÍ K BLAŽENOSTI

I. Blahoslavenství

459

2546

1716 Blahoslavenství jsou středem Ježíšova kázání. Jejich vyhlášení vychází z přislíbení daná vyvolenému národu už od Abraháma.

Blahoslavenství přivádějí tato přislíbení k dokonalosti tím, že je zaměřují už ne pouze na pozemské požitky, nýbrž na nebeské království:

„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.

Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.

Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi“ (Mt 5,3-12).

1024

27

1820

1717 Blahoslavenství vykreslují tvář Ježíše Krista a popisují jeho lásku; vyjadřují povolání věřících majících podíl na jeho utrpení a jeho vzkříšení; osvětlují skutky a charakteristické postoje křesťanského života; jsou paradoxními přísliby, které udržují naději v protivenstvích; ohlašují požehnání a odplatu, kterých se učedníkům již ve skrytosti dostává; začínají se uskutečňovat v životě Panny a všech svatých.

II. Touha po štěstí

1718 Blahoslavenství odpovídají na vrozenou touhu člověka po štěstí. Tato touha je božského původu: Bůh ji vložil do lidského srdce, aby je přitahoval k sobě, protože jen on sám může lidskou touhu ukojit.

„Všichni jistě dychtíme po tom, abychom žili šťastně, a mezi lidmi není nikdo, kdo by nesouhlasil s tímto tvrzením, a to ještě dříve, než je plně vysloveno.“[29]

1027

1950

2541

„Pane, jak tě tedy mám hledat? Neboť, hledaje tebe, svého Boha, hledám vlastně život věčný. Chci tě hledat, aby byla živa má duše! Neboť jako mé tělo žije z mé duše, tak má duše žije z tebe.“[30]

„Jen Bůh mě nasycuje.“[31]

1719 Blahoslavenství odhalují cíl lidské existence, poslední cíl, k němuž směřují lidské skutky: Bůh nás volá ke své blaženosti. Toto volání se obrací na každého osobně, ale také na celou Církev, nový lid těch, kteří přijali přislíbení a žijí z něj ve víře.

III. Křesťanská blaženost

1720 Nový zákon užívá více výrazů, aby vystihl blaženost, k níž Bůh volá člověka: příchod Božího království;[32] patření na Boha: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8);[33] vstup do radosti Pána;[34] vstup do Božího odpočinutí:[35]

„Tam budeme odpočívat a budeme vidět; vidět a milovat, milovat a chválit. Hle, co bude na konci, bez konce! A jaký jiný cíl máme, než dosáhnout království, které nebude mít konce?“[36]

227

2519

1028

260

1721 Vždyť Bůh nás stvořil, abychom ho poznávali, sloužili mu a milovali ho, a tak dosáhli nebe. Blaženost nám dává účast na božské přirozenosti[37] a na věčném životě.[38] S ní člověk vstupuje do Kristovy slávy[39] a do radosti z trinitárního života.

1722 Taková blaženost přesahuje lidský rozum i pouhé lidské síly. Je plodem nezaslouženého daru Boha. Proto se nazývá nadpřirozená, stejně jako milost, která člověka disponuje ke vstupu do Boží radosti.

294

„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha; ovšem v jeho velikosti a nevýslovné slávě žádný člověk nemůže vidět Boha a zůstat naživu. Otec je totiž nepostižitelný; avšak ve své lásce, ve své dobrotě k lidem a ve své všemohoucnosti jde tak daleko, že uděluje výsadu vidět Boha těm, kteří ho milují, protože… „co je nemožné u lidí, je možné u Boha“.“[40]

1723 Slíbená blaženost nás staví před rozhodující mravní volby. Vybízí nás, abychom očistili své srdce od nízkých pudů a abychom hledali lásku k Bohu nade vše. Učí nás, že pravé štěstí není ani v bohatství nebo v blahobytu, ani v lidské slávě nebo v moci, ani v žádné lidské činnosti, jakkoliv může být užitečná, jako věda, technika, umění, ani v žádném tvoru, nýbrž pouze v Bohu, prameni veškerého dobra a veškeré lásky:

„Bohatství je veliké božstvo současnosti; všichni před ním padají na kolena, celé masy lidí mu instinktivně podléhají. Pro lid je měřítkem štěstí úspěch a úspěch je měřítkem váženosti... To vychází z přesvědčení, že kdo je bohatý, může všechno. Bohatství je tedy jednou z model naší doby, popularita druhou... Popularita, totiž to že je někdo známý, že se o něm ve světě mluví (což by se mohlo nazývat novinovým věhlasem), začala být považována za dobro samo o sobě, za svrchované dobro a také za předmět opravdového uctívání.“[41]

1724 Desatero, horské kázání a apoštolská katecheze nám popisují cestu, která vede do nebeského Království. My po ní, posilováni milostí Ducha svatého, krok za krokem kráčíme ve svém každodenním konání. Působením Kristova slova vydáváme pomalu v Církvi ovoce k Boží oslavě.[42]

Souhrn

1725 Blahoslavenství se opírají o přísliby dané Bohem už od Abraháma a přivádějí k dokonalosti tím, že je zaměřují na nebeské Království. Odpovídají na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce člověka.

1726 Blahoslavenství nás učí, jaký je poslední cíl, k němuž nás Bůh volá: království, patření na Boha, účast na božské přirozenosti, věčný život, synovství, odpočinutí v Bohu.

1727 Blaženost věčného života je nezasloužený Boží dar: je to dar nadpřirozený, stejně jako milost, která k němu vede.

1728 Blahoslavenství nás staví před důležitá rozhodnutí, týkající pozemských dober; očišťují naše srdce, aby nás naučila milovat Boha nade vše.

1729 Nebeská blaženost určuje měřítka rozlišování při užívání pozemských dober v souladu s Božím zákonem.

3. ČLÁNEK

LIDSKÁ SVOBODA

396

30

1730 Bůh stvořil člověka jako rozumovou bytost a udělil mu důstojnost osoby vybavené iniciativností a schopností ovládat své skuty. „Bůh totiž chtěl „ponechat člověku možnost vlastního rozhodování“ (Sir 15,14), aby tak svého Stvořitele sám hledal a přimknutím k němu dospěl k plné a oblažující dokonalosti.“[43]

„Člověk je obdařen rozumem a v tom je podobný Bohu. Je stvořen svobodný a je pánem svých skutků.“[44]

I. Svoboda a odpovědnost

1721

1731 Svoboda je mohutnost, zakořeněná v rozumu a ve vůli jednat nebo nejednat, udělat to či ono, a tak sama od sebe konat vědomé skutky. Díky svobodné vůli rozhoduje každý sám o sobě. Svoboda je v člověku silou umožňující růst a zrání v pravdě a dobru. Svoboda dosahuje své dokonalosti, když je zaměřena na Boha, který je naší blažeností.

1849

1732 Dokud není svoboda definitivně zakotvena ve svém posledním dobru, kterým je Bůh, zahrnuje možnost volit mezi dobrem a zlem, a tedy růst v dokonalosti, anebo selhat a hřešit. Svoboda charakterizuje skutky ve vlastním slova smyslu lidské a stává se zdrojem chvály nebo hany, zásluhy nebo viny.

2006

1803

1733 Čím více člověk koná dobro, tím více se stává svobodnější. Není opravdové svobody, leč ve službě dobra a spravedlnosti. Zvolit neposlušnost a zlo je zneužitím svobody a vede k „otroctví hříchu“.[45]

2263

2568

597

1036, 1804

1734 Svoboda činí člověka odpovědným za jeho skutky v té míře, v jaké jsou dobrovolné. Pokrok ve ctnosti, poznání dobra a askeze posilují vládu vůle nad vlastními skutky.

1735 Přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena nebo dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.

1736 Každý přímo chtěný skutek se přičítá tomu, kdo jej koná.

Tak se Pán ptá Evy (ženy) po hříchu v zahradě: „Cos to udělala?“ (Gn 3,13). Stejně i Kaina.[46] Podobně oslovuje i prorok Nátan krále Davida poté, co David spáchal cizoložství s Uriášovou manželkou a zavraždil Uriáše.[47]

Nějaké jednání může být nepřímo chtěné, když je důsledkem nedbalosti vzhledem tomu, co by měl člověk znát nebo konat, např. nehoda vyvolaná neznalostí dopravních předpisů.

1737 Účinek může být tolerován, pokud ho ten, kdo jedná, nezamýšlel; např. vyčerpá-li se matka nadměrně u lůžka nemocného dítěte. Škodlivý účinek nelze přičítat za vinu, nebyl-li chtěn ani jako cíl, ani jako prostředek jednání, jako např. smrt, jež postihla toho, kdo přispěchal na pomoc nějaké osobě v nebezpečí. Aby bylo možno škodlivý účinek přičítat za vinu, je třeba, aby se dal předvídat a aby ten, kdo jedná, aby měl možnost se mu vyhnout: takovým případem je např. zabití člověka způsobené opilým řidičem.

2106, 2108

1738 Svoboda se uplatňuje ve vztazích mezi lidskými bytostmi. Každý člověk má přirozené právo, aby byl uznáván jako svobodná a odpovědná bytost, protože je stvořen k obrazu Božímu. Právo užívat svobody je požadavek neoddělitelný od důstojnosti lidské osoby, zvláště v mravní a náboženské oblasti.[48] Toto právo musí být občansky uznáváno a chráněno v mezích obecného dobra a veřejného pořádku.[49]

II. Lidská svoboda v ekonomii spásy

401

387

1739 Svoboda a hřích. Svoboda člověka je omezená a vystavená omylu. Člověk totiž selhal. Svobodně zhřešil. Sám se oklamal tím, že odmítl plán Boží lásky; stal se otrokem hříchu. Toto první odcizení zplodilo mnoho dalších. Dějiny lidstva od samých počátků dosvědčují neštěstí a utlačování, která se zrodila v srdci člověka jako důsledek zneužití svobody.

1887

2108

1740 Ohrožení svobody. Uplatňování svobody nezahrnuje právo říci nebo dělat cokoliv. Je nesprávné tvrdit, že člověk, subjekt svobody, je „jednotlivec, stačící si sám sobě a mající za cíl uspokojování vlastních zájmů a užívání pozemských dober“.[50] Ostatně podmínky hospodářského a sociálního, politického a kulturního řádu, vyžadované pro správný nakládání se svobodou, se velmi často zneuznávají a porušují. Tyto zaslepenosti a nespravedlnosti ztěžují mravní život a uvádějí jak silné, tak slabé do pokušení hřešit proti lásce. Jestliže se člověk vzdálí od mravního zákona, ohrožuje vlastní svobodu, stává se otrokem sebe sama, rozbíjí bratrství se sobě rovnými a bouří se proti Boží pravdě.

782

1741 Osvobození a spása. Kristus svým slavným křížem získal spásu pro všechny lidi. Vykoupil je z hříchu, kterým byli drženi v otroctví. „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ (Gal 5,1). V něm máme společenství s „pravdou, která osvobodí“ (Jan 8,32). Byl nám dán Duch svatý, a jak učí apoštol, „kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17). Už nyní se chlubíme „svobodou... Božích dětí“ (Řím 8,21).

2002

1784

1732

1742 Svoboda a milost. Kristova milost není soupeřem naší svobody, pokud ta je v souladu se smyslem pro pravdu a dobro, který Bůh vložil do lidského srdce. Naopak, jak dosvědčuje křesťanská zkušenost, zvláště v modlitbě, čím více jsme vnímaví pro podněty milosti, tím více roste naše vnitřní svoboda a jistota ve zkouškách a také při nátlaku a donucování vnějšího světa. Duch svatý nás působením milosti vychovává k duchovní svobodě, aby z nás učinil svobodné spolupracovníky na jeho díle v Církvi a ve světě.

Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních a vnějších překážek svobodně sloužit.[51]

Souhrn

1743 Bůh ponechal člověku „možnost rozhodovat“ (Sir 15,14), aby se mohl svobodně přimknout ke svému Stvořiteli a tak dosáhnout oblažující dokonalosti.[52]

1744 Svoboda je moc jednat nebo nejednat a tak sám od sebe konat uvážené skutky. Dosahuje dokonalosti, když je zaměřena k Bohu, svrchovanému Dobru.

1745 Svoboda je charakteristickým znakem skutků v plném slova smyslu lidských. Činí lidskou bytost odpovědnou za činy, které dobrovolně koná. Uvážené jednání jí přísluší jako její přirozená vlastnost.

1746 Přičitatelnost a odpovědnost za jednání může být zmenšena nebo potlačena nevědomostí, násilím, strachem a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.

1747 Právo na uplatňování svobody je požadavek neodlučitelný od lidské důstojnosti, zvláště v náboženské a mravní oblasti, avšak uplatňování svobody nezahrnuje předpokládané právo říkat nebo dělat cokoliv.

1748 „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ (Gal 5,1).

4. ČLÁNEK

MRAVNOST LIDSKÝCH SKUTKŮ

1749 Svoboda dělá z člověka mravní subjekt. Když člověk jedná svobodně, je takřka otcem vlastních skutků. Lidské činy, to je skutky svobodně zvolené na základě úsudku svědomí, je možno mravně hodnotit. Jsou dobré nebo špatné.

I. Zdroje mravnosti

1750 Mravnost lidských činů závisí:

— na zvoleném předmětu;

— na vytčeném cíli nebo na úmyslu;

— na okolnostech jednání.

Předmět, úmysl a okolnosti představují „zdroje“ neboli ustavující prvky mravnosti lidských činů.

1794

1751 Zvolený předmět je dobro, k němuž vůle vědomě směřuje. Je to materie (obsah) lidského činu. Zvolený předmět mravně vyhraňuje volní úkon, nakolik rozum uznává a soudí, zda se tento předmět shoduje nebo neshoduje s opravdovým dobrem. Objektivní normy mravnosti vyjadřují rozumový řád dobra a zla, který dosvědčuje svědomí.

1731

2520

1752 Úmysl se naproti tomu týká subjektu, který jedná. Protože úmysl je u pramene volního jednání a určuje toto jednání prostřednictvím cíle, je podstatným prvkem pro hodnocení mravního jednání. Úmysl je hnutí vůle k cíli; určuje cíl jednání. Je zaměřením na dobro, které se očekává od započatého jednání. Úmysl se neomezuje na to, aby udával směr našim jednotlivým skutkům, ale může nasměrovat rozmanité činy k témuž cíli; může orientovat celý život k poslednímu cíli. Například nějaká prokázaná služba má pomoci bližnímu, ale zároveň může být podnícena láskou k Bohu jako poslednímu cíli všech našich činů. Totéž jednání může být podníceno různými úmysly; tak například je možné prokázat nějakou službu, aby člověk získal přízeň nebo důvod k chloubě.

596

2479

1753 Dobrý úmysl (například pomoci bližnímu) nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné (jako lež nebo pomlouvání). Cíl neospravedlňuje prostředky. Tak se nedá ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa. Naopak připojený špatný úmysl (jako je domýšlivost) dělá špatným skutek, který může být sám o sobě dobrý (jako je almužna).[53]

1735

1754 Okolnosti, včetně následků, jsou druhotné prvky mravního skutku. Zhoršují nebo zmenšují dobrotu nebo špatnost lidských skutků (například velikost krádeže). Mohou také oslabovat nebo zvětšovat odpovědnost toho, kdo jedná (například jednat ze strachu před smrtí). Okolnosti samy o sobě nemohou změnit mravní jakost samotných skutků; nemohou nějaké samo o sobě zlé jednání učinit ani dobrým, ani správným.

II. Dobré skutky a zlé skutky

1755 Mravně dobrý skutek zároveň předpokládá, aby byl dobrý předmět, cíl i okolnosti. Špatný cíl pokazí jednání, i když jeho předmět je sám o sobě dobrý (jako modlitba a půst, „aby je lidé viděli“: Mt 6,5).

Předmět volby může sám zkazit celé jednání. Existují konkrétní způsoby chování, jako smilstvo, jejichž volba je vždy chybná, protože zahrnují zvrácenost vůle, to je mravní zlo.

1756 Je tedy chybné soudit mravnost lidských skutků jenom podle úmyslu, který jim dává podnět, nebo jen podle okolností (prostředí, společenský nátlak, donucování nebo nutnost jednat, atd.), které tvoří jejich rámec. Jsou skutky, které samy o sobě a samy v sobě, nezávisle na okolnostech a úmyslech, jsou vždy naprosto nepřípustné vzhledem k závažnosti předmětu; takové jsou rouhání a křivá přísaha, vražda a cizoložství. Není dovoleno páchat zlo, aby z něho vzešlo nějaké dobro.

1789

Souhrn

1757 Předmět, úmysl a okolnosti tvoří tři „zdroje“ mravnosti lidských skutků.

1758 Zvolený předmět mravně vyhraňuje úkon vůle, nakolik jej rozum poznává a posuzuje, zda je dobrý nebo špatný.

1759 „Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem.“[54] Cíl neospravedlňuje prostředky.

1760 Mravně dobrý skutek předpokládá, že je dobrý zároveň předmět, cíl i okolnosti.

1761 Jsou některé konkrétní způsoby chování, jejichž volba je vždy chybná, protože zahrnuje rozvrácenost vůle, to je mravní zlo. Není dovoleno konat zlo, aby z toho vzešlo nějaké dobro.

5. ČLÁNEK

MRAVNOST VÁŠNÍ

1762 Člověk se připravuje na blaženost svými svobodnými skutky: vášně nebo city, které zakouší, k tomu mohou příznivě uzpůsobovat a napomáhat.

I. Vášně

1763 Výraz „vášeň“ patří ke křesťanskému dědictví. City nebo vášně označují emoce nebo hnutí citů, které pobízejí jednat nebo nejednat podle toho, co člověk cítí nebo si představuje jako dobré nebo jako špatné.

1704

368

1764 Vášně jsou přirozené složky lidské psychiky; zprostředkují přechod mezi smyslovým životem a životem ducha a zajišťují mezi nimi spojení. Náš Pán označuje srdce za zdroj, z něhož vychází hnutí vášní.[55]

1765 Vášní je mnoho. Tou základní je láska vyvolaná přitažlivostí dobra. Láska vzbuzuje touhu po dobru, které člověk nemá, a naději dosáhnout je. Toto hnutí má svůj cíl v rozkoši a radosti z vlastnění dobra. Strach ze zla vyvolává nenávist, odpor a hrůzu z budoucího zla. Toto hnutí končí ve smutku nad přítomným zlem nebo ve hněvu, kterým se člověk proti zlu vzpírá.

1766 „Milovat, to znamená chtít něčí dobro.“[56] Všechny ostatní city pramení z tohoto původního tíhnutí lidského srdce k dobru. Jen dobro je milováno.[57] „Vášně jsou zlé, je-li láska zlá, a dobré, je-li láska dobrá.“[58]

II. Vášně a mravní život

1860

2005

1803, 1865

30

1954

1767 Vášně samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné. Dostávají mravní hodnocení podle toho, jak skutečně závisí na rozumu a vůli. Vášně se označují jako dobrovolné, „buď proto, že je řídí vůle, anebo proto, že jim vůle neodporuje“.[59] K dokonalosti mravního nebo lidského dobra patří, že jsou vášně řízeny rozumem.[60]

1768 O mravnosti nebo svatosti člověka nerozhodují velké city; ty jsou nevyčerpatelnou zásobárnou obrazů a náklonností, v nichž se mravní život projevuje. Vášně jsou mravně dobré, když přispívají k dobrému jednání; v opačném případě jsou zlé. Dobrá vůle zaměřuje k dobru a k blaženosti smyslová hnutí, která přejímá; zlá vůle podléhá nezřízeným vášním a jitří je. Vzněty a city mohou být převzaty do ctností nebo zvráceny na neřesti.

1769 V křesťanském životě koná Duch svatý své dílo tím, že uvádí do pohybu celou bytost, včetně jejích bolestí, jejích strachů a jejích smutků, jak je to zřejmé ve smrtelném zápase a v utrpení Pána. V Kristu mohou lidské city dosáhnout své dokonalosti v božské lásce a blaženosti.

1770 Mravní dokonalost spočívá v tom, že člověka nepodněcuje k dobru pouze vůle, nýbrž i zalíbení, podle následujících slov žalmu: „Mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!“ (Ž 84,3).

Souhrn

1771 Výraz „vášně“ označuje náklonnosti nebo city. Prostřednictvím svých silných vznětů (emocí) člověk tuší dobro a má v podezření zlo.

1772 Hlavní vášně jsou láska a zášť, touha a strach, radost, smutek a hněv.

1773 Vášně, chápané jako hnutí smyslovosti, nejsou ani mravně dobré, ani mravně zlé. Mravně dobré nebo mravně zlé jsou tou měrou, jakou závisí nebo nezávisí na rozumu a vůli.

1774 Vzněty (emoce) a city mohou být převzaty do ctností, nebo zvráceny na neřesti.

1775 Dokonalosti mravního dobra se dosahuje, když člověk není pobádán k dobru pouze vůle, nýbrž i „srdcem“.

6. ČLÁNEK

MRAVNÍ SVĚDOMÍ

1776 „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce… Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem… Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“[61]

I. Soud svědomí

2071

1766

1777 Mravní svědomí[62] je v nitru člověka a ve vhodnou chvíli mu ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Soudí také každou konkrétní volbu tím, že ji schvaluje, je-li dobrá, nebo ji odsuzuje, je-li špatná.[63] Dosvědčuje svrchovanost pravdy ve vztahu k nejvyššímu Dobru, jehož přitažlivost lidská osoba vnímá a jehož příkazy přijímá. Naslouchá-li moudrý člověk mravnímu svědomí, může slyšet mluvit Boha.

1749

1778 Mravní svědomí je soud rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní jakost konkrétního činu, který se chystá vykonat, který právě koná anebo vykonala. Člověk má ve všem, co říká a dělá, povinnost řídit se věrně tím, o čem ví, že je spravedlivé a správné. Člověk vnímá a poznává příkazy božského zákona prostřednictvím úsudku vlastního svědomí:

„Svědomí je zákon našeho ducha, který ho však přesahuje; zákon, který nám dává rozkazy, který ukazuje odpovědnost a povinnost, strach a naději... je posel Toho, který k nám mluví zastřeně jak v přirozeném světě, tak ve světě milosti, poučuje nás a vede. Svědomí je prvním ze všech náměstků Krista.“[64]

1886

1779 Pro každého je důležité být dostatečně usebraný, aby slyšel hlas svého svědomí a řídil se jím. Takové úsilí o usebranost je více než kdy jindy nezbytné proto, že život nás často uvádí do takového stavu, který nám brání v jakékoliv úvaze, zpytování nebo pohroužení se do sebe.

„Vrať se ke svému svědomí a ptej se ho... Bratři, pohružte se do sebe a ve všem, co děláte, upírejte svůj pohled na Svědka, na Boha.“[65]

1731

1806

1780 Důstojnost lidské osoby zahrnuje a vyžaduje správné mravní svědomí. Mravní svědomí zahrnuje vnímání zásad mravnosti („synderesis“), jejich uplatnění v okolnostech daných prostřednictvím praktického rozlišování důvodů a dober a konečně úsudek týkající se konkrétních skutků, které se mají vykonat nebo které už byly vykonány. Pravda o mravním dobru, vyhlášená zákonem rozumu, se prakticky a konkrétně poznává rozumným úsudkem svědomí. Člověk, jehož rozhodnutí jsou v souladu s takovým úsudkem, se nazývá moudrý.

1781 Svědomí dovoluje vzít na sebe odpovědnost za vykonané skutky. Dopustí-li se člověk zla, správný úsudek svědomí může v něm zůstat svědkem všeobecné pravdivosti dobra a zároveň špatnosti jeho jednotlivé volby. Výrok soudu svědomí zůstává zárukou naděje a milosrdenství. Tím, že svědomí potvrzuje spáchanou vinu, vyzývá k prosbě o odpuštění, k dobru, které je třeba ještě vykonat, a ke ctnosti, kterou je třeba neustále s Boží milostí pěstovat:

„Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,19-20).

2106

1782 Člověk má právo jednat ve svědomí a svobodě, aby osobně udělal mravní rozhodnutí. Člověk nesmí být nucen, „aby jednal proti svému svědomí. Nesmí se mu však ani zabraňovat, aby jednal podle svého svědomí, především ve věcech náboženských“.[66]

II. Výchova svědomí

1742

2039

1783 Svědomí musí být vychováváno a mravní soud osvěcován. Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky podle rozumu, ve shodě s pravým dobrem, které chce moudrost Stvořitele. Výchova svědomí je nezbytná pro lidské bytosti vystavené záporným vlivům a pokoušené k tomu, aby dávaly přednost vlastnímu úsudku a odmítaly spolehlivé učení Církve.

1784 Výchova svědomí je celoživotní úkol. Už od prvních let vede dítě k poznání a praktickému uplatňování vnitřního zákona, jak jej poznává mravní svědomí. Moudrá výchova učí ctnostem; chrání před strachem nebo z něho léčí, léčí také ze sobectví a z hořkých pocitů viny a z hnutí samolibosti, která pocházejí z lidských slabostí a chyb. Výchova svědomí zaručuje svobodu a plodí pokoj v srdci.

890

1785 Při výchově svědomí je světlem pro naši cestu Boží slovo; je třeba, abychom si ho přisvojili ve víře a v modlitbě a uvedli ho do praxe. Je také nutné zpytovat své svědomí s pohledem na kříž Páně. Jsou nám oporou dary Ducha svatého, pomáhají nám svědectví a rady druhých a vede nás učení Církve.[67]

III. Volit podle svědomí

1786 Je-li svědomí postaveno před mravní volbu, může dát správný soud ve shodě s rozumem a s Božím zákonem, ale i naopak mylný úsudek, kterým se od nich vzdálí.

1955

1787 Člověk někdy musí čelit situacím, v nichž mravní úsudek není tak jistý a rozhodnutí je obtížné. Musí však vždy hledat to, co je spravedlivé a dobré, a rozeznávat Boží vůli vyjádřenou Božím zákonem.

1806

1788 Za tím účelem se člověk snaží vykládat své zkušenosti a znamení časů za pomoci ctnosti moudrosti, rady prozíravých osob, Ducha svatého a jeho darů.

1789 Některá pravidla platí v každém případě:

1756

1971

1827

1970

— Nikdy není dovoleno konat zlo, aby z něj vzešlo nějaké dobro.

— „Zlaté pravidlo“: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12).[68]

— Láska jde vždycky cestou respektování bližního a jeho svědomí. „Když… takovým způsobem hřešíte proti bratrům a zraňujete jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kristu“ (1 Kor 8,12). „V tom případě je lepší... nedělat nic takového, co působí tvému bratru pohoršení“ (Řím 14,21).

IV. Mylný úsudek

1790 Člověk má vždy poslouchat úsudek vlastního svědomí, pokud je jistý. Kdyby člověk jednal proti takovému úsudku, sám by se odsoudil. Stává se však, že mravní svědomí je v nevědomosti a vynáší mylné úsudky o činech, které je třeba vykonat nebo které už byly vykonány.

1704

1791 Tato nevědomost se může často přičítat osobní odpovědnosti. Dochází k tomu tehdy, „když se člověk málo stará o hledání pravdy a dobra a jeho svědomí se vlivem návyků ponenáhlu na hřích stává téměř slepým“.[69] V takových případech je osoba vinna zlem, které páchá.

1860

133

1792 U kořene takových úchylek úsudku v mravním jednání může být neznalost Krista a jeho evangelia, špatné příklady druhých, zotročení vášněmi, dovolávání se špatně chápané nezávislosti svědomí, odmítání autority Církve a jejího učení, chybějící vůle k obrácení a nedostatek lásky.

1793 Je-li naopak nevědomost nepřekonatelná nebo mravní subjekt není odpovědný za mylný úsudek, zlý čin, kterého se takto smýšlející osoba dopustila, jí nemůže být přičítáno. Přesto však zůstává zlo, útrapy, nepořádek. Je tedy třeba se snažit o očistu mravního svědomí od jeho omylů.

1794 Dobré a čisté svědomí je osvěcováno upřímnou vírou. Láska totiž „vyvěrá“ zároveň „z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1 Tim 1,5):[70]

1751

„Čím více tedy převládá správné svědomí, tím více ustupují jednotlivci a skupiny od slepé libovůle a snaží se podřídit objektivním normám.“[71]

Souhrn

1795 „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“[72]

1796 Mravní svědomí je úsudek rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní hodnotu konkrétního činu.

1797 Pro člověka, který spáchal zlo, zůstává výrok vlastního svědomí zárukou obrácení a naděje.

1798 Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky podle rozumu, v souladu s pravým dobrem, jak je chce moudrost Stvořitele. Každý musí používat vhodných prostředků k výchově vlastního svědomí.

1799 Tváří v tvář nějaké mravní volbě může svědomí dát jak správný úsudek v souhlasu s rozumem a Božím zákonem, tak naopak mylný úsudek, kterým se od nich vzdálí.

1800 Lidská bytost má vždy poslouchat úsudek svého svědomí, pokud je jistý.

1801 Mravní svědomí může zůstávat v nevědomosti a činit mylné úsudky. Taková nevědomost a její omyly nejsou vždy prosty viny.

1802 Boží slovo je světlem pro naše kroky. Musíme je ve víře a v modlitbě přivlastňovat a uvádět je do praxe. Takovým způsobem se vychovává mravní svědomí.

7. ČLÁNEK

CTNOSTI

1803 „Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost (která si zasluhuje) chvály“ (Fil 4,8).

1733

1768

Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. Dovoluje člověku nejen konat dobré skutky, nýbrž i vydávat ze sebe to nejlepší. Ctnostná osoba všemi svými smyslovými i duchovními silami směřuje k dobru, hledá je a volí v konkrétním jednání.

„Ctnostný život spočívá v tom, že se stáváme podobnými Bohu.“[73]

I. Lidské ctnosti

1827

2500

1804 Lidské ctnosti jsou pevné postoje, ustálené sklony, trvale nabyté dokonalosti rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Jejich plodem je snadnost, sebeovládání a radost při úsilí o mravně dobrý život. Ctnostný člověk je ten, který svobodně koná dobro.

Mravních ctností se dosahuje lidským úsilím. Jsou to plody i zárodky mravně dobrých skutků; uzpůsobují všechny mohutnosti lidské bytosti k tomu, aby vstoupila do společenství božské lásky.

ZÁKLADNÍ CTNOSTI

1805 Základní funkci v mravním životě mají čtyři ctnosti, které se proto nazývají „základní neboli kardinální“. Jsou to: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Všechny ostatní ctnosti jsou seskupeny okolo těchto základních ctností. „A když někdo miluje spravedlnost, plodem jejích námah jsou ctnosti, poněvadž ona učí mírnosti a opatrnosti, spravedlnosti i statečnosti“ (Mdr 8,7). Tyto ctnosti jsou chváleny na mnoha místech Písma pod jinými jmény.

1780

1788

1806 Moudrost je ctnost, která dává praktickému rozumu schopnost, aby v každé situaci rozeznal, co je naše pravé dobro, a zvolil přiměřené prostředky k jeho konání. Člověk „rozvážný dává pozor na své kroky“ (Př 14,15). „Ovládejte se tedy a (na věci) se dívejte střízlivě, (abyste se mohli věnovat) modlitbě“ (1 Petr 4,7). Moudrost je „správné pravidlo jednání“, píše sv. Tomáš,[74] dovolávaje se Aristotela. Moudrost se nesměšuje s bázlivostí nebo strachem, ani s dvojakostí nebo přetvářkou. Nazývá se „auriga virtutum“ — vozatajem ctností, poněvadž řídí ostatní ctnosti a dává jim pravidla i míru. Právě moudrost bezprostředně řídí úsudek svědomí. Moudrý člověk rozhodne a uspořádá své chování podle tohoto úsudku. Díky ctnosti moudrosti uplatňujeme mravní zásady v jednotlivých případech, a překonáváme pochybnosti, týkající se dobra, které máme vykonat, nebo zla, kterému se máme vyhnout.

2401

2095

1807 Spravedlnost je mravní ctnost, která se zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří. Spravedlnost vůči Bohu se nazývá „ctnost zbožnosti“. Spravedlnost vůči lidem uzpůsobuje člověka, aby respektoval práva každého a vytvářel v lidských vztazích soulad, který podporuje přiměřenost ve vztahu k lidem a společnému dobru. Spravedlivý člověk, o němž posvátné knihy často mluví, se vyznačuje trvalou přímostí svých myšlenek a správným chováním vůči bližnímu. „Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě“ (Lv 19,15). „Vy, páni, dávejte otrokům, co se sluší a patří. Víte přece, že i vy máte Pána v nebi“ (Kol 4,1).

2473

2848

1808 Statečnost je mravní ctnost, která při obtížích zabezpečuje pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro. Posiluje rozhodnutí odporovat pokušení a překonávat překážky mravního života. Ctnost statečnosti dává schopnost přemáhat strach, a to i strach ze smrti, a čelit zkouškám a pronásledování. Dává odvahu k tomu, aby se člověk zřekl svého života a obětoval jej při obraně spravedlivé věci. „Hospodin je má síla a statečnost“ (Ž 118,14). „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33).

2517

2341

1809 Mírnost je mravní ctnost, která zmírňuje přitažlivost rozkoší a dává člověku schopnost vyrovnaně užívat stvořená dobra. Zabezpečuje vládu vůle nad pudy a udržuje touhy v mezích počestnosti. Mírná osoba zaměřuje své smyslové tužby k dobru, uchovává si zdravou rozvážnost, nejedná podle svého „pudu“ a „nenásleduje své choutky a vášně... svého srdce“ (Sir 5,2).[75] Starý zákon často chválí mírnost: „Nedej se strhnout svými touhami, a drž na uzdě své choutky“ (Sir 18,30). V Novém zákoně je nazývána „umírněností“ nebo „střízlivostí“. Máme „v tomto nynějším věku žít rozvážně, spravedlivě a zbožně“ (Tit 2,12).

„Žít dobře není nic jiného než milovat Boha z celého srdce, z celé duše, celým svým jednáním. (Mírností) se mu prokazuje bezvýhradná láska, kterou nemůže zviklat žádné neštěstí (v čemž se projevuje statečnost), láska, která poslouchá jen Boha (to je spravedlnost), která bdí, aby prohlédla každou věc v obavě, že by ji mohla překvapit lstivost a lež (to je prozíravost).“[76]

CTNOSTI A MILOST

2015

1266

1810 Lidské ctnosti, nabyté výchovou, prostřednictvím vědomých úkonů a vytrvalostí v úsilí znovu a znovu obnovovaném, jsou Boží milostí očišťovány a povznášeny. S Boží pomocí utvrzují charakter a usnadňují konání dobra. Ctnostný člověk je šťasten, že je může uplatňovat v praxi.

1811 Pro člověka zraněného hříchem není snadné uchovat mravní rovnováhu. Dar spásy, který nám udělil Kristus, nám dává nezbytnou milost, abychom neustále usilovali o ctnosti. Každý musí stále prosit o tuto milost světla a síly, přijímat svátosti, spolupracovat s Duchem svatým, jednat podle jeho nabádání, milovat dobro a vystříhat se zla.

2086-2094

2656-2658

II. Božské ctnosti

1266

1812 Lidské ctnosti jsou zakořeněny v božských (teologálních) ctnostech, které uzpůsobují lidské mohutnosti pro účast na božském životě.[77] Božské ctnosti se vztahují přímo k Bohu. Uschopňují křesťany, aby žili v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici. Původem, důvodem i předmětem božských ctností je trojjediný Bůh.

142-175

2008

1813 Božské ctnosti jsou základem, duší a charakteristickým rysem mravního jednání křesťana. Pronikají a oživují všechny mravní ctnosti. Bůh je vlévá do duše věřících, aby věřící byli schopni jednat jako jeho děti a zasloužit si věčný život. Božské ctnosti jsou zárukou přítomnosti a působení Ducha svatého v mohutnostech lidské bytosti. Božské ctnosti jsou tři: víra, naděje a láska.[78]

VÍRA

506

1814 Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám svatá Církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se „člověk svobodně odevzdává Bohu“.[79] Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. „Spravedlivý bude živ z víry“ (Řím 1,17). Živá víra „se projevuje láskou“ (Gal 5,6).

1815 Dar víry zůstává v tom, který proti ní nezhřešil.[80] Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho Těla.

2471

1816 Kristův učedník si nemá jen uchovávat víru a žít z ní, nýbrž ji má i vyznávat, vydávat o ní nebojácně svědectví a šířit ji: „Všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“[81] Služba a svědectví víry jsou nezbytné pro spásu: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“ (Mt 10,32-33).

NADĚJE

1024

1817 Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého. „Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal!“ (Žid 10,23). „Toho (svého Ducha) na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,6-7).

1818 Ctnost naděje odpovídá na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce každého člověka; bere na sebe očekávání, která podněcují lidskou činnost; očišťuje je a zaměřuje k nebeskému království; chrání před malomyslností; je oporou ve všech chvílích opuštěnosti; rozšiřuje srdce v očekávání věčné blaženosti. Vzpruha naděje chrání před sobectvím a vede k radosti z křesťanské lásky.

1716

146

1819 Křesťanská naděje přejímá a přivádí k plnosti naději Vyvoleného národa, která má svůj původ a vlastní vzor v Abrahámově naději naplněné v Izákovi podle Božích příslibů a očištěné zkouškou oběti.[82] „On přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: „Tak četné bude tvé potomstvo““ (Řím 4,18).

1820 Křesťanská naděje se rozvíjí od počátku Ježíšova kázání při vyhlášení blahoslavenství. Blahoslavenství pozvedají naši naději k nebi jako k nové zaslíbené zemi; ukazují k ní cestu zkouškami, které čekají na Ježíšovy učedníky. Avšak pro zásluhy Ježíše Krista a jeho utrpení nás Bůh uchovává v „naději“, která „neklame“ (Řím 5,5). „(V této naději)

2772

máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš“ (Žid 6,19-20). Je rovněž zbraní, která nás chrání v boji o spásu: „My však... buďme... odění pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu“ (1 Sol 5,8). Dává nám zakoušet radost i ve zkoušce: „V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví“ (Řím 12,12). Naděje se projevuje a živí modlitbou, zvláště modlitbou Otče náš, která je souhrnem všeho, po čem nám dává naděje toužit.

1723

1037

2016

1821 Můžeme tedy mít naději na nebeskou slávu, kterou Bůh slíbil těm, kteří ho milují[83] a konají jeho vůli.[84] Každý má za všech okolností doufat, že s Boží milostí vytrvá „až do konce“[85] a dosáhne nebeské radosti jako věčné Boží odměny za dobré skutky vykonané s Kristovou milostí. Církev se modlí v naději, aby „všichni lidé došli spásy“ (1 Tim 2,4). Dychtí po tom, aby byla spojena s Kristem, svým ženichem v nebeské slávě:

„Doufej, má duše, doufej. Neznáš dne ani hodiny. Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost může učinit nejistým, co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas. Pomysli na to, že čím více budeš bojovat, tím více zakusíš lásky, kterou máš ke svému Bohu, a tím více se budeš jednoho dne těšit ze svého Miláčka, ve štěstí a ve vytržení, která nikdy nebudou mít konce.“[86]

LÁSKA

1822 Láska je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého, a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu.

1970

1823 Ježíš učinil z lásky nové přikázání.[87] Protože miloval své „až do krajnosti“ (Jan 13,1), projevuje lásku, kterou dostává od Otce. Když se učedníci navzájem milují, napodobují Ježíšovu lásku, kterou od něho dostávají. Proto Ježíš říká: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). A ještě: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).

735

1824 Láska, plod Ducha a plnost zákona, zachovává přikázání Boha i jeho Syna, Ježíše Krista: „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce“ (Jan 15,9-10).[88]

604

1825 Ježíš umřel z lásky k nám, když jsme byli ještě „nepřáteli“ (Řím 5,10). Pán nás žádá, abychom milovali jako on, dokonce i své nepřátele,[89] abychom se stali bližním i toho nejvzdálenějšího,[90] abychom milovali děti[91] a chudé jako jeho samého.[92]

Apoštol Pavel vytvořil nedostižný obraz lásky: „Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží“ (1 Kor 13,4-7).

1826 „Lásky však kdybych neměl, nejsem nic,“ říká ještě apoštol. A všechny výsady, služba, dokonce i ctnosti... bez lásky „nic neprospějí“ (1 Kor 13,1-4). Láska je nejdůležitější ze všech ctností. Je první božskou ctností: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13,13).

1972

815, 826

1827 Cvičení se ve všech ctnostech je oživováno a podněcováno láskou. Ta totiž je „svorník dokonalosti“ (Kol 3,14); je formou ctností; člení je a dává jim řád; je zdrojem i cílem jejich prožívání v křesťanské praxi. Božská ctnost lásky zaručuje a tříbí naši lidskou schopnost milovat. Povznáší ji k nadpřirozené dokonalosti božské lásky.

1828 Vede-li křesťan mravný život oživovaný láskou, dává mu to duchovní svobodu Božích dětí. Nestojí před Bohem jako nějaký otrok, plný otrockého strachu, ani jako námezdník shánějící plat, ale jako syn, který odpovídá na lásku toho, který nás „miloval dříve“ (1 Jan 4,19):

„Buď se odvrátíme od zla ze strachu před trestem a jsme v postavení otroka, nebo se dáme strhnout vyhlídkou na odměnu a jsme podobni námezdným dělníkům. Nebo posloucháme pro dobro samo a z lásky k tomu, který přikazuje, abychom poslouchali... a tehdy jsme v postavení synů.“[93]

2540

1829 Plody lásky jsou radost, pokoj a milosrdenství; láska vyžaduje velkodušnost a bratrské napomínání; je vlídností; vzbuzuje vzájemnost, projevuje se nezištností a štědrostí; je přátelstvím a společenstvím:

„Dovršením všech našich děl je láska. Tu je náš cíl; kvůli němu běžíme, běžíme k této metě; až tam dorazíme, najdeme tam odpočinutí.“[94]

III. Dary a plody Ducha svatého

1830 Oporou mravního života křesťana jsou dary Ducha svatého. Jsou to trvalé dispozice, které příznivě uzpůsobují člověka, aby byl ochoten jednat podle hnutí Ducha svatého.

736

1266, 1299

1831 Je sedm darů Ducha svatého, jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží. Ve své plnosti přísluší Kristu, Davidovu Synu.[95] Doplňují a přivádějí k dokonalosti ctnosti těch, kteří je přijímají. Činí věřící ochotnými pohotově poslechnout božských vnuknutí.

„Dobrotivý je tvůj Duch, ať mě vede rovným krajem“ (Ž 143,10).

„Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové... Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi“ (Řím 8,14.17).

1832 Plody Ducha jsou dokonalosti, které Duch svatý v nás utváří jako prvotiny věčné slávy. Tradice Církve jich vypočítává dvanáct: „láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22-23 Vulg.).

Souhrn

1833 Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro.

1834 Lidské ctnosti jsou ustálené sklony rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Mohou být seskupeny kolem čtyř základních ctností: kterými jsou: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.

1835 Moudrost uzpůsobuje praktický rozum k tomu, aby za všech okolností rozeznával naše pravé dobro a volil přiměřené prostředky k jeho konání.

1836 Spravedlnost spočívá v trvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří.

1837 Statečnost zajišťuje rozhodnost v obtížích a vytrvalost v úsilí o dobro.

1838 Mírnost zmírňuje přitažlivost smyslových rozkoší a činí nás schopným vyrovnaně užívat stvořená dobra.

1839 Mravní ctnosti rostou výchovou, vědomými úkony a vytrvalým úsilím. Boží milost očišťuje a povznáší.

1840 Božské ctnosti příznivě uzpůsobují křesťany, aby žili v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici. Původem, důvodem i předmětem božských ctností je Bůh poznávaný vírou, v něhož doufáme a kterého milujeme pro něho samého.

1841 Božské ctnosti jsou tři: víra, naděje a láska.[96] Pronikají a oživují všechny mravní ctnosti.

1842 Vírou věříme v Boha a ve všechno, co zjevil a co svatá Církev předkládá k věření.

1843 Nadějí toužíme a s pevnou důvěrou očekáváme od Boha věčný život a milosti, abychom si tento život zasloužili.

1844 Láskou milujeme Boha nade vše a svého bližního z lásky k Bohu jako sebe. Neboť láska „je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14) a je formou všech ctností.

1845 Sedm darů Ducha svatého, které dostávají křesťané, jsou: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.

8. ČLÁNEK

HŘÍCH

I. Milosrdenství a hřích

387, 1455

1365

430

1846 Evangelium nám v Ježíši Kristu zjevuje milosrdenství Boha vůči hříšníkům.[97] Anděl to oznamuje Josefovi: „Dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Totéž lze říci o Eucharistii, svátosti vykoupení: „Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

1847 „Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás.“[98] Přijmout jeho milosrdenství od nás vyžaduje, abychom přiznali své viny. „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý“ (1 Jan 1,8-9).

616, 2746

598

615

397

1440

1952

311

1433

385

1848 Jak tvrdí svatý Pavel: „Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.“ Aby milost vykonala své dílo, musí odhalit hřích, aby obrátila naše srdce a dala nám „ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Řím 5,20-21). Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo.

„Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil; zahrnuje vnitřní soud svědomí, a protože ověřuje působení Ducha pravdy v nitru člověka, stává se zároveň novým začátkem milosti a lásky: „Přijměte Ducha svatého.“ Tak v tomto osvětlení, co je hřích, objevujeme dvojí obdarování: dar pravdy svědomí a dar jistoty vykoupení. Duch pravdy je Utěšitel.“[99]

II. Definice hříchu

1849 Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek proti pravé lásky k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“.[100]

1850 Hřích je urážka Boha: „Proti tobě samému jsem hřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé“ (Ž 51,6). Hřích se vzpírá Boží lásce k nám a oddaluje od ní naše srdce. Je neposlušností jako prvotní hřích, je vzpourou proti Bohu, protože člověk chce být „jako Bůh“ (Gn 3,5) tím, že zná a stanoví, co je dobré a co je zlé. Hřích je tedy „sebeláska až k pohrdání Bohem“.[101] Kvůli takovému pyšnému sebevyvyšování je hřích pravým opakem poslušnosti Ježíše, který uskutečňuje spásu.[102]

1851 A právě v utrpení, v němž byl hřích přemožen Kristovým milosrdenstvím, ukáže hřích ve svrchované míře svou násilnost a svou mnohonásobnost: nevěra, vražedná zášť, odmítnutí a posměch ze strany předáků i lidu, zbabělost Piláta a krutost vojáků, Jidášova zrada, tak tíživá pro Ježíše, Petrovo zapření, opuštění od učedníků. Nicméně právě v hodině temnot a vlády knížete tohoto světa[103] se Kristova oběť skrytě stává pramenem, z něhož bude nevyčerpatelně vyvěrat odpuštění našich hříchů.

III. Rozmanitost našich hříchů

1852 Rozmanitost hříchů je veliká. Písmo uvádí několik seznamů hříchů. List ke Galaťanům staví skutky těla proti ovoci Ducha: „K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to (ještě jednou): lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království“ (Gal 5,19-21).[104]

2067

1751

1853 Hříchy lze rozdělovat podle jejich předmětu, jako se to dělá u každého lidského skutku, nebo podle ctností, jejichž jsou opakem, ať už přemírou nebo nedostatkem, anebo podle přikázání, proti nimž se staví. Lze je také rozdělit podle toho, zda se týkají Boha, bližního nebo nás samých; mohou se rozlišovat duchovní a tělesné hříchy, nebo také hříchy myšlením, slovem, skutkem a opomenutím. Podle Pánova učení je kořen hříchu v srdci člověka, v jeho svobodné vůli. „Neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání. To jsou věci, které člověka poskvrňují“ (Mt 15,19-20). Srdce je sídlem lásky, zdroj dobrých a čistých skutků, které jsou hříchem zraňovány.

368

IV. Závažnost hříchu: smrtelný a všední hřích

1854 Je vhodné hodnotit hříchy na základě jejich závažnosti. V Tradici Církve se prosadilo rozlišování mezi smrtelným a všedním hříchem, které je nastíněno již v Písmu.[105] Zkušenost lidí toto rozlišení potvrzuje.

1395

1855 Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností, a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před ním.

Všední hřích ponechává lásku „naživu“, ačkoliv ji uráží a zraňuje.

1446

1856 Protože smrtelný hřích v nás zasáhne životní zdroj, kterým je láska, vyžaduje náprava nový zásah Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti smíření:

„Jestliže se vůle zaměří na nějakou věc, která sama sebou odporuje lásce, jež nás směruje k poslednímu cíli, už tím se hřích stává smrtelným,... ať už je namířen proti Boží lásce, jako např. rouhání, křivá přísaha, nebo proti lásce k bližnímu, jako např. vražda, cizoložství. Když se vůle hříšníka obrátí k nějaké věci, která v sobě nese nepořádek, ale není namířena proti lásce k Bohu nebo bližnímu, je to hřích všední, jako např. prázdná slova, nevhodný smích.“[106]

1857 Hřích se stává smrtelným, když při něm spolupůsobí tři podmínky: „Hříchem smrtelným je skutek, který má za předmět závažnou věc, je spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem.“[107]

2214

2072

1858 Závažná věc je upřesněna deseti přikázáními podle odpovědi, kterou dal Ježíš bohatému mladíkovi: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku“ (Mk 10,19). Závažnost hříchů je větší nebo menší: vražda je závažnější než krádež. Je třeba brát v úvahu také postižené osoby: násilí páchané na rodičích je samo sebou mnohem těžší, než násilí páchané na cizím člověku.

1735

1734

1859 Aby hřích byl smrtelný, musí ho člověk spáchat s plným vědomím a s plným souhlasem. Při páchání smrtelného hříchu se předpokládá poznání hříšnosti skutku a vědomí, že skutek odporuje Božímu zákonu. Kromě toho se vyžaduje dostatečně svobodný souhlas, aby rozhodnutí bylo opravdu osobní. Jestliže pachatel předstírá nevědomost a tvrdost srdce,[108] nezmenšuje tím dobrovolný ráz hříchu, ale naopak jej ještě zvětšuje.

1767

1860 Nedobrovolná nevědomost může zmírnit, ne-li zrušit odpovědnost za těžkou vinu. Předpokládá se však, že není nikdo, kdo by neznal zásady mravního zákona, které jsou vepsány do svědomí každého člověka. Hnutí smyslnosti, vášně mohou podobně oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny; stejně jako vnější nátlak nebo patologické poruchy. Zlomyslně spáchaný hřích s vědomou volbou zla je však hřích nejtěžší.

1033

1472

1861 Smrtelný hřích je v radikální možnosti lidské svobody jako sama láska. Důsledkem smrtelného hříchu je ztráta lásky a posvěcující milosti, totiž stavu milosti. Není-li napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle. Naše svoboda má vskutku moc udělat definitivní nezvratná rozhodnutí. Nicméně úsudek o lidech musíme ponechat Boží spravedlnosti a milosrdenství, i když můžeme usoudit, že nějaký skutek je sám o sobě těžkým hříchem.

1862 Člověk se dopustí lehkého hříchu, nedodrží-li v nepříliš závažné věci míru, předepsanou mravním zákonem, nebo když neuposlechne mravního zákona v závažné věci, avšak bez plného vědomí a bez svého naprostého souhlasu.

1472

1394

1863 Lehký hřích oslabuje lásku; projevuje nezřízenou náklonnost ke stvořeným věcem; je překážkou v pokroku duše při cvičení ve ctnostech a při konání mravního dobra; zasluhuje časné tresty. Vědomý všední hřích, který zůstal bez lítosti, nás disponuje ke spáchání smrtelného hříchu. Nicméně všední hřích nás nestaví proti Boží vůli a Božímu přátelství; neruší smlouvu s Bohem. Člověk ho může s Boží milostí napravit. „Nezbavuje posvěcující milosti, Božího přátelství, lásky, tedy ani věčné blaženosti.“[109]

„Dokud člověk žije v těle, nemůže se úplně vyhnout hříchu, byť i jen lehkému. Přesto nesmíš tyto hříchy zlehčovat, i když se jim říká lehké. Považuješ je za nic, když je vážíš, ale jaká hrůza, když je počítáš! Mnoho lehkých věcí, dají-li se dohromady, tvoří jednu těžkou: mnoho kapek naplní řeku a mnoho zrnek tvoří hromadu. Jaká naděje tedy zbývá? Především jdi ke zpovědi...“[110]

1037

2091

1864 „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedojde odpuštění na věky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,29).[111] Boží milosrdenství nezná hranic, když však je někdo vědomě odmítá prostřednictvím lítosti přijmout, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem svatým.[112] Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčné záhubě.

V. Šíření hříchu

1768

401

1865 Hřích strhává ke hříchu; opakováním týchž skutků plodí neřest. Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích tendenci se šířit a upevňovat, ale nemůže zničit až do základů mravní smysl.

2539

2268

1866 Neřesti mohou být seřazeny souběžně se ctnostmi, jejichž jsou opakem, nebo mohou být spojeny s hlavními hříchy, které křesťanská zkušenost rozlišuje podle Jana Kassiána a svatého Řehoře Velikého.[113] Nazývají se hlavní, protože plodí jiné hříchy, jiné neřesti. Jsou to: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost nebo zahálčivost.

1867 Katechetická tradice také připomíná, že existují „hříchy do nebe volající“. Volají k nebi: krev Ábela;[114] sodomský hřích;[115] nářek utiskovaného lidu v Egyptě;[116] nářek cizince, vdovy a sirotka;[117] nespravedlnost vůči zaměstnanci (najaté osobě).[118]

1868 Hřích je osobní skutek. Kromě toho máme odpovědnost za hříchy, které spáchali jiní, když při nich spolupracujeme:

1736

— když se na nich přímo a dobrovolně podílíme;

— když je nařídíme, když k nim radíme, když je chválíme nebo schvalujeme;

— když je neoznámíme nebo jim nezabráníme, jsme-li povinni to učinit;

— když chráníme ty, kteří páchají zlo.

408

1887

1869 Tak hřích dělá z lidí spoluviníky druhých a působí, že mezi nimi vládne žádostivost, násilí a nespravedlnost. Hříchy vedou ke vzniku společenských poměrů a institucí, které jsou v protikladu k Boží dobrotě. „Struktury hříchu“ jsou výrazem a důsledkem osobních hříchů. Přivádějí své oběti k tomu, aby samy páchaly zlo. V analogickém smyslu vytvářejí „sociální hřích“.[119]

Souhrn

1870 „Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství“ (Řím 11,32).

1871 Hřích je „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“.[120] Je to urážka Boha. Staví se proti Bohu neposlušností, která je protikladem Kristovy poslušnosti.

1872 Hřích je skutek proti rozumu. Zraňuje přirozenost člověka a vážně narušuje lidskou solidaritu.

1873 Kořen všech hříchů je v lidském srdci. Druhy hříchů a jejich závažnost se měří hlavně podle jejich předmětu.

1874 Spáchat smrtelný hřích znamená volit úmyslně, to je vědomě a dobrovolně, skutek, který je ve vážném protikladu k Božímu zákonu a poslednímu cíli člověka. Smrtelný hřích v nás ničí lásku, bez níž je nemožná věčná blaženost. Když hříšník tohoto hříchu nelituje, odsuzuje se k věčné smrti.

1875 Všední hřích představuje mravní nepořádek, lze ho napravit láskou, kterou v nás tento hřích nechává „naživu“.

1876 Opakování hříchů, i všedních, plodí neřesti, mezi něž jsou zahrnuty i hlavní hříchy.

DRUHÁ KAPITOLA

LIDSKÉ SPOLEČENSTVÍ

355

1877 Lidstvo je povoláno, aby učinilo zjevným obraz Boha a aby samo bylo přeměněno k obrazu jednorozeného Syna Otce. Toto povolání má osobní rysy, protože každý je povolán, aby vstoupil do božské blaženosti; ale zároveň se týká i lidského společenství jako celku.

1. ČLÁNEK

OSOBA A SPOLEČNOST

I. Společenský ráz lidského povolání

1936

1702

1878 Všichni lidé jsou povoláni k témuž cíli, kterým je sám Bůh. Existuje jistá podobnost mezi spojením božských Osob a bratrstvím, které lidé mají mezi sebou vytvářet v pravdě a lásce.[121] Láska k bližnímu je neoddělitelná od lásky k Bohu.

1879 Lidská osoba potřebuje společenský život, který není pro člověka jen něco přidaného, nýbrž je to požadavek jeho přirozenosti. Člověk rozvíjí své možnosti stykem s ostatními, vzájemnými službami a rozhovorem s bratřími, a tak odpovídá na své povolání.[122]

1929

771

1880 Společnost je souhrn osob organicky spojených jednotícím principem, který každou z nich přesahuje. Společnost, jako shromáždění viditelné a zároveň duchovní, trvá v čase: je dědičkou minulosti a připravuje budoucnost. Díky ní se každý člověk stává „dědicem“ a dostává „hřivny“, které obohacují jeho osobnost a které mají přinášet plody.[123] Právem má být každý oddán společenství, k němuž přísluší, a má si vážit představitelů pověřených starat se o obecné dobro.

1881 Každé společenství se definuje na základě svého cíle, a proto musí zachovávat svá zvláštní pravidla; přitom však „lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí“.[124]

1913

1882 Určitá společenství, jako rodina a občanská společnost, která odpovídají bezprostředněji přirozenosti člověka, jsou pro něho nutná. Aby se podporovala účast co největšího počtu osob na společenském životě, je třeba povzbuzovat vznik sdružení a institucí „s hospodářskými, kulturními, sociálními, sportovními, rekreačními, živnostenskými a politickými cíli, a to jak v rámci [národního] společenství, tak na světové úrovni“.[125] Taková „socializace“ vyjadřuje taktéž přirozený sklon lidských bytostí sdružovat se k dosažení cílů, které přesahují schopnosti jednotlivce, a rozvíjí osobní dary, zvláště ducha iniciativy a smysl pro odpovědnost, a napomáhá zajišťovat lidská práva.[126]

2431

1883 Socializace přináší také nebezpečí. Příliš pronikavý zásah státu může ohrožovat svobodu a osobní iniciativu. Církev vypracovala zásadu nazývanou „subsidiarita“. Podle této zásady „nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho“.[127]

1779

302

307

1884 Bůh si nechtěl vyhradit výkon všech mocí jen pro sebe. Přiděluje každému tvoru takovou roli, kterou je s to vykonávat podle schopností vlastních jeho přirozenosti. Tento způsob vlády má být napodobován ve společenském životě. Boží počínání při řízení světa, které svědčí o jeho velmi hluboké úctě k lidské svobodě, by mělo inspirovat moudrost těch, kteří vládnou lidským společenstvím. Mají si totiž počínat jako služebníci Boží prozřetelnosti.

1885 Zásada subsidiarity odporuje všem formám kolektivismu. Klade meze státním zásahům. Zaměřuje se na sladění vztahů mezi jednotlivci a společností. Směřuje k nastolení opravdového mezinárodního řádu.

II. Obrácení a společnost

1886 Společnost je nezbytná k uskutečnění lidského povolání. K dosažení tohoto cíle je nutno respektovat správnou stupnici hodnot, která by stavěla „vnitřní a duchovní stránky nad hmotné a pudové“.[128]

407

1869

909

2500

„Na lidské soužití je nutno se dívat především jako na skutečnost duchovního řádu. Je totiž výměnou poznatků ve světle pravdy, výkonem práv a plněním povinností; úsilím o mravní dobro a společnou, ušlechtilou radostí z krásy ve všech jejích oprávněných projevech; trvalou ochotou sdílet jedni druhým to nejlepší ze sebe; společnou dychtivostí po duchovním obohacení. Takové hodnoty mají oživovat a usměrňovat kulturní činnost, hospodářský život, společenské zřízení, hnutí a politické režimy, zákonodárství a všechny jiné výrazy společenského života v jeho neustálém vývoji.“[129]

1887 Zamění-li se prostředek za cíl,[130] vede to k tomu, že je hodnota cíle přisouzena tomu, co je pouze prostředkem k dosažení cíle. Tato záměna stejně jako tendence považovat osoby za pouhé prostředky k nějakému cíli vedou ke vzniku nespravedlivých struktur, které „ztěžují křesťanské chování v souladu s přikázáními božského Zákonodárce a často je prakticky znemožňují“.[131]

1430

1888 Je tedy třeba burcovat duchovní i mravní schopnosti lidí a požadovat jejich stálé vnitřní obrácení, aby bylo dosaženo společenských změn, které lidem opravdu slouží. Přednost, která se dává obrácení, však nejen nevylučuje, ale naopak ukládá povinnost postarat se o vhodnou nápravu institucí a životních podmínek, kdykoliv svádějí k hříchu, tak aby se přizpůsobily zásadám spravedlnosti a podporovaly dobro, místo aby mu překážely.[132]

2234

1825

1889 Bez pomoci milosti by lidé neuměli „rozpoznat úzkou stezku mezi zbabělostí, která vede ke zlu, a násilím, které si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje“.[133] Ta úzká stezka je cesta lásky k Bohu a k bližnímu. Láska je největším sociálním přikázáním. Respektuje druhé i jejich práva. Vyžaduje, aby se jednalo spravedlivě, a jen ona nás k tomu uschopňuje. Láska je podnětnou silou života, který se dává: „Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho“ (Lk 17,33).

Souhrn

1890 Existuje jistá podobnost mezi spojením božských Osob a mezi bratrstvím, které mají lidé mezi sebou nastolit.

1891 Aby se lidská osoba rozvíjela v souladu se svou přirozeností, potřebuje společenský život. Určitá společenství, jako rodina a občanská společnost, odpovídají bezprostředněji lidské přirozenosti.

1892 „Lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí.“[134]

1893 Je třeba povzbuzovat širokou a dobrovolnou účast ve sdruženích a institucích.

1894 Podle zásady subsidiarity nesmí ani stát, ani větší společnosti přebírat iniciativu a zodpovědnost osob a menších nižších společenských útvarů.

1895 Společnost má usnadňovat uskutečňování ctností, a nikoli mu překážet. Je třeba, aby se k tomu podněcovala správnou stupnicí hodnot.

1896 Tam, kde hřích převrací společenské ovzduší, je třeba burcovat k obrácení srdcí a k přijetí Boží milosti. Láska pobízí ke správným reformám. Otázky společenského života se nedají řešit bez evangelia.[135]

2. ČLÁNEK

ÚČAST NA SPOLEČENSKÉM ŽIVOTĚ

I. Autorita

1897 „Soužití mezi lidskými bytostmi nemůže být uspořádané a plodné, není-li v něm právoplatná autorita, která zajišťuje pořádek a stará se dostatečným způsobem o společné dobro.“[136]

„Autoritou“ nazýváme vlastnost, jejíž mocí osoby nebo instituce vyhlašují zákony, dávají lidem rozkazy a očekávají od nich, že je budou poslouchat.

1898 Každá lidská společnost potřebuje nějakou autoritu, která ji řídí.[137] Taková autorita má svůj základ v lidské přirozenosti. Je nezbytná k jednotě občanské společnosti. Jejím úkolem je všemožně zabezpečovat obecné blaho společnosti.

2238

2235

1899 Autorita, jakou požaduje mravní řád, pochází od Boha: „Každý se má podřídit vyšší moci, která vládne, neboť není moci, která by nepocházela od Boha. Ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny. Když se tedy někdo staví proti (vládnoucí) moci, staví se proti řádu, který dal Bůh. Kdo se tomu vzpírá, sám na sebe svolává odsouzení“ (Řím 13,1-2).[138]

1900 Povinná poslušnost všem ukládá, aby si patřičně vážili autority a prokazovali jí úctu, která ji patří, a vděčnost a přívětivost, podle zásluh, i těm osobám, které vykonávají její úřad.

2240

Svatému papeži Klementu Římskému vděčíme za nejstarší církevní modlitbu za politické a vládní představitele[139]:

„Pane, dej jim zdraví, pokoj, svornost a vytrvalost, aby mohli bez překážky vykonávat svrchovanou moc, kterou jsi jim udělil. Ty, Pane, nebeský králi věků, dáváš lidským synům slávu, čest a moc nad zemí. Proto řiď, Pane, jejich rozhodování, aby konali, co je dobré a co je ti milé; kéž tak mohou vykonávat moc, kterou jsi jim udělil, zbožně, pokojně a ušlechtile, aby byli hodni tvého milosrdenství.“[140]

1901 Jestliže autorita odkazuje na řád stanovený Bohem, „je určení způsobu vlády a výběr vedoucích činitelů ponechán svobodné volbě občanů“.[141]

1930

2242

Rozmanitost politických režimů je mravně přípustná, jen když tyto režimy přispívají k oprávněnému dobru společnosti, která je přijímá za vlastní. Režimy, jejichž povaha odporuje přirozenému zákonu, veřejnému pořádku a základním právům osob, nemohou uskutečňovat společné dobro národů, jimž se vnutily.

1902 Autorita neodvozuje svou mravní právoplatnost sama od sebe. Nemá jednat tyransky, ale má pracovat pro společné dobro jako „mravní síla, která se opírá o svobodu a o vědomí odpovědnosti za přijaté povinnosti a úkoly“.[142]

1951

„Lidské zákonodárství nabývá charakter zákona pouze v té míře, v jaké se shoduje se zdravým rozumem; z toho je zřejmé, že odvozuje svou moc z věčného zákona. V té míře, v jaké by se vzdálilo od rozumu, by se mělo prohlásit za nespravedlivé, protože by nesplňovalo pojem zákona: byl by to spíše jistý způsob násilí.“[143]

2242

1903 Autorita je vykonávána právoplatně jen tehdy, jestliže usiluje o obecné dobro dané skupiny a jestliže používá k dosažení tohoto dobra mravně dovolených prostředků. Stane-li se, že vládcové vydají nespravedlivé zákony nebo učiní opatření protivící se mravnímu řádu, nejsou taková nařízení pro svědomí závazná. „V takovém případě autorita přestává být sama sebou a zvrhává se ve zvůli.“[144]

1904 „Je lépe, je-li když každá moc je vyrovnávána jinými úřady a oblastmi kompetence, které nepřekračují své zákonné hranice. Je to princip právního státu, v němž vládne zákon, a nikoli lidská svévole.“[145]

II. Obecné blaho

1881

801

1905 V souladu se společenskou přirozeností člověka má dobro každého jednotlivce nutně vztah k obecnému blahu. Obecné blaho tedy nemůže být definováno, leč ve vztahu k lidské osobě:

„Nežijte osamoceni, uzavřeni do sebe, jako byste už byli utvrzeni ve spravedlnosti; naopak společně se, abyste hledali to, co napomáhá k blahu všech.“[146]

1906 Obecným blahem se má rozumět „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“.[147] Obecné blaho se týká života všech. Od každého jednotlivce a mnohem více od těch, kteří vykonávají vedoucí funkci (autoritu), vyžaduje rozvážnost. Obsahuje tři podstatné prvky:

1929

2106

2441

1907 Na prvním místě předpokládá respektování osoby jako takové. Ve jménu obecného blaha je veřejná moc zavázána respektovat základní a nezadatelná práva lidské osoby. Společnost je povinna dovolit každému svému členu uskutečnit své vlastní povolání. Obecné blaho spočívá zvláště v podmínkách pro uplatňování přirozených svobod, které jsou nezbytné pro plný rozvoj lidského povolání: tedy v právu „na jednání podle správných příkazů svého svědomí, na ochranu soukromého života a na spravedlivou svobodu i ve věcech náboženských“.[148]

1908 Na druhém místě obecné blaho vyžaduje společenský blahobyt a rozvoj skupiny samé. Rozvoj je souhrnem všech sociálních povinností. Jistě, vládní moc musí rozhodovat ve jménu obecného blaha mezi různými jednotlivými zájmy. Musí však každému zpřístupnit to, co tento jedinec potřebuje, aby mohl vést opravdu lidský život: potravu, oblečení, zdraví, práci, výchovu a kulturu, pravdivou informaci, právo založit si rodinu, atd.[149]

2244

2310

2304

1909 Obecné blaho zahrnuje konečně mír, to znamená stálost a bezpečnost spravedlivého řádu. Předpokládá tedy, že veřejná moc zaručuje čestnými prostředky bezpečnost společnosti i jejích členů. Ta je základem práva na oprávněnou osobní i kolektivní obranu.

1910 Jestliže každé lidské společenství je nositelem obecného blaha, které mu dovoluje být tím, za co se považuje, nachází své nejplnější uskutečnění v politickém společenství. Úkolem státu je hájit a podporovat obecné blaho občanské společnosti, občanů a jejich sdružení.

2438

1911 Vzájemná závislost lidí se zvětšuje. Krok za krokem se rozšiřuje na celou zemi. Jednota lidské rodiny, která shromažďuje bytosti mající stejnou přirozenou důstojnost, zahrnuje celosvětové obecné blaho. To vyžaduje takovou organizaci společenství národů, aby umožňovala „starat se o uspokojování různých potřeb lidí jak v oblasti společenského života, do níž patří výživa, zdraví, výchova..., tak v některých zvláštních podmínkách, které mohou někde vzniknout..., mírnit útrapy uprchlíků… nebo i pomáhat vystěhovalcům a jejich rodinám“.[150]

1881

1912 Obecné blaho je vždy zaměřeno na rozvoj osob: „Uspořádání věcí má být podřízeno řádu osob, a ne naopak.“[151] Takové uspořádání se zakládá na pravdě, buduje se ve spravedlnosti a je oživováno láskou.

III. Odpovědnost a participace (spoluúčast)

1913 Participace je dobrovolné a velkodušné zapojení osoby do sociálního dění. Je nutné, aby se všichni – každý podle místa, které zaujímá, a úlohy, kterou zastává – podíleli na vzestupu obecného blaha. Tato povinnost je zakořeněna v důstojnosti lidské osoby.

1734

1914 Participace se uskutečňuje především tím, že se člověk stará o ty oblasti, v nichž na sebe bere osobní zodpovědnost: skrze péči, s níž se věnuje výchově vlastní rodiny, skrze svědomitost, s níž koná svou práci, se podílí na blahu druhých i společnosti.[152]

2239

1915 Občané se mají, pokud je to možné, činně účastnit veřejného života. Způsoby takové účasti mohou být v různých zemích a v různých kulturách různé. „Zaslouží chválu, jak některé národy umožňují co největší části občanů podíl na řízení veřejných záležitostí v opravdové svobodě.“[153]

2409

1888

1916 Participace všech na uskutečňování obecného blaha vyžaduje, jako každá mravní povinnost, neustále obnovované obrácení společenských spolučinitelů. Podvod a jiná obcházení, jimiž se někteří vyhýbají zákonným omezením a sociálním povinnostem, je třeba rozhodně odsoudit, protože jsou neslučitelné s požadavky spravedlnosti. Je třeba se podporovat instituce, které slouží ke zlepšení životních podmínek lidí.[154]

1818

1917 Je povinností těch, kteří vykonávají vládní funkce, aby upevňovali hodnoty, které budí důvěru členů skupiny a podněcují je, aby se dali do služby svým bližním. Spoluúčast na životě společnosti začíná od výchovy a vzdělání. „Právem můžeme předpokládat, že budoucnost lidstva je v rukou těch, kteří jsou schopni předat budoucím generacím důvody k životu a naději.“[155]

Souhrn

1918 „Každý se má podřídit vyšší moci, která vládne, neboť není moci, která by nepocházela od Boha. Ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny“ (Řím 13,1).

1919 Každé lidské společenství potřebuje autoritu (vládní moc), aby se uchovalo a rozvíjelo.

1920 „Stát a veřejná moc mají svůj základ v lidské přirozenosti, a proto patří k Bohem stanovenému řádu.“[156]

1921 Autorita je vykonávána právoplatným způsobem, jestliže se věnuje uskutečňování obecného blaha společnosti. K jeho dosažení musí užívat prostředky mravně přijatelné.

1922 Rozmanitost politických zřízení je oprávněná, pod podmínkou, že přispívají k blahu společenství.

1923 Politická autorita má být vykonávána v mezích mravního řádu a má zaručovat podmínky pro uplatňování svobody.

1924 Obecné blaho je „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“.[157]

1925 Obecné blaho obsahuje tři podstatné prvky: respektování a rozvíjení základních práv osoby; blahobyt a rozvoj duchovních i časných dober společnosti; pokoj a bezpečnost skupiny i jejích členů.

1926 Důstojnost lidské osoby zahrnuje úsilí o obecné blaho. Každý má povinnost starat se o zakládání a podporování institucí, které zlepšují životní podmínky lidí, a má je podporovat.

1927 Úkolem státu je obhajovat a podporovat obecné blaho občanské společnosti. Obecné blaho celé lidské rodiny vyžaduje organizaci mezinárodní společnosti.

3. ČLÁNEK

SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST

1881

2832

1928 Společnost zajišťuje sociální spravedlnost, když vytváří podmínky, které umožňují sdružením i jednotlivcům dosahovat toho, nač mají právo podle své přirozenosti a svého povolání. Sociální spravedlnost je spojena s obecným blahem a výkonem vládní moci.

I. Respektování lidské osoby

1929 Nelze dosáhnout sociální spravedlnosti, jestliže není respektována transcendentní důstojnost člověka. Osoba je poslední cíle společnosti a společnost je k ní zaměřena.

„Stvořitel nám svěřil obranu a rozvíjení důstojnosti lidské osoby; mužové a ženy jsou za všech podmínek v dějinách za tuto důstojnost přísně odpovědni a jsou jejími dlužníky.“[158]

2449

1825

2212

1902

1700

1930 Respektování lidské osoby předpokládá respektování práv, která vyvěrají z její důstojnosti jakožto tvora. Tato práva jsou starší než společnost a jsou jí uložena. Jsou základem mravní oprávněnosti každé autority: společnost, která je znevažuje nebo je odmítá uznat ve svém pozitivním zákonodárství, podrývá vlastní mravní oprávněnost.[159] Chybí-li takové respektování, vládní moc se musí opírat o sílu nebo o násilí, aby si vynutila poslušnost svých poddaných. Je úkolem Církve připomínat tato práva lidem dobré vůle a rozlišovat je od protiprávních nebo falešných nároků.

1931 Respektování lidské osoby vychází z dodržování zásady: „Každý musí považovat bližního, nikoho nevyjímaje, za druhé „já“, a mít ohled především na jeho život a prostředky nutné k životu důstojnému člověka.“[160] Žádné zákonodárství není s to samo o sobě odstranit obavy, předsudky, pyšné a sobecké chování, které překážejí ve vytváření opravdu bratrské společenství. Podobná chování se překonává jen láskou, která vidí v každého člověku „bližního“, bratra.

1932 Povinnost stát se bližním druhých a činně jim sloužit se stává ještě naléhavější, když někdo v jakémkoliv ohledu trpí nouzi. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nepatrných bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

357

225

2303

1933 Tutéž povinnost máme i k těm, kteří smýšlejí nebo jednají jinak než my. Kristovo učení jde tak daleko, že požaduje odpustit i urážky. Vztahuje přikázání lásky Nového zákona i na všechny nepřátele.[161] Osvobození v duchu evangelia je neslučitelné se záští k nepříteli jako k osobě, ne však s nenávistí ke zlu, které nepřítel páchá.

II. Rovnost a rozdíly mezi lidmi

1934 Všichni lidé, stvoření k obrazu jediného Boha a obdaření stejnou rozumovou duší, mají stejnou přirozenost a stejný původ. Vykoupení Kristovou obětí, jsou všichni povoláni k účasti na téže božské blaženosti: všichni tedy mají stejnou důstojnost.

1935 Rovnost mezi lidmi spočívá v podstatě v jejich osobní důstojnosti a v právech, která z ní vyplývají:

„Je třeba překonat a odstranit jakýkoliv druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví, rasy, barvy, společenského postavení, jazyka nebo náboženství, poněvadž odporuje Božímu záměru.“[162]

1879

1936 Když člověk přichází na svět, nemá k dispozici všechno, co potřebuje k rozvoji svého tělesného a duchovního života. Potřebuje druhé lidi. Projevují se rozdíly související s věkem, fyzickými schopnostmi, intelektuálními nebo mravními vlohami, s výhodami získanými stykem s jinými lidmi, s rozdělením bohatství.[163] „Hřivny“ nejsou rozděleny rovnoměrně.[164]

1937 Takové rozdíly zapadají do plánu Boha, který chce, aby každý dostával od druhých, co potřebuje, a aby se ti, kteří mají zvláštní „hřivny“, dělili o jejich plody s těmi, kteří je potřebují. Rozdíly povzbuzují a často zavazují osoby k velkodušnosti, laskavosti a sdílení; vybízejí kultury k vzájemnému obohacování:

„Nedávám všechny ctnosti každému stejně... Většinou je rozděluji tak, že jednomu dám tu, druhému jinou... Někomu dám zvláště lásku, jinému spravedlnost, jinému pokoru a někomu živou víru... A pokud se týká časných statků, věcí nutných k lidskému životu, ty jsem rozdělil mnohem nerovnoměrněji a nechtěl jsem, aby každý vlastnil všechno, co potřebuje, aby tak lidé měli příležitost prokazovat skutky lásky jeden druhému... Chtěl jsem, aby jeden měl zapotřebí druhého a aby všichni byli mými služebníky při rozdílení milostí a darů, které dostali ode mne.“[165]

2437

1938 Existují také nespravedlivé rozdíly, které postihují milióny mužů i žen. Ty jsou v jasném rozporu s evangeliem:

2317

„Rovná důstojnost osob vyžaduje, aby se dospělo k lidštějším a spravedlivým životním podmínkám. Přílišné hospodářské a sociální nerovnosti mezi jednotlivými členy nebo národy jedné lidské rodiny působí pohoršení a odporují sociální spravedlnosti, slušnosti, důstojnosti lidské osoby i společenskému a mezinárodnímu míru.“[166]

III. Lidská solidarita

2402

360

2213

1939 Zásada solidarity, označovaná také jménem „přátelství“ nebo „sociální láska“, je přímým požadavkem lidského a křesťanského bratrství:[167]

„Dnes je velmi rozšířený omyl zapomínat na zákon lidské solidarity a lásky, předepsaný a uložený jak původním společenstvím a rovností rozumové přirozenosti vlastní všem lidem, ať patří ke kterémukoliv národu, tak obětí, kterou přinesl Ježíš Kristus na oltáři kříže nebeskému Otci za hříšné lidstvo.“[168]

1940 Solidarita se projevuje především v rozdělení majetku a odměně za práci. Předpokládá také úsilí o spravedlivější společenský řád, v němž by mohla být napětí lépe překonávána a rozpory snadněji řešeny vzájemnou dohodou.

2317

1941 Sociálně-hospodářské problémy lze rozřešit jen za pomoci všech forem solidarity: vzájemné solidarity mezi chudými, solidarity mezi bohatými a chudými, mezi dělníky, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v podniku, solidarity mezi národy a mezi lidmi. Mezinárodní solidarita je požadavek mravního řádu. Na ní závisí částečně světový mír.

2632

1887

1942 Ctnost solidarity přesahuje oblast hmotných dober. Tím, že Církev šířila duchovní dobra víry, podporovala navíc rozvoj hmotného blahobytu, kterému často otevírala nové cesty. Tak se během staletí naplňovala slova Pána: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33):

„Po dva tisíce let žije a mohutní v duši Církve vědomí, které pohánělo a ještě pohání až k hrdinství lásky mnichy obdělávající půdu, osvoboditele otroků, ošetřovatele nemocných a ty, kteří přinášejí víru, civilizaci, kulturu všem generacím a všem národům, aby vytvářeli takové společenské podmínky, které by všem umožňovaly život hodný člověka a křesťana.“[169]

Souhrn

1943 Společnost zajišťuje společenskou spravedlnost tím, že vytváří podmínky, které umožňují sdružením a jednotlivcům dosáhnout toho, nač mají právo.

1944 Respektování lidské osoby vede k tomu, aby člověk považoval druhého za „sobě rovného“. To vyžaduje respektování základních lidských práv, která mají původ ve vnitřní důstojnosti člověka.

1945 Rovnost lidí má svůj základ v jejich osobní důstojnosti a v právech, která z ní vyplývají.

1946 Rozdíly mezi lidmi zapadají do plánu Boha, který chce, abychom se navzájem potřebovali. Mají pobízet k lásce.

1947 Stejná důstojnost lidských osob vyžaduje úsilí ke zmenšení přehnaných společenských a hospodářských nerovností.

1948 Solidarita je výrazně křesťanská ctnost. Ještě více než sdílení dober hmotných uskutečňuje sdílení dober duchovních.

TŘETÍ KAPITOLA

BOŽÍ SPÁSA: ZÁKON A MILOST

1949 Člověk povolaný k blaženosti, ale zraněný hříchem, má zapotřebí Boží spásy. Boží pomoc je mu poskytována v Kristu prostřednictvím zákona, který člověka řídí, a milosti, která ho posiluje:

„A tak, moji drazí, jako jste vždycky projevovali poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy;... Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit (Fil 2,12-13).

1. ČLÁNEK

MRAVNÍ ZÁKON

306

295

1719

53

1950 Mravní zákon je dílo Boží moudrosti. Lze jej definovat v biblickém smyslu jako otcovské poučování, jako vychovatelské umění Boží. Předpisuje člověku cesty, pravidla chování, která vedou ke slíbené blaženosti; zakazuje cesty zla, které odvádějí od Boha a od jeho lásky. Je zároveň přísný ve svých přikázáních a laskavý ve svých příslibech.

1951 Zákon je pravidlo chování vydané příslušnou autoritou vzhledem k obecnému blahu. Mravní zákon předpokládá rozumný řád stanovený mezi tvory mocí, moudrostí dobrotou Stvořitele pro jejich blaho a vzhledem k jejich cíli. Každý zákon nachází svou první i poslední pravdu ve věčném zákonu. Zákon je vyhlašován a stanoven rozumem jako účast na prozřetelnosti živého Boha, Stvořitele a Vykupitele všech. „Tento řád rozumu se nazývá zákon.“[170]

301

„Člověk se jako jediný mezi živými bytostmi může chlubit, že byl hoden dostat zákon od Boha; živočich vybavený rozumem, schopný poznávat a rozlišovat, upraví své chování tím, že bude používat své svobody a svého rozumu v ochotné poslušnosti tomu, který mu vše svěřil.“[171]

1952 Způsoby, jakými se mravní zákon vyjadřuje, jsou rozmanité a všechny jsou mezi sebou navzájem sladěny: věčný zákon, zdroj všech zákonů v Bohu; přirozený zákon; zjevený zákon, který zahrnuje Starý zákon a Nový nebo evangelijní zákon; a konečně občanské a církevní zákony.

578

1953 Mravní zákon nachází svou plnost a svou jednotu v Kristu. Ježíš Kristus sám osobně je cesta k dokonalosti. Je cílem zákona, protože jen on učí Boží spravedlnosti a uděluje ji: „Vždyť cíl zákona je Kristus, aby (v něm) dostal ospravedlnění každý, kdo věří“ (Řím 10,4).

I. Přirozený mravní zákon

1776

307

1954 Člověk se podílí na moudrosti a dobrotě Stvořitele, který mu uděluje schopnost ovládat své činy a schopnost zaměřovat se k pravdě a dobru. Přirozený zákon vyjadřuje původní smysl pro mravnost, který dovoluje člověku rozumem rozlišovat, co je dobré a co je zlé, pravdu a lež:

„Přirozený zákon je vepsán a vtesán do duše každého jednotlivého člověka; je totiž lidským důvodem, který ukládá jednat dobře a zakazuje hřích... Tento příkaz lidského rozumu by však nebyl s to mít sílu zákona, kdyby nebylo souhlasu a tlumočníka mnohem vyššího než rozum, jemuž se musí podřídit náš duch i naše svoboda.“[172]

2070

396

1787

1955 Zákon „božský i přirozený“[173] ukazuje člověku, jakou cestou má jít, aby konal dobro a dosáhl svého cíle. Přirozený zákon ukazuje první a podstatná závazná pravidla, která řídí mravní život. Jeho opěrným bodem je touha po Bohu, prameni a soudci všeho dobra, a podřízení se mu, a také smysl pro druhého jako sobě rovného. Jeho hlavní příkazy jsou vyjádřeny v Desateru. Tento zákon se nazývá přirozený ne ve vztahu k přirozenosti nerozumných bytostí, nýbrž proto, že rozum, který jej vyhlašuje, patří výlučně k lidské přirozenosti.

„Kde jsou tedy vepsána tato pravidla, ne-li v knize onoho světla, které se nazývá Pravda? V ní je zaznamenán každý spravedlivý zákon, z ní přechází přímo do srdce člověka, který koná spravedlnost – ne že by do něj přesídlil, ale zanechává v něm svůj otisk, tak jako pečeť, která přechází z prstenu do vosku, aniž by však opustila prsten.“[174]

„Přirozený zákon není nic jiného než světlo rozumu vlité do nás Bohem. Díky jemu poznáváme, co máme dělat a čemu je nutno se vyhnout. Toto světlo nebo tento zákon daroval Bůh lidským tvorům.“[175]

2072

2261

1956 Přirozený zákon, přítomný v srdci každého člověka a zakotvený v rozumu, je všeobecný ve svých příkazech a jeho závaznost se týká všech lidí. Vyjadřuje důstojnost osoby a klade základy jejích práv a jejích základních povinností.

„Jistě existuje opravdový zákon: je to zdravý rozum; je ve shodě s přirozeností a najde se u všech lidí; je neměnný a věčný; jeho příkazy volají k povinnosti, jeho zákazy chrání před chybou. Je zločin nahradit jej opačným zákonem; je zakázáno nejednat podle, byť jen jediného, jeho nařízení; a pak, žádný nemá možnost jej zcela zrušit.“[176]

1957 Zachovávání přirozeného zákona je velmi rozmanité; může vyžadovat přizpůsobení nejrůznějším životním podmínkám podle míst, dob a okolností. Nicméně přirozený zákon v různosti kultur zůstává jako pravidlo, které pojí lidi mezi sebou a ukládá jim, přes nevyhnutelné rozdíly, společné zásady.

1958 Přirozený zákon je neměnný[177] a stálý v průběhu dějinných proměn; v záplavě představ a obyčejů zůstává nezměněn a podporuje pokrok. Pravidla, která jej vyjadřují, zůstávají ve své podstatě stále platná. I když se popírají jeho zásady, přesto jej nelze zničit ani vyrvat z lidského srdce. Stále znovu povstává v životě jednotlivců i společností.

„Tvůj zákon, Pane, jistě trestá krádež, zákon vepsaný do lidských srdcí, který ani lidská zloba nemůže zničit.“[178]

2071

1879

1959 Jako velmi dobré dílo Stvořitele poskytuje přirozený zákon pevné základy, na nichž může člověk vybudovat mravní zásady, které ho povedou při jeho rozhodování. Poskytuje také nezbytný mravní základ k vybudování lidské společnosti. Poskytuje konečně nezbytný základ pro občanský zákon, který na něj navazuje jak úvahou, která vyvozuje důsledky ze zásad přirozeného zákona, tak i dodatky pozitivního a právního rázu.

2058

62

37

1960 Příkazy přirozeného zákona nevnímají všichni lidé jasně a bezprostředně. V současné situaci má hříšné lidstvo zapotřebí milosti a zjevení, aby mohli „všichni a bez obtíží, s pevnou jistotou a bez jakéhokoliv přimísení omylu“[179] poznat náboženské a mravní pravdy. Přirozený zákon poskytuje zjevenému zákonu a milosti půdu připravenou Bohem a v plném souladu s dílem Ducha svatého.

II. Starý zákon

1961 Bůh, náš Stvořitel a Pán, si vyvolil Izraele jako svůj lid a zjevil mu svůj Zákon a tak připravoval Kristův příchod. Mojžíšův zákon obsahuje mnoho pravd, které jsou pro rozum přirozeně přístupné. Ty jsou ve Smlouvě spásy prohlášeny a potvrzeny ve své pravosti.

1962 Starý zákon je prvním stupněm zjeveného zákona. Jeho mravní předpisy shrnuje Desatero Božích přikázání. Přikázání Desatera kladou základy povolání člověka, stvořeného k Božímu obrazu; zakazují, co odporuje lásce k Bohu a bližnímu, a předpisují, co je pro ni podstatné. Desatero je světlo poskytnuté svědomí každého člověka, aby mu zjevovalo Boží hlas i Boží cesty a chránilo ho proti zlu:

„Bůh napsal na desky zákona to, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích.“[180]

2515

2542

1610

1963 Podle křesťanské Tradice svatý,[181] duchovní[182] a dobrý[183] Zákon je ještě nedokonalý. Jako vychovatel[184] ukazuje, co se má dělat, ale sám ze sebe nedává sílu a milost Ducha k plnění. Kvůli hříchu, který nemůže sejmout, zůstává zákonem otroctví. Podle svatého Pavla má poslání pranýřovat a ukazovat hřích, který vytváří v lidském srdci „zákon žádostivosti“.[185] Přesto zůstává tento Zákon prvním úsekem na cestě ke Království. Připravuje a disponuje vyvolený lid a každého křesťana k obrácení a k víře v Boha Spasitele. Poskytuje učení, které zůstává navždy Božím slovem.

128

122

1964 Starý zákon je přípravou na evangelium. „Zákon je proroctvím a pedagogikou budoucích skutečností.“[186] Ohlašuje dílo osvobození od hříchu, které se naplní v Kristu, a poskytuje Novému zákonu obrazy, „typy“, symboly k vyjádření života podle Ducha. Zákon je konečně doplněn učením knih moudrosti a proroky, kteří jej zaměřují na Novou smlouvu a nebeské království.

1828

„Za vlády Starého zákona byly duše plné lásky a milosti Ducha svatého, které očekávaly především splnění duchovních a věčných příslibů. Z tohoto hlediska patřily k Novému zákonu. Naopak i v Novém zákoně jsou lidé tělesní, kteří ještě nedosáhli dokonalosti Nového zákona a které je nutno přimět k ctnostnému jednání strachem z trestu nebo příslibem časných dober. Avšak Starý zákon, i když dával přikázání lásky, nebyl s to poskytnout Ducha svatého, skrze něhož Boží láska „je nám vylita do srdce““ (Řím 5,5).[187]

III. Nový zákon neboli evangelijní zákon

715

459, 581

1965 Nový zákon neboli zákon evangelia je zde na zemi dokonalostí božského, přirozeného a zjeveného zákona. Je dílem Kristovým a je vyjádřen především v horském kázání; je také dílem Ducha svatého a skrze něho se stává vnitřním zákonem lásky: „S Izraelovým domem... uzavřu smlouvu novou... Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem!“ (Žid 8,8.10).[188]

1999

577

1966 Nový zákon je milost Ducha svatého, daná věřícím skrze víru v Krista. Působí prostřednictvím lásky, používá horského kázání Pána, aby nás učil, co se má dělat, a svátostí, aby nám uděloval milost to plnit.

„Kdo bude chtít rozjímat se zbožností a pronikavostí o kázání našeho Pána, proneseném na hoře, jak je čteme v evangeliu svatého Matouše, nepochybně v něm najde dokonalý dokument křesťanského života... Toto kázání totiž zahrnuje všechna zvláštní pravidla křesťanského jednání.“[189]

1967 Evangelijní zákon „naplňuje“,[190] zjemňuje, překonává a přivádí k dokonalosti Starý zákon. V „blahoslavenstvích“ naplňuje Boží přísliby tím, že je povyšuje a zaměřuje k „nebeskému království“. Obrací se k těm, kteří jsou ochotni s vírou přijmout tuto novou naději: jsou to chudí, pokorní, zarmoucení, čistí srdcem, pronásledovaní pro Krista, a tak jim vytyčuje překvapivé cesty království.

1789

1696

1434, 2095

582

129

1968 Evangelijní zákon naplňuje přikázání Zákona. Pánovo kázání na hoře vůbec neruší nebo neoslabuje mravní hodnotu příkazů Starého zákona, ale odhaluje jejich skryté možnosti a dává vyrůstat novým požadavkům: zjevuje celou jejich božskou i lidskou pravdu. Nepřidává nová, vnější přikázání, nýbrž jeho obnova jde až ke kořeni jednání, k srdci, kde člověk volí mezi čistým a nečistým,[191] kde se utváří víra, naděje a láska a s nimi ostatní ctnosti. Evangelium tak přivádí Zákon k jeho plnosti napodobováním dokonalosti nebeského Otce,[192] odpouštěním nepřátelům a modlitbou za pronásledovatele podle příkladu Boží velkomyslnosti.[193]

1969 Nový zákon koná skutky zbožnosti: almužnu, modlitbu a půst a zaměřuje je k „Otci, který vidí i to, co je skryté“, a ne, aby se „ukazovali lidem“.[194] Modlitba Nového zákona je „Otče náš“.[195]

1970 Evangelijní zákon zahrnuje rozhodnou volbu mezi „dvěma cestami“[196] a vyžaduje uskutečňování slov Páně v praxi;[197] to je shrnuto do „zlatého pravidla“: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim; neboť v tom je celý Zákon i Proroci“ (Mt 7,12).[198]

1823

Celý evangelijní zákon je obsažen v „novém přikázání“ Ježíšově (Jan 13,34), abychom se navzájem milovali, jak on miloval nás.[199]

1789

1971 K Pánovu kázání na hoře je vhodné přidat morální katechezi obsaženou v učení apoštolů.[200] Tato nauka předává dále učení Pána s pravomocí apoštolů, a to zvláště ve výkladu ctností, které vyplývají z víry v Krista a které oživuje láska, hlavní dar Ducha svatého. „Láska ať je bez přetvářky... V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi..., v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. S věřícími se podílejte na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství“ (Řím 12,9-13). Tato katecheze nás učí posuzovat případy svědomí ve světle našeho vztahu ke Kristu a k Církvi.[201]

915

2053

1828

782

1972 Nový zákon se nazývá zákonem lásky, protože ukládá jednat spíše z lásky, kterou vlévá Duch svatý, než pod tlakem strachu; zákonem milosti, protože uděluje prostřednictvím víry a svátostí sílu milosti k jednání; zákonem svobody,[202] protože nás osvobozuje od dodržování obřadních a právních předpisů Starého zákona, vede nás k tomu, abychom jednali spontánně z podnětu lásky, a konečně nám dává přejít z postavení služebníka, „protože služebník neví, co dělá jeho pán“, do postavení přátel Kristových, „protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,15), a dokonce do postavení syna dědice.[203]

1973 Nový zákon obsahuje vedle příkazů také evangelijní rady. Tradiční rozlišení mezi Božími přikázáními a evangelijními radami se zakládá na vztahu k lásce, která je dokonalostí křesťanského života. Přikázání jsou určena k tomu, aby odstraňovala, co je neslučitelné s láskou. Rady se zaměřují k odstranění toho, co by mohlo překážet lásce v jejím růstu, i když to není s ní v rozporu.[204]

2013

1974 Evangelijní rady vyjadřují živou plnost lásky, která je vždy nespokojená s tím, že nedává víc. Svědčí o jejím vzletu a povzbuzují naši duchovní ochotu. Dokonalost Nového zákona spočívá podstatně v přikázáních lásky k Bohu a k bližnímu. Rady vytyčují přímější cesty a rychlejší prostředky; mají se uskutečňovat v souladu s povoláním každého jednotlivce:

„Bůh nechce, aby všichni zachovávali všechny rady, nýbrž jen ty, které jsou pro ně vhodné, podle rozmanitosti osob, časů, příležitostí a sil, tak jak to požaduje láska; protože je to ona, která jako královna všech ctností, všech přikázání, všech rad, krátce celého zákona a veškerého jednání přiděluje všem, mužům i ženám, postavení, řád, čas a hodnotu.“[205]

Souhrn

1975 Podle Písma je zákon otcovské poučování Boha, který předpisuje člověku cesty, jež vedou k přislíbené blaženosti, a zakazuje cesty zla.

1976 „Zákon je jakýsi řád rozumu vzhledem k obecnému blahu, vyhlášený tím, kdo má na starosti péči o nějaké společenství.“[206]

1977 Kristus je cílem zákona.[207] Jen On učí Boží spravedlnosti a uděluje ji.

1978 Přirozený zákon je účastí člověka, učiněného k obrazu svého Stvořitele, na Boží moudrosti a dobrotě. Vyjadřuje důstojnost lidské osoby a tvoří základ jejích práv a jejích základních povinností.

1979 Přirozený zákon je v průběhu dějin neměnný a trvalý. Normy, které jej vyjadřují, zůstávají ve své podstatě stále platné. Je nezbytným základem k vybudování mravních pravidel a k občanskému zákonu.

1980 Starý zákon je prvním stupněm zjeveného zákona. Jeho mravní předpisy jsou shrnuty v Desateru Božích přikázání.

1981 Mojžíšův zákon obsahuje mnoho pravd, které jsou přirozeně přístupné rozumu. Bůh je zjevil, protože lidé je nedokázali číst ve svém srdci.

1982 Starý zákon je přípravou na evangelium.

1983 Nový zákon je milostí Ducha svatého, přijatou skrze víru v Krista, a působí prostřednictvím lásky. Nachází svůj hlavní výraz v horském kázání našeho Pána a používá svátostí, aby nám uděloval milost.

1984 Evangelijní zákon naplňuje, překonává a přivádí k dokonalosti Starý zákon: naplňuje jeho přísliby nebeského království prostřednictvím blahoslavenství a zdokonaluje jeho přikázání tím, že napravuje kořen jednání, srdce.

1985 Nový zákon je zákonem lásky, zákonem milosti, zákonem svobody.

1986 Nový zákon obsahuje kromě přikázání také evangelijní rady. „Svatost Církve podporují zvláštním způsobem četné rady, jejichž zachovávání Pán předkládá svým učedníkům v evangeliu.“[208]

2. ČLÁNEK

MILOST A OSPRAVEDLNĚNÍ

I. Ospravedlnění

734

1987 Milost Ducha svatého má moc nás ospravedlnit, to je očistit nás od našich hříchů a udělit nám „ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista“ (Řím 3,22) a skrze křest:[209]

„Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6,8-11).

654

1988 Mocí Ducha svatého se podílíme na utrpení Krista tím, že umíráme hříchu, a na jeho zmrtvýchvstání tím, že se rodíme k novému životu; jsme údy jeho těla, kterým je Církev,[210] ratolesti naštěpované na vinný kmen, jímž je on sám.[211]

1427

460

„Skrze Ducha svatého máme účast na Bohu... Tím, že se podílíme na Duchu, stáváme se účastnými božské přirozenosti... To je důvod, proč jsou zbožštěni ti, v nichž přebývá Duch.“[212]

1989 Prvním dílem milosti Ducha svatého je obrácení, které působí ospravedlnění podle Ježíšova kázání na počátku evangelia: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 4,17). Pod vlivem milosti se člověk obrací k Bohu a odvrací se od hříchu a tak přijímá shůry odpuštění a spravedlnost. „Ospravedlnění... není prosté odpuštění, nýbrž také posvěcení a obnovení vnitřního člověka.“[213]

1773

1446

1990 Ospravedlnění odděluje člověka od hříchu, který odporuje lásce k Bohu, a očišťuje srdce člověka od hříchu. Ospravedlnění navazuje na iniciativu milosrdenství Boha, který nabízí odpuštění. Odpuštění smiřuje člověka s Bohem, osvobozuje z otroctví hříchu a uzdravuje.

1812

1991 Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista. Spravedlnost zde znamená přímost, bezprostřednost Boží lásky. Spolu s ospravedlněním se do našich srdcí vlévá víra, naděje a láska a je nám dána poslušnost Boží vůle.

617

2543

1992 Ospravedlnění nám bylo zaslouženo utrpením Krista, který se obětoval na kříži jako živá, svatá a bohumilá oběť a jehož krev se stala nástrojem smíru za hříchy všech lidí. Ospravedlnění se uděluje křtem, svátostí víry. Uvádí nás v soulad se spravedlností Boha, který nás mocí svého milosrdenství činí vnitřně spravedlivými. Cílem ospravedlnění je oslava Boha a Krista a dar věčného života.[214]

„V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou (spásnou) spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. Bůh totiž ve své shovívavosti promíjel hříchy, které byly páchány v dřívější době, aby nyní projevil svou (spásnou) spravedlnost a ukázal, že sám je spravedlivý a že ospravedlňuje toho, kdo má víru v Ježíše“ (Řím 3,21-26).

2008

1993 Ospravedlnění navozuje spolupráci mezi Boží milostí a svobodou člověka. U člověka se projevuje souhlasem víry se slovem Boha, který ho volá k obrácení, a ve spolupráci lásky s působením Ducha svatého, který ho předchází a ochraňuje.

2068

„Když se Bůh dotýká lidského srdce osvícením Ducha svatého, člověk nezůstává naprosto netečným při přijetí tohoto vnuknutí, které může ostatně také odmítnout; nemůže se však ani bez Boží milosti svou svobodnou vůlí připravit na spravedlnost před Bohem.“[215]

412

312

1994 Ospravedlnění je nejvznešenější dílo Boží lásky, jež se ukázala v Ježíši Kristu a byla udělena prostřednictvím Ducha svatého. Svatý Augustin je toho názoru, že „ospravedlnění bezbožníka je větší dílo než stvoření nebe a země“, protože „nebe a země pominou, zatímco spása a ospravedlnění vyvolených zůstávají“.[216] Domnívá se též, že ospravedlnění hříšníků překonává stvoření andělů ve spravedlnosti, protože ukazuje ještě mnohem větší milosrdenství.

741

1995 Duch svatý je vnitřním učitelem. Tím, že ospravedlnění dává život „vnitřnímu člověku“ (Řím 7,22; Ef 3,16), zahrnuje posvěcení celé bytosti.

„Kdysi jste dávali svoje údy do služeb nečistoty a nevázanosti, takže jste vedli život nezřízený. Teď zase dejte svoje údy do služeb spravedlnosti, abyste vedli život svatý... Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život“ (Řím 6,19.22).

II. Milost

260

375

153

1996 Naše ospravedlnění pochází z Boží milosti. Milost je přízeň, nezasloužená pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpověděli na jeho nabídku stát se Božími dětmi,[217] adoptivními syny,[218] účastnými božské přirozenosti[219] a věčného života.[220]

1997 Milost je účast na životě Božím; uvádí nás do vnitřní důvěrnosti trinitárního života. Křesťan se křtem podílí na milosti Krista, který je hlavou svého Těla. Jako „adoptivní syn“ může nyní ve spojení s jednorozeným Synem nazývat Boha „Otcem“. Dostává život Ducha, který do něj vdechuje lásku a vytváří Církev.

1966

1719

1998 Toto povolání k věčnému životu je nadpřirozené. Zcela závisí na nezasloužené iniciativě Boha, protože jen on se může zjevit a dát sám sebe. Přesahuje schopnost rozumu a síly lidské vůle, jakož i všech tvorů.[221]

1999 Kristova milost je nezasloužený dar, který nám Bůh dává ze svého života vlitého do naší duše Duchem svatým, aby ji vyléčil z hříchu a posvětil. Je to milost posvěcující nebo zbožšťující, kterou jsme dostali při křtu a která je v nás pramenem díla posvěcení.[222]

„Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista“ (2 Kor 5,17-18).

2000 Milost posvěcující je stálý dar, trvalá a nadpřirozená dispozice, která zdokonaluje samu duši, aby ji učinila schopnou žít s Bohem a jednat z lásky k němu. Rozlišují se: milost habituální (stav milosti), která je trvalou dispozicí k tomu, aby člověk žil a jednal podle Božího nabádání, a aktuální (pomáhající) milosti, kterými jsou míněny projevy Boží pomoci jak na počátku obrácení, tak během díla posvěcení.

490

2001 Již příprava člověka na přijetí milosti je dílem milosti. Ta je pak nutná, aby probudila a udržovala naši spolupráci na ospravedlnění prostřednictvím víry a na posvěcování prostřednictvím lásky. Bůh v nás tak dovršuje to, co započal: „Začíná totiž tak, že provádí svým zásahem to, že chceme; a dovršuje tím, že spolupracuje s hnutími naší již obrácené vůle.“[223]

„Jistě i my pracujeme, ale tak, že spolupracujeme s Bohem, který je činný. Jeho milosrdenství nás předešlo, abychom byli uzdraveni, a bude nás ještě sledovat, abychom po svém uzdravení zesílili; předchází nás, aby nás volal, sleduje nás, aby nás oslavil, předchází nás, abychom žili zbožně, a sleduje nás, abychom s ním žili věčně, protože je jisté, že bez něho nemůžeme dělat nic.“[224]

2550

1742

2002 Svobodná Boží iniciativa vyžaduje svobodnou odpověď člověka; Bůh totiž stvořil člověka ke svému obrazu a dal mu se svobodou i schopnost Boha poznávat a milovat. Duše nevstupuje do společenství lásky, leč svobodně. Bůh se přímo dotýká srdce člověka a hýbe jím. Vložil do člověka touhu po pravdě a po dobru, kterou může ukojit jen on. Přísliby „věčného života“ odpovídají na tuto touhu tak, že převyšují každou naději:

„Jestliže ty jsi odpočinul sedmého dne po skončení všech velmi dobrých děl... bylo to proto, abys nám předem skrze hlas svého Písma oznámil, že i my po svých dílech, která jsou velmi dobrá, protože ty jsi nám je daroval, odpočineme také v sobotu věčného života v tobě.“[225]

1108

1127

799-801

2003 Milost je především a hlavně darem Ducha, který nás ospravedlňuje a posvěcuje. Avšak milost zahrnuje i dary, které nám Duch uděluje, aby nás připojil ke svému dílu, aby nás uschopnil ke spolupráci na spáse druhých a na růstu Kristova těla, Církve. Svátostné milosti jsou dary vlastní různým svátostem. Jsou pak ještě i zvláštní milosti nazývané také řeckým výrazem „charizmata“, kterého užil svatý Pavel a který znamená přízeň, nezasloužený dar, dobrodiní.[226] Ať je jejich povaha jakákoliv, někdy i mimořádná jako u daru zázraků nebo jazyků, charizmata jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich účelem je obecné blaho Církve. Jsou ve službě lásky, která buduje Církev.[227]

2004 Mezi zvláštními milostmi je vhodné připomenout milosti stavu, které provázejí vykonávání povinností křesťanského života a služeb v Církvi:

„Máme rozmanité duchovní dary podle milosti, která nám byla dána. Kdo má dar mluvit z vnuknutí, ať ho užívá úměrně k vlastní víře. Kdo má dar služby, ať ho uplatňuje ve službě. Kdo má dar vyučovat, ať se věnuje vyučování, kdo dar povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať to dělá velkodušně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí“ (Řím 12,6-8).

1768

2005 Protože milost patří do nadpřirozeného řádu, uniká naší zkušenosti a lze ji poznat jen vírou. Nemůžeme tedy na základě svých pocitů nebo svých skutků dovozovat, že jsme ospravedlněni a spaseni.[228] Nicméně uvažujeme-li podle slova Pána „poznáte je tedy po jejich ovoci“ (Mt 7,20) o Božích dobrodiních v našem v životě i v životě svatých, poskytuje nám to záruku, že milost v nás působí a že nás pobízí ke stále větší víře a postoji důvěryplné chudoby.

Tento postoj je velice pěkně vysvětlen názorně v odpovědi Jany z Arku na lstivý dotaz jednoho z jejích církevních soudců: Na otázku, zda ví, je-li v Boží milosti, odpovídá: „Nejsem-li v ní, kéž mne Bůh do ní uvede; jsem-li, kéž mě v ní ráčí uchovat.“[229]

III. Zásluha

„Bože, … ukazuješ svou slávu na svých svatých. Neboť když korunuješ zásluhy, korunuješ své dary.“[230]

1723

1807

2006 Výraz „zásluha“ označuje obyčejně patřičnou odměnu, kterou nějaké společenství nebo nějaká společnost dluží některému ze svých členů za činnost, hodnocenou jako dobrou nebo špatnou, zasluhující si odměnu nebo trest. Zásluha patří ke ctnosti spravedlnosti, v souladu se zásadou rovnosti, která je její normou.

306

42

2007 Člověk si vzhledem k Bohu v přísně právním smyslu nezaslouží nic. Mezi ním a člověkem je nezměrná nerovnost, protože my jsme dostali všechno od něho, našeho Stvořitele.

155, 970

2008 Zásluha člověka u Boha vyplývá v křesťanském životě z toho, že Bůh se svobodně rozhodl nechat člověka spolupracovat na díle své milosti. Prvním je vždy otcovské jednání Boha, tím, že dává podnět, a svobodné jednání člověka v jeho spolupráci je až na druhém místě, takže zásluhy za dobré skutky je třeba přičítat v prvé řadě Bohu a teprve potom věřícímu. Zásluha člověka se ostatně vrací k Bohu, neboť jeho dobré skutky mají svůj původ v Kristu a pocházejí z předcházející a doprovázející pomoci Ducha svatého.

604

2009 Přijetí za syny tím, že nás skrze milost činí účastnými božské přirozenosti, nám může v důsledku daru nezasloužené Boží spravedlnosti udělit opravdovou zásluhu. Je to právo vyplývající z milosti, plné právo lásky, která z nás činí „spoludědice“ Krista a činí nás hodnými dosáhnout „slíbeného dědictví věčného života“.[231] Zásluhy našich dobrých skutků jsou dary Boží dobroty.[232] „Nejprve byla udělována milost, nyní se dává, co je dlužno... tvé zásluhy jsou vlastně jeho dary.“[233]

492

1998

2010 Protože v řádu milosti patří iniciativa Bohu, nikdo si nemůže zasloužit první milost, tu, která je na počátku obrácení, odpuštění a ospravedlnění. Pod vlivem Ducha svatého a lásky si potom můžeme pro sebe i pro druhé zasloužit milosti potřebné pro posvěcení a pro růst milosti a lásky, jakož i pro dosažení věčného života. I samotná časná dobra, jako je zdraví a přátelství, si můžeme zasloužit, řídíme-li se Boží moudrostí. Všechny tyto milosti a tato dobra jsou předmětem křesťanské modlitby, která se stará o milost nevyhnutelně potřebnou pro záslužné skutky.

2011 Kristova láska v nás je pramenem všech našich zásluh před Bohem. Tím, že nás milost spojuje s Kristem činnou láskou, zajišťuje nadpřirozený ráz našim skutkům a v důsledku toho jejich záslužnost před Bohem i před lidmi. Svatí si byli vždy hluboce vědomi, že jejich zásluhy byly čirou milostí.

915, 2545, 825

459

1460

„Po vyhnanství na zemi doufám, že se budu z Tebe radovat ve vlasti; nechci však hromadit zásluhy pro sebe: chci pracovat jen pro Tvou lásku... V pozdním večeru tohoto života se objevím před Tebou s prázdnýma rukama, protože Tě nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Všechny naše spravedlnosti jsou ve Tvých očích poskvrněny. Chci se však obléci do Tvé spravedlnosti a dostat od Tvé lásky, abys byl na věky můj.“[234]

IV. Křesťanská svatost

2012 „Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému... Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy“ (Řím 8,28-30).

2013 „Všichni křesťané, jakéhokoliv stavu a zařazení, jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a k dokonalé lásce.“[235] Všichni jsou povoláni k svatosti: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).

„Věřící ať se snaží všemi silami, které dostali podle míry Kristova daru, aby se následováním Krista a snahou se mu podobat oddali celým srdcem oslavě Boha a službě bližnímu v úplném podřízení Otcově vůli. Svatost Božího lidu tak přinese bohaté plody, jak o tom výmluvně hovoří dějiny Církve v životě tolika svatých.“[236]

1274

162, 1821

1438

407, 2725

774

2014 Duchovní pokrok směřuje ke stále důvěrnějšímu spojení s Kristem. Toto spojení se nazývá „mystické“, protože se podílí na Kristově tajemství prostřednictvím svátostí „svatých tajemství“ a v Kristu na tajemství Nejsvětější Trojice. Bůh nás volá všechny k tomuto důvěrnému spojení s ním, i když jen některým jsou uděleny zvláštní milosti nebo mimořádná znamení tohoto mystického života, aby se tak stal zjevným nezasloužený dar, který dostali všichni.

2015 Cesta dokonalosti prochází křížem. Bez odříkání a bez duchovního boje není svatosti.[237] Duchovní pokrok vyžaduje askezi a umrtvování, které postupně vedou k životu v pokoji a v radosti blahoslavenství:

„Kdo stoupá, nikdy nepřestává znovu a znovu začínat; nikdy s těmi začátky neskončí. Ten, kdo stoupá, nikdy nepřestává toužit po tom, co už zná.“[238]

2016 Synové svaté Církve, naší matky, právem doufají v milost vytrvání až do konce a v odměnu Boha, jejich Otce, za dobré skutky vykonané s jeho milostí ve spojení s Ježíšem.[239] Protože se věřící řídí tímtéž životním pravidlem, mají tutéž „blaženou naději“ těch, které Boží milosrdenství shromažďuje „ve svatém městě, novém Jeruzalémě“, který sestupuje z nebe, od Boha, vystrojený „jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2).

Souhrn

2017 Milost Ducha svatého nám uděluje Boží spravedlnost. Tím, že nás Duch vírou a křtem spojuje s utrpením a zmrtvýchvstáním Krista, činí nás účastnými jeho života.

2018 Ospravedlnění jako obrácení představuje dvě hlediska. Člověk se pod vlivem milosti obrací k Bohu a odvrací se od hříchu, a tak přijímá odpuštění a spravedlnost shůry.

2019 Ospravedlnění zahrnuje odpuštění hříchů, posvěcení a obnovu vnitřního člověka.

2020 Ospravedlnění nám bylo zaslouženo Kristovým utrpením a je nám uděleno křtem. Ospravedlnění nás uvádí v soulad se spravedlností Boží, která nás činí spravedlivými. Jeho cílem je oslava Boha a Krista a dar věčného života. Je svrchovaným dílem Božího milosrdenství.

2021 Milost je pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpovídali na naše povolání stát se adoptivními dětmi. Uvádí nás do vnitřního života Nejsvětější Trojice.

2022 Boží iniciativa v díle milosti předchází, připravuje a vyvolává svobodnou odpověď člověka. Milost odpovídá na hluboké touhy lidské svobody; vybízí ji, aby s ní spolupracovala, a zdokonaluje ji.

2023 Posvěcující milost je nezasloužený dar, kterým nám Bůh dává svůj život; je vlita Duchem svatým do naší duše, aby ji uzdravila z hříchu a posvětila ji.

2024 Posvěcující milost nás činí „bohumilými“. „Charizmata“, zvláštní milosti Ducha svatého, jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich cílem je obecné dobro Církve. Bůh působí i prostřednictvím různých aktuálních (pomáhajících) milostí, které se liší od habituální (trvalé) milosti, která je v nás stále.

2025 Před Bohem nemáme zásluhu, leda jako důsledek svobodného Božího plánu nechat člověka spolupracovat na díle své milosti. Zásluhu je na prvním místě nutno připisovat Boží milosti, na druhém místě spolupráci člověka. Zásluha člověka tím opět patří Bohu.

2026 V síle našeho adoptivního synovství nám může milost Ducha svatého udělit opravdovou zásluhu jako důsledek nezasloužené Boží spravedlnosti. Naše láska je hlavním pramenem zásluh před Bohem.

2027 Nikdo si nemůže zasloužit první milost, která je na počátku obrácení. Pod vlivem Ducha svatého si můžeme zasloužit pro sebe i pro druhé všechny milosti, potřebné k dosažení věčného života, jakož i potřebná hmotná dobra.

2028 „K plnosti křesťanského života a k dokonalosti lásky jsou povoláni všichni křesťané.“[240] „Křesťanská dokonalost má jen jedinou hranici: totiž, že je bez hranic.“[241]

2029 „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24).

3. ČLÁNEK

CÍRKEV, MATKA A UČITELKA

85-87, 888-892

1368

1172

828, 970

2030 Křesťan uskutečňuje své povolání v Církvi ve společenství se všemi pokřtěnými. Od Církve přijímá Boží slovo, v němž jsou obsaženy jednotlivé články učení „Kristova zákona“ (Gal 6,2). Od Církve dostává milost svátostí, které jej posilují na „cestě“. Církev mu dává příklad svatosti; její vzor a pramen poznává v nejsvětější Panně Marii; svatost poznává v ryzím svědectví těch, kteří ji žijí; objevuje ji v duchovní tradici a v dlouhých dějinách světců, kteří žili před ním a jejichž památka se v liturgii podle církevního kalendáře slaví.

2031 Mravní život je duchovní bohoslužba. Přinášíme svá těla jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Řím 12,1) v lůně Kristova Těla, které tvoříme, a ve společenství s jeho eucharistickou obětí. V liturgii a při slavení svátostí se modlitba a poučování (o pravdách víry) spojují s Kristovou milostí, aby osvěcovaly a živily křesťanský způsob jednání. Jako celý křesťanský život, tak i mravní život nachází svůj pramen a své vyvrcholení v eucharistické oběti.

I. Mravní život a učitelský úřad Církve

2420

2246

2032 Církev, „sloup a opora pravdy“ (1 Tim 3,15), „převzala od apoštolů Kristův slavnostní příkaz zvěstovat pravdu o spáse“.[242] „Je úkolem Církve „vždy a všude hlásat mravní zásady včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoli lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší“.[243]

1960

84

2033 Učitelský úřad pastýřů Církve se v oblasti morálky obvykle vykonává katechezí a kázáním za pomoci děl teologů a duchovních autorů. Takovým způsobem se pod vedením pastýřů a pod jejich dohledem přenášel z generace na generaci „poklad“ křesťanské morálky, který tvoří souhrn charakteristických pravidel, příkazů a ctností, které pramení z víry v Krista a které oživuje láska. Tato katecheze si tradičně brala za základ vedle Kréda a Otčenáše Desatero, které vyjadřuje zásady mravního života platné pro všechny lidi.

2034 Římský velekněz a biskupové jsou „autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé. Lidu sobě svěřenému kážou víru, v kterou má věřit a uplatňovat v životě“.[244] Řádný a všeobecný učitelský úřad Svatého otce a s ním spojených biskupů učí věřící pravdám, kterým mají věřit, lásce, kterou mají prokazovat, a blaženosti, v kterou mají doufat.

2035 Nejvyšší stupeň účasti na Kristově autoritě zajišťuje charizma neomylnosti. „Sahá tak daleko, jak daleko sahá poklad božského zjevení“;[245] vztahuje se také na všechny prvky nauky, včetně morálky, bez nichž uchovávat, vykládat nebo dodržovat pravdy víry vedoucí ke spáse.[246]

2036 Pravomoc učitelského úřadu se vztahuje také na zvláštní příkazy přirozeného zákona, protože jejich dodržování, požadované Stvořitelem, je nutné ke spáse. Když učitelský úřad Církve připomíná příkazy přirozeného zákona, vykonává podstatnou část svého prorockého úřadu – hlásat lidem, co opravdu jsou, a připomínat jim, jací mají být před Bohem.[247]

2442

2041

2037 Boží zákon, svěřený Církvi, je předkládán věřícím jako cesta života a pravdy. Věřící mají tedy právo[248] být vyučováni podle spásných Božích přikázání, které očišťují úsudek a skrze milost uzdravují zraněný lidský rozum. Mají povinnost zachovávat ustanovení a výnosy vydané právoplatnou církevní autoritou. I když mají taková rozhodnutí disciplinární ráz, vyžadují ochotu v lásce.

2038 K učitelské práci a k uplatňování křesťanské morálky Církev potřebuje oddanost pastýřů, vědecké znalosti teologů, přispění všech křesťanů a lidí dobré vůle. Prostřednictvím víry a uplatňováním evangelia jednotlivci zakoušejí, co je to „život v Kristu“, který je osvěcuje a činí je schopnými rozlišovat podle Božího ducha božské skutečnosti od lidských.[249] Tak může Duch svatý použít prostých, aby osvítil učené a v důstojnosti výše postavené.

1783

2039 Úřady mají být vykonávány v duchu bratrské služby a v oddanosti Církvi, ve jménu Pána.[250] Zároveň se má svědomí každého při posuzování vlastních osobních skutků vyhnout tomu, aby zůstalo uzavřeno v mezích individuální úvahy. Má se, jak nejlépe umí, otevírat úvaze o blahu všech, jak je to vyjádřeno v mravním zákonu, přirozeném i zjeveném, a v důsledku toho i v církevním zákoně a v zaručené nauce učitelského úřadu o mravních otázkách. Není správné stavět osobní svědomí a rozum proti mravnímu zákonu a učitelskému úřadu Církve.

1457

2180

1389

167

2040 Tak se může rozvíjet mezi křesťany ryzí synovské smýšlení vůči Církvi. Je to obvyklý rozvoj křestní milost, která nás zrodila v lůně Církve a jíž jsme se stali údy Kristova Těla. Církev nám ve své mateřské péči zprostředkovává Boží milosrdenství, které vítězí nad všemi našimi hříchy a působí především ve svátosti smíření. Jako starostlivá matka nám Církev denně prostřednictvím liturgie rozdává hojnou stravu slova a Eucharistie (našeho) Pána.

II. Církevní přikázání

2041 Církevní přikázání se nacházejí v této linii mravního života, která navazuje na liturgický život a z něho se také živí. Závazný charakter takových pozitivních zákonů, vyhlášených odpovědnými pastýři Církve, má zaručit věřícím nezbytné minimum ducha modlitby, mravního úsilí a růstu lásky k Bohu a bližnímu:

2042 První přikázání (účastnit se v neděli a v zasvěcené svátky celé mše svaté) požaduje od věřících, aby se zúčastnili eucharistické oběti, k níž se shromažďuje křesťanské společenství v den, který připomíná zmrtvýchvstání Páně.[251]

Druhé přikázání (vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok) zajišťuje přípravu na Eucharistii prostřednictvím přijetí svátosti smíření, kterou pokračuje dílo křestního obrácení a odpuštění.[252]

2177

1389

Třetí přikázání (přijmout Tělo Páně alespoň ve velikonoční době) zaručuje minimum v přijímání Těla a Krve Páně ve spojení s velikonočními svátky, pramenem a středem křesťanské liturgie.[253]

2043 Čtvrté přikázání (světit zasvěcené svátky) doplňuje zachovávání neděle účastí na hlavních liturgických svátcích ke cti tajemství Pána, Panny Marie a svatých.[254]

1351

Páté přikázání (zachovávat stanovené posty) zajišťuje prostor pro askezi a pokání, které nás připravují na liturgické svátky; přispívají k tomu, abychom dovedli získat nadvládu nad svými pudy a svobodu srdce.[255]

Věřící jsou také povinni přispívat na hmotné potřeby Církve, každý podle svých možností.[256]

III. Mravní život a svědectví misijního poslání

852, 905

2044 Věrnost pokřtěných je základní podmínkou pro hlásání evangelia a pro poslání Církve ve světě. Aby poselství spásy ukázalo před lidmi sílu své pravdy a vyzařovalo ji, musí být potvrzováno svědectvím života křesťanů. „Svědectví křesťanského života a dobré skutky, konané v nadpřirozeném duchu, mají sílu přitahovat lidi k víře a k Bohu.“[257]

753

828

2045 Protože křesťané jsou údy Těla, jehož hlavou je Kristus,[258] přispívají k budování Církve stálostí svého přesvědčení i svých mravů. Církev roste, rozkvétá a šíří se prostřednictvím svatosti svých věřících,[259] „dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost“ (Ef 4,13).

671, 2819

2046 Křesťané svým životem podle Krista urychlují příchod Božího království, „království pravdy... spravedlnosti... a pokoje“.[260] Kvůli tomu nezanedbávají své pozemské úkoly; věrni svému Mistru je plní poctivě, trpělivě a s láskou.

Souhrn

2047 Mravní život je duchovní bohoslužba. Křesťanské jednání nachází svůj pokrm v liturgii a ve slavení svátostí.

2048 Církevní přikázání se týkají mravního i křesťanského života, který je vždy spojen s liturgií, kterou se sytí.

2049 Pastýři Církve vykonávají svůj učitelský úřad v oblasti morálky obvykle katechezí a kázáním; základem je Desatero, které vyjadřuje zásady mravního života, platné pro všechny lidi.

2050 Římský velekněz a biskupové hlásají jako autentičtí učitelé Božímu lidu víru, kterou je nutno věřit a uplatňovat ji v mravech. Je také na nich, aby se vyslovili k mravním otázkám týkajícím se přirozeného zákona a rozumu.

2051 Neomylnost učitelského úřadu pastýřů se vztahuje na všechny prvky nauky, včetně morálky, bez nichž nelze uchovat, vykládat nebo dodržovat pravdy víry vedoucí ke spáse.

[1] Sv. Lev Veliký, Sermones, 21,2-3; PL 54, 192A; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení o slavnosti Narození Páně.

[2] Srov. Jan 8,29.

[3] Srov. Řím 6,5.

[4] Srov. Kol 2,12.

[5] Srov. Jan 15,5.

[6] Srov. Jan 13,12-16.

[7] Srov. 1 Kor 6,19.

[8] Srov. Gal 4,6.

[9] Srov. Gal 5,25.

[10] Srov. Dt 30,15-20.

[11] Didaché, 1,1.

[12] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 29.

[13] Sv. Jan Eudes, Tractatus de admirabili corde Iesu, 1,5; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení 19.srpna.

[14] Srov. Lk 15,11-31.

[15] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 22.

[16] Srov. 2 Kor 4,4.

[17] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 22.

[18] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 14.

[19] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 24.

[20] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 15.

[21] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 17.

[22] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 16.

[23] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 13.

[24] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 13.

[25] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 22.

[26] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 15.

[27] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 17.

[28] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 16.

[29] Sv. Augustin, De moribus ecclesiae catholicae, 1,3,4: PL 32, 1312.

[30] Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 10,20,29.

[31] Sv. Tomáš Akvinský, Expositio in symbolum apostolicum, 1.

[32] Srov. Mt 4,17.

[33] Srov. 1 Jan 3,2; 1 Kor 13,12.

[34] Srov. Mt 25,21.23.

[35] Srov. Žid 4,7-11.

[36] Sv. Augustin, De civitate Dei, 22, 30.

[37] Srov. 2 Petr 1,4.

[38] Srov. Jan 17,3.

[39] Srov. Řím 8,18.

[40] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,20,5.

[41] John Henry Newman, Discourses to mixed congregations, 5, O svatosti.

[42] Srov. Mt 13,3-23.

[43] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 17.

[44] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,4,3.

[45] Srov. Řím 6,17.

[46] Srov. Gn 4,10.

[47] Srov. 2 Sam 12,7-15.

[48] Srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.

[49] 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 7.

[50] Kongregace pro nauku víry, instrukce Libertatis consistentia, 13: AAS 79 (1987), 554-599.

[51] Římský misál, vstupní modlitba 32. neděle v mezidobí.

[52] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 17.

[53] Srov. Mt 6,2-4.

[54] Sv. Tomáš Akvinský, Collationes in decem praeceptis, 6.

[55] Srov. Mk 7,21.

[56] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 26,4.

[57] Srov. sv. Augustin, De Trinitate, 8,3,4.

[58] Sv. Augustin, De civitate Dei, 14,7.

[59] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 24,1.

[60] Srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 24,3.

[61] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 16.

[62] Srov. Řím 2,14-16.

[63] Srov. Řím 1,32.

[64] John Henry Newman, List do Norfolku, 5.

[65] Sv. Augustin, In epistulam Johannis ad Parthos tractatus, 8,9.

[66] 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 3.

[67] Srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.

[68] Srov. Lk 6,31; Tob 4,15.

[69] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 16.

[70] Srov. 1 Tim 3,9; 2 Tim 1,3; 1 Petr 3,21; Sk 24,16.

[71] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 16.

[72] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 16.

[73] Sv. Řehoř z Nyssy, Orationes de beatitudinibus, 1: PG 44, 1200D.

[74] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 47,2.

[75] Srov. Sir 37,27-31.

[76] Sv. Augustin, De moribus ecclesiae catholicae, 1,25,46: PL 32, 1330-1331.

[77] Srov. 2 Petr 1,4.

[78] Srov. 1 Kor 13,13.

[79] 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 5.

[80] Srov. Tridentský koncil: DS 1545.

[81] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42; srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.

[82] Srov. Gn 17,4-8; 22,1-18.

[83] Srov. Řím 8,28-30.

[84] Srov. Mt 7,21.

[85] Srov. Mt 10,22; srov. Tridentský koncil: DS 1541.

[86] Sv. Terezie od Ježíše, Exclamaciones del alma a Dios(Výkřiky duše k Bohu), 15,3.

[87] Srov. Jan 13,34.

[88] Srov. Mt 22,40; Řím 13,8-10.

[89] Srov. Mt 5,44.

[90] Srov. Lk 10,27-37.

[91] Srov. Mk 9,37.

[92] Srov. Mt 25,40.45.

[93] Sv. Basil z Cesareje, Regulae fusius tractatae, prol. 3: PG 31, 896B.

[94] Sv. Augustin, In epistulam Johannis ad Parthos tractatus, 10,4.

[95] Srov. Iz 11,1-2.

[96] Srov. 1 Kor 13,13.

[97] Srov. Lk 15.

[98] Sv. Augustin, Sermones, 169,11,13: PL 38, 923.

[99] Jan Pavel II., encyklika Dominum et Vivificantem, 31.

[100] Sv. Augustin, Contra Faustum manichaeum, 22,27: PL 42, 418; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 71,6.

[101] Sv. Augustin, De civitate Dei, 14,28.

[102] Srov. Fil 2,6-9.

[103] Srov. Jan 14,30.

[104] Srov. Řím 1,28-32; 1 Kor 6,9-10; Ef 5,3-5; Kol 3,5-8; 1 Tim 1,9-10; 2 Tim 3,2-5.

[105] Srov. 1 Jan 5,16-17.

[106] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 88,2.

[107] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 17.

[108] Srov. Mk 3,5-6; Lk 16,19-31.

[109] Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 17.

[110] Sv. Augustin, In epistulam Johannis ad Parthos tractatus, 1,6.

[111] Srov. Mt 12,32; Lk 12,10.

[112] Srov. Jan Pavel II., encyklika Dominum et Vivificantem, 46.

[113] Srov. sv. Řehoř Veliký, Moralia in Job, 31,45: PL 76, 621A.

[114] Srov. Gn 4,10.

[115] Srov. Gn 18,20; 19,13.

[116] Srov. Ex 3,7-10.

[117] Srov. Ex 22,20-22.

[118] Srov. Dt 24,14-15; Jak 5,4.

[119] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 16.

[120] Sv. Augustin, Contra Faustum manichaeum, 22,27: PL 42, 418; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 71,6.

[121] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 24.

[122] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25.

[123] Srov. Lk 19,13.15.

[124] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25.

[125] bl. Jan XXIII., encyklika Mater et magistra, 60.

[126] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25; Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 12.

[127] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 48; srov. Pius XI., encyklika Quadragesimo anno.

[128] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 36.

[129] bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 35.

[130] Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 41.

[131] Pius XII., promluva 1. června 1941.

[132] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.

[133] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 25.

[134] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25.

[135] Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 3.

[136] bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 46.

[137] Srov. Lev XIII., encyklika Immortale Dei; také encyklika Diuturnum illud.

[138] Srov. 1 Petr 2,13-17.

[139] Srov. 1 Tim 2,1-2.

[140] Sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 61,1-2.

[141] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 74.

[142] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 74.

[143] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 93, 3, ad 2.

[144] bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 51.

[145] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 44.

[146] List Barnabášův, 4,10.

[147] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26; srov. 74.

[148] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.

[149] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.

[150] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 84.

[151] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.

[152] Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 43.

[153] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 31.

[154] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 30.

[155] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 31.

[156] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 74.

[157] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.

[158] Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 47.

[159] Srov. bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 65.

[160] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 27.

[161] Srov. Mt 5,43-44.

[162] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 29.

[163] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 29.

[164] Srov. Mt 25,14-30; Lk 19,11-27.

[165] Sv. Kateřina Sienská, Dialogi, 1,7.

[166] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 29.

[167] Srov. Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 38-40; také encyklika Centesimus annus, 10.

[168] Pius XII., encyklika Summi pontificatus.

[169] Pius XII., promluva 1. června 1941.

[170] Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum; cituje sv. Tomáše Akvinského, Summa theologiae, I-II, 90,1.

[171] Tertulián, Adversus Marcionem, 2,4.

[172] Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum.

[173] 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 89.

[174] Sv. Augustin, De Trinitate, 14,15,21.

[175] Sv. Tomáš Akvinský, Collationes in decem praceptis, 1.

[176] Cicero, De re publica (O státu), 3,22,33.

[177] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 10.

[178] Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 2,4,9.

[179] Pius XII., encyklika Humani generis: DS 3876.

[180] Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 57,1.

[181] Srov. Řím 7,12.

[182] Srov. Řím 7,14.

[183] Srov. Řím 7,16.

[184] Srov. Gal 3,24.

[185] Srov. Řím 7.

[186] Sv. Irenej, Adversus haereses, 4,15,1.

[187] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 107, 1 ad 2.

[188] Srov. Jer 31,31-34.

[189] Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 1,1: PL 34, 1229-1231.

[190] Srov. Mt 5,17-19.

[191] Srov. Mt 15,18-19.

[192] Srov. Mt 5,48.

[193] Srov. Mt 5,44.

[194] Srov. Mt 6,1-6; 16-18.

[195] Srov. Mt 6,9-13.

[196] Srov. Mt 7,13-14.

[197] Srov. Mt 7,21-27.

[198] Srov. Lk 6,31.

[199] Srov. Jan 15,12.

[200] Srov. Řím 12-15; 1 Kor 12-13; Kol 3-4; Ef 4-5; atd.

[201] Srov. Řím 14; 1 Kor 5-10.

[202] Srov. Jak 1,25; 2,12.

[203] Srov. Gal 4,1-7.21-31; Řím 8,15.

[204] Srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 184, 3.

[205] Sv. František Saleský, Traité de l´amour de Dieu (Traktát o Boží lásce), 8,6.

[206] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 90,4.

[207] Srov. Řím 10,4.

[208] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42.

[209] Srov. Řím 6,3-4.

[210] Srov. 1 Kor 12.

[211] Srov. Jan 15,1-4.

[212] Sv. Atanáš, Epistulae ad Serapionem, 1,24: PG 26, 585B.

[213] Tridentský koncil: DS 1528.

[214] Srov. Tridentský koncil: DS 1529.

[215] Tridentský koncil: DS 1525.

[216] Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 72,3.

[217] Srov. Jan 1,12-18.

[218] Srov. Řím 8,14-17.

[219] Srov. 2 Petr 1,3-4.

[220] Srov. Jan 17,3.

[221] Srov. 1 Kor 2,7-9.

[222] Srov. Jan 4,14; 7,38-39.

[223] Sv. Augustin, De gratia et libero arbitrio, 17: PL 44, 901.

[224] Sv. Augustin, De natura et gratia, 31: PL 44, 264.

[225] Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 13,36,51.

[226] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 12.

[227] Srov. 1 Kor 12.

[228] Srov. Tridentský koncil: DS 1533-1534.

[229] Sv. Jana z Arku, Akta procesu.

[230] Římský misál, preface o svatých I, kde se cituje sv. Augustin, „doktor milosti“; srov. Enarratio in Osalmos, 102,7.

[231] Tridentský koncil: DS 1546.

[232] Tridentský koncil: DS 1548.

[233] Sv. Augustin, Sermones, 298, 4-5: PL 38, 1367.

[234] Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Úkon milosrdné lásky.

[235] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.

[236] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.

[237] Srov. 2 Tim 4.

[238] Sv. Řehoř z Nyssy, Homiliae in Canticum, 8: PG 44, 941C.

[239] Srov. Tridentský koncil: DS 1576.

[240] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.

[241] Sv. Řehoř z Nyssy, De vita Mosis: PG 44, 300D.

[242] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 17.

[243] CIC, Kánon 747.

[244] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.

[245] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.

[246] Srov. Kongregace pro nauku víry, Mysterium ecclesiae, 3: AAS 65 (1973), 396-408.

[247] Srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.

[248] Srov. CIC, Kánon 213.

[249] Srov. 1 Kor 2,10-15.

[250] Srov. Řím 12,8.11.

[251] Srov. CIC, Kánon 1246-1248; CCEO, kán. 881,1.2.4.

[252] Srov. CIC, Kánon 989; CCEO, kán. 719.

[253] Srov. CIC, Kánon 920; CCEO, kán. 708; 881,3.

[254] Srov. CIC, Kánon 1246; CCEO, kán. 881,1.4; 880,3.

[255] Srov. CIC, Kánon 1249-1251; CCEO, kán. 882.

[256] Srov. CIC, Kánon 222.

[257] 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 6.

[258] Srov. Ef 1,22.

[259] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 39.

[260] Římský misál, preface na slavnost Krista Krále.

TŘETÍ ČÁST