DESATERO
PŘIKÁZÁNÍ
Ex
20,2-17 |
Dt
5,6-21 |
Katechetická
formule |
Já jsem
Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít
jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si
Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod
zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin,
tvůj Bůh. Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i
čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství
tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ
jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho
jméno zneužíval. Pamatuj na den
odpočinku, že ti má být svatý. Šest dnů budeš pracovat a dělat všechnu svou
práci. Ale sedmý den je odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat
žádnou práci ani ty ani tvůj syn ani tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně
ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech
učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul.
Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Cti svého otce
a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti
svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit
po domu svého bližního. Nebudeš dychtit
po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho
býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. |
Já jsem
Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl
z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít
jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si
Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod
zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin,
tvůj Bůh. Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i
čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství
tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ
jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho
jméno zneužíval. Dbej na den
odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dnů
budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je odpočinutí Hospodina,
tvého Boha. Nebudeš dělat
žádnou práci ani ty ani tvůj syn ani tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně
ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj
otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi
a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto
ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. Cti svého otce
a svou matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho živ byl a dobře
se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti
svému bližnímu falešné svědectví. Nebudeš dychtit
po ženě svého bližního. Nebudeš toužit
po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho
otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému
bližnímu. |
1. V jednoho
Boha věřit budeš. 2. Nevezmeš
jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys
den sváteční světil. 4. Cti otce
svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. 5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš. 8. Nepromluvíš
křivého svědectví. 9. Nepožádáš
manželky bližního svého. 10. Nepožádáš
statku bližního svého. |
DRUHÝ ODDÍL
DESATERO BOŽÍCH
PŘIKÁZÁNÍ
„MISTŘE,
CO MÁM DĚLAT...?“
1858
2052 „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl
věčného života?“ Mladíkovi, který se na něho obrací s touto otázkou, Ježíš
odpovídá tím, že mu připomíná nutnost uznat Boha jako „jedině dobrého“, jako
nejvyšší dobro (par excellence) a jako zdroj všeho dobra. Pak mu Ježíš říká:
„Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání.“ A vypočítává mladíkovi
přikázání, která se týkají lásky k bližnímu: „Nezabiješ, nezcizoložíš,
nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního
jako sám sebe.“ Nakonec Ježíš shrnuje všechna tato přikázání do kladné
formulace: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 19,16-19).
1973 1968
2053 A k této první odpovědi hned přidává druhou:
„Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít
poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). Tato druhá odpověď však
neruší první. Následování Krista zahrnuje zachovávání přikázání. Zákon není
zrušen,[1] ale
člověk je vyzýván, aby ho našel v osobě svého Mistra, který je jeho dokonalým
naplněním. Ve třech synoptických evangeliích na Ježíšovu výzvu k bohatému
mladíkovi, aby ho následoval jako učedník v poslušnosti a zachovávání přikázání,
navazuje vybídka k chudobě a k čistotě.[2]
Evangelijní rady jsou neoddělitelné od přikázání.
581
2054 Ježíš převzal deset přikázání, ale zjevil také
sílu Ducha, která v jejich liteře působí.
Hlásal „spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona
a farizeů“ (Mt 5,20) a než spravedlnost pohanů.[3]
Objasnil všechny požadavky přikázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům:
„Nezabiješ!“ …Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne
soudu“ (Mt 5,21-22).
129
2055 Když je mu položena otázka „Mistře, které
přikázání je v Zákoně největší?“ (Mt 22,36), Ježíš odpovídá: „„Miluj Pána,
svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je
největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního jako sám
sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22,37.40).[4]
Desatero se musí vysvětlovat ve světle tohoto dvojího a jediného přikázání
lásky, plnosti Zákona.
„Vždyť přikázání „nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý“, a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska“ (Řím 13,9-10).
DESATERO
V PÍSMU SVATÉM
62 700
2056 Slovo „desatero“ (dekalog) znamená doslovně
„deset slov“ (Ex 34,28; Dt 4,13; 10,4). Těchto „deset slov“ zjevil Bůh svému
lidu na posvátné hoře. Napsal je svým „prstem“ (Ex 31,18),[5] na
rozdíl od ostatních příkazů napsaných Mojžíšem.[6] Jsou
to Boží slova v jedinečném smyslu. Předává nám je kniha Exodus[7] a
kniha Deuteronomium.[8] Již
od Starého zákona se posvátné knihy odvolávají na „deset slov“.[9] Avšak
jejich plný smysl zjevil teprve Ježíš v Novém zákoně.
2084
2057 Celé Desatero se chápe především v souvislosti
s exodem (vyjitím vyvoleného lidu z Egypta), který je velkou událostí Božího
osvobození v samém středu Staré smlouvy. Ať v negativní formulaci jako zákazy,
nebo v pozitivní jako příkazy (jako: cti otce svého i matku svou), stanoví
„Deset slov“ podmínky života osvobozeného z otroctví hříchu. Desatero je cesta
života:
„Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, budeš žít a rozmnožíš se“ (Dt 30,16).
2170
Tato osvobozující síla dekalogu se ukáže například v
přikázání o sobotním klidu, určeném i cizincům i otrokům:
„Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem“ (Dt 5,15).
707 1962
2058 „Deset slov“ shrnuje a vyhlašuje Boží zákon:
„Tato slova mluvil Hospodin k celému vašemu shromáždění na hoře zprostřed ohně,
oblaku a mrákoty mocným hlasem a víc nepřipojil. Napsal je na dvě kamenné desky
a dal je mně“ (Dt 5,22). Proto se tyto dvě desky nazývají „Svědectví“ (Ex
25,16). Obsahují totiž dodatky Smlouvy uzavřené mezi Bohem a jeho lidem. Tyto
„desky svědectví“ (Ex 31,18; 32,15; 34,29) mají být uloženy do „archy“ (Ex
25,16; 40,1-2).
62 2823
2059 „Deset slov“ pronesl Bůh během jednoho svého
zjevení („teofanie“) („Tváří v tvář mluvil s vámi Hospodin na hoře zprostřed
ohně“: Dt 5,4). Tato slova patří ke zjevení, jímž Bůh zjevuje sám sebe a svou
slávu. Dar přikázání je darem Boha samého a jeho svaté vůle. Bůh se zjevuje
svému lidu tím, že mu dává poznat svou vůli.
2060 Dar přikázání a Zákona je součástí Smlouvy, kterou Bůh uzavřel se
svými. Podle knihy Exodus lid dostává zjevení „deseti slov“ mezi předložením
Smlouvy[10] a
jejím uzavřením,[11] když
se zavázal, že bude „poslušně dělat všechno, co mluvil Hospodin“ (Ex 24,7).
Desatero nebývá nikdy předáváno, leda po připomínce Smlouvy („Hospodin, náš
Bůh, s námi uzavřel na Chorebu Smlouvu“: Dt 5,2).
2061 Přikázání dostávají svůj plný smysl v rámci Smlouvy. Podle Písma
mravní jednání člověka nabývá svého vlastního smyslu ve Smlouvě a skrze ni.
První z „Deseti slov“ připomínají, že Bůh miloval svůj lid jako první.
2086
„Člověk z trestu za hřích přišel z ráje svobody do otroctví
tohoto světa, a proto první věta Desatera, to je první slova Božích přikázání,
se týká svobody: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské
země, z domu otroctví“ (Ex 20,2; Dt 5,6).[12]
2002 142
2062 Vlastní přikázání jsou až na druhém místě;
vyjadřují, co vše zahrnuje přináležitost k Bohu stanovená prostřednictvím
Smlouvy. Mravný způsob života je odpovědí
na iniciativu lásky Pána. Je to vděčnost, projev úcty k Bohu a bohoslužba
díkůčinění. Je to spolupráce na plánu, který Bůh uskutečňuje v dějinách.
1993 1853 878
2063 Smlouva a dialog mezi Bohem a člověkem ještě
dokládá skutečnost, že všechny příkazy jsou vyhlášeny v první osobě („Já jsem
Hospodin...“) a obracejí se k jiné osobě („ty...“). Ve všech Božích přikázáních
je jediné osobní zájmeno, které určuje adresáta. Bůh dává poznat svou vůli
celému lidu a zároveň každému jedinci zvlášť.
„Pán přikázal milovat Boha a učil spravedlnosti k bližnímu, aby člověk nebyl ani nespravedlivý, ani nehodný Boha. Tak Bůh Desaterem připravoval člověka, aby se stal jeho přítelem a aby byl jedno srdce se svým bližním... Slova Desatera pro nás zůstávají svrchovaně platná. Vůbec nebyla zrušena; nabyla svůj plný význam a rozvoj příchodem Pána v lidském těle.“[13]
DESATERO
V CÍRKEVNÍ TRADICI
2064 Církevní Tradice věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem
uznala, že Desatero má základní důležitost a význam.
2065 Od doby sv. Augustina má
Desatero přední místo jak v katechezi těch, kteří se připravují na křest, tak i
v katechezi věřících. V patnáctém století se rozšířil zvyk vyjadřovat Desatero
v rýmovaných a kladných formulacích, snadných k naučení nazpaměť. Užívají se dodnes.
Církevní katechismy často vykládaly křesťanskou morálku v pořadí podle „Desatera
Božích přikázání.“
2066 V průběhu dějin se
rozdělení a číslování příkazů měnilo. Tento katechismus se drží rozdělení
stanoveného svatým Augustinem, které se stalo v katolické Církvi tradičním.
Stejné rozdělení mají i protestantská vyznání. Řečtí otcové vytvořili poněkud
odlišné rozdělení, se kterým se setkáváme v pravoslavných církvích a v
reformovaných společenstvích.
2067 Deset přikázání vyhlašuje požadavky lásky k Bohu a k bližnímu. První
tři se vztahují hlavně na lásku k Bohu a dalších sedm na lásku k bližnímu.
„Jako jsou dvě přikázání lásky, v nichž je shrnut celý Zákon i Proroci – říkal Pán... – tak i Desatero přikázání bylo dáno na dvou deskách. Říká se totiž, že tři přikázání byla napsána na jedné a sedm na druhé desce.“[14]
888
2068 Tridentský koncil učí, že deset přikázání
zavazuje křesťany a že i ospravedlněný člověk je musí zachovávat.[15] 2.
vatikánský koncil to potvrzuje: „Biskupové jako nástupci apoštolů přijímají od
Pána... poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby
všichni lidé dosáhli spásy vírou, křtem a plněním přikázání.“[16]
JEDNOTA
DESATERA
1958 1977 1960 1955 2534
2069 Desatero tvoří nedílný celek. Každé „slovo“
odkazuje ke každému dalšímu slovu i ke všem ostatním; vzájemně se podmiňují.
Obě desky se vzájemně vysvětlují; vytvářejí organickou jednotu. Přestoupit
jedno přikázání, znamená přestoupit všechna ostatní.[17] Nelze
ctít jiné lidi, aniž by se vzdávala chvála Bohu, jejich Stvořiteli. A nebylo by
možné klanět se Bohu bez lásky ke všem lidem, jeho tvorům. Desatero spojuje
teologální a společenský život člověka.
DESATERO
A PŘIROZENÝ ZÁKON
2070 Desatero přikázání je součástí Božího zjevení. Zároveň nás učí
pravému lidství. Vyzdvihuje základní povinnosti, a tedy nepřímo základní práva,
která tkví v přirozenosti lidské osoby. Desatero je přednostním vyjádřením
„přirozeného zákona“.
„Už od počátku Bůh vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil na to, aby jim je připomenul. Tím připomenutím je Desatero.“[18]
2071 I když jsou přikázání přístupná pouhému rozumu, byla zjevena. Hříšné
lidstvo potřebovalo toto zjevení, aby dosáhlo plného a bezpečného poznání
požadavků přirozeného zákona:
„Ve stavu hříchu bylo zapotřebí úplného výkladu přikázání Desatera, protože světlo rozumu se zatemnilo a vůle sešla na scestí.“[19]
Boží
přikázání poznáváme prostřednictvím Božího zjevení, které nám předkládá Církev,
a hlasem mravního svědomí.
ZÁVAZNOST
DESATERA
1858
2072 Protože desatero Božích přikázání vyjadřuje
základní povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu, zjevuje ve svém základním
obsahu těžké závazky. Ty jsou v
podstatě neměnné a zavazují vždy a všude. Nikdo od nich nemůže zprostit. Bůh
vryl deset přikázání do srdce lidské bytosti.
2073 Poslušnost vůči přikázáním zahrnuje také závazky, jejichž předmět je
sám o sobě lehký. Tak páté přikázání zakazuje slovní urážku, která se však může
stát těžkým hříchem jen podle okolností a úmyslu toho, kdo ji pronáší.
„BEZE
MNE NEMŮŽETE DĚLAT NIC“
2732 521
2074 Ježíš říká: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve
mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan
15,5). Ovocem, naznačeným těmito slovy, je svatost života oplodněného spojením
s Kristem. Když věříme v Ježíše Krista, podílíme se na jeho tajemstvích a
zachováváme jeho přikázání, sám Spasitel přichází, aby v nás miloval svého Otce
a své bratry, našeho Otce a naše bratry. Jeho Osoba se stává díky Duchu živým a
vnitřním pravidlem našeho chování: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem,
jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).
Souhrn
2075 „Mistře, co dobrého mám
udělat, abych dosáhl věčného života?“ — „Chceš-li vejít do Života, zachovávej
přikázání“ (Mt 19,16-17).
2076 Ježíš dosvědčil svým jednáním
a svým kázáním trvalou platnost Desatera.
2077 Dar Desatera je udělen v rámci
Smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Boží přikázání dostávají svůj pravý
význam ve Smlouvě a jejím prostřednictvím.
2078 Církevní tradice, věrná Písmu a v
souladu s Ježíšovým příkladem, uznala základní důležitost a význam Desatera.
2079 Desatero tvoří organickou jednotu,
v níž každé „slovo“ nebo „přikázání“ odkazuje ke všem ostatním. Přestoupením
jednoho přikázání je porušen celý zákon.[20]
2080 Desatero je přednostním
vyjádřením přirozeného zákona. Poznáváme je skrze Boží zjevení a lidským
rozumem.
2081 Desatero přikázání vyjadřuje
ve svém základním obsahu těžké závazky. Poslušnost vůči těmto přikázáním
zahrnuje však také závazky, jejichž předmět je sám o sobě lehký.
2082 Co Bůh přikazuje, to činí možným
svou milostí.
PRVNÍ KAPITOLA
„MILUJ PÁNA, SVÉHO BOHA, CELÝM SVÝM SRDCEM, CELOU
SVOU DUŠÍ A CELOU SVOU MYSLÍ“
367
2083 Ježíš shrnul povinnosti člověka k Bohu těmito
slovy: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou
myslí“ (Mt 22,37).[21] Je to
bezprostřední ozvěna slavnostní výzvy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh,
Hospodin jediný“ (Dt 6,4).
200 398 2057 199
Bůh nás miloval jako první. Láska jediného Boha se
připomíná v prvním z „Deseti slov.“ Přikázání pak rozvádějí odpověď lásky; k
tomu, aby ji dal Bohu, je člověk vyzván.
1. ČLÁNEK
PRVNÍ PŘIKÁZÁNÍ
„Já jsem Pán, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z
egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si
boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod
zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit“ (Ex 20,2-5).[22]
„Je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a
jen jemu sloužit““ (Mt 4,10).
I. „Budeš se klanět Pánu, svému Bohu, a jen jemu
sloužit“
2084 Bůh se dává poznat tím,
že připomíná svou všemohoucí, blahovolnou a osvobozující činnost v dějinách
toho, k němuž se obrací slovy: „Vyvedl jsem tě z egyptské země, z domu otroctví.“
První slovo obsahuje první přikázání Zákona: „Budeš se klanět Hospodinu, svému
Bohu, jemu budeš sloužit... Nesmíte chodit za jinými bohy“ (Dt 6,13-14). První
výzva a spravedlivý požadavek Boha je, aby ho člověk přijal a klaněl se mu.
212 1701
2085 Jediný
a pravý Bůh zjevuje především svou slávu Izraeli.[23] Zjevení povolání a pravdy o člověku je vázáno na
zjevení Boha. Posláním člověka je ukazovat Boha tak, že jedná v souladu s tím,
že je stvořený „k obrazu a podobě Boha“:
„Nikdy nebudou žádní jiní bohové, Tryphone, vůbec nikdy nebyli od samých počátků... kromě toho, který stvořil a uspořádal vesmír. Nemyslíme, že náš Bůh se liší od vašeho. Je to týž Bůh, který vyvedl vaše otce z Egypta „mocnou rukou a napřaženým ramenem“. Neklademe své naděje do nějakého jiného boha – vždyť žádní nejsou –, ale do téhož Boha, ve kterého doufáte vy, v Boha Abraháma, Izáka a Jakuba.“[24]
2086 „První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li
slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž,
věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat jeho slova,
věřit mu a mít v něho naprostou důvěru. On je Všemohoucí, milostivý, ochotný a
nakloněný dělat dobro. Kdo by v něho nekladl své naděje? Kdo by ho mohl
nemilovat, když nazírá poklady jeho dobroty a něhy, kterými nás zahrnuje? Proto
Bůh v Písmu začíná a neměnně končí svá přikázání formulí: „Já jsem Pán.““[25]
2061 1814-1816
VÍRA
157 143
2087 Náš mravní život nachází svůj pramen ve víře v
Boha, který nám zjevuje svou lásku. Svatý Pavel mluví o „poslušnosti víry“ (Řím
1,5)[26] jako
o první povinnosti. Dává nahlédnout, že počátkem a výkladem všech mravních
selhání je „neznalost Boha“.[27] Naší
povinností vůči Bohu je věřit v Něho a vydávat mu svědectví.
2088 První přikázání po nás žádá, abychom svou víru rozvážně a bděle
živili a chránili a abychom odmítali všechno, co je proti ní. Proti víře lze
hřešit různými způsoby:
Dobrovolné
pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co
Bůh zjevil a co Církev předkládá k věření.
Nedobrovolné
pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek spojených s
vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li vědomě pěstováno může
vést k zaslepení ducha.
1864 1996 162,
817
2089 Nevíra
je nedbalost o zjevenou pravdu nebo vědomé odmítání dát jí svůj souhlas. „Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání
některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo
tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu; odpad (apostaze) od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí
podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.“[28]
1817-1821
NADĚJE
2090 Člověk nemůže plně odpovědět na božskou lásku svými vlastními
silami, když se mu Bůh zjevuje a volá ho. Musí doufat, že mu Bůh dá schopnost
oplácet jeho lásku a jednat podle přikázání lásky. Naděje je důvěrné očekávání
Božího požehnání a blaženého patření na Boha; je také bázní urazit Boží lásku a
přivolat trest.
2091 První přikázání se týká také hříchů proti naději, jimiž jsou
zoufalství a opovážlivost:
Ze
zoufalství člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí, že mu pomůže,
aby dosáhl spásy nebo odpuštění svých hříchů. Protiví se Boží dobrotě, jeho
spravedlnosti – Pán je totiž věrný tomu, co slíbil – a jeho milosrdenství.
1822-1829 2732
2092 Jsou dva druhy opovážlivosti. Buď člověk spoléhá na své schopnosti (v naději, že
se může spasit bez pomoci shůry), nebo příliš spoléhá na Boží všemohoucnost a
milosrdenství (v očekávání, že dosáhne Božího odpuštění bez obrácení a slávy
bez zásluh).
LÁSKA
2093 Víra v Boží lásku zahrnuje výzvu a povinnost odpovědět na Boží lásku
upřímnou láskou. První přikázání nám přikazuje milovat Boha nade vše a všechny
tvory pro něho a kvůli němu.[29]
2628 1807 2303 2733
2094 Proti lásce k Bohu lze hřešit různými způsoby: Lhostejnost nedbá o Boží lásku nebo ji
odmítá vzít v úvahu; zneuznává její iniciativu a popírá její sílu. Nevděčnost opomíjí nebo odmítá uznat
Boží lásku a oplácet Bohu lásku láskou. Vlažnost
je váhání nebo nedbalost při odpovědi na Boží lásku; může zahrnovat odmítání
odevzdat se dynamice lásky. Omrzelost
nebo duchovní lenost jde až k odmítání radosti, jež pochází od Boha, a k
pocitům odporu vůči Božímu dobru. Nenávist
vůči Bohu se rodí z pýchy. Protiví se lásce k Bohu, jehož dobrotu popírá, a
odvažuje se ho proklínat za to, že zakazuje hříchy a ukládá tresty.
II. „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět“
2095 Božské ctnosti víry, naděje a lásky utvářejí a oživují mravní
ctnosti. Láska nás tak vede k tomu, abychom dávali Bohu, co mu ve vší
spravedlnosti dlužíme jako tvorové. Ctnost
zbožnosti nás k takovému postoji disponuje.
KLANĚNÍ
2096 Klanění je hlavní úkon ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená
uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele, Pána všeho, co existuje, jako
nekonečnou a milosrdnou Lásku. „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu
sloužit“ (Lk 4,8), říká Ježíš s poukazem na Deuteronomium.[30]
2558 2807
2097 Klanět se Bohu, to znamená uznat v úctě a
naprosté podřízenosti „nicotnost tvora“, který existuje pouze skrze Boha.
Klanět se Bohu znamená chválit ho a velebit tak jako Maria v Magnificat a
pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil, a že jeho
jméno je svaté.[31]
Klanět se jedinému Bohu to osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu
a modloslužby světa.
MODLITBA
2742
2098 Úkony víry, naděje a lásky, které přikazuje
první přikázání, se uskutečňují v modlitbě. Povznesení ducha k Bohu je výrazem
našeho klanění se Bohu: modlitba chval, díků, přímluvy a prosby. Modlitba je
nezbytnou podmínkou, abychom dokázali zachovávat Boží přikázání. „Je třeba
stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1).
OBĚŤ
614 2711 613
2099 Je správné přinášet Bohu oběti na znamení
klanění a vděčnosti, prosby a společenství: „Každý čin vykonaný kvůli tomu,
abychom přilnuli k Bohu ve svatém společenství a mohli tak být v radosti, je
pravá oběť.“[32]
2100 Aby vnější oběť byla ryzí, musí být výrazem duchovní oběti: „Mou
obětí, Bože, je zkroušený duch...“ (Ž 51,19). Proroci Staré smlouvy často
pranýřovali oběti konané bez vnitřní účasti[33] a
oddělené od lásky k bližnímu.[34] Ježíš
připomíná slova proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 9,13;
12,7).[35]
Jediná dokonalá oběť je ta, kterou Kristus přinesl na kříži, aby se bezvýhradně
obětoval lásce Otce a za naši spásu.[36] Spojíme-li
se s jeho obětí, můžeme učinit ze svého života oběť Bohu.
618
PŘISLÍBENÍ
A SLIBY
1064 1237
2101 Při některých příležitostech je křesťan
vyzýván, aby Bohu něco slíbil. Křest
a biřmování, sňatek a kněžské svěcení to vždy vyžadují. Křesťan může z osobní
zbožnosti přislíbit Bohu nějaký skutek, modlitbu, almužnu, pouť, atd. Věrnost
tomu, co člověk slíbil Bohu, je výrazem úcty, jaká náleží Boží velebnosti a
lásky k věrnému Bohu.
2102 „Slib, to je uvážená a svobodná přípověď, učiněná Bohu, o možném a
lepším dobru, se musí splnit ze ctnosti nábožnosti.“[37] Slib
je úkon zbožnosti, kterým křesťan
nabízí Bohu sám sebe nebo mu slibuje nějaký dobrý skutek. Dodrží-li své sliby,
dává tedy Bohu, co mu slíbil a zasvětil. Skutky apoštolů nám líčí, jak svatý
Pavel dbal na to, aby dodržel, co slíbil.[38]
1973
2103 Slibům žít podle evangelijních rad Církev přiznává hodnotu příkladu:[39]
851 2467 914
„Proto se Církev raduje z toho, že se v ní mezi věřícími
nachází mnoho mužů i žen, kteří přesněji následují a výrazněji hlásají
Spasitele v jeho zřeknutí se sebe tím, že ve svobodě Božích dětí přijímají
chudobu a vzdávají se vlastní vůle; pokud jde o dokonalost, podřizují se pro
Boha lidem více, než je nařízeno, aby se tak více připodobnili poslušnému
Kristu.“[40]
V jistých případech může Církev ze závažných
důvodů zprostit slibů a přislíbení.[41]
POVINNOST
SPOLEČNOSTI VŮČI NÁBOŽENSTVÍ
A
PRÁVO NA NÁBOŽENSKOU SVOBODU
2104 „Všichni lidé… mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o
jeho Církvi a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“[42] Je to
povinnost, která vyplývá ze „samé přirozenosti“ lidí.[43]
Nestaví se proti „upřímné úctě“ k různým náboženstvím, která „jsou nezřídka
odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi“,[44] ani
proti požadavku lásky, která má křesťany k tomu, aby „laskavě, rozvážně a
trpělivě jednali s lidmi žijícími v omylu nebo neznalosti víry“.[45]
898 854
2105 Povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu se týká jak
jednotlivého člověka, tak i společnosti. Je to „tradiční katolické učení o
mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné
Církvi Kristově“.[46] Tím,
že Církev bez přestání hlásá lidem evangelium, usiluje o to, aby mohli „v
křesťanském duchu utvářet smýšlení a mravy, zákony a struktury společnosti“,[47] ve
které žijí. Společenskou povinností křesťanů je respektovat a probouzet v
každém člověku lásku k tomu, co je pravdivé a co je dobré. Tato povinnost od
nich vyžaduje, aby šířili „jediné pravé náboženství“, které „je uskutečněno v
katolické a apoštolské Církvi“.[48]
Křesťané jsou povoláni, aby byli světlem světa.[49]
Církev tím ukazuje Kristovu královskou moc nad celým stvořením a zvláště nad
lidskou společností.[50]
160,
1782, 1738
2106 „Nikdo… nesmí být donucován jednat v oblasti
náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle
svého svědomí soukromě i veřejně.“[51] Toto
právo má svůj základ v samé přirozenosti lidské osoby, jejíž důstojnost jí dává
svobodně přilnout k božské pravdě, která přesahuje časný řád. Proto „patří i těm,
kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí“.[52]
2107 „Jestliže s ohledem na
zvláštní okolnosti v některém národě dostane jedno náboženské společenství v
právním řádu státu zvláštní občanské uznání, je nutné, aby bylo zároveň uznáno
a zachováváno právo všech občanů a náboženských společností na náboženskou
svobodu.“[53]
1740
2108 Právo na náboženskou svobodu není ani mravní
přípustnost přidržovat se omylu,[54] ani
nějaké domnělé právo na blud,[55] nýbrž
je to přirozené právo lidské osoby nebýt v náboženských věcech, pokud je to v
oprávněných mezích, vystavena vnějšímu nátlaku ze strany politické moci. Toto
přirozené právo „má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se
stalo občanským právem“.[56]
2244 1906
2109 Právo na náboženskou
svobodu nemůže být samo o sobě ani neomezené,[57] ani prostě omezeno pouze „veřejným řádem“
chápaným pozitivistickým nebo naturalistickým způsobem.[58] „Oprávněné meze“, jež jsou vlastní tomuto právu,
musí být určeny s politickou rozvážností pro každou společenskou situaci podle
požadavků obecného blaha a schváleny občanskou vládní mocí podle „právních
norem shodných s objektivním mravním řádem“.[59]
III. „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“
2110 První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě jediného Pána,
který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje
jistým způsobem zvrá
cenné
přehánění („per excessum“) náboženství; bezbožectví je neřest opačná, je to nedostatek
(„per defectum“) ctnosti zbožnosti.
POVĚRA
2111 Pověra je úchylka náboženského cítění a úkonů, které člověku ukládá.
Může také zasahovat do kultu, který vzdáváme pravému Bohu, např. když se
jistým, jinak oprávněným a nutným úkonům přikládá důležitost nějakým způsobem
kouzelná. Přikládat účinnost pouze hmotné stránce modliteb nebo svátostným
znamením bez ohledu na vnitřní postoje, které vyžadují, znamená upadat do
pověry.[60]
MODLOSLUŽBA
210
2112 První přikázání odsuzuje mnohobožství (polyteismus). Vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným
bohům kromě Boha, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného. Písmo neustále
připomíná odmítání model, které jsou „stříbro a zlato, dílo lidských rukou“;
které „mají ústa, ale nemluví, mají oči, ale nevidí....“. Tyto nicotné modly
činí člověka nicotným: „Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně
doufá“ (Ž 115,4-5.8).[61] Bůh
naopak je „živý Bůh“ (Joz 3,10; Ž 42,3; atd.), který dává život a zasahuje do
dějin.
2473 2289 2534,
398
2113 Modloslužba se netýká jen nepravých pohanských
kultů. Zůstává trvalým pokušením víry. Spočívá ve zbožšťování toho, co není
Bůh. Modloslužba je, když člověk uctívá tvora místo Boha a klaní se mu, ať se
jedná o bůžky, nebo o démony (např. u satanismu), o moc, o rozkoš, o rasu, o
předky, o stát, o peníze, atd. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu,“ říká Ježíš (Mt
6,24). Mnoho mučedníků zemřelo, aby se neklanělo „Šelmě“,[62] a odmítli
dokonce i jen předstírat, že ji uctívají. Modloslužba popírá, že jediným Pánem
je Bůh; proto je neslučitelná se společenstvím s Bohem.[63]
2114 Lidský život se harmonicky sjednocuje v klanění Jedinému. Přikázání
klanět se pouze Pánu činí člověka jednoduchým a zachraňuje ho před bezbřehou
roztříštěností. Modloslužba je perverze náboženského cítění vrozeného člověku.
Modloslužebník je ten, kdo „svůj nezničitelný pojem Boha vztahuje spíše na
cokoliv jiného než na Boha“.[64]
VĚŠTĚNÍ
A MAGIE
305
2115 Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo
jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se, pokud jde
o jeho budoucnost, odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti, co se a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé
nezdravé zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti.
2116 Je třeba odmítat všechny způsoby věštění:
dovolávat se satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o
nichž se neprávem soudí, že „odhalují“ budoucnost.[65]
Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch
nebo věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se medií, v tom všem se skrývá vůle
mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit
si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s
láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu.
2117 Všechny praktiky magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí
podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozenou moc
nad bližním, byť by to směřovalo i k jeho uzdravení, závažně odporují ctnosti
zbožnosti. Takové praktiky jsou ještě více odsouzeníhodné, jsou-li spojeny se
záměrem škodit druhým nebo když se dovolávají zásahu zlých duchů. Také nošení
talismanů je hodno pokárání. Věštění nebo magie se často užívá ve spiritismu. Proto Církev věřící před ním
varuje. Uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke
vzývání zlých mocností, ani ke zneužívání důvěřivosti druhých.
HŘÍCHY
PROTI ÚCTĚ K BOHU
2118 První Boží přikázání odsuzuje hlavní hříchy proti úctě k Bohu:
jednání, jímž člověk slovy nebo skutky pokouší Boha, svatokrádež a simonii
(svatokupectví).
394
2119 Jednání, jímž je pokoušen Bůh, spočívá v tom, že se slovy nebo skutky zkouší jeho
dobrota a jeho všemohoucnost. Tak chtěl satan dosáhnout, aby se Ježíš vrhl dolů
z chrámu, a donutil tak Boha zasáhnout.[66] Ježíš
mu čelí Božím slovem: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha“ (Dt 6,16). Vyzývavý
postoj, který se projevuje v takovém pokoušení, zraňuje úctu a důvěru, jakou
máme mít ke svému Stvořiteli a Pánu. Skrývá se v něm vždy pochybování o Boží
lásce, prozřetelnosti a moci.[67]
2088
1374
2120 Svatokrádež
spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi či jinými
liturgickými úkony, jakož i osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež
je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti Eucharistii, protože tato svátost
nám podstatně zpřítomňuje Tělo samého Krista.[68]
1578
2121 Svatokupectví
(simonie)[69] se
definuje jako kupování nebo prodávání duchovních statků. Kouzelníku Šimonovi,
jenž si chtěl koupit duchovní moc, jejíž působení viděl u apoštolů, Petr
odpovídá: „Ať přijde zkáza na tvoje peníze i na tebe, protože ses domníval, že
Boží dar můžeš koupit za peníze“ (Sk 8,20). Tak se shodoval s Ježíšovým výrokem:
„Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8).[70] Není
možné přivlastnit si duchovní dobra a zacházet s nimi jako vlastníci nebo páni,
protože jejich zdroj je v Bohu. Je možné pouze je zdarma od něho dostat.
2122 „Za
udělení svátosti udělovatel nic nepožaduje kromě dávek stanovených příslušným
představeným; vždy dbá, aby z důvodu chudoby nebyli potřební zbaveni pomoci ze
svátostí.“[71] Příslušná autorita vyměří výši těchto „dávek“
podle zásady, že křesťanský lid má přispívat na vydržování služebníků Církve.
„Dělník má právo na svou obživu“ (Mt 10,10).[72]
ATEISMUS
29
2123 „Mnoho našich současníků však toto hluboké
životní spojení s Bohem vůbec nechápe nebo je výslovně odmítá, takže ateismus
je nutno počítat k nejvážnějším skutečnostem naší doby.“[73]
1049
2124 Výraz ateismus označuje velmi rozmanité jevy.
Jeden jeho častý způsob je praktický materialismus, který omezuje své potřeby i
své snažení jen na prostor a čas. Ateistický humanismus nesprávně zastává
nesprávný názor, že člověk „je sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své
historie“.[74] Jiná
forma současného ateismu slibuje osvobodit člověka prostřednictvím
hospodářského a sociálního osvobození, k čemuž prý „stojí v cestě náboženství
už svou povahou, neboť odvrací člověka od budování společnosti tím, že ho
pozdvihuje k naději na budoucí a neskutečný život“.[75]
1535
2125 Ateismus je hříchem proti ctnosti zbožnosti,
protože odmítá nebo popírá existenci Boha.[76]
Odpovědnost za tuto vinu může být podstatně zmenšena úmysly nebo okolnostmi. Na
zrodu a rozšíření ateismu „mohou mít nemalý podíl věřící tím, že zanedbávají náboženskou
výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském,
mravním a sociálním životě; o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství
spíše zastírají, než ukazují“.[77]
154 396
2126 Často má ateismus svůj základ v nesprávném
pojetí lidské nezávislosti, vyhrocené až k odmítnutí jakékoliv závislosti na
Bohu.[78] Ve
skutečnosti „uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato
důstojnost má základ a dovršení právě v Bohu“.[79] Církev
ví, „že její poselství je v plném souladu s nejskrytějšími tužbami lidského
srdce“.[80]
AGNOSTICISMUS
36
2127 Agnosticismus má několik podob. V některých
případech agnostik nechce popírat Boha; připouští dokonce existenci jakési
transcendentní bytosti, která se nemůže zjevit a o které nikdo není s to nic
říci. V jiných případech se agnostik nevysloví o existenci Boha a prohlásí, že
není možné ji dokázat, stejně jako není možné ji připustit nebo popřít.
1159-1162 1036
2128 Agnosticismus může někdy zahrnovat jisté
hledání Boha, avšak může také představovat lhostejnost, útěk před posledním
problémem existence a jakousi netečnost mravního svědomí. Příliš často se
agnosticismus rovná praktickému ateismu.
IV. „Nezobrazíš si Boha“
2500 300
2129 Výslovné Boží nařízení vyžadovalo zákaz
jakéhokoliv zobrazení Boha lidskou rukou. Deuteronomium vysvětluje: „V den, kdy
k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu;
velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu...“ (Dt
4,15-16). Je to naprosto transcendentní (přesažný) Bůh, který se zjevil
Izraeli. „On je všechno“, ale zároveň je „větší než celé jeho tvorstvo“ (Sir
43,27-28). On samotný je „původce krásy“ (Mdr 13,3).
2130 Nicméně již ve Starém zákoně Bůh nařídil nebo dovolil udělat obrazy,
které symbolicky vedly ke spáse skrze vtělené Slovo: měděný had,[81] archa
Smlouvy a cherubové.[82]
476
2131 Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787)
na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněné – proti
obrazoborcům – uctívání obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech
svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou „éru“ obrazů.
2132 Křesťanské uctívání obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které
zakazuje modly. Vždyť „úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz
představuje“,[83] a
„kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována“.[84] Čest
vzdávaná posvátným obrazům je „zbožná úcta“, a nikoliv klanění, které přísluší
jen Bohu.
„Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodobení vtěleného Slova. A tak hnutí, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.“[85]
Souhrn
2133 „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou
duší a celou svou silou“ (Dt 6,5).
2134 První přikázání vyzývá
člověka, aby věřil v Boha, aby v něho doufal a aby ho miloval nade vše.
2135 „Pánu, svému Bohu, se budeš
klanět“ (Mt 4,10). Klanět se Bohu, modlit se k němu, vzdávat mu úctu, jaká mu
náleží, dodržovat přísliby a sliby, které mu byly dány, to jsou úkony ctnosti
zbožnosti, které vyjadřují zachovávání prvního přikázání.
2136 Povinnost vzdávat Bohu ryzí
úctu má jak jednotlivý člověk, tak i společnost.
2137 Člověk „si přeje, aby mohl
svobodně vyznávat náboženství soukromě i veřejně“.[86]
2138 Pověra je úchylka úcty, kterou
vzdáváme pravému Bohu. Jejím největším výrazem je modloslužba a různé formy
věštění nebo magie.
2139 Jednání, jímž je Bůh pokoušen
slovy nebo skutky, svatokrádež a svatokupectví jsou jako hříchy proti úctě k
Bohu zakázané prvním přikázáním.
2140 Ateismus, poněvadž odmítá nebo
popírá existenci Boha, je hříchem proti prvnímu přikázání.
2141 Uctívání posvátných obrazů se
zakládá na tajemství vtělení Božího Slova. Nijak neodporuje prvnímu přikázání.
2. ČLÁNEK
DRUHÉ PŘIKÁZÁNÍ
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“ (Ex
20,7; Dt 5,11).
„Bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě...“
Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte“ (Mt 5,33-34).
2807-2815
I. Jméno Pána je svaté
2142 Druhé přikázání předpisuje
respektovat jméno Pána. Je odvozeno, stejně jako první přikázání, ze
ctnosti zbožnosti a dává řád především našemu mluvení o svatých věcech.
435 203
2143 Mezi
slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující Boží jméno. Bůh
je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar
jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. „Jméno Pána je svaté.“ Proto je
člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky.[87]
Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat.[88]
2144 Úcta k Božímu jménu vyjadřuje uctivý postoj, jaký se sluší mít k
tajemství samého Boha a k celé posvátné skutečnosti, kterou vyvolává. Smysl pro posvátno je součástí ctnosti
zbožnosti.
„Pocit bázně a smysl pro posvátno jsou křesťanské city nebo ne? Nikdo o tom nemůže rozumně pochybovat. Jsou to city, kterými bychom oplývali, a to v hojné míře, kdybychom měli vidění Boží velebnosti. Jsou to city, které bychom zakoušeli, kdybychom si uvědomovali Boží přítomnost. Měli bychom je mít v takové míře, v jaké věříme, že Bůh je přítomen. Jestliže je nemáme, je to tím, že si nejsme vědomi, nevěříme, že On je přítomen.“[89]
2101 427 2472
2145 Věřící má vydávat svědectví jménu Pána tím, že
neohroženě vyznává svou víru.[90]
Kázání a katecheze mají být proniknuty klaněním a úctou ke jménu našeho Pána
Ježíše Krista.
2146 Druhé přikázání zakazuje
zneužívání Božího jména, to je každé nevhodné užívání jména Boha, Ježíše
Krista, Panny Marie a všech svatých.
2147 Slíbit něco jiným ve jménu
Boha, to znamená dávat v sázku Boží čest, věrnost, pravdivost a autoritu.
Takový slib se má dodržet jako požadavek spravedlnosti. Zpronevěřit se takovému
slibu se rovná zneužití Božího jména a jistým způsobem to znamená dělat z Boha
lháře.[91]
2148 Rouhání se staví přímo
proti druhému přikázání. Spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek
nenávistná, vyčítavá, vyzývavá slova proti Bohu, že špatně mluví o Bohu, že
jeho slovům chybí úcta k Bohu, že zneužívá Boží jméno. Svatý Jakub kárá ty,
kteří „mluví pohrdavě proti vznešenému jménu (Krista), podle kterého byli
nazváni“ (Jak 2,7). Zákaz rouhání se vztahuje i na slova proti Kristově Církvi,
proti svatým a posvátným věcem. Rouhání je také uchylovat se k Božímu jménu,
aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů, mučení nebo
popravování. Zneužití Božího jména ke spáchání zločinu vede k odmítání
náboženství.
1756
Rouhání odporuje úctě, kterou jsme povinni Bohu a jeho
svatému jménu. Samo o sobě je těžkým hříchem.[92]
2149 Kletby, do nichž je
vloženo Boží jméno bez úmyslu rouhat se, jsou nedostatkem úcty k Pánu. Druhé
přikázání zakazuje také užívání Božího jména k magickým účelům.
„Boží jméno je veliké tam, kde se vyslovuje s úctou, jaká přísluší jeho velikosti a jeho velebnosti. Boží jméno je svaté tam, kde se pronáší s úctou a s obavou neurazit Boha.“[93]
II. Boží jméno brané nadarmo
2150 Druhé přikázání zakazuje křivou
přísahu. Udělat slavný slib nebo přísahat znamená brát Boha za svědka toho,
co se tvrdí. To znamená dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní
pravdivosti. Přísaha se závazně odvolává na jméno Páně. „Hospodina, svého Boha,
se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho svatém jménu přísahat“ (Dt 6,13).
215
2151 Odmítnout křivou přísahu povinností vůči Bohu.
Bůh jako Stvořitel a Pán je normou každé pravdy. Lidské slovo je ve shodě nebo
v rozporu s Bohem, který je Pravda sama. Když je přísaha pravdivá a oprávněná,
staví do pravého světla vztah lidského slova k Boží pravdě. Křivá přísaha volá
Boha za svědka nějaké lži.
1756 2476
2152 Kdo udělá nějaký slib pod přísahou s úmyslem
nedodržet ho, nebo se nedrží toho, co slíbil pod přísahou, je křivopřísežníkem. Křivá přísaha je velký
nedostatek úcty k Pánu každého slova. Zavazovat se přísahou k provedení nějaké
špatné věci, je proti svatosti Božího jména.
2466
2153 Ježíš vyložil druhé přikázání v horském kázání:
„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu
své přísahy.“ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte... Ale vaše řeč ať je ano,
ano, ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého“ (Mt 5,33-34.37).[94] Ježíš
učí, že každá přísaha v sobě obsahuje vztah k Bohu a že Boží přítomnosti a jeho
pravdě musí být vzdávána čest v každém slově. Rozvážnost při odvolávání se v
řeči na Boha jde ruku v ruce s uctivou pozorností vůči jeho přítomnosti,
dosvědčované nebo tupené každým naším tvrzením.
2154 Z učení svatého Pavla[95]
církevní Tradice pochopila, že Ježíš není proti přísaze, je-li skládána ze
závažného a spravedlivého důvodu (např. před soudem). „Přísaha, tj. vzývání
Božího jména na svědectví pravdy, může být učiněna pouze pravdivě, uváženě a
spravedlivě.“[96]
1903
2155 Svatost Božího jména vyžaduje nedovolávat se
jej kvůli malichernostem a vyžaduje, aby se přísaha neskládala za takových
okolností, kdy by to mohlo být vysvětlováno jako schvalování moci, která
přísahu neprávem požaduje. Je-li přísaha vyžadována občanskými úřady neprávem,
může být odmítnuta. Jde o případy, kdy je vyžadována k něčemu, co odporuje
lidské důstojnosti nebo společenství Církve.
III. Křesťanské jméno
232 1267
2156 Svátost křtu je udělována „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt
28,19). Při křtu jméno Pána posvěcuje člověka a křesťan dostává v Církvi
vlastní jméno. Může to být jméno nějakého světce, to je nějakého učedníka,
který žil s příkladnou věrností ke svému Pánu. Patronát světce poskytuje vzor
lásky a zajišťuje jeho přímluvu. „Křestní jméno“ může také vyjadřovat nějaké
křesťanské tajemství nebo křesťanskou ctnost. „Rodiče, kmotři a farář dbají,
aby se nedávalo jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení.“[97]
1668 1235
2157 Křesťan začíná svůj den, své modlitby a své
práce znamením kříže „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Pokřtěný
člověk zasvěcuje den oslavě Boha a prosí Spasitele o milost, která mu pomáhá
jednat v Duchu jako dítě Otce. Znamení kříže nás posiluje v pokušeních a v
těžkostech.
2158 Bůh volá každého jménem.[98] Jméno
každého člověka je posvátné. Jméno je obraz osoby. Vyžaduje úctu jako znamení
důstojnosti toho, kdo je nosí.
2159 Toto přijaté jméno je jméno pro věčnost. V nebeském království
zazáří v plném světle tajemný a jedinečný charakter každé osoby poznamenané
Božím jménem. Tomu, „kdo zvítězí... dám bílý kamínek, na tom kamínku bude
vyryto nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo ho dostane“ (Zj 2,17). „Měl
jsem vidění, a hle – na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet
tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce“ (Zj 14,1).
Souhrn
2160
„Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi“ (Ž 8,2)
2161 Druhé
přikázání předpisuje úctu ke jménu Páně. Jméno Páně je svaté.
2162 Druhé
přikázání zakazuje jakékoliv nevhodné užívání Božího jména. Rouhání spočívá v
tom, že člověk užívá jméno Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a svatých urážlivým
způsobem.
2163 Křivá
přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. Křivopřísežnictví je těžké provinění
proti Pánu, který je vždy věrný svým přislíbením.
2164
„Nepřísahat ani při Stvořiteli ani při tvorovi, leč když je to s pravdou, z
nutnosti a s úctou.“[99]
2165 Při křtu
dostává křesťan vlastní jméno v Církvi. Rodiče kmotři a farář dbají, aby dostal
křesťanské jméno. Mít za patrona nějakého svatého znamená mít v něm vzor lásky
a jistého přímluvce.
2166 Křesťan
začíná své modlitby i své práce znamením kříže „ve jménu Otce i Syna i Ducha
svatého. Amen.“
2167 Bůh volá
každého jménem.[100]
3. ČLÁNEK
TŘETÍ PŘIKÁZÁNÍ
„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.
Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den
odpočinutí Hospodina, tvého Boha: Nebudeš dělat žádnou práci...“ (Ex 20,8-10).[101]
„Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.
Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!“ (Mk 2,27-28).
346-348
I. Sobotní den
2168 Třetí přikázání Desatera připomíná posvátnost soboty: „Sedmého dne
bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku“ (Ex 31,15).
2057
2169 Písmo v této souvislosti připomíná stvoření: „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi,
moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin
den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,11).
2170 Písmo vyjevuje ve dni Páně také památku
na osvobození Izraele z egyptského otroctví: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v
egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a
napřaženým ramenem; proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den
odpočinku“ (Dt 5,15).
2171 Bůh svěřil Izraeli sobotu, aby ji zachovával na znamení věčné smlouvy.[102]
Sobota je pro Pána; je svatě vyhrazena chvále Boha, jeho stvořitelského díla a
jeho spásných činů ve prospěch Izraele.
2184
2172 Boží činnost je vzorem pro lidskou činnost.
Jestliže si Bůh sedmého dne „odpočinul“ (Ex 31,17), i člověk má „odpočívat“ a
dovolit i druhým, především chudým, aby si mohli oddechnout (Ex 23,12). Sobota
přerušuje každodenní činnost a umožňuje odpočinek. Je to den protestu proti
otroctví práce a kultu peněz.[103]
582
2173 Evangelium uvádí četné příležitosti, při kterých byl Ježíš
obviňován, že porušuje zákon o sobotě. Avšak Ježíš nikdy neporušuje svatost
toho dne.[104] Dává
mu ze své autority pravé vysvětlení: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro
sobotu“ (Mk 2,27). Kristus pln soucitu považuje za správné „v sobotu jednat
dobře“ spíše než zle, „život zachránit“ spíše než zničit (Mk 3,4). Sobota je
den Pána milosrdenství a úcty vzdávané Bohu.[105] „Syn
člověka je pánem i nad sobotou“ (Mk 2,28).
II. Den Páně
„Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho“ (Ž 118,24).
DEN
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ: NOVÉ STVOŘENÍ
349 638
2174 Ježíš vstal z mrtvých „prvního dne v týdnu“ (Mt
28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1). Jako „první den“ připomíná den Kristova
vzkříšení první stvoření. Jako „osmý den“, který následuje po sobotě,[106]
znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal
prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně (hé Kyriaké hémera, dies dominica), „neděle“:
„Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh vyvedl z temnoty hmotu a stvořil svět; tohoto dne také Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých.“[107]
NEDĚLE
– DOVRŠENÍ SOBOTY
1166
2175 Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově
každý týden následuje, a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. V
Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje duchovní náplň hebrejské soboty a
ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť kult zákona připravoval na
Kristovo tajemství a to, co se v něm konalo, bylo předobrazem nějakého rysu
vztahujícího se na Krista:[108]
„Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“[109]
2176 Slavení neděle uskutečňuje mravní předpis přirozeně vepsaný do
lidského srdce“ „vzdávat Bohu vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu
na památku jeho všeobecného dobrodiní vůči lidem“.[110]
Nedělní bohoslužba je splněním mravního přikázání Starého zákona, od nějž
přebírá rytmus a ducha tím, že každý týden oslavuje Stvořitele a Vykupitele
svého lidu.
NEDĚLNÍ
EUCHARISTICKÁ OBĚŤ
1167
2177 Nedělní slavení dne a Eucharistie Páně je
středem života Církve. „Neděli, den Páně, v němž se slaví velikonoční událost,
je nutno v celé Církvi zachovávat z apoštolské tradice jako prvotní zasvěcený
svátek.“[111]
2043
„Rovněž se musí zachovávat den Narození našeho Pána Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení, svátek Těla a Krve Kristovy, Svaté Bohorodičky Marie, jejího Neposkvrněného Početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých apoštolů Petra a Pavla a Všech svatých.“[112]
1389 2042 2691 2226 1567 1343
2178 Tento zvyk křesťanského shromáždění sahá až do
počátků apoštolské doby.[113] List
Židům připomíná: nezanedbávejte svá „společná shromáždění, jak to někteří mají
ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte“ (Žid 10,25).
Tradice uchovává vzpomínku na stále aktuální nabádání: „Pospíšit si do kostela, přiblížit se Pánu a vyznat své hříchy, kát se v modlitbě... účastnit se svaté a božské liturgie, ukončit vlastní modlitbu a neodcházet před rozloučením... Často jsme to opakovali: tento den vám Pán dal k modlitbě a k odpočinku. Je to den, který učinil Pán. Radujme se v něm a jásejme.“[114]
2179 „Farnost je určité,
natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením
diecézního biskupa do pastorační péče faráři jako jejímu vlastnímu pastýři.“[115] Je to
místo, kam mohou být svoláni všichni věřící, aby slavili nedělní eucharistickou
oběť. Farnost uvádí křesťanský lid do správných projevů liturgického života;
shromažďuje jej při liturgickém slavení, učí Kristově spásné nauce, uvádí v
život lásku Pána v dobrých a bratrských skutcích:
„Nemůžeš se modlit doma jako v kostele, kde je Boží lid shromážděn, kde se volání vznáší k Bohu jedním srdcem. Tam je něco víc, jednota smýšlení, souzvuk duší, svazek lásky, modlitby kněží.“[116]
NEDĚLNÍ
POVINNOST
2180 Církevní přikázání vymezuje a upřesňuje Pánův zákon: „O nedělích a
dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše.“[117]
„Povinnost účasti na mši splní, kdo se mše účastní, kdekoliv se koná katolickým
obřadem, buď v den svátku, nebo večer předcházejícího dne.“[118]
2181 Nedělní eucharistická oběť základem a stvrzením celého křesťanova
jednání. Proto jsou věřící povinni účastnit se Eucharistie v zasvěcené dny,
ledaže jsou z vážných důvodů omluveni (např. nemoc, péče o kojence), anebo jsou
od ní svým farářem zproštěni (dispensováni).[119] Ti,
kteří o tuto povinnost vědomě nedbají, dopouštějí se těžkého hříchu.
815
2182 Účast na společném slavení nedělní Eucharistie
je svědectví příslušnosti a věrnosti Kristu a Církvi. Tímto způsobem věřící
dosvědčují své společenství víry a lásky. Zároveň společně vydávají svědectví o
Boží svatosti a své naději ve spásu. Vzájemně se posilují pod vedením Ducha
svatého.
2183 „Jestliže z
důvodu nedostatku duchovních nebo z jiného závažného důvodu není možná účast na
mši, velmi se doporučuje, aby se věřící zúčastnili bohoslužby slova, jestliže
se koná podle předpisů diecézního biskupa ve farním kostele nebo na jiném
posvátném místě, nebo aby se věnovali po náležitou dobu modlitbě buď sami, nebo
v rodině nebo ve společenství rodin.“[120]
DEN
MILOSTI A PRACOVNÍHO KLIDU
2172
2184 Jako Bůh „přestal sedmý den konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Gn
2,2) a odpočinul si, tak i život člověka má rytmus práce a odpočinku.
Ustanovení dne Páně přispívá k tomu, aby byla všem dána možnost „mít také
dostatek klidu a volného času k životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a
náboženskému“.[121]
2428
2185 V neděli a o jiných zasvěcených svátcích se
věřící mají zdržovat těch prací nebo činností, které jsou na překážku bohopoctě
a radosti, jež je vlastní dnu Páně, a zabraňují konání milosrdných skutků a
nezbytnému uvolnění mysli i těla.[122]
Potřeby rodiny nebo velká společenská užitečnost jsou oprávněnou omluvou od
zachovávání příkazu o nedělním klidu. Věřící však budou bdít, aby oprávněné
omluvy nezaváděly zvyky škodlivé náboženství, rodinnému životu a zdraví.
„Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci.“[123]
2447
2186 Sluší se, aby si křesťané mající volný čas,
vzpomněli na své bratry, kteří mají tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si
odpočinout pro svou chudobu a nouzi. Křesťanská zbožnost zasvěcuje tradičně
neděli dobrým skutkům a pokorným službám, které potřebují nemocní, zesláblí,
staří. Křesťané mají světit neděli také tím, že věnují čas a pozornost pro své
rodině a příbuzným, což tolik nemohou v ostatních dnech v týdnu. Neděle je
vhodná doba pro zamyšlení, mlčení, studium a rozjímání prospívající růstu
vnitřního a křesťanského života.
2289
2187 Světit
neděle a svátky vyžaduje společné úsilí. Každý křesťan se musí vyhnout tomu,
aby bez potřeby uložil jinému něco, co by mu bránilo světit den Páně. Když
zvyklosti (sport, zotavená atd.) a společenské potřeby (veřejné služby atd.)
vyžadují od některých osob nedělní práci, ať se každý cítí odpovědný za to, aby
si vyhradil dostatečný volný čas. Věřící se budou s mírností a láskou starat o
to, aby se vyhnuli výtržnostem a násilnostem, k nimž někdy dochází při davových
zábavách. Navzdory všem hospodářským tlakům bude veřejná moc dohlížet na to,
aby zajistila občanům čas určený k odpočinku a k bohoslužbě. Zaměstnavatelé
mají podobnou povinnost vůči svým zaměstnancům.
2105
2188 Při respektování náboženské svobody a obecného
blaha všech se křesťané mají zasazovat o to, aby neděle a zasvěcené církevní
svátky byly zákonem uznány jako dny pracovního klidu. Mají dávat všem veřejný
příklad modlitby, úcty a radosti a hájit své tradice jako cenný přínos k
duchovnímu životu lidské společnosti. Jestliže zákonodárství země nebo jiné
důvody ukládají nedělní práci, ať se přesto tento den prožívá jako den našeho
osvobození, který nám dává účastnit se tohoto svátečního setkání, tohoto „shromáždění“
Církve, „obce prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi“ (Žid 12,22-23).
Souhrn
2189 „Dbej na den odpočinku, aby ti
byl svatý“ (Dt 5,12). „Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý
den odpočinku“ (Ex 31,15).
2190 Sobota, jež představovala
dovršení prvního stvoření, je nahrazena nedělí, která připomíná nové stvoření
zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním.
2191 Církev slaví den vzkříšení
Krista osmého dne, který se právem nazývá den Páně nebo neděle.[124]
2192 „Neděli je nutno v celé Církvi
zachovávat… jako prvotní zasvěcený svátek.“[125] „O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou
věřící vázáni povinností zúčastnit se mše.“[126]
2193 „O nedělích a dalších zasvěcených
svátcích“ se věřící „zdrží práce a činností, které jsou na překážku bohoslužbě
a radosti, vlastní dnu Páně, nebo náležitému duševnímu i tělesnému zotavení.“[127]
2194 Ustanovení neděle přispívá k
tomu, aby byla všem dána možnost „mít také dostatek klidu a volného času k
životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a náboženskému.“[128]
2195 Každý křesťan se má vyhnout
tomu, aby bez potřeby ukládal druhým to, co by jim bránilo zachovávat den Páně.
DRUHÁ KAPITOLA
„MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO JAKO SÁM SEBE“
Ježíš řekl svým učedníkům: „Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34).
2196 Když Ježíš odpovídal na otázku, které přikázání je první, řekl:
„První je toto: „Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj
Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou
svou silou.“ Druhé je toto: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Žádné jiné přikázání
není větší než tato“ (Mk 12,29-31).
2822
Apoštol
svatý Pavel to připomíná: „Neboť kdo druhého miluje, splnil Zákon. Vždyť přikázání
„nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý“, a je-li
ještě nějaké jiné přikázání, všechna jsou shrnuta v tomto: „Miluj svého
bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu neubližuje. Naplněním Zákona je tedy
láska“ (Řím 13,8-10).
4. ČLÁNEK
ČTVRTÉ PŘIKÁZÁNÍ
„Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na
zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12).
„A poslouchal je“ (Lk 2,5).
Sám Pán Ježíš připomenul důležitost tohoto „Božího
přikázání“ (Mk 7,8-13). Apoštol učí: „Děti, poslouchejte své rodiče, jak se to
sluší u křesťanů, protože tak to má být. Cti svého otce i matku – to je první
přikázání, při kterém se slibuje odměna: aby se ti dobře vedlo a abys dlouho
žil na zemi“ (Ef 6,1-3).[129]
1897
2197 Čtvrté přikázání zahajuje druhou desku Zákona.
Ukazuje řád lásky. Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče, kterým vděčíme
za svůj život a kteří nám předali poznání Boha. Jsme povinni ctít a respektovat
všechny, kterým Bůh pro naše dobro předal svou autoritu.
2419
2198 Toto přikázání je vyjádřeno kladným způsobem
jako povinnost, kterou máme splnit. Ohlašuje následující přikázání, která se
týkají zvláštní úcty k životu, k manželství, k majetku, k slovu. Je jedním ze
základů sociální nauky Církve.
2199 Čtvrté přikázání se výslovně
obrací k dětem v rámci jejich vztahů k otci a matce, neboť tento vztah je
nejvšeobecnější. Týká se rovněž příbuzenských vztahů s členy celého rodu.
Požaduje, abychom zahrnovali ctí, láskou a vděčností prarodiče a předky. Vztahuje
se konečně na povinnosti žáků vůči učitelům, zaměstnanců vůči zaměstnavatelům,
podřízených vůči jejich nadřízeným, občanům vůči jejich vlasti, vůči těm, kdo
spravují veřejné věci, a vůči vládním představitelům.
Toto
přikázání zahrnuje v širším slova smyslu i povinnosti rodičů, poručníků,
učitelů, veřejných i vládních představitelů, všech, kteří vykonávají nějakou
pravomoc nad druhými nebo nad nějakým společenstvím osob.
2304
2200 Zachovávání čtvrtého přikázání má svou odměnu:
„Cti svého otce i svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává
Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12).[130]
Dodržování tohoto přikázání přináší spolu s duchovními plody i časné plody míru
a blahobytu. Naopak přestupování tohoto přikázání působí těžké škody
společenství i jednotlivým osobám.
I. Rodina v Božím plánu
POVAHA
RODINY
1625
2201 Manželské společenství je založeno na souhlasu
manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny k dobru manželů a k plození a
výchově dětí. Manželská láska a plození dětí vytvářejí mezi členy téže rodiny
osobní vztahy a základní odpovědnosti.
1882
2202 Muž a žena spojeni v manželství tvoří spolu se svými dětmi rodinu.
Tato instituce předchází jakémukoliv uznání ze strany veřejné moci; sama si
zjednává její vážnost. Rodina se bude považovat za normální vztah, podle něhož
se mají hodnotit různé způsoby příbuzenství.
533 1655-1658 369
2203 Bůh tím, že stvořil muže a ženu, ustanovil
lidskou rodinu a dal jí základní řád. Její členové jsou osoby stejné
důstojnosti. Pro obecné blaho jejích členů a společnosti jsou v rodině různé
odpovědnosti, práva a povinnosti.
KŘESŤANSKÁ
RODINA
2204 „Křesťanská rodina je „specifickým vyjádřením a uskutečněním…
církevního společenství… Proto také může a má být nazývána „domácí církví““.[131] Je
společenstvím víry, naděje a lásky; v Církvi nabývá zvláštní důležitosti, jak
je to zřejmé v Novém zákoně.[132]
1702
2205 Křesťanská rodina je společenstvím osob, stopou a obrazem
společenství Otce a Syna v Duchu svatém. Její plodivá a výchovná činnost je
odleskem stvořitelského díla Otce. Rodina je povolána, aby se podílela na
modlitbě a oběti Krista. Denní modlitba a čtení Božího slova v ní posilují
lásku. Křesťanská rodina působí evangelizačně a misionářsky.
2206 Vztahy v lůně rodiny vytvářejí podobnost citů, náklonností a zájmů,
která se rodí především ze vzájemné úcty jejích členů. Rodina je výsadní společenství povolané k tomu,
aby uskutečnilo „vzájemné dorozumění manželů a svědomitou spolupráci rodičů při
výchově dětí“.[133]
II. Rodina a společnost
1603 372 1880
2207 Rodina je základní buňkou života společnosti. Je to přirozená společnost, v níž jsou
muž i žena povoláni k tomu, aby se sobě navzájem dávali v lásce a v daru
života. Autorita, stálost a prožívání vztahů v lůně rodiny tvoří základy
svobody, bezpečnosti a bratrství v rámci společnosti. Rodina je společenství, v
němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a správně
užívat svobody. Rodinný život je uváděním do života společnosti.
2208 Rodina má žít takovým způsobem, aby se její členové naučili všímat
si a pečovat o mladé i staré, o nemocné osoby i tělesně postižené a chudé.
Mnoho rodin nemá v určitých obdobích možnost poskytnout takovou pomoc. V
takových případech se musí jiné osoby, jiné rodiny a zástupně (subsidiárně) i
společnost, postarat o jejich potřeby: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a
Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se
neposkvrněný od světa“ (Jak 1,27).
1883
2209 Rodina musí být podporována a chráněna
náležitými sociálními opatřeními. Kde rodiny nejsou s to plnit své úkoly, mají
jiné společenské útvary povinnost jim pomáhat a podporovat rodinné zřízení.
Podle zásady subsidiarity se větší společenství mají vystříhat toho, aby si
neprávem přivlastňovala přednostní práva rodiny nebo aby se vměšovala do jejího
života.
2210 Důležitost rodiny pro život a blahobyt společnosti[134]
ukládá společnosti zvláštní odpovědnosti při podporování a upevňování
manželství a rodiny. „Všichni, kdo mají vliv na společnost a na společenské
skupiny, musí účinně přispívat k povznesení manželství a rodiny. Uznat jejich
pravou povahu, hájit ji a podporovat, chránit veřejnou mravnost a příznivě
ovlivňovat hmotnou úroveň rodin.“[135]
2211 Politické společenství má
povinnost vážit si rodiny, pomáhat jí a zajišťovat zvláště:
— svobodu založit rodinu,
mít děti a vychovávat je podle svého mravního a náboženského přesvědčení;
— ochranu stálosti
manželského svazku a rodinného zřízení;
— svobodu vyznávat svou
víru, předávat ji, vychovávat v ní děti a použít k tomu nutných prostředků a
institucí;
— právo na soukromé
vlastnictví, na svobodu podnikání, na svobodu obstarat si práci a bydlení,
právo vystěhovat se;
— v souladu se zřízeními
se v jednotlivých zemích právo na lékařské ošetření, na pomoc starým osobám, na
rodinné přídavky;
— ochranu bezpečnosti a
zdraví, zvláště s ohledem na nebezpečí, jako jsou drogy, pornografie a alkoholismus
atd.;
— svobodu vytvářet
sdružení s jinými rodinami a mít tak zastoupení před občanskými orgány.[136]
1931 225
2212 Čtvrté přikázání vnáší světlo i do jiných vztahů ve společnosti. Ve svých bratřích a
ve svých sestrách vidíme děti svých rodičů; ve svých příbuzných potomky svých
předků; ve svých spoluobčanech děti své vlasti; v pokřtěných děti Církve, naší
Matky; v každé lidské osobě syna nebo dceru toho, který chce být nazýván „náš
Otec“. Proto mají naše vztahy s bližními osobní charakter. Bližní není nějaký
„jedinec“ lidské pospolitosti; je to „někdo“, kdo pro svůj známý původ
zasluhuje zvláštní pozornost a úctu.
2213 Lidská společenství se
skládají z osob. Jejich dobré spravování se neomezuje pouze na to, aby
zaručovalo práva, plnění povinností a dodržování smluv. Spravedlivé vztahy mezi
podnikateli a zaměstnanci, mezi vládními představiteli a občany předpokládají
přirozenou laskavost odpovídající důstojnosti lidských osob, kterým leží na
srdci spravedlnost a bratrství.
1939
III. Povinnosti členů rodiny
POVINNOSTI
DĚTÍ
1858
2214 Boží otcovství je zdrojem lidského otcovství;[137] v
Božím otcovství má úcta k rodičům má svůj základ. Úcta dětí, nezletilých i
dospělých, k vlastnímu otci i k vlastní matce[138]
pramení z přirozeného citu zrozeného z pouta, které je vzájemně spojuje. Tuto
úctu vyžaduje Boží přikázání.[139]
2215 Úcta dětí k rodičům (pietas filialis) je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří je přivedli na svět a svou láskou a prací
umožnili jim růst tělesný i růst v moudrosti a v milosti. „Z celého srdce cti
svého otce a nikdy nezapomeň na porodní bolesti své matky. Pamatuj, že jim
děkuješ za své bytí. Čím se jim můžeš odplatit za to, co ti dali?“ (Sir
7,27-28).
532
2216 Úcta dětí k rodičům se projevuje opravdovou
ochotou a poslušností: „Dodržuj, můj
synu, příkaz svého otce a nepohrdej naučením své matky... Až půjdeš, povede tě,
až si lehneš, bude tě chránit, až se probudíš, bude se s tebou stýkat“ (Př
6,20-22). „Moudrý syn přijímá otcovu kázeň, kdo se pošklebuje, nedbá na
domluvu“ (Př 13,1).
2217 Po celou dobu, v níž syn
žije v domě svých rodičů, má poslouchat každé jejich žádosti, odůvodněné jeho
vlastním dobrem nebo celé rodiny. „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak
se to patří u křesťanů“ (Kol 3,20).[140] Děti mají také poslouchat rozumných rozkazů
svých vychovatelů a všech, kterým je jejich rodiče svěřili. Jsou-li však ve
svědomí přesvědčeny, že je mravně špatné poslechnout daný rozkaz, ať v tom
neposlechnou.
1831
I když děti vyrostou, i
nadále mají respektovat své rodiče. Předem vyplní jejich přání, budou je často
žádat o radu a přijmou jejich oprávněná napomenutí. S plnoletostí přestává
poslušnost dětí vůči rodičům, ale ne úcta, která jim přísluší vždycky. Ta má ve
skutečnosti svůj kořen v bázni Boží, v jednom z darů Ducha svatého.
2218 Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům. Podle svých
možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v letech jejich stáří a v době
nemoci, osamocení nebo nouze. Ježíš tuto povinnost vděčnosti připomíná.[141]
„Neboť Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a
potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si
váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních
dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo
poslouchá otce, občerstvuje svou matku“ (Sir 3,2-6).
„Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a
netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím,
když ty jsi v plné síle... Kdo opustí otce, je jako rouhač, kdo se oboří na
matku, je Pánem proklet“ (Sir 3,12-13.16).
2219 Úcta dětí k rodičům napomáhá ke shodě v celém rodinném životě; týká
se také vztahů mezi sourozenci. Úcta
k rodičům se odráží v celém rodinném prostředí. „Korunou starců jsou synové
synů“ (Př 17,6). „Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte
se navzájem v lásce“ (Ef 4,2).
2220 Křesťané jsou zvláště vděčni těm, od nichž přijali dar víry, milost
křtu a život v Církvi. Mohou to být rodiče, jiní členové rodiny, prarodiče,
kněží, katecheté, učitelé nebo přátelé. „V paměti mi ožívá, jak upřímná je
tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a
jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě“ (2 Tim 1,5).
POVINNOSTI
RODIČŮ
1653
2221
Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat
i na jejich mravní výchovu a duchovní formaci. Výchova rodiči „je tak důležitá, že se dá obtížně nahradit, když
chybí“.[142] Právo
a povinnost vychovávat je pro rodiče prvořadé a nezcizitelné.[143]
494
2222 Rodiče se mají dívat na své děti jako na děti Boží a respektovat je jako lidské osoby. Své děti vychovávají k
dodržování Božího zákona tím, že jsou sami poslušni vůle nebeského Otce.
1804
2223 Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za
výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost dosvědčují především vytvořením domova, v němž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a
nezištná služba. Rodina je zvlášť vhodným místem k výchově ke ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily
odříkání, zdravému úsudku a sebeovládání, což jsou podmínky každé pravé
svobody. Rodiče mají své děti učit, aby „podřizovaly hmotné a pudové hodnoty
vnitřním a duchovním“.[144]
Rodiče mají také velikou odpovědnost za to, aby dávali dětem dobrý příklad.
Uznají-li před dětmi své chyby, budou s to lépe je vést a napravovat.
„Kdo svého syna miluje, ustavičně ho trestá...
Kdo svého syna kárá, bude z něho mít prospěch“ (Sir 30,1-2).
„A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu,
ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně“ (Ef 6,4).
1939
2224 Domov vytváří přirozené prostředí pro
zasvěcování lidské bytosti do solidarity a společenských odpovědností. Rodiče
mají učit své děti, aby se vyvarovaly kompromisů a podlostí, jež ohrožují
lidské společnosti.
1656
2225 Rodiče dostali z milosti svátosti manželství
odpovědnost a výsadu evangelizovat své
děti. Už od prvních let života je mají uvádět do tajemství víry, neboť jsou
pro děti jejich „prvními hlasateli“.[145]
Rodiče se mají snažit, aby se děti už od útlého věku účastnily života Církve.
Způsoby života v rodině mohou rozvíjet citové sklony, které pak po celý život
tvoří ryzí předpoklady a opory živé víry.
2179
2226 Rodiče musí začít vychovávat děti k víře již
od nejútlejšího věku. To se uskutečňuje již tehdy, když si členové rodiny
pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia. Rodinná
katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby poučování ve víře.
Rodiče mají poslání naučit děti modlit se a objevit v sobě povolání Božích
dětí.[146]
Farnost je pro křesťanskou rodinu eucharistickým společenstvím a srdcem liturgického
života; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů.
2013
2227 Děti pak přispívají
k růstu svých rodičů ve svatosti.[147]
Všichni si mají velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět urážky, hádky, křivdy
a nedostatek pozornosti, jak k tomu nabádá vzájemná láska a jak to Kristova
láska vyžaduje.[148]
2228 Během dětství se ohled a láska rodičů vyjadřují především v péči a
pozornosti, kterou věnují výchově svých dětí, a ve starosti o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během jejich
dospívání táž úcta a táž oddanost vedou rodiče k tomu, aby děti vychovali ke
správnému užívání rozumu a svobody.
2229 Rodiče, kteří jsou jako první odpovědni za výchovu dětí, mají právo zvolit pro ně školu, která odpovídá jejich přesvědčení. Toto je základní právo.
Rodiče mají v rámci možností povinnost volit školy, které jim mohou nejlepším
způsobem pomáhat v jejich úkolu křesťanských vychovatelů.[149] Veřejné
orgány mají povinnost zaručit rodičovské právo a zajistit konkrétní podmínky k
jeho uplatňování.
1625
2230 Když děti dospějí, mají povinnost a právo zvolit si své povolání a svůj životní stav.
Tuto novou odpovědnost na sebe vezmou v důvěrném vztahu ke svým rodičům, od kterých
si vyžádají a rádi přijmou upozornění a rady. Rodiče se vyhnou tomu, aby nutili
své děti k volbě povolání nebo k volbě manžela či manželky. Tato povinnost
zdrženlivosti jim nezakazuje, ale naopak spíše ukládá, aby jim pomáhali moudrými
radami, zvláště když mají v úmyslu založit rodinu.
2231 Někteří se neožení či nevdají, aby se mohli starat o své rodiče nebo
o své bratry a sestry, aby se mnohem výlučněji věnovali nějakému povolání, nebo
pro jiné pádné důvody. Ti mohou velkolepým způsobem přispívat k blahu lidské
rodiny.
IV. Rodina a Boží království
1618
2232 I když jsou rodinné svazky důležité, přesto
nejsou absolutní. Čím více dítě dorůstá do své zralosti a lidské a duchovní
nezávislosti, tím více se mu objasňuje a sílí jeho zvláštní povolání, které
pochází od Boha. Rodiče budou respektovat takové povolání a napomáhat, aby na
ně jejich děti odpověděly a šly za ním. Je třeba být přesvědčen, že prvním
povoláním křesťana je následovat Ježíše:[150] „Kdo
miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo
dceru víc nežli mne, není mě hoden“ (Mt 10,37).
542
2233 Stát se Ježíšovým učedníkem znamená přijmout
pozvání patřit k Boží rodině, vést
život shodný s Božím životním stylem: „Každý totiž, kdo plní vůli mého
nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka“ (Mt 12,50).
Rodiče
budou přijímat a respektovat s radostí a díkůvzdáním Pánovo volání, kterým se
obrátil na jedno z jejich dětí, aby ho následovalo v panenství či panictví pro
království v zasvěceném životě nebo v kněžském povolání.
V. Veřejná moc v občanské společnosti
1897
2234 Čtvrté přikázání Boží nám předpisuje ctít také
všechny, kteří k našemu dobru dostali od Boha autoritu ve společnosti.
Osvětluje jak povinnosti toho, kdo vykonává pravomoc, tak těch, kteří z ní mají
prospěch.
POVINNOSTI
OBČANSKÝCH ORGÁNŮ
1899
2235 Ti, kteří dostali úřední moc, ji mají vykonávat
jako službu. „Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt
20,26). Vykonávání nějaké úřední moci je mravně vymezeno jejím božským původem,
její rozumnou povahou a jejím specifickým předmětem. Nikdo nesmí nařídit nebo
ustanovit to, co je proti důstojnosti osob a proti přirozenému zákonu.
2411
2236 Výkon úřední moci se snaží ozřejmit správnou
stupnici hodnot, aby usnadňoval výkon svobody a odpovědnosti všech. Představení
ať provádějí moudře distributivní spravedlnost tím, že budou počítat s
potřebami a spoluprací každého v zájmu svornosti a pokoje. Ať se postarají o
to, aby nařízení a směrnice, které vydávají, neuváděly do pokušení tím, že staví
proti sobě osobní zájem a zájem společenství.[151]
357
2237 Politická
moc je povinna respektovat základní práva lidské osobnosti. Ať se snaží
vykonávat spravedlnost humánně a respektovat při tom práva každého jedince,
především rodin a potřebných.
Občanská
práva mohou a musí být zaručena podle požadavků obecného blaha. Nemohou být
veřejnými orgány odňata bez oprávněného a přiměřeného důvodu. Výkon politických
práv je zaměřen na obecné blaho národa a lidského společenství.
POVINNOSTI
OBČANŮ
1900
2238 Ti, kteří jsou podřízeni
vládní autoritě, mají své nadřízené považovat za zástupce Boha, který je
ustanovil správci svých darů:[152]
„Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému zřízení... Jednejte jako lidé
svobodní, a ne jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost, ale chovejte
se jako Boží služebníci“ (1 Petr 2,13.16). Poctivá spolupráce dává občanům
právo a někdy ukládá i povinnost spravedlivě protestovat proti tomu, co se zdá
být škodlivé pro důstojnost osob a blaho společenství.
2265 2310 1915
2239 Je povinností
občana přispívat spolu s veřejnými orgány k blahu společnosti v duchu
pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody. Milovat vlast a sloužit jí vyplývá z povinné vděčnosti a z řádu
lásky. Podřízenost právoplatné autoritě a služba obecnému blahu vyžadují, aby
občané plnili své funkce v životě politického společenství.
2240 Podřízenost autoritě a spoluzodpovědnost za obecné blaho nesou s
sebou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zemi.
„Dávejte každému, co mu patří: komu daň, tomu
daň, komu clo, tomu clo, komu uctivost, tomu uctivost, komu čest, tomu čest“
(Řím 13,7).
„Křesťané... bydlí ve své vlasti, ale jako
poutníci; podílí se na veřejném životě jako občané, ale na ničem nelpí jako
cizinci... Poslouchají platné zákony, ale svým životem překonávají zákony...
Tak vznešené je místo, které jim Bůh vykázal, a není dovoleno z něho zběhnout!“[153]
1900
Apoštol vybízí, aby se konaly modlitby a
díkůvzdání „za krále a za všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život
pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti“ (1 Tim 2,2).
2241 Bohatší národy mají podle možností přijímat cizince, který hledá bezpečí a prostředky potřebné k životu, jež
nemůže najít v zemi, odkud pochází. Veřejné orgány se mají starat o to, aby
bylo respektováno přirozené právo, které staví hosta pod ochranu těch, kteří ho
přijmou.
Politické orgány s ohledem na obecné blaho, za něž jsou odpovědny, mohou podřídit přistěhovalecké právo různým právním podmínkám, zvláště co se týká povinností vystěhovalců vůči zemi, která je přijímá. Přistěhovalec má s vděčností respektovat hmotné a duchovní dědictví země, která jej hostí, poslouchat její zákony a přispívat na její náklady.
450
2242 Občan je svém svědomí vázán nejednat podle
nařízení občanských orgánů, jsou-li tyto příkazy proti požadavkům mravního
řádu, proti základním lidským právům nebo proti učení evangelia. Odepření poslušnosti občanským orgánům,
když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své
ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému
společenství: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt
22,21). „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).
1901
„Když však veřejná moc překračuje svou pravomoc a občany utlačuje, nemají odmítat, co objektivně vyžaduje obecné blaho: má jim však být dovoleno hájit svá práva i práva svých spoluobčanů proti zneužívání moci, ovšem v mezích přirozeného práva a zásad evangelia.“[154]
2309
2243 Odpor vůči útlaku
politické moci může oprávněně sáhnout ke
zbraním, jen když jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě
jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly
vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. když se tím
nevyvolají ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naděje na úspěch; 5.
není-li možné rozumně předvídat lepší řešení.
STÁT A
CÍRKEV
1910 1881 2109
2244 Každá instituce je ovlivněna, alespoň implicitně, pojetím člověka a
jeho určení; z toho vyplývají kritéria jejího posuzování, její stupnice hodnot
a způsoby jednání. Většina společností vychází při zřizování svých institucí z
určité nadřazenosti člověka nad věcmi. Pouze božsky zjevené náboženství jasně
uznalo původ a cíl člověka v Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli. Církev vybízí
nositele politické moci, aby se ve svých úsudcích a rozhodnutích řídili
zjevenou pravdou o Bohu a o člověku.
Společnosti, které pravdu neznají nebo ji odmítají ve jménu své nezávislosti na Bohu, jsou vedeny k tomu, aby hledaly své opěrné body a svůj cíl samy v sobě nebo aby si je vypůjčovaly od nějaké ideologie. Přitom nesnášejí, aby se hájilo objektivní měřítko dobra a zla, a osobují si nad člověkem a nad jeho osudem totalitní moc, ať už veřejně, nebo skrytě, jak to dokazují dějiny.[155]
912
2245 Církev, která na základě svého poslání a své kompetence se nijak
neztotožňuje s politickým společenstvím, je zároveň znamením a ochranou
transcendentního charakteru lidské osoby. „Církev... zároveň ctí a podporuje i
politickou svobodu a odpovědnost občanů.“[156]
2032
2246 K poslání Církve patří „posuzovat z hlediska
mravního i ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují-li to základní
práva lidské osoby nebo spása duší. Přitom bude používat všech prostředků, ale
jen takových, které jsou v souladu s evangeliem a dobrem všech lidí v různých
dobách a situacích“.[157]
2420
Souhrn
2247 „Cti otce svého a svou matku“ (Dt
5,16; Mk 7,10).
2248 Podle čtvrtého přikázání Bůh
chtěl, abychom po něm ctili své rodiče a ty, kterým předal, k našemu dobru,
autoritu (pravomoc).
2249 Manželské společenství je
založeno na smlouvě a vzájemném souhlasu
manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny na blaho manželů, plození a výchovu
dětí.
2250 „Šťastný život člověka i
lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a
rodinného společenství.“[158]
2251 Děti mají své rodiče ctít, být jim
vděčny, náležitě je poslouchat a pomáhat jim. Úcta dětí k rodičům podporuje
soulad celého rodinného života.
2252 Rodiče jsou první odpovědni za
výchovu svých dětí k víře, k modlitbě a ke všem ctnostem. Mají povinnost podle
možností se postarat o hmotné a duchovní potřeby svých dětí.
2253 Rodiče mají respektovat povolání
svých dětí a podporovat je. Ať si sami připomenou, že prvním povoláním křesťana
je následovat Ježíše, a ať to naučí své děti.
2254 Veřejná moc je povinna
respektovat základní práva lidské osoby a podmínky pro uplatňování její
svobody.
2255 Povinností občanů je
spolupracovat s veřejnými orgány na budování společnosti v duchu pravdy,
spravedlnosti, solidarity a svobody.
2256 Občan je ve svědomí zavázán
neplnit taková nařízení občanských orgánů, která odporují požadavkům mravního
řádu. „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).
2257 Každá společnost se při svém
posuzování a jednání opírá o pojetí člověka a jeho určení. Bez světla výpovědí
evangelia o Bohu a o člověku se společnosti stanou snadno totalitními.
5. ČLÁNEK
PÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ
„Nezabiješ“ (Ex 20,13).
„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům:
„Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.“ Ale já vám říkám: Každý, kdo se na
svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22).
356
2258 „Lidský
život je posvátný, protože již od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha
a stále zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli, svému jedinému cíli. Jen Bůh
je Pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností
si nemůže osobovat právo přímo či nepřímo zničit nevinnou lidskou bytost.“[159]
I. Úcta k lidskému životu
SVĚDECTVÍ
BIBLICKÝCH DĚJIN
401
2259 Písmo ve vyprávění o tom, jak Kain zabil Ábela,[160]
odhaluje, že již od počátku lidských dějin byl v člověku hněv a žádostivost
jako následky prvotního hříchu. Člověk se stal nepřítelem svého bližního. Bůh
prohlašuje tuto bratrovraždu za ničemnost: „Cos to učinil? Slyš, prolitá krev
tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která
rozevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra“ (Gn 4,10-11).
2260 Smlouva Boha a lidstva je protkána připomínkami na božský dar života
a na vražedné násilí člověka:
„A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka... Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“ (Gn 9,5-6).
Starý
zákon vždy považoval krev za posvátné znamení života.[161] Tak
je třeba učit v každé době.
1956 1756
2261 Písmo upřesňuje zákaz pátého přikázání:
„Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý“ (Ex 23,7). Svévolné zabití
nevinného příkře odporuje důstojnosti lidské bytosti, „zlatému pravidlu“ a
svatosti Stvořitele. Zákon, který zakazuje tuto vraždu, má všeobecnou platnost:
zavazuje všechny a každého, vždy a všude.
2844
2262 V horském kázání Pán připomíná přikázání:
„Nezabiješ“ (Mt 5,21) a přidává k němu zákaz hněvu, zášti a pomsty. Ba víc:
Kristus požaduje od svého učedníka, aby nastavil druhou tvář,[162] aby
miloval své nepřátele.[163] On
sám se nebránil a Petrovi řekl, aby nechal meč v pochvě.[164]
OPRÁVNĚNÁ
OBRANA
1737
2263 Oprávněná obrana osob a společností netvoří
výjimku ze zákazu usmrcení nevinného, jež znamená svévolnou vraždu. „Z osobní
obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního života;
zatímco druhým je zabití útočníka... Jen první je chtěné, druhé nikoliv.“[165]
2196
2264 Láska k sobě je hlavní zásadou mravnosti. Je
tedy oprávněné prosazovat respektování svého práva na život. Kdo brání svůj
život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovi smrtelnou ránu:
„Jestliže někdo při obraně vlastního života užívá většího násilí, než je nezbytné, je jeho čin nedovolený. Jestliže však reaguje na násilí s přiměřenou umírněností, pak je obrana oprávněná... A není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých: protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých.“[166]
2240
2265 Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i
závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých, za obecné blaho
rodiny nebo občanského společenství.
2306 1449 2308 1897-1899
2266 Zachovat obecné blaho společnosti vyžaduje, aby
byl útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení Církve uznalo, že je
odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené
závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest
smrti. Z podobných důvodů mají držitelé veřejné moci právo použít zbraní k
odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti.
Prvním
cílem trestu je napravit nepořádek
způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít smírnou hodnotu.
Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně
má trest léčebnou hodnotu: podle možností má přispívat k nápravě viníka.[167]
2267 Dostačují-li nekrvavé prostředky k obraně lidských životů před
útočníkem a k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti osob, veřejná moc se
omezí na tyto prostředky, protože lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného
blaha a více se shodují s důstojností lidské osoby.
VRAŽDA
1867
2268 Páté přikázání zakazuje jako těžce hříšné přímé
a úmyslné zabití. Vrah a ti, kteří úmyslně spolupracují na zabití, páchají
hřích, který volá k nebi o pomstu.[168]
Usmrcení nemluvněte,[169] bratrovražda, otcovražda a zabití manžela
(manželky) jsou obzvláště těžké zločiny, protože porušují přirozené svazky.
Eugenické důvody nebo veřejná hygiena nemohou ospravedlnit žádné zabití, i
kdyby to bylo nařízeno veřejnými orgány.
2269 Páté přikázání zakazuje dělat něco se záměrem nepřímo vyvolat smrt nějaké osoby. Mravní zákon zapovídá jak
vystavovat někoho smrtelnému nebezpečí bez závažného důvodu, tak odmítnout
pomoc nějaké ohrožené osobě.
Trpí-li lidská společnost hladomory, aniž by byla
snaha jim zabránit, je to pohoršující nespravedlnost a těžká vina. Ti, kdo při
obchodování používají lichvářských a vykořisťovatelských metod, které
vyvolávají hlad a smrt jejich bratří, nepřímo páchají vraždu, za kterou jsou
odpovědni.[170]
1703,
357 2290
Za nechtěnou vraždu není člověk mravně odpovědný. Avšak není omluven
za těžkou vinu, jestliže bez závažných důvodů jednal tak, že způsobil smrt, i
když neměl v úmyslu ji přivodit.
POTRAT
2270 Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od
okamžiku početí. Již od první chvíle její existence mají být lidské bytosti
přiznána práva osoby, mezi nimiž je nezcizitelné právo každé nevinné bytosti na
život.[171]
„Dříve než jsem tě vytvořil v lůně, znal jsem tě;
dříve než jsi vyšel z mateřského lůna, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5).[172]
„Má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl
tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země“ (Ž 139,15).
2271 Již v prvním století Církev prohlásila, že každý záměrný potrat je
mravní špatnost. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný
jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu:
„Nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout
novorozeně.“[173]
„Bůh, pán nad životem, svěřil totiž lidem
vynikající úkol: udržovat život; tento úkol však mají plnit způsobem hodným člověka.
Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení
nemluvněte jsou hanebné zločiny.“[174]
1463
2272 Formální spolupráce při potratu je těžký hřích.
Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace
(vyobcováním). „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do
exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného“,[175] takže
exkomunikace ho „postihuje již spácháním zločinu“[176] a za
podmínek, které stanoví právo.[177]
Církev tím nemíní zužovat pole milosrdenství. Zdůrazňuje závažnost spáchaného
zločinu, nenapravitelnou škodu způsobenou nevinně zabité oběti, jeho rodičům a
celé společnosti.
1930
2273 Nezcizitelné právo každého nevinného lidského jedince na život je konstitutivním prvkem občanské společnosti a
jejího zákonodárství:
„Nezcizitelná práva osoby musí být uznávána a
respektována občanskou společností a politickou mocí; tato lidská práva
nezávisí na jednotlivcích, ani na rodičích, a nejsou ani nějakou koncesí
společnosti a státu: patří k lidské přirozenosti a jsou vlastní každé osobě
kvůli stvořitelskému činu, z něhož vyvozuje svůj původ. Mezi těmito základními
právy je třeba uvést... právo na život a fyzickou neporušenost každé lidské
bytosti od jejího početí do smrti.“[178]
„Ve chvíli, kdy nějaký pozitivní zákon zbavuje
nějakou skupinu lidských bytostí ochrany, kterou jim má občanské zákonodárství
poskytnout, popírá stát rovnost všech před zákonem. Když stát nedává svou sílu
do služby práv každého občana, a zvláště toho, kdo je slabší, jsou ohrožovány
samy základy právního státu... Jako důsledek respektování a ochrany, které jsou
poskytovány ještě nenarozenému od chvíle jeho početí, zákon má předvídat přiměřené
trestní postihy za každé vědomé porušení práv nenarozeného.“[179]
2274 Protože s embryem (zárodkem) se musí od samého početí zacházet jako
s osobou, musí být hájeno ve své integritě (celistvosti), opatrováno, léčeno a
pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná lidská bytost.
Prenatální diagnostika (rozpoznání nemoci před porodem) je mravně dovolená, „respektuje-li život a integritu zárodku a lidského plodu a je-li zaměřena na jeho ochranu nebo na jeho individuální uzdravení... Těžce však odporuje mravnímu zákonu, počítá-li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat: diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti“.[180]
2275 „Zákroky na
lidském embryu se mají považovat za dovolené pod podmínkou, že respektují život
a integritu embrya, nepřinášejí pro ně neúměrná rizika, nýbrž jsou zaměřeny na
jeho uzdravení, na zlepšení jeho zdravotního stavu nebo na jeho individuální
přežití.“[181]
„Je nemorální
získávat lidská embrya určená k použití jako pohotový biologický materiál.“[182]
„Některé pokusy zasahovat do chromozómového nebo
genetického vlastnictví nejsou léčebné, ale směřují k produkci lidských bytostí
vybraných podle pohlaví nebo jiných předem stanovených vlastností[nebo k výrobě lidských tkání a
orgánů]. Tyto manipulace [klonování] odporují osobní důstojnosti lidské bytosti, její
integritě a její jedinečné a neopakovatelné identitě.“[183]
EUTANÁZIE
1503
2276 Tělesně postižení a oslabení vyžadují zvláštní
respekt. Nemocné nebo jakkoliv postižené osoby mají být podporovány tak, aby
mohly vést, nakolik je to možné, normální život.
2277 Přímá eutanázie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných
nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Je mravně
nepřijatelná.
Stejně tak nějaký zákrok nebo opomenutí, které samo od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úcty k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož člověk může v dobré vůli upadnout, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit.
2258 1007
2278 Přerušení
nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných lékařských procedur
vzhledem k očekávaným výsledkům může být oprávněné. V takovém případě je to
odmítnutí léčby „za každou cenu“. Nechce se tím přivodit smrt: uzná se, že jí
nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, jestliže je k tomu ještě
způsobilý a schopný, nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce
vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta.
2279 I když se
má za to, že se už blíží smrt, nelze oprávněně přerušit léčebné procedury,
které se obvykle nemocné osobě poskytují. Užívání utišujících prostředků ke
zmírnění bolesti umírajícího, i s rizikem, že se ukrátí jeho dny, může
odpovídat lidské důstojnosti, není-li smrt chtěna ani jako cíl, ani jako
prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutná. Mírnící léčebné
zákroky patří k výsostným projevům nezištné lásky. Z tohoto důvodu je třeba k
nim vybízet.
SEBEVRAŽDA
2280 Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On
také zůstává jeho svrchovaným pánem. Život máme přijímat s vděčností a
ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci, a ne vlastníky
života, který nám Bůh svěřil. Nedisponujeme jím.
2212
2281 Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu
zachovat si svůj život a udržet jej i nadále. Závažně odporuje správné lásce k
sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože nespravedlivě láme svazky
solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž
mám závazky. Sebevražda je proti lásce k živému Bohu.
2282 Je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým,
pak je i těžkým pohoršením. Úmyslná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu
zákonu.
1037 1735
Těžké psychické poruchy, úzkost nebo nadměrný strach ze
zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou odpovědnost sebevraha zmenšit.
2283 Nad věčnou spásou osob, které
se usmrtily, se nemá zoufat. Bůh jim může dát příležitost pro spasitelnou
lítost cestami, které zná jen on sám. Za osoby, které si sáhly na život, se
Církev modlí.
II. Respektování důstojnosti osob
ÚCTA K
DUŠI DRUHÉHO: POHORŠENÍ
2847
2284 Pohoršení je postoj nebo chování, které přivádí
druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního. Působí
škodu ctnosti a počestnosti; může strhnout svého bratra do duchovní smrti.
Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je svým jednáním nebo opomenutím
vyvolává, vědomě uvádí druhé do těžkého hříchu.
1903
2285 Pohoršení nabývá zvláštní závažnosti pro postavení těch, kteří je
dávají, nebo pro slabost těch, kteří jsou mu vystaveni. Našemu Pánu to dalo
podnět k tomuto zlořečení: „Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve
mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk
mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře“ (Mt 18,6).[184]
Pohoršení je těžké když ti, kdo je dávají, mají podle přirozenosti nebo ze své
funkce učit a vychovávat druhé. Ježíš to vytýká zákoníkům a farizeům: přirovnává
je k dravým vlkům v beránčím rouchu.[185]
2286 Pohoršení může být vyvoláno zákonem nebo institucemi, módou nebo
veřejným míněním.
1887 2498
Vinni pohoršením se pak stávají ti, kteří
zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze
náboženského života nebo ke „společenským poměrům, které přímo či nepřímo
ztěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními“.[186] Podobně je tomu u podnikatelů, kteří vydávají
předpisy, jež navádějí k podvodu, u učitelů, kteří „dráždí své žáky ke vzdoru“,[187] nebo u těch, kteří tím, že manipulují veřejné
mínění, odvracejí od mravních hodnot.
2287 Kdo užívá moci, kterou má k dispozici, takovým způsobem, že nutí
jednat špatně, je vinen pohoršením a je odpovědný za zlo, které přímo nebo
nepřímo podporoval. „Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho
pocházejí!“ (Lk 17,1).
RESPEKTOVÁNÍ
ZDRAVÍ
1503
2288 Život a tělesné zdraví jsou cenné dary od Boha.
Máme o ně rozumně pečovat a brát přitom v úvahu potřeby druhých a obecné blaho.
1809 1509
Péče o zdraví občanů
vyžaduje pomoc společnosti, aby se vytvořily existenční podmínky, jež by
umožnily lidem růst a dosáhnout zralosti: pokrm a oděv, obydlí, zdravotní péče,
základní vzdělání, práce a sociální zajištění.
2289 Morálka sice připomíná úctu k tělesnému životu, nedělá z něj však
absolutní hodnotu. Staví se proti novopohanskému pojetí, které se snaží
podporovat kult těla, obětovat mu
vše, zbožňovat tělesnou dokonalost a sportovní úspěch. Jednostranným výběrem silných
může toto pojetí vést k převrácenosti mezilidských vztahů.
2290 Ctnost mírnosti má člověka k tomu, aby se vyhnul jakékoliv přemíře
v jídle, požívání alkoholu, kouření, užívání léků. Ti, kdo ve stavu opilosti
nebo pro bezuzdnou zálibu v rychlosti ohrožují na silnicích, na moři nebo při
létání bezpečnost druhých i svoji, nesou za to těžkou vinu.
2291 Užívání drog působí těžké
škody na zdraví a lidském životě. Ponecháme-li stranou přísně léčebné použití,
je to těžký přestupek. Pokoutní výroba drog a obchod s nimi je pohoršující
činnost; je to přímá spolupráce, protože podněcuje k počínání, které těžce
odporuje mravnímu zákonu.
ÚCTA K
OSOBĚ A VĚDECKÉ BÁDÁNÍ
2292 Vědecké, lékařské nebo psychologické pokusy s osobami nebo s
lidskými skupinami mohou přispívat k uzdravení nemocných a k rozvoji veřejného
zdravotnictví.
1753 2375 1703 159
2293 Základní
vědecké bádání, jakož i aplikované bádání, představuje významný projev nadvlády
člověka nad stvořením. Věda a technika jsou cennými zdroji, jsou-li dávány do
služby člověka a podporují-li jeho všestranný rozvoj ku prospěchu všech;
nemohou však samy stanovit smysl existence a lidského pokroku. Věda a technika
jsou zaměřeny na člověka, z něhož vyvozují svůj původ i rozvoj; určení svého
cíle a vědomí svých mezí nacházejí tedy v osobě a v jejích mravních hodnotách.
2294 Je klamné požadovat pro
vědecké bádání a jeho uplatňování mravní nestrannost. Na druhé straně nemohou
být orientační měřítka odvozena ani z prosté technické účinnosti, ani z
užitečnosti, kterou může mít pro jedny na úkor druhých, ani, což je ještě
horší, z převládajících ideologií. Věda a technika vyžadují, pro vlastní
vnitřní význam, bezpodmínečné respektování základních měřítek mravnosti; musí
být ve službě lidské osoby, jejích nezcizitelných práv, jejího ryzího a
celkového dobra, ve shodě s plánem a vůlí Boha.
2295 Bádání nebo pokusy na lidské bytosti nemohou opravňovat k zákrokům,
které jsou samy o sobě proti důstojnosti osob a mravnímu zákonu. Případný
souhlas jednotlivců takové zákroky neospravedlňuje. Pokusy na lidské bytosti
nejsou mravně oprávněné, je-li jimi vystavena nepřiměřeným či odvratitelným
nebezpečím pro život nebo pro tělesnou a duševní integritu (celistvost). Pokusy
na lidských bytostech nejsou v souladu s důstojností osoby, tím spíše, jsou-li
prováděny bez jasného souhlasu dotyčné osoby nebo jejích blízkých, kteří jsou k
tomu oprávněni.
2296 Transplantace
orgánů není mravně přijatelná,
jestliže dárce nebo jeho blízké, k tomu oprávněné osoby, nedali jasný souhlas.
Transplantace orgánů je ve shodě s mravním zákonem a může být záslužná,
jestliže tělesné a duševní škody a nebezpečí, jimž se vystavuje dárce, jsou
přiměřené dobru, o které se usiluje u příjemce. Je mravně nepřípustné způsobit
přímo zmrzačení nebo smrt lidské bytosti, aby se tím třeba jen oddálilo úmrtí
jiných osob.
RESPEKT
K TĚLESNÉ INTEGRITĚ
2297 Únosy a braní rukojmí
působí hrůzovládu a hrozbami se přitom vykonává nepřípustný nátlak na oběti.
Jsou to činy mravně nedovolené. Terorismus,
který vyhrožuje, zraňuje a zabíjí bez rozlišování, je těžce proviněním proti
spravedlnosti a lásce. Mučení, které používá tělesného nebo mravního násilí,
aby se vynutilo přiznání, aby se potrestali viníci, aby se zastrašili odpůrci a
aby se ukojila zášť, odporuje úctě k lidské osobě a lidské důstojnosti. Kromě
případů z přísně terapeutických důvodů jsou proti mravnímu zákonu přímo
zamýšlené amputace, mrzačení nebo
sterilizace nevinných osob.[188]
2267
2298 V minulých
dobách se právoplatné veřejné orgány běžně uchylovaly ke krutým zákrokům, aby
udržely pořádek a zákon, často aniž by proti tomu církevní pastýři
protestovali; ti sami ve svých vlastních soudech používali předpisů římského
práva o mučení. Vedle takových politováníhodných faktů však Církev vždy učila
povinnosti milosti a milosrdenství; zakázala klerikům prolévat krev. V nedávné
době se stalo zřejmé, že takové kruté zákroky nebyly ani nutné pro veřejný
pořádek, ani ve shodě se zákonnými právy lidské osoby. Naopak vedou k horším
degradacím. Je nutno zasazovat se za jejich zrušení. Je třeba se modlit za
oběti i za jejich mučitele.
ÚCTA K
MRTVÝM
1525
2299 Umírajícím se má prokazovat pozornost a péče,
aby se jim pomáhalo prožívat jejich poslední chvíle důstojně a pokojně. Mají
být podporováni modlitbou svých příbuzných. Ti pak ať se postarají, aby nemocní
přijali ve vhodnou dobu svátosti, které připravují na setkání s živým Bohem.
1909 1933 2094 1765 1681-1690
2300 S těly zesnulých se má zacházet s úctou a
láskou ve víře a v naději na vzkříšení. Pohřbívání mrtvých je jeden ze skutků
tělesného milosrdenství;[189]
vzdává čest Božím dětem, chrámům Ducha svatého.
2301 Pitva
mrtvých může být mravně přípustná kvůli soudnímu řízení nebo kvůli vědeckému bádání.
Nezištné darování orgánů po smrti je oprávněné a může být záslužné.
Církev dovoluje kremaci, jestliže taková volba
nezpochybňuje víru ve vzkříšení z mrtvých.[190]
III. Obrana míru
MÍR
2302 Když náš Pán připomíná přikázání „Nezabiješ“ (Mt 5,21), požaduje
pokoj srdce a pranýřuje nemravnost vražedného hněvu a zášti.
Hněv je touha po pomstě. „Toužit
po pomstě za zlo toho, kterého je třeba potrestat, je nedovolené“; je však
chvályhodné uložit odčinění, „aby se napravily neřesti a uchovala se
spravedlnost“.[191]
Jestliže jde hněv až tak daleko, že člověk chce s plným vědomím zabít bližního
nebo ho vážně zranit, těžce to odporuje lásce; je to smrtelný hřích. Pán říká:
„Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,22).
2303 Dobrovolná nenávist
odporuje lásce. Nenávist k bližnímu je hříchem, když pro něho člověk uváženě
chce zlo. Zášť k bližnímu je těžkým hříchem, když někdo vědomě chce, aby bližní
měl velkou škodu. „Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty,
kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce...“ (Mt 5,44-45).
2304 Úcta k lidskému životu a jeho rozvoj vyžadují mír. Mír, to není
pouhý neválečný stav a nemůže se omezit jen na zabezpečení rovnováhy mezi
nepřátelskými silami. Míru na zemi nelze dosáhnout bez ochrany majetku osob,
svobodné komunikace mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osoby a
národů a trvalého pěstování bratrství. Je to „klid řádu“.[192] Je
plodem spravedlnosti[193] a
důsledkem lásky.[194]
1807 1468
2305 Pozemský mír je obrazem a plodem míru
Krista, mesiášského „knížete pokoje“ (Iz 9,5). Kristus svou krví na kříži
„zrušil příčinu nepřátelství na svém těle“ (Ef 2,14).[195]
Smířil lidi s Bohem a učinil ze své Církve znamení jednoty lidského pokolení a
jeho spojení s Bohem. „On je náš pokoj“ (Ef 2,14) a prohlašuje „tvůrce pokoje
za blahoslavené“ (Mt 5,9).
2267
2306 Ti, kteří se na obranu lidských práv zříkají násilných a krvavých
akcí a sahají k obranným prostředkům, které jsou dosažitelné i těm nejslabším,
vydávají svědectví o lásce, pokud přitom
nejsou porušována práva a povinnosti jiných lidí a společností. Právem se
potvrzuje závažnost tělesných a mravních rizik, sahá-li se k násilí
přinášejícímu zkázu a mrtvé.[196]
VYVAROVAT
SE VÁLKY
2307 Páté přikázání zakazuje svévolné zničení lidského života. Kvůli zlu
a nespravedlnostem, které vyvolává každá válka, Církev naléhavě všechny vybízí,
aby se modlili a zasazovali o to, aby nás Boží dobrota uchránila odvěké pohromy
válek.[197]
2308 Všichni občané a všichni vládní představitelé mají povinnost
zasazovat se o to, aby nedošlo k válkám.
1897 2243 2266
„Dokud bude hrozit nebezpečí války a nebude existovat
příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnými mocenskými prostředky,
dotud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu.“[198]
2309 Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové
rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní
oprávněnosti. Je třeba:
— aby škoda způsobená národu nebo společenství národů
útočníkem byla trvalá, těžká a jistá;
— aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit,
ukázaly neproveditelné nebo neúčinné;
— aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch;
— aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a
zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky je třeba
pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků.
Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce o
tzv. „spravedlivé válce“.
Hodnocení
takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří
mají odpovědnost za obecné blaho.
2310 Veřejná moc má v tomto případě právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně.
2242 1782,
1790 1909 2239
Ti, kteří slouží vlasti ve vojsku, ať se považují za
služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu
přispívají k obecnému blahu národa a k upevnění míru.[199]
2311 Veřejná moc se má vhodně postarat o případy těch, kteří z důvodu
svědomí odmítají používat zbraní; ti mají nicméně poskytnout lidskému
společenství služby nějakým jiným způsobem.[200]
2312 Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. „A když už
naneštěstí válka vypukne, neznamená to, že již je tím válčícím stranám všechno
dovoleno.“[201]
2313 Je třeba lidsky zacházet s nebojujícími, se zraněnými vojáky a se
zajatci a respektovat je.
Akce
vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám, stejně jako
nařízení, která je ukládají, jsou zločiny. Slepá poslušnost není dostatečnou
omluvou těch, kteří se jim podřizují. Vyhlazení nějakého obyvatelstva, národa
nebo národnostní menšiny musí tak být odsouzeno jako smrtelný hřích. Člověk je
mravně povinen odporovat rozkazům, které nařizují genocidu.
2314 „Každá válečná akce, směřující bezohledně k zničení celých měst nebo
rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu i proti člověku,
který je třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit.“[202]
Rizikem moderní války je poskytování příležitosti držitelům vědeckých a zvláště
atomových, biologických a chemických zbraní ke spáchání takových zločinů.
2315 Hromadění zbraní se mnohým
jeví jako paradoxní způsob, jak odradit případné protivníky od války. Vidí v
nich nejúčinnější prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému
zastrašovacímu prostředku je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení nezabezpečují mír.
Příčiny války vůbec neodstraní, naopak hrozí, že je zhorší. Nesmírné výdaje na
přípravu stále nových zbraní zabraňují přispět na pomoc obyvatelstvu trpícímu
nouzí;[203] jsou
překážkou rozvoje národů. Horečné zbrojení rozmnožuje příčiny konfliktů a
zvyšuje nebezpečí, že se budou rozšiřovat.
1906
2316 Výroba a obchod se zbraněmi se dotýkají
obecného blaha národů a mezinárodního společenství. Veřejné orgány mají tedy
právo a povinnost omezit je jasnými předpisy. Sledování krátkodobých osobních
nebo kolektivních zájmů nemůže ospravedlnit iniciativy, které by rozdmýchávaly
násilí a konflikty mezi národy a ohrožovaly mezinárodní právní řád.
1941 2538 1938
2317 Nespravedlnosti, přehnané nerovnosti
hospodářského nebo sociálního rázu, závist, nedůvěra a pýcha, které zhoubně
řádí mezi lidmi i národy, neustále ohrožují mír a vyvolávají války. Všechno, co
se koná k odstranění těchto nepořádků, přispívá k budování míru a k zažehnání
války:
„Protože jsou lidé hříšní, hrozí jim nebezpečí války a bude hrozit až do Kristova příchodu; ale pokud jsou spojeni v lásce a přemáhají hřích, přemáhají i násilí, dokud se nesplní slovo: „Skují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit““ (Iz 2,4).[204]
Souhrn
2318 V rukou Božích „je všechno
živé; duch každého smrtelníka“ (Job 12,10).
2319 Každý lidský život, od chvíle
početí až do smrti, je posvátný, protože živý a svatý Bůh chtěl lidskou osobu
pro ni samu, aby byla k jeho obrazu a podobě.
2320 Zabití lidské bytosti těžce
odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele.
2321 Zákaz zabít člověka neruší
právo zneškodnit nespravedlivého útočníka. Oprávněná obrana je závažnou
povinností toho, kdo má odpovědnost za život druhého nebo za obecné blaho.
2322 Dítě má právo na život již od
svého početí. Přímý potrat, to je chtěný jako cíl nebo jako prostředek, je
„hanebnost“[205] těžce odporující mravnímu zákonu. Církev trestá
tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace
(vyobcování).
2323 Zárodek musí být chráněn v celé
své integritě, opatrován, léčen a pokud možno uzdraven jako každá jiná lidská
bytost, protože se s ním musí od samého početí zacházet jako s osobou.
2324 Dobrovolná eutanázie je
vražda, ať jsou její způsoby a důvody jakékoliv. Těžce odporuje důstojnosti
lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli.
2325 Sebevražda těžce odporuje
spravedlnosti, naději a lásce. Páté přikázání ji zakazuje.
2326 Pohoršení je těžkým
proviněním, když ten, kdo je vyvolává svým jednáním nebo opomenutím, vědomě
uvádí jiné do hříchu.
2327 Je třeba učinit všechno, co je
rozumně možné, aby nedocházelo k válce, a to kvůli zlu a nespravedlnostem,
která působí. Církev se modlí: „Od hladu, moru a války vysvoboď nás, Pane.“
2328 Církev i lidský rozum
prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. Akce
vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám jsou zločinem.
2329 „Závody ve zbrojení jsou
nejtěžší rána lidstva a neúnosně poškozují chudé.“[206]
2330 „Blahoslavení tvůrci pokoje,
neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9).
6. ČLÁNEK
ŠESTÉ PŘIKÁZÁNÍ
„Nesesmilníš“ (Ex 20,14; Dt 5,18).
„Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“
Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní
zcizoložil ve svém srdci (Mt 5,27-28).
362 1604 369-373
I. „Jako muže a ženu je
stvořil...“
2331 „Bůh je láska a prožívá sám v sobě tajemství osobního společenství a
lásky. Když tvoří Bůh člověka podle svého obrazu obrazu... vkládá do lidské
přirozenosti také mužské a ženské povolání
a zároveň i schopnost a odpovědnost k
lásce a společenství.“[207]
„Bůh
stvořil člověka, aby byl jeho obrazem... jako muže a ženu je stvořil“ (Gn
1,27); „ploďte a množte se“ (Gn 1,28); „v den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil
jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je
stvořil, dal jim jméno Adam, to je člověk“ (Gn 5,1-2).
2332 Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby v jednotě jejího
těla a její duše. Týká se zvláště citů, schopnosti milovat a plodit a
všeobecněji způsobilosti navázat vztahy společenství s druhými.
1603
2333 Každý člověk, ať muž či žena, musí uznat a
přijmout vlastní pohlavnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i vzájemné
doplňování je zaměřeno na dobro manželství a na rozvoj rodinného života.
Harmonie dvojice i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se mezi
pohlavími prožívá doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory.
2205 357
2334 „Když stvořil Bůh člověka jako „muže a ženu“,
daroval stejným způsobem muži i ženě osobní důstojnost“.[208]
„Člověk je osoba, a to muž a žena ve stejné míře. Oba totiž byli stvořeni k
obrazu a podobě osobního Boha.“[209]
2335 Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným
způsobem, obrazem Boží moci i něhy. Spojení
muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost
a plodnost Stvořitele. „Proto muž opustí svého otce i matku a přilne ke své
ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Z tohoto spojení pocházejí všechna
lidská pokolení.[210]
1614
2336 Ježíš přišel obnovit stvoření v jeho počáteční
čistotě. V horském kázání podává přesný výklad Božího plánu: „Slyšeli jste, že
bylo řečeno: „Nezcizoložíš“. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se
žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,27-28). Člověk nesmí
rozlučovat, co Bůh spojil.[211]
Církevní
Tradice se dívala na šesté přikázání jako na celkový souhrn lidské sexuality.
II. Povolání k čistotě
2520
2337 Čistota vyjadřuje zdařile integraci pohlavnosti v člověku a tím
vnitřní jednotu člověka v jeho tělesném a duchovním bytí. Pohlavnost, v níž se
projevuje příslušnost člověka k hmotnému a biologickému světu, se stává osobní
a opravdu lidskou, když je zapojena do vztahu osoby k osobě, ve vzájemném,
naprostém a časově neomezeném sebedarování muže a ženy.
Ctnost
čistoty tedy obsahuje neporušenost osoby a celistvost daru.
INTEGRITA
OSOBY
2338 Čistá osoba uchovává všechny síly života a lásky, které jsou v ní,
nedotčené. Taková integrita zabezpečuje jednotu osoby; vzpírá se každému
chování, které by ji zraňovalo. Nepřipouští ani dvojí život, ani dvojsmyslnou
řeč.[212]
1767
2339 Čistota vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat; a to je škola lidské
svobody. Alternativa je zřejmá: buď člověk poručí svým vášním a dosáhne pokoje,
anebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným.[213]
„Důstojnost člověka vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to
znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého
vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk
dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou
volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky.“[214]
2015
2340 Kdo chce zůstat věrný svým křestním slibům a
odolávat pokušením, bude se starat o to, aby používal k tomu přiměřených prostředků, jako jsou: sebepoznání,
asketická cvičení vhodná pro situace, do nichž se dostává, poslušnost Božích
přikázání, úkony mravních ctností a věrnost v modlitbě. „Čistota nás soustředí
a znovu nás přivede k oné jednotě, kterou jsme ztratili, když jsme se
rozpoltili.“[215]
1809
2341 Ctnost čistoty úzce souvisí se základní ctností
mírnosti, která směřuje k tomu, aby rozum
ovládal vášně a choutky lidské smyslnosti.
407
2342 Sebeovládání je dlouhodobé dílo. Člověk si nikdy nesmí myslet, že ho dosáhl jednou
provždy. Předpokládá úsilí začínat vždy znovu v každém údobí života.[216] V
určitých údobích může být požadované úsilí větší, např. v těch, v nichž se
vytváří osobnost, v dětství a dospívání.
2223
2343 Čistota má své zákony růstu, který prochází úseky poznamenanými nedokonalostí a
hodně často hříchem. Ctnostný a čistý člověk „je bytost, která svými četnými
svobodnými rozhodnutími den ze dne sebe samu utváří. Proto člověk poznává,
miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu“.[217]
2525
2344 Čistota představuje svrchovaně osobní úkol;
zahrnuje také kulturní úsilí, protože
„pokrok lidské osoby a rozvoj společnosti na sobě vzájemně závisí“.[218]
Čistota předpokládá respektování osobních práv, zvláště práva na informace a
výchovu, respektující mravní a duchovní stránky lidského života.
1810
2345 Čistota je mravní ctnost. Je také Božím darem, milostí, ovocem Ducha.[219] Duch
svatý dává napodobovat Kristovu čistotu[220] tomu,
kdo byl znovuzrozen z křestní vody.
BEZVÝHRADNÉ
SEBEDAROVÁNÍ
210 1827
2346 Láska je formou všech ctností. Čistota se pod
jejím vlivem jeví jako škola osobního dávání se. Sebeovládání je zaměřeno na
dar sebe sama. Čistota vede toho, kdo ji žije, aby se stal bližnímu svědkem
Boží věrnosti a něžné lásky.
374
2347 Ctnost čistoty rozkvétá v přátelství.
Ukazuje učedníkovi, jak následovat a napodobovat toho, který si nás vyvolil za
své přátele,[221] který
se nám zcela daroval a dává nám účast na svém božském životě. Čistota je
příslibem nesmrtelnosti.
Čistota
se zvláště projevuje v přátelství k
bližnímu. Přátelství je velké dobro pro všechny, ať je pěstováno mezi
osobami stejného nebo rozdílného pohlaví. Vede k duchovnímu společenství.
RŮZNÉ
ZPŮSOBY ČISTOTY
2348 Každý pokřtěný je povolán k čistotě. Křesťan „se oblékl v Krista“
(Gal 3,27), vzor každé čistoty. Všichni věřící jsou povoláni, aby vedli čistý
život podle svého zvláštního životního stavu. Při křtu se křesťan zavázal
prožívat svá citová hnutí v čistotě.
1620
2349 „Čistotou se musí vyznačovat osoby podle svých
rozličných životních stavech: u některých je to panenství nebo zasvěcený
celibát, jež představují vynikající způsob, jak se oddat snadněji nerozděleným
srdcem Bohu; u jiných způsobem, který pro všechny určuje mravní zákon, a podle
toho, zda to jsou osoby ženaté či provdané nebo svobodné.“[222]
Ženaté či provdané osoby jsou povolány žít manželskou čistotu; jiné zachovávají
čistotu ve zdrženlivosti.
„Existují tři způsoby ctnosti čistoty: manželský, vdovský a panenský. Nevychvalujeme žádný z nich na úkor druhých. Právě v tom je církevní kázeň bohatá.“[223]
1632
2350 Snoubenci
jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti. Na tuto zkušební dobu mají pohlížet
jako na čas, kdy se mají učit vzájemné úctě, cvičit se ve věrnosti a naději, že
pak přijmou jeden druhého od Boha. Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce,
vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si budou pomáhat růst v čistotě.
PORUŠOVÁNÍ
ČISTOTY
2351 Chlípnost je nezřízená
touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši. Pohlavní rozkoš je mravně
nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo jejího zaměření na plození a na
životní spojení.
2352 Výrazem sebeukájení
(masturbace) se míní vědomé vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet
pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad Církve, v linii stálé Tradice, tak i
mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a
těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoli důvodů
mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“
Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním
řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl
vzájemného sebedarování a lidského plození.“[224]
K vytvoření správného úsudku o mravní odpovědnosti jednotlivců a ke správné orientaci pastorální činnosti je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických nebo sociálních činitelů, které oslabují, ne-li přímo zmenšují mravní provinění.
1735
2353 Smilstvo je tělesné spojení
svobodného muže se svobodnou ženou, kteří neuzavřeli manželství. Závažně
odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro
manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, pokud
se tím mravně kazí mládež.
2523
2354 Pornografie
spočívá v tom, že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizí intimitě
partnerů, aby se záměrně ukazovaly třetím osobám. Pornografie uráží čistotu,
protože znetvořuje manželský úkon, důvěrné darování jednoho manžela druhému.
Těžce zraňuje důstojnost těch, kteří se k tomu propůjčí (herci, obchodníci,
diváci), protože jeden se stává pro druhého předmětem nízké rozkoše a
nedovoleného zisku. Jedny i druhé ponořuje do přeludu neskutečného světa. Je to
těžký hřích. Občanské zákony mají výrobě a rozšiřování pornografického
materiálu zabránit.
1735
2355 Prostituce
uráží důstojnost osoby, která se prodává, protože se snižuje na pohlavní
rozkoš, pro kterou je využívána. Ten, kdo platí, těžce hřeší proti sobě samému:
porušuje čistotu, k níž ho zavazuje křest, a poskvrňuje své tělo, chrám Ducha
svatého.[225]
Prostituce je metla společnosti. Běžně postihuje ženy, ale i muže, děti nebo
dospívající mládež (v těchto dvou posledních případech je hřích zároveň
pohoršením). Oddat se prostituci je vždy těžce hříšné, nicméně odpovědnost za
vinu může být zmenšena bídou, vydíráním nebo společenským tlakem.
2388 1756 2297
2356 Znásilnění
je násilné vniknutí do pohlavní intimity nějaké osoby. Je potupením
spravedlnosti a lásky. Znásilnění hluboce porušuje právo každého na úctu, na
svobodu, na tělesnou a mravní neporušenost. Působí těžkou škodu, která může
oběť poznamenat na celý život. Je to vždy vnitřně zlý skutek. Ještě těžší je
znásilnění spáchané blízkými příbuznými (incest) nebo vychovateli na dětech,
které jim byly svěřeny.
ČISTOTA
A HOMOSEXUALITA
2333
2357 Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo
ženami, kteří zakoušejí pohlavní přitažlivost, výlučně nebo převážně, k osobám
téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách se projevuje velmi
rozmanitými způsoby. Její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný.
Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako
těžkou mravní spoušť,[226] vždy
prohlašovala, že „homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené“.[227]
Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou
plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou
být schvalovány.
2358 Nezanedbatelný počet mužů a žen má vrozené homosexuální sklony. Ti
si nevolí svůj homosexuální stav; pro většinu z nich je to zkouška. Proto mají
být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout
jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány
naplnit Boží vůli ve svém životě, a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž
se mohou setkat v důsledku svého stavu, s obětí Pána na kříži.
2347
2359 Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě.
Skrze ctnosti sebeovládání, jež vychovávají k vnitřní svobodě, často skrze
podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se
postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti.
III. Manželská láska
1611 1643,
2332 1601
2360 Pohlavnost je zaměřena na manželskou lásku muže
a ženy. V manželství se stává tělesná intimita manželů znamením a zárukou
duchovního společenství. Manželské svazky mezi pokřtěnými jsou posvěceny
svátostí.
2361 „Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je
vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká
se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu
lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a
žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují“.[228]
„Tobiáš povstal ze svého lůžka a řekl Sáře: „Sestro, vstaň! Pomodleme se a vyprosme si na našem Pánu, aby nám prokázal milosrdenství a spásu.“ Vstali a počali se modlit a prosit, aby se jim dostalo spásy. Tobiáš začal slovy: „Požehnaný jsi, Bože našich otců, a požehnané tvé jméno po všechny věky a pokolení. Ať ti dobrořečí nebesa a všechno tvé stvoření po všechny věky. Ty jsi učinil Adama. Učinil jsi mu pomoc a podporu, Evu, jeho ženu. Z obou vzešlo lidské potomstvo. Ty jsi řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiňme mu pomoc jemu rovnou.“ Hle, neberu si tuhle svou sestru pro smilnění, nýbrž veden věrností. Přikaž, abych došel smilování já i ona, abychom se dožili stáří.“ A oba řekli: „Amen, amen.“ Pak se uložili k spánku té noci“ (Tob 8,4-9).
2362 „Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou
čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a
prohlubují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje.“[229]
Sexualita je zdrojem radosti a potěšení:
„Sám Stvořitel... stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se manželé nedopouštějí ničeho zlého, když o takovou rozkoš usilují a když se jí oddávají. Přijímají to, co pro ně Stvořitel chtěl. Nicméně manželé mají umět zůstávat v mezích správné umírněnosti.“[230]
2363 Spojením manželů se uskutečňuje dvojí cíl manželství: blaho samých
manželů a předávání života. Tyto dva významy nebo hodnoty manželství se nemohou
oddělovat, aniž by negativně ovlivňovaly duchovní život dvojice a neohrozily
blaho manželství a budoucnost rodiny.
Z
manželské lásky muže a ženy tak vyplývají dva požadavky: totiž požadavek
věrnosti a plodnosti.
1646-1648
MANŽELSKÁ VĚRNOST
1603
2364 Manželský pár vytváří „důvěrné společenství
života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákony;
uskutečňuje se manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem“.[231]
Manželé se sobě navzájem dávají definitivně a naprosto. Nejsou už dva, nýbrž od
nynějška tvoří jedno tělo. Smlouva, kterou manželé svobodně uzavřeli, jim
ukládá povinnost uchovat jeho jednotu a nerozlučitelnost.[232] „Co
Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9).[233]
1615
1652-1653 1640
2365 Věrnost vyjadřuje stálost při dodržování daného
slova. Bůh je věrný. Svátost manželství umožňuje muži i ženě brát účast na
věrnosti Krista vůči jeho Církvi. Tomuto tajemství vydávají před světem
svědectví manželskou čistotou.
Svatý Jan Zlatoústý navrhuje mladým manželům, aby ke svým manželkám hovořili takto:
„Vzal jsem tě do své náruče, miluji tě, jsi mi
dražší než můj život. Vždyť nynější život je prchavý, a má nejživější touha je
prožít jej s tebou tak, abych měl jistotu, že nebudeme odloučeni v životě
budoucím... Kladu lásku k tobě nade vše a nic by mě netrápilo víc, než kdybych
s tebou nebyl vždycky zajedno.“[234]
MANŽELSKÁ
PLODNOST
2366 Plodnost je dar a cíl
manželství; neboť manželská láska svou přirozeností směřuje k tomu, aby
byla plodná. Dítě se nepřidružuje k vzájemné lásce manželů zvenčí; pučí v samém
srdci tohoto vzájemného darování, jehož je plodem a naplněním. Proto Církev,
která „stojí na straně života“,[235] učí,
že „každý manželský úkon musí zůstat otevřený předávání života“.[236] „Tato
nauka, vícekrát vyložená učitelským úřadem Církve, je založena na
nerozlučitelném spojení mezi dvěma významy manželského úkonu, které Bůh chtěl a
jež člověk nesmí ze své iniciativy rozdělit: tělesné spojení a plození.“[237]
2205
2367 Manželé, povolaní předávat život, se podílí na stvořitelské moci a
na otcovství Boha.[238]
„Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat – což je třeba považovat
za jejich vlastní poslání – se stávají spolupracovníky
lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími tlumočníky. Proto mají plnit tento
svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností.“[239]
2368 Zvláštní hledisko této odpovědnosti se týká odpovědného rodičovství. Z pádných důvodů mohou
manželé chtít zrození svých dětí oddálit. Musí si však ověřit, zda jejich přání
není plodem sobectví a zda je v souladu se správnou velkodušností odpovědného
rodičovství. Kromě toho uspořádají své chování podle objektivních mravních měřítek:
„Když tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky. To ovšem nelze uskutečnit, nepěstuje-li se poctivě ctnost manželské čistoty.“[240]
2369 „Dodrží-li se obě podstatná hlediska, spojení i plození, uchovává si
manželský úkon úplně smysl vzájemné a pravé lásky a své zaměření na svrchované
povolání člověka k otcovství.“[241]
2370 Občasná zdrženlivost, metody odpovědného plánování rodičovství na
základě sebepozorování a volba neplodných údobí[242] jsou
ve shodě s objektivními měřítky mravnosti. Takové metody respektují tělo
manželů, povzbuzují vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě. Vnitřně
špatné je naopak „každé jednání, které před manželským stykem nebo při něm nebo
při rozvíjení jeho přirozených účinků má za cíl nebo prostředek zabránit
početí“.[243]
„Zatímco pohlavní spojení celou svou povahou vyjadřuje bezvýhradné vzájemné sebedarování manželů, stává se z něho antikoncepcí projev objektivně opačný, sebedarování neúplné. Tak přistupuje k odmítnutí otevřenosti pro život také zfalšování vnitřní pravdy manželské lásky, která je povolána k sebeodevzdání celé osoby,... Antropologický a současně mravní rozdíl mezi antikoncepcí a volbou vhodného období je spjat se dvěma vzájemně se vylučujícími představami o osobě a lidské sexualitě.“[244]
1703
2371 „Budiž všem jasno, že život lidí a úkol
sdělovat ho dál se neomezuje jen na tento svět a nemůže se posuzovat a chápat
jen podle jeho měřítek, nýbrž vždycky má vztah k věčnému určení člověka.“[245]
1654 2209
2372 Stát
je odpovědný za blahobyt občanů. Je oprávněné, když z tohoto důvodu dělá
opatření k usměrňování přírůstku obyvatelstva. Může to dělat objektivní a
taktní informací, avšak nikdy autoritářskými a donucovacími rozkazy. Nemůže
oprávněně nahradit iniciativu manželů, kteří jsou prvními, kdo jsou odpovědni
za plození a výchovu svých dětí.[246] Není oprávněn podporovat prostředky na
usměrňování demografického růstu, které odporují mravnosti.
DAR
DÍTĚTE
2373 Písmo svaté a tradiční praxe Církve vidí v početných rodinách znamení Božího požehnání a velkodušnosti rodičů.[247]
2374 Utrpení manželské dvojice, která zjistí, že je neplodná, je velké.
„Co mi chceš dát? – prosí Abraham Boha – Jsem stále bezdětný“ (Gn 15,2). „Dej
mi syny! Nedáš-li, umřu!“ křičí Ráchel na manžela Jákoba (Gn 30,1).
2293
2375 Bádání zaměřené na zmenšení lidské neplodnosti
je třeba povzbuzovat s podmínkou, že se „dá do služby lidské osoby, jejích
nezcizitelných práv a jejího pravého a celistvého blaha ve shodě s Božími
záměry a s jeho vůlí“.[248]
2376 Techniky,
které štěpí spojení rodičů zásahem nějaké osoby cizí manželskému páru (darování
spermatu nebo vaječné buňky, propůjčení dělohy), jsou těžce nečestné. Takové
techniky (inseminace a umělá oplodnění od jiného dárce) porušují právo dítěte
narodit se z otce a matky, které zná a kteří jsou spojeni manželstvím. Zrazují
„výlučné právo manželů stát se otcem a matkou jeden prostřednictvím druhého“.[249]
2377 Tyto techniky (inseminace a umělé oplodnění
homologické), prováděné uvnitř manželského páru, snad nepůsobí takové škody,
ale zůstávají mravně nepřijatelné. Oddělují pohlavní úkon od úkonu plození.
Akt, kterým se počíná existence dětí, už není úkonem, kterým se dávají dvě osoby
jedna druhé, nýbrž úkon, „který svěřuje život a totožnost embrya moci lékařů a
biologů a zavádí vládu techniky nad původem o určením lidské osoby. Takový
vztah nadvlády sám o sobě odporuje důstojnosti a rovnosti, jaká musí být
společná rodičům i dětem““[250] „Z mravního hlediska je plození zbaveno své
vlastní dokonalosti, když není chtěno jako plod manželského styku, a tedy
zvláštního úkonu manželského spojení...; pouze respektování pouta, které
existuje mezi významy manželského úkonu a respektováním jednoty lidské bytosti,
umožňuje plození ve shodě s důstojností osoby.“[251]
2378 Dítě není něco, co se rodičům dluží,
ale je to dar. „Největším darem
manželství je lidská osoba. Dítě nemůže být považováno za předmět vlastnictví;
za něco, k čemu by vedlo uznání domnělého „práva na dítě“. V této oblasti má
pouze dítě opravdová práva: „právo být plodem zvláštního úkonu manželské lásky
svých rodičů a také právo být respektováno jako osoba od chvíle svého početí“.[252]
2379 Evangelium ukazuje, že tělesná neplodnost není absolutním zlem.
Manželé, kteří vyčerpali oprávněné lékařské zákroky, a přesto trpí neplodností,
ať se spojí s křížem Pána, pramenem veškeré duchovní plodnosti. Mohou projevit
svou velkodušnost tím, že přijmou za vlastní opuštěné děti anebo že budou konat
významné služby ve prospěch bližních.
IV. Porušování důstojnosti manželství
1611
2380 Cizoložství.
Toto slovo označuje manželskou nevěrnost. Když dva partneři, z nichž je alespoň
jeden sezdaný, mají mezi sebou pohlavní styk, i třeba náhodný, dopouštějí se
cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i prostou žádostivostí.[253] Šesté
přikázání a Nový zákon cizoložství naprosto zakazují.[254]
Proroci pranýřují jeho těžkou hříšnost, vidí v něm symbol hříchu modloslužby.[255]
1640
2381 Cizoložství je křivda. Kdo je spáchá,
nedodržuje přijaté závazky. Zraňuje ono znamení smlouvy, kterým je manželský
svazek, pošlapává práva druhého manžela a zasazuje ránu instituci manželství
tím, že porušuje smlouvu, která je jejím základem. Ohrožuje blaho lidského
pokolení a dětí, které potřebují stálý svazek rodičů.
ROZLUKA
1614
2382 Pán Ježíš trval na prvotním úmyslu Stvořitele,
který chtěl, aby manželství bylo nerozlučitelné.[256] Ruší
ústupky, které se vloudily do Starého zákona.[257]
Manželství
mezi pokřtěnými, „uznané a dokonané, nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí
a ze žádného důvodu s výjimkou smrti“.[258]
1649
2383 Odloučení
manželů při trvání manželského svazku může být v jistých případech oprávněné,
jak je uvádí kanonické právo.[259]
Jestliže občanský rozvod je jediným možným
způsobem, jak zajistit určitá oprávněná práva, jako je péče o děti nebo ochrana
majetku, je možné se s tím smířit, a není to pak nějaká mravní vina.
1650
2384 Rozluka je těžké provinění
proti přirozenému zákonu. Osobuje si právo zrušit smlouvu, kterou manželé
svobodně uzavřeli s tím, že budou žít jeden s druhým až do smrti. Rozluka
porušuje Smlouvu spásy, jejímž znamením je svátostné manželství. Uzavření
nového sňatku, i když je uznáván občanským zákonem, zvětšuje závažnost porušení;
manžel nebo manželka, kteří znovu uzavřeli sňatek, žijí tak ve stavu veřejného
a trvalého cizoložství:
„Jestliže se manžel po odloučení od vlastní manželky spojí s jinou ženou, je sám cizoložníkem, protože dává takové ženě páchat cizoložství; a žena, která s ním bydlí, je cizoložnice, protože k sobě přivábila manžela jiné.“[260]
2385 Nemravná povaha rozluky vyplývá i z nepořádku, který vnáší do rodiny
a do společnosti. Takový nepořádek působí vážné škody: manželovi (manželce),
který byl opuštěn(a); dětem, zraněným odloučením rodičů a často jimi navzájem
přetahovaným; společnosti, pro kterou je svými nakažlivými účinky opravdovou
sociální ranou.
1610 1640
2386 Může se stát, že jeden z manželů je nevinnou
obětí rozluky dokonané podle občanského zákona; ten se pak neprohřešuje proti
mravnímu příkazu. Je totiž značný rozdíl mezi manželem, který se upřímně snažil
zůstat věrný svátosti manželství, a přesto je nespravedlivě opuštěn, a mezi
tím, který svým těžkým proviněním zničí kanonicky platné manželství.[261]
JINÁ
PORUŠOVÁNÍ DŮSTOJNOSTI MANŽELSTVÍ
2387 Lze chápat drama člověka, který touží přijmout evangelium a shledá,
že je povinen zapudit jednu nebo více žen, s nimiž po léta žil manželským
životem. Nicméně mnohoženství je v
rozporu s mravním zákonem. Radikálně odporuje manželskému společenství; „přímo
totiž popírá Boží plán, jaký byl zjeven na počátku. Neboť odporuje stejné
osobní důstojnosti muže a ženy, kteří se v manželství darují jeden druhému s
láskou, jež je úplná, a tím samým jediná a výlučná“.[262]
Křesťan, který předtím žil v mnohoženství, má kvůli spravedlnosti závažnou
povinnost respektovat závazky, které na sebe vzal vůči oněm ženám, které byly
jeho manželkami, a vůči svým dětem.
2207 2356
2388 Krvesmilstvo
spočívá v intimních vztazích mezi rodinnými příslušníky nebo příbuznými v
takovém stupni, který je překážkou manželství mezi nimi.[263] Svatý
Pavel pranýřuje toto mimořádně těžké provinění: „Proslýchá se, že je u vás
nemravnost... že totiž někdo žije s manželkou vlastního otce... Ve jménu našeho
Pána Ježíše... ať je ten člověk vydán satanovi, aby tak tělo bylo důkladně
ztrestáno...“ (1 Kor 5,1.4-5). Krvesmilstvo kazí rodinné vztahy a naznačuje
úpadek do zvířeckosti.
1631 1631 2285
2389 Ke krvesmilství je možno připojit pohlavní
zneužívání páchané dospělými na dětech nebo dospívajících svěřených jejich
ochraně. V takovém případě je provinění zároveň pohoršlivým útokem na tělesnou
i mravní integritu mladých, kteří tím
zůstanou poznamenáni na celý život, a taktéž je to těžké porušení výchovné
odpovědnosti.
2390 Když muž a žena odmítají dát právní a veřejnou formu svazku, který
zahrnuje pohlavní intimnosti, jde o volnou
lásku.
Výraz „volná láska“ je klamný: jaký smysl může
mít spojení lásky, v němž se osoby navzájem k ničemu nezavazují a projevují tak
nedostatek důvěry k druhému, k sobě samému nebo k budoucnosti?
1385 2353
Výraz „volná láska“ pokrývá rozmanité situace:
konkubinát (nemanželské soužití), odmítání manželství jako takového,
neschopnost dlouhodobě se zavázat.[264]
Všechny tyto situace jsou urážkou manželství; ničí samotnou ideu rodiny;
oslabují smysl pro věrnost. Odporují mravnímu zákonu: pohlavní styk má své
výlučné místo v manželství; mimo ně je to vždy těžký hřích a připravuje člověka
o možnost přijímat svátosti.
2364
2391 V současné době si mnozí lidé, mají-li v úmyslu
oženit se nebo vdát, dělají nárok na jakési „právo
na zkoušku“. Ať jsou úmysly těch, kteří se oddávají předčasným pohlavním
stykům, sebepevnější, takové styky „neumožňují zabezpečit ve své upřímnosti a
věrnosti meziosobní vztah mezi mužem a ženou a zvláště chránit jej před rozmary
a vrtochy“.[265]
Tělesné spojení je mravně oprávněné pouze tehdy, když muž a žena vytvoří definitivní
společenství života. Lidská láska nepřipouští „zkoušku“. Vyžaduje, aby se osoby
sobě dávaly navzájem bezvýhradně a definitivně.[266]
Souhrn
2392 „Láska je
základní a přirozené povolání každého člověka.“[267]
2393 Když Bůh
stvořil lidskou bytost jako muže a ženu, dává jednomu i druhému stejným způsobem
osobní důstojnost. Každý, muž i žena, má uznat a přijmout vlastní pohlavní
totožnost.
2394 Kristus je
vzorem čistoty. Každý pokřtěný je povolán, aby vedl čistý život podle vlastního
životního stavu.
2395 Čistota
znamená integraci sexuality v osobě. Vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat.
2396 Mezi
hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést sebeukájení, smilstvo,
pornografii a homosexuální úkony.
2397 Svobodně
uzavřená smlouva mezi manžely zahrnuje věrnou lásku. Ta ukládá povinnost uchovat
nerozlučitelnost jejich manželství.
2398 Plodnost
je dobro, dar, cíl manželství. Tím, že manželé dávají život, se podílejí na
Božím otcovství.
2399 Regulace
početí představuje jeden z rysů odpovědného otcovství a mateřství. Dobré úmysly
manželů neospravedlňují používání prostředků mravně nepřijatelných (např. přímá
sterilizace nebo antikoncepce).
2400 Cizoložství
a rozluka, mnohoženství a volná láska jsou těžkými urážkami důstojnosti manželství.
7. ČLÁNEK
SEDMÉ PŘIKÁZÁNÍ
Nepokradeš (Ex 20,15; Dt 5,19; Mt 19,18).
1807 952
2401 Sedmé přikázání zakazuje brát nebo si neprávem
ponechávat majetek bližního a jakýmkoliv způsobem působit škody na jeho
majetku. Předpisuje spravedlnost a lásku ve správě pozemských statků a plodů
lidské práce. S ohledem na obecné blaho požaduje, aby se respektovalo všeobecné
určení statků a právo na soukromé vlastnictví. Křesťanský život usiluje
zaměřovat statky tohoto světa k Bohu a k bratrské lásce.
I. Všeobecné určení pozemských statků a soukromé
vlastnictví majetku
1939 226
2402 Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje
společné správě lidstva, aby o ně pečovalo, svou prací ji ovládalo a těšilo se
z jejích plodů.[268] Dobra
stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Nicméně země je rozdělena mezi
lidi, aby byla zaručena bezpečnost jejich života, který je vystaven strádání a
ohrožován násilím. Nabývání majetku je oprávněné, aby se zajistila svoboda a
důstojnost osob, aby každý mohl uspokojit své základní potřeby a potřeby těch,
za které nese odpovědnost. Majetek má umožňovat, aby se mezi lidmi projevila
přirozená solidarita.
2403 Právo na soukromé vlastnictví,
získané prací nebo přijaté od jiných jako dědictví nebo dar, neruší původní
darování země celému lidstvu. Všeobecné
určení pozemských statků zůstane prvotní, i když rozvoj obecného blaha
vyžaduje respektování soukromého vlastnictví, práva na ně a na jeho užívání.
1809,
1807 1903 307
2404 „Člověk, který užívá stvořených statků, se musí
na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v
tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu
druhých.“[269]
Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti, který se
má snažit, aby přinášel užitek a aby se dělil o plody majetku s druhými, na
prvním místě s členy své rodiny.
2405 Výrobní
statky – hmotné či nehmotné – jako pozemky nebo továrny, odborné znalosti nebo
umění, vyžadují péči těch, kdo je vlastní, aby jejich výnosy prospívaly co
největšímu počtu osob. Vlastníci užitkových a spotřebních statků jich mají
užívat s umírněností a jejich nejlepší část vyhradit hostům, nemocným a chudým.
2406 Státní moc má právo a
povinnost řídit oprávněné užívání práva na vlastnictví ve prospěch obecného
blaha.[270]
II. Úcta k osobám a jejich majetku
1839
2407 Respektování lidské důstojnosti v hospodářských
věcech vyžaduje praktické uplatňování ctnosti mírnosti, aby se krotilo lpění na věcech tohoto světa; a ctnosti spravedlnosti, aby bylo bližnímu dáváno
to, co mu náleží; rovněž pak uskutečňování vzájemné lidské solidarity, a to podle zlatého pravidla a velkomyslnosti Pána, který „ačkoli bohatý, stal se pro nás
chudým“, abychom „zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9).
RESPEKTOVÁNÍ
MAJETKU DRUHÝCH
2408 Sedmé přikázání zakazuje krádež,
to je uchvácení cizího majetku proti odůvodněné vůli vlastníka. Není to krádež,
dá-li se souhlas vlastníka předpokládat, nebo je-li odmítnutí proti zdravému
rozumu a všeobecnému určení statků. To je případ naléhavé a zřejmé nutnosti, v
níž jediným prostředkem je uspokojit bezprostřední a základní potřeby (potrava,
přístřeší, oděv...), je mít k dispozici a užívat cizí majetek.[271]
1867
2409 Každý způsob odnětí a nespravedlivého
přivlastnění si cizího majetku, i když to neodporuje ustanovením občanského
zákona, je proti sedmému přikázání. Stejně tak vědomě si ponechávat vypůjčené
nebo nalezené předměty; dopouštět se obchodního podvodu;[272]
platit nespravedlivé mzdy;[273]
zvyšovat ceny a spekulovat přitom s nevědomostí nebo nouzí druhých.[274]
Rovněž jsou mravně nedovolené tyto skutky:
spekulace, kterou se působí, aby se uměle měnilo hodnocení majetku vzhledem s
úmyslem těžit z toho na úkor druhých; korupce, jež ovlivňuje úsudek těch, kteří
mají učinit rozhodnutí na základě práva; přivlastnění a soukromé užívání
společenských zařízení nějakého podniku; špatně provedené práce; daňový podvod;
falšování šeků a faktur; přehnané výdaje; mrhání. Úmyslně poškozovat soukromé
nebo veřejné vlastnictví odporuje mravnímu zákonu a vyžaduje náhradu.
1807 1807 2101
2410 Sliby
se mají dodržovat a dohody zachovávat
tou měrou, jakou je závazek mravně spravedlivý. Značná část hospodářského a
společenského života závisí na hodnotě dohod (smluv) mezi fyzickými nebo
právními osobami. Je to případ smluv obchodních, prodejních nebo nákupních,
nájemních nebo pracovních smluv. Každá smlouva má být uzavírána a uplatňována s
dobrým úmyslem.
2411 Smlouvy podléhají směnné
(komutativní) spravedlnosti, která
upravuje výměny mezi osobami při plném respektování jejich práv. Směnná
spravedlnost přísně zavazuje; požaduje zachování vlastnických práv, zaplacení
dluhů a splnění svobodně přijatých závazků. Bez směnné spravedlnosti je nemožná
jakákoliv jiná forma spravedlnosti.
Je třeba rozlišovat směnnou spravedlnost a zákonnou
spravedlnost, která se týká toho, co občan právem dluží společenství, a distributivní spravedlnost, která
stanoví, co dluží společenství občanům podle jejich výkonu a jejich potřeb.
2412 Směnná spravedlnost vyžaduje odčinění spáchané nespravedlnosti, tj. navrátit
vlastníkovi to, oč byl okraden.
2487
Ježíš chválí Zachea pro
jeho předsevzetí: „Jestliže jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to
čtyřnásobně“ (Lk 19,8). Ti, kteří si přímo či nepřímo přivlastnili cizí
majetek, jsou vázáni jej vrátit nebo, jestliže ta věc už neexistuje, vrátit
odpovídající hodnotu v naturáliích nebo v penězích, jakož i nahradit plody a
zisky, které by z ní vlastník právoplatně vytěžil. Stejným způsobem mají povinnost
navrátit (věci) podle své odpovědnosti a získaného prospěchu všichni, kteří se
nějakým způsobem podíleli na krádeži anebo kteří jí využili, protože o ní
věděli; např. ti, kteří ji přikázali, podporovali nebo přechovávali kradené
věci.
2413 Hazardní hry (karty, atd.) nebo sázky samy o sobě neodporují spravedlnosti. Stávají se mravně
nepřijatelné, když někoho zbavují toho, co potřebuje, aby mohl krýt potřeby své
nebo druhých. Herní vášeň se může stát těžkým otroctvím. Podvádět při sázkách
nebo hrát falešně je těžký hřích, ledaže způsobená škoda je tak lehká, že ji
ten, komu byla způsobena, nemůže rozumně považovat za značnou.
2297
2414 Sedmé přikázání zakazuje skutky nebo akce,
které z jakéhokoliv důvodu, sobeckého nebo ideologického, obchodního nebo
totalitního, vedou k zotročení lidských bytostí,
k zneuznání jejich osobní důstojnosti, k jejich kupování, prodávání a
vyměňování, jako by to bylo zboží. Udělat z lidí násilím užitkovou hodnotu nebo
výdělečný zdroj je hřích proti jejich důstojnosti a jejich základním právům.
Svatý Pavel přikázal křesťanskému pánu, aby přijal svého křesťanského otroka
„ne už jako otroka, ale... jako drahého bratra...“ (Flm 16).
RESPEKTOVÁNÍ
NEPORUŠENOSTI (INTEGRITY) STVOŘENÍ
226
378 358
2415 Sedmé přikázání vyžaduje respektování
neporušenosti stvoření. Zvířata, jakož i rostliny a neživé věci, jsou přirozeně
určeny k obecnému blahu minulého, současného i budoucího lidstva.[275]
Užívání nerostných, rostlinných a živočišných zdrojů vesmíru nelze oddělovat od
mravních požadavků. Vláda nad neživými věcmi a nad jinými živými bytostmi,
kterou dal Stvořitel člověku, není absolutní; musí být uvedena v soulad s péčí
o kvalitu života bližního, včetně budoucích generací; vyžaduje náboženskou úctu
k neporušenosti stvoření.[276]
2234 344
2416 Zvířata
jsou Boží tvorové. Bůh je zahrnuje svou starostlivou péčí.[277]
Chválí ho a velebí ho už jen tím, že existují.[278] I
lidé mají k nim být laskaví. Měli by si vzpomenout, s jakou něžností zacházeli
se zvířaty svatí, jako sv. František z Assisi nebo sv. Filip Neri.
2417 Bůh odevzdal zvířata do správy tomu, kterého stvořil ke svému
obrazu.[279] Je
tedy oprávněné používat zvířat k zajištění výživy nebo k výrobě oděvů. Mohou
být ochočována, aby pomáhala člověku v jeho pracích i v jeho zábavách. Lékařské
a vědecké pokusy na zvířatech jsou mravně přijatelné, zůstávají-li v rozumných
mezích, protože přispívají k léčení nebo k záchraně lidských životů.
2446
2418 Odporuje lidské důstojnosti nechávat zvířata
zbytečně trpět a bezohledně nakládat s jejich životem. Stejně tak je nedůstojné
člověka utrácet pro zvířata sumy peněz, které by měly být přednostně určeny ke
zmírnění lidské bídy. Zvířata je možno mít rád, ale nemají být předmětem takové
lásky, jaká náleží jen lidem.
III. Sociální nauka Církve
359 1960
2419 „Křesťanské zjevení… nás přivádí k hlubšímu
pochopení zákonů společenského života.“[280]
Církev dostává z evangelia plné zjevení pravdy o člověku. Když plní své poslání
hlásat evangelium, dosvědčuje člověku jménem Krista jeho důstojnost a jeho povolání
k meziosobnímu společenství; učí ho požadavkům spravedlnosti a míru, které jsou
ve shodě s Boží moudrostí.
2246 2032
2420 Církev posuzuje z mravního hlediska hospodářské
a společenské záležitosti, „vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo
spása duší“.[281] V
řádu morálky má jiné poslání než politická moc: Církev se zajímá o časné
stránky obecného blaha, nakolik jsou zaměřeny na svrchované Dobro, náš poslední
cíl. Snaží se oživovat správné postoje ve vztahu k pozemským statkům a ve
společensko-hospodářských vztazích.
2421 Sociální nauka Církve se
vyvinula v devatenáctém století, v době, kdy bylo evangelium konfrontováno s
moderní průmyslovou společností, s jejími novými strukturami, ve výrobě spotřebního
zboží, jejím novým pojetím společnosti, státu a autority, jejími novými formami
práce a vlastnictví. Rozvoj církevní nauky v hospodářských a společenských
záležitostech dosvědčuje trvalou hodnotu učení Církve a zároveň pravý smysl
její vždy živé a činorodé Tradice.[282]
2044
2422 Sociální učení Církve tvoří naukový celek učení
Církve, který se rozvětvuje tou mírou, v jaké Církev podává výklad událostí v
průběhu dějin ve světle celkového pojetí slova zjeveného Ježíšem Kristem a za
přispění Ducha svatého.[283] Toto
učení se stává tím přijatelnější pro lidi dobré vůle, čím více projevuje svou
účinnost v jednání věřících.
2423 Sociální nauka Církve předkládá zásady uvažování; formuluje měřítka
pro posuzování, nabízí směrnice pro činnost:
Každý systém, jehož společenské vztahy by byly
zcela určovány hospodářskými činiteli, je proti přirozenosti lidské osoby a
jejího jednání.[284]
2317
2424 Teorie,
která dělá ze zisku výlučné pravidlo a poslední cíl hospodářské činnosti, je
mravně nepřijatelná. Bezuzdná touha po penězích nemůže nepřinést své zvrácené
důsledky. Je jednou z příčin četných konfliktů, které narušují sociální
pořádek.[285]
Systém, který obětuje „základní práva
jednotlivých osob a skupin kolektivní organizaci výroby“, odporuje důstojnosti
člověka.[286] Všechno, co snižuje osoby na pouhé nástroje
zisku, zotročuje člověka, vede ke zbožňování peněz a přispívá k šíření ateismu.
„Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Mt 6,24; Lk 16,13).
676
1886
2425 Církev
v moderním věku odmítla totalitní a bezbožecké ideologie spojené s „komunismem“
nebo „socialismem“. Z druhé strany také zavrhla v praxi „kapitalismu“
individualismus a svrchovaný primát tržního zákona nad lidskou prací.[287] Řízení hospodářství pouze prostřednictvím centrálního
plánování převrací společenské svazky v jejich základech; řízení
prostřednictvím pouhého tržního zákona porušuje sociální spravedlnost, protože
„existuje mnoho lidských potřeb, které nemají přístup na trh“.[288] Je nutné dávat přednost rozumnému usměrňování
obchodu a hospodářského podnikání podle správné stupnice hodnot a vzhledem k
obecnému blahu.
IV. Hospodářská činnost a sociální spravedlnost
1928
2426 Rozvoj hospodářské činnosti a zvýšení výroby
jsou zaměřeny na uspokojení potřeb lidských bytostí. Hospodářský život nehledí
jen na to, aby vzrůstala výroba zboží a aby se zvyšoval zisk nebo moc; je
především zaměřena na službu osobám, na službu celému člověku a na službu
celému lidskému společenství. Hospodářské podnikání, provozované podle svých
vlastních metod, musí probíhat v rámci mravního řádu, v duchu sociální
spravedlnosti, aby odpovídalo Božímu záměru s člověkem.[289]
378 307
2427 Lidská
práce pochází přímo od osob stvořených k Božímu obrazu a povolaných k tomu,
aby pokračovaly společně a pro druhé v díle stvoření tím, že si podrobí zemi.[290] Práce
je tedy povinnost: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10).[291] Práce
oslavuje dary Stvořitele a přijaté vlohy. Může být také výkupná. Tím, že člověk
snáší tíživou námahu[292] práce
ve spojení s Ježíšem, nazaretským řemeslníkem a ukřižovaným na Kalvárii, v
jistém smyslu spolupracuje s Božím Synem na díle vykoupení. Projevuje se jako
Kristův učedník tím, že nese každodenní kříž v činnosti, k jejímuž vykonávání
je povolán.[293] Práce
může být prostředkem k posvěcení a k pronikání pozemských skutečností Kristovým
duchem.
531
2185 2834
2428 V práci člověk uplatňuje a realizuje část svých
schopností vepsaných do své přirozenosti. Hlavní hodnota práce se týká člověka
samého, který je jejím autorem i adresátem. Práce je pro člověka, a ne člověk
pro práci.[294]
Každý
má mít možnost těžit z práce prostředky na vydržování vlastního života i svých
rodinných příslušníků a sloužit lidskému společenství.
2429 Každý má právo na hospodářské
podnikání; každý má právem používat svých vloh k tomu, aby přispěl k
rozmnožení statků, z nichž by měli prospěch všichni, a aby mohl sklízet z
vlastního úsilí spravedlivé plody. Musí dbát o to, aby se řídil směrnicemi vydanými
právoplatnou autoritou ve prospěch ke společnému dobru.[295]
2430 Hospodářský život je
vyvolává rozmanité a často protichůdné zájmy; tím se i vysvětluje, že se
vynořují pro něj příznačné konflikty.[296] Je
třeba usilovat o urovnání takových konfliktů vyjednáváním, respektujícím práva
a povinnosti každého společenského partnera: vedoucích podniků, představitelů
dělníků, jako jsou např. odborové organizace, a případně veřejné moci.
1883 1908
2431 Odpovědnost
státu. Hospodářská činnost, zvláště v tržním hospodářství, „se nemůže
odehrávat v institucionálním, právním a politickém vakuu. Naopak předpokládá jistotu
ohledně individuální svobody a vlastnictví, jakož i stabilní měnu a výkonné
veřejné služby. Hlavním úkolem státu proto je, zaručovat tuto jistotu, aby se
ten, kdo pracuje, mohl těšit z plodů své práce, a tudíž se cítil zavázán
provést ji dobře a poctivě... Úkolem státu je kontrolovat a řídit dodržování
lidských práv na hospodářské oblasti. Prvořadou odpovědnost v této oblasti však
nenese stát, nýbrž jednotlivé skupiny a sdružení, na něž se společnost dělí“.[297]
2415
2432 Lidé
odpovědní za vedení podniků mají vůči společnosti hospodářskou a ekologickou
odpovědnost za své jednání.[298] Jsou
povinni přihlížet k dobru osob, a ne pouze ke zvyšování zisků. Ty však jsou nutné. Umožňují uskutečňovat investice, které
zabezpečují budoucnost podniků a zaměstnanost.
2433 Přístup k práci a k
povolání musí být otevřen pro všechny, bez nespravedlivé diskriminace: mužům i
ženám, zdravým i tělesně postiženým, vlastním občanům i přistěhovalcům.[299]
Společnost má podle okolností pomáhat občanům nacházet práci a zaměstnání.[300]
1867
2434 Spravedlivá
mzda je oprávněný plod práce. Upírat ji anebo zadržovat může představovat
velkou nespravedlnost.[301] Při
stanovení přiměřené odměny se mají brát v úvahu jak potřeby, tak výkon každého
jednotlivce. „Práce má být odměňována tak, aby se jednotlivci a jeho rodině
dala možnost vést slušný život po stránce hmotné, společenské, kulturní a
duchovní, s přihlédnutím k úkolům a k výkonnosti každého pracujícího i ke stavu
podniku a k obecnému blahu.“[302] K
mravnímu ospravedlnění výše mzdy nestačí pouhá dohoda stran.
2435 Stávka je oprávněná, když
se jeví jako nevyhnutný nebo víceméně nezbytný prostředek k dosažení
přiměřeného užitku. Stává se mravně nepřijatelnou, je-li doprovázena
násilnostmi nebo vytyčí-li se při ní cíle, které nesouvisejí přímo s pracovními
podmínkami nebo odporují obecnému blahu.
2436 Je nespravedlivé neplatit ústavům sociálního pojištění příspěvky stanovené právoplatnou
autoritou.
Být
bez práce kvůli nezaměstnanosti je
pro toho, kdo je tím postižen, téměř vždy urážkou jeho důstojnosti a ohrožením
životní rovnováhy. Kromě škody, kterou je osobně postižen, z toho vyplývají
četná nebezpečí pro jeho rodinu.[303]
V. Spravedlnost a solidarita mezi národy
1938
2437 Nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků je
na mezinárodní úrovni taková, že vytváří opravdovou „propast“ mezi národy.[304] Na
jedné straně jsou ti, kteří vlastní a rozmnožují prostředky rozvoje, a na druhé
straně jsou ti, kteří hromadí dluhy.
2315 1911
2438 Různé příčiny náboženské, politické,
hospodářské a finanční povahy dávají „sociální otázce... světový rozměr“.[305] Je
nutná solidarita mezi národy, jejichž politiky jsou již navzájem závislé. A
stává se ještě nezbytnější, když jde o to zastavit „zvrhlé mechanismy“, které
překážejí rozvoji méně pokročilých národů.[306]
Protiprávní, ne-li lichvářské finanční systémy,[307]
nespravedlivé obchodní vztahy mezi národy, závody ve zbrojení je třeba nahradit
společné úsilí, jímž by se mobilizovaly zdroje k cílům mravního, kulturního a
hospodářského rozvoje. „Je třeba nově definovat priority a hodnotové stupnice.“[308]
2439 Bohaté národy mají velkou
mravní odpovědnost vůči těm národům, které si samy nemohou zajistit prostředky
vlastního rozvoje nebo jim v tom bylo zabráněno následkem tragických dějinných
událostí. Jde o povinnost solidarity a lásky; a také o povinnou spravedlnost,
jestliže blahobyt bohatých národů pochází ze zdrojů, které nebyly spravedlivě
placeny.
2440 Přímá pomoc je přiměřenou
odpovědí na bezprostřední mimořádné potřeby, způsobené například přírodními
pohromami, epidemiemi atd. Nestačí však napravit těžké škody vzešlé z ubohých
poměrů ani trvale uspokojovat lidské potřeby. Je třeba též reformovat mezinárodní hospodářské a finanční instituce, aby mohly lépe podporovat spravedlivé vztahy k méně
vyvinutým zemím.[309] Je
nutno podporovat úsilí chudých zemí, které usilují o svůj rozvoj a o své
osvobození.[310] Tyto
zásady je třeba uplatňovat zcela zvláštním způsobem v oblasti zemědělské práce.
Zemědělci, zvláště ve třetím světě, tvoří převážnou část širokých vrstev
chudých.
1908
2441 Základem každého úplného rozvoje lidské společnosti je růst smyslu pro Boha a
poznání sebe. Tehdy rozvoj rozmnožuje hmotné statky a dává je do služby člověka
a jeho svobody. Omezuje bídu a hospodářské vykořisťování. Posiluje úctu ke
kulturní svébytnosti a otevřenosti k transcendentnu (nadpřirozenu).[311]
525,
544 786 2544-2547 899
2442 Není věcí církevních pastýřů zasahovat přímo do
politických záležitostí a do uspořádání společenského života. Tento úkol patří
k povolání věřících laiků, kteří
jednají z vlastního podnětu společně se všemi svými spoluobčany. Sociální
činnost může zahrnovat množství konkrétních cest; má mít ovšem vždy za cíl
obecné blaho a má být v souladu s evangelijním poselstvím a s učením Církve. Je
záležitostí věřících laiků, aby „s křesťanskou horlivostí oživovali časné
skutečnosti a ukazovali v nich, že jsou svědky a tvůrci pokoje a
spravedlnosti“.[312]
VI. Láska k chudým
853
2443 Bůh žehná těm, kteří pomáhají chudým a kárá ty,
kteří se o ně nezajímají: „Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od
tebe vypůjčit, se neodvracej“ (Mt 5,42). „Zadarmo jste dostali, zadarmo
dávejte“ (Mt 10,8). Ježíš pozná své vyvolené právě podle toho, kolik vykonali
pro chudé.[313] Když
se „chudým hlásá radostná zvěst“ (Mt 11,5),[314] je to
znamení Kristovy přítomnosti.
1716
2444 Láska Církve k chudým „patří k jejím pevným
tradicím“.[315]
Inspiruje se evangeliem blahoslavenství,[316]
Ježíšovou chudobou[317] a
jeho laskavostí k chudým.[318] Láska
k chudým je pro křesťana také jedním z motivů povinnosti pracovat, aby „mohl
konat dobro a pomáhat těm, kdo trpí v nouzi“ (Ef 4,28). Taková láska k chudým
se netýká jen hmotné chudoby, nýbrž i četných forem kulturní a náboženské
chudoby.[319]
2536
2445 Láska k chudým je neslučitelná s bezuzdnou
láskou k bohatství a jeho sobeckému užívání:
2547
„Nuže tedy, vy boháči, plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny. Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – a on se vám nebrání“ (Jak 5,1-6).
2402
2446 Svatý Jan Zlatoústý to důrazně připomíná:
„Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život.
Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“[320] „Musí
být především plněny požadavky spravedlnosti, aby se jako dary lásky nenabízely
věci, které mají být poskytnuty s titulu spravedlnosti.“[321]
„Dáváme-li chudým nezbytné věci, nedáváme jim nějaký osobní dar, ale vracíme jim, co je jejich. Plníme spíše povinnost spravedlnosti než skutek lásky.“[322]
1969 1038 1460
2447 Skutky milosrdenství
jsou činy lásky, kterými pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo
duchovních potřebách.[323] Učit,
radit, těšit, posilovat – to jsou skutky duchovního milosrdenství, stejně jako
odpouštět a trpělivě vše snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají
obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá
střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme
nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé.[324] Dávat
almužnu chudým[325] je
mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky: je to také úkon
spravedlnosti, který se líbí Bohu:[326]
886 1004
„Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo
má něco k jídlu, ať jedná stejně“ (Lk 3,11). „Raději dejte to, co je v mísách,
jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté“ (Lk 11,41). „Když bratr nebo sestra
nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z
vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim,
co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné?“ (Jak 2,15-16).[327]
786 1397 1586
2448 Ve svých rozmanitých formách – hmotná bída,
nespravedlivý útlak, tělesné a duševní nemoci a konečně smrt – je lidská bída zřejmým znamením vrozeného
stavu slabosti, v němž se člověk nachází po prvotním hříchu, a potřeby spásy.
Právě proto přitáhla soucit Krista Spasitele, který ji chtěl vzít na sebe a
ztotožnit se s nejmenšími mezi bratry. „A také proto jsou utlačovaní předmětem přednostní lásky Církve, která od
počátku navzdory nevěrnosti mnoha svých členů nepřestávala usilovat o to, aby
jim ulehčila, aby je bránila a osvobodila. Dělala to nesčetnými dobročinnými
díly, která budou vždy a všude nezbytná.“[328]
2449 Již ve Starém zákoně je celá řada různých právních opatření
(„milostivé léto“, zákaz půjčovat peníze na úrok a zadržovat zástavu, povinnost
dávat desátek, platit mzdu nádeníkům každý den, právo paběrkovat a sbírat
klásky) ve shodě s výzvou Deuteronomia: „Potřebný ze země nevymizí, proto ti
přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utiskovanému a potřebnému bratru“
(Dt 15,11). Ježíš přijímá toto slovo za své: „Vždyť chudé máte mezi sebou
vždycky, ale mne vždycky nemáte“ (Jan 12,8). Tím neruší rozhorlená slova
dávných proroků: kupují „nuzáky za stříbro, ubožáka za pár opánků...“ (Am 8,6),
ale vybízí nás, abychom poznali, že je přítomen v chudých, kteří jsou jeho bratry.[329]
Svatá Růžena z Limy, když ji jednoho dne její matka kárala, že přijímá do domu chudé a nemocné, jí bez váhání řekla: „Když sloužíme chudým a nemocným, sloužíme Ježíšovi. Nesmíme dopustit, aby chyběla pomoc našemu bližnímu, protože Ježíšovi sloužíme ve svých bratřích.“[330]
Souhrn
2450 „Nepokradeš“ (Dt 5,19). „Ani
zloději, ani lakomci... ani lupiči nebudou mít v Božím království účast“ (1 Kor
6,10).
2451 Sedmé přikázání nařizuje
spravedlnost a lásku ve správě pozemských statků a plodů lidské práce.
2452 Dobra stvoření jsou určena všemu
lidskému pokolení. Právo na soukromé vlastnictví neruší všeobecné určení
statků.
2453 Sedmé přikázání zakazuje krádež.
Krádež je uchvácení cizího majetku proti odůvodněné vůli vlastníka.
2454 Jakýkoliv způsob
nespravedlivého odnímání a užívání majetku druhého odporuje sedmému přikázání.
Spáchaná nespravedlnost vyžaduje odčinění. Směnná (komutativní) spravedlnost
vyžaduje navrácení toho, co bylo ukradeno.
2455 Mravní zákon zakazuje skutky,
které z obchodních nebo totalitárních důvodů vedou k zotročování lidí, jejich
kupování, prodávání a vyměňování, jako by to bylo zboží.
2456 Vládu, kterou dal Stvořitel
člověku nad nerostnými, rostlinnými a živočišnými zdroji vesmíru, nelze
oddělovat od respektování mravních závazků, včetně těch, které se týkají
budoucích generací.
2457 Zvířata jsou svěřena člověku,
který k nim má být laskavý. Zvířata mohou sloužit člověku k oprávněnému ukojování
jeho potřeb.
2458 Církev posuzuje hospodářské a
společenské záležitosti, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása
duší. Zajímá se o časné stránky obecného blaha, nakolik je zaměřeno na
svrchované Dobro, náš poslední cíl.
2459 Sám člověk o sobě je původcem,
středem i cílem celého hospodářského života. Rozhodující bod sociální otázky
je, aby se statků stvořených Bohem pro všechny dostalo skutečně všem podle spravedlnosti
a v duchu lásky.
2460 Hlavní hodnota práce se týká
samého člověka, který je jejím původcem
a adresátem. Svou prací se člověk se prací podílí na stvořitelském díle.
Práce může být výkupná, koná-li se ve spojení s Kristem.
2461 Opravdový rozvoj je rozvoj
celého člověka. Jde o to podporovat „tvůrčí schopností každého jednotlivce,
rozvíjet jeho schopnost odpovědět na své povolání, a tím i na výzvu Boží v něm
obsaženou“.[331]
2462 Almužna dávaná chudým je
svědectvím bratrské lásky: je to také dílo spravedlnosti, které se líbí Bohu.
2463 Jak nepoznávat Lazara, hladového
žebráka z podobenství,[332] v množství lidských bytostí bez chleba, bez
střechy nad hlavou, bez ubytování? Jak neslyšet Ježíše: „Cokoli jste neučinili
jednomu z těchto nepatrných, ani pro mne jste neudělali“ (Mt 25,45)?
8. ČLÁNEK
OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ
„Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“
(Ex 20,16).
„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nebudeš
přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy.“ (Mt 5,33).
2464 Osmé přikázání zakazuje překrucovat pravdu ve vztazích k druhým.
Tato mravní norma vyvěrá z povolání svatého lidu – být svědkem svého Boha,
který je pravda a chce pravdu. Porušování pravdy vyjadřuje slovy nebo skutky
odmítnutí úsilí o mravní poctivost: je vážnou nevěrností vůči Bohu a v tomto
smyslu podrývají základy Smlouvy.
I. Žít v pravdě
215
2465 Starý zákon dosvědčuje: Bůh je pramenem každé pravdy.[333] Jeho Slovo je pravda.[334] Jeho
zákon je pravda. „Od pokolení do pokolení je tvá věrnost“ (Ž 119,90).[335] Protože
Bůh je pravdomluvný, „věrný“ (Řím 3,4), jsou členové jeho lidu voláni k životu
v pravdě.[336]
2153
2466 Boží pravda se zcela zjevila v Ježíši Kristu,
který je „plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14). On je „světlo světa“ (Jan 8,12), On je Pravda.[337]
„Každý, kdo v něho věří, nezůstává v temnotě“ (Jan 12,46). Ježíšův učedník
zůstává věrný jeho slovu, aby poznal pravdu, která ho osvobodí[338] a posvětí.[339]
Následovat Ježíše znamená žít v „Duchu pravdy“ (Jan 14,17), kterého Otec posílá
v jeho jménu[340] a
který „uvede do celé pravdy“ (Jan 16,13). Své učedníky Ježíš učí bezvýhradné
lásce k pravdě: „Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne“ (Mt 5,37).
2104
2467 Člověk od přirozenosti touží po pravdě. Má
povinnost ji ctít a dosvědčovat: „Všichni lidé, protože jsou osoby —... jsou v
souladu se svou důstojností vlastní přirozenosti pobádáni a zároveň i mravně
zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též vázáni přidržet se
poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život.“[341]
1458
2468 Pravda jako správnost jednání a lidské řeči se
nazývá pravdivost, upřímnost nebo
přímost. Pravda neboli opravdovost je ctnost, která spočívá v tom, že se
projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se
přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví.
1807
2469 „Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé
navzájem nedůvěřovali, totiž kdyby si navzájem neříkali pravdu.“[342]
Ctnost pravdivosti dává spravedlivě druhému, co mu patří. Pravdivost respektuje
správnou rovnováhu mezi tím, co má být sděleno, a tajemstvím, jež má být
zachováno: vyžaduje čestnost a diskrétnost. Kvůli spravedlnosti „má člověk
druhému sdělit pravdu“.[343]
2470 Kristův učedník přijímá „život v pravdě“, což znamená vést prostý
život podle Pánova příkladu a zůstávat v jeho pravdě. „Když tvrdíme, že máme s
ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě
s pravdou“ (1 Jan 1,6).
II. „Vydat svědectví pravdě“
893,
905 1816
2471 Kristus před Pilátem prohlašuje, že „přišel
proto na svět, aby vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). Křesťan se nesmí stydět
„veřejně vyznávat našeho Pána“ (2 Tim 1,8). V situacích, ve kterých se po
křesťanu žádá, aby dosvědčil svou víru, má povinnost ji jednoznačně vyznat, jak
to učinil svatý Pavel před svými soudci. Věřící si má vždycky zachovat čisté
svědomí před Bohem i před lidmi (Sk 24,16).
1807
2472 Povinnost křesťanů účastnit se života Církve je
má k tomu, aby jednali jako svědkové
evangelia a závazků, které z toho vyplývají. Takové svědectví je předáváním
víry slovem i skutkem. Svědectví je úkonem spravedlnosti, který potvrzuje
pravdu nebo ji dává poznat.[344]
„Všichni věřící kdekoliv žijící jsou totiž povinni příkladem svého života i svědectvím svého slova dávat viditelně najevo nového člověka, kterého křtem oblékli, i moc Ducha svatého, který je posílil biřmováním."[345]
1808,
1258 852
2473 Mučednictví
je svrchované svědectví vydané pravdě víry; znamená svědectví, které sahá až k
smrti. Mučedník vydává svědectví o zemřelém a zmrtvýchvstalém Kristu, s nímž je
spojen láskou. Vydává svědectví o pravdě víry a křesťanskému učení. Podstupuje
smrt skutkem statečnosti. „Dovolte, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi
bude dopřáno dosáhnout Boha.“[346]
2474 Církev s velkou péčí sebrala vzpomínky na ty, kteří šli až do
krajnosti, aby dosvědčili svou víru. Jde o akta mučedníků, která tvoří archivy
pravdy psané krvavými písmeny.
1011
„Nebudou mi k ničemu všechny půvaby země ani
pozemská království; pro mne je lepší, abych zemřel, abych se spojil s Ježíšem
Kristem, než abych byl králem až do končin země. Hledám toho, který za nás
zemřel. Jeho chci, který pro nás vstal z mrtvých. Blíží se chvíle mého
zrození...“[347]
„Velebím tě, žes mě považoval za hodného tohoto
dne a této hodiny, abych byl připočten mezi tvé mučedníky... Tys dodržel svůj
slib, Bože věrnosti a pravdy. Za tuto milost a za všechny věci tě chválím,
velebím tě, vzdávám ti slávu skrze Ježíše Krista, věčného a všemohoucího kněze,
tvého přemilého Syna. Skrze něho, který žije a kraluje s Tebou a Duchem svatým,
buď sláva Tobě nyní a na věky věků. Amen.“[348]
III. Porušování pravdy
2475 Kristovi učedníci oblékli „člověka nového, který je stvořen podle
Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,24). Zanechali lži[349] a je
třeba, aby odložili „všechno, co je špatné, každou neupřímnost, přetvářku,
závist a všechno pomlouvání“ (1 Petr 2,1).
2152
2476 Křivé svědectví a křivá přísaha. Tvrzení
odporující pravdě, pronesené veřejně, nabývá zvláštní závažnosti. Je-li
proneseno před soudem, stává se křivým svědectvím.[350] Je-li
učiněno pod přísahou, je to křivá přísaha. Takové způsoby jednání přispívají
buď k odsouzení nevinného, nebo k osvobození viníka, nebo ke zvýšení trestu
uloženého obviněnému.[351] Vážně
ohrožují právo a spravedlnost rozsudku vyneseného soudci.
2477 Respektování dobré pověsti
osob činí nedovoleným každé chování a každé slovo, jež může způsobit
nespravedlivou škodu.[352] Stává
se vinným:
— opovážlivým
úsudkem ten, kdo, byť i mlčky, připustí jako pravdivou nějakou mravní vinu
u bližního bez dostatečného důkazu;
— nactiutrháním
ten, kdo bez objektivně platného důvodu odhalí chyby a prohřešky druhým osobám,
které je neznají;[353]
— pomluvou
ten, kdo tvrzeními odporujícími pravdě škodí dobré pověsti druhých a dává
příležitost k mylným úsudkům o nich.
2478 Každý se má, pokud je to možné, snažit myšlenky, slova i jednání
svého bližního vysvětlovat příznivě, aby se vyhnul opovážlivému úsudku.
„Každý dobrý křesťan musí být ochotnější vyložit si výrok bližního v dobrém, než ho odsoudit; a nemůže-li ho dobře vyložit, ať se bližního zeptá, jak on sám tomu výroku rozumí, a rozumí-li mu špatně, ať bližního s láskou opraví; a nestačí-li to, ať hledá všechny vhodné prostředky, aby se druhý, když tomu dobře porozumí, zachránil.“[354]
1753
2479 Nactiutrhání a pomluva ničí dobrou pověst a čest bližního. Nuže, čest je společenské svědectví vzdávané lidské
důstojnosti a každý má přirozené právo na čest svého jména, na svou dobrou
pověst a na úctu. Proto nactiutrhání a pomluva urážejí ctnost spravedlnosti a
lásky.
2480 Je třeba se vyhnout jakémukoliv slovu nebo chování, které lichocením, pochlebnictvím nebo přitakáváním
druhé povzbuzuje nebo utvrzuje v jejich špatných skutcích a v jejich zvráceném
chování. Lichocení je těžké provinění, podporuje-li neřesti nebo těžké hříchy.
Touha být užitečným nebo přátelství neospravedlňují dvojakost v řeči. Lichocení
je všední hřích, když se rodí z touhy být milý, vyhnout se nějakému zlu, čelit
nějaké nutnosti, dosáhnout dovolených výhod.
2481 Chvastounství nebo
vychloubání je proviněním proti pravdě. To platí také pro ironii, která se snaží znevážit někoho tím, že zlovolně zkresluje
některý rys jeho chování.
392
2482 „Lež
spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat.“[355] Pán
pranýřuje lež jakožto dílo satana: „Váš otec je ďábel... není v něm pravda.
Když mluví lež, mluví z toho, co je mu
vlastní, protože je lhář a otec lži“ (Jan 8,44).
2483 Lež je nejotevřenější urážka pravdy. Lhát to znamená mluvit nebo
jednat proti pravdě, aby byl uveden do omylu ten, kdo má právo ji znát. Lež
tím, že narušuje základní vztah člověka k pravdě a bližnímu, znehodnocuje
zároveň konstitutivní vztah člověka a jeho slova k Bohu.
1750
2484 Závažnost
lži se měří podle povahy pravdy, kterou zkresluje, podle okolností, úmyslů lháře,
podle škod způsobených těm, kteří jsou jejími oběťmi. Lež sama o sobě je pouze
všedním hříchem, stává se však smrtelným, když těžce poškozuje ctnost spravedlnosti
a lásky.
1607 1756
2485 Lež je nutno odsuzovat pro její povahu. Je
znevážením slova, jehož funkcí je sdělovat jiným poznanou pravdu. Vědomý úmysl
uvést bližního do omylu tvrzeními odporujícími pravdě je prohřešek proti
spravedlnosti a lásce. Provinění je větší, když úmysl oklamat je spojen s
nebezpečím, že bude mít pro ty, kteří jsou odvráceni od pravdy, zhoubné
následky.
2486 Lež (protože je porušením ctnosti pravdivosti) je skutečným násilím
spáchaným na bližním. Zasahuje ho v jeho schopnosti poznávat, což je podmínkou
každého úsudku a každého rozhodnutí. Má v sobě zárodek duchovní rozpolcenosti a
všeho zla, které z ní pochází. Lež je škodlivá pro každou společnost; podrývá
důvěru mezi lidmi a zpřetrhává tkáň společenských vztahů.
2412 1459
2487 Každé provinění spáchané proti spravedlnosti a
pravdě ukládá povinnost odčinění, i
když bylo viníkovi odpuštěno. Není-li možné odčinit urážku veřejně, je třeba
tak učinit v soukromí. Není-li možné odškodnit toho, kdo škodu utrpěl, přímo,
je mu třeba dát zadostiučinění ve jménu lásky morálně. Tato povinnost odčinění
se týká i prohřešků proti dobré pověsti druhého. Mravní a leckdy hmotná náhrada
má být přiměřená škodě, která byla způsobena. Je to povinnost svědomí.
IV. Úcta k pravdě
1740
2488 Právo na sdělení pravdy
není bezpodmínečné. Každý má přizpůsobit svůj život evangelijnímu přikázání
bratrské lásky. To vyžaduje, aby se v konkrétních situacích zvážilo, zda je
vhodné či ne odhalit pravdu tomu, kdo se na ni táže.
1467 2284
2489 Láska a úcta k pravdě mají poradit odpověď na
každou žádost o informaci nebo sdělení.
Dobro a bezpečnost druhého, respektování soukromého života, obecné blaho jsou
dostatečné důvody, aby se zamlčelo to, co nemá být známo, anebo aby se použilo
šetrného způsobu řeči. Povinnost vyvarovat se pohoršení často vyžaduje přísnou
diskrétnost. Nikdo není povinen vyjevit pravdu tomu, kdo nemá právo ji znát.[356]
2490 Zpovědní tajemství je
posvátné a nesmí být pod žádnou záminkou porušeno. „Svátostné zpovědní
tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani
slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu.“[357]
2491 Služební tajemství –
kterým jsou vázáni například politikové, vojáci, lékaři, právníci – nebo
důvěrná sdělení, učiněná pod pečetí tajemství, mají být uchovávána, kromě výjimečných
případů, v nichž by dodržení tajemství mělo tomu, kdo je svěřuje, komu bylo
svěřeno nebo třetím osobám způsobit velmi těžké škody, kterým lze zabránit
pouze rozšířením pravdy. Soukromé informace, škodlivé druhým, nemají být
rozšiřovány bez závažného a přiměřeného důvodu, i když nebyly svěřeny pod
pečetí tajemství.
2522
2492 Každý má dodržovat spravedlivou zdrženlivost
ohledně soukromého života jiných osob. Odpovědní vedoucí hromadných sdělovacích
prostředků mají dodržovat správnou rovnováhu mezi požadavky obecného blaha a
respektování práv jednotlivců. Zveřejňování informací ze soukromého života osob
angažovaných v politické nebo veřejné činnosti je nutno odsoudit potud, pokud
porušuje soukromí a svobodu těchto osob.
V. Užívání hromadných sdělovacích prostředků
2493 V současné společnosti mají hromadné sdělovací prostředky zvlášť
důležitou úlohu v informovanosti, kulturním rozvoji a ve výchově. Tato úloha
vzrůstá vzhledem důsledkem technickému pokroku, rozsahu a rozmanitosti
vysílaných zpráv, vlivu na veřejné mínění.
1906
2494 Informace hromadných sdělovacích prostředků
slouží obecnému blahu.[358] Společnost
má právo na informaci zakládající se na pravdě, na svobodě, spravedlnosti a
solidaritě:
„Správné uplatňování tohoto práva však vyžaduje, aby sdělování mělo vždy pravdivý obsah a aby při zachování spravedlnosti a lásky bylo úplné. Kromě toho jeho forma musí být mravně nezávadná, to znamená, že při šíření zpráv musí dbát mravních norem a i důstojnosti člověka.“[359]
906
2495 „Je nutné,
aby všichni členové společnosti plnili i v této oblasti své závazky vůči
spravedlnosti a lásce a snažili se vytvářet a rozšiřovat správné veřejné mínění
také pomocí těchto prostředků.“[360] Solidarita se jeví jako důsledek pravdivého a
spravedlivého sdělování informací, volného proudění myšlenek, které mají
napomáhat k poznání a respektování druhých.
2525
2496 Prostředky
společenského sdělování (zvláště hromadné sdělovací prostředky) mohou zavinit
jistou pasivitu u svých uživatelů, takže
se z nich stanou málo bdělí spotřebitelé zpráv nebo podívaných. Ve vztahu k
hromadným sdělovacím prostředkům si jejich uživatelé mají uložit umírněnost a
kázeň. Mají povinnost vypěstovat si jasné a správné svědomí, aby dokázali snáze
odolávat špatným vlivům.
2497 Odpovědní
představitelé tisku mají při šíření informací právě z titulu svého povolání
povinnost sloužit pravdě a neporušovat lásku. Se stejnou péčí aˇusilují, aby
respektovali povahu faktů a meze kritického posuzování osob. Musí se vyvarovat
toho, aby neupadli do utrhačnosti.
1903 2286 2237
2498 „Veřejná
moc má... zvláštní povinnosti se zřetelem k obecnému blahu… má úkol bránit
a zabezpečovat v rámci své kompetence pravdivou a spravedlivou svobodu
informací“... „Vydáváním zákonů a jejich bedlivým prováděním“ se má veřejná moc
postarat, „aby ze zneužívání těchto prostředků nevznikaly vážné škody pro
veřejnou mravnost a společenský pokrok“.[361] Veřejná moc má potrestat porušení práv každého
člověka na dobrou pověst a na tajemství soukromého života. Včas a poctivě má
podávat informace týkající se obecných záležitostí nebo dávající odpověď na
oprávněné zneklidnění obyvatelstva. Ničím nelze ospravedlnit, když hromadné
sdělovací prostředky šíří falešné informace za účelem manipulace veřejného
mínění. Takovými zásahy se nesmí napadat svoboda jednotlivců a skupin.
2499 Morálka
pranýřuje metlu totalitních států, které systematicky falšují pravdu,
vykonávají pomocí sdělovacích prostředků politickou nadvládu nad veřejným
míněním, „manipulují“ obžalované i svědky při veřejných procesech a myslí si,
že upevní svůj despotismus tím, že udusí a potlačí všechno, co považují za
„názorové zločiny“.
VI. Pravda, krása a posvátné umění
2129 341 1804
2500 Konání dobra je doprovázeno nezaslouženou
duchovní radostí a mravní krásou. Stejně tak je pravda spojena s radostí a
jasem duchovní krásy. Pravda je krásná sama od sebe. Pravda slova je racionální
vyjádření poznání stvořené i nestvořené skutečnosti a člověk obdařený rozumem
ji potřebuje. Pravda však může nacházet také jiné doplňující formy lidského
vyjádření, především tehdy, když jde o to vyvolat, co je v ní nevyslovitelné:
hlubiny lidského srdce, povznesení duše, tajemství Boha. Ještě předtím, než se
Bůh zjevil člověku prostřednictvím slov pravdy, zjevil se mu všeobecnou řečí
stvoření, dílem svého slova a své moudrosti: řád a soulad vesmíru, který dokáže
objevit jak dítě, tak vědec, velikost a krása tvorů dávají analogicky poznat
Tvůrce,[362]
„vždyť je stvořil sám Původce krásy“ (Mdr 13,3).
„Moudrost je výdech Boží moci, čirý výron slávy Všemohoucího, protože nic poskvrněného se do ní nedostane, neboť je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti a obraz jeho dobroty“ (Mdr 7,25-26). „Ona je totiž krásnější nad slunce a nad všechna seskupení hvězd, srovnána se světlem vítězí nad ním, neboť po světle následuje noc, ale zlo nic nezmůže proti moudrosti“ (Mdr 7,29-30). „Zamiloval jsem se do její krásy“ (Mdr 8,2).
1156-1162 339
2501 Člověk „stvořený k Božímu obrazu“ (Gn 1,26)
vyjadřuje pravdu svého vztahu k Bohu Stvořiteli také prostřednictvím krásy
svých uměleckých děl. Umění je totiž
vpravdě lidský způsob výrazu. Přesahuje snahu uspokojit životní potřeby,
společnou všem živým tvorům, je spontánní hojností vnitřního bohatství lidské
bytosti. Umění, plod nadání, darovaného Stvořitelem, a lidského úsilí, je
formou praktické moudrosti, která
spojuje poznání a dovednost[363] k
tomu, aby pravdě nějaké skutečnosti dala formu vyjádřenou v řeči přístupné
zraku nebo sluchu. Tím zahrnuje umění určitou podobnost s činností Boha ve
stvoření, a to v té míře, v jaké se inspiruje pravdou a láskou k tvorům. Umění,
jako každá jiná lidská činnost, nemá v sobě svůj absolutní cíl, ale je zaměřeno
k poslednímu cíli člověka, kterým je také zušlechťováno.[364]
2502 Posvátné umění je pravdivé a
krásné, když svou formou odpovídá svému vlastnímu poslání: ve víře a v klanění
odhalovat a oslavovat transcendentní
tajemství Boha, svrchovanou neviditelnou krásu pravdy a lásky, která se
zjevila v Kristu, „odlesku božské slávy a výrazné podobě jeho podstaty“ (Žid
1,3), v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9); odhalovat a oslavovat
duchovní krásu, která se zrcadlí v nejsvětější Panně, Matce Boží, v andělech a
svatých. Pravé posvátné umění vede člověka ke klanění, k modlitbě a k lásce
Boha Stvořitele a Spasitele, jenž je Svatý a Posvětitel.
2503 Proto mají biskupové
pečovat, osobně nebo skrze své zástupce, o to, aby podporovali posvátné umění,
starobylé i moderní, ve všech jeho formách. Se stejnou horlivostí se mají
snažit vymýtit z liturgie a bohoslužebných budov všechno, co není ve shodě s
pravdou víry a ryzí krásou posvátného
umění.[365]
Souhrn
2504 „Nevydáš proti svému bližnímu
křivé svědectví“ (Ex 20,16). Kristovi učedníci oblékli „nového člověka, který
je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,24).
2505 Pravda neboli pravdivost je
ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích,
říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a
pokrytectví.
2506 Křesťan se nesmí stydět
„vyznávat našeho Pána“ (2 Tim 1,8) skutky i slovy. Mučednictví je
nejvznešenější svědectví vydané pravdě víry.
2507 Úcta k dobrému jménu a cti osob
zakazuje každé nactiutrhačné nebo pomlouvačné chování či slovo.
2508 Lež spočívá v tom, že člověk říká
nepravdu s úmyslem oklamat bližního, který má právo na pravdu.
2509 Provinění spáchané proti pravdě
vyžaduje odčinění.
2510 „Zlaté pravidlo“ pomáhá v
konkrétních situacích rozlišit, zda je či není vhodné sdělit pravdu tomu, kdo
se na ni ptá.
2511 „Svátostné zpovědní tajemství je
neporušitelné.“[366] Služební tajemství je nutno dodržovat. Důvěrná
sdělení, která mohou druhým škodit, se nesmí rozšiřovat.
2512 Společnost má právo na informaci
zakládající se na pravdě, svobodě, spravedlnosti. Je vhodné ukládat si při
užívání hromadných sdělovacích prostředků umírněnost a kázeň.
2513 Krásná umění, ale především
posvátné umění, „jsou svou povahou zaměřena k nekonečné Boží kráse, která má
alespoň nějak zračit v dílech lidských. Jsou tím spíše zasvěcena rozmnožování
Boží chvály a slávy, když si nekladou jiný cíl, než co nejvíce přispět k
pozvednutí lidských myslí k Bohu“.[367].
9. ČLÁNEK
DEVÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ
„Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš
dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po
jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu“ (Ex
20,17).
„Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s
ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28).
377,
400
2514 Svatý Jan rozlišuje tři druhy nezřízené touhy
nebo žádostivosti: žádostivost těla, žádostivost očí a pýcha života.[368] Podle
katolické katechetické tradice deváté přikázání zakazuje žádostivost tělesnou;
desáté žádostivost majetku druhého.
405
2515 „Žádostivost“ může etymologicky označovat každý
silný projev lidské touhy. Křesťanská teologie dala tomuto slovu vyhraněný
význam smyslového hnutí, které se vzpírá příkazům lidského rozumu. Svatý Pavel
ji ztotožňuje se vzpourou „těla proti duchu“.[369] Je
důsledkem neposlušnosti prvotního hříchu.[370] Vnáší
nepořádek do mravních sil člověka, a i když není sama o sobě hříchem, vzbuzuje
v člověku ochotu k tomu, aby se dopustil hříchu.[371]
407 362
2516 Již
proto, že se člověk skládá z ducha a těla,
existuje v něm jisté napětí, probíhá v něm jistý boj mezi náklonnostmi „ducha“
a „těla“. Tento konflikt patří však k dědictví hříchu, je jeho důsledkem a
zároveň i potvrzením. Je součástí každodenní zkušenosti duchovního boje.
Apoštolovi nejde o to znevažovat nebo odsuzovat tělo, které s duchovou duší vytváří přirozenost člověka a jeho osobnost jako výraz subjektu; zaměřuje se však na skutky, nebo spíše na ustálené dispozice – na ctnosti a neřesti – mravně dobré nebo špatné, které jsou plodem podřízení (v prvním případě) nebo odporu (v druhém případě) vzhledem ke spásnému působení Ducha svatého. Proto apoštol píše: „Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!“ (Gal 5,25).[372]
I. Očištění srdce
1809 368
2517 Srdce je sídlem mravní osobnosti: „Neboť ze
srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství...“ (Mt 15,19).
Boj proti tělesné žádostivosti vyžaduje očišťování srdce a cvičení v
umírněnosti:
„Uchovávej se v prostotě a nevinnosti a budeš jako děti, které neznají zlo, jež pustoší lidský život.“[373]
94
2518 Šesté blahoslavenství hlásá: „Blahoslavení
čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Slovy „čistého srdce“ jsou
označováni ti, kteří uvedli v soulad svůj rozum a svou vůli s požadavky Boží
svatosti, především ve třech oblastech: v lásce,[374] v
čistotě neboli sexuální počestnosti,[375] v
lásce k pravdě a v pravověrnosti ve víře.[376] Mezi
čistotou srdce, těla a víry existuje souvislost:
1752 2337 1264 2501 2819 2548 158
Věřící mají věřit v články Vyznání víry, „aby věříce,
poslouchali Boha, poslouchajíce, žili počestně; žijíce počestně, očišťovali svá
srdce a očišťujíce svá srdce, chápali, co věří“.[377]
2519 Těm, kdo mají „čisté srdce“, je přislíbeno, že uvidí Boha tváří v
tvář a že mu budou podobni.[378]
Čistota srdce předchází patření na Boha. Již nyní nám dovoluje vidět věci v Božím světle, přijímat druhého jako
„bližního“; dovoluje nám vnímat lidské tělo, své i bližního, jako chrám Ducha
svatého, projev božské krásy.
II. Boj o čistotu
2520 Křest uděluje tomu, kdo jej přijímá, milost očištění ode všech
hříchů. Avšak pokřtěný musí pokračovat v boji proti žádostivosti těla a
nezřízeným touhám. S Boží milostí dosáhne čistoty srdce:
— skrze ctnost a
dar čistoty, protože čistota umožňuje milovat celým a nerozděleným srdcem;
— skrze čistý
úmysl, který spočívá ve stálém zaměření na pravý cíl člověka: pokřtěný se
snaží prostým okem hledat a konat ve všem Boží vůli;[379]
2846 1762
— skrze čistý
pohled, vnější i vnitřní; skrze ukázněné city a obrazotvornost, odmítáním
jakéhokoliv zalíbení v nečistých myšlenkách, které vedou k tomu, že se člověk
vzdaluje od cesty Božích přikázání: „Pohled vzněcuje pošetilce k vášni“ (Mdr 15,5);
— skrze modlitbu:
„Myslel jsem, že zdrženlivost je dílem vlastní síly; byl jsem si vědom, že ji nemám, jsa tak zpozdilý, že jsem ani nevěděl, že stojí psáno, že „ji dostanu jenom jako dar Boží“ (Mdr 8,21). Zajisté bys mně dal tu milost, kdybych byl lkáním svého srdce klepal na dveře tvých uší a s nezlomnou důvěrou všechnu svou starost složil na tebe.“[380]
2521 Čistota vyžaduje stud. Ten
patří podstatně k umírněnosti. Stud chrání intimitu osoby. Stud odmítá odhalit
to, co má zůstat skryto. Je zaměřen na čistotu, jejíž křehkost dosvědčuje. Řídí
pohledy a gesta ve shodě s důstojností osob a jejich spojení.
2492
2522 Stud hájí tajemství osob a jejich lásky. Nabádá
k trpělivosti a umírněnosti při milostném styku; vyžaduje, aby muž a žena
vzájemně respektovali podmínky vzájemného darování a konečného závazku. Stud je
skromnost. Vnuká slušnou volbu oděvu. Zachovává mlčení nebo zdrženlivost tam,
kde by se rýsovalo nebezpečí nezdravé zvědavosti. Stává se tak diskrétností.
2344 2354
2523 Neexistuje
pouze stud citů, ale i těla. Vzpírá se například proti vystavování lidského
těla k zvědavému prohlížení v jistých reklamách vzbuzujících chorobnou
zvědavost nebo proti snaze některých sdělovacích prostředků, zacházet příliš
daleko při odhalování intimních věcí. Stud určuje životní styl, který umožňuje
odolávat navádění módy a nátlaku převládajících ideologií.
2524 Vnější
projevy studu se mění od jedné kultury ke druhé. Všude se ale jeví jako
předtucha duchovní důstojnosti vlastní člověku. Rodí se s probuzením svědomí
subjektu. Učit děti a dospívající studu, to znamená probouzet v nich úctu k
lidské osobě.
2525 Křesťanská čistota vyžaduje očištění
společenského prostředí. Vyžaduje od hromadných sdělovacích prostředků
takový způsob informování, který dbá na úctu a zdrženlivost. Čistota srdce
osvobozuje od rozšířeného erotismu a vylučuje podívané, které podporují
chorobnou zvědavost a vytváření iluzí.
1740
2526 Tak zvaná uvolněnost
mravů má základ v mylném pojetí lidské svobody. K vybudování svobody je
třeba nejprve se nechat vychovávat mravním zákonem. Je nutno žádat ty, kdo jsou
odpovědni za výchovu, aby mládež učili úctě k pravdě, k vnitřním hodnotám a k
mravní a duchovní důstojnosti člověka.
1204
2527 „Kristova radostná zvěst nepřetržitě obnovuje
život a kulturu kleslého člověka a tepe a odstraňuje omyly a zlořády, které
vyplývají ze stále hrozícího pokušení k hříchu. Neustále očišťuje a povznáší
mravy národů. Duševní přednosti a vlohy kteréhokoliv národa nebo období vnitřně
oplodňuje, upevňuje, doplňuje a v Kristu obnovuje.“[381]
Souhrn
2528 „Každý, kdo se dívá na ženu se
žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28).
2529 Deváté přikázání varuje před
nezřízenou touhou neboli tělesnou žádostivostí.
2530 Boj proti tělesné žádostivosti se vede
očišťováním srdce a cvičením v umírněnosti.
2531 Čistota srdce nám dá vidět Boha:
již nyní nám umožňuje vidět všechno ve světle Božím.
2532 Očišťování srdce vyžaduje modlitbu, zachovávání čistoty, čistý úmysl a
čistý pohled.
2533 Čistota srdce vyžaduje stud, který spočívá v trpělivostí, skromností a
diskrétností. Stud chrání intimitu osoby.
10. ČLÁNEK
DESÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ
„Nebudeš dychtit... po ničem, co patří tvému
bližnímu“ (Ex 20,17). „Nebudeš toužit po domu svého bližního ani po jeho poli
ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu,
vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu (D“t 5,21).
„Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt
6,21).
2069 2112
2534 Desáté přikázání zdvojuje a doplňuje deváté,
které se týká tělesné žádostivosti. Desáté zakazuje chtivost majetku druhého,
která je kořenem krádeže, loupeže a podvodu zakázaných sedmým přikázáním.
„Žádost očí“ (1 Jan 2,16) vede k násilí a nespravedlnosti zakázaných pátým přikázáním.[382]
Chtivost, stejně jako smilstvo, pramení z modloslužby, která je zakázána
prvními třemi přikázáními Zákona.[383]
Desáté přikázání se týká úmyslů srdce a spolu s devátým shrnuje všechna
přikázání Zákona.
I. Nezřízenost žádostivostí
2445 1767
2535 Smyslová žádostivost nás vede k tomu, abychom
toužili po příjemných věcech, které nemáme. Má-li člověk hlad, chce se najíst,
je-li mu zima, chce se ohřát. Taková přání jsou sama o sobě dobrá, ale často
nezůstanou v mezích rozumu a pudí nás, abychom neprávem dychtili po tom, na co
nemáme právo a co nám nepatří, co náleží druhým.
2536 Desáté přikázání zakazuje nenasytnost
a touhu přivlastňovat neomezeně si pozemské statky; zakazuje nezřízenou žádostivost, vzniklou z bezuzdné záliby
v bohatství a s ním spojené moci. Zakazuje také touhu spáchat nespravedlnost,
kterou by byl poškozen pozemský majetek bližního:
„Když nám Zákon říká „nebudeš dychtit“, užívá těchto slov v tom smyslu, abychom mírnili naši dychtivost po věcech druhého. Žízeň žádostivosti po cizím majetku je totiž nezměrná a nekonečná, nikdy se neukojí, jak je psáno: „Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi““ (Kaz 5,9).[384]
2537 Toto přikázání nepřestupuje člověk, který touží dosáhnout věcí, jež
patří bližnímu, pokud k tomu dochází spravedlivými prostředky. Tradiční
katecheze poukazuje realisticky na „ty, kteří musí víc bojovat proti hříšným
žádostem“, a které je tedy „třeba s větší naléhavostí vybízet, aby dodržovali
toto přikázání“:
„Jsou obchodníci a velkododavatelé, kteří si přejí nedostatek zboží a drahotu a těžce nesou, že vedle nich jsou i druzí, kteří prodávají a kupují, a to proto, aby sami mohli prodávat dráže a kupovat levněji;... lékaři, kteří si přejí nemoci; právníci toužící po případech a četných důležitých procesech...“[385]
1829 1866 391
2538
Desáté přikázání vyžaduje, aby se z lidského srdce vyhostila závist. Když prorok Nátan chtěl vzbudit
v králi Davidovi lítost, vyprávěl mu příběh o chudákovi, který měl jen jednu
ovečku, jež byla pro něho jako dcera, a o bohatci, který navzdory tomu, že měl
mnoho dobytka, záviděl tomu chudákovi a nakonec mu jeho ovečku ukradl.[386]
Závist může vést k nejhorším zločinům.[387]
Ďáblovou závistí vešla do světa smrt.[388]
„Vedeme mezi sebou válku a je to závist, která ozbrojuje jedny proti druhým... Jestliže všichni tak zavile ničí Kristovo Tělo, kam to dospěje? Pracujeme tím na jeho vysílení... Říkáme si, že jsme údy jednoho a téhož Těla, a požíráme se, jako by to činily šelmy.“[389]
2539 Závist je jedna z hlavních neřestí. Spočívá ve smutku, který člověk
zakouší z majetku druhého, a v nezřízené touze přivlastnit si jej, byť i
neoprávněně. Závist se stává těžkým hříchem, přeje-li bližnímu velké zlo.
Svatý Augustin viděl v závisti pravý „ďábelský
hřích“.[390]
„Ze závisti se rodí zášť, nactiutrhání, pomluva,
radost nad neštěstím bližního a nelibost z jeho štěstí.“[391]
2540 Závist představuje jeden z druhů smutku, a tedy odmítnutí lásky;
pokřtěný bude bojovat proti závisti prokazováním laskavosti. Závist má svou
příčinu často v pýše; pokřtěný se má proto naučit, jak žít v pokoře.
„Chtěli byste vidět, jak je Bůh skrze vás oslavován? Dobrá, radujte se z pokroku svého bratra, a tím bude Bůh vámi oslavován. Potom se bude říkat: „Bůh buď pochválen“, tím, že jeho služebník dosáhl vítězství nad nenávistí, protože dokázal učinit ze zásluh druhého důvod své radosti.“[392]
II. Touhy Ducha
1963 397 1718,
2764
2541 Řád
zákona a milosti odvrací lidské srdce od žádostivosti a od závisti: dává mu zakoušet
touhu po svrchovaném Dobru; poučuje je o vůli Ducha svatého, který nasycuje
lidské srdce.
Bůh
příslibů vždycky varoval člověka před svody toho, co se od prvních počátku zdá,
„že je dobré k jídlu, lákavé pro oči, a co slibuje vševědoucnost“ (Gn 3,6).
2542 Zákon daný Izraeli nikdy nestačil ospravedlnit ty, kteří mu byli
podrobeni; naopak, stal se nástrojem „žádostivosti“.[393] Fakt,
že se chtění a skutky neshodují,[394]
naznačuje konflikt mezi Božím zákonem, který je „zákonem mé mysli“, a jiným
zákonem, „který ze mě dělá zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech“
(Řím 7,23).
2443-2449 1992
2543 „V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává
spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to
ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo
věří“ (Řím 3,21-22). Od té doby věřící v Krista „ukřižovali svoje tělo i s jeho
vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24); dávají se vést Duchem[395] a
jednají podle přání Ducha.[396]
III. Chudoba srdce
2013 544
2544 Ježíš žádá od svých učedníků, aby mu dávali
přednost přede vším a přede všemi, a nabízí jim, aby se „zřekli všeho co mají“
(Lk 14,33) pro něho a pro evangelium.[397] Krátce
před svým utrpením jim dal za příklad chudou vdovu z Jeruzaléma, která ve své
nouzi dala všechno, co měla na živobytí.[398]
Příkaz odpoutat se od bohatství je závazný pro vstup do nebeského království.
2545 Všichni věřící mají proto dbát na to, „aby správně ovládali své
sklony, aby jim užívání pozemských věcí a přilnutí k majetku proti duchu
evangelijní chudoby nebránilo postupovat k dokonalé lásce“.[399]
1716
2546 „Blahoslavení chudí v duchu“ (Mt 5,3).
Blahoslavenství odhalují řád štěstí a milosti, krásy a pokoje. Ježíš velebí
radost chudých, jimž už patří Království:[400]
Věčné Slovo nazývá „chudobou ducha“ dobrovolnou pokoru lidského ducha a jeho sebezápor; a apoštol nám dává za příklad chudobu Boha, když říká: „Stal se pro vás chudým“ (2 Kor 8,9).[401]
305
2547 Ježíš naříká nad bohatými, že nalézají své
potěšení v hojnosti majetku (Lk 6,24). „Pyšný usiluje o pozemskou moc, chudý v
duchu hledá nebeské království.“[402]
Odevzdanost do prozřetelnosti nebeského Otce osvobozuje od obavy ze zítřka.[403]
Důvěra v Boha disponuje pro blahoslavenství chudých. Oni budou vidět Boha.
IV. „Chci vidět Boha“
2519
2548 Touha po opravdovém štěstí osvobozuje člověka
od nezřízeného lpění na statcích tohoto světa, aby dosáhla svého naplnění v
patření na Boha a v Boží blaženosti. „Příslib, že budeme vidět Boha, přesahuje
jakékoliv štěstí. V Písmu „vidět“ je tolik co „vlastnit“. Kdo vidí Boha, dosáhl
všeho dobra, na které je možno pomyslet.“[404]
2015
2549 Svatý lid musí za pomoci milosti, která
přichází shůry, ještě bojovat, aby dosáhl statků, která Bůh slibuje. Aby
křesťané vlastnili a viděli Boha, umrtvují své žádostivosti a s Boží milostí
vítězí nad svody rozkoše a moci.
2550 Na této cestě k dokonalosti
volají Duch a nevěsta toho, kdo jim naslouchá, k plnému společenství s Bohem:[405]
314
„Tam bude pravá sláva, kdy nikdo nebude chválen omylem nebo
lichocením; opravdová čest, která nebude odmítnuta nikomu, kdo si ji zasluhuje,
a nebude přiznána nikomu, kdo jí není hoden; ostatně žádný z nehodných si na ni
ani nebude dělat nárok, protože tam bude připuštěn pouze ten, kdo je hoden. Tam
bude opravdový pokoj, kde se nikdo nebude trápit, ani ho nebudou trápit druzí.
Odměnou ctnosti bude sám Bůh, ten, který dává ctnost a který slíbil dát za ni
sám sebe jako odměnu, nad níž nemůže být nic lepšího a nic většího... „Budu vám
Bohem a vy budete mým lidem“ (Lv 26,12)... To je též smysl apoštolových slov:
„Aby Bůh byl všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). On bude cílem našich tužeb, on,
kterého budeme bez konce nazírat, bez nasycení milovat, bez únavy chválit.
Tento dar, tato láska, tato činnost bude jistě, jako věčný život, společná
všem.“[406]
Souhrn
2551 „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt
6,21).
2552 Desáté přikázání zakazuje
bezuzdnou žádostivost pocházející z nezřízené dychtivosti po bohatství a jeho
moci.
2553 Závist je smutek, který člověk
zakouší z majetku druhého, a nezřízená touha přivlastnit si jej. Je to jedna z
hlavních neřestí.
2554 Pokřtěný přemáhá závist
laskavostí, pokorou a odevzdaností do Boží prozřetelnosti.
2555 Křesťané „ukřižovali svoje tělo i
s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24); jsou vedeni Duchem a jednají podle jeho
přání.
2556 Odpoutanost od bohatství je
nezbytná, aby člověk vstoupil do nebeského království. „Blahoslavení chudí v
duchu.“
2557 Ryzí touha člověka je: „Chci vidět
Boha.“ Žízeň po Bohu se uhasí vodou věčného života.[407]
[1] Srov. Mt 5,17.
[2] Srov. Mt 19,6-12.21.23-29.
[3] Mt 5,46-47.
[4] Srov. Dt 6,5; Lv 19,18.
[5] Srov. Dt 5,22.
[6] Srov. Dt 31,9.24.
[7] Srov. Ex 20,1-17.
[8] Srov. Dt 5,6-22.
[9] Srov. Oz 4,2; Jer 7,9; Ez
18,5-9.
[10] Srov. Ex 19.
[11] Srov. Ex 24.
[12] Origenes, Homilie in Exodum, 8,1.
[13] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 16, 3-4.
[14] Sv. Augustin, Sermones, 33,2,2: PL 38, 208.
[15] Srov. tridentský koncil: DS
1569-1570.
[16] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium)
24.
[17] Srov. Jak 2,10-11.
[18] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,5,1.
[19] Sv. Bonaventura, In libros sententiarum, 4,37,1,3.
[20] Srov. Jak 2,10-11.
[21] Srov. Lk 10,27: „… celou
svou silou“.
[22] Srov. Dt 5,6-9.
[23] Srov. Ex 19,16-25; 24,15-18.
[24] Sv. Justin, Dialogus cum Tryphone Judaeo, 11,1.
[25] Římský katechismus, 3,2,4.
[26] Srov. Řím 16,26.
[27] Srov. Řím 1,18-32.
[28] CIC, Kánon 751.
[29] Srov. Dt 6,4-5.
[30] Srov. Dt 6,13.
[31] Srov. Lk 1,46-49.
[32] Sv. Augustin, De civitate Dei, 10,6.
[33] Srov. Am 5,21-25.
[34] Srov. Iz 1,10-20.
[35] Srov. Oz 6,6.
[36] Srov. Žid 9,13-14.
[37] CIC, Kánon 1191,1.
[38] Srov. Sk 18,18; 21,23-24.
[39] Srov. CIC, Kánon 654.
[40] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
42.
[41] Srov. CIC, Kánon 692;
1196-1197.
[42] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 1.
[43] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 2.
[44] 2. vatikánský koncil, NAe
(Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 2.
[45] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 14.
[46] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 1.
[47] 2. vatikánský koncil, AA
(Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam
actuositatem), 13.
[48] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 1.
[49] Srov. 2. vatikánský koncil,
AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam
actuositatem), 13.
[50] Srov. Lev XIII., encyklika Immortale Dei; Pius XI., encyklika Quas primas.
[51] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 2.
[52] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 2.
[53] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 6.
[54] Srov. Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum.
[55] Srov. Pius XII., projev 6. prosince
1953.
[56] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 2.
[57] Srov. Pius VI., Breve Quod aliquatulum.
[58] Srov. bl. Pius IX.,
encyklika Quanta cura.
[59] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 7.
[60] Srov. Mt 23,16-22.
[61] Srov. Iz 44,9-20; Jer
10,1-16; Dan 14,1-30; Bar 6; Mdr 13,1-15,19.
[62] Srov. Zj 13-14.
[63] Srov. Gal 5,20; Ef 5,5.
[64] Origenes, Contra Celsum, 2,40.
[65] Srov. Dt 18,10; Jer 29,8.
[66] Srov. Lk 4,9.
[67] Srov. 1 Kor 10,9; Ex 17,2-7;
Ž 95,9.
[68] Srov. CIC, Kánon 1367; 1376.
[69] Srov. Sk 8,9-24.
[70] Srov. Iz 55,1.
[71] CIC, Kánon 848.
[72] Srov. Lk 10,7; 1 Kor 9,5-18;
1 Tim 5,17-18.
[73] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 19.
[74] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 20.
[75] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 20.
[76] Srov. Řím 1,18.
[77] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 19.
[78] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 20.
[79] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 21.
[80] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 21.
[81] Srov. Num 21,4-9; Mdr
16,5-14; Jan 3,14-15.
[82] Srov. Ex 25,10-22; 1 Král
6,23-28; 7,23-26.
[83] Sv. Basil z Cesareje, Liber de Spiritu Sancto, 18,45: PG 32,
149C.
[84] 2. nicejský koncil: DS 601;
srov. Tridentský koncil: DS 1821-1825; 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o
posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium), 126; také LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 67.
[85] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 81, 3, ad 3.
[86] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 15.
[87] Srov. Zach 2,17.
[88] Srov. Ž 29,2; 96,2; 113,1-2.
[89] John Henry Newman, Parochial and plain sermones, 5,2, pp.
21-22.
[90] Srov. Mt 10,32; 1 Tim 6,12.
[91] Srov. 1 Jan 1,10.
[92] Srov. CIC, Kánon 1369.
[93] Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,45,19: PL
34, 1278.
[94] Srov. Jak 5,12.
[95] Srov. 2 Kor 1,23; Gal 1,20.
[96] CIC, Kánon 1199,1.
[97] CIC, Kánon 855.
[98] Srov. Iz 43,1; Jan 10,3.
[99] Sv. Ignác z Loyoly, Duchovní
cvičení, 38.
[100] Srov. Iz 43,1.
[101] Srov. Dt 5,12-15.
[102] Srov. Ex 31,16.
[103] Srov. Neh 13,15-22; 2 Kron
26,21.
[104] Srov. Mk 1,21; Jan 9,16.
[105] Srov. Mt 12,5; Jan 7,23.
[106] Srov. Mk 16,1; Mt 28,1.
[107] Sv. Justin, Apologie, 1,67.
[108] Srov. 1 Kor 10,11.
[109] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Magnesios, 9,1.
[110] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 122,4.
[111] CIC, Kánon 1246,1.
[112] CIC, Kánon 1246,1.
[113] Srov. Sk 2,42-46; 1 Kor
11,17.
[114] Anonymní autor, Sermo de die dominica: PG 86/1, 416C,
421C.
[115] CIC, Kánon 515,1.
[116] Sv. Jan Zlatoústý, De incomprehensibili Dei natura seu contra
Anomaeos, 3,6: PG 48, 725D.
[117] CIC, Kánon 1247.
[118] CIC, Kánon 1248,1.
[119] Srov. CIC, Kánon 1245.
[120] CIC, Kánon 1248,2.
[121] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 67.
[122] Srov. CIC, Kánon 1247.
[123] Sv. Augustin, De civitate Dei, 19,19.
[124] Srov. 2. vatikánský koncil,
SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium), 106.
[125] CIC, Kánon 1246,1.
[126] CIC, Kánon 1247.
[127] CIC, Kánon 1247.
[128] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 67.
[129] Srov. Dt 5,16.
[130] Srov. Dt 5,16.
[131] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Familiaris consortio, 21;
srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.
[132] Srov. Ef 5,21-6,4; Kol
3,18-21; 1 Petr 3,1-7.
[133] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 52.
[134] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 47.
[135] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 52.
[136] Srov. Jan Pavel II.,
Apoštolská exhortace Familiaris consortio,
46.
[137] Srov. Ef 3,14.
[138] Srov. Př 1,8; Tob 4,3-4.
[139] Srov. Ex 20,12.
[140] Srov. Ef 6,1.
[141] Srov. Mk 7,10-12.
[142] 2. vatikánský koncil, GE
(Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum
educationis), 3.
[143] Srov. Jan Pavel II.,
Apoštolská exhortace Familiaris consortio,
36.
[144] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 36.
[145] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
11.
[146] Srov. 2. vatikánský koncil,
LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen
gentium), 11.
[147] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 48.
[148] Srov. Mt 18,21-22; Lk 17,4.
[149] Srov. 2. vatikánský koncil,
GE (Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum
educationis), 6.
[150] Srov. Mt 16,25.
[151] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 25.
[152] Srov. Řím 13,1-2.
[153] Dopis Diognetovi, 5, 5.10;
6,10.
[154] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 74.
[155] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 45; 46.
[156] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76.
[157] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76.
[158] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 47.
[159] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, intr. 5: AAS 80
(1988), 70-102.
[160] Srov. Gn 4,8-12.
[161] Srov. Lv 17,14.
[162] Srov. Mt 5,22-39.
[163] Srov. Mt 5,44.
[164] Srov. Mt 26,52.
[165] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 64,7.
[166] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 64,7.
[167] Srov. Lk 23,40-43.
[168] Srov. Gn 4,10.
[169] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.
[170] Srov. Am 8,4-10.
[171] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, I,1.
[172] Srov. Job 10,8-12; Ž
22,10-11.
[173] Didaché, 2; srov. List
Barnabášův, 19,5; List Diognetovi, 5,5; Tertulián, Apologeticus, 9.
[174] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.
[175] CIC, Kánon 1398.
[176] CIC, Kánon 1314.
[177] Srov. CIC, Kánon 1323-1324.
[178] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, III.
[179] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, III.
[180] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, I, 2.
[181] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, I, 3.
[182] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, I, 5.
[183] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, I, 6.
[184] Srov. 1 Kor 8,10-13.
[185] Srov. Mt 7,15.
[186] Pius XII., projev 1. června
1941.
[187] Srov. Ef 6,4; Kol 3,21.
[188] Srov. Pius XI., encyklika Casti connubii: DS 3722.
[189] Srov. Tob 1,16-18.
[190] Srov. CIC, Kánon 1176,3.
[191] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 158, 1, ad 3.
[192] Sv. Augustin, De civitate Dei, 19,13.
[193] Srov. Iz 32,17.
[194] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 78.
[195] Srov. Kol 1,20-22.
[196] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 78.
[197] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 81.
[198] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.
[199] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.
[200] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.
[201] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.
[202] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 80.
[203] Srov. Pavel VI., encyklika Populorum progressio, 53.
[204] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 78.
[205] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 27.
[206] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 81.
[207] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 81.
[208] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Familiaris consortio, 22;
srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 49.
[209] Jan Pavel II., Apoštolský
list Mulieris dignitatem, 6.
[210] Srov. Gn 4,1-2.25-26; 5,1.
[211] Srov. Mt 19,6.
[212] Srov. Mt 5,37.
[213] Srov. Sir 1,22.
[214] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 17.
[215] Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 10,29,40.
[216] Srov. Tit 2,1-6.
[217] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Familiaris consortio, 34.
[218] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 29.
[219] Srov. Gal 5,22.
[220] Srov. 1 Jan 3,3.
[221] Srov. Jan 15,15.
[222] Kongregace pro nauku víry,
prohl. Persona humana, 11: AAS 68
(1976), 77-96.
[223] Sv. Ambrož, De viduis, 23: PL 153, 225A.
[224] Kongregace pro nauku víry,
prohl. Persona humana, 9.
[225] Srov. 1 Kor 6,15-20.
[226] Srov. Gn 19,1-20; Řím
1,24-27; 1 Kor 6,10; 1 Tim 1,10.
[227] Kongregace pro nauku víry,
prohl. Persona humana, 8.
[228] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Familiaris consortio, 11.
[229] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 49.
[230] Pius XII., promluva 29.
října 1951.
[231] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 48.
[232] Srov. CIC, Kánon 1056.
[233] Srov. Mt 19,1-12; 1 Kor
7,10-11.
[234] Sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in ad Ephesios, 20,8: PG 62,
146-147.
[235] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Familiaris consortio, 30.
[236] Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 11.
[237] Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 12; srov. Pius XI.,
encyklika Casti connubii.
[238] Srov. Ef 3,14; Mt 23,9.
[239] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 50.
[240] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.
[241] Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 12.
[242] Srov. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 16.
[243] Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 14.
[244] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Familiaris consortio, 32.
[245] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.
[246] Srov. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 23; také encyklika Populorum progressio, 37.
[247] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 50.
[248] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, úvod, 2.
[249] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, úvod, 2,1.
[250] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, úvod, 2,5.
[251] Kongregace pro nauku víry,
instr. Donum vitae, úvod, 2,4.
[252] Kongregace pro nauku víry, instr.
Donum vitae, úvod, 2,8.
[253] Srov. Mt 5,27-28.
[254] Srov. Mt 5,32; Mk 10,11; 1
Kor 6,9-10.
[255] Srov. Oz 2,7; Jer 5,7;
13,27.
[256] Srov. Mt 5,31-32; 19,3-9; Mk
10,9; Lk 16,18; 1 Kor 7,10-11.
[257] Srov. Mt 19,7-9.
[258] CIC, Kánon 1141.
[259] Srov. CIC, Kánon 1151-1155.
[260] Sv. Basil z Cesareje, Moralia, reg. 73: PG 31, 849D-853B.
[261] Srov. Jan Pavel II.,
Apoštolská exhortace Familiaris consortio,
84.
[262] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Familiaris consortio, 19;
srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 47.
[263] Srov. Lv 18,7-20.
[264] Srov. Jan Pavel II.,
Apoštolská exhortace Familiaris consortio,
81.
[265] Kongregace pro nauku víry,
prohl. Persona humana, 7.
[266] Srov. Jan Pavel II.,
Apoštolská exhortace Familiaris consortio,
80.
[267] Jan Pavel II., Apoštolská
exhortace Familiaris consortio, 11.
[268] Srov. Gn 1,26-29.
[269] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 69.
[270] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 71; Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei cocialis, 42; také encyklika Centesimus annus, 40; 48.
[271] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 61.
[272] Srov. Dt 25,13-16.
[273] Srov. Dt 24,14-15; Jak 5,4.
[274] Srov. Am 8,4-6.
[275] Srov. Gn 1,28-31.
[276] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 37-38.
[277] Srov. Mt 6,26.
[278] Srov. Dan 3,57-58.
[279] Srov. Gn 2,19-20; 9,1-4.
[280] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 23.
[281] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76.
[282] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 3.
[283] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Sollicitudo rei socialis,
1; 41.
[284] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 24.
[285] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76; Jan Pavel II., encyklika Laborem exercens, 7; také encyklika Centesimus annus, 35.
[286] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 65.
[287] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 10; 13;
44.
[288] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 34.
[289] Srov. 2. vatikánský koncil,
GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 64.
[290] Srov. Gn 1,28; 2. vatikánský
koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 34; Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 34.
[291] Srov. 1 Sol 4,11.
[292] Srov. Gn 3,14-19.
[293] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Laborem exercens, 27.
[294] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Laborem exercens, 6.
[295] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 32; 34.
[296] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Laborem exercens, 11.
[297] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 48.
[298] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 37.
[299] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Laborem exercens, 19;
22-23.
[300] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 48.
[301] Srov. Lv 19,13; Dt 24,14-15;
Jak 5,4.
[302] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 67.
[303] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Laborem exercens, 18.
[304] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Sollicitudo rei socialis,
14.
[305] Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 9.
[306] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Sollicitudo rei socialis,
17; též 45.
[307] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 35.
[308] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 28.
[309] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Sollicitudo rei socialis,
16.
[310] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 26.
[311] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Sollicitudo rei socialis,
32; také encyklika Centesimus annus,
51.
[312] Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 47; srov. též
42.
[313] Srov. Mt 25,31-36.
[314] Srov. Lk 4,18.
[315] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 57.
[316] Srov. Lk 6,20-22.
[317] Srov. Mt 8,20.
[318] Srov. Mk 12,41-44.
[319] Srov. Jan Pavel II.,
encyklika Centesimus annus, 57.
[320] Sv. Jan Zlatoústý, In Lazarunm, 1,6: PG 48, 992D.
[321] 2. vatikánský koncil, AA
(Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam
actuositatem), 8.
[322] Sv. Řehoř Veliký, Regula pastoralis, 3,21.
[323] Srov. Iz 58,6-7; Žid 13,3.
[324] Srov. Mt 25,31-46.
[325] Srov. Tob 4,5-11; Sir 17,22.
[326] Srov. Mt 6,2-4.
[327] Srov. 1 Jan 3,17.
[328] Kongregace pro nauku víry,
instrukce Libertatis consistentia,
68.
[329] Srov. Mt 25,40.
[330] P.Hansen, Vita mirabilis, Louvain 1668.
[331] Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 29.
[332] Srov. Lk 17,19-31.
[333] Srov. Př 8,7; 2 Sam 7,28.
[334] Srov. Ž 119,142.
[335] Srov. Lk 1,50.
[336] Srov. Ž 119,30.
[337] Srov. Jan 14,6.
[338] Srov. Jan 8,32.
[339] Srov. Jan 17,17.
[340] Srov. Jan 14,26.
[341] 2. vatikánský koncil, DH
(Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae), 2.
[342] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 109, 3, ad 1.
[343] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 109, 3.
[344] Srov. Mt 18,16.
[345] 2. vatikánský koncil, AG
(Dekret o misijní činnosti Ad gentes),
11.
[346] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 4,1.
[347] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 6,1-2.
[348] Sv. Polykarp, Martyrium Polycarpi, 14,2-3.
[349] Srov. Ef 4,25.
[350] Srov. Př 19,9.
[351] Srov. Př 18,5.
[352] Srov. CIC, Kánon 220.
[353] Srov. Sir 21,28.
[354] Sv. Ignác z Loyoly, Duchovní
cvičen, 22.
[355] Sv. Augustin, De mendacio, 4,5: PL 40, 491.
[356] Srov. Sir 27,16; Př 25,9-10.
[357] CIC, Kánon 983,1.
[358] Srov. 2. vatikánský koncil,
IM (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 11.
[359] 2. vatikánský koncil, IM
(Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 5.
[360] 2. vatikánský koncil, IM
(Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 8.
[361] 2. vatikánský koncil, IM
(Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 12.
[362] Srov. Mdr 13,5.
[363] Srov. Mdr 7,16-17.
[364] Srov. Pius XII., promluva
25. prosince 1955 a promluva 3. září 1950.
[365] Srov. 2. vatikánský koncil,
SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium), 122-127.
[366] CIC, Kánon 983,1.
[367] 2. vatikánský koncil, SC
(Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium), 122.
[368] Srov. 1 Jan 2,16.
[369] Srov. Gal 5,16.17.24; Ef
2,3.
[370] Srov. Gn 3,11.
[371] Srov. Tridentský koncil: DS
1515.
[372] Jan Pavel II., encyklika Dominum et Vivificantem, 55.
[373] Hermas, Mandata pastoris, 2,1.
[374] Srov. 1 Tim 4,3-9; 2 Tim
2,22.
[375] Srov. 1 Sol 4,7; Kol 3,5; Ef
4,19.
[376] Srov. Tit 1,15; 1 Tim 1,3-4;
2 Tim 2,23-26.
[377] Sv. Augustin, De fide et symbolo, 10,25: PL 40, 196.
[378] Srov. 1 Kor 13,12; 1 Jan
3,2.
[379] Srov. Řím 12,2; Kol 1,10.
[380] Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 6,11,20.
[381] 2. vatikánský koncil, GS
(Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 58.
[382] Srov. Mich 2,2.
[383] Srov. Mdr 14,12.
[384] Římský katechismus, 3,37.
[385] Římský katechismus, 3,37.
[386] Srov. 2 Sam 12,1-4.
[387] Srov. Gn 4,3-7; 1 Král
21,1-29.
[388] Srov. Mdr 2,24.
[389] Sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in secundam ad Corinthios,
28,3-4: PG 61, 594-595.
[390] Sv. Augustin, De catechizandis rudibus, 4,8.
[391] Sv. Řehoř Veliký, Moralia in Job, 31,45: PL 76, 621.
[392] Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in ad Romanos, 7,3: PG 60, 445.
[393] Srov. Řím 7,7.
[394] Srov. Řím 7,15.
[395] Srov. Řím 8,14.
[396] Srov. Řím 8,27.
[397] Srov. Mk 8,35.
[398] Srov. Lk 21,4.
[399] 2. vatikánský koncil, LG
(Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),
42.
[400] Srov. Lk 6,20.
[401] Sv. Řehoř z Nyssy, Orationes de beatitudinibus, 1: PG 44,
1200D.
[402] Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 1,1,3: PL
34, 1232.
[403] Srov. Mt 6,25-34.
[404] Sv. Řehoř z Nyssy, Orationes de beatitudinibus, 1: PG 44,
1200D.
[405] Srov. Zj 22,17.
[406] Sv. Augustin, De civitate Dei, 22,30.
[407] Srov. Jan 4,14.