PRVNÍ KAPITOLA

ZJEVENÍ MODLITBY

VŠEOBECNÉ POVOLÁNÍ K MODLITBĚ

28

355

296

2566 Člověk hledá Boha. Skrze stvoření Bůh vyvolává každé bytí z ničeho k existenci. Člověk, „ověnčen slávou a důstojností“ (Ž 8,6), je po andělích schopen poznat, že jméno Pána „je podivuhodné... po celé zemi“ (Ž 8,2). Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po tom, jenž jej volá k existenci. O tomto bytostném lidském hledání svědčí všechna náboženství.[11]

142

30

2567 Bůh volá člověka jako první. Ať už člověk zapomene na svého Stvořitele, nebo se skrývá daleko od jeho Tváře, ať už se honí za svými modlami, anebo obviňuje božství, že ho opustilo, živý a pravý Bůh volá neúnavně každého člověka k tajemnému setkání v modlitbě. Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první; krok člověka je vždy odpovědí. Postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako vzájemné volání, drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků zachvacuje toto drama srdce. Odhaluje se v průběhu celých dějin spásy.

1. ČLÁNEK

VE STARÉM ZÁKONĚ

410

2738

1736

2568 Zjevení modlitby ve Starém zákoně je vepsáno mezi pád a pozvednutí člověka, mezi bolestnou otázku Boha k jeho prvním dětem – „Kde jsi?... Cos to učinil?“ (Gn 3,9.13) – a odpověď jednorozeného Syna při jeho příchodu na svět: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,5-7). Tím je modlitba spojena s lidskými dějinami, je to vztah k Bohu v dějinných událostech.

STVOŘENÍ – ZDROJ MODLITBY

58

288

2569 Modlitba se živí především tím, že vychází ze skutečností stvoření. Prvních devět kapitol Geneze líčí tento vztah k Bohu jako Ábelovu oběť prvotin ze stáda,[12] jako Enochovo vzývání jména Hospodinova,[13] jako chození s Bohem.[14] Noemova oběť se líbí Bohu, který mu žehná a skrze něho žehná celému stvoření,[15] protože Noemovo srdce je spravedlivé a bezúhonné: on také chodí s Bohem.[16] Tuto vlastnost modlitby prožívá množství spravedlivých ve všech náboženstvích.

59

Bůh ve své nepomíjející smlouvě s živými bytostmi[17] stále lidi volá, aby se k němu modlili. Modlitba je zjevována ve Starém zákoně zejména od dob našeho otce Abraháma.

PŘISLÍBENÍ A MODLITBA VÍRY

145

2570 Jakmile ho Bůh zavolá, Abrahám se vydává na cestu, „jak mu Hospodin přikázal“ (Gn 12,4): jeho srdce je zcela „poddáno slovu“, poslouchá. Pro modlitbu je podstatné naslouchání srdce, které se rozhoduje podle Boha: slova slouží k naslouchání. Avšak Abrahámova modlitba je vyjádřena především činy: je to člověk mlčení, na každé zastávce staví oltář Pánu. Teprve později nacházíme jeho první modlitby vyjádřené slovy: zastřený nářek, připomínající Bohu jeho přísliby, které se, jak se zdá, neuskutečňují.[18] Tak se od počátku objevuje jeden z rysů dramatu modlitby: zkouška víry v Boží věrnost.

2635

494

2571 Protože praotec Abrahám uvěřil v Boha,[19] chodil v jeho přítomnosti ve smlouvě s ním,[20] je ochoten přijmout ve svém stanu tajemného Hosta: je to úchvatné pohostinství v Mamre, je to jako by předehra k zvěstování pravého zaslíbeného Syna.[21] Od té doby, co Bůh zasvětil Abraháma do svého úradku, se jeho srdce přidává k Pánovu soucitu s lidmi a odvažuje se za ně se smělou důvěrou přimlouvat.[22]

603

2572 Jako poslední očištění jeho víry bylo na něm požadováno, aby, „třebaže dostal zaslíbení“ (Žid 11,17), obětoval syna, kterého mu Bůh dal. Jeho víra neochabuje: „Bůh sám si vyhlédne beránka k zápalné oběti“ (Gn 22,8); přitom uvažuje, že: „Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé“ (Žid 11,19). Tak je otec věřících připodobněn Otci, který neušetří svého Syna, ale vydá ho za nás všechny.[23] Modlitba obnovuje v člověku podobnost s Bohem a činí ho účastným na moci Boží lásky, která dává spásu mnohým.[24]

205

62

162

2573 Bůh obnovuje své zaslíbení Jakubovi, předkovi dvanácti izraelských kmenů.[25] Jakub ještě před setkáním s bratrem Ezauem bojuje celou noc s tajemnou osobou, která mu odmítá prozradit své jméno, ale požehná mu před východem slunce, než ho opustí. Duchovní tradice Církve viděla v tomto vyprávění symbol modlitby jako boje víry a vítězství vytrvalosti.[26]

MOJŽÍŠ A MODLITBA PROSTŘEDNÍKA

2574 Když se začne uskutečňovat zaslíbení (pascha, exodus — vyjití, dar Zákona a uzavření smlouvy), je Mojžíšova modlitba úchvatným obrazem přímluvné modlitby, který dosáhne naplnění v jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi, člověku Ježíši Kristu“ (1 Tim 2,5).

2575 I zde má iniciativu Bůh. Volá na Mojžíše z hořícího keře.[27] Tato událost zůstane jedním z prvopočátečních předobrazů modlitby v duchovní židovské i křesťanské duchovní tradici. Vždyť jestliže „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův“ volá svého služebníka Mojžíše, pak proto, že je Bohem živým, který chce, aby lidé žili. Zjevuje se, aby je spasil, ale nikoliv sám nebo proti jejich vůli: povolává Mojžíše, aby ho poslal a dal mu účast na svém soucitu a na svém díle spásy. Vypadá to, jako by byla v tomto poslání snažná božská prosba; a Mojžíš po dlouhé debatě přizpůsobí svou vůli tomu, co chce Bůh Spasitel. Avšak v tom rozhovoru, ve kterém se Pán svěřuje, se Mojžíš i učí modlit: vyhýbá se, namítá, především ale klade otázky. A právě jako odpověď na jeho dotazování mu Pán svěří své nevýslovné Jméno, které se zjeví v jeho velkých činech.

555

2576 Takže, „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ (Ex 33,11). Mojžíšova modlitba je typickou rozjímavou modlitbou, díky níž je Boží služebník věrný svému poslání. Mojžíš se často a dlouho „zdržuje“ v rozmluvě s Pánem, vystupuje na horu, aby mu naslouchal a aby ho naléhavě prosil, a pak sestupuje k lidu, aby mu sděloval slova jeho Boha a aby ho vedl. „Má trvalé místo v mém domě. S ním mluvím tváří v tvář, ve viděních“ (Nm 12,7-8); vždyť „Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Nm 12,3).

214

2635

210

2577 V tomto důvěrném vztahu k věrnému Bohu, „plnému slitování a nejvýš milosrdnému“,[28] čerpal Mojžíš sílu a houževnatost své přímluvy. Neprosí za sebe, ale za lid, který si Bůh získal. Mojžíš se přimlouvá již během boje s Amalečany,[29] nebo aby dosáhl uzdravení Mirjam.[30] Ale především po odpadlictví lidu, když ho svou přímluvou brání před Bohem (Ž 106,23), se modlí, aby zachránil lid.[31] Pohnutky jeho modlitby (přímluva je také tajemný boj) budou podněcovat odvahu velkých mužů modlitby židovského národa, jakož i Církve: Bůh je láska, tedy je spravedlivý a věrný; nemůže si protiřečit, musí si vzpomenout na své obdivuhodné činy; je v sázce jeho sláva, nemůže opustit tento lid, který nese jeho Jméno.

DAVID A MODLITBA KRÁLE

2578 Modlitba Božího lidu se bude rozvíjet ve stínu Božího stánku, to je archy úmluvy a později chrámu. Především vůdcové lidu, pastýři a proroci jej budou učit modlit se. Samuel jako dítě se musel naučit od své matky Anny, jak „stát před Pánem“,[32] a od kněze Eliho, jak naslouchat Božímu slovu: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá“ (1 Sam 3,9-10). Později i on sám pozná cenu i tíži přímluvy: „Jsem daleko od toho, abych proti Hospodinu hřešil a přestal se za vás modlit. I nadále vás budu vyučovat dobré a přímé cestě“ (1 Sam 12,23).

709

709

2579 David je v pravém slova smyslu král „podle Božího srdce“, pastýř, který se modlí za svůj lid a jeho jménem, ten, jehož podrobení se Boží vůli, chvála a lítost budou vzorem modlitby pro lid. On je pomazaný Boží, jeho modlitba je věrným přilnutím k Božímu zaslíbení,[33] důvěrou, plnou lásky a radosti, v toho, který jediný je Král a Pán. David, inspirovaný Duchem svatým, je v žalmech prvním prorokem židovské i křesťanské modlitby. Modlitba Krista, pravého Mesiáše a Davidova syna, zjeví a naplní smysl této modlitby.

1150

583

2580 Jeruzalémský chrám, dům modlitby, který chtěl David zbudovat, bude dílem jeho syna Šalomouna. Modlitba posvěcení chrámu[34] se opírá o Boží zaslíbení, o jeho smlouvu, o účinnou přítomnost jeho Jména uprostřed jeho lidu a o připomínku velkolepých činů exodu. Král přitom zvedá své ruce k nebi a prosí Hospodina za sebe, za všechen lid, za budoucí generace, za odpuštění hříchů a za jejich každodenní potřeby, aby všechny národy věděly, že Hospodin je jediný Bůh a že mu zcela patří srdce jeho lidu.

ELIÁŠ, PROROCI A OBRÁCENÍ SRDCE

2581 Chrám měl být pro Boží lid místem výchovy k modlitbě: pouti, svátky, oběti, večerní oběť, kadidlo, „předkladné chleby“, všechna tato znamení svatosti a slávy Boha, nejvyššího a zcela blízkého, byly výzvy a cesty modlitby. Obřadnost často strhávala lid k příliš vnějškové bohoslužbě. Byla proto nutná výchova k víře a k obrácení srdce. Toto bylo poslání proroků před vyhnanstvím i po něm.

2582 Eliáš je otcem proroků, „pokolení těch, kteří hledají Boha, kteří hledají jeho tvář“.[35] Jeho jméno, „Hospodin je můj Bůh“, ohlašuje volání lidu jako odpověď na Eliášovu modlitbu na hoře Karmel.[36] Apoštol Jakub odkazuje na Eliáše, když nás vybízí k modlitbě: „Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého“ (Jak 5,16b).

2583 Když se Eliáš během svého útočiště u potoka Kerítu naučil milosrdenství, učí vdovu ze Sarepty víře v Boží slovo a tu víru pak potvrdí svou naléhavou modlitbou: Bůh vrátí k životu vdovina syna.[37]

555

696

Při oběti na hoře Karmel, při rozhodující zkoušce víry Božího lidu, na Eliášovu prosbu Hospodinův oheň stráví celopal ve chvíli, kdy se přináší večerní oběť. Eliášova slova: „Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi,…“ (1 Král 18,37) přejímají východní liturgie v eucharistické epiklezi.[38]

Nakonec, když pokračoval v cestě a vydal se do pouště k místu, kde se živý a pravý Bůh zjevil svému lidu, vstupuje Eliáš, stejně jako Mojžíš, „do jeskyně“, až „přejde“ tajemná přítomnost Boha.[39] Avšak bude to teprve na hoře Proměnění, kdy se zjeví ten, jehož Tvář hledají.[40] Na tváři ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista se zrcadlí poznání Boží slávy.[41]

1093

2709

2584 Proroci čerpají světlo a sílu pro své poslání tím, že stojí „tváří v tvář před Bohem“. Jejich modlitba není útěk před nevěrným světem, nýbrž naslouchání Božímu slovu, někdy debata nebo nářek, vždy přímluva, která očekává a připravuje zásah Boha zachránce, Pána dějin.[42]

ŽALMY, MODLITBA SHROMÁŽDĚNÍ

2585 Od Davida až do příchodu Mesiáše obsahují svaté knihy modlitební texty, které dosvědčují, jak se stále více prohlubovala modlitba za sebe i za druhé.[43] Žalmy byly postupně sebrány do sbírky pěti knih: Žalmy (nebo „chvály“), mistrovské dílo modlitby Starého zákona.

1177

2586 Žalmy živí a vyjadřují modlitbu Božího lidu jako shromáždění o velkých svátcích v Jeruzalémě a každou sobotu v synagogách. Tato modlitba je zároveň osobní i společná; týká se těch, kteří se modlí, i všech ostatních lidí; modlitba stoupá ze Svaté země a z obcí v diaspoře, ale objímá celé stvoření; připomíná spásné události minulosti a sahá až k naplnění dějin; slaví památku Božích zaslíbení, která se už uskutečnila, a očekává Mesiáše, který je definitivně splní. Žalmy, pronášené v modlitbě a naplněné v Kristu, zůstávají podstatné pro modlitbu jeho Církve.[44]

2587 Žaltář je kniha, v níž se Boží slovo stává modlitbou člověka. V jiných knihách Starého zákona „slova hlásají díla“ (Boha pro lidi) a „objasňují tajemství v nich obsažené“.[45] V žaltáři, když žalmista zpívá pro Boha, vyjadřují slova Boží jeho spásná díla. Tentýž Duch inspiruje Boží dílo a odpověď člověka a Kristus oboje navzájem spojí. V něm nás žalmy nepřestávají učit se modlit.

2641

2588 Rozmanité výrazové formy modlitby žalmů se rodí při chrámové bohoslužbě i v srdci člověka. Ať jde o hymnus, modlitbu nářků nebo díkůvzdání, prosbu jednotlivce nebo celého společenství, o královský nebo poutní zpěv, o rozjímání plném moudrosti, jsou žalmy zrcadlem Božích činů v dějinách jeho lidu i zrcadlem lidských situací, které prožíval žalmista. Některý žalm může zrcadlit minulou událost, ale je tak střízlivý, že se jej vskutku mohou modlit lidé všech stavů a všech dob.

304

2589 V žalmech lze rozeznat stálé rysy, jako je: prostota a spontánnost modlitby; touha po samém Bohu skrze všechno a se vším, co je v jeho stvoření dobré; svízelná situace věřícího, který ve své přednostní lásce k Pánu je vystaven davu nepřátel a pokušením; a v očekávání toho, co udělá věrný Bůh, jistota o jeho lásce a odevzdanost do jeho vůle. Modlitba žalmů je vždy proniknuta chválou, a proto titul sbírky plně odpovídá tomu, co nám předává: „Chvály.“ Vzhledem k tomu, že je sestavená pro bohoslužbu shromáždění, dává nám zaslechnout výzvu k modlitbě, na kterou zpěvem odpovídá: „Aleluja!“, „Chvalte Pána!“

„Co je půvabnější než žalm? Krásně o tom mluví sám David, který říká: „Chvalte Hospodina, protože žalm je dobrý: Ať zní našemu Bohu příjemné a krásné chválení.“ A skutečně, v žalmech je všechno: dobrořečení lidu, a Boží chvála vzdávaná shromážděním i hold veškerenstva; v žalmech promlouvá vesmír; zaznívá hlas Církve, zní v nich zpěvem vyznání víry...“[46]

Souhrn

2590 „Modlitba je povznesení duše k Bohu a prosba k Bohu o vhodná dobra.“[47]

2591 Bůh neúnavně volá každého člověka k tajemnému setkání se sebou samým. Modlitba doprovází celé dějiny spásy jako vzájemné volání mezi Bohem a člověkem.

2592 Modlitba Abraháma a Jakuba se jeví jako boj víry vedený v důvěře v Boží věrnost a v jistotě vítězství, které je slíbeno těm, kdo vytrvají.

2593 Mojžíšova modlitba je odpovědí na iniciativu živého Boha k záchraně jeho lidu. Je předobrazem přímluvné modlitby jediného prostředníka, Ježíše Krista.

2594 Modlitba Božího lidu se rozvíjí ve stínu Božího stánku, archy úmluvy a chrámu, pod vedením pastýřů, hlavně krále Davida a proroků.

2595 Proroci volají k obrácení srdce, a zatímco dychtivě hledají Boží tvář, jako Eliáš, přimlouvají se za lid.

2596 Žalmy jsou mistrovským dílem modlitby Starého zákona. Mají dvě neoddělitelné složky: osobní a společnou. Tím, že připomínají Boží zaslíbení, která se již uskutečnila, a doufají v příchod Mesiáše, vztahují se na všechny dimenze dějin.

2597 Žalmy, pronášené v modlitbě a naplněné v Kristu, jsou podstatným a trvalým prvkem modlitby jeho Církve. Žalmy jsou vhodné pro lidi všech stavů a všech dob.

2. ČLÁNEK

V PLNOSTI ČASU

2598 Drama modlitby se nám plně zjevuje ve Slově, které se stalo tělem a přebývá mezi námi. Snažit se pochopit jeho modlitbu prostřednictvím toho, co nám o ní v evangeliu říkají jeho svědkové, znamená přiblížit se k svatému Pánu Ježíši jako k hořícímu keři: nejprve nazírat, jak se modlí, pak naslouchat, jak nás učí modlit se, abychom nakonec poznali, jak vyslýchá naši modlitbu.

JEŽÍŠ SE MODLÍ

535

534

584

470

2599 Boží Syn, který se stal synem Panny, se naučil modlit podle svého lidského srdce. Učí se tomu od své Matky, která uchovávala a rozjímala ve svém srdci o „všech velkých věcech“, které vykonal Všemohoucí.[48] Učí se tomu ve slovech a rytmech modlitby svého lidu, v nazaretské synagoze a ve chrámu. Avšak jeho modlitba vyvěrá z jiného, skrytějšího pramene, jak to dává vytušit již ve věku dvanácti let: „Musím být v tom, co je mého Otce“ (Lk 2,49). Zde se začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času: dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi.

858, 443

554, 612

2600 Evangelium podle svatého Lukáše podtrhuje působení Ducha svatého a smysl pro modlitbu v Kristově poslání. Ježíš se před rozhodujícími chvílemi svého poslání modlí: než o něm Otec při jeho křtu[49] a při jeho proměnění[50] vydá svědectví a předtím, než svým utrpením uskuteční plán Otcovy lásky.[51] Modlí se také před rozhodujícími chvílemi, kterými začíná poslání jeho apoštolů: před volbou a povoláním Dvanácti,[52] před Petrovým vyznáním, že „Ježíš je Boží Mesiáš“,[53] a konečně se modlí, aby víra hlavy apoštolů neselhala v pokušení.[54] Ježíšova modlitba před spásnými činy, které po něm Otec žádá, je pokorné a důvěryplné přilnutí jeho lidské vůle k láskyplné vůli Otce.

616

2765

2601 „Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když skončil, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se““ (Lk 11,1). Není to především z pohledu na modlícího se Mistra, že se v Kristově učedníkovi rodí touha po modlitbě? Může se jí tedy naučit od Učitele modlitby. A právě tím, že budou nazírat Syna a naslouchat mu, se děti naučí modlit se k Otci.

2602 Ježíš se často uchyluje do ústraní, do samoty, na horu, nejraději v noci, aby se modlil.[55] Uvádí lidi do své modlitby, protože ve svém vtělení na sebe plně vzal také lidstvo, a je obětuje Otci tím, že obětuje sama sebe. On, Slovo, „které se stalo tělem“, se podílí ve své lidské modlitbě na všem, co prožívají „jeho bratři“ (Žid 2,12); má soucit s jejich slabostmi a chce je od nich osvobodit.[56] Právě proto ho Otec poslal. Jeho slova a jeho skutky se tedy jeví jako viditelný projev jeho modlitby „ve skrytosti“.

2746

478

494

2546

2637

2603 Evangelisté nám uchovali v plném znění dvě Ježíšovy modlitby z doby jeho veřejné činnosti. Každá začíná díkůvzdáním. V první[57] Ježíš vyznává Otce, uznává a velebí ho, že skryl tajemství Božího království před těmi, kteří se považují za učené, a že je zjevil „maličkým“ (chudí z blahoslavenství). Jeho jásavé: „Ano, Otče!“ vyjadřuje hloubku jeho srdce a jeho přilnutí k tomu, co se Otci „zalíbilo“, jako ozvěna ke „staň se“ jeho Matky ve chvíli početí a jako předehra k tomu druhému, které řekne svému Otci během svého smrtelného zápasu. Celá Ježíšova modlitba spočívá v tomto láskyplném přilnutí jeho lidského srdce k „tajemství… vůle“ Otce (Ef 1,9).

2604 Druhou modlitbu zaznamenává svatý Jan[58] před Lazarovým vzkříšením. Předchází mu díkůvzdání: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel“, to znamená, že Otec vždy vyslyší Ježíšovu prosbu. A Ježíš hned dodává: „Věděl jsem sice, že mě vždycky vyslyšíš“, což znamená, že Ježíš prosí vytrvale. Tak nám Ježíšova modlitba uvedená díkůvzdáním zjevuje, jak prosit: dříve než je dar udělen, se Ježíš sjednocuje s tím, který dává a který dává sám sebe ve svých darech. Dárce je mnohem cennější než udělený dar; je „Pokladem“, a právě v něm je srdce jeho Syna; dar je udělován jako „přídavek“.[59]

Ježíšova „velekněžská modlitba“[60] zaujímá v uskutečňování spásy jedinečné místo. O ní se bude rozjímat v závěrečné části prvního oddílu. Zjevuje totiž stále aktuální modlitbu našeho Velekněze a zároveň obsahuje to, co nás on učí v modlitbě Otče náš, která bude vyložena v druhém oddílu.

614

2605 Když nadejde hodina, v níž Ježíš dovrší plán Otcovy lásky, dává nahlédnout do nezbadatelné hloubky své synovské modlitby, a to nejen předtím, než se dobrovolně vydá („Otče... ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42)), nýbrž i ve svých posledních slovech na kříži, v nichž modlitba a sebeobětování splývají vjedno: modlit se a dávat se: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34); „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43); „Ženo, to je tvůj syn“ … „To je tvá matka“ (Jan 19,26-27); „Žízním“ (Jan 19,28); „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34);[61] „Dokonáno je!“ (Jan 19,30); „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46); až po onen „mocný hlas“, s nímž umírá, když vydechl naposled.[62]

2587

653

403

2606 Do tohoto výkřiku vtěleného Slova se slévají úzkosti lidstva všech dob podrobeného hříchu a smrti, všechny naléhavé prosby a přímluvy dějin spásy. A hle, Otec je přijímá a proti veškeré naději je vyslyší tím, že vzkřísí svého Syna. Tak se naplňuje a dokonává drama modlitby v uskutečňování plánu stvoření a spásy. Žaltář nám nabízí klíč v Kristu. Otec říká v „Dnešku“ zmrtvýchvstání: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země“ (Ž 2,7-8).[63]

List Židům dramatickým způsobem vyjadřuje, jak Ježíšova modlitba dosahuje vítězství spásy: „V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoliv to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají“ (Žid 5,7-9).

JEŽÍŠ UČÍ MODLIT SE

520

2607 Když se Ježíš modlí, už tím nás učí modlit se. Božskou cestou naší modlitby je Ježíšova modlitba k Otci. Avšak evangelium nám poskytuje Ježíšovo výslovné učení o modlitbě. Jako vychovatel se nás ujímá tam, kde jsme, a postupně nás vede k Otci. Když se Ježíš obrací k zástupům, které jdou za ním, vychází z toho, co již znají z modlitby podle Staré smlouvy, a otevírá je novosti království, které přichází. Pak jim odhaluje tuto novost v podobenstvích. A konečně bude ke svým učedníkům, kteří mají být vychovateli modlitby v jeho Církvi, otevřeně mluvit o Otci a o Duchu svatém.

541, 1430

2608 Již v horském kázání Ježíš zdůrazňuje obrácení srdce: smířit se s bratrem dřív, než člověk přinese oběť na oltář,[64] mít lásku k nepřátelům a modlit se za pronásledovatele,[65] modlit se k Otci „ve skrytosti“ (Mt 6,6), neplýtvat slovy,[66] odpouštět z hloubi srdce v modlitbě,[67] mít čisté srdce a hledat nebeské království.[68] Takové obrácení je zcela zaměřeno k Otci: je synovské.

153, 1814

2609 Když se srdce rozhodne takto se obrátit, naučí se modlit ve víře. Víra je synovské přilnutí k Bohu bez ohledu na to, co cítíme nebo chápeme. Stala se možnou, protože milovaný Syn nám otevírá přístup k Otci. Může nás žádat, abychom „hledali“ a „tloukli“, protože on sám je cesta i dveře.[69]

2827

165

2610 Jako Ježíš prosí Otce a vzdává mu díky dříve, než dostane jeho dary, tak i nás učí této synovské smělosti: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali“ (Mk 11,24). Taková je síla modlitby: „Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23), vírou, která nepochybuje.[70] Jak byl Ježíš zarmoucen „nevěrou“ (Mk 6,6) učedníků a „malověrností“ (Mt 8,26) svých krajanů, tak stojí v údivu nad opravdu velkou vírou římského setníka[71] a kananejské ženy.[72]

2611 Modlitba víry nespočívá jen v tom říkat „Pane, Pane“, ale v nasměrování srdce tak, aby konalo vůli Otce (Mk 7,21). Ježíš vybízí své učedníky, aby vnášeli do modlitby tuto starost o spolupráci na Božím plánu.[73]

546

2725

672

2612 V Ježíšovi „je Boží království velmi blízko“; on volá k obrácení a k víře, ale také k bdělosti. V modlitbě učedník bdí a vyhlíží toho, který je a který přichází, v památce prvního příchodu v pokoře těla a v naději na jeho druhého příchodu ve slávě.[74] Modlitba učedníků ve společenství s jejich Mistrem je boj, a právě tím, že bdí na modlitbách, neupadnou do pokušení.[75]

2613 Tři zvlášť důležitá podobenství o modlitbě nám uchoval svatý Lukáš:

První „o neodbytném příteli“[76] vybízí k modlitbě konané s naléhavostí: „Tlučte a bude vám otevřeno.“ Tomu, kdo se takto modlí, nebeský Otec „dá všechno, co potřebuje“, a hlavně Ducha svatého, v němž jsou všechny dary.

Druhé o „neodbytné vdově“[77] je zaměřeno na jednu z vlastností modlitby: je třeba se stále modlit, neochabovat, mít trpělivost víry. „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

2559

Třetí podobenství „o farizeovi a celníkovi“[78] se týká pokory srdce, které se modlí: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným.“ Církev si tuto modlitbu: „Kyrie eleison!“ neustále osvojuje.

148

2667

548

728

434

2614 Když Ježíš otevřeně svěřuje svým učedníkům tajemství modlitby k Otci, odhaluje jim, jaká bude muset být jejich modlitba, a také naše, až se vrátí k Otci ve svém oslaveném lidství. Co je nyní nové, je to, že je třeba prosit v jeho jménu.[79] Víra v něho uvádí učedníky do poznání Otce, protože Ježíš je „Cesta, Pravda a Život“ (Jan 14,6). Víra nese své ovoce v lásce: zachovávat jeho slovo, jeho přikázání, zůstávat s ním v Otci, který nás v něm miluje tak, že v nás přebývá. V této nové smlouvě je jistota, že naše prosby budou vyslyšeny, založena na Ježíšově modlitbě.[80]

2615 A navíc, je-li naše modlitba spojena s Ježíšovou, Otec nám dá „jiného Přímluvce“, aby byl „s námi navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,16-17). Tato novost modlitby a jejích podmínek se ukáže v řeči na rozloučenou.[81] Křesťanská modlitba je v Duchu svatém společenstvím lásky s Otcem, nejen skrze Krista, nýbrž i v něm: „Dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste, a dostanete, aby se vaše radost byla naplnila“ (Jan 16,24).

JEŽÍŠ VYSLÝCHÁ MODLITBU

2616 Modlitba k Ježíšovi je jím už vyslyšena během jeho veřejné činnosti, a to prostřednictvím znamení (zázraků), která předjímají moc jeho smrti a jeho zmrtvýchvstání: Ježíš vyslýchá modlitbu víry, vyjádřenou slovy,[82] nebo v mlčení.[83] Naléhavá prosba slepců „Synu Davidův, smiluj se nad námi“ (Mt 9,27), „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou“ (Mk 10,47) přešla do tradice „Ježíšovy modlitby“: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšným!“ Ať se jedná o uzdravení z nemoci, nebo o odpuštění hříchů, Ježíš na modlitbu, která ho s vírou vzývá, vždy odpovídá: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila.“

Svatý Augustin obdivuhodně shrnuje tři rozměry Ježíšovy modlitby: „On se za nás modlí jako náš kněz, modlí se za nás jako naše hlava; My se modlíme k němu jako k svému Bohu. Poznávejme tedy naše hlasy v něm i jeho hlas v nás.“[84]

MODLITBA PANNY MARIE

2674

490

494

2617 Mariina modlitba nám byla zjevena na úsvitu plnosti časů. Před vtělením Božího Syna a před vylitím Ducha svatého její modlitba jedinečným způsobem spolupracuje na dobrotivém plánu Otce: ve chvíli zvěstování na početí Krista[85] a o Letnicích na zrodu Církve, Kristova těla.[86] Ve víře jeho pokorné služebnice se Božímu daru dostává přijetí, na které čekal už počátku časů. Ta, kterou Všemohoucí „naplnil milostí“, odpovídá obětí celé své bytosti: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Fiat (staň se) je křesťanská modlitba: cele patřit jemu, protože on cele patří nám.

2618 Evangelium nám ukazuje, jak se Maria s vírou modlí a přimlouvá: v Káně[87] Ježíšova matka prosí svého Syna za potřeby pro svatební hostinu, která je znamením jiné hostiny, totiž svatby Beránka, který na prosbu své Nevěsty Církve obětuje své Tělo a svou Krev. A je to právě v hodině Nové smlouvy u paty kříže,[88] kdy je Maria vyslyšena jako Žena, nová Eva, pravá „Matka živých“.

726

1342

731

724

2619 A proto Mariin chvalozpěv[89] (latinský „Magnificat“, byzantské „Megalinario“) je zároveň zpěvem Matky Boží i Církve, zpěvem Sionské dcery a nového Božího lidu, zpěvem díkůvzdání za plnost milostí udělených v díle spásy, zpěvem „chudých“, jejichž naděje je dovršena splněním zaslíbení daných „našim otcům, Abrahámovi a jeho potomstvu na věky“.

Souhrn

2620 Dokonalým vzorem modlitby v Novém zákoně je Ježíšova synovská modlitba. Ježíšova modlitba, konaná často v samotě, v mlčení, zahrnuje plné přilnutí lásky k vůli Otcově až po kříž a naprostou důvěru, že bude vyslyšena.

2621 Ježíš při svém vyučování vychovává své učedníky k tomu, aby se modlili s čistým srdcem, s živou a vytrvalou vírou, se synovskou smělostí. Vyzývá je k bdělosti a vybízí je, aby se obraceli se svými prosbami k Bohu v jeho jménu. Ježíš Kristus sám vyslyší prosby, které jsou k němu vysílány.

2622 Modlitba Panny Marie, v jejím „Fiat“ (staň se) a v jejím Magnificat (chvalozpěvu), se vyznačuje velkodušnou obětí celé její bytosti ve víře.

3. ČLÁNEK

V ČASE CÍRKVE

2623 V den Letnic sestoupil Duch zaslíbení na učedníky, kteří „všichni byli společně pohromadě“ (Sk 2,1), aby ho očekávali a „jednomyslně setrvávali v modlitbách,“ (Sk 1,14). Duch, který učí Církev a připomíná jí všechno, co Ježíš řekl,[90] ji také vychovává k životu modlitby.

2624 V první jeruzalémské obci věřící „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42). Toto pořadí je typické pro modlitbu Církve: má základ v apoštolské víře, osvědčuje se láskou a je živena Eucharistií.

1092

1092

2625 Jsou to především ty modlitby, které sice věřící slyší nebo čtou v Písmu, avšak aktualizují je. Platí to zejména o žalmech, které se již naplnily v Kristu.[91] Duch svatý, který tímto způsobem připomíná modlící se Církvi Krista, ji také uvádí do celé pravdy a vzbuzuje nové formulace, která budou vyjadřovat tajemství Krista, jež působí v životě, ve svátostech a v poslání jeho Církve. Tyto nové formulace se pak rozvíjejí ve velkých liturgických a duchovních tradicích. Způsoby modlitby, jaké jsou vyjádřeny v kanonických apoštolských spisech, zůstávají pro křesťanskou modlitbu směrodatné.

I. Velebení a klanění

1078

1083

2626 Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby: je to setkání Boha s člověkem; v něm se Boží dar a jeho přijetí člověkem volají jeden po druhém a spojují se. Modlitba velebení je odpověď člověka na Boží dary: protože Bůh dává požehnání, srdce člověka zase může velebit toho, který je zdrojem všeho požehnání.

2627 Tento pohyb vyjadřují dva základní směry: někdy velebení stoupá, neseno Duchem svatým skrze Krista k Otci (velebíme ho, protože nám požehnal);[92] někdy vyprošuje naše modlitba milost Ducha svatého, která skrze Krista sestupuje od Otce (On nám žehná).[93]

2559

2096-2097

2628 Klanění je základní postoj člověka, který uznává, že je tvorem před svým Stvořitelem. Velebí velikost Pána,[94] který nás stvořil, a všemocnost Spasitele, který nás osvobozuje od zlého. Duch „padá na tvář“ před „Králem slávy“ (Ž 24,9.10) a uctivě mlčí před Bohem „vždy větším než my“.[95] Klanět se třikrát svatému Bohu a svrchovaně láskyhodnému Bohu nás naplňuje pokorou a dodává jistotu našim prosbám.

II. Prosebná modlitba

396

2629 Slovní zásoba vyjadřující prosbu má v Novém zákoně množství odstínů: žádat, vymáhat, naléhavě volat, vzývat, křičet, ba dokonce „zápasit v modlitbě“.[96] Ale nejobvyklejším a také nejspontánnějším výrazem je slovo prosba: právě prosebnou modlitbou vyjadřujeme, že jsme si vědomi svého vztahu k Bohu: jako tvorové nejsme zdrojem své existence, ani pány nad protivenstvími, ani svým posledním cílem, jsme však také hříšníci a jako křesťané víme, že se odvracíme od Otce. Prosba je už návrat k němu.

2090

2630 Téměř neznámy jsou v Novém zákoně modlitby nářků, zatímco jsou časté ve Starém zákoně. Ve vzkříšeném Kristu se prosba Církve už opírá o naději, i když ještě čekáme a musíme každý den usilovat o obrácení. Z docela jiné hlubiny vyvěrá křesťanská prosba, kterou svatý Pavel nazývá sténání: toho stvoření, které v porodních bolestech „sténá a trpí“ (Řím 8,22), ale také naše sténání, když očekáváme „vykoupení našeho těla“, neboť „naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,23-24); a jsou to konečně „vzdechy, které nelze vyjádřit“, samého Ducha svatého, který „nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26).

2838

2631 Prosba o odpuštění je první podnět k prosebné modlitbě.[97] Je předpokladem spravedlivé a čisté modlitby. Důvěrná pokora nás navrací do světla společenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem a do společenství s druhými:[98] tehdy „dostáváme od něho všechno, zač prosíme“ (1 Jan 3,22). Prosba o odpuštění předchází jak eucharistické liturgii, tak i osobní modlitbě.

1942

2816

2632 Středem křesťanské prosby je touha po Božím království, které podle Ježíšova učení přichází, a jeho hledání.[99] Prosby jsou odstupňovány: nejprve se prosí o Království, pak o to, co je nutné k jeho přijetí a k spolupráci na jeho příchodu. Tato spolupráce na poslání Krista i Ducha svatého, které je nyní posláním Církve, je předmětem modlitby společenství apoštolů.[100] Modlitba sv. Pavla, apoštola v pravém slova smyslu, nám ukazuje, jak musí božská péče o všechny církve pronikat křesťanskou modlitbu.[101] Prostřednictvím modlitby pracuje každý pokřtěný na příchodu Božího království.

2854

2830

2633 Když se člověk takto podílí na spásné Boží lásce, lze pochopit, že se všechny potřeby mohou stát předmětem prosby. Kristus, který vzal na sebe všechno, aby všechno vykoupil, je oslaven prosbami, s nimiž se v jeho jménu obracíme k Otci.[102] Právě na základě tohoto ujištění nás apoštolové Jakub[103] a Pavel vyzývají, abychom se modlili za všech okolností.[104]

III. Přímluvná modlitba

2577

2571

432

2634 Přímluva je prosebná modlitba, která nás více připodobňuje Ježíšově modlitbě. On je jediný přímluvce u Otce za všechny lidi, zvláště za hříšníky.[105] „Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Sám Duch svatý „se za nás přimlouvá“ a jeho přímluva „za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26-27).

2635 Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého, je od dob Abraháma vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím. V čase Církve se křesťanská přímluva podílí na přímluvě Kristově: je výrazem společenství svatých. Kdo se modlí, nehledá v přímluvě to, co slouží jen jeho „vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých“ (Fil 2,4), ba dokonce se modlí i za ty, kteří mu ubližují.[106]

224, 1328

1037

1900

2636 První křesťanské obce hluboce prožívaly tento způsob sdílení.[107] Apoštol Pavel je tak činí účastnými své služby evangeliu,[108] ale také se za ně přimlouvá.[109] Přímluva křesťanů nezná hranic: „…za všechny lidi... za všechny, kdo mají moc“ (1 Tim 2,1), za ty, kteří pronásledují,[110] za spásu těch, kteří odmítají evangelium.[111]

IV. Modlitba díkůvzdání

2603

2637 Vzdávání díků charakterizuje modlitbu Církve, která slavením Eucharistie ukazuje a stává se stále víc tím, co je. Vždyť Kristus v díle spásy osvobozuje stvoření od hříchu a smrti, aby je znovu posvětil a přivedl nazpět k Otci, k jeho slávě. Díkůvzdání údů Těla se podílí na díkůvzdání Hlavy.

2638 Stejně jako předmětem prosebné modlitby se může každá událost a každá potřeba stát i důvodem k díkůvzdání. Listy svatého Pavla často začínají a končí díkůvzdáním a vždy je tam přítomen Pán Ježíš. „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh po vás chce v Kristu Ježíši“ (1 Sol 5,18). „Buďte vytrvalí v modlitbě, buďte při ní bdělí a vděční“ (Kol 4,2).

V. Modlitba chvály

213

2639 Chvála je způsob modlitby, která bezprostředněji uznává, že Bůh je Bůh! Opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože on je, bez ohledu na to, co koná. Je to podíl na blahoslavenství čistých srdcí, která milují Boha ve víře, dříve než ho spatří ve slávě. Skrze chválu se Duch spojuje s naším duchem, aby dosvědčoval, že jsme Boží děti,[112] vydává svědectví jednorozenému Synu, v němž jsme byli přijati za syny a skrze něhož oslavujeme Otce. Chvála zahrnuje ostatní způsoby modlitby a pozvedá je tomu, který je jejich pramenem i cílem: „jeden Bůh, Otec, od něhož pochází všechno, a pro nějž jsme tu i my“ (1 Kor 8,6).

2640 Svatý Lukáš ve svém evangeliu často zaznamenává úžas a chválu nad podivuhodnými činy Krista; podtrhuje je také při zásazích Ducha svatého, které jsou popsány ve Skutcích apoštolů: život jeruzalémské obce,[113] uzdravení chromého, vykonané Petrem a Janem,[114] jásot zástupu, který za to Boha velebí,[115] radost pohanů z pisidské Antiochie, „kteří velebili slovo Páně“ (Sk 13,48).

1137

2587

2641 „Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu“ (Ef 5,19).[116] Jako inspirovaní pisatelé Nového zákona, tak i první křesťanská společenství pročítají znovu knihu Žalmů a opěvují jimi Kristovo tajemství. V nové síle Ducha skládají tak chvalozpěvy a duchovní písně, inspirujíce se přitom neslýchanou událostí, kterou Bůh uskutečnil ve svém Synu: je to jeho vtělení, jeho smrt vítězící nad smrtí, jeho vzkříšení, jeho nanebevstoupení na Boží pravici.[117] Z těchto „divů“ uskutečňování celého díla spásy stoupá doxologie, chvála Bohu.[118]

2642 Zjevení toho, „co se má brzo stát“ – Apokalypsa (kniha Zjevení) – se opírá o chvalozpěvy nebeské liturgie,[119] ale též o přímluvu „svědků“ (mučedníků: Zj 6,10). Proroci a svatí, všichni, kteří byli na zemi zabiti pro své svědectví vydané Kristu,[120] nesmírný zástup těch, kteří přišli z velkého protivenství, nás předešli do království, zpívají chvály na oslavu toho, který sedí na trůnu, a Beránka.[121] Ve společenství s nimi i pozemská Církev ve víře a ve zkouškách zpívá tyto chvalozpěvy. Víra v prosbách i přímluvách doufá proti veškeré naději a vzdává díky „Otci světel“, od něhož „sestupuje každý dokonalý dar“ (Jak 1,17). Víra je tak čirou chválou.

2643 Eucharistie obsahuje a vyjadřuje všechny způsoby modlitby: je „čistou obětí“ celého Kristova Těla ke slávě jeho jména.[122] Podle východních i západních tradic je „obětí chvály.“

Souhrn

2644 Duch svatý, který učí Církev a připomíná jí všechno, co Ježíš řekl, ji také vychovává k životu modlitby tím, že v ní povzbuzuje projevy, které se obnovují v rámci trvalých forem: velebení, prosby, přímluvy, vzdávání díků a chvály.

2645 Lidské srdce může velebit toho, který je pramenem veškerého požehnání, protože Bůh mu žehná.

2646 Předmětem prosebné modlitby je odpuštění, hledání Božího království, jakož i každá opravdová potřeba.

2647 Přímluvná modlitba spočívá v prosbě ve prospěch druhého. Nezná hranic a zahrnuje i nepřátele.

2648 Každá radost a každé utrpení, každá událost a každá potřeba může být pohnutkou pro díkůvzdání, které tím, že se podílí na Kristově díkůvzdání, má naplňovat celý život: „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu“ (1 Sol 5,18).

2649 Zcela nezištná modlitba chvály se soustřeďuje na Boha; opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože je, bez ohledu na to, co koná.

DRUHÁ KAPITOLA

TRADICE MODLITBY

94

75

2650 Modlitba se neomezuje na spontánní projev vnitřního hnutí: aby se člověk modlil, musí chtít. Nestačí jen znát, co zjevuje o modlitbě Písmo: je třeba se naučit modlit. Skrze živé předávání (posvátná Tradice) Duch svatý učí modlitbě Boží děti v Církvi, která věří a která se modlí.[123]

2651 Tradice křesťanské modlitby je jeden ze způsobů růstu tradice víry, zvláště prostřednictvím kontemplace a studia věřících, kteří uchovávají ve svém srdci události a slova celého díla spásy, a skrze hluboké proniknutí duchovních skutečností, jež zakoušejí.[124]

1. ČLÁNEK

U PRAMENŮ MODLITBY

1100

133

694

2652 Duch svatý je „živá voda“, která v modlícím se srdci „tryská do života věčného“ (Jan 4,14). On nás učí, abychom ji čerpali ze samého pramene: z Krista. V křesťanském životě jsou prameny, kde nás Kristus očekává, aby nás napojil Duchem svatým.

BOŽÍ SLOVO

2653 Církev „naléhavě a důrazně vybízí všechny věřící..., aby častým čtením Písma svatého získali „nesmírně cenné poznání Ježíše Krista“… Četba Písma svatého má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť „jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky“.[125]

2654 Otcové duchovního života shrnují v parafrázi Mt 7,7 rozpoložení srdce živeného Božím slovem v modlitbě takto: „Hledejte při četbě a najdete v rozjímání; klepejte v modlitbě a bude vám otevřeno v kontemplaci (nazírání).“[126]

LITURGIE CÍRKVE

1812-1829

2655 Poslání Krista a Ducha svatého, jež ve svátostné liturgii Církve hlásá, zpřítomňuje a sděluje tajemství spásy, pokračuje v srdci, které se modlí. Otcové duchovního života někdy přirovnávají srdce k oltáři. Modlitba zniterňuje a vstřebává liturgii během jejího slavení i po něm. I když je modlitba prožívaná „ve skrytosti“ (Mt 6,6) je vždy modlitbou Církve a společenstvím s Nejsvětější Trojicí.[127]

BOŽSKÉ CTNOSTI

2656 Do modlitby se vstupuje tak, jako se vstupuje do liturgie: těsnou bránou víry. Hledáme Pánovu tvář skrze znamení jeho přítomnosti a toužíme po ní, chceme naslouchat jeho slovu a uchovávat je.

2657 Duch svatý, který nás učí slavit liturgii v očekávání Kristova návratu, nás vychovává, abychom se modlili v naději. Naopak modlitba Církve i osobní modlitba v nás živí naději. Obzvláště žalmy s jejich konkrétním a bohatým jazykem nás učí upínat svou naději k Bohu: „Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil, vyslyšel mé volání“ (Ž 40,2). „A Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého“ (Řím 15,13).

826

2658 „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Modlitba utvářená liturgickým životem čerpá všechno z lásky, kterou jsme v Kristu milováni, a jež nám dává schopnost odpovídat na ni láskou, jakou on nás miloval. Láska je pramenem modlitby; kdo z ní čerpá, dotýká se vrcholu modlitby:

„Miluji tě, můj Bože, a má jediná touha je milovat tě až do posledního dechu. Miluji tě, můj Bože, nekonečně láskyhodný, a raději bych zemřel s láskou k tobě, než abych žil bez lásky k tobě. Miluji tě, Pane, a jediná milost, o kterou tě prosím, je, abych tě miloval věčně... Můj Bože, nemůže-li můj jazyk každou chvíli opakovat, že tě miluji, kéž alespoň mé srdce ti to opakuje při každém nadechnutí.“[128]

„DNES“

1165

305

2837

2659 Učíme se modlit v určitých chvílích, když nasloucháme slovu Páně a když se účastníme jeho velikonočního tajemství; ale je to v každé chvíli, v každodenních událostech, kdy je nám dáván Duch, aby dal vytrysknout modlitbě. Ježíšovo učení o modlitbě k našemu Otci je v téže linii jako učení o Boží prozřetelnosti:[129] čas je v rukou Otce; setkáváme se s ním v přítomnosti: ne včera, ani zítra, ale dnes: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: „Nezatvrzujte svá srdce““ (Ž 95,8).

2546, 2632

2660 Modlit se ve všedních událostech každého dne a každého okamžiku, to je jedno z tajemství nebeského království, zjeveného „maličkým“, Kristovým služebníkům, chudým (z) blahoslavenství. Je dobré a spravedlivé, modlit se, aby příchod království spravedlnosti a míru ovlivňoval běh dějin, ale je stejně důležité „proniknout“ modlitbou obyčejné všední situace. Všechny způsoby modlitby mohou být oním kvasem, k němuž Pán přirovnává království.[130]

Souhrn

2661 Prostřednictvím živého předávání, Tradice, Duch svatý v Církvi učí Boží děti modlitbě.

2662 Prameny modlitby jsou: Boží slovo, liturgie Církve, ctnosti víry, naděje a lásky.

2. ČLÁNEK

CESTA MODLITBY

1201

2663 V živé tradici modlitby každá církev podle historických, společenských a kulturních souvislostí předkládá svým věřícím jazyk modlitby: slova, nápěvy, gesta, výtvarné projevy. Učitelskému úřadu Církve[131] přísluší rozlišovat, nakolik jsou tyto cesty modlitby věrné Tradici apoštolské víry, a je to úkolem pastýřů a katechetů vysvětlovat jejich smysl, který se vždy vztahuje k Ježíši Kristu.

MODLITBA K OTCI

2780

2664 Pro křesťanskou modlitbu není jiné cesty, než Kristus. Naše modlitba, jak společná, tak osobní, ústní nebo vnitřní, dochází až k Otci, jen když se modlíme „ve jménu“ Ježíše. Ježíšovo svaté lidství je tedy cesta, kterou nás Duch svatý učí modlit se k Bohu, našemu Otci.

MODLITBA K JEŽÍŠOVI

451

2665 Modlitba Církve, živená Božím slovem a slavením liturgie, nás učí modlit se k Pánu Ježíši. I když se obrací především k Otci, zahrnuje ve všech liturgických tradicích modlitební formy obracející se ke Kristu. Některé žalmy, aktualizované v modlitbě Církve, a Nový zákon nám vkládají do úst a vrývají do našich srdcí vzývání Krista z modliteb k němu: Boží Synu, Boží Slovo, Pane, Spasiteli, Beránku Boží, Králi, milovaný Synu, Synu Panny, dobrý pastýři, náš Živote, naše Světlo, naše Naděje, naše Vzkříšení, Příteli lidí...

432

432

2666 Avšak jméno, které obsahuje všechno, je to, které dostává Boží Syn při vtělení: Ježíš. Boží jméno je pro lidské rty nevyslovitelné,[132] avšak Boží slovo tím, že vzalo na sebe naše lidství, nám je dává a my ho můžeme vzývat: „Ježíš“, „JHVH přináší spásu“.[133] Ježíšovo jméno obsahuje všechno: Boha i člověka a celou ekonomii stvoření a spásy. Modlit se k „Ježíši“, to znamená, vzývat ho a volat k němu v nás. Jen jeho jméno obsahuje přítomnost, kterou označuje. Ježíš je Vzkříšený, a kdokoliv vzývá jeho jméno, přijímá Božího Syna, který ho miloval a vydal se za něho.[134]

2616

2667 Tato krajně prostá invokace víry se vyvinula v tradici modlitby v četných formách na Východě i na Západě. Nejobvyklejší formule, předávaná mnichy na Sinaji, v Sýrii a na hoře Athos, je vzývání: „Ježíši, Kriste, Boží Synu, Pane, smiluj se nad námi, hříšníky!“ Spojuje christologický hymnus z Fil 2,6-11 s prosbou celníka a těch, kteří prosili o světlo.[135] Touto modlitbou srdce souzní s lidskou bídou a milosrdenstvím jejich Spasitele.

435

2668 Vzývání Ježíšova svatého jména je nejprostší cestou neustálé modlitby. Když je pozorné srdce pokorně opakuje, neutápí se v záplavě slov,[136] ale uchovává Slovo a svou vytrvalostí přináší plody.[137] Je možné „v každé době“, protože to není zaměstnání vedle jiného, nýbrž jediné zaměstnání, totiž milování Boha, který oživuje a proměňuje každou činnost v Ježíši Kristu.

1674

478

2669 Modlitba Církve se klaní a vzdává čest Ježíšovu Srdci, jako vzývá jeho nejsvětější Jméno. Klaní se vtělenému Slovu a jeho Srdci, které se dalo z lásky k lidem probodnout našimi hříchy. Křesťanská modlitba ráda koná křížovou cestu po stopách Spasitele. Zastavení od místodržitelského paláce na Kalvárii a k hrobu označují cestu Ježíše, který svým svatým křížem vykoupil svět.

„PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ“

695

1310

2001

683

2670 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). Kdykoliv se začínáme modlit k Ježíši, Duch svatý nás svou předchází svou milostí a přitahuje na cestu modlitby. Když nás učí modlit se tím, že nám připomíná Krista, proč se nemáme modlit přímo i k němu? Proto nás Církev vybízí, abychom každý den vzývali Ducha svatého, především na počátku a na konci každého důležitého jednání.

„Jestliže není třeba se klanět Duchu, jak mě může křtem zbožštit? A je-li třeba se mu klanět, nemá pak být předmětem zvláštní úcty?“[138]

2671 Tradičním způsobem prosby o Ducha svatého je vzývat Otce skrze Krista našeho Pána, aby nám dal Ducha Utěšitele.[139] Ježíš zdůrazňuje tuto prosbu v jeho jménu právě ve chvíli, kdy slibuje dar Ducha pravdy.[140] Ale nejjednodušší a nejpřímější modlitba je také tradiční: „Přijď, Duchu svatý.“ Každá liturgická tradice ji rozvinula v antifonách a hymnech:

„Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky.“[141]

„Nebeský králi, Duchu utěšiteli, Duchu pravdy, který jsi všude přítomen a všechno naplňuješ, poklade všeho dobra a prameni života, přijď, přebývej v nás, očisť nás a spas nás. Ty, který jsi Dobrý.“[142]

2672 Duch svatý, jehož pomazání naplňuje celé naše bytí, je niterným učitelem křesťanské modlitby. Je tvůrcem živé tradice modlitby. Je bezpochyby tolik cest modlitby, kolik je těch, kteří se modlí, ale týž Duch působí ve všech a se všemi. Právě ve společenství Ducha svatého je křesťanská modlitba modlitbou Církve.

VE SPOLEČENSTVÍ SE SVATOU MATKOU BOŽÍ

494

689

2673 Duch svatý nás v modlitbě spojuje s osobou jednorozeného Syna v jeho oslaveném lidství. Skrze ně a v něm se naše synovská modlitba vstupuje v Církvi s Ježíšovou Matkou.[143]

2674 „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených… Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují po zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích.“[144] Ježíš, jediný Prostředník, je cesta naší modlitby; Maria, jeho Matka i naše Matka, je pro něho zcela průzračná: „ona ukazuje cestu“ [Hodégétria], je „znamením cesty“ podle tradiční východní i západní ikonografie.

2619

512

970

2675 Vzhledem k této mimořádné Mariině spolupráci na působení Ducha svatého církve rozvíjely modlitbu k svaté Matce Boží tím, že ji soustřeďovaly na osobu Krista, jak se projevuje ve svých tajemstvích. V nesčetných hymnech a antifonách, jimiž se tato modlitba vyjadřuje, se obvykle střídají dva proudy: jeden „velebí“ Pána za „velké věci“, které vykonal pro svou pokornou služebnici a skrze ni pro všechny lidi;[145] druhý svěřuje Ježíšově Matce prosby a chvály Božích dětí, protože ona nyní zná lidstvo, které Syn Boží v ní přijal za své.

2676 Tento dvojí pohyb modlitby k Marii je svrchovaným způsobem vyjádřen v modlitbě Zdrávas Maria:

490

722

„Zdrávas Maria“ [raduj se, Maria]. Modlitba „Zdrávas“ začíná pozdravem anděla Gabriela. Skrze svého anděla zdraví Marii sám Bůh. Naše modlitba se odvažuje znovu užít pozdravu Marii s pohledem, jakým Bůh shlédl na svou pokornou služebnici,[146] a těšit se z radosti, kterou má z ní On.[147]

„Milosti plná, Pán s Tebou.“ Obě části andělova pozdravu se vzájemně osvětlují. Maria je plná milosti, protože Pán je s ní. Milost, kterou je naplněna, je přítomnost toho, který je pramenem každé milosti. „Jásej… jeruzalémská dcero! … Hospodin… je uprostřed tebe“ (Sof 3,14.17a). Maria, do níž přichází přebývat sám Pán, je zosobněním siónské dcery, je archou úmluvy, místem, kde přebývá sláva Pána: ona je „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3). Maria „plná milosti“ se zcela dala tomu, který v ní začal přebývat a kterého ona dá světu.

146

435

„Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“ Po andělově pozdravu bereme za svůj i Alžbětin. Alžběta, „naplněná Duchem svatým“ (Lk 1,41), je první v dlouhé řadě generací, které budou Marii blahoslavit.[148] „Blahoslavená, která jsi uvěřila...“ (Lk 1,45); Maria je „požehnaná mezi ženami“, protože uvěřila, že se splní slovo Pána. Abraham se pro svou víru stal požehnáním pro „všechny rody země“ (Gn 12,3). Maria se stala pro svou víru Matkou všech věřících, díky jí všechny národy země dostávají toho, který je samo Boží požehnání: Ježíše, požehnaný plod jejího života.

1020

495

2677 „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás....“ S Alžbětou se divíme: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,43). Maria je Matka Boží a naše Matka, protože nám dává Ježíše; můžeme jí svěřovat všechny své starosti a prosby: prosí za nás, jako prosila za sebe: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Když se svěřujeme její prosbě, odevzdáváme se s ní do Boží vůle: „Buď vůle tvá.“

„Pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“ Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k „Matce milosrdenství“, která je celá svatá. Svěřujeme jí „nyní“, tedy v přítomném okamžiku naší existence. A naše důvěra se rozšiřuje, abychom jí už nyní svěřili „hodinu své smrti“. Kéž je Maria při ní, jako byla při smrti svého Syna na kříži, a kéž nás v hodině našeho přechodu přijme jako naše Matka,[149] aby nás uvedla ke svému Synu, Ježíši, v nebi.

967

971, 1674

2678 Středověká zbožnost Západu vyvinula modlitbu růžence, která lidu nahrazovala modlitbu hodin. Na Východě zůstala litaniová forma Akathistu a Paraklize zůstala bližší chórovým modlitbám byzantských církví, zatímco arménská, koptská a syrská tradice dávaly přednost lidovým hymnům a chvalozpěvům ke cti Matky Boží. Avšak ve Zdrávas Maria, v theotokii, v hymnech sv. Efréma nebo svatého Řehoře z Nareku zůstává tradice modlitby v zásadě tatáž.

972

2679 Maria je dokonalá postava modlitby („Orant“), obraz Církve. Když se k ní modlíme, přijímáme s ní bezvýhradně Otcův plán, který posílá svého Syna, aby spasil všechny lidi. Jako milovaný učedník bereme k sobě Ježíšovu Matku,[150] která se stala Matkou všech živých. Můžeme se modlit s ní i k ní. Modlitba Církve se jakoby opírá o modlitbu Marie, s níž je spojena nadějí.[151]

Souhrn

2680 Modlitba se hlavně obrací k Otci; nicméně je také zaměřena k Ježíši, především skrze vzývání jeho svatého jména: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nad námi hříšníky!“

2681 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). Církev nás vybízí, abychom vzývali Ducha svatého jako niterného učitele křesťanské modlitby.

2682 Pro mimořádnou spolupráci Panny Marie na působení Ducha svatého se Církev ráda modlí ve společenství s ní, aby s ní velebila velké věci, které Bůh v ní vykonal, a aby jí svěřovala prosby i chvály.

3. ČLÁNEK

DUCHOVNÍ VŮDCOVÉ MODLITBY

CELÝ ZÁSTUP SVĚDKŮ

956

2683 Svědkové, kteří nás předešli do království,[152] zvláště ti, které Církev uznává jako „svaté“, se podílejí na živé tradici modlitby příkladem svého života, předáváním svých spisů a svou dnešní modlitbou. Patří na Boha, chválí ho a nepřestávají se ujímat těch, které zanechali na zemi. Tím, že vstoupili do „radosti“ svého Pána, byli ustanoveni „nad mnohými“.[153] Jejich přímluva je nejvyšší službou, jakou prokazují Božímu plánu. Můžeme a máme je prosit, aby se přimlouvali za nás i za celý svět.

1657

1202

919

917

2684 Během dějin církví se ve společenství svatých vyvinuly různé spirituality. Osobní charizma nějakého svědka lásky Boha k lidem se mohlo předávat jako Eliášův „duch“ Elizeovi[154] a Janu Křtiteli[155], aby měli na tomto duchu podíl i učedníci.[156] Určitá spiritualita je také soutokem jiných liturgických a teologických proudů a dosvědčuje inkulturaci (zakořenění) víry v určitém lidském prostředí a v jeho dějinách. Křesťanské spirituality se podílejí na živé tradici modlitby a jsou nezbytnými vůdci věřících. Ve své bohaté rozmanitosti jsou odleskem jediného a čistého světla Ducha svatého.

„Duch je opravdu místem svatých a svatý je pro Ducha obzvláště vhodným příbytkem, protože svatý se oddává tomu, aby přebýval s Bohem, a je nazýván jeho chrámem.“[157]

SLUŽEBNÍCI MODLITBY

2685 Křesťanská rodina je prvním místem výchovy k modlitbě. Založena na svátosti manželství, je „domácí církví“, kde se Boží děti učí modlit se „jako Církev“ a dlít na modlitbách. Zvláště pro malé děti je každodenní rodinná modlitba prvním svědectvím živé paměti Církve, trpělivě probouzené Duchem svatým.

1547

916

2686 Také ti, kteří mají účast na svátostném kněžství, jsou odpovědni za výchovu svých bratří a sester v Kristu k modlitbě. Služebníci dobrého Pastýře jsou posvěceni, aby přiváděli Boží lid k živým pramenům modlitby, jimiž jsou: Boží slovo, liturgie, život podle božských ctností, Boží přítomnost v konkrétních situacích.[158]

2687 Četní řeholníci zasvětili celý svůj život modlitbě. Od dob mnichů v egyptské poušti věnují poustevníci, řeholníci a řeholnice svůj život chvále Boha a přímluvě za jeho lid. Bez modlitby nemůže zasvěcený život obstát ani se šířit; je to jeden z živých pramenů kontemplace a duchovního života Církve.

1181, 2197

1674

2688 Katecheze dětí, mládeže i dospělých je zaměřena na to, aby rozjímali o Božím slově v osobní modlitbě, aktualizovali je v liturgické modlitbě a vždy je hluboce prožívali, aby přinášelo své plody v novém životě. Katecheze je také dobou, ve které lze posoudit a vychovávat lidovou zbožnost.[159] Naučit se základní modlitby nazpaměť poskytuje nezbytnou oporu pro život modlitby; je však důležité vést k tomu, aby se prožíval jejich smysl.[160]

2689 Modlitební skupiny, stejně jako „školy modlitby“, jsou dnes jedním ze znamení a jedním z podnětů obnovy modlitby v Církvi za předpokladu, že se čerpá z ryzích pramenů křesťanské modlitby. Péče o společenství je znamením pravé modlitby v Církvi.

2690 Duch svatý dává některým věřícím dary moudrosti, víry a rozlišování s ohledem na obecné dobro, kterým je modlitba (duchovní vedení). Muži a ženy, kterým se takových darů dostalo, jsou opravdoví služebníci živé tradice modlitby:

Proto duše, která chce postupovat v dokonalosti, musí podle rady svatého Jana od Kříže „pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn“. A ještě: „Je nutné, aby duchovní vůdce byl nejen učený a rozvážný, ale i zkušený... Proto, jestliže (duchovní vůdce) nemá zkušenost s tím, co je čistá a opravdová duchovnost, nikdy nedokáže do ní uvést duše, když je Bůh k ní volá, ba vůbec je nepochopí.“[161]

MÍSTA VHODNÁ PRO MODLITBU

1379

2691 Kostel, dům Boží, je vlastní místo liturgické modlitby farního společenství. Je to také přednostní místo pro adoraci (klanění) Krista skutečně přítomného v Nejsvětější svátosti. Volba vhodného místa není pro opravdovost modlitby lhostejná:

— pro osobní modlitbu může být tímto místem „modlitební koutek“ s Písmem svatým a obrazy, aby byl člověk „ve skrytu“ v přítomnosti svého Otce.[162] V křesťanské rodině taková malá oratoř (modlitebna) napomáhá společné modlitbě;

1674

1175

— v krajích, kde jsou kláštery, je posláním těchto komunit umožnit věřícím účast na chórové modlitbě a umožňovat jim nezbytnou samotu pro intenzivnější osobní modlitbu;[163]

— pouti oživují vědomí naší pozemské cesty do nebe. Bývají tradičně dobrou příležitostí k obnově modlitby. Svatyně jsou pro poutníky, kteří hledají své živé prameny, mimořádnými místy k prožívání křesťanských způsobů modlitby „v Církvi“.

Souhrn

2692 Církev putující po této zemi je ve své modlitbě spojena s modlitbou svatých, od nichž žádá přímluvu.

2693 Různé křesťanské spirituality se podílejí na živé tradici modlitby a jsou cennými vůdci duchovního života.

2694 Křesťanská rodina je prvním místem výchovy k modlitbě.

2695 Pomoc v modlitbě poskytují v Církvi: ti, kteří mají účast na svátostném kněžství, osoby zasvěcené Bohu, katecheze, modlitební skupiny, „duchovní vedení“.

2696 Nejvhodnějšími místy k modlitbě jsou: osobní nebo rodinná oratoř (modlitebna), kláštery, svatyně na poutních místech, a především kostel, který je vlastním místem liturgické modlitby pro farní společenství a výsadním místem eucharistického klanění (adorace).

TŘETÍ KAPITOLA

ŽIVOT MODLITBY

1099

2697 Modlitba je životem nového srdce. Musí nás oživovat v každé chvíli. My ale zapomínáme na toho, kdo je náš Život a naše Všechno. Proto otcové duchovního života, v tradici Deuteronomia a proroků, zdůrazňují modlitbu jako „vzpomínku na Boha“, časté probuzení „paměti srdce“: „Je třeba si vzpomenout na Boha častěji, než se dýchá.“[164] Člověk se ale, i když chce, nemůže modlit „neustále“, nemodlí-li se s pevnou vůlí v určitou dobu; je to čas vyhrazený pro intenzivní a déle trvající křesťanskou modlitbu.

2177

1174

1168

2698 Církevní Tradice předkládá věřícím rytmy modlitby, jež mají živit trvalou modlitbu. Některé jsou každodenní: ranní a večerní modlitba, modlitba před jídlem a po jídle, Denní modlitba Církve. Neděle, jejímž středem je Eucharistie, se světí především modlitbou. Roční liturgický okruh a jeho velké svátky představují základní rytmy života modlitby křesťanů.

2563

2699 Pán vede každého člověka po cestách a způsoby, jaké se mu líbí. Každý věřící pak odpovídá podle rozhodnutí svého srdce a osobních projevů své modlitby. Nicméně křesťanská Tradice uchovala tři hlavní výrazové formy života modlitby: ústní modlitbu, rozjímání, vnitřní modlitbu. Mají všechny tři společný základní rys: „usebranost srdce“. Taková bdělost, která uchovává Boží slovo a setrvává v Boží přítomnosti, dělá z těchto tří forem intenzivní chvíle života modlitby.

1. ČLÁNEK

ZPŮSOBY MODLITBY

I. Ústní modlitba

1176

2700 Bůh mluví k člověku svým slovem. A právě slovy pronášenými v duchu anebo nahlas naše modlitba nabývá konkrétní formy. Ale nejdůležitější věcí při tom je, aby srdce bylo sjednoceno s tím, k němuž mluvíme. „Vyslyšení naší modlitby nezávisí na množství slov, nýbrž na horlivosti našich duší.“[165]

1146

2603, 612

2701 Ústní modlitba je nezbytnou složkou křesťanského života. Učedníky, přitahované tichou modlitbou svého Mistra, Ježíš učí ústní modlitbě: „Otče náš“. Ježíš se nemodlil pouze liturgické modlitby synagogy; evangelia nám jej ukazují, jak hlasitě pronáší osobní modlitbu, od jásavého velebení Otce[166] až po prosbu v getsemanské úzkosti.[167]

2702 Potřeba zapojit do vnitřní modlitby smysly odpovídá požadavku lidské přirozenosti. Jsme tělo a duch, proto cítíme potřebu projevit své city navenek. Musíme se modlit celým svou bytostí, abychom dodali své prosbě co největší sílu.

2097

2703 Tato potřeba odpovídá také Božímu požadavku. Bůh hledá ty, kteří ho budou uctívat v Duchu a v pravdě, tudíž živou modlitbou, která vychází z hlubin duše. Chce také vnější výraz, kterým se k vnitřní modlitbě připojuje i tělo, aby modlitba vzdávala Bohu za vše dokonalou čest, na kterou má právo.

2704 Protože ústní modlitba je vnější, a tak plně lidská, v pravém slova smyslu modlitbou zástupů. Ale ani ta nejvnitřnější modlitba nesmí zanedbávat modlitbu ústní. Modlitba se stává vnitřní tou měrou, jakou si uvědomujeme toho, „k němuž mluvíme“.[168] Tehdy se ústní modlitba stává první formou kontemplativní (nazíravé) modlitby.

II. Rozjímání

127

158

2705 Rozjímání (meditace) je především hledání. Duch se snaží pochopit, proč a jak vést křesťanský život, aby přilnul a kladně odpověděl k tomu, co Pán žádá. Vyžaduje to pozornost, kterou je obtížné ukáznit. Obyčejně si člověk pomáhá nějakou knihou a křesťané jich mají sdostatek: Písmo svaté, zvláště evangelium, svaté obrazy, liturgické texty příslušného dne nebo údobí, spisy duchovních Otců, základní díla spirituality, velká kniha stvoření a dějin, které jsou stránkou Božího „dneška“.

2706 Rozjímat o tom, co se čte, znamená přivlastnit si čtené tím, že je konfrontujeme se sebou. Tu se otevírá jiná kniha, totiž kniha života. Přechází se od myšlenek ke skutečnosti. Podle toho, jak mnoho pokory a víry člověk má, objevuje v ní hnutí, která hýbají srdcem a která může rozlišovat. Jde o to, konat pravdu, aby člověk došel ke světlu: „Pane, co chceš, abych učinil?“

2562-2564

516, 2678

2664

2690

2707 Metody rozjímání jsou tak různé, jak různí jsou duchovní učitelé. Křesťan má pravidelně rozjímat, jinak se podobá prvním třem půdám z podobenství o rozsévači.[169] Avšak metoda je pouze průvodce; důležité je postupovat s Duchem svatým po jediné cestě modlitby, kterou je Ježíš Kristus.

2708 Rozjímání uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Toto probuzení ducha je nutné, abychom prohloubili pravdy víry, podnítili obrácení srdce a posílili vůli následovat Krista. Křesťanská modlitba se přednostně zaměřuje na rozjímání „tajemství Krista“, jak při „lectio divina“ (božské čtení), tak při růženci. Tento způsob uvažování v modlitbě má velkou hodnotu, ale křesťanská modlitba má směřovat mnohem dál: k poznání lásky Pána Ježíše, ke spojení s ním.

III. Vnitřní modlitba

2709 Co to je vnitřní modlitba? Svatá Terezie odpovídá: „Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří mezi čtyřma očima s tím Bohem, o němž ví, že je jím milován.“[170]

Vnitřní modlitba hledá „lásku mého srdce“ (Pís 1,7).[171] Je to Ježíš a v něm Otec. On je hledán, protože touha je vždy začátkem lásky, a je hledán v čisté víře, v té víře, která nám dává narodit se z něho a žít v něm. I ve vnitřní modlitbě může člověk rozjímat, ale pohled je obrácen k Pánu.

2726

2710 Volba doby a trvání modlitby závisí na rozhodné vůli odhalující tajemství srdce. Člověk se nemodlí jen proto, že má čas: udělá si čas, aby tu byl pro Pána. Činí tak s pevným rozhodnutím nevzít mu ho zase zpět, ať se dostaví jakékoli zkoušky nebo vyprahlost. Nedá se vždy rozjímat; vždy je však možné se ponořit do vnitřní modlitby, nezávisle na zdravotním stavu, na pracovních podmínkách nebo pocitech. Srdce je místem hledání a setkání, v chudobě a ve víře.

2100

1348

2711 Vstup do vnitřní modlitby je podobný vstupu do eucharistické bohoslužby: „usebrat“ srdce, soustředit celé naše bytí pod působení Ducha svatého, přebývat v příbytku Pána, jímž jsme my, vzbudit víru, abychom vstoupili do přítomnosti toho, který nás očekává, odložit naše masky a obrátit srdce k Pánu, který nás miluje, abychom se mu odevzdali jako oběť, kterou je třeba očistit a přeměnit.

2559

2822

2712 Vnitřní modlitba je modlitbou Božího dítěte, hříšníka, jemuž bylo odpuštěno a který se otevírá k přijetí lásky, jakou je milován, a který na ni chce odpovědět tím, že ještě více miluje.[172] Avšak ví, že láska, kterou odpovídá, je ta, kterou Duch vylévá do jeho srdce; vždyť všechno je milost od Boha. Vnitřní modlitba je pokorná a prostá odevzdanost do láskyplné vůle Otcovy ve stále hlubším spojení s jeho milovaným Synem.

2713 Tak je vnitřní modlitba nejjednodušším výrazem tajemství modlitby. Vnitřní modlitba je dar, milost. Nelze ji přijmout jinak, leč v pokoře a chudobě. Vnitřní modlitba je vztah smlouvy uzavřené Bohem v hloubi našeho bytí.[173] Vnitřní modlitba je společenství: v něm Nejsvětější Trojice přizpůsobuje člověka, Boží obraz, „ke své podobě“.

2714 Vnitřní modlitba je také v pravém slova smyslu silný okamžik modlitby. Během vnitřní modlitby v nás Otec mocně posiluje svým Duchem vnitřního člověka, aby Kristus přebýval v našich srdcích skrze víru a abychom byli zakořeněni a zakotveni v lásce.[174]

498

533

494

521

2715 Kontemplace (nazírání) je pohled víry upřený na Krista. „Já se dívám na něho a on se dívá na mne,“ říkával svému svatému farářovi venkovan z Arsu o své modlitbě před svatostánkem. Tato pozornost k němu je zřeknutím se vlastního „já“. Jeho pohled očišťuje srdce. Světlo Ježíšova pohledu osvětluje zrak našeho srdce; učí nás vidět všechno ve světle jeho pravdy a jeho soucitu se všemi lidmi. Kontemplace upírá svůj pohled také na tajemství Kristova života. Tímto způsobem vede k „vnitřnímu poznání Pána“, aby ho člověk více miloval a lépe následoval.[175]

2716 Vnitřní modlitba je naslouchání Božímu slovu. Toto naslouchání není nikterak pasivní, ztotožňuje se s poslušností víry, s bezvýhradným přijetím služebníka a s láskyplným přilnutím dítěte. Podílí se na „ano“ Syna, který se stal služebníkem, a na „fiat“ jeho pokorné služebnice.

2717 Vnitřní modlitba je ticho, „symbol budoucího světa“[176] či „mlčící láska“.[177] Ve vnitřní modlitbě slova nejsou řeči, ale něco jako ratolesti, které živí oheň lásky. A v tomto tichu, nesnesitelném pro „vnějškového“ člověka, nám Otec vyslovuje své vtělené Slovo, jež trpělo, zemřelo a vstalo z mrtvých, a synovský Duch nám dává účast na Ježíšově modlitbě.

2718 Vnitřní modlitba je spojení s Kristovou modlitbou v té míře, v jaké nám dává podílet se na jeho tajemství. Kristovo tajemství slaví Církev v Eucharistii a Duch svatý je dává prožívat ve vnitřní modlitbě, aby se projevilo účinnou láskou.

165

2730

2719 Vnitřní modlitba je společenstvím lásky. Přináší Život pro mnohé v té míře, v jaké souhlasí přebývat v temné noci víry. Velikonoční noc vzkříšení prochází skrze noc smrtelné úzkosti a hrobu. Toto jsou tři silné okamžiky Ježíšovy hodiny, kterou jeho Duch (a ne tělo, které je slabé) dává prožívat ve vnitřní modlitbě. Je nutno chtít „jedinou hodinu bdít“ s ním (Mt 26,40-41).

Souhrn

2720 Církev vybízí věřící k pravidelné modlitbě: každodenní modlitby, liturgie Denní modlitby Církve, nedělní mše svatá, svátky liturgického roku.

2721 Křesťanská tradice zahrnuje tři významné projevy života modlitby: ústní modlitbu, rozjímání a vnitřní modlitbu. Je jim společná usebranost srdce.

2722 Ústní modlitba, založená na jednotě těla a ducha v lidské přirozenosti, přidružuje tělo k vnitřní modlitbě srdce, podle příkladu Krista, který se modlí ke svému Otci a učí své učedníky „Otče náš“.

2723 Rozjímání je hledání v modlitbě, které uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Jeho cílem je, aby si člověk ve víře přivlastnil předmět, o němž uvažuje a který konfrontuje se skutečností svého života.

2724 Vnitřní modlitba je prostým vyjádřením tajemství modlitby: je to pohled víry upřený na Ježíše, naslouchání Božímu Slovu, mlčící láska. Uskutečňuje spojení s Kristovou modlitbou v té míře, v jaké nám dává podílet se na jeho tajemství.

2. ČLÁNEK

BOJ O MODLITBU

2015

2612, 409

2725 Modlitba je darem milosti a rozhodná odpověď z naší strany. Vždy předpokládá úsilí. Velcí mužové modlitby Starého zákona před Kristem, stejně jako Matka Boží a s ní světci, nás učí, že modlitba je boj. Proti komu? Proti nám samým, proti prohnanosti pokušitele, který dělá vše, aby člověka od modlitby, od spojení s Bohem, odvrátil. Člověk se modlí jak žije, protože žije, jak se modlí. Jestliže nechce denně jednat podle Kristova Ducha, nemůže se ani denně modlit v jeho jménu. „Duchovní boj“ křesťanova nového života je neoddělitelný od boje o modlitbu.

I. Námitky proti modlitbě

2710

2726 V boji o modlitbu musíme čelit, v sobě i kolem sebe, mylnému pojetí modlitby. Někteří v ní vidí psychologický proces, jiní úsilí o soustředění, aby se dosáhlo prázdnoty v mysli. Leckdo ji omezuje na obřadní zvyky nebo slova. V podvědomí mnoha křesťanů je modlitba činností neslučitelnou se vším, co mají na práci: nemají na ni čas. Ti, kteří hledají Boha prostřednictvím modlitby, rychle malomyslní, protože nevědí, že modlitba pochází také od Ducha svatého, a ne pouze od nich.

2500

37

2727 Musíme také čelit některým způsobům myšlení „tohoto světa“; nejsme-li bdělí, zjednají si k nám přístup názory, jako např.: pravda je prý jen to, co se dá ověřit rozumem a vědou (modlit se je však tajemství, které překračuje naše vědomí i podvědomí); hodnotu má jen výroba a výkonnost (modlitba je neproduktivní, a tedy neužitečná); smyslnost a pohodlí jako měřítka pravdy, dobra a krásy (modlitba naopak jako „láska ke Kráse“ [filokalia] je zaujata slávou živého a pravého Boha); jako reakce na horečnou činnost je modlitba představována jako útěk před světem (křesťanská modlitba však není odchodem z dějin ani rozchodem se životem).

2728 Konečně náš boj musí čelit tomu, co zakoušíme jako své neúspěchy v modlitbě: malomyslnost nad naší vyprahlostí; smutek nad tím, že nedáváme Pánu všechno, protože máme „mnoho majetku“,[178] zklamání z toho, že jsme nebyli vyslyšeni podle své vůle, naše zraněná pýcha, která se vzpírá připustit, že jsme nehodní hříšníci; přecitlivělost, že nejsme hodni se modlit atd. Závěr je vždycky stejný: Proč se modlit? Abychom překonali tyto překážky, je nutno bojovat o pokoru, důvěru a vytrvalost.

II. Pokorná bdělost srdce

TVÁŘÍ V TVÁŘ PŘEKÁŽKÁM V MODLITBĚ

2711

2729 Obvyklou obtíží naší modlitby je roztržitost. Při ústní modlitbě se může vztahovat na slova a na jejich smysl; může se však, mnohem hlouběji, týkat Boha, k němuž se modlíme v ústní modlitbě (liturgické nebo osobní), v rozjímání a vnitřní modlitbě. Honit se za roztržitostmi, to by pak znamenalo padnout do jejich pasti, zatímco se stačí vrátit do svého srdce: roztržitost nám odhaluje to, na čem lpíme, a toto pokorné uvědomění před Pánem musí vyburcovat naši přednostní lásku k němu tím, že mu rozhodně nabídneme své srdce, aby je očistil. Tu je vlastní bojiště: ve volbě Pána, kterému chci sloužit.[179]

2659

2730 V kladném smyslu záleží boj proti našemu vlastnickému a tyranskému „já“ v bdělosti, střízlivosti srdce. Když Ježíš zdůrazňuje bdělost, vždy se vztahuje k němu, k jeho příchodu v poslední den a ke každému přítomnému dni. Ženich přichází o půlnoci; světlo, které nesmí zhasnout, je světlo víry: „Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář“ (Ž 27,8).

2609, 2089

1426

2731 Jinou obtíží, zvláště u těch, kteří se chtějí upřímně modlit, je vyprahlost. Je součástí vnitřní modlitby, když se srdce cítí jakoby odloučeno od Boha a bez záliby v duchovních myšlenkách, vzpomínkách a citech. Jsou to chvíle čisté víry, která zůstává s Ježíšem ve smrtelné úzkosti a v hrobě. „Jestliže pšeničné zrno... odumře, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Je-li vyprahlost zaviněna tím, že víra nemá kořen, protože slovo padlo na skálu, a víra tudíž nemohla zapustit kořeny, je třeba bojovat o obrácení.[180]

TVÁŘÍ V TVÁŘ POKUŠENÍM V MODLITBĚ

2732 Nejčastější a také nejskrytější pokušení je náš nedostatek víry. Neprojevuje se nějakou otevřenou nevěrou, ale spíše tím, že dáváme v praxi přednost nějaké jiné činnosti. Sotva se začneme modlit, napadne nás tisíc prací a starostí, které se zdají naléhavé a vnucují se jako přednostní. Je to opět chvíle pravdy, v níž se ukazuje, čemu dává srdce přednost. Někdy se uchylujeme k Pánu jako k poslednímu útočišti: ale věříme tomu opravdu? Někdy si bereme Pána za spojence, ale v srdci je ještě domýšlivost. Náš nedostatek víry nám v každém případě dává najevo, že ještě nemáme pokorné srdce: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5).

2092

2074

2629

2559

2094

2733 Jiné pokušení, jemuž otevírá dveře domýšlivost, je omrzelost. Tímto termínem otcové duchovního života míní jeden druh skleslosti, zaviněné ochabnutím v askezi, snížením bdělosti, a tím nedostatečným střežením srdce. „Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé“ (Mt 26,41). Z čím větší výšky člověk spadne, tím víc se pohmoždí. Opakem domýšlivosti je bolestná malomyslnost. Kdo je pokorný, nediví své ubohosti: vede ho k větší důvěře, pevnosti ve vytrvalosti.

III. Dětinná důvěra

2734 Dětinná důvěra prochází zkouškou a osvědčuje se v utrpení.[181] Hlavní obtíž se týká prosebné modlitby za sebe nebo přímluvy za druhé. Někteří se dokonce přestanou modlit, protože si myslí, že jejich prosba nebyla vyslyšena. Tu se kladou dvě otázky: Proč si myslíme, že naše modlitba nebyla vyslyšena? Jak je naše modlitba vyslyšena, jak je „účinná“?

PROČ SI STĚŽOVAT, ŽE JSME NEBYLI VYSLYŠENI?

2779

2735 Jedno zjištění by nás především mělo překvapit. Když chválíme Boha nebo když mu všeobecně vzdáváme díky za jeho dobrodiní, vůbec se nestaráme, zda je mu naše modlitba milá. Výsledek své prosby ale naopak vyžadujeme vidět. Jaký obraz Boha tedy je pohnutkou k naší modlitbě? Je to užitečný prostředek, nebo je to Otec našeho Pána, Ježíše Krista?

1730

2559

2736 Jsme přesvědčeni, že „ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26)? Prosíme Boha o „vhodná dobra“? Náš Otec ví, co potřebujeme, dřív než ho o to prosíme,[182] ale čeká na naši prosbu, protože důstojnost jeho dětí je v jejich svobodě. Je tedy třeba modlit se v jeho Duchu svobody, abychom mohli opravdu poznat jeho přání.[183]

2737 „Žádáte, ale nemáte;… prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše“ (Jak 4,2-3).[184] Prosíme-li se srdcem rozděleným, nevěrným,[185] Bůh nás nemůže vyslyšet, protože chce naše dobro, náš život. „Myslíte, že nadarmo stojí v Písmu: Duch, který v nás přebývá, má nás až k žárlivosti rád?“ (Jak 4,5). Náš Bůh je na nás „žárlivý“, a to je znamení, že jeho láska je opravdová. Buďme zajedno s touhou jeho Ducha a budeme vyslyšeni:

„Ať tě nemrzí, že hned nedostáváš od Boha to, oč prosíš; za tvou vytrvalost, že zůstáváš s ním v modlitbě, ti chce dát mnohem víc.“[186] „On chce, aby se v modlitbě osvědčilo naše přání, a my se tak stali schopní přijmout to, co je nám ochoten dát.“[187]

JAKÝM ZPŮSOBEM JE NAŠE MODLITBA ÚČINNÁ?

2778

307

2568

2738 Zjevení modlitby v ekonomii spásy nás učí, že víra se opírá o působení Boha v dějinách. Dětinnou důvěru podnítilo jednání Boha jako takové v utrpení a vzkříšení jeho Syna. Křesťanská modlitba je spolupráce s prozřetelností Boha na jeho plánu lásky k lidem.

2739 U svatého Pavla je tato důvěra odvážná,[188] má svůj základ v modlitbě Ducha v nás a ve věrné lásce Otce, který nám dal svého Syna.[189] Přeměna srdce, které se modlí, je první odpovědí na naši prosbu.

2604

2740 Ježíšova modlitba činí z křesťanské modlitby účinnou prosbu. On je jejím vzorem, modlí se v nás a s námi. Protože srdce Syna nehledá nic jiného než to, co se líbí Otci, jak by mohlo srdce adoptovaných dětí přilnout spíše k darům než k Dárci?

2614

2606

2741 Ježíš také prosí za nás, místo nás a v náš prospěch. Všechny naše prosby byly jednou provždy shrnuty do jeho výkřiku na kříži a vyslyšeny Otcem v jeho vzkříšení, a proto se nepřestává za nás u Otce přimlouvat.[190] Je-li naše modlitba v dětinné důvěře i odvaze rozhodně spojena s Ježíšovou, dosáhneme všeho, oč prosíme v jeho jménu; a ještě mnohem víc než tu či onu věc: samého Ducha svatého, který zahrnuje všechny dary.

IV. Vytrvat v lásce

162

2098

2742 „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17). „Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 5,20). „Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany“ (Ef 6,18). „Nebylo nám přikázáno stále pracovat, bdít a postit se, kdežto stálá modlitba je pro nás zákonem.“[191] Taková neúnavná horlivost může vyvěrat jen z lásky. Boj modlitby proti naší těžkopádnosti a lenosti je bojem pokorné, důvěřující a vytrvalé lásky. Tato láska otevírá naše srdce pro tři zřejmé, zářivé a oživující skutečnosti víry:

2743 Je vždy možné modlit se; křesťanův čas je časem vzkříšeného Krista, který je s námi „po všechny dny“ (Mt 28,20), ať jsou jakkoliv bouřlivé.[192] Náš čas je v Božích rukou:

„Modlit se často a horlivě je možné i na tržišti nebo během procházky o samotě. Je to možné i ve vašem obchodu, ať už kupujete, nebo prodáváte, nebo také při vaření.“[193]

2744 Modlit se – to je životní nutnost. Důkaz z opaku je neméně přesvědčivý: nedáme-li se vést Duchem, upadáme do otroctví hříchu.[194] Jak může být Duch svatý „naším Životem“, je-li naše srdce daleko od něho?

„Nic není tak cenné jako modlitba; ona totiž dělá možným to, co je nemožné, snadným, co je nesnadné. Není možné, aby upadl do hříchu člověk, který se modlí.“[195]

„Kdo se modlí, jistě se spasí; kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“[196]

2745 Modlitba a křesťanský život jsou neodlučitelné, protože jde o jednu a tutéž lásku, o totéž odříkání, které pramení z lásky. Totéž dětinné a láskyplné přizpůsobení Otcovu plánu lásky. Totéž proměňující spojení v Duchu svatém, který nás stále víc připodobňuje Ježíši Kristu. Táž láska pro všechny lidi, láska, kterou miloval Ježíš: „Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“ (Jan 15,16-17).

2660

„Neustále se modlí ten, kdo svou modlitbu spojuje se skutky a skutky s modlitbou. Jenom tak můžeme pokládat zásadu neustálé modlitby za uskutečnitelnou.“[197]

V. Ježíšova velekněžská modlitba

1085

2746 Když přišla jeho hodina, Ježíš se modlí k Otci.[198] Jeho modlitba, nejdelší, jakou nám evangelium zaznamenává, objímá celé dílo stvoření a spásy, jakož i jeho smrt a jeho vzkříšení. Modlitba Ježíšovy hodiny zůstane vždy jeho, tak jako jeho pascha, která se udála „jednou provždy“, zůstane přítomna v liturgii jeho Církve.

2747 Křesťanská Tradice ji právem nazývá Ježíšovou „kněžskou modlitbou“. Je to modlitba našeho Velekněze, je neoddělitelná od jeho oběti, od jeho „přechodu“ [paschy] k Otci, kde je zcela „zasvěcen“ Otci.[199]

518

820

2748 V této velikonoční obětní modlitbě všechno „je přivedeno k jednotě“ v něm:[200] Bůh i svět, Slovo i tělo, věčný život i čas, láska, která se vydává, a hřích, který ji zrazuje, přítomní učedníci i ti, kteří pro jejich slovo uvěří v něho, zmaření sebe sama i sláva. Je to modlitba jednoty.

2616

2749 Ježíš zcela dokončil dílo Otce a jeho modlitba, stejně jako jeho oběť, sahá až do konce časů. Modlitba jeho hodiny naplňuje poslední časy a přivádí je k jejich dovršení. Ježíš, Syn, jemuž Otec dal všechno, se zcela odevzdal Otci a zároveň se vyjadřuje se svrchovanou svobodou[201] pro moc, kterou mu Otec dal nad každou lidskou bytostí. Syn, který se stal služebníkem, je Pán, Pantokrator (Vševládný). Náš Velekněz, který se za nás modlí, je také ten, který se modlí i v nás; je to Bůh, který nás vyslyší.

2815

2750 Pronikneme-li do svatého jména Pána Ježíše, můžeme si vnitřně osvojit modlitbu, které nás učí: „Otče náš“. Jeho „velekněžská modlitba“ vzbuzuje v nitru velké prosby Otčenáše: starost o jméno Otce,[202] vášnivou horlivost o jeho království (slávu),[203] splnění Otcovy vůle, jeho plánu spásy[204] a osvobození od zlého.[205]

240

2751 Konečně právě v této modlitbě nám Ježíš zjevuje a dává neoddělitelné „poznání“ Otce a Syna,[206] které je vlastním tajemstvím života modlitby.

Souhrn

2752 Modlitba předpokládá úsilí a boj se sebou samým a proti úkladům pokušitele. Boj, jímž je modlitba, je neoddělitelný od „duchovního boje“, je nutný, aby si člověk navykl jednat podle Kristova Ducha: člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí.

2753 V boji o modlitbu musíme čelit mylnému pojetí modlitby, různým sklonům naší povahy a zkušenostem s našimi neúspěchy. Na tato pokušení, která vzbuzují pochybnosti o užitečnosti, ba dokonce o možnosti modlitby, je třeba odpovídat pokorou, důvěrou a vytrvalostí.

2754 Největším nebezpečím při modlitbě je roztržitost a vyprahlost. Lék lze najít ve víře, v obrácení a bdělosti srdce.

2755 Modlitbu ohrožují dvě častá pokušení: nedostatek víry a omrzelost, jež je jedním druhem skleslosti zaviněné ochabnutím v askezi, a vedoucí k malomyslnosti.

2756 Dětinná důvěra prochází zkouškou, když máme pocit, že nejsme vždy vyslyšeni. Evangelium nás vybízí, abychom se ptali sami sebe, je-li naše modlitba ve shodě s přáním Ducha.

2757 „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17). Modlit se je možné vždycky, a je to dokonce životní nutnost. Modlitbu a křesťanský život od sebe nelze odloučit.

2758 Modlitba Ježíšovy hodiny, nazývaná právem „velekněžská modlitba“,[207] přivádí k jednotě celé dílo stvoření a spásy. Inspiruje velké prosby Otčenáše.

DRUHÝ ODDÍL

MODLITBA PÁNĚ

„OTČE NÁŠ“

2759 „Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jak i Jan naučil své učedníky““ (Lk 11,1). A jako odpověď na tuto prosbu Pán svěřuje svým učedníkům a své Církvi základní křesťanskou modlitbu. Svatý Lukáš uvádí její krátký text (pět proseb),[208] svatý Matouš uvádí širší versi (sedm proseb).[209] Liturgická Tradice Církve vždy užívala text svatého Matouše:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení,

ale zbav nás od zlého.

2854

2855

2760 Při používání v liturgii byla modlitba Páně velmi záhy ukončována doxologií. V Didaché (Učení dvanácti apoštolů) najdeme: „Neboť tvá je moc a sláva na věky.“[210] Apoštolské konstituce přidávají na počátku doxologie: „království“[211] a tato formule je užívána v ekumenické modlitbě. Byzantská tradice přidává po „sláva“: „Otče, Synu a Duchu svatý.“ Římský misál rozvíjí poslední prosbu[212] ve výslovné perspektivě „očekávání v blažené naději“ (Tit 2,13) a příchodu našeho Pána Ježíše Krista; následuje zvolání shromážděných, anebo opakování doxologie apoštolských konstitucí.

1. ČLÁNEK

„SHRNUTÍ CELÉHO EVANGELIA“

2761 „Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia.“[213] „Když nám Pán předal tuto formuli modlitby, dodal: „Proste a dostanete““ (Lk 11,9). „Každý tedy může podle svých potřeb vysílat k nebi různé modlitby, začínaje ovšem vždycky modlitbou Páně, která zůstává základní modlitbou.“[214]

I. Ve středu Písma

2762 Poté, co svatý Augustin ukázal, jak jsou žalmy hlavním potravou křesťanské modlitby a jak se sbíhají v prosbách Otčenáše, dochází k závěru:

„Projděte všechny modlitby, které jsou v Písmu; myslím, že v nich nelze najít něco, co by nebylo obsaženo v modlitbě Páně.“[215]

102

2763 Celé Písmo (Zákon, Proroci i Žalmy) se naplnilo v Kristu.[216] Evangelium je touto „radostnou zvěstí“. Jeho první hlásání shrnul svatý Matouš v horském kázání.[217] Modlitba Otčenáš je tedy středem tohoto hlásání. A právě v této souvislosti se vysvětluje každá prosba modlitby, kterou nám Pán zanechal:

1965

2541

„Modlitba Otčenáš je nejdokonalejší ze všech modliteb... V modlitbě Páně nejen prosíme o všechny věci, po kterých můžeme poctivě toužit, nýbrž i v pořadí, v němž máme po nich toužit: takže tato modlitba učí nejen prosit, nýbrž i řídí všechny naše náklonnosti.“[218]

1969

2764 Horské kázání je nauka života, modlitba Páně je způsob modlitby, ale v obou dává Duch Pána novou tvářnost našim touhám, těmto vnitřním hnutím, která povzbuzují náš život. Ježíš nás svými slovy učí novému životu a vychovává nás, abychom o něj modlitbou prosili. Na upřímnosti naší modlitby bude záviset, jak opravdový bude náš život v něm.

II. „Modlitba Páně“

2701

2765 Tradiční výraz „modlitba Páně“ znamená, že modlitbě „Otče náš“ nás naučil a dal nám ji Pán Ježíš. Tato modlitba, která pochází od Ježíše, je opravdu jedinečná: je „Pána“. Z jedné strany nám totiž jednorozený Syn slovy této modlitby dává slova, která dal Otec jemu:[219] je učitelem naší modlitby. Na druhé straně vtělené Slovo zná ve svém lidském srdci potřeby svých bratří a svých sester a zjevuje nám je: je vzorem naší modlitby.

690

2766 Ježíš nám však nezanechává nějakou formuli k mechanickému opakování.[220] Jako u kterékoliv ústní modlitby učí Duch svatý Boží děti modlit se k Otci prostřednictvím Božího slova. Ježíš nám nedává jen slova naší dětinné modlitby: dává nám zároveň Ducha, skrze něhož se ta slova v nás stávají „duchem a životem“ (Jan 6,63). A co víc: důkazem a možností naší dětinné modlitby je, že Otec „nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!““ (Gal 4,6). Protože naše modlitba tlumočí naše touhy Bohu, je to opět „Bůh, který zkoumá srdce“, Otec, který „ví, co Duch žádá, a jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,27). Modlitba k našemu Otci se začleňuje do tajemného poslání Syna a Ducha svatého.

III. Modlitba Církve

2767 Od svého počátku dostává a prožívá Církev tento nedělitelný dar slov Páně a Ducha svatého. Duch svatý dává slovům Páně v srdcích věřících život. První obce se modlí modlitbu Páně „třikrát denně“[221] místo „osmnácti dobrořečení“ užívaných v židovské zbožnosti.

2768 Podle apoštolské tradice je modlitba Páně svou podstatou zakořeněna v liturgické modlitbě:

„Pán nás učí společně se modlit za všechny naše bratry. Vždyť neříká Otče „můj“, jenž jsi na nebesích, ale Otče „náš“, aby naše modlitba stoupala z jediného srdce za celé tělo Církve.“[222]

Ve všech liturgických tradicích je modlitba Páně podstatnou částí velkých hodinek posvátného officia (Denní modlitby Církve). Její církevní ráz je však zřejmý především ve třech svátostech uvedení do křesťanského života.

1243

2769 Při křtu a při biřmování předání [„traditio“] modlitby Páně značí znovuzrození pro božský život. Protože křesťanská modlitba znamená hovořit s Bohem slovem samého Boha, ti, kterým se „dostalo nového života... živým a neproměnným Božím slovem“ (1 Petr 1,23), se naučí vzývat svého Otce jediným slovem, které on vždy vyslyší. Nyní už tak mohou činit, protože pečeť pomazání Ducha svatého je nezničitelně vtisknuta do jejich srdce, na jejich uši, na jejich rty, na jejich život Božích dětí. Proto je většina patristických komentářů k Otčenáši určena katechumenům a nově pokřtěným. Když se Církev modlí modlitbu Páně, je to vždy lid „znovuzrozených“, který se modlí a dosahuje milosrdenství.[223]

1350

2770 V eucharistické liturgii se modlitba Páně jeví jako modlitba celé Církve. Tam se zjevuje její plný smysl a její účinnost. Umístěna mezi anaforu (eucharistickou modlitbu) a liturgii přijímání, shrnuje na jedné straně shrnuje všechny prosby a přímluvy vyjádřené v průběhu rozvíjející se epikleze, a na druhé straně klepe na dveře hostiny Božího království, kterou svátostné přijímání má předjímat.

1403

1820

2771 V Eucharistii modlitba Páně ukazuje také eschatologický ráz svých proseb. Je typickou modlitbou „posledních časů“, časů spásy, které začaly sesláním Ducha svatého a které skončí návratem Pána. Prosby Otčenáše, na rozdíl od proseb Staré smlouvy, mají svůj základ v tajemství spásy, které se již uskutečnilo jednou provždy v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu.

2772 Z této neotřesitelné jistoty víry vyvěrá naděje, která mluví z každé ze sedmi proseb. Vyjadřují sténání současné doby, tohoto času trpělivosti a očekávání, v němž „není ještě zřejmé, čím budeme“ (1 Jan 3,2).[224] Eucharistie a Otčenáš jsou zaměřeny k příchodu Pána, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26).

Souhrn

2773 Jako odpověď na prosbu svých učedníků („Pane, nauč nás modlit se“: Lk 11,1) jim Ježíš odevzdává základní křesťanskou modlitbu „Otče náš.“

2774 „Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia“,[225] „nejdokonalejší z modliteb“.[226] Je středem Písma.

2775 Nazývá se „modlitba Páně“, protože pochází od Pána Ježíše, učitele a vzoru naší modlitby.

2776 Modlitba Páně je v pravém slova smyslu modlitbou Církve. Je podstatnou částí velkých hodinek posvátného officia (Denní modlitby Církve) a svátostí uvedení do křesťanského života: křtu, biřmování a Eucharistie. Zařazena do eucharistické oběti, ukazuje „eschatologický“ ráz svých proseb, v naději v Pána, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26).

2. ČLÁNEK

„OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH“

I. „Odvážit se přiblížit s plnou důvěrou“

2777 V římské liturgii je eucharistické společenství vybízeno, aby se modlilo Otče náš s dětinnou důvěrou; východní liturgie užívají a rozvíjejí podobné výrazy: „Odvažovat se s naprostou jistotou“, „Učiň nás hodnými“. U hořícího keře bylo řečeno Mojžíšovi: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky“ (Ex 3,5). Pouze Ježíš mohl překročit práh božské svatosti: on nás také uvádí před tvář Otce, když „dokonal očištění od hříchů“: „Hle, tady jsem já i moje děti, které mi dal Bůh“ (Žid 2,13):

270

„Vědomí, jaké máme o svém otrockém stavu, by nám dalo propadnout se pod zem, naše pozemské bytí by se proměnilo v prach, kdyby nás autorita samotného našeho Otce a Ducha jeho Syna nepobízela, abychom se odvážili zvolat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15)... Kdy by se slabost nějakého smrtelníka odvážila nazývat Boha svým Otcem, ne-li jen tehdy, když je nitro člověka oživováno mocí shůry?“[227]

2828

2778 Tato moc Ducha, která nás uvádí do modlitby Páně, je označována ve východní i západní liturgii typicky křesťanským výrazem „parrhésia“, to znamená nefalšovaná prostota, dětinná důvěra, radostná bezpečnost, pokorná odvaha, jistota, že jsme milováni.[228]

II. „Otče!“

239

239

2779 Dříve než přijmeme tento počáteční vzlet modlitby Páně za svůj, měli bychom pokorně očistit své srdce od jistých falešných obrazů „tohoto světa“. Pokora nám dá uznat, že „Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“, totiž „maličkým“ (Mt 11,25-27). Očištění srdce se týká obrazů otce a matky, jaké se utvořily v naší osobní a kulturní historii a které ovlivňují náš vztah k Bohu. Bůh, náš Otec, přesahuje kategorie stvořeného světa. Kdo v této oblasti používá o Bohu nebo proti němu své vlastní představy, vytváří si tím modly, které buď uctívá, nebo boří. Modlit se k Otci znamená vstoupit do jeho tajemství, takového, jaké je a jak nám ho Syn zjevil:

„Výraz Bůh-Otec nikdy nikomu nebyl zjeven. Když se sám Mojžíš ptal Boha, kdo je, slyšel jiné jméno. Nám toto jméno bylo zjeveno v Synovi: protože toto jméno zahrnuje nové jméno Otce.“[229]

240

2780 Můžeme vzývat Boha jako „Otce“, protože nám to zjevil jeho Syn, který se stal člověkem, a protože nám ho dává poznat jeho Duch. Co člověk nemůže pojmout ani andělské mocnosti vytušit, totiž osobní vztah Syna k Otci,[230] to právě Duch Syna sděluje nám, a my věříme, že Ježíš je Kristus a že jsme zrozeni z Boha.[231]

2665

2781 Když se modlíme k Otci, jsme ve společenství s ním a s jeho Synem Ježíšem Kristem.[232] Tehdy ho poznáváme a se stále novým úžasem ho uznáváme. První slovo modlitby Páně je spíše klaněním a velebením než úpěnlivou prosbou. Toto je totiž Boží sláva: abychom ho uznali jako „Otce“, jako pravého Boha. Děkujeme mu, že nám zjevil své jméno, že nás obdaroval vírou v něho a že v nás přebývá.

1997

1428

1701

1267

2782 Můžeme se klanět Otci, protože nám dal znovu se zrodit k jeho životu tím, že nás přijal za své děti ve svém jednorozeném Synu: křtem nás začleňuje do Těla svého Krista, Pomazaného, a pomazáním svého Ducha, který se vylévá z hlavy do údů, i z nás činí „pomazané“.

„Ve skutečnosti Bůh, který nás předurčil k přijetí za syny, nás uzpůsobil pro oslavené tělo Krista. Když jste se tedy stali účastni Krista, jste právem nazýváni „pomazaní“.“[233]

„Nový člověk, který se prostřednictvím milosti znovu zrodil a byl navrácen Bohu, říká především „Otče“, protože se stal synem.“[234]

2783 Prostřednictvím modlitby Páně je nám tak zjeveno, kdo vlastně jsme, současně s tím, že se nám dostává zjevení Otce.[235]

„Ach, člověče, neodvažoval ses pozvednout svou tvář k nebi, klopils své oči k zemi a najednou jsi dostal Kristovu milost: byly ti odpuštěny všechny tvé hříchy. Z ničemného služebníka ses stal dobrým synem... Pozvedni tedy své oči k Otci..., který tě vykoupil skrze Syna, a řekni: „Otče náš...“ Ale nedělej si nárok na nějakou výsadu. Jen pro Krista je Otcem zvláštním způsobem, pro nás všechny je všeobecným Otcem, protože jen jeho zrodil, nás však stvořil. Říkej také ty skrze milost: „Otče náš“, abys zasluhoval být jeho synem.“[236]

2784 Tento nezasloužený dar přijetí za děti od nás vyžaduje trvalé úsilí o obrácení a nový život. Modlitba Otčenáše v nás má rozvíjet dvě základní dispozice:

Toužit a chtít, abychom se mu podobali. Jsme stvořeni k jeho obrazu, milostí nám byla vrácena podobnost s ním a my na to máme odpovědět.

„Když nazýváme Boha „naším Otcem“, je třeba, abychom si vzpomněli, že se máme chovat jako Boží děti."[237]

„Nemůžete nazývat svého Otce Bohem veškeré dobroty, jestliže zůstává vaše srdce kruté a nelidské; v takovém případě totiž už nemáte v sobě znamení dobroty nebeského Otce.“[238]

„Je nezbytné bez přestání nazírat krásu Otce a napojit jí duši.“[239]

253

245

782

443

2562

2785 Srdce pokorné a plné důvěry nám dá být „jako děti“ (Mt 18,3): vždyť Otec se zjevuje „maličkým“ (Mt 11,25).

„Pohled samotného Boha je velký oheň lásky. Duše se tehdy noří do lásky a pozvedá se v ní a jedná s Bohem jako s vlastním Otcem s mimořádně něžnou zbožností.“[240]

„Otče náš: toto jméno v nás vzbuzuje zároveň lásku, horlivost v modlitbě... a také naději, že dostaneme, oč právě prosíme... Vždyť co může Bůh odepřít prosbě svých dětí, když jim už předem udělil, aby byly jeho dětmi?“[241]

III. Otče „náš“

2786 Oslovení Otče „náš“ se týká Boha. Zájmenem „náš“ nevyjadřujeme vlastnění, nýbrž úplně nový vztah k Bohu.

2787 Když říkáme Otče „náš“, uznáváme nejprve, že všechna jeho zaslíbení lásky, ohlašovaná proroky, se naplnila v nové a věčné smlouvě, v jeho Kristu: my jsme se stali „jeho“ lidem a on je „naším“ Bohem. Tento nový vztah je nezasloužený dar vzájemné sounáležitosti. Láskou a věrností[242] máme odpovídat na „milost“ a „pravdu“, které jsme dostali v Ježíši Kristu (Jan 1,17).

2788 Protože modlitba Páně je modlitbou jeho lidu v „posledních časech“, toto „náš“ vyjadřuje také jistotu naší naděje na poslední Boží zaslíbení: v novém Jeruzalémě řekne Bůh vítězi: „Já budu jeho Bohem a on bude mým synem“ (Zj 21,7).

2789 Při modlitbě Otče „náš“ se obracíme osobně k Otci našeho Pána Ježíše Krista. Nerozdělujeme božství, protože Otec je jeho „zdrojem a původem“, nýbrž vyznáváme tím, že Syn je jím věčně plozen a že z něho vychází Duch svatý. Ani nesměšujeme osoby, protože vyznáváme, že naše společenství je s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem v jejich jediném Duchu svatém. Nejsvětější Trojice je soupodstatná a nerozdílná. Když se modlíme k Otci, klaníme se mu a oslavujeme ho se Synem a Duchem svatým.

821

787

2790 Výraz „náš“ gramaticky označuje nějakou skutečnost společnou více osobám. Je pouze jeden Bůh a je uznáván za Otce těmi, které On skrze víru v jeho jednorozeného Syna znovu zrodil prostřednictvím vody a Ducha svatého.[243] Toto nové společenství Boha a lidí je církev: spojená s jediným Synem, který se stal „prvním z mnoha bratří“ (Řím 8,29), je ve společenství s jedním a týmž Otcem v jednom a témž Duchu svatém.[244] Při modlitbě Otče „náš“ se každý pokřtěný modlí v tomto společenství: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32).

2791 Proto navzdory rozdělení křesťanů modlitba k „našemu“ Otci zůstává společným majetkem a naléhavou výzvou pro všechny pokřtěné. Ve společenství s Kristem se mají skrze víru a křest podílet na Ježíšově modlitbě za jednotu jeho učedníků.[245]

2792 Konečně, modlíme-li se „Otče náš“ v pravdě, vycházíme z individualismu, protože nás osvobozuje láska, kterou přijímáme. Slovo „náš“ na počátku modlitby Páně, stejně jako slovo „my“ posledních čtyř proseb, nikoho nevylučuje. Aby bylo to, co říkáme, pravdivé,[246] musí být překonána naše rozdělení a naše protiklady.

604

2793 Pokřtění se nemohou modlit k „našemu“ Otci, aniž by mu předkládali všechny, za které on vydal svého milovaného Syna. Boží láska je bez hranic, i naše modlitba má být taková.[247] Modlitba Otčenáše nás otevírá rozměrům jeho lásky, která se ukázala v Kristu: modlíme se se všemi a za všechny lidi, kteří ho ještě neznají, „aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“.[248] Tato božská péče o všechny lidi a o celé stvoření oduševňovala všechny velké muže a ženy modlitby; má vést naši modlitbu k velkodušné lásce, když se odvažujeme říkat „Otče náš“.

IV. „Jenž jsi na nebesích“

326

2794 Tento biblický výraz neznamená místo [„prostor“], nýbrž způsob existence; ne jak je Bůh vzdálen, nýbrž jak je vznešený. Náš Otec není „jinde“ – je „za hranicí všeho“, co můžeme z jeho svatosti chápat. Právě proto, že třikrát svatý, je velmi blízko pokornému a zkroušenému srdci:

„Právem se rozumí slovům „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ tak, že se týkají srdce spravedlivých, kde Bůh přebývá jako ve svém chrámu. Proto ten, kdo se modlí, bude toužit, aby v něm přebýval ten, jehož vzývá.“[249]

„„Nebesa“ by mohli být také ti, kdo v sobě nosí obraz nebe, u nichž Bůh přebývá a prochází se.“[250]

1024

2795 Symbol nebes nás odkazuje na tajemství smlouvy, které prožíváme, když se modlíme Otčenáš. On je v nebesích: to je jeho příbytek; otcovský dům je tedy naše „vlast“. Hřích nás totiž uvrhl do vyhnanství ze země smlouvy[251] a právě obrácení srdce[252] nám dává vrátit se k Otci, k nebi. Je to Kristus, v němž se nebe a země smířily,[253] protože sám Syn „sestoupil z nebe“ a na nebesa se vracíme společně s ním skrze jeho kříž, jeho vzkříšení a jeho nanebevstoupení.[254]

1003

2796 Když se Církev modlí „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, vyznává, že jsme Boží lid, kterému již Bůh v Kristu Ježíši „vykázal místo v nebi“ (Ef 2,6), lid „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3), zatímco zároveň v současném stavu „vzdycháme plni touhy po tom, abychom si mohli vzít na sebe ještě jako šat i svůj příbytek z nebe“ (2 Kor 5,2).[255]

„Křesťané jsou v těle, ale nežijí podle těla. Tráví svůj život na zemi, ale jsou občany nebes.“[256]

Souhrn

2797 Prostá a dětinná důvěra, pokorná a radostná jistota, to je postoj, jaký má zaujímat ten, kdo se modlí „Otče náš“.

2798 Můžeme vzývat Boha jako „Otce“, protože nám to zjevil Boží Syn, který se stal člověkem; k němu jsme křtem vtěleni a v něm jsme přijati za Boží děti.

2799 Modlitba Páně nás uvádí do společenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Zároveň nám zjevuje, kdo vlastně jsme.[257]

2800 Modlitba k našemu Otci v nás musí rozvíjet vůli podobat se mu a vytvářet srdce pokorné a plné důvěry.

2801 Říkáme-li Otče „náš“, dovoláváme se Nové smlouvy v Ježíši Kristu, společenství s Nejsvětější Trojicí a božské lásky, která prostřednictvím Církve objímá celý svět.

2802 Výraz „jenž jsi na nebesích“ neoznačuje místo, ale vznešenost Boha a jeho přítomnost v srdci spravedlivých. Nebe, dům Otce, je pravou vlastí, do které putujeme a do níž již patříme.

3. ČLÁNEK

SEDM PROSEB

1105

2627

2803 Poté, co nás Duch Božího dětství uvedl do přítomnosti Boha, našeho Otce, abychom se mu klaněli, abychom ho milovali a velebili, dává z našeho srdce vystupovat sedmeru proseb, sedmeru velebení. První tři se více vztahují k Bohu a zaměřují nás ke slávě Otce; poslední čtyři, jako cesty k němu, předkládají jeho milosti naši bídu. „Propastná tůně na tůni volá“ (Ž 42,8).

2804 První skupina proseb nás přivádí k němu pro něho samého: tvé jméno, tvé království, tvá vůle. Lásce je vlastní myslet především na toho, koho miluje. V žádné z těchto proseb se neuvádíme jménem, ale jsme strháváni „vroucí touhou“ a „úzkostí“ samého milovaného Syna pro slávu jeho Otce:[258] „Posvěť se… Přijď… Buď…“, tyto tři prosby byly již vyslyšeny v oběti Krista Spasitele, ale nyní se opakují v naději na konečné naplnění, poněvadž Bůh ještě není všechno ve všem.[259]

2805 Druhá skupina proseb se odvíjí jako některé eucharistické epikleze: předkládáme v nich naše očekávání a přitahuje pohled Otce milosrdenství. Vystupují od nás a týkají se nás už nyní, v tomto světě: „dej nám... odpusť nám... neuveď nás… zbav nás…“. Čtvrtá a pátá prosba se týkají našeho života jako takového, ať už jeho hmotného udržování, či jeho uzdravení z hříchu; poslední dvě se týkají našeho boje o vítězství Života, samotného boje modlitby.

2656-2658

2806 Prvními třemi prosbami jsme utvrzováni ve víře, naplňováni nadějí a zapalováni láskou. Protože jsme tvorové a ještě hříšníci, musíme prosit také za sebe: za „nás“, kteří podléháme mezím světa a dějin a které nabízíme lásce bez mezí. Vždyť náš Otec uskutečňuje svůj plán spásy pro nás a pro celý svět skrze jméno svého Krista a prostřednictvím království svého svatého Ducha.

2142-2159

I. „Posvěť se jméno tvé“

51

2097

2807 Výraz „posvětit“ není zde míněn ani tolik ve smyslu příčinném (jen Bůh posvěcuje, činí svatým), ale především ve smyslu hodnotícím: uznat něco za svaté a svatě s tím nakládat. Proto je tato invokace (vzývání) při klanění často chápána jako chvála a díkučinění.[260] Ježíš nás učí této prosbě jako optativu, projevu přání. Je to prosba, touha a očekávání, o něž se zasazují Bůh i člověk. Už od první prosby Otčenáše jsme ponořeni do vnitřního tajemství jeho božství a do dramatu spásy našeho lidství. Prosba, aby jeho jméno bylo posvěceno, nás zapojuje do jeho záměru, jeho milosrdného „rozhodnutí“, jímž si předsevzal, „abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“.[261]

203, 432

2808 V rozhodujících chvílích své ekonomie spásy Bůh zjevuje své jméno, ale zjevuje ho tím, že své dílo dovršuje. To se však uskutečňuje pro nás a v nás, jen když je skrze nás a v nás posvěcováno jeho jméno.

705

293

2809 Boží svatost je nepřístupný střed jeho věčného tajemství. Co se z ní projevilo ve stvoření a v dějinách, to Písmo nazývá slávou, vyzařováním jeho velebnosti.[262] Bůh člověka korunuje „slávou“ (Ž 8,6), ale když člověk zhřešil, je zbaven „Boží slávy“ (Řím 3,23). Od té doby Bůh projevuje svou svatost tím, že zjevuje a oznamuje své jméno, aby obnovil člověka, který by se „podobal svému Stvořiteli“ (Kol 3,10).

63

2810 V zaslíbení daném Abrahámovi a v přísaze, která je doprovází,[263] se Bůh osobně zavazuje, ale neodhaluje své jméno. Začíná je zjevovat[264] Mojžíšovi a oznamuje ho před očima všeho lidu, když jej zachránil před Egypťany: slavně se vyvýšil.[265] Po smlouvě na Sinaji je tento lid „jeho“ a má být „svatým národem“ (nebo „zasvěceným“; v hebrejštině je pro oba významy stejný výraz),[266] protože uprostřed něho přebývá Boží jméno.

2143

2811 Avšak navzdory svatému zákonu, který mu svatý Bůh (srov. Lv 19,2) dává a nepřestává dávat, a přestože Pán „pro své jméno“ projevuje trpělivost, lid se vzdaluje od Svatého Izraele a znesvěcuje jeho jméno mezi národy.[267] Proto spravedliví Staré smlouvy, chudí, kteří se vrátili z vyhnanství, a proroci hořeli vášní pro toto Jméno.

434

2812 Konečně jméno svatého Boha je nám zjeveno a darováno v Ježíšovi, v těle, jako Spasitel:[268] zjevené tím, čím je, jeho Slovem a jeho Obětí.[269] To je jádro jeho velekněžské modlitby: „Otče svatý... pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). Protože Ježíš sám „posvěcuje“ své jméno,[270] zjevuje nám jméno Otce.[271] Když dovršil svou paschu (přechod, Velikonoce), Otec mu dává „Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno... a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (Fil 2,9-11).

2013

2813 Vodou křtu jsme byli „obmyti... posvěceni... ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“ (1 Kor 6,11). Během celého našeho života nás náš Otec volá „k posvěcení“ (1 Sol 4,7), a protože „od něho pochází to, že jsme spojeni s Kristem Ježíšem“, kterého nám „Bůh poslal jako dárce... posvěcení“ (1 Kor 1,30), je záležitostí jeho slávy a našeho života, aby jeho jméno bylo posvěcováno v nás a skrze nás. Proto je první prosba tak naléhavá.

„Kdo by mohl posvěcovat Boha, když je to on, kdo posvěcuje? Avšak povzbuzujíce se slovy: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, jsem svatý“ (Lv 20,26), prosíme, abychom, když jsme byli posvěcení křtem, vytrvali v tom, čím jsme začali být. A prosíme o to každý den, protože se každý den dáváme svádět zlem, a proto se musíme očišťovat od svých hříchů posvěcováním, které neustále začíná... Uchylujeme se tedy k modlitbě, aby v nás tato svatost zůstala.“[272]

2045

2814 Na našem životě a zároveň na naší modlitbě závisí, zda je jeho jméno posvěcováno mezi národy:

„Prosíme Boha, aby posvěcoval své jméno, protože svatostí spasí a posvětí celé stvoření... Jde o jméno, které dává spásu ztracenému světu, avšak prosíme, aby toto jeho jméno bylo v nás posvěcováno naším životem. Vždyť žijeme-li dobře, Boží jméno je velebeno, žijeme-li špatně, Boží jméno je zahrnováno rouháním, jak říká apoštol: „Vždyť vaší vinou se o Bohu mluví mezi pohany rouhavě“ (Řím 2,24).[273] My se tedy modlíme, abychom si zasloužili být svatí, jako je svaté jméno našeho Boha.“[274]

„Když říkáme „Posvěť se jméno tvé“, prosíme, aby bylo posvěcováno v nás, kteří jsme v něm, ale i ve druhých, kteří se ještě neotevřeli Boží milosti; abychom byli zajedno s přikázáním, které nám ukládá modlit se za všechny, dokonce i za nepřátele. Právě proto neříkáme výslovně: Posvěť se tvé jméno „v nás“, protože prosíme, aby bylo posvěcováno ve všech lidech.“[275]

2750

2815 Tato první prosba, která obsahuje všechny ostatní, je jako následujících šest proseb vyslyšena skrze Kristovu modlitbu. Modlitba k našemu Otci je naší modlitbou, jestliže ji konáme „ve jménu“ Ježíše.[276] Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosí: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“ (Jan 17,11).

II. „Přijď království tvé“

451, 2632, 671

2816 V Novém zákoně lze slovo „basileia“ překládat jako královská hodnost (abstraktní výraz), království (konkrétní výraz) nebo kralování (výraz zachycující činnost). Boží království existovalo dříve než my; přiblížilo se ve vtěleném Slovu, je hlásáno celým evangeliem, přišlo v Kristově smrti a vzkříšení. Od Poslední večeře přichází Boží království v Eucharistii; je mezi námi. Boží království přijde ve slávě, až je Kristus odevzdá svému Otci.

„Je též možné, že Boží království znamená osobně Krista, na něhož se každý den obracíme se svými touhami, jehož příchod dychtíme uspíšit svým očekáváním. Jako je naším vzkříšením, neboť v něm vstaneme z mrtvých, tak může také být Božím královstvím, neboť v něm budeme kralovat.“[277]

2817 Touto prosbou je „Marana tha“, volání Ducha a Nevěsty: „Přijď, Pane Ježíši.“

„I kdyby nám tato modlitba neuložila povinnost prosit o příchod království, museli bychom sami od sebe vyrazit tento výkřik a spěchat obejmout naši naději. Duše mučedníků pod oltářem vzývají Pána a volají velikým hlasem: „Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud a potrestáš obyvatele země?“ (Zj 6,10). Jim se totiž musí dostat spravedlnosti na konci časů. Pane, urychli tedy příchod svého království!“[278]

2516

2046

769

2818 V modlitbě Páně jde hlavně o konečný příchod Božího království s Kristovým návratem.[279] Tato touha však neodvrací Církev od jejího poslání na tomto světě, ba naopak, více ji zavazuje. Vždyť po Letnicích je příchod Božího království dílem Pánova Ducha, který „dále koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje“.[280]

2819 „Boží království... spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý“ (Řím 14,17). Poslední časy, v nichž žijeme, jsou dobou vylití Ducha svatého. Proto nastal rozhodující boj mezi „tělem“ a Duchem.[281]

2519

„Jen čisté srdce může říkat bez nejmenšího rozechvění: „Přijď království tvé.“ Je třeba projít Pavlovou školou, abychom řekli: „Hřích už dál nesmí vládnout v našem smrtelném těle“ (Řím 6,12). Ten, kdo se uchovává čistý v jednání, v myšlenkách a ve slovech, může říci Bohu: „Přijď tvé království!““[282]

2196

851

2746

1049

2820 Křesťané, vedeni Duchem svatým, musí rozlišovat mezi růstem Božího království a pokrokem kultury a společnosti, do níž jsou postaveni. Toto rozlišování není vydělováním se, protože povolání člověka k věčnému životu jeho úkol používat sil a prostředků, které dostal od Stvořitele, k zasazování se o spravedlnost a mír na tomto světě, nepotlačuje, ale ještě jej umocňuje.[283]

2821 Tato modlitba je přednesena a vyslyšena v Ježíšově modlitbě,[284] přítomné a účinné v Eucharistii; přináší své plody v novém životě podle blahoslavenství.[285]

III. „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“

2822 To je vůle našeho Otce, „aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). „Je shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul“ (2 Petr 3,9).[286] Jeho přikázání, které shrnuje všechna ostatní a ukazuje nám celou jeho vůli, zní: „Milujte se navzájem: jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34).[287]

475

59

2823 „Seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil... že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle“ (Ef 1,9-11). Vroucně prosíme, aby se uskutečnil tento milostivý úradek na zemi, jako se již uskutečnil na nebi.

612

2824 Otcova vůle byla dokonale a jednou provždy splněna v Kristu a skrze jeho lidskou vůli. Ježíš při svém příchodu na svět řekl: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,7; Ž 40,7). Jen Ježíš může tvrdit: „Já stále konám to, co se mu líbí“ (Jan 8,29). Při modlitbě ve svém smrtelném zápasu bezvýhradně souhlasí s vůlí Otce: „Avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42).[288] Proto se Ježíš „obětoval za naše hříchy... jak to chtěl Bůh, náš Otec“ (Gal 1,4). „A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“ (Žid 10,10).

615

2825 Ježíš, „ačkoliv to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti“ (Žid 5,8); tím spíše tak musíme činit my, tvorové a hříšníci, kteří jsme v něm byli přijati za syny. Prosíme našeho Otce, abychom spojili svou vůli s vůlí jeho Syna a tak splnili, co chce On, totiž jeho plán spásy pro život světa. Nejsme toho sice sami ze sebe schopni, ale spojeni s Ježíšem a s mocí Ducha svatého mu můžeme odevzdat svou vůli a rozhodnout se, že budeme volit vždy to, co vždy zvolil jeho Syn: dělat to, co se líbí Otci.[289]

„Jestliže přilneme ke Kristu, můžeme se s ním stát jedním duchem, a tak splnit jeho vůli; tak se bude dokonale plnit jak na zemi, tak i na nebi.“[290]

„Pohleďte, jak nás Ježíš Kristus učí, abychom byli pokorní, tím, že nám ukazuje, že naše ctnost nezávisí jen na našem úsilí, nýbrž i na Boží milosti. Přikazuje každému věřícímu, který se modlí, aby to dělal univerzálně, to je za celý svět. Vždyť neříká „buď vůle tvá“ ve mně nebo ve vás, nýbrž „na zemi, na celé zemi“, aby ze země byl odstraněn blud, vládla na ní pravda, byla zničena neřest, znovu rozkvétala ctnost a země aby nebyla jiná než nebe.“[291]

2826 Prostřednictvím modlitby můžeme „rozeznat, co je vůle Boží“ (Řím 12,2),[292] a dosáhnout „vytrvalosti“, abychom ji „vykonali“.[293] Ježíš nás učí, že do nebeského království se nevstupuje slovy, nýbrž tím, že člověk činí „vůli jeho nebeského Otce“ (Mt 7,21).

2611

796

2778

2827 Kdo plní vůli Boha, tomu on naslouchá.[294] Takovou má moc modlitba Církve ve jménu jejího Pána, především v Eucharistii; ta je přímluvným společenstvím s nejsvětější Matkou Boží[295] a se všemi svatými, kteří byli „milí“ Bohu, protože nechtěli nic jiného než jeho vůli.

„Aniž bychom se prohřešili proti pravdě, můžeme dát slovům „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ tento význam: buď vůle tvá v Církvi, jako v našem Pánu, Ježíši Kristu, buď v Nevěstě, která mu byla zasnoubena, jako v Ženichovi, který splnil Otcovu vůli.“[296]

IV. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“

2828 „Dej nám.“ Krásná je důvěra, s jakou děti všechno očekávají od svého Otce. On „dává vycházet svému slunci svítit pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45) a všem živým dává „obživu v pravý čas“ (Ž 104,27). Ježíš nás učí této prosbě, která ve skutečnosti oslavuje našeho Otce, protože uznává, jak je nade vše dobrý.

1939

2829 „Dej nám“ je také výrazem smlouvy: my jsme jeho a on je náš, pro nás. Slovo „náš“ ho však uznává také jako Otce všech lidí, a proto jej prosíme za všechny v solidaritě s jejich potřebami a s jejich utrpením.

227

2633

2830 „Náš chléb.“ Otec, který nám dává život, nám nemůže nedávat potravu nezbytnou pro život, všechna „náležitá“ dobra, hmotná i duchovní. V horském kázání Ježíš zdůrazňuje tuto dětinnou důvěru, která spolupracuje s prozřetelností našeho Otce.[297] Nenavádí nás k pasivitě,[298] ale chce nás zbavit všeho shonu a všech starostí. Taková je dětinná odevzdanost Božích dětí.

„Těm, kteří hledají Boží království a jeho spravedlnost, slibuje, že jim všechno ostatní přidá. Ve skutečnosti všechno patří Bohu a nic nechybí člověku, který vlastní Boha, jestliže on sám nechybí Bohu.“[299]

1928

1038

2831 Skutečnost, že existují lidé, kteří mají hlad pro nedostatek chleba, odhaluje jinou hlubinu této prosby. Drama hladu ve světě volá křesťany, kteří se modlí v pravdě, k účinné odpovědnosti vůči jejich bratřím, jak v osobním jednání, tak v solidaritě s lidskou rodinou. Tato prosba modlitby Páně nemůže být oddělována od podobenství o chudém Lazarovi[300] a posledním soudu.[301]

2832 Jako kvas v těstě, tak musí novost království „prokvasit“ zemi Kristovým Duchem.[302] To se musí projevit obnovením spravedlnosti v osobních, společenských, hospodářských a mezinárodních vztazích, nikdy se nesmí zapomínat, že spravedlivé struktury neexistují bez lidí, kteří chtějí být spravedliví.

2546

2790

2833 Jde o „náš“ chléb, „jeden“ pro „mnohé“. Chudoba blahoslavenství je ctností, která nás učí dělit se: vyzývá k tomu, aby se hmotná i duchovní dobra sdílela a rozdělovala ne z donucení, nýbrž z lásky, aby přebytek jedněch léčil nouzi druhých.[303]

2428

2834 „Modli se a pracuj.“[304] „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“[305] I když jsme vykonali svou práci, pokrm zůstává darem našeho Otce; je správné prosit ho o něj a děkovat mu. Toto je smysl požehnání stolu (modlitby před jídlem a po něm) v křesťanské rodině.

1384

2443

2835 Tato prosba a odpovědnost, ke které zavazuje, platí i pro jiný hlad, jímž lidé trpí: „Člověk nežije pouze chlebem, ale... vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3),[306] jeho slovem a jeho dechem. Křesťané mají mobilizovat všechno své úsilí, „aby hlásali evangelium chudým“. Na zemi je hlad, „ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení Hospodinova slova“ (Am 8,11). Proto se specificky křesťanský smysl této čtvrté prosby týká chleba života: Božího slova, které se přijímá ve víře, Těla Kristova, které se přijímá v Eucharistii.[307]

1165

2836 „Dnes“ je také výrazem důvěry. Učí nás tomu Pán,[308] to nemohla vymyslet naše domýšlivost. Protože se jedná především o jeho slovo a tělo jeho Syna, není toto „dnes“ jen z našeho smrtelného času: je to „dnes“ Boha:

„Přijímáš-li chléb každý den, je pro tebe každý den toto „dnes.“ Je-li dnes Kristus tvůj, každý den pro tebe vstává z mrtvých. Jak? „Ty jsi můj syn. Já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7). Dnes je, když Kristus vstává z mrtvých.“[309]

1389

1166

1405

2633

2659

2837 „Vezdejší“ (tohoto dne, každodenní). Toto slovo, „epiousios“, je užito v Novém zákoně pouze na tomto místě. Ve smyslu časového určení je to určité pedagogické opakování slova „dnes“,[310] aby v nás upevňovalo „bezvýhradnou“ důvěru. V kvalitativním slova smyslu znamená „nezbytné pro život“, a v širším slova smyslu „každé dobro“, jež dostačuje k tomu, aby se člověk uživil.[311] Vzato doslovně [épiousios: „nadpodstatný“] označuje toto slovo přímo chléb života, Kristovo Tělo, „lék nesmrtelnosti“,[312] bez něhož nemáme v sobě život.[313] Konečně, je zřejmý jeho nebeský smysl, je-li spojeno s předešlým: „Tento den“ je den Páně, den královské hostiny, předjímané v Eucharistii, která je již okoušením království, které přichází. Proto se sluší, aby se eucharistická oběť slavila „každý den“.

„Eucharistie je naším každodenním chlebem... Vlastní silou tohoto božského pokrmu je, že vytváří jednotu: spojuje nás s Tělem Kristovým a činí z nás jeho údy, abychom se stali tím, co přijímáme… ale také ve čtení, která posloucháte denně v kostele, v hymnech, které se zpívají a které zpíváte, je tento chléb. To vše je nezbytné pro naše pozemské putování.“[314]

„Nebeský Otec nás vybízí, abychom prosili jako nebeské děti o nebeský chléb.[315] Kristus „sám je chléb zasetý do Panny, vykvašený v těle, prohnětený utrpením, upečený v peci hrobu, uchovávaný v Církvi, přinášený na oltáře, poskytovaný každý den věřícím jako nebeský pokrm“.“[316]

V. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“

2631

2838 Tato prosba je překvapující. Kdyby ji tvořila jen první část věty – „Odpusť nám naše viny“ – mohla by být implicitně zahrnuta do tří prvních proseb modlitby Páně, protože Kristova oběť je „na odpuštění hříchů“. Avšak podle druhé části věty bude naše prosba vyslyšena jen tehdy, jestliže jsme my napřed odpověděli na jeden požadavek. Naše prosba se obrací do budoucnosti, naše odpověď jí musela předcházet; spojuje je jedno slovo: „jako“.

„ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY...“

1422

1439

1425

2839 Začali jsme se modlit k našemu Otci s odvážnou důvěrou. V prosbě o posvěcení jeho jména jsme jej prosili, abychom byli stále víc posvěcováni. Avšak, ačkoliv jsme oděni křestním šatem, nepřestáváme hřešit a vzdalovat se od Boha. Nyní se k němu vracíme touto novou prosbou jako marnotratný syn[317] a vyznáváme před ním, že jsme hříšníci, jako to učinil celník.[318] Naše prosba začíná „vyznáním“, kterým zároveň vyznáváme svou ubohost i jeho milosrdenství. Naše naděje je jistá, protože v jeho Synu „máme vykoupení a odpuštění hříchů“ (Kol 1,14; Ef 1,7). Účinné a nepochybné znamení jeho odpuštění nacházíme ve svátostech jeho Církve.[319]

2840 Je hrozné, že tento proud milosrdenství proniknout do našeho srdce proniknout, jestliže jsme neodpustili tomu, kdo nás urazil. Láska, jako Kristovo tělo, je nerozdělitelná: nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, jestliže nemilujeme bratra nebo sestru, které vidíme.[320] Odmítneme-li odpustit našim bratřím a sestrám, naše srdce se uzavře a jeho tvrdost je učiní nepropustným pro milosrdnou lásku Otce; vyznáním hříchů se naše srdce však otevírá jeho milosti.

1864

2841 Tato prosba je tak důležitá, že se k ní jako k jediné Pán vrací a vysvětluje ji v horském kázání.[321] Člověku sice není možné tento ústřední požadavek tajemství smlouvy vyplnit, ale „u Boha je všechno možné“.

„… JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM“

521

2842 Toto „jako“ není v Ježíšově učení jediné: „Buďte dokonalí „jako“ je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). „Buďte milosrdní „jako“ je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36); „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: „jak“ jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). Není možné zachovávat Pánovo přikázání, jedná-li se pouze o vnější napodobování božského vzoru. Jde však o živou, „z hlubin srdce“ pramenící účast na svatosti, na milosrdenství, na lásce našeho Boha. Pouze Duch, který je naším životem,[322] může způsobit, abychom měli totéž smýšlení, jako měl Kristus Ježíš.[323] Jednota odpuštění se tak stává možnou, když si navzájem „odpouštíme, „jako“ Bůh odpustil nám v Kristu“ (Ef 4,32).

368

2843 Tak se Pánova slova o odpuštění, tato láska, která miluje až do krajnosti, stávají životem.[324] Podobenství o nemilosrdném služebníku, jímž vrcholí Pánovo učení o církevním společenství,[325] končí těmito slovy: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ Vždyť právě tam, „v hlubině srdce“, se všechno svazuje a rozvazuje. Není v naší moci necítit více urážku a zapomenout na ni; avšak srdce, které se nabídne Duchu svatému, promění ránu v soucit a očistí paměť tím, že přemění urážku na přímluvu.

2262

2844 Křesťanská modlitba jde až k odpuštění nepřátelům.[326] Proměňuje učedníka tím, že ho připodobňuje jeho Mistru. Odpuštění je vyvrcholení křesťanské modlitby; člověk nemůže přijmout dar modlitby, leč že jeho srdce je v souladu s božským soucitem. Odpuštění také svědčí o tom, že láska je v našem světě mocnější než hřích. Mučedníci minulých staletí i současní vydávají toto svědectví o Ježíšovi. Odpuštění je základní podmínkou smíření[327] Božích dětí s jejich Otcem a lidí navzájem.[328]

1441

2845 Toto svou podstatou božské odpuštění nemá hranici ani míru.[329] Jde-li o urážky (o „hříchy“ podle Lk 11,4 nebo o „viny“ podle Mt 6,12), jsme ve skutečnosti vždy dlužníci: „Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku“ (Řím 13,8). Společenství Nejsvětější Trojice je pramenem a měřítkem pravdy každého vztahu.[330] Prožíváme to v modlitbě, zvláště v Eucharistii:[331]

„Bůh nepřijímá oběť těch, kteří rozdmýchávají rozdělení; říká jim, aby nechali oběť na oltáři a nejprve se šli smířit se svými bratry. Bůh chce, abychom ho usmiřovali modlitbami, které stoupají ze srdcí naplněných pokojem. Co nejvíce Boha zavazuje je náš pokoj, naše svornost, jednota celého lidu věřících v Otci, v Synu a v Duchu svatém.“[332]

VI. „Neuveď nás v pokušení“

2516

164

2846 Tato prosba jde ke kořenu předešlé, protože naše hříchy jsou plodem souhlasu s pokušením. Prosíme našeho Otce, aby nás do něho „neuváděl“. Přeložit jedním slovem řecký výraz je obtížné: znamená „nepřipustit vstup do“,[333] „nenechat podlehnout pokušení“. „(Jako) je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému: (tak ani) on sám nikoho nepokouší“ (Jak 1,13); naopak chce nás od pokušení osvobodit. Prosíme ho, ať nepřipustí, že bychom se vydali cestou, která vede ke hříchu. Svádíme boj „mezi tělem a Duchem“. Tato prosba naléhavě prosí o Ducha rozlišování a síly.

2284

2847 Duch svatý nás vede k rozlišování mezi zkouškou, nutnou k růstu vnitřního člověka,[334] aby se prokázala „osvědčenost“ (Řím 5,3-5) v ctnosti, a mezi pokušením, které vede ke hříchu a ke smrti.[335] Je také třeba rozlišovat mezi „pokušením“ a „svolením“ k pokušení. Rozlišování konečně odhaluje prolhanost pokušení: zdá se, že to, co nám nabízí, je „dobré, lákavé pro oči a žádoucí“ (Gn 3,6), zatímco ve skutečnosti je jeho plodem smrt.

„Bůh nechce člověka nutit k dobru: chce svobodné bytosti... Pokušení je k něčemu užitečné. Nikdo kromě Boha neví, co naše duše od Boha dostala; dokonce ani my si to neuvědomujeme. Pokušení to odhaluje, aby nás učilo poznávat se, a tak na vlastní oči objevit svou ubohost, a aby nás přinutilo děkovat za všechno dobré, co nám pokušení odhalilo.“[336]

1808

2848 „Nevejít do pokušení“, to zahrnuje rozhodnutí srdce: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce... Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,21.24). „Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!“ (Gal 5,25). V tomto „souhlasu“ daném Duchu svatému nám Otec dává sílu. „Zkoušky, které na vás přišly, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet“ (1 Kor 10,13).

162

2612

540, 612

2849 Takový boj a takové vítězství jsou možné jen v modlitbě. Právě modlitbou Ježíš vítězil nad pokušitelem hned od počátku[337] a v posledním boji své smrtelné úzkosti.[338] Kristus nás v této prosbě Otčenáše zapojuje do svého boje a do svého smrtelného zápasu. Ve spojení se svou bdělostí nás naléhavě vyzývá k bdělosti srdce.[339] Bdělost je „ochrana srdce“ a Ježíš prosí Otce, aby nás zachoval v jeho jménu.[340] Duch svatý se snaží tuto bdělost v nás stále probouzet.[341] Tato prosba nabývá svého dramatického významu ve vztahu ke konečnému pokušení našeho pozemského boje; naléhavě prosí o vytrvání až do konce. „Hle, přicházím jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí“ (Zj 16,15).

VII. „Ale zbav nás od zlého“

309

2850 Poslední prosba Otčenáše je také v Ježíšově modlitbě: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od zlého“ (Jan 17,15). Týká se každého z nás osobně; ale jsme to vždycky „my“, kdo se modlíme ve společenství celé Církve za osvobození celé lidské rodiny. Modlitba Páně nás neustále otevírá rozměrům ekonomie spásy. Naše vzájemná zapletenost do hříchu a smrti se stává solidaritou v Kristově Těle, ve „společenství svatých“.[342]

391

2851 Zlo v této prosbě není něco abstraktního; naopak označuje osobu satana, zhoubce, anděla, který se protiví Bohu. „Ďábel“ [„dia-bolos“] je ten, který „chce překážet“ Božímu úradku a jeho „dílu spásy“ dovršenému Kristem.

2852 „Vrah od počátku“, „lhář a otec lži“ (Jan 8,44), „satan, svůdce celé země“ (Zj 12,9) je ten, skrze něhož přišel na svět hřích a smrt a po jehož konečné porážce bude celý vesmír osvobozen „z hříchu a smrti“.[343] „Víme, že žádný, kdo se narodil z Boha, nežije ve hříchu, neboť Syn Boží ho chrání a zlý duch na něho nevloží ruku. Víme, že jsme z Boha, ale celý svět má v moci zlý duch“ (1 Jan 5,18-19).

„Pán, který smazal hřích a odpustil vaše viny, je s to chránit vás a střežit proti nástrahám ďábla, který proti vám bojuje, aby vás nepřekvapil nepřítel, který obyčejně zplodí vinu. Kdo se však svěří Bohu, ten se nebojí ďábla. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?““ (Řím 8,31).[344]

972

490

677

2853 Vítězství nad „vládcem světa“ (Jan 14,30) bylo dosaženo jednou provždy v hodině, v níž se Ježíš dobrovolně vydal na smrt, aby nám dal svůj život. To je soud nad tímto světem a vládce tohoto světa je „vypuzen ven“ (Jan 12,31).[345] „Začal pronásledovat Ženu“,[346] ale nemá nad ní žádnou moc: nová Eva, „plná milosti“ Ducha svatého, je osvobozena od hříchu a od porušení smrti (neposkvrněné početí a nanebevzetí Matky Boží, Marie vždy panny). „Tu se had na Ženu rozlítil a odešel, aby vedl válku proti ostatním z jejího potomstva“ (Zj 12,17). A proto Duch a Církev prosí: „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,17.20): jeho příchod nás totiž osvobodí od zlého.

2632

2854 Když prosíme, abychom byli osvobozeni od zlého, modlíme se zároveň o to, abychom byli zbaveni všeho současného, minulého i budoucího zla, jehož je ďábel původcem a podněcovatelem. V této poslední prosbě Církev přednáší Otci všechnu bídu světa. Církev zároveň s osvobozením od všeho zla, jež doléhá na lidstvo, naléhavě prosí o cenný dar míru a o milost vytrvalého čekání na Kristův návrat. Když se takto modlí, předjímá v pokoře víry sjednocení všech a všeho (rekapitulaci) v tom, který má „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18), „ten, který je, a který byl a který přijde, Vševládný“ (Zj 1,8):[347]

1041

„Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista.“[348]

ZÁVĚREČNÁ DOXOLOGIE

1061-1065

2760

2855 Závěrečná doxologie „neboť tvé je království i moc i sláva“ přejímá a znovu do sebe uzavírá první tři prosby Otčenáše: oslavu jeho jména, příchod jeho království a moc jeho spásné vůle. Avšak toto opakování má nyní formu klanění a díkůvzdání jako v nebeské liturgii.[349] Vládce tohoto světa si tyto tři tituly království, moci a slávy lživě přivlastňoval;[350] Kristus Pán je navrátí svému Otci a našemu Otci, až mu odevzdá království, když bude definitivně dovrší tajemství spásy a Bůh bude všechno ve všem.[351]

2856 „Na konci modlitby říkáš Amen a tímto Amen, jež znamená „staň se“,[352] stvrzuješ, co je v modlitbě, které nás naučil Bůh.“[353]

Souhrn

2857 V modlitbě „Otče náš“ je předmětem prvních tří proseb Otcova sláva, posvěcování jeho jména, příchod Království a plnění jeho božské vůle. Čtyři další prosby mu přednášejí naše přání týkající se našeho života: abychom měli dost pokrmu, byli uzdraveni z hříchu, a vztahují se na náš boj za vítězství dobra nad zlem.

2858 Když prosíme: „Posvěť se jméno tvé“, vstupujeme do Božího úradku. Jeho jméno, které bylo nejdříve zjeveno Mojžíšovi a pak v Ježíšovi, má být posvěcováno skrze nás a v nás, jakož i v každém národě a v každém člověku.

2859 Druhou prosbou má Církev na mysli hlavně návrat k Otci a konečný příchod Božího království. Prosí také za růst Božího království v „dnešku“ našeho života.

2860 Ve třetí prosbě se modlíme k našemu Otci, aby sjednotil naši vůli s vůlí svého Syna, aby se v životě světa dokonal jeho plán spásy.

2861 Čtvrtou prosbou „Dej nám“ vyjadřujeme ve společenství s našimi bratry dětinnou důvěru k našemu nebeskému Otci. „Chléb náš“ označuje pozemský pokrm, nutný k životu nás všech, ale znamená také chléb života: „Boží slovo a Kristovo tělo.“ Dostáváme jej v „dnes“ od Boha jako nenahraditelný (nad)podstatný pokrm hostiny v Božím království, kterou předjímá Eucharistie.

2862 Pátá prosba úpěnlivě prosí o Boží milosrdenství za naše urážky; milosrdenství však nemůže proniknout do našeho srdce, jestliže jsme nedokázali odpustit podle Kristova příkladu a s jeho pomocí svým nepřátelům.

2863 Když říkáme „Neuveď nás v pokušení“, prosíme Boha, aby nepřipustil, abychom se vydali cestou, která vede ke hříchu. Tato prosba naléhavě prosí o Ducha rozlišování a síly a pokorně žádá o milost bdělosti a vytrvání až do konce.

2864 V poslední prosbě „Ale zbav nás od zlého“ křesťan spolu s Církví prosí Boha, aby zjevil vítězství, kterého již dosáhl Kristus nad „vládcem tohoto světa“, nad satanem, andělem, který se osobně staví na odpor proti Bohu a jeho plánu spásy.

2865 Závěrečným „Amen“ vyjadřujeme své „fiat“ k sedmi prosbám: „Tak se staň.“

[1] Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Autobiografické spisy, C 25r.

[2] Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 3,24: PG 94, 381.

[3] Srov. Lk 18,9-14.

[4] Sv. Augustin, Sermones, 56,6,9: PL 38, 381.

[5] Srov. sv. Augustin, De diversis quaestionibus octoginta tribus, 64,4: PL 40, 56.

[6] Srov. Jan 7,37-39; Iz 12,3; 51,1.

[7] Srov. Jan 19,28; Zach 12,10; 13,1.

[8] Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 16,9: PG 35, 954C.

[9] Srov. Řím 6,5.

[10] Srov. Ef 3,18-21.

[11] Srov. Sk 17,27.

[12] Srov. Gn 4,4.

[13] Srov. Gn 4,26.

[14] Srov. Gn 5,24.

[15] Srov. Gn 8,20-9,17.

[16] Srov. Gn 6,9.

[17] Srov. Gn 9,8-16.

[18] Srov. Gn 15,2-3.

[19] Srov. Gn 15,6.

[20] Srov. Gn 17,1-2.

[21] Srov. Gn 18,1-15; Lk 1,26-38.

[22] Srov. Gn 18,16-33.

[23] Srov. Řím 8,32.

[24] Srov. Řím 4,16-21.

[25] Srov. Gn 28,10-22.

[26] Srov. Gn 32,25-31; Lk 18,1-8.

[27] Srov. Ex 3,1-10.

[28] Srov. Ex 34,6.

[29] Srov. Ex 17,8-13.

[30] Srov. Nm 12,13-14.

[31] Srov. Ex 32,1-34,9.

[32] Srov. 1 Sam 1,9-18.

[33] Srov. 2 Sam 7,18-29.

[34] Srov. 1 Král 8,10-61.

[35] Srov. Ž 24,6.

[36] Srov. 1 Král 18,39.

[37] Srov. 1 Král 17,7-24.

[38] Srov. 1 Král 18,20-39.

[39] Srov. 1 Král 19,1-14; Ex 33,19-23.

[40] Srov. Lk 9,28-36.

[41] Srov. 2 Kor 4,6.

[42] Srov. Am 7,2.5; Iz 6,5.8.11; Jer 1,6; 15,15-18; 20,7-18.

[43] Srov. Ezd 9,6-15; Neh 1,4-11; Jon 2,3-10; Tob 3,11-16; Jud 9,2-14.

[44] Srov. Denní modlitba Církve, Všeobecné pokyny, 100-109.

[45] 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 2.

[46] Sv. Ambrož, Enarrationes in Psalmos, 1,9: PL 14, 924; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení v sobotu 10. týdne v mezidobí.

[47] Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 3,24: PG 94, 1089D.

[48] Srov. Lk 1,49; 2,19; 2,51.

[49] Srov. Lk 3,21.

[50] Srov. Lk 9,28.

[51] Srov. Lk 22,41-44.

[52] Srov. Lk 6,12.

[53] Srov. Lk 9,18-20.

[54] Srov. Lk 22,32.

[55] Srov. Mk 1,35; 6,46; Lk 5,16.

[56] Srov. Žid 2,15; 4,15.

[57] Srov. Mt 11,25-27 a Lk 10,21-22.

[58] Srov. Jan 11,41-42.

[59] Srov. Mt 6,21.33.

[60] Srov. Jan 17.

[61] Srov. Ž 22,2.

[62] Srov. Mk 15,37; Jan 19,30b.

[63] Srov. Sk 13,33.

[64] Srov. Mt 5,23-24.

[65] Srov. Mt 5,44-45.

[66] Srov. Mt 6,7.

[67] Srov. Mt 6,14-15.

[68] Srov. Mt 6,21.25.33.

[69] Srov. Mt 7,7-11.13-14.

[70] Srov. Mt 21,21.

[71] Srov. Mt 8,10.

[72] Srov. Mt 15,28.

[73] Srov. Mt 9,38; Lk 10,2; Jan 4,34.

[74] Srov. Mk 13; Lk 21,34-36.

[75] Srov. Lk 22,40.46.

[76] Srov. Lk 11,5-13.

[77] Srov. Lk 18,1-8.

[78] Srov. Lk 18,9-14.

[79] Srov. Jan 14,13.

[80] Srov. Jan 14,13-14.

[81] Srov. Jan 14,23-26; 15,7.16; 16,13-15; 16,23-27.

[82] Malomocný: srov. Mk 1,40-41; Jairus: srov. Mk 5,36; Kananejka: srov. Mk 7,29; kající se zločinec na kříži: srov. Lk 23,39-43.

[83] Ti, kteří přinesli ochrnulého: srov. Mk 2,5; žena trpící krvotokem, která se dotýká jeho šatů: srov. Mk 5,28; slzy a drahocenný olej kajícnice: srov. Lk 7,37-38.

[84] Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 85,1; srov. Denní modlitba Církve, Všeobecné pokyny, 7.

[85] Srov. Lk 1,38.

[86] Srov. Sk 1,14.

[87] Srov. Jan 2,1-12.

[88] Srov. Jan 19,25-27.

[89] Srov. Lk 1,46-55.

[90] Srov. Jan 14,26.

[91] Srov. Lk 24,27.44.

[92] Srov. Ef 1,3-14; 2 Kor 1,3-7; 1 Petr 1,3-9.

[93] Srov. 2 Kor 13,13; Řím 15,5.6-13; Ef 6,23-24.

[94] Srov. Ž 95,1-6.

[95] Srov. sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 62,16.

[96] Srov. Řím 15,30; Kol 4,12.

[97] Srov. prosba celníka: „smiluj se nade mnou hříšným“: Lk 18,13.

[98] Srov. 1 Jan 1,7-2,2.

[99] Srov. Mt 6,10.33; Lk 11,2.13.

[100] Srov. Sk 6,6; 13,3.

[101] Srov. Řím 10,1; Ef 1,16-23; Fil 1,9-11; Kol 1,3-6; 4,3-4.12.

[102] Srov. Jan 14,13.

[103] Srov. Jak 1,5-8.

[104] Srov. Ef 5,20; Fil 4,6-7; Kol 3,16-17; 1 Sol 5,17-18.

[105] Srov. Řím 8,34; 1 Tim 2,5-8; 1 Jan 2,1.

[106] Srov. Štěpán, který se modlí za své vrahy jako Ježíš: srov. Sk 7,60; Lk 23,28.34.

[107] Srov. Sk 12,5; 20,36; 21,5; 2 Kor 9,14.

[108] Srov. Ef 6,18-20; Kol 4,3-4; 1 Sol 5,25.

[109] Srov. Fil 1,3-4; Kol 1,3; 2 Sol 1,11.

[110] Srov. Řím 12,14.

[111] Srov. řím 10,1.

[112] Srov. Řím 8,16.

[113] Srov. Sk 2,47.

[114] Srov. Sk 3,9.

[115] Srov. Sk 4,21.

[116] Srov. Kol 3,16.

[117] Srov. Fil 2,6-11; Kol 1,15-20; Ef 5,14; 1 Tim 3,16; 6,15-16; 2 Tim 2,11-13.

[118] Srov. Řím 16,25-27; Ef 1,3-14; 3,20-21; Jud 24-25.

[119] Srov. Zj 4,8-11; 5,9-14; 7,10-12.

[120] Srov. Zj 18,24.

[121] Srov. Zj 19,1-18.

[122] Srov. Mal 1,11.

[123] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 8.

[124] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 8.

[125] 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 25; srov. sv. Ambrož, De officiis ministrorum: PL 16, 50A.

[126] Guigo, Scala claustralium: PL 184, 476C.

[127] Srov. Denní modlitba Církve, Všeobecné pokyny, 9.

[128] Sv. Jan Maria Vianney, Modlitba.

[129] Srov. Mt 6,11.34.

[130] Srov. Lk 13,20-21.

[131] Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 10.

[132] Srov. Ex 3,14; 33,19-23.

[133] Srov. Mt 1,21.

[134] Srov. Řím 10,13; Sk 2,21; 3,15-16; Gal 2,20.

[135] Srov. Mk 10,46-52; Lk 18,13.

[136] Srov. Mt 6,7.

[137] Srov. Lk 8,15.

[138] Sv. Řehoř Naziánský, Orationes theologicae, 5,28: PG 36, 165C.

[139] Srov. Lk 11,13.

[140] Srov. Jan 14,16-17; 15,26; 16,13.

[141] Sekvence o Seslání Ducha svatého.

[142] Byzantská liturgie, tropář večerních chval Seslání Ducha svatého.

[143] Srov. Sk 1,14.

[144] 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 62.

[145] Srov. Lk 1,46-55.

[146] Srov. Lk 1,48.

[147] Srov. Sof 3,17b.

[148] Srov. Lk 1,48.

[149] Srov. Jan 19,27.

[150] Srov. Jan 19,27.

[151] Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 68-69.

[152] Srov. Žid 12,1.

[153] Srov. Mt 25,21.

[154] Srov. 2 Král 2,9.

[155] Srov. Lk 1,17.

[156] Srov. 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 2.

[157] Sv. Basil z Cesareje, Liberis de Spiritu sancto, 26,62: PG 32, 184A..

[158] Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 4-6.

[159] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 54.

[160] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 55.

[161] Sv. Jan od Kříže, Llama de amor viva (Plamen lásky žhavé), 3. kapitola.

[162] Srov. Mt 6,6.

[163] Srov. 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 7.

3Sv. Řehoř Naziánský, Orationes theologicae, 1,4: PG 36, 16B.

[165] Sv. jan Zlatoústý, Eclogae ex diversis homoliis, 2: PG 63, 583A.

[166] Srov. Mt 11,25-26.

[167] Srov. Mk 14,36.

[168] Sv. Terezie od Ježíše, Camino de perfectcion (Cesta k dokonalosti), 26.

[169] Srov. Mk 4,4-7.15-19.

[170] Sv. Terezie od Ježíše, Vlastní životopis, 8.

[171] Srov. Pís 3,1-4.

[172] Srov. Lk 7,36-50; 19,1-10.

[173] Srov. Jer 31,33.

[174] Srov. Ef 3,16-17.

[175] Srov. sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 104.

[176] Sv. Izák Ninivský, Tractatus mystici, edice Bedjan, 66.

[177] Sv. Jan od Kříže, Dichos de luz y amor (Slova světla a lásky), 2,53.

[178] Srov. Mk 10,22.

[179] Srov. Mt 6,21.24.

[180] Srov. Lk 8,6.13.

[181] Srov. Řím 5,3-5.

[182] Srov. Mt 6,8.

[183] Srov. Řím 8,27.

[184] Srov. celý kontext: Jak 4,1-10; 1,5-8; 5,16.

[185] Srov. Jak 4,4.

[186] Evagrius Ponticus, De oratione, 34: PG 79, 1173.

[187] Sv. Augustin, Epistulae, 130,8,17: PL 33, 500.

[188] Srov. Řím 10,12-13.

[189] Srov. Řím 8,26-39.

[190] Srov. Žid 5,7; 7,25; 9,24.

[191] Evagrius Ponticus, Capita practica ad Anatolium, 49: PG 40, 1245C.

[192] Srov. Lk 8,24.

[193] Sv. Jan Zlatoústý, Eclogae ex diversis homiliis, 2: PG 63, 585A..

[194] Srov. Gal 5,16-25.

[195] Sv. Jan Zlatoústý, Sermones de Anna, 4,5: PG 54, 666.

[196] Sv. Alfons z Liguori, Del gran mezzo della preghiera (Stupně modlitby).

[197] Origenes, De oratione, 12.

[198] Srov. Jan 17.

[199] Srov. Jan 17,11.13.19.

[200] Srov. Ef 1,10.

[201] Srov. Jan 17,11.13.19.24.

[202] Srov. Jan 17,6.11.12.26.

[203] Srov. Jan 17,1.5.10.22-26.

[204] Srov. Jan 17,2.4.6.9.11.12.24.

[205] Srov. Jan 17,15.

[206] Srov. Jan 17,3.6-10.25.

[207] Srov. Jan 17.

[208] Srov. Lk 11,2-4.

[209] Srov. Mt 6,9-13.

[210] Didaché, 8,2.

[211] Apoštolská konstituce, 7,24,1.

[212] Srov. Embolismus

[213] Tertulián, De oratione, 1.

[214] Tertulián, De oratione, 10.

[215] Sv. Augustin, Epistulae, 130,12,22: PL 33, 502.

[216] Srov. Lk 24,44.

[217] Srov. Mt 5-7.

[218] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 83,9.

[219] Srov. Jan 17,7.

[220] Srov. Mt 6,7; 1 Král 18,26-29.

[221] Srov. Didaché, 8,3.

[222] Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in Matthaeum, 19,4: PG 57, 278D.

[223] Srov. 1 Petr 2,1-10.

[224] Srov. Kol 3,4.

18 Tertulián, De oratione, 1.

[226] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 83,9.

[227] Sv. Petr Chryzolog, Sermones, 71: PL 52, 401CD.

[228] Srov. Ef 3,12; Žid 3,6; 4,6; 10,19; 1 Jan 2,28; 3,21; 5,14.

[229] Tertulián, De oratione, 3.

[230] Srov. Jan 1,1.

[231] Srov. 1 Jan 5,1.

[232] Srov. 1 Jan 1,3.

[233] Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mystagogicae, 3,1: PG 33, 1088A.

[234] Sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 9: PL 4, 525A..

[235] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22.

[236] Sv. Ambrož, De sacramentis, 5,19: PL 16, 540C.

[237] Sv. Cyprián Kartaginský, Deoratione dominica, 11: PL 4, 526B.

[238] Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in illud „Angusta est porta“ et de oratione Domini: PG 51, 44B.

[239] Sv. Řehoř z Nyssy, Homiliae in orationem dominicam, 2: PG 44, 1148B.

[240] Sv. Jan Kassián, Collationes, 9,18: PL 49, 788C.

[241] Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,4,16: PL 34, 1276.

[242] Srov. Oz 2,21-22; 6,1-6.

[243] Srov. 1 Jan 5,1; Jan 3,5.

[244] Srov. Ef 4,4-6.

[245] Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 8; 22.

[246] Srov. Mt 5,23-24; ,14-16.

[247] Srov. 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 5.

[248] Jan 11,52.

[249] Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,5,17: PL 34, 1277.

[250] Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mistagogicae, 5,11: PG 33, 1117B.

[251] Srov. Gn 3.

[252] Srov. Jer 3,19-4,1a; Lk 15,18.21.

[253] Srov. Iz 45,8; Ž 85,12.

[254] Srov. Jan 12,32; 14,2-3; 16,28; 20,17; Ef 4,9-10; Žid 1,3; 2,13.

[255] Srov. Fil 3,20; Žid 13,14.

[256] List Diognetovi, 5,8-9.

[257] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22.

[258] Srov. Lk 22,14; 12,50.

[259] Srov. 1 Kor 15,28.

[260] Srov. Ž 111,9; Lk 1,49.

[261] Srov. Ef 1,4.9.

[262] Srov. Ž 8; Iz 6,3.

[263] Srov. Žid 6,13.

[264] Srov. Ex 3,14.

[265] Srov. Ex 15,1.

[266] Srov. Ex 19,5-6.

[267] Srov. Ez 20; 36.

[268] Srov. Mt 1,21; Lk 1,31.

[269] Srov. Jan 8,28; 17,8; 17,17-19.

[270] Srov. Ez 20,39; 36,20-21.

[271] Srov. Jan 17,6.

[272] Sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 12: PL 4, 526A-527A.

[273] Srov. Ez 36,20-22.

[274] Sv. Petr Chryzolog, Sermones, 71: PL 52, 402A.

[275] Tertulián, De oratione, 3.

[276] Srov. Jan 14,13; 15,16; 16,23-24.26.

[277] Sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 13: PL 4, 527C-528A.

[278] Tertulián, De oratione, 5.

[279] Srov. Tit 2,13.

[280] Římský misál, IV. eucharistická modlitba.

[281] Srov. Gal 5,16-25.

[282] Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mystagogicae, 5,13: PG 33, 1120A.

[283] Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22; 32; 39; 45; Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 31.

[284] Srov. Jan 17,17-20.

[285] Srov. Mt 5,13-16; 6,24; 7,12-13.

[286] Srov. Mt 18,14.

[287] Srov. 1 Jan 3; 4; Lk 10,25-37.

[288] Srov. Jan 4,34; 5,30; 6,38.

[289] Srov. Jan 8,29.

[290] Origenes, De oratione, 26.

[291] Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in Matthaeum, 19,5: PG 57, 280 B.

[292] Srov. Ef 5,17.

[293] Srov. Žid 10,36.

[294] Srov. Jan 9,31; 1 Jan 5,14.

[295] Srov. Lk 1,38.49.

[296] Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,6,24: PL 34, 1279.

[297] Srov. Mt 6,25-34.

[298] Srov. 2 Sol 3,6-13.

[299] Sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 21: PL 4, 534A.

[300] Srov. Lk 16,19-31.

[301] Srov. Mt 25,31-46.

[302] Srov. 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 5.

[303] Srov. 2 Kor 8,1-15.

[304] Srov. sv. Benedikt, Řehole, 20; 48.

[305] Výrok sv. Ignáce z Loyoly, citát z E.Bianco, Dizionario di pensieri citabili, Toronto 1990, 26.

[306] Srov. Mt 4,4.

[307] Srov. Jan 6,26-58.

[308] Srov. Mt 6,34; Ex 16,19.

[309] Sv. Ambrož, De sacramentis, 5,26: PL 16, 453A.

[310] Srov. Ex 16,19-21.

[311] Srov. 1 Tim 6,8.

[312] Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Ephesios, 20,2: PG 5, 661.

[313] Srov. Jan 6,53-56.

[314] Sv. Augustin, Sermones, 57,7,7: PL 38, 389.

[315] Srov. Jan 6,51.

[316] Sv. Petr Chryzolog, Sermones, 71: PL 52, 402D.

[317] Srov. Lk 15,11-32.

[318] Srov. Lk 18,13.

[319] Srov. Mt 26,28; Jan 20,23.

[320] Srov. 1 Jan 4,20.

[321] Srov. Mt 6,14-15; 5,23-24; Mk 11,25.

[322] Srov. Gal 5,25.

[323] Srov. Fil 2,1.5.

[324] Srov. Jan 13,1.

[325] Srov. Mt 18,23-35.

[326] Srov. Mt 5,43-44.

[327] Srov. 2 Kor 5,18-21.

[328] Srov. Jan Pavel II., encyklika Dives in misericordia (Podivuhodný v milosrdenství), 14.

[329] Srov. Mt 18,21-22; Lk 17,3-4.

[330] Srov. 1 Jan 3,19-24.

[331] Srov. Mt 5,23-24.

[332] Srov. sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 23: PL 4, 535C-536A.

[333] Srov. Mt 26,41.

[334] Srov. Lk 8,13-15; Sk 14,22; 2 Tim 3,12.

[335] Srov. Jak 1,14-15.

[336] Origenes, De oratione, 29.

[337] Srov. Mt 4,1-11.

[338] Srov. Mt 26,36-44.

[339] Srov. Mk 13,9.23.33-37; 14,38; Lk 12,35-40.

[340] Srov. Jan 17,11.

[341] Srov. 1 Kor 16,13; Kol 4,2; 1 Sol 5,6; 1 Petr 5,8.

[342] Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 16.

[343] Římský misál, IV. eucharistická modlitba.

[344] Sv. Ambrož, De sacramentis, 5,30: PL 16, 454AB.

[345] Srov. Zj 12,10.

[346] Srov. Zj 12,13-16.

[347] Srov. Zj 1,4.

[348] Římský misál, Embolismus

[349] Srov. Zj 1,6; 4,11; 5,13.

[350] Srov. Lk 4,5-6.

[351] Srov. 1 Kor 15,24-28.

[352] Srov. Lk 1,38.

[353] Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mystagogicae, 5,18: PG 33, 1124A.

ČTVRTÁ ČÁST